Otevřít hlavní menu

Šternberkové (německy Sternberg) jsou starý český šlechtický rod. První zmínky pocházejí z 12. století, rod si udržel významné společenské postavení až do 20. století. Jako první předek rodu se uvádí Diviš z Divišova připomínaný v polovině 12. století jako přítel a rádce knížete Soběslava. Další prokazatelné zprávy pocházejí ze 13. století, zatímco osobnost Jaroslava ze Šternberka je kronikářskou fikcí ze 16. století. Legenda o Jaroslavovi jako vítězi nad Tatary v roce 1241 byla zdůrazňována především v době romantismu. V polovině 13. století byla založena dvě hlavní rodová sídla, hrad Český Šternberk na Sázavě a Šternberk na severní Moravě. Z těchto hradů vzešly dvě hlavní rodové větve, česká a moravská. Z linie moravských Šternberků pocházelo několik významných osobností na vysokých církevních postech, kromě Šternberka jim patřily další majetky na severní Moravě (Zábřeh) a v oblastí Hostýnských vrchů (Holešov, Zlín). Moravská větev Šternberků vymřela v 16. století, mezitím se významně prosadila česká větev, z níž Zdeněk Konopišťský (1420-1476) jako vůdce zelenohorské jednoty patřil ke katolické opozici proti Jiřímu z Poděbrad.

Šternberkové
(Sternbergové)
Erb Šternberků
Erb Šternberků
země České království
mateřská dynastie Divišovci
tituly páni
říšská hrabata (1661)
zakladatel Diviš z Divišova
mýtický zakladatel Jaroslav ze Šternberka
rok založení 12. století
současná hlava Zdeněk Sternberg
větve rodu Holická, konopišťská
Hrad Šternberk na Moravě

Čeští Šternberkové se v 15. století rozdělili na větev holickou a konopišťskou. Holické linii patřil Český Šternberk a Václav Jiří (1614-1682) byl povýšen do hraběcího stavu (1637). Jeho syn Jaroslav Ignác (1643-1709) se jako dlouholetý litoměřický biskup (1676-1709) zasloužil o barokní podobu Litoměřic. Holická větev vymřela v roce 1712 a tehdy se Český Šternberk dočasně ocitl mimo majetek Šternberků. Společenský a majetkový vzestup konopišťské větve spadá do přelomu 16. a 17. století za Adama II. ze Šternberka, jeho potomci získali titul hrabat v roce 1661. Václav Vojtěch (1641-1708) proslul jako stavebník trojského zámku, další členové rodu zastávali vysoké zemské úřady. Čtyři Šternberkové se objevili v nejvyšším zemském úřadu nejvyššího purkrabího, pět členů rodu získalo Řád zlatého rouna.

V době národního obrození vynikl Kašpar Maria (1761-1838) a jeho bratranec František Josef (1763-1830), kteří stáli u zrodu Národního muzea. Od roku 1861 patřilo rodu místo v rakouské panské sněmovně. Koncem 19. století patřilo několika členům rodu celkem kolem 20 000 hektarů půdy v Čechách a na Moravě[1]. Všechen majetek byl rodině zkonfiskován během druhé světové války a v roce 1948. Vzhledem k tomu, že se Šternberkové hlásili k české národnosti, po roce 1989 jim byla značná část majetku vrácena. Veřejnosti jsou ze soukromého rodového majetku zpřístupněna umělecky hodnotné památky Český Šternberk, Častolovice a Jemniště.

Šternberská osmicípá zlatá hvězda v modrém poli patří k nejznámějším heraldickým znamením v Česku. Jako heraldická památka je zachována na řadě rodových sídel, objevuje se i ve znacích měst, která rodině v minulosti patřila (Benešov, Holešov, Moravský Beroun, Počátky, Zlín). Zlatá hvězda z erbu Šternberků je od roku 2001 součástí znaku Zlínského kraje.


Obsah

Počátky roduEditovat

 
Pečeť Jaroslava ze Šternberka (neúplný sádrový odlitek), Národní muzeum, Praha

Po zakladateli rodu Divišovi se uvádí v letech 1167–1172 Zdeslav, v letech 1176–1193 Petr a mezi roky 1220–1240 Diviš, který založil Divišov. Kolem poloviny 13. století se uvádí Zdeslav, který založil hrad Český Šternberk. Ten měl čtyři syny:

  • Albrecht ze Šternberka (1267–1298) se stal zakladatelem moravské větve a působil jako olomoucký purkrabí. Nechal patrně vystavět hrad Šternberk, pokud tak neučinil již jeho otec.
  • Beneš ze Šternberka (1267–1269) – potomci se neuvádějí.
  • Jaroslav ze Šternberka (1267–1290) – bítovský purkrabí, patrně stavitel hradu Šternberk na střední Moravě, zakladatel konopišťské větve.
  • Zdeslav ze Šternberka († 1289/1290) – kladský purkrabí, zakladatel holické větve.

Šternberkové na MoravěEditovat

 
Hrad Šternberk v roce 1850

Zakladatel moravské větve Albrecht ze Šternberka (1267–1298) měl syny Albrechta († 1298), který zastával funkce olomouckého purkrabího a olomouckého sudího, a Zdeslava († 1323), který byl nejvyšším moravským komorníkem. Albrecht měl syna Diviše, který zemřel bez potomků. Zdeslav měl čtyři syny, kteří se dále rozvětvili:

Konopišťská větevEditovat

 
Erb Václava Vojtěcha ze Šternberka a jeho manželky Kláry z Maltzanu na vstupní bráně horažďovického zámku

Do pobělohorské doby se udrželi především konopišťští Šternberkové, jejichž potomstvo se od 17. století označuje jako zelenohorská a častolovická větev, které založili bratři Adam II. (1560-1623) a Štěpán Jiří (1567-1625). Adam II. patřil k významným politikům předbělohorských Čech v řadách katolíků, zároveň byl ale snášenlivou a kompromisní osobností katolizace. Od mládí zastával zemské úřady a nakonec byl nejvyšším purkrabím (1608-1619). Za stavovského povstání mu bylo uděleno domácí vězení, které ale porušil a odjel do zahraničí. Po Bílé hoře byl sice znovu uveden do úřadu nejvyššího purkrabího, z exilu se ale již nevrátil a zemřel v Pasově. Kromě dědictví poloviny panství Zelená Hora rozšiřoval svůj majetek dalšími nákupy v různých částech Čech (Bechyně 1596, Libochovice 1610, Budyně nad Ohří 1613, Krupka 1615, Lnáře 1617), z pobělohorských konfiskací získal Horažďovice (1622[2]). Z jeho čtyř synů byl pokračovatelem rodu František Karel Matyáš (1612-1648), který pobýval převážně na zámku v Horažďovicích, mimo jiné se mu podařilo po dlouhé době sloučit panství Zelená Hora v jeden celek a mimoto přikoupil Krakovec (1646). Byl dvorským maršálkem (1640-1648) a nakonec nejvyšším zemským sudím (1648). V závěrečné fázi třicetileté války byl v Praze zastřelen Švédy a tento fakt se promítl do hraběcího titulu uděleného v roce 1661 jeho nezletilým synům.

Nejvýznamnějším ze synů Františka Matyáše byl Václav Vojtěch (1641-1708), který po řadě vysokých úřadů dosáhl až k postu nejvyššího hofmistra (1701-1708) a stal se rytířem Řádu zlatého rouna. Proslul jako iniciátor barokních staveb na svém majetku (zámek Troja, Šternberský palác). Zemřel bez potomstva a majetek odkázal Františku Leopoldovi z častolovické větve. Mladší bratr Václava Vojtěcha Ignác Karel (1644-1700) od mládí působil u apelačního soudu a nakonec byl jeho prezidentem (1696-1700; funkci převzal po starším bratrovi). V Národní galerii je portrét jeho manželky Marie Maxmiliány, rozené Lažanské od Karla Škréty.[3][4] Nejmladší Jan Norbert (1646-1678) byl dědicem Bechyně a jako jediný z bratrů měl další potomstvo. Jeho jediný syn Jan Josef (1671-1700) však spolu s manželkou a starší dcerou utonul v Innu a dědičkou rozsáhlého majetku (Bechyně, Smiřice) se stala roční dcera Marie Terezie (1699-1761). Ta se později provdala za Jana Leopolda z Paaru a Paarové tímto sňatkem získali nové zázemí v Čechách.

Zakladatelem častolovické větve byl Štěpán Jiří (1567-1625), mladší bratr Adama II. Ten původně vlastnil statky na Benešovsku, které v roce 1600 prodal, aby mohl v severních Čechách koupit Postoloprty, které pak rozšiřoval dalšími drobnými nákupy. Byl protestant, ale stejně jako jeho starší bratr měl blíže k náboženskému kompromisu. Po porážce stavovského povstání byl vyšetřován, ale přestoupil na katolickou víru a díky přímluvě příbuzných si udržel i majetek. Z jeho synů Jaroslav Rudolf (1595-1638) prodal Postoloprty a místo nich koupil Zásmuky (1638), které až do 20. století patřily k majetkovým základnám rodu. V další generaci Adolf Vratislav (1627-1703) dosáhl dalšího rozšíření majetku sňatkem s Annou Lucií Slavatovou (1637-1703), jednou z dědiček obrovského majetku vymřelého rodu Slavatů (Žirovnice, Stráž nad Nežárkou). Kromě toho Adolf Vratislav koupil v roce 1694 panství Častolovice, od nějž je odvozen název této rodové linie. Adolf Vratislav zastával řadu funkcí, nakonec byl nejvyšším purkrabím (1685-1703) a získal Řád zlatého rouna.

Adolfův starší syn František Damián Josef (1667-1723) byl zemským sudím a královským radou, po otci zdědil fideikomis Zásmuky-Častolovice. Jeho syn František Filip (1708-1786) se uplatnil jako diplomat (Řezno, Drážďany), později byl dlouholetým nejvyšším hofmistrem Marie Terezie (1765-1780) a získal Řád zlatého rouna. V další generaci Kristián Filip (1732-1811) získal sňatkem s hraběnkou Augustou z Manderscheidu (1744-1811) říšská panství Manderscheid a Blankenheim, spolu s tím také členství v říšském kolegiu vestfálských hrabat. Jejich syn František Josef (1763-1830) sloučil jméno a erb obou rodů (Šternberk-Manderscheid). O majetek v Říši přišel v rámci napoleonských válek a náhradou získaná panství Weissenau a Schussenried vzápětí prodal. Proslul především jako významná osobnost z počátků českého národního obrození, byl dlouholetým prezidentem Společnosti vlasteneckých přátel umění (1802-1830) a členem Královské české společnosti nauk. Pro obě instituce pomáhal získávat umělecké předměty a Národnímu muzeu odkázal také bohatý archív Manderscheidů a numismatickou sbírku. Aniž by předtím zastával vyšší funkce, jeho prestiž ve společnosti jej nakonec dovedla k úřadu nejvyššího komorníka Českého království (1824-1830).

Mladší Adolfův syn František Leopold (1680-1745) byl prezidentem české královské komory (1727-1745). Z otcova majetku zdědil Žirovnici a Stráž nad Nežárkou (1703), po Václavu Vojtěchovi ze zelenohorské větve pak zdědil Zelenou Horu a Troju (1708). Kvůli dluhům však značnou část majetku odprodal a ze zbylé Žirovnice vytvořil v roce 1731 fideikomis. Jeho mladší syn Jan Nepomuk (1713-1798) původně sloužil v armádě, poté dlouho zastával post podkomořího králové (1771-1798). V roce 1758 koupil v dražbě panství Radnice v západních Čechách a na zdejším zámku se usadil. Z jeho synů se starší Jáchym (1755-1808) věnoval přírodním vědám a cestování, dostal se mimo jiné až do Číny. Jeho hlavním sídlem se stal empírový zámek Březina postavený počátkem 19. století na radnickém panství. Jednou z nejvýznamnějších osobností rodu byl Jáchymův mladší bratr Kašpar Maria (1761-1838), který se věnoval botanice a sepsal několik odborných pojednání. Po bratru Jáchymovi zdědil zámek v Březině, kde soustředil bohaté sbírky přírodnin. Byl v kontaktu s předními osobnostmi českého národního obrození (J. Dobrovský, F. Palacký), podporoval rozvoj věd a stál u zrodu Národního muzea.

 
Hrabě Leopold II. ze Šternberka (1811-1899), c.k. generál jezdectva, rytíř Řádu zlatého rouna

Adam František (1711-1789), starší syn Františka Leopolda, zdědil Žirovnici a v letech 1768-1789 byl nejvyšším maršálkem Českého království. Ze dvou manželství měl dva syny, z nichž Adam (1751-1811) zemřel bez potomstva. Mladší syn Leopold I. (1776-1858) koupil v roce 1804 za 660 000 zlatých panství Malenovice z dědictví vymřelého rodu Salm-Neuburgů. Poté po starším bratrovi zdědil Zásmuky a Častolovice (1811) a nakonec po Kašparu Mariovi také Radnice a Březinu (1838). Jeho nejstarší syn Jaroslav (1809-1874) byl jako vlastník fideikomisu povolán v roce 1861 mezi dědičné členy rakouské panské sněmovny, inicioval novogotickou přestavbu zámku v Častolovicích, zemřel ale bez potomstva. Většinu jeho majetku zdědil mladší bratr Leopold II. (1811-1899), c.k. generál jezdectva a rytíř Řádu zlatého rouna. V další generaci Leopold III. (1865-1937) rozšířil rodový majetek o Červený Hrádek (1887) a zasloužil se o další přestavbu častolovického zámku zpět do renesanční podoby. Jeho mladší bratr Vojtěch Václav (1868-1930) proslul jako cestovatel a v letech 1904-1911 byl jako kontroverzně vnímaný politik poslancem českého zemského sněmu. Leopold IV. (1896-1957) byl členem delegace, která v září 1938 přednesla prezidentu Benešovi první z deklarací české šlechty na obranu československého státu. Odešel z Československa v roce 1948 a jeho dcera Diana, provdaná Phippsová (*1936) získala Častolovice a Zásmuky v restitučním řízení v roce 1991. Mladší bratr Leopolda IV. Jaroslav (1900-1943) zdědil Malenovice a Pohořelice a za první republiky byl důstojníkem československé armády. Jeho manželce Marii, rozené Grošové, byl majetek v roce 1948 zabaven.

Nejmladší syn Leopolda I. Zdeněk (1813-1900) zdědil po otci Radnice a v roce 1841 koupil zpět nejstarší rodové sídlo Český Šternberk, v roce 1868 navíc získal zámek Jemniště. Tyto akvizice byly umožněny díky ziskům z těžby hnědého uhlí v Břasích na radnickém panství. Jemniště se tehdy stalo hlavním rodovým sídlem a zámecký park byl obohacen o sochy přivezené ze Šternberského paláce ve Vídni. Český Šternberk zdědil starší syn Alois (1850-1907) a Jemniště mladší Filip (1852-1924). Posledním majitelem před znárodněním v roce 1948 byl Jiří Douglas (1888-1965), kterému i po zabavení majetku bylo umožněno, aby na Českém Šternberku zůstal kastelánem a průvodcem. Jeho nejstarší syn Zdeněk (*1923) získal v restitucích zpět v roce 1991 Český Šternberk a Březinu. Současným správcem Českého Šternberka je jeho syn Filip (*1956). Zdeňkův mladší bratr Jan Bosco (*1936) emigroval z Československa v roce 1968 a v roce 1995 dosáhl navrácení zámku Jemniště. Majetek v Jemništi spravuje jeho syn Jiří (*1968).


Významné osobnostiEditovat

 
František Josef ze Šternberka a Manderscheidu (1763-1830), nejvyšší komorník Českého království, spoluzakladatel Národního muzea
 
Rodová hrobka ve Stupně
Podrobnější informace naleznete v článku Šternberk (rozcestník).

Erb a mottoEditovat

 
Znak rodu

V erbu se nachází zlatá osmicípá hvězda (něm. Stern [štern] – hvězda; Berg – kopec, hora) na modrém poli, je to tak zvané mluvící znamení. Rodové heslo: lat. "Nescit occasum", v češtině znamená „nezná západu“ nebo „nikdy nezapadá“, míní se tím šternberská hvězda.

Rodová sídlaEditovat

 
Zámek Častolovice, majetek rodu od roku 1694
 
Zámek Jemniště, majetek rodu od roku 1868
  • Bechyně (1340-1403, 1477-1530, 1596-1761)

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Topographisch-statischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen; Praha, 1895 s. 575-582 dostupné online
  2. STARÝ, Marek: Přední klenot zemský. Větší zemský soud království českého v době rudolfínské; Praha, 2017 s. 203-204 ISBN 978-80-87284-38-4
  3. Karel Škréta: Marie Maxmiliána ze Šternberka – 1665 – detail – Olej na plátně, Národní galerie,Praha. veranovotna.galerie.cz
  4. Bibliografie dějin českých zemí, Historický ústav AV ČR: Lažanská, Marie Maxmiliána, 1641–1665

LiteraturaEditovat

  • HALADA, Jan. Lexikon české šlechty. Praha: Akropolis, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola ze Šternberka, s. 157-158. 
  • JUŘÍK, Pavel: Šternberkové: panský rod v Čechách a na Moravě. Vyd. 1., Praha : Euromedia Group, Knižní klub, 2013. 206 s.: erby, faksim., fot., geneal. tabulky, il., mapy; 25 cm. (Universum), ISBN 978-80-242-4065-7.
  • KUSLOVÁ, Hana. Šternberkové v Malenovicích a Pohořelicích 1804-1948. Zlín : Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2015. 16 s. : ilustrace, portréty, 1 genealogická tabulka. ISBN:978-80-87130-32-2
  • NEU, Peter. Hrabata z Manderscheidu - historický přehled. In: Rod Manderscheidů Šternberků. Z Eifelu do Čech. Katalog výstavy. Praha : Krajinský svaz Porýní, Archiv Národního muzea v Praze, 1991, s. 1-18.
  • PALACKÝ, František. Dějiny rodu Sternbergů. = Geschichte der Familie Sternberg. Moravský Beroun : Moravská expedice, 2001. ISBN:80-86511-03-0
  • POKLUDA, Zdeněk. Moravští Šternberkové. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 354 s. ISBN 978-80-7422-181-1. 
  • PREISS, Pavel - HORYNA, Mojmír Horyna - ZAHRADNÍK, Pavel. Zámek Trója u Prahy: dějiny, stavba, plastika a malba. Vyd. 1. V Praze a Litomyšli : Paseka; Galerie hlavního města Prahy, 2000. 365 s.: fot., ilustr.; 20 cm, ISBN 80-7185-336-4.
  • SEJK, Roman. Urozenost, majetek a moc: (Šternberkové v 16. a 17. století). In: Středočeský sborník historický / Praha : Státní oblastní archiv v Praze Sv. 28-29, (2002-2003 [vyd. 2005]), s. 3-54.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat