Ungnadové z Weissenwolffu

šlechtická rodina

Ungnadové z Weissenwolffu, v 15. a 16. století Ungnadové ze Sonnecku, později uvádění též krátce jako Weissenwolffové[pozn. 1] byl rakouský šlechtický rod. Původně sídlili v Korutansku a přijali jméno podle hradu Sonnegg. Později získali majetek v Horním Rakousku, kde se udrželi až do 20. století. Byli povýšeni do stavu svobodných pánů (1463) a během 16. století již zastávali vysoké funkce ve správě habsburské monarchie. Vlivné postavení si udrželi i v následujících stoletích, v roce 1646 získali titul říšských hrabat a dva členové rodu obdrželi Řád zlatého rouna. V roce 1907 jim bylo přiznáno dědičné členství v rakouské panské sněmovně. Jejich hlavním sídlem byl zámek Steyregg v Horních Rakousích, v okolí Lince získali také řadu dalších statků. V několika krátkých obdobích jim patřily i velké majetky v Čechách. Díky sňatku vlastnili v první polovině 16. století jihočeská panství Hluboká nad Vltavou a Protivín, na přelomu 17. a 18. století jim patřilo panství Vlašim a nakonec počátkem 20. století v soudním procesu získali velkostatky Kopidlno a Staré Hrady ve východních Čechách. Rod vymřel v roce 1917.

Ungnadové z Weissenwolffu
Původní podoba erbu rodu Ungnadů
Původní podoba erbu rodu Ungnadů
ZeměHabsburská monarchie
TitulyŘíšský svobodný pán 1522 Říšský hrabě 1646
ZakladatelTheodorich (Dietrich) Ungnad
Rok založení12. století
Vymření po meči1917
Vymření po přeslici1969
Poslední vládceNikolaus Heinrich Ungnad z Weissenwolffu

DějinyEditovat

 
Zámek Steyregg u Lince, hlavní rodové sídlo v 17.–20. století

Ungnadové se připomínají již ve 12. století, dlouhou dobu působili ve službách bamberských biskupů. Jako první se prokazatelně uvádí Theodorich (†1158), který byl vyslán k ochraně zájmů bamberského biskupa do Korutan a usadil se zde, od té doby se členové rodu uvádějí s predikátem z Weissenwolffu. O století později bojoval Otto z Weissenwolffu pod Rudolfem Habsburským v bitvě na Moravském poli. K vyššímu společenskému postavení přivedl rodinu Jan I. (respektive Hans, †1461), který byl oblíbencem císaře Bedřicha III. U jeho dvora zastával funkci správce komory a dosáhl několikrát polepšení erbu. Pro svůj rod také získal panství s hradem Sonnegg v Korutanech (1444), které se stalo majetkovou základnou na více než 150 let. Hansův bratr Kryštof (†1481) byl v roce 1463 povýšen do rakouského panského stavu s predikátem ze Sonneggu (Herr zu Sunegk). Kryštofovi vnukové pak v roce 1522 obdrželi od císaře Karla V. říšský panský stav. Z nich vynikl Hans III. (1493–1564), který se uplatnil jako voják a v letech 1542–1544 byl hornorakouským zemským hejtmanem. Později ale rezignoval na další kariéru a proslul jako propagátor luteránské víry. Založil tiskárnu, z níž vyšly tisíce náboženských knih ve slovinštině a chorvatštině.[1]

 
Erb dvorského maršálka Ludvíka Ungnada ze Sonnecku

Během 16. století získali Ungnadové příbuzenské vazby na českou šlechtu, ostatně Hans III. zemřel na zámku ve Vintířově u své dcery Alžběty, provdané Šlikové. Hansův mladší bratr Ondřej (Andreas, 1499–1557) byl ženatý s Bohunkou z Pernštejna a prostřednictvím svého tchána Vojtěcha z Pernštejna získal v jižních Čechách panství Hluboká a Protivín.[2] Za složitých majetkoprávních poměrů však Ungnadové o tento majetek přišli krátce po Ondřejově smrti. Z další generace rodu vynikl Ludvík (1523–1584), který byl dvorským maršálkem ve službách Maxmiliána II., Kryštof (1525–1585) byl bánem v Chorvatsku (1576–1583).[3] Nejmladší z bratrů David (1535–1600) byl císařským vyslancem v Turecku a poté dlouholetým prezidentem dvorské válečné rady (1584–1599)[4], k rodovému majetku přikoupil hrad Ennsegg v Horních Rakousích. Tito sourozenci také požádali o český inkolát, i když v Čechách žádný majetek nevlastnili. Jejich další bratr Šimon (1530–1603) vlastnil koncem 16. století krátce hrad Himlštejn a na úhradu svých pohledávek u císařské komory dostal také do užívání hrad v Kadani.

Ungnadové v 17.–19. stoletíEditovat

 
Hans III. Ungnad z Weissenwolffu (1493–1564), propagátor luteránství

V 16. a 17. století patřili Ungnadové k přední protestantské šlechtě v Horních Rakousích a za vlády Ferdinanda II. se po boku české evangelické šlechty zúčastnili stavovského povstání. To dočasně narušilo jejich pozice získané v předešlém století a v konfiskacích také ztratili svá hlavní sídla Sonnegg a Ennsegg. O lepší postavení rodu se zasloužil nedlouho poté David II. Ungnad (1604–1672), který se uplatnil jako diplomat, dlouholetý zemský hejtman v Horních Rakousích a od roku 1646 říšský hrabě, vzhledem ke ztrátě Sonneggu se vrátil k původnímu predikátu z Weissenwolffu (Graf und Herr von Weissenwolff). V roce 1648 obdržel také dědičnou hodnost hofmistra v Horních Rakousích, v roce 1652 byl přijat do říšského kolegia švábských hrabat a nakonec získal Řád zlatého rouna. Převzetím panství Steyregg (1638) po spřízněném rodu Jörgerů z Tolletu vytvořil majetkovou základnu rodu až do 20. století, v roce 1671 získal ještě panství Spielberg. Hornorakouským zemským hejtmanem byl i jeho syn Helmhard Kryštof (1634–1702), který stejně jako otec obdržel Řád zlatého rouna a ke Steyreggu přikoupil sousední panství Luftenberg. Jeho druhá manželka Františka Benigna z Porcie zdědila v Čechách panství Vlašim, které pak patřilo jejich synovi Františku Antonínovi (1669-1715).[5]

Správu majetku v Rakousku během 18. století provázely četné problémy se zadlužením. Ze statků Steyregg, Spielberg, Luftenberg, Lustenfelden a Parz byl v roce 1723 zřízen fideikomis, což mělo zabránit ztenčování majetku. Josef Antonín Ungnad (1695–1759) kromě toho po svém strýci Františku Josefu Šlikovi zdědil v roce 1740 v Čechách panství Čakovice se zámkem, po jeho smrti bylo ale prodáno zpět Šlikům (1760). Na přelomu 18. a 19. století byl významným představitelem rodu Mikuláš Josef (1763–1825), který byl maltézským rytířem a za napoleonských válek dosáhl v armádě hodnosti polního podmaršála. Ve veřejném životě v Linci v sousedství rodových statků se uplatnil jeho mladší bratr Jan Nepomuk Ungnad (1779–1855), který proslul jako mecenáš umění a v revolučním roce 1848 byl v Linci velitelem národní gardy. Zemřel bez potomstva a jeho dědicem byl synovec Guidobald (1817–1872). Po něm převzal rodové statky syn Konrád Jan (1855–1912), který byl poslancem hornorakouského zemského sněmu a v roce 1907 získal dědičné členství v rakouské panské sněmovně.[6]

Soudní spor o dědictví Šliků a vymření roduEditovat

Počátkem 20. století vstoupili Ungnadové do vleklého soudního sporu o dědictví Šliků v Čechách.[7] Jednalo se o fideikomisní velkostatky Kopidlno a Staré Hrady, které s rozlohou přes 8 600 hektarů půdy patřily k velkým šlechtickým majetkům ve východních Čechách. Zakládací listina fideikomisu z roku 1672 stanovila přesně podmínky ohledně nástupnictví včetně sociálního postavení manželek dědiců. Tehdejší čekatel fideikomisu František Šlik (1854–1925) tyto podmínky nesplňoval, protože jeho manželka Berta Roxerová pocházela z měšťanských vrstev. Představitelem rodu Ungnadů byl v té době poslanec hornorakouského zemského sněmu a člen panské sněmovny Konrád Ungnad (1855-1912), který své dědické nároky na české statky odvozoval z příbuzenských vazeb sahajících do doby založení fideikomisu. První fideikomisní pán František Arnošt Šlik měl totiž za manželku Marii Markétu Ungnadovou, dceru Davida II. Ungnada. Konrád Ungnad požádal již v roce 1901 o zapsání mezi uchazeče o šlikovské statky a po smrti Ervína Šlika (1906) zahájil soudní proces proti jeho bratru Františkovi.

Soudní spor o velkostatek Kopidlno probíhal v několika fázích a u soudů různých instancí. Konrád Ungnad nakonec vyhrál.[8] Rozhodnutím Vrchního zemského soudu v Praze a revizí Nejvyššího soudního dvora ve Vídni byl předmět sporu 6. července 1912 přiřčen Konrádu Ungnadovi, který však zemřel již v říjnu téhož roku. Dědicem se stal starší syn Pavel Konrád (1886–1915), který utrpěl smrtelný úraz v Haliči a zemřel bez potomstva. Dalším nástupcem byl jeho mladší bratr Mikuláš Jindřich (1895–1917), který zemřel nedlouho poté na komplikace spojené s operací slepého střeva. Mikuláš Ungnad z Weissenwolffu zemřel 29. září 1917 v Praze a jím rod vymřel.[9] Majetek v Rakousku a Čechách si rozdělily jeho sestry, Irena (1880–1969), provdaná hraběnka Szapáryová, a Henrietta (1883–1962), ovdovělá princezna Thurn-Taxisová. Šlikové proti nim vedli soudní spor ještě během první republiky, kdy byly zrušeny fideikomisy a tím pádem došlo k anulaci podmínek nástupnictví. Henrietta Thurn-Taxisová své nároky ale obhájila a byla majitelkou Kopidlna až do roku 1945.

OsobnostiEditovat

 
Jan Nepomuk Ungnad z Weissenwolffu (1779–1855)

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Pravopis predikátu odvozeného od hradu Sonnegg v Korutansku, který byl hlavním rodovým sídlem v 15.–17. století, prošel během několika staletí řadou proměn. Současný oficiální název zřícenin hradu je Sonnegg, dekret na panský titul spojený s jeho držbou zněl zu Sunegk, v české literatuře se jméno uvádi v podobách ze Suneku, ze Sonnecku, ze Sunegku. Panství Sonnegg ztratili v pobělohorských konfiskacích a při povýšení do říšského hraběcího stavu se David Ungnad z Weissenwolffu vrátiil k původnímu predikátu z Weissenwolffu, který jeho předkové užívali již ve 13. století.

ReferenceEditovat

  1. Ottův slovník naučný, 26. díl; Praha, 1906; s. 183–184 dostupné online
  2. KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; II. díl; Praha, 1997; s. 80 ISBN 80-85983-14-1
  3. Přehled státních představitelů Chorvatského království na webu worldstatesmen dostupné online
  4. JANÁČEK, Josef: Rudolf II. a jeho doba; Praha, 1987; s. 320
  5. Kolektiv: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VII. Východní Čechy; Praha, 1989; s. 532
  6. Konrád Jan Ungnad z Weissenwolffu na webu rakouského parlamentu
  7. ČESÁKOVÁ, Markéta: Ústřední správa šlikovských velkostatků Jičíněves, Státní oblastní archiv v Zámrsku, 2015; soudní spor Ungnadů a Šliků s. 23–31 dostupné online
  8. Kolektiv: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VII. Východní Čechy; Praha, 1989; s. 207
  9. Poslední generace Ungnadů z Weissenwolffu in: Gothaisches genealogisches Taschenbuch der der Gräflichen Häuser, Gotha, 1922; s. 1023–1024 dostupné online

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat