Českomoravská vrchovina

pohoří v Česku

Českomoravská vrchovina (dříve Českomoravská krabatina nebo Českomoravská vysočina) je mírně zvlněná geomorfologická oblast (též podsoustava) v jižní části České vysočiny, rozkládající se po obou stranách historické zemské hranice Čech a Moravy (odtud je odvozen její název) na prakticky celém území kraje Vysočina. Jde o největší horopisný celek v České republice.[1]

Českomoravská vrchovina
Českomoravská vrchovina
Českomoravská vrchovina

Nejvyšší bod837 m n. m. (Javořice)

Nadřazená jednotkaČesko-moravská subprovincie
Sousední
jednotky
Jihočeské pánve, Středočeská pahorkatina, Středočeská tabule, Východočeská tabule, Brněnská vrchovina, Západní Vněkarpatské sníženiny
Podřazené
jednotky
Křemešnická vrchovina, Hornosázavská pahorkatina, Železné hory, Hornosvratecká vrchovina, Křižanovská vrchovina, Javořická vrchovina, Jevišovická pahorkatina, Thaya Hochland

SvětadílEvropa
StátČeskoČesko Česko
Českomoravská vrchovina na mapě ČR
Českomoravská vrchovina na mapě ČR
PovodíLabe, Dunaj
Souřadnice
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

PojmenováníEditovat

Název Českomoravská vysočina se poprvé objevuje v odborné literatuře ve 30. letech 19. stol. Ve 20. století při úpravách terminologie bylo slovo „vysočina“ kodifikováno jako protiklad nížinného reliéfu (jako souhrnný název pro pahorkatiny, vrchoviny a hornatiny). Názvoslovná komise ve snaze předejít nedorozuměním zároveň přejmenovala oblast na Českomoravskou vrchovinu.[1]

GeologieEditovat

Svých mírně zvlněných hřbetů nabyla během dlouhotrvajících geologických epoch od algonkia ve starohorách až po trias. Je součástí tzv. moldanubické zóny[1] a spolu s Šumavou patří k nejstarším pohořím Českého masívu. V první fázi se usazovaly horniny. Vznik pohoří se datuje do období kolem devonu a karbonu. Docházelo k příkrovovým pohybům a vyzdvihování linie táhnoucí se od Francie přes Německo, Šumavu až k Vysočině. Tomuto vyzdvihování říkáme hercynské nebo variské vrásnění. Mohutný tektonický pohyb dal podnět k vyvrhnutí magmat na zemský povrch. Od té doby tvoří povrch Vysočiny převážně hlubinné vyvřeliny, granity (žuly) a krystalické břidlice. V převládajícím teplém klimatu ale jeho povrch zhladily erozní procesy. K oživení reliéfu a ke vzniku základních rysů jeho současné podoby došlo až pod vlivem tlaků, kterým byl Český masiv vystaven při třetihorním alpinském vrásnění. Oproti jiným našim oblastem se tu tektonický neklid projevoval poměrně jednostranně, ponejvíc vertikálními poklesy a výzdvihy jednotlivých ker zemské kůry do různých výškových úrovní.[1] Díky Hercynskému vrásnění i starším horotvorným procesům je oblast vrchoviny bohatá na ložiska rud, které jsou dnes již z velké části vytěžené.[1] Mezi nejvýznamnější ložiska rud patřila Jihlava a Havlíčkobrodsko (stříbro), Humpolecko (zlato), Žďár nad Sázavou a Ždírec nad Doubravou (železné a polymetalické rudy). V novější době pak ložiska uranu v Dolní Rožínce.[1]

Fauna a flóraEditovat

V letech 1990–1998 probíhalo pravidelné sledování hnízdní avifauny vrcholových bučin na Vysočině. Bylo vybráno pět lokalit typu vrcholové a skalnaté bučiny o celkové rozloze 123 ha v nadmořské výšce 60–765 m. Jednalo se o maloplošná zvláště chráněná území, konkrétně NPR Velký Špičák, PR Křemešník, PP Čertův hrádek, PP Přední skála, PP Vysoký kámen. Bylo zaznamenáno v hnízdním období 44 druhů ptáků. Nejpočetnější byla pěnkava obecná, další následovaly sýkora uhelníček, červenka obecná, brhlík lesní, střízlík obecný, pěnice černohlavá, budníček menší, králíček ohnivý a šoupálek dlouhoprstý.[2]

Geomorfologické členěníEditovat

Související informace naleznete také v článku Geomorfologické členění Českomoravské vrchoviny.

Na území ČR se skládá ze sedmi geomorfologických celků a 21 podcelků. Z těchto podcelků jsou nejvyšší Jihlavské vrchy (Javořice 837 m), významné jsou také Žďárské vrchy (Devět skal 836 m). Kompletní geomorfologické členění do úrovně celků a podcelků uvádí následující tabulka:[3]

ReferenceEditovat

  1. a b c d e f ŠUST, Pavel. Krajina Vysočiny. Země světa. 8.7.2020, roč. 19, čís. 7, s. 2–11. Dostupné online. 
  2. KUNSTMÜLLER, Ivan. Cinclus 20/2010. Hnízdní avifauna vrcholových bučin na Vysočině. Jihlava: Pobočka České společnosti ornitologické na Vysočině, 2010. 121 s. = Časopis pro ochranu a výzkum avifauny. 
  3. DEMEK, Jaromír; MACKOVČIN, Peter, a kolektiv. Zeměpisný lexikon ČR: Hory a nížiny. 2. vyd. Brno: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2006. 582 s. ISBN 80-86064-99-9. 

Externí odkazyEditovat