Alois Václav z Kounic

moravský šlechtic a rakouský diplomat

Alois Václav kníže z Kounic-Rietbergu (Aloys Wenzel Fürst von Kaunitz-Rietberg) (19. června 1774, Vídeň15. listopadu 1848, Paříž) byl moravský šlechtic a rakouský diplomat, vnuk významného státníka knížete Václava Antonína Kounice. Během napoleonských válek se uplatnil jako diplomat v několika evropských zemích. Od roku 1812 byl knížetem a vlastníkem rozsáhlého majetku na jižní Moravě (Slavkov, Uherský Brod, Jaroměřice nad Rokytnou).[1] Zemřel jako poslední potomek knížecí moravské větve rodu Kouniců, spory o jeho dědictví na Moravě se protáhly až do doby první republiky. Jméno a erb Kouniců v roce 1898 převzali spříznění Bruntálští z Vrbna.

Alois Václav
kníže z Kounic-Rietbergu
Alois Václav kníže z Kounic-Rietbergu, portrét od Francisca Goyi, asi 1816
Alois Václav kníže z Kounic-Rietbergu,
portrét od Francisca Goyi, asi 1816

4. kníže z Kounic a Rietbergu
Ve funkci:
24. listopad 1812 – 15. listopadu 1848
Předchůdce Dominik Ondřej II. z Kounic-Rietbergu
Nástupce ultimus familiae, knížecí titul zanikl, jméno převzali Bruntálští z Vrbna (1897)

Rakouský vyslanec ve Vatikánu
Ve funkci:
1817 – 1820
Panovník František I.

Rakouský vyslanec ve Španělsku (Madridu)
Ve funkci:
1815 – 1817
Panovník František I.

Rakouský vyslanec v Neapolském království (Neapoli)
Ve funkci:
1805 – 1807
Panovník František I.

Rakouský vyslanec v Dánsku (Kodani)
Ve funkci:
1801 – 1804
Panovník František II.

Tajný rada

C. k. komoří

Narození 19. června 1774
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí 15. listopadu 1848 (ve věku 74 let)
Paříž
FrancieFrancie Francie
Choť (1798) Františka Xaverie Ungnadovou z Weissenwolfu (1773–1859)
Rodiče Dominik Ondřej II. z Kounic-Rietbergu (1739–1812) a Marie Bernardina z Plettenberg-Wittemu (1743–1779)
Děti 1. Terezie (1800–1801)
2. Karolína Leopoldina, provd. Starhembergová a poté Arenbergová (1801–1875)
3. Leopoldina Dominika, provd. Pálffyová z Erdödu (1803–1888)
4. Ferdinandina Karolína, provd. Károlyiová (1805–1862)
Příbuzní děd: Václav Antonín z Kounic-Rietbergu (1711–1794)
babička: Marie Arnoštka ze Starhembergu (1717–1749)
strýc: Arnošt Kryštof z Kounic-Rietbergu (1737–1797)
sestra: Marie Terezie, provd. Bruntálská z Vrbna (1763–1803)
švagr: Rudolf Jan Bruntálský z Vrbna (1761–1823)
sestřenice: Marie Eleonora, provd. Metternichová (1775–1825)
vnuk: Alois Károlyi (1825–1889)
zeť: Antonín Gundakar hrabě ze Starhembergu (1776–1842)
zeť: Antonín Karel Pálffy z Erdödu (1793–1879)
zeť: Ludvík Károlyi (1799–1863)
Profese diplomat
Náboženství římskokatolické
Ocenění Řád sv. Štěpána
Commons Aloys von Kaunitz-Rietberg
Některá data mohou pocházet z datové položky.

KariéraEditovat

 
Alois Václav Kounic, rytina, asi 1818

Pocházel ze staré moravské rodiny Kouniců, narodil se ve Vídni jako nejmladší potomek a jediný syn diplomata knížete Dominika Ondřeje z Kounic (1739–1812) a jeho manželky Marie Bernardiny, rozené hraběnky Plettenbergové (1743–1779). Studoval práva a již v roce 1795 byl jmenován členem říšské dvorní rady, na otcovo přání se začal uplatňovat v diplomacii. Po smrti strýce Arnošta Kryštofa (1797) začal jako otcův dědic užívat titul prince, i když měl nárok jen na titul hraběte. Diplomatickou dráhu zahájil v Sasku, poté byl vyslancem v Kodani (1801–1804) a v Neapoli (1805–1807) u tehdejšího neapolského krále, Napoleonova bratra Josefa. Do diplomatických služeb se vrátil po Vídeňském kongresu, kdy byl vyslancem v Madridu (1815–1817) a nakonec ve Vatikánu (1817–1820). Za zásluhy obdržel Řád sv. Štěpána, byl též c. k. tajným radou a komořím.

RodinaEditovat

 
Aloisova manželka, kněžna Františka z Kounic-Rietbergu, rozená hraběnka Ungnadová z Weissenwolfu

V roce 1798 se ve Vídni oženil s hraběnkou Františkou Xaverií Ungnadovou z Weissenwolffu (1773–1859), c. k. palácovou dámou. Měli spolu čtyři dcery.

Aloisova starší sestra Marie Terezie (1763–1803) byla manželkou nejvyššího komořího hraběte Rudolfa Jana Bruntálského z Vrbna (1761–1823), jejich potomci později úspěšně uplatnili nároky na část dědictví moravské větve Kouniců (Jaroměřice nad Rokytnou).

Sestřenice Marie Eleonora (1775–1825), dcera Aloisova strýce Arnošta Kryštofa, byla první manželkou dlouholetého státního kancléře knížete Metternicha.

Aloisův vnuk a kmotřenec hrabě Alois Károlyi (1825–1889) byl rakousko-uherským diplomatem, dlouholetým velvyslancem v Německu (1871–1878) a Velké Británii (1878–1888). Dcera Aloise Károlyiho Ferdinandina (1868–1955) byla manželkou rakousko-uherského ministra zahraničí Leopolda Berchtolda (1863–1942).

Majetkové poměry a spory o dědictvíEditovat

 
Erb rodu Kounic-Rietberg

Po otci zdědil v roce 1812 knížecí titul a rozsáhlý majetek na Moravě (Slavkov, Uherský Brod, Jaroměřice nad Rokytnou) a v západních Čechách (Bečov nad Teplou). Díky diplomatické službě a nákladnému stylu života byl v té době již značně zadlužen a hned po převzetí dědictví přistoupil k prodeji některých statků. Jako první přišel na řadu západočeský Bečov nad Teplou, který v roce 1813 koupili za 441 000 zlatých knížata Beaufort-Spontinové.[2] V roce 1814 odprodal od Uherského Brodu statek Nezdenice, který za 65 000 zlatých koupila podnikatelská rodina Herringů.[3] V roce 1815 prodal palác ve Vídni knížecí rodině Esterházyové. Nakonec se zbavil i německého panství Rietberg, kde díky zániku Svaté říše římské a pozdějšímu výsledku jednání Vídeňského kongresu ztratil říšskou suverenitu, tento majetek prodal v roce 1823. O správu svých majetků na Moravě se příliš nestaral, zajímaly jej jen příjmy a celkově nebyl příliš úspěšným hospodářem.[4] Ke ztrátové správě velkostatků se připojily i další problémy, v roce 1822 byl uvězněn kvůli kontaktům s nezletilými členkami vídeňského baletu. Díky zásahu svého příbuzného kancléře Metternicha byl osvobozen od soudního stíhání. Krátce nato usilovali jeho zeťové Pálffy a Károlyi o to, aby byl zbaven svéprávnosti, což se nakonec podařilo, na knížete Aloise Václava byla uvalena kuratela a do správy majetku od poloviny dvacátých let 19. století nijak nezasahoval. Přesídlil do Paříže, o jeho životě zde nejsou doloženy žádné zprávy, byl ale nadále příjemcem apanáže vyplácené z výnosu moravských velkostatků.

Kníže Alois Václav z Kounic-Rietbergu zemřel v Paříži 15. listopadu 1848 jako poslední mužský potomek moravské větve Kouniců. O jeho dědictví se přihlásily tři dcery provdané v Rakousku a Uhrách. Jednalo se o moravské velkostatky s rozlohou přibližně 13 000 hektarů půdy, v neposlední řadě také rezidence vysokých uměleckých hodnot (Slavkov, Jaroměřice nad Rokytnou). Aloisovy dcery se svými nároky ale narazily na odpor české linie Kouniců představované tehdy Michaelem Karlem Kounicem (1803–1852). Ten argumentoval rodinnou smlouvou mezi českými a moravskými Kounici z 18. století, která stanovila, že v případě jedné rodové větve přejdou fideikomisní statky automaticky na druhou větev. V případě dědictví po knížeti Aloisu Kounicovi se jednalo o fideikomisem vázané velkostatky Slavkov a Uherský Brod. O tento majetek vznikl soudní spor, který trval čtrnáct let a až v roce 1862 díky soudnímu verdiktu převzal Slavkov a Brod Michaelův syn Albrecht z Kounic (1829–1897). Jednodušší byla situace v Jaroměřicích nad Rokytnou, na které se zmíněná rodinná dohoda nevztahovala a hned v roce 1848 je převzala Aloisova nejstarší dcera Ferdinandina, provdaná Starhembergová, po ní pak v roce 1875 její sestra Leopoldina, provdaná Pálffyová.[5] Po její smrti (1888) došlo k dalšímu soudnímu sporu; sama Leopoldina sice děti neměla, ale její příbuzní Pálffyové se přihlásili o Jaroměřice. V několikaleté soudní při byl nakonec úspěšný hrabě Rudolf Kristián Bruntálský z Vrbna (1864–1927), který své nároky vyvozoval z příbuzenského spojení s moravskými Kounici z 18. století (jeho pradědeček Rudolf Jan Bruntálský z Vrbna měl za manželku Marii Terezii Kounicovou, sestru posledního knížete Aloise Václava Kounice). Rudolf Kristián z Vrbna převzal Jaroměřice rozhodnutím soudu v roce 1897 a následně požádal o rozšíření svého příjmení o jméno vymřelých Kouniců (Wrbna-Kaunitz-Rietberg-Questenberg, 1898).[6] Pálffyové se však svých nároků nevzdali a celá causa skončila smírem až v roce 1923.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Ottův slovník naučný, díl 14; Praha, 1899 (reprint 1998); s. 1000–1001 ISBN 80-7185-200-7
  2. JAŠA, Luděk, DYEDEKOVÁ, Jana: Bečov nad Teplou. Perla Slavkovského lesa; Sokolov, 2011; s. 47 ISBN 978-80-87194-30-0
  3. TOMEČEK, Radek: Uherský Brod. Putování historií královského města; Uherský Brod, 2005; s. 129–130 ISBN 80-903006-7-7
  4. PLICHTA, Alois: Jaroměřicko. Dějiny Jaroměřic nad Rokytnou a okolí II.; Třebíč, 1994 s. 350–352 ISBN 80-85766-39-6
  5. KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II.; Praha, 1997; s. 589 ISBN 80-85983-14-1
  6. ŽUPANIČ, Jan: Nová šlechta Rakouského císařství; Praha, 2006; s. 224 ISBN 80-86781-08-9

Externí odkazyEditovat