Wikipedie

Adolf Bernard z Martinic

český hofmistr, maršálek a šlechtic

Adolf Bernard hrabě z Martinic (německy Adolf Bernard Graf von Martinitz; 24. května 1679/1680 – 27. července 1735) byl český šlechtic ze starého českého šlechtického rodu Martiniců.[1] Od mládí zastával funkce v zemské správě Českého království, později se uplatnil u císařského dvora ve Vídni, kde byl nakonec nejvyšším dvorským maršálkem (1729–1735) a nositelem Řádu zlatého rouna (1731).[2]

Adolf Bernard z Martinic
Erb rodu Martiniců
Erb rodu Martiniců
6. vladař domu smečenského
a majitel fideikomisu Smečno – Slaný
Ve funkci:
24. července 1714 – 27. července 1735
PředchůdceJiří Adam II. Bořita z Martinic
NástupceFrantišek Michal z Martinic
Nejvyšší maršálek císařského dvora
Ve funkci:
1729 – 1735
PanovníkKarel VI.
PředchůdceJan Baptista z Colloredo-Wallsee
NástupceJindřich Josef z Auerspergu
Nejvyšší štolba císařovny
Ve funkci:
1717 – 1720
PanovniceEleonora Magdalena Falcko-Neuburská
Nástupce1720 císařovna vdova zemřela
Císařský tajný rada
Ve funkci:
1718 – 27. července 1735
PanovníkKarel VI.
Místodržící Českého království
Ve funkci:
1712 – 1718
PanovníkKarel VI.
Narození24. května 1679, 24. května 1680 nebo 1680
Čechy
Úmrtí27. července 1735
Vídeň
NárodnostČech
Choť(1705) Eliška Jörger-Tollet
RodičeJiří Adam II. Bořita z Martinic (1650–1714) a Marie Felicie ze Spauru
DětiMarie Dominika z Martinic
PříbuzníZuzana Renata z Martinic (sourozenec)
SídloSmečno
Náboženstvířímskokatolické
Ocenění1731 rakouský Řád zlatého rouna (č. 667)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

editovat
 
Zámek Smečno, hlavní sídlo rodu Martiniců
 
Kostel sv. Jana v Nepomuku

Narodil se jako nejstarší syn významného diplomata a neapolského místokrále hraběte Jiřího Adama z Martinic (1650–1714) a jeho první manželky, hraběnky Marie Felicie ze Spauru († 1690). Adolf měl starší sestru Zuzanu Renatu (1670–1717), provdanou za hraběte Tomáše Černína z Chudenic.

Adolf Bernard po studiích absolvoval kavalírskou cestu a po návratu se začal uplatňovat v zemských úřadech, byl jmenován císařským komorníkem a v roce 1712 se stal členem sboru místodržících Českého království. V roce 1718 obdržel titul tajného rady a v letech 1717–1720 byl nejvyšším štolbou císařovny Eleonory.[3] I po jejím úmrtí zůstal vlivnou osobností aristokratické společnosti ve Vídni i v Čechách,[4] v roce 1723 se zúčastnil korunovace Karla VI. českým králem v Praze.[5] V letech 1729–1735 zastával u císařského dvora ve Vídni funkci nejvyššího dvorského maršálka.[6][7] V roce 1731 byl jmenován rytířem Řádu zlatého rouna.[8] V lednu 1735 byl formálně povolán do funkce nejvyššího hofmistra[9], úřad ale fakticky nepřevzal a zemřel v červenci téhož roku.

Rodinné a majetkové poměry

editovat

Po otci zdědil v roce 1714 rodový fideikomis Smečno s městem Slaný a Martinickým palácem na Hradčanech. Dále zdědil panství Plánice v západních Čechách.[10] V roce 1726 navíc koupil od svého příbuzného Františka Leopolda ze Šternberka panství Zelená Hora s městem Nepomukem.[11] I když jako vysoce postavený dvořan žil převážně ve Vídni, věnoval pozornost úpravám hlavního rodového sídla ve Smečně, kde například v roce 1730 vznikla Sala terrena obklopená skleníky.[12] Význam Adolfa Bernarda v té době dokládá setkání císaře Karla VI. a pruského krále Fridricha Viléma I. ve Smečně v roce 1732.[13] Na Martinicovu objednávku vyprojektoval Kilián Ignác Dientzenhofer poutní kostel Narození Panny Marie, který byl vystavěn v letech 1717–1726 v Nicově a poutní kostel sv. Jana Nepomuckého v Nepomuku (1735-37).

Adolf Bernard byl od roku 1705 ženatý s Marií Alžbětou, hraběnkou Jörger-Tolletovou, dcerou dlouholetého dolnorakouského místodržitele hraběte Jana Quintina Jörgera z Tolletu (1624–1705). Z jejich manželství se narodila jediná dcera Marie Dominika (1707–1784), která se stala jeptištkou u dominikánek ve Vídni, zároveň byla dědičkou panství Zelená Hora. Její závětí přešlo zelenohorské panství na spřízněný rod Colloredo-Mansfeldů (František de Paula Gundakar z Colloreda-Mannsfeldu).[14] Rodinný martinický fideikomis Smečno zdědil Adolfův nevlastní o generaci mladší bratr František Michal z Martinic (1704–1773).

Pověst

editovat

Vztahuje se k němu pověst, že v mládí spolkl rybí kost a nijak se mu nedařilo se jí zbavit. Pomohlo až napití se z léčivé studánky v Pacově u Žerotína, kůstka vyskočila. Jeho otec pak jako poděkování doplnil místní lidovou sbírku na postavení sochy ochránce nemocí hrdelních, svatého Blažeje a u studánky nechal postavit kostelík.[15][16]

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Ottův slovník naučný, díl XVI.; Praha, 1900 (reprint 1999); s. 919–921 (heslo z Martinic) ISBN 80-7185-237-6
  2. ↑ LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (Zvláštní otisk ze Zpravodaje Heraldika a genealogie), Praha, 1991; s. 274
  3. ↑ KUBISKA, Irene: Der kaiserliche Hof- und Ehrenkalender zu Wien als Quelle für die Hofforschung. Eine Analyse des Hofpersonals in der Epoche Kaiser Karls VI. (1711-1740). (diplomová práce); Vídeňská univerzita, 2009; s. 123
  4. ↑ VOKÁČOVÁ, Petra: Příběhy o hrdé pokoře. Aristokracie českých zemí v době baroka; Academia, Středisko společných činností Akademie věd České republiky, Praha, 2013; s. 121, 407 ISBN 978-80-200-2364-3
  5. ↑ Kolektiv: Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723.; Národní galerie Praha, 2009; s. 201 ISBN 978-80-7432-002-6
  6. ↑ SCHEUTZ, Martin: Die Elite der hochadeligen Elite; Vídeň, 2015; s. 189 dostupné online
  7. ↑ Kayserlicher Und Königlicher Wie auch Ertz-Hertzoglicher Und Dero Residentz-Stadt Wien Staats- und Stands- Calender 1735; Vídeň, 1735; s. 27 dostupné online
  8. ↑ Seznam rytířů rakouského Řádu zlatého rouna v 18. století dostupné online
  9. ↑ dostupné online
  10. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl V.; Praha, 2002; s. 165 ISBN 80-85983-12-5
  11. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985; s. 408
  12. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III. Severní Čechy; Praha, 1984; s. 429
  13. ↑ HRBEK, Jiří a kolektiv: Panovnický majestát. Habsburkové jako čeští králové v 17. a 18. století; NLN, Historický ústav Akademie věd České republiky, Praha, 2021; s. 544 ISBN 978-80-7286-378-5
  14. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; Praha, 2000; s. 300 ISBN 80-85983-16-8
  15. ↑ ÚZEMNÍ PLÁN ŽEROTÍN [online]. Úřad územního plánování Louny, červen 2012 [cit. 2013-03-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-13. 
  16. ↑ Pacov [online]. ceskem.cz [cit. 2013-12-13]. Dostupné online. 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Adolf_Bernard_z_Martinic&oldid=24374763“