Maxmilián z Ditrichštejna

rakouský šlechtic, státník, diplomat a dvořan

Maxmilián kníže z Ditrichštejna (Maximilian Fürst von und zu Dietrichstein) (27. června 1596, Mikulov6. listopadu[1] 1655, Mikulov) byl rakouský šlechtic, státník, diplomat a dvořan z rodu Ditrichštejnů, synovec kardinála Františka z Ditrichštejna. Zastával nejvyšší funkce u císařského dvora, byl též moravským zemským hejtmanem a rytířem Řádu zlatého rouna. Vlastnil rozsáhlý majetek na Moravě a v Rakousku, jeho hlavním sídlem byl Mikulov, kde je také pohřben. Jeho nevlastním bratrem byl státník Jan Maxmilián z Lambergu.

Maxmilián II. z Ditrichštejna
Kníže Maxmilián z Ditrichštejna
Kníže Maxmilián z Ditrichštejna

2. kníže z Ditrichštejna
Ve funkci:
1631 / 19. září 1636 – 6. listopad 1655
Předchůdce František z Ditrichštejna
Nástupce Ferdinand Josef z Ditrichštejna

Nejvyšší hofmistr císařského dvora
Ve funkci:
1650 – 6. listopad 1655
Panovník Ferdinand III.
Předchůdce Maxmilián z Trauttmansdorffu
Nástupce Jan Weikhard z Auerspergu

Nejvyšší hofmistr císařovny
Ve funkci:
1648 – 1649
Panovnice Marie Leopoldina Tyrolská
Předchůdce císařovnou se stala 1648
Nástupce císařovna zemřela 7. srpna 1649
Ve funkci:
1621/1622 – 1637 (rezignoval)
Panovnice Eleonora Gonzagová
Předchůdce císařovnou se stala 1622

Moravský zemský hejtman
Ve funkci:
1637 – 1637
Panovník Ferdinand III.
Předchůdce František z Ditrichštejna
Nástupce Julius I. ze Salm-Neuburgu

Narození 27. června 1596
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí 5. listopadu 1655 (ve věku 59 let)
Mikulov
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Místo pohřbení Dietrichsteinská hrobka
Rodiče Siegmund von Dietrichstein a Giovanna della Scala
Děti Ferdinand z Ditrichštejna
Filip Zikmund z Ditrichštejna
Johana Beatrix z Ditrichštejna
Eleonora z Ditrichštejna
Maria Klara of Dietrichstein
Maria Margareta of Dietrichstein
Maxmilián Ondřej z Ditrichštejna
Maria Sophia of Dietrichstein
Příbuzní Jan Maxmilián z Lambergu (sourozenec)
Erdmunda Tereza z Ditrichštejna, Jakob Anton of Dietrichstein, Walter Xaver z Ditrichštejna a Leopold Ignác z Ditrichštejna (vnuci)
Zaměstnání politik
Profese šlechtic
Náboženství římskokatolické
Ocenění 1634 Řád zlatého rouna (č. 388)
Commons Kategorie Maximilian von Dietrichstein
1612 hraběcí stav
1631 říšský knížecí titul
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Původ a kariéra ve službách HabsburkůEditovat

 
Erb kardinála Františka z Ditrichštejna a knížete Maxmiliána nad vchodem kostela sv. Josefa v Brně

Narodil se jako druhorozený syn Zikmunda z Ditrichštejna (15611602), který zastával zemské úřady na Moravě, a jeho manželky Johanny von der Leiter (15741649). Měl tři bratry, všichni ale zemřeli předčasně. V šesti letech přišel o otce a jeho poručníkem se stal strýc, olomoucký biskup František z Ditrichštejna. V dětství se stal pážetem arcivévody Albrechta, později přešel do služeb arcivévody Matyáše a již v šestnácti letech sehrál důležitou úlohu v sourozeneckém sporu o moc mezi Rudolfem II. a Matyášem. V roce 1612 byl povýšen do hraběcího stavu, stal se císařským komorníkem a štolbou. Po nástupu Ferdinanda II. zastával funkci nejvyššího hofmistra císařovny Eleonory (16211636). Mezitím byl závětí svého strýce Františka již v roce 1615 předurčen jako jeho univerzální dědic,[2] což se odrazilo v udělení knížecího titulu (1631), navíc se v roce 1634 stal rytířem Řádu zlatého rouna.

Po smrti Františka z Ditrichštejna v roce 1636 převzal správu obrovského majetku na Moravě, kde byl druhým největším vlastníkem půdy. V souvislosti s tím rezignoval na posty u dvora, ale svého strýce následoval v úřadu moravského zemského hejtmana (16371648[zdroj?]). Na konci třicetileté války působil jako diplomat v Polsku, kde se snažil přesvědčit krále Vladislava IV. k podpoře Habsburků, později podnikl diplomatickou cestu do Bavorska. V letech 16481649 byl nejvyšším hofmistrem císařovny Marie Leopoldiny a nakonec se stal nejvyšším hofmistrem císaře Ferdinanda III. (1650–1655).[3] Od roku 1651 byl též členem tajné rady a státní konference. V návaznosti na aktivity svých předků patřil k neoblomným stoupencům Habsburků a prošpanělsky orientované politiky. Z korespondence jeho současníků ale vyplývá, že byl spíše jen vlivným a vysoce postaveným dvořanem, zatímco k přímému řízení státních záležitostí habsburské monarchie předpoklady neměl.

Majetkové poměryEditovat

 
Hlavní rodové sídlo v Mikulově

Po otci byl dědicem panství Hollenburg v Korutansku, v rámci pobělohorských konfiskací získal krátce do svého majetku statky ve Slezsku (Slezské Rudoltice)[4] a v Dolním Rakousku (Fünfkirchen). V roce 1636 převzal po strýci Františkovi obrovský majetek na Moravě (Mikulov, Žďár nad Sázavou, Polná, Přibyslav, Lipník nad Bečvou, Helfštýn, Hranice, Nové Město na Moravě atd.) Většina statků byla závětí kardinála Františka z Ditrichštejna zahrnuta do fideikomisu, Maxmilián ale hned po převzetí dědictví začal vyjednávat o možnostech část majetku prodat na úhradu vysokých dluhů. V roce 1638 prodal svému hospodářskému správci Šimonu Kratzerovi panství Nové Město na Moravě. Po dlouhém vyjednávání prodal v letech 1638–1639 řádu cisterciáků rozsáhlé panství Žďár nad Sázavou za 146 000 zlatých,[5][6] později na Vysočině prodal ještě Horní Studenec (1648).

Na hlavním rodovém sídle v Mikulově pokračoval ve stavebních úpravách zahájených již za kardinála Františka z Ditrichštejna, po roce 1645 vybudoval hospodářské budovy zámku včetně rozsáhlých vinných sklepů a největšího sudu na světě (1643). V Mikulově byla také dokončena stavba kostela sv. Anny s pozdější rodovou hrobkou.[7] Stavební úpravy s budováním zahrad proběhly v Lipníku nad Bečvou,[8] zatímco jiná sídla po vpádu švédských vojsk zůstala v ruinách (Polná). Jako moravský zemský hejtman obýval rodový palác v Brně na Zelném trhu, ale když v roce 1648 přešel ve vysokých funkcích do Vídně, tento palác daroval řádu františkánek jako náhradu za jejich válkou zničený klášter.[9] Za švédského vpádu na Moravu pobýval Maxmilián z Ditrichštejna jako diplomat v Polsku, švédskou okupací značně utrpěly Mikulov a Polná, zatímco hrad Helfštýn se Švédům nepodařilo dobýt. Právě Helfštýn byl ale později určen k demolici, aby nemohl sloužit nepříteli jako opěrný bod. K poboření Helfštýna došlo až po Maxmiliánově smrti (1656).

RodinaEditovat

Maxmilián z Ditrichštejna byl dvakrát ženatý a měl celkem 17 dětí. Poprvé se oženil v Lednici v roce 1618 s Annou Marií z Lichtenštejna (15971640), dcerou českého místodržitele knížete Karla z Lichtenštejna. Krátce po ovdovění se v roce 1640 podruhé oženil s hraběnkou Sofií Agnes z Mansfeldu (16191677), neteří císařského nejvyššího štolby Bruna z Mansfeldu. Pokračovatelem rodu byl nejstarší syn kníže Ferdinand (16361698), který dosáhl nejvyšších postů u dvora, ve dvorských službách se uplatnil i nejmladší Filip Zikmund (16511716). U Maxmiliánova potomstva je dobře sledovatelná cílevědomá sňatková politika zohledňující mocenské ambice Ditrichštejnů v polovině 17. století. V tomto ohledu lze za nezdařený označit sňatek Marie Terezie (1639–1658), která byla provdána za svého bratrance Karla Adama z Mansfeldu. Marie Terezie zemřela tragicky a předčasně pravděpodobně na následky fyzických útoků ze strany manžela.[10]

Spolu s nevlastním bratrem Janem Maxmiliánem z Lamberka vytvořil Maxmilián z Ditrichštejna svou sňatkovou politikou s vazbami na vídeňský dvůr, zemské úřady v Čechách a na Moravě a přední pozemkové vlastníky rodové klany, jejichž vliv přesahoval několik generací až do poloviny 18. století.

Potomstvo:

Kníže Maxmilián z Ditrichštejna zemřel v Mikulově a spolu s oběma manželkami je pohřben v rodové hrobce na náměstí v Mikulově.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Podle SMÍŠEK, Rostislav. Služba a paměť: dvorská kariéra barokních Ditrichštejnů jako nadgenerační životní ideál. In: BŮŽEK, Václav; KRÁL, Pavel. Paměť urozenosti. Praha: NLN, 2007. ISBN 978-80-7106-928-7. S. 158. zemřel 9. listopadu.
  2. Ottův slovník naučný, díl VII.; 1893, reprint 1997; Praha, 1997, s. 507 ISBN 80–7185–104–3
  3. Služba a paměť, s. 158
  4. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl II. Severní Morava; Praha, 1983, s. 213
  5. ZEMEK, Metoděj; BARTUŠEK, Antonín: Dějiny Žďáru nad Sázavou II. – 1. část 1618–1784; Krajské státní nakladatelství Havlíčův Brod, 1962; s. 15–23
  6. ZEMEK, Metoděj; BARTUŠEK, Antonín: Dějiny Žďáru nad Sázavou II. – 1. část 1618–1784; Krajské státní nakladatelství Havlíčův Brod, 1962; s. 299–307 (text kupní smlouvy)
  7. KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III.; Praha, 1998, s. 877–880 ISBN 80–85983–12–5
  8. KUČA,Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III.; Praha, 1998, s. 494–495 ISBN 80–85983–12–5
  9. KROUPA, Jiří a kol.: Brněnské paláce. Stavby duchovní a světské aristokracie v raném novověku; Brno, 2005, s. 103 ISBN 80–7364–016–3
  10. POSPÍŠILOVÁ, Pavla: Manželské spory šlechty z českých zemí v období baroka; diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Pardubice; Pardubice, 2010 dostupné online

LiteraturaEditovat

  • SMÍŠEK, Rostislav: Císařský dvůr a dvorská kariéra Ditrichštejnů a Schwarzenberků za vlády Leopolda I.; České Budějovice, 2009 ISBN 978–80–7394–165–9

Externí odkazyEditovat

  • Rodokmen Ditrichštejnů [1]
  • Informace na webu Regionálního muzea v Mikulově [2]