Otevřít hlavní menu

Pozemková reforma spočívala ve vyvlastnění či zestátnění či znárodnění (řečí zákona záborem) a následném přerozdělení pozemků, zejména zemědělských a lesních. V Československu započala v dubnu 1919 záborovým zákonem[1] zestátňujícím zemědělskou půdu nad 150 ha (nebo celkovou nad 250 ha), za náhradu pohybující se mezi jednou třetinou až polovinou reálné ceny a kterou platili noví vlastníci půdy[pozn. 1]. Reálně započala prvními příděly až v roce 1921. Za první republiky bylo do záboru vzato 40.202 km2 půdy (4 milióny hektarů). 27.400 km2 bylo nezemědělské půdy z nichž vedle luk z velké většiny tvořily lesy, 12.800 km2 bylo půdy zemědělské. Přiděleno ovšem 18.000 km2 (vč. státu). V letech 1945/1947 zestátněno 24.000 km2, 157.000 uchazečů o půdu získalo 937.000 ha (9.370 km2).

Pozemková reformaEditovat

Revoluční národní shromáždění schválilo 16. dubna 1919 zákon o pozemkové reformě, který rozhodl o záboru pozemkového majetku nad 150 ha zemědělské půdy nebo nad 250 ha celkové půdy. Pozemkovou reformou byl pověřen k tomu založený Státní pozemkový úřad. Podle přídělového zákona měli právo na půdu mimo sdružení, ústavů, svazů, zařízení a dalších právnických osob také malí zemědělci, domkáři, živnostníci, zemědělští a lesní zaměstnanci i bezzemci. Důležitou skupinu pro zestátněnou půdu tvořili legionáři, příslušníci československých ozbrojených sil a pozůstalí po padlých ve válce. K tomu byla 19. října 1919 založena agrárnická organizace „Domovina”, sdružující bezzemky a drobné pachtýře.[2] V roce 1918 vznikly státní lesy, jejichž správu měl na starosti státní podnik Československé státní lesy a statky, spravovaný na základě zákona č. 404 z roku 1922 ministerstvem zemědělství a na základě vlád. nař. č. 206/1924 Sbírky zák. a nař. Ústředním ředitelstvím státních lesů a statků v Praze Bubenči, od roku 1926 s šesti podřízenými „Ředitelstvími státních lesů a statků” (ŘSLS).[3]

  • Zákon č. 32/1918 Sb. o obstavení velkostatků,
  • zákon č. 215/1919 Sb o zabrání velkého majetku pozemkového (záborový zákon),
  • zákon č. 81/1920 Sb. (přídělový zákon) a
  • zákon č. 329/1920 Sb. (náhradový zákon).

Ještě v roce 1932 byla správa prostorově a administrativně roztříštěná a byla považována stále za přechodnou. V jihomoravské oblasti převzal stát na základě mírových smluv z vlastnictví císařské rodiny 18 518 ha lesní a zemědělské půdy, spravované před tím bývalým ředitelstvím císařských statků v Praze, které po provedení pozemkové lesní reformy (18 734 ha lesní a zemědělské půdy) spravovalo ředitelstvím státních lesů a statků v Třeboni (zřízeným po převzetí hlavního komplexu jihočeských a šumavských statků). K ředitelství státních lesů a statků v Třeboni přináležely také jihomoravské správy státních lesů Český Rudolec (rodu Picchioni), Jemnice (Alexander Koloman Pallavicini), Hrotovice (Antonín Dreher), Jaroměřice (Bruntálští z Vrbna), Uherčice (Emanuel Collalto et San Salvatore), Lesonice (Löwenstein-Wertheim-Freudenberg) a správa státních statků Janov (Alexander Koloman Pallavicini). Západní část správy státních lesů v Č. Rudolci se nacházela na území Čech a zůstala zde i po včlenění k jihomoravskému ředitelství.

Ústřední ředitelství v Praze spravovalo na jižní Moravě také 1 017 ha nadačního statku v Drnovicích. V roce 1932 převzalo ředitelství v Praze též statek Rosice-Veveří (Mořice Arnolda de Foresta), dosud spravované Státním pozemkovým úřadem o rozloze okrouhle 10 400 ha. V západním Slovensku spravovalo ředitelství státních lesů a statků v Praze bývalé císařské statky Holíč a Šaštín s 12 975 ha lesní a zemědělské půdy. V téže oblasti spravoval podnik ještě 10 140 ha státní, převážně zemědělské půdy, většinou propachtované a přikázané inspekci státních statků v Bratislavě a 9 714 ha nadačních statků Pezinok a Častá, které byly správou přikázány ředitelství státních lesů a statků v Žarnovici. Tento rozsáhlý majetek o rozloze 81 500 ha (včetně Rosic-Veveří), byl spravován v roce 1932 pěti správními ústředími: z Prahy (2), Třeboně, Žarnovic a Bratislavy.

U ředitelství státních lesů a statků ve Frýdku (bývalý majetek arcivévody Bedřicha Rakouského-Těšínského) se celé polesí Beskyd nacházelo ve správě Státních lesů Lomná na území Slovenska, na západě správa státních lesů v Lanškrouně zase celá na území Čech.[4]

Po poslední reorganizaci v roce 1935 spravovaly Čsl. státní lesy a statky přibližně 1 200 000 ha, z nichž asi 25 % bylo pronajato a 70 % vedeno v režii. Režijní honitby byly rozděleny podle účelu na honitby reprezentační, vyhrazené, poplatkové a personální. Za nejvýznamnější honitby se zvěří nízkou (bažanti, koroptve, zajíci, králíci) a zvěří srnčí byly považovány honitby v obvodu správy státních lesů a statků v Židlochovicích (zestátněné židlochovického panství arcivévody Bedřicha Rakousko-Těšínského ve správě státního podniku Československé státní lesy a statky).[5]

Státní pozemkový úřadEditovat

Největšího rozmachu dosáhl Státní pozemkový úřad (SPÚ) v letech 1925 až 1926, kdy byl organizačně rozčleněn mezi ústředí, kolonizační referát, 11 obvodových úřadoven a 56 přídělových komisariátů. V této době zaměstnával 1 071 zaměstnanců. V dokončovacích letech 1933 až 1934 poklesla agenda SPÚ a redukoval se i pracovní aparát. K 31. srpnu 1934 byl SPÚ organizačně rozčleněn na ústředí Státního pozemkového úřadu v Praze, na 11 obvodových úřadoven a 19 přídělových komisařů a kolonizační referát v Bratislavě, kde zaměstnával celkem 796 osob. Z 56 komisariátů bylo zrušeno k 31. srpnu 1934 celkem 37 komisariátů, z toho v Čechách 18, na Moravě 9 a na Slovensku s Podkarpatskou Rusí 10. Zůstaly přídělové komisariáty:

Zrušeny byly tyto komisariáty:

Přehled etap reformyEditovat

Již před 28. říjnem se objevily požadavky po vyvlastnění velkých pozemkových vlastníků. Otištění ruského dekretu o půdě (1917) v českém tisku tuto myšlenku oživilo.[zdroj?] Motivem byla náprava nespravedlnosti feudálních vztahů, kdy před staletími se půda stala majetkem vládnoucí vrstvy (šlechty), a také velmi vzývaným odčiněním Bílé hory, kdy byly po neúspěšném stavovském povstání masově zkonfiskovány majetky mnoha českých šlechticů účastnících se či podporujících revoltu. Připomenuty by měly být i následné konfiskace po smrti Valdštejna (1634). Vedle těchto se objevila motivace kolonizace a počeskoslovenštění německých a maďarských oblastí, ač oficiálně neměl být žádný národ upřednostněn. Většího, ale stále zanedbatelného významu, nabyla kolonizace ve východní části ČSR, kde docházelo i k zakládání kolonií na „zelené louce“ (oproti koloniím při již existujících obcích). Snížením rozlohy jednotlivých hospodářství se měla zvýšit motivace lepšího obhospodaření a vyšších výnosů (ač bývalí latifundisté zintenzivňovali správu nad svými zmenšenými pozemky, tak nízká výměra drobného přídělu naopak zhoršovala možnosti efektivního hospodaření)

Sociální demokraté (komunisté) a národní socialisté požadovali nižší hranici pro vyvlastnění (50 ha), bez náhrady a chtěli půdu přidělovat především družstvům (zemědělských dělníků pracujících na velkostatku), naproti tomu latifundisté (majitelé rozsáhlých pozemků) reformu zcela odmítali. Mezi těmito póly byly ostatní politické strany. Kramářovi národní demokraté akcentovali zespolečenštění majetkového vlastnictví (lesů, dolů, železnic, železáren, léčivých pramenů) motivované odněmčením vlastnictví. Strana lidová odmítala vyvlastňování církve. Skutečná realizace reformy zaostala za původními proklamovanými ideály a představami obyvatel. Před volbami v dubnu 1920 se objevovala hesla jak bude radikální, tvrdá, nemilosrdná, důsledná, které se ukázaly v následném vývoji jako liché.[zdroj?]

Celkově rokem 1938 získalo nového majitele, včetně státu a obcí, 12,82% rozlohy ČSR (1.800.782 ha), z níž 862.000 ha bylo zemědělské půdy (10,5-11,5% z celkové zemědělské půdy ČSR), kterou získalo 632.131 přídělců. 99,3% úspěšných žadatelů o zemědělskou půdu získalo drobný příděl (= do 30 ha) v průměru 1,2 ha zemědělské půdy. Do roku 1928 bylo odmítnuto 41,9% žadatelů o drobný příděl pro nedostatek půdy v místě žádosti, ač do války třetina zemědělské půdy zůstala původním majitelům (rokem 1929 bylo zemědělské půdy přiděleno již 95% z celkově přidělené zemědělské půdy před druhou světovou válkou). Původním vlastníkům zůstalo 56% zabranné půdy (z té nad 150/250 ha), katolické církvi v českých zemích dokonce 84%. Mnoho přídělců zkrachovalo (zvláště pro zemědělskou odbytovou krizi a následnou velkou hospodářskou krizi) a o práci přišlo desetitisíce zaměstnanců bývalých velkostatků (získávali náhrady). Bývalí latifundisté obdrželi za vyvlastněnou půdu nemálo peněz a reformu provázela značná míra korupce na Státním pozemkovém úřadě zvláště pak při přidělování větších přídělů (zbytkových statků), při podpisech generálních dohod (ponechání si kvalitnější půdy, odklad záboru), či u možnosti rozhodnout o propuštění zabrané půdy původnímu majiteli (až 500 ha). Kolem 65.000 bezzemků se nově stalo vlastníky půdy.

Předválečná část reformy byla fakticky ukončena rokem 1936, kdy se v letech 1935-36 jen podepisovaly generální dohody (kterými byla celá reforma realizována) ponechávající každému majiteli doposud nepřidělenou a nepropuštěnou půdu na dalších 20-30 let. Nejintenzivněji reforma probíhala mezi lety 1923-26. Pomyslným a faktickým vrcholem bylo období voleb do sněmovny 15. listopadu 1925 kdy se stala jedním z hlavním předvolebních témat a byla úspěšně využita agrární stranou k získání voličů. Prakticky ukončena byla ještě před velkou hospodářskou krizí (1929). Mezi lety 1930-36 bylo přiděleno novým majitelům 227.088 ha (13% z celkem přidělené) přičemž jen 42 784 hektarů zemědělské půdy (5% z celkové zemědělské přidělené)

Po 2. světové válce (1945-1948) se objevil zájem napravit výsledky reformy. V roce 1945 dekrety vydané tehdejším prezidentem republiky Edvardem Benešem konfiskovaly majetky Němců, Maďarů, zrádců a nepřátel a kterými se uskutečnilo osidlování pohraničí po vysídlení. V srpnu 1947 nabyl účinnosti zákon "o revizi první pozemkové reformy" (viz zákonné předpisy). Po komunistickém převratu proběhlo znárodnění, které po revoluci 1989 podlehlo restitucím a které v jednom ze zákonů bylo použito sousloví pozemková reforma - "zákon o nové pozemkové reformě" (březen 1948), kterým došlo ke změně ve velikosti zabírané půdy, jež se snížila na 50 ha.

Významné skupiny držitelů půdyEditovat

Habsburskými statky, které podle zákona ze dne 12. srpna 1921 č. 353 sb. z. připadly československému státu, zahrnovaly jednak statky bývalého císařství rakouského a bývalého království uherského a statky bývalé rakousko-uherské panovnické rodiny podle stavů ze dne 28. října 1918. Statky bývalé panovnické rodiny rakousko-uherské se rozuměly zejména statky posledního panovníka Karla a jeho manželky Zity, pak dalších osob z rodiny, zvláště bývalého následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho potomků a statky rodinného fondu. Ministerstvo vnitra po dohodě s ministerstvem zahraničních věcí rozhodlo, které osoby spadají pod tento zákon. Proti rozhodnutí ministerstva byla přípustná jen stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, po jehož rozsudku následovalo právoplatné rozhodnutí ministerstva, vyhlášené v úředním listě a vkladní listinou zaknihováno. Dědice po Františku Ferdinandu d’Este zastupoval právní zástupce dr. Arnošt Weinfurter, posledního panovníka Karla a Františka Salvatora dr. Eduard Schwarz, arcivévodu Bedřicha, pána na Těšínsku dr. Bohdan Klineberger.[7][8]

Seznam největších držitelů půdy šlechtického původu v roce 1918Editovat

(čísla v závorce udávají počet rodových držitelů)

Největší držitelé pozemků v Čechách:

  1. Schwarzenbergové (5) 247 736 ha
  2. Černínové z Chudenic (6) 61 430 ha
  3. Colloredo-Mannsfeld (1) 57 866 ha
  4. Rod Habsbursko-Lotrinský (4) 57 832 ha (zabrán bez náhrady, např. Židlochovice)[9]
  5. Kinští z Vchynic a Tetova (6) 51 391 ha
  6. Lobkowiczové (5) 48 565 ha
  7. Waldsteinové (3) 45 434 ha
  8. Thun-Hohensteinové (4) + Thun-Waldsteinové (1) 41 529 ha
  9. Fürstenbergové (2) 40 981 ha
  10. Thurn-Taxisové (2) + Thurn Valsassina 37 316 ha

Největší držitelé pozemků na Moravě:

  1. Lichtenštejnové (2) 135 706 ha
  2. Dreher (1) 24 419 ha
  3. Rod Habsbursko-Lotrinský (3) 19 180 ha
  4. Salm-Reiferscheidt-Raitz (1) 13 092 ha
  5. Haugwitz 12 970 ha
  6. Deforestové (2) 12 705 ha
  7. Bratři Thonetové 12 574 ha
  8. Podstatští-Lichtensteinové (3) 12 452 ha
  9. Collalto et San Salvatore (1) 10 900 ha
  10. Seilern-Aspang 10 855 ha

Největší držitelé ve Slezsku:

  1. Arcivévoda Bedřich 64 332 ha
  2. Larisch-Mönich 11 684 ha
  3. Liechtenstein 9 648 ha
  4. Wilczek 6 151 ha
  5. Lichnowski 4 342 ha
  6. Stolberg-Stolberg 2 728 ha
  7. Blücher 4 229 ha
  8. Sulkovski 3 358 ha
  9. Razumovski 2 505 ha
  10. Arco 2 463 ha

Největší držitelé na Slovensku:

  1. Pálfyové 105 000 ha
  2. Coburgové 83 000 ha
  3. Andrassyové 79 000 ha 

Domovina domkářů a malorolníkůEditovat

Organizace, kterou po vzoru socialistických stran založila agrárnická strana v dubnu 1919, které místně sdružovali zájemce o půdu. Malorolníci, domkáři a bezzemci, tzv. zájemci o příděl půdy, zareagovali na přijetí zákona o obstavení velkostatků. Domoviny měly svým členům zajistit přednostní příděl půdy, odbornou pomoc a vyřízení úvěru k zaplacení nově nabyté půdy.[1] Švehlovu vedení strany se na základě naslibovaného hmotného zisku (zájmu) podařilo získat široké malorolnické vrstvy a tím značně posílit členskou základnu, která jednak vytvářela tlak na přijetí pozemkové reformy a zároveň oslabovala pravicové křídlo strany. Tento masový manévr strany pomohl ovlivnit politiku agrární strany a nasměrovat ji doleva. Největší vlna zakládání domovin proběhla v letních měsících roku 1919 (v červenci 1919 dosáhlo počtu 75 místních organizací) v říjnu téhož roku se všechny domoviny sdružily do centrální zastřešující organizace Ústřední domovina domkářů a malorolníků fungující až do roku 1938.[2]

Zbytkové statkyEditovat

Z důvodu zajištění efektivního hospodářství byly kolem hospodářských objektů někdejších šlechtických velkostatků vyčleňovány tzv. zbytkové statky jako první v pořadí. 2.019 nabyvatelů, získalo v průměru 104,7 ha půdy (z toho 93,2 ha zemedělské). Celkem 222.593 ha veškeré (189.273 ha zemědělské = 22,3 % celkové rozlohy meziválečného zemědělského přídělu). Jen 31 statků přiděleno do družstevního vlastnictví, které ovšem často zkrachovaly. Cena za hektar byla nižší než u stejné půdy přidělené drobným přídělcům. I požadavky při úvěrování byly nižší. Staly se předmětem korupce - mezi přídělci se objevili lidé napojení na agrární stranu (agrárníci Rudolf Beran, Ladislav Feierabend, Jan Malypetr, František Staněk, sociální demokraté Rudolf Bechyně, František Biňovec či šéf Živnobanky Jaroslav Preiss). 56 % všech zbytkových statků získali bývalí úředníci velkostatků náhradou za to, že rozparcelováním ztratili práci.

Římskokatolická církevEditovat

Na začátku 20. století církev v českých zemích vlastnila odhadem 380.000 ha půdy (3.800 km2). Kompromis stanovil, že se reforma nebude aplikovat na církev jako na jednu jednotku, nýbrž na jednotlivé správní jednotky církve. 56.173 ha připadalo na jednotlivé fary a drobná obročí – v průměru jen 10,8 ha na jednotlivý subjekt - těch se reforma nedotkla vůbec. Pod zábor (nad 250/150 ha) spadalo 234.119 ha a do války přiděleno jen 36.975 ha. Církev do roku 1947 přišla do 10% svého pozemkového vlastnictví (v ČR) za který získala peněžní náhradu. V roce 1947 se církve dotkla "revize" a po únorovém převratu znárodňování.

Odškodnění zaměstnanců velkostatků za První republikyEditovat

Odškodnění se týkalo 66.920 zaměstnanců a bylo prováděno ve formě přídělu půdy, peněžní náhrady, penze nebo zajištění náhradního zaměstnání. Úředníci obdrželi průměrně 31.480 Kčs (nebo 67,7 ha), deputátníci 5.173 Kčs (nebo 1,6 ha) a stálí dělníci 3.410 Kčs (nebo 1,2 ha).

Zákonné předpisyEditovat

Meziválečné zákony a předpisyEditovat

9. listopadu 1918 – zákon o obstavení velkostatků, jehož smyslem bylo zabránit vyhnout se pozemkové reformě – rozprodejem příbuzným nebo jiným spřízněným osobám (znemožnění zcizení statku zapsaného v zemských deskách)[10]

16. dubna 1919 - zákon č. 215/1919 Sb. z. a n., o zabrání velkého majetku pozemkového (záborový zákon), který stanovil zábor pozemků buď nad 150 ha zemědělské půdy, nebo nad 250 ha celkové půdy.[1]

27. května 1919 – zákon 318/1919 o výkupu dlouhodobých pachtů.[11] Pachtýři pronajímající si půdu od 10. října 1901 měli právo na výkup půdy do 8 ha. V praxi se týkalo především šlechtického a církevního velkostatku (občanští velkostatkáři pachtovali/pronajímali půdu výjimečně). 30. října pak vydán zákon který automaticky prodloužil dlouhodobé pachty o jeden rok, aby se znemožnilo velkostatkářům, ukončit pacht a tím se vyhnout povinnosti prodat.

11. června 1919 založen Státní pozemkový úřad, činnost zahájil 19. října. Jeho prezident a dva náměstci jmenování prezidentem republiky. Volnost a výjimky učinily ze SPÚ úřad s obrovskými pravomocemi a který podléhal jen formální kontrole. Prvním prezidentem jmenován místopředseda agrární strany Karel Viškovský.[12]

30. ledna 1920 – vydání přídělového zákona (č. 81/1920 Sb. z. a n.), který rozděloval zabraný majetek zásadně do soukromého vlastnictví, výjimečně jinak. Stanovil výjimky ze záboru (zachování krajinotvorných celků, historických parků a zahrad a jiné), umožnil přidělit půdu do nájmu předpokládanému přídělci před samotným přidělením. Koncipoval tzv. zbytkové statky.

11. března 1920 – vydán úvěrový zákon. Stát ručil za úvěr poskytnutý přídělcům a stanovil nevypověditelnost takovéhoto úvěru.[13] Poskytnuto bylo přes 3 miliardy korun.

8. dubna 1920 - vydán zákon náhradový (č. 329/1920 Sb. z. a n.), který určil náhradu za zabranou půdu ve výši běžné v letech 1913-1915 při volném prodeji půdy nad 100 ha výměry.[14] Především díky válečné inflaci byla náhrada nad třetinou reálné ceny. Cena závisela na kvalitě půdy a pohybovala se mezi 2000,- až po 8600,- za hektar.

Poválečné dekrety a zákonyEditovat

19. května 1945 - dekret 5/1945 "o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a národní správě".[15]

21. června 1945 - dekret 12/1945 - konfiskován bez náhrady zemědělský majetek Němců, Maďarů, zrádců a nepřátel a přidělován za úhradu.[16]

20. července 1945 - dekret 28/1945 o osídlení konfiskované půdy.[17] Osidlování pohraničí probíhalo až do roku 1952.

11. července 1947 - zákon o revisi první pozemkové reformy - došlo ke změnám reformy. Zbytkové statky okleštěny na maximální výměru 50 ha (i možnosti zabrání celých). Půda na které byla pozemková reforma odložena generální dohodou zestátněna. Předpokládal náhrady, které v mnoha případech nebyly vyplaceny vůbec, nebo jen z části.[18]

Zákon z r. 1948Editovat

21. března 1948 - zákon o nové pozemkové reformě - zestátnění půdy pro zemědělskou výrobu nad 50 ha. Zákon také umožnil zestátnit téměř veškerou půdu (možnost ponechat jen 1 ha) majiteli, který na ni nepracuje ("spekulační půda") a majiteli jež je právnická osoba (s výjimkami jako je zemědělské družstvo).[19]

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Údaje nejen o držitelích půdy v roce 1918 naleznete v knize: Karel Marušák: Šlechta, velkostatek a pozemková reforma. Brno: A Píša, 1919.

ReferenceEditovat

  1. a b Zákon 215/1919
  2. Zákon č. 32/1918 Sb. o obstavení velkostatků, zákon č. 215/1919 Sb o zabrání velkého majetku pozemkového (záborový zákon), zákon č. 81/1920 Sb. (přídělový zákon) a zákon č. 329/1920 Sb. (náhradový zákon).
  3. Československé státní lesy a statky: Státní podnik spravovaný na základě zákona č. 404 z roku 1922 a vlád. nař. č. 206/1924 Sbírky zák. a nař. ministerstvem zemědělství (ústřední ředitelství státních lesů a statků) v Praze podle stavu ke dni 1. ledna 1938.
  4. NS RČS 1929-1935, PS, tisk 1967. www.psp.cz [online]. [cit. 2019-09-14]. Dostupné online. 
  5. AMBROŽ, Robin. Obory a bažantnice v kulturní historii, Lánská obora jako místo významných lovů a politických setkání, s. 10. [online]. Národní zemědělské muzeum, 2014. Dostupné online. 
  6. NS RČS 1929-1935, PS, tisk 2750, část č. 11 (Státní rozpočet na rok 1935). www.psp.cz [online]. [cit. 2019-09-18]. Dostupné online. 
  7. Kramerius, Venkov, 28.12.1921, s. 5.. www.digitalniknihovna.cz [online]. [cit. 2019-09-15]. Dostupné online. 
  8. Bohdan Klineberger životopis | Databáze knih. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2019-09-15]. Dostupné online. 
  9. INFO@WOLTERSKLUWER.SK, Wolters Kluwer SR, s r o-. Zákon 329/1920 Sb. o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový (zákon náhradový) úplné a aktuálne znenie. Nové ASPI [online]. [cit. 2019-09-14]. Dostupné online. (slovensky) 
  10. Zákon 32/1918 Sb.
  11. Zákon 318/1919 Sb.
  12. Správní výbor při pozemkovém úřadě. Národní listy. 3. 10. 1919, s. 3. Dostupné online. 
  13. Zákon 166/1920 Sb.
  14. Zákon 329/1920 Sb.
  15. Dekret 5/1945
  16. Dekret 12/4945 Sb.
  17. Dekret 142/1947 Sb.
  18. Zákon 142/1947 Sb.
  19. Zákon 46/1948 Sb.

LiteraturaEditovat

  • JECH, Karel. Probuzená vesnice. K dějinám revoluce na našem venkově v letech 1945-1948. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1963. 478 s. 
  • KUKLÍK, Jan. Konfiskace, pozemkové reformy a vyvlastnění v československých dějinách 20. století. Praha: Auditorium, 2011. 114 s. 
  • PEKAŘ, Josef. Omyly a nebezpečí pozemkové reformy. Praha: Vesmír, 1923. 79 s. 
  • KÁRNÍK, Zdeněk České země v éře první republiky. Praha: Libri, 2017 450 s - 495 s

Externí odkazyEditovat