Alois Károlyi

Alois (Alajos) hrabě Károlyi (Aloys / Alajos Graf / gróf Károlyi de Nagy Károly) (8. srpna 1825, Vídeň2. prosince 1889, Tótmegyer (dnes Palárikovo), Rakousko-Uhersko) byl rakousko-uherský diplomat, po matce měl původ v moravské rodině Kouniců, po níž také zdědil část majetku. Od mládí byl účastníkem řady diplomatických jednání, později byl dlouholetým rakousko-uherským velvyslancem v Německu (1871–1878) a Velké Británii (1878–1888). [1] Byl též rytířem Řádu zlatého rouna a dědičným členem uherské Sněmovny magnátů. Jeho zetěm byl pozdější rakousko-uherský ministr zahraničí Leopold Berchtold.

Hrabě Alois Károlyi
Károlyi Alajos.jpg

Rakousko-uherský velvyslanec ve Velké Británii
Ve funkci:
1878 – 1888
Předchůdce Friedrich Ferdinand von Beust
Nástupce František Deym ze Stříteže

Rakousko-uherský velvyslanec v Německu
Ve funkci:
1871 – 1878
Předchůdce Felix Wimpffen
Nástupce Emerich Széchényi

Rakouský vyslanec v Prusku
Ve funkci:
1859 – 1866
Předchůdce August Koller
Nástupce Felix Wimpffen

Narození 8. srpna 1825
Vídeň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 2. prosince 1889
Tótmegyer (dnes Palárikovo)
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Choť (1867) Františka Erdődyová (1843–1927)
Rodiče Ludvík Károlyi (1799–1863) a
Ferdinandina z Kaunitz (1805–1862)
Děti Ludvík Vavřinec (1872–1965)
Ferdinandina, provd. Berchtoldová (1868–1955)
Příbuzní bratranec: Ferdinand Trauttmansdorff (1825–1896)
Profese diplomat
Ocenění Řád černé orlice
Commons Alajos Károlyi
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotopisEditovat

Pocházel z uherské šlechtické rodiny, narodil se jako mladší syn hraběte Ludvíka (Lájose) Károlyiho (1799–1863), c.k. tajného rady, komořího a vrchního župana v Nitře. Matka Ferdinandina (1805–1862) pocházela z významného moravského rodu Kouniců a byla jednou z dědiček posledního knížete Kounice, Aloise Václava. Alois Károlyi vstoupil do diplomatických služeb v roce 1845 a vystřídal nižší funkce v několika evropských metropolích, působil například v Berlíně a Londýně. V roce 1858 byl vyslán se zvláštní diplomatickou misí do Petrohradu, kde měl vyjednat ruskou podporu před rakousko-italskou válkou. Po návratu z Ruska byl krátce vyslancem v Kodani (1858-1859). V letech 1859–1866 byl vyslancem v Berlíně, kde jeho mise skončila v červnu 1866 s vypuknutím prusko-rakouské války. Po skončení války byl delegátem na mírových jednáních v Mikulově. Znovu zastupoval monarchii v Berlíně v letech 1871–1878, tentokrát již s titulem velvyslance. V roce 1878 byl rakousko-uherským delegátem na Berlínském kongresu. Nakonec byl rakousko-uherským velvyslancem v Londýně (1878–1888). Byl též c.k. tajným radou, komořím a v roce 1878 obdržel Řád zlatého rouna. Krátce po návratu z Londýna zemřel na slovenském zámku Palárikovo (tehdy pod názvem Tótmegyer), který jeho rodině patřil do roku 1945. Jeho dalším majetkem byl zámek Stupava.

V roce 1867 se oženil s hraběnkou Františkou Erdödyovou (1843–1927), s níž měl čtyři děti. Jediný syn Ludwig Laurenz (Lájos Lörinc, 1872–1965) byl dědičným členem uherské panské sněmovny. Dcera Ferdinandina (1868–1955) se provdala za pozdějšího rakousko-uherského ministra zahraničí hraběte Leopolda Berchtolda (1863–1942).

Aloisův bratranec hrabě Ferdinand Trauttmansdorff byl též dlouholetým diplomatem a v době Károlyiho odchodu z Berlína do Londýna jedním ze zvažovaných kandidátů na převzetí funkce velvyslance v Německu.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Ottův slovník naučný, díl 13.; Praha, 1898 (reprint 1998), s. 1096 ISBN 80-7185-057-8

LiteraturaEditovat

  • HLAVAČKA, Milan: Podivná aliance; Praha, 1987; 213 s.
  • KRÁLOVÁ, Hana: Ve službě monarchii. Rakouská a rakousko-uherská zahraniční služba v 19. století; Praha, 2012; 131 s. ISBN 978-80-86781-18-1
  • TARABA, Luboš: Krve po kolena. Solferino 1859 – zlom ve válkách o sjednocení Itálie; Praha, 2011; 320 s. ISBN 978-80-7557-205-9

Externí odkazyEditovat