Otevřít hlavní menu

Rudolf Bechyně

český politik a novinář

Rudolf Bechyně (6. dubna 1881 Nymburk[1]1. ledna 1948 Praha[2]) byl český novinář a publicista, v počátcích člen národněsocialistické strany, posléze sociálnědemokratický politik a ministr.

Rudolf Bechyně
Rudolf Bechyně.jpg

Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1911 – 1918

Poslanec Revolučního nár. shromáždění
Ve funkci:
1918 – 1920

Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1920 – 1939

Čs. ministr školství
Ve funkci:
1922 – 1924
Předchůdce Vavro Šrobár
Nástupce Ivan Markovič

Čs. ministr železnic
Ve funkci:
1925 – 1926
Předchůdce Emil Franke
Nástupce Jan Říha
Ve funkci:
1932 – 1938
Předchůdce Rudolf Mlčoch
Nástupce Jindřich Kamenický

Čs. ministr pro zásobování lidu
Ve funkci:
1929 – 1932
Předchůdce Jan Černý
Nástupce Jan Malypetr
Stranická příslušnost
Členství nár. soc.
soc. dem.
NSP
soc. dem.

Narození 6. dubna 1881
Nymburk
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 1. ledna 1948 (ve věku 66 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Národnost Češi
Profese spisovatel a novinář
Commons Kategorie Rudolf Bechyně
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obsah

ŽivotopisEditovat

Před rokem 1918Editovat

Politicky aktivní byl již za Rakouska-Uherska. Původně pracoval jako strojní zámečník, ale brzo se vypracoval na novináře a národní socialisté jej vyslali do Prostějova, kde se však z něj pod vlivem Josefa Krapky a rodiny své nastávající Františky Hyánkové stal člen sociální demokracie.[3] Následně od roku 1905 působil v redakci Hlasu lidu v Prostějově.[4]

 
Rudolf Bechyně (1917)

Už ve třiceti letech se ve volbách do Říšské rady roku 1911 stal poslancem Říšské rady (celostátní parlament), kam byl zvolen za český okrsek Morava 10. Usedl do poslanecké frakce Klub českých sociálních demokratů. Ve vídeňském parlamentu setrval do zániku monarchie.[5]

Za první světové války v roce 1915 byl zatčen a obviněn za velezradu. Jako řadový voják byl poslán na frontu a i když válku přežil, přinesl si z ní zdravotní problémy. Po návratu z války byl v roce 1917 vybrán do vedení sociálně demokratické strany. Koncem první světové války patřil v rámci sociálnědemokratické strany spolu s Luďkem Pikem či Gustavem Habrmanem k takzvané národní opozici, která akcentovala český národní a státoprávní zájem. Její exponenti tehdy ve straně převládli a potlačili více internacionalistický a prorakouský proud, který reprezentoval Bohumír Šmeral.[6][4]

Československým politikemEditovat

Jeho politická kariéra vyvrcholila po vzniku Československa. Ve vedení strany zůstal až do roku 1939. Byl členem takzvané Pětky, což znamená, že byl hlavním zástupcem své strany při vyjednávání v československé vládní koalici.

Patřil k výrazným politickým řečníkům. V letech 19181920 zasedal v Revolučním národním shromáždění.[7] V parlamentních volbách v roce 1920 získal poslanecké křeslo v Národním shromáždění. Mandát v parlamentních volbách v roce 1925 obhájil a do parlamentu se dostal i po parlamentních volbách v roce 1929 a opět po parlamentních volbách v roce 1935. Poslanecký post si oficiálně podržel do zrušení parlamentu roku 1939,[8] přičemž krátce předtím ještě v prosinci 1938 přestoupil do nově vzniklé Národní strany práce.[9]

Byl několikrát jmenován ministrem a po mnoho let byl náměstkem předsedy vlády. V letech 19221924 působil jako ministr školství a národní osvěty MŠANO v první vládě Antonína Švehly. V období let 19251926 jako ministr železnic v druhé vládě Antonína Švehly. V letech 19291932 zastával funkci ministra pro zásobování lidu v druhé vládě Františka Udržala a potom od roku 1932 až do roku 1938 byl opět ministrem železnic v první, druhé a třetí vládě Jana Malypetra a v první, druhé a třetí vládě Milana Hodži.

Po roce 1939Editovat

V červenci 1939 emigroval do Anglie a zde byl zprvu členem, pak i předsedou Státní rady československé v Londýně (19401941).[4]

Patřil mezi skupinu politiků, kteří v Londýně hlásali a prosazovali jednotu levicových sil a úzkou spolupráci se Sovětským svazem, což se výrazně projevilo po vstupu SSSR do války. V dubnu 1942 napsal do časopisu Nová svoboda: "Musíme si jednou jasně říci, co je nutno ze starého myšlení opustit. Domníváme se, že především je nutno opustit myšlenku absolutně svrchovaného státu."[10] Na konci roku 1944 zpochybnil ústavnost prezidentství Edvarda Beneše a požadoval demisi exilové vlády Jana Šrámka.[11]

Po skončení války se vrátil ve věku 64 roků do vlasti, ale nijak se již politicky neangažoval.[12] Důvodem bylo jednak špatné zdraví, tak KSČ a Slovákům vadila jeho předválečná činnost, zbylým stranám pak konflikt s exilovým vedením v Londýně.[11] Po jeho skonu mu byl vypraven státní pohřeb.[11]

Jeho syn Zdeněk, podnikatel v mlékárenství a důstojník československé západní armády, byl po únorovém převratu byl nejprve v roce 1949 a posléze o rok později dvakrát zatčen. Po druhém zatčení byl následně ve zmanipulovaném procesu odsouzen na 14 let pro velezradu. V roce 1968 patřil mezi bývalé sociální demokraty usilující o obnovu strany.[13]

Dcera Jarmila (provdaná Šnejdárková) byla herečkou. V letech 19281940 a 19451951 působila v Národním divadle, odkud byla propuštěna týden po odsouzení svého bratra. V letech 19421945 byla kvůli emigraci svých příbuzných vězněna v internačním táboře ve Svatobořicích.[14]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Matriční záznam o narození a křtu farnosti Nymburk
  2. Rudé právo, 3.1.1948, s.1, Rudolf Bechyně zemřel (dostupné online v NK ČR)
  3. ZÍDEK, Petr a kol. Budovatelé státu. Příběhy osobností, které ovlivnily vznik Československa. 1. vyd. Praha: Euromedia Group a. s. - Knižní klub, 2018. 320 s. ISBN 978-80-242-6230-7. S. 265. 
  4. a b c kol. aut.: Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století. Praha: Libri, 1994. ISBN 80-901579-5-5. S. 23. (česky) 
  5. Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  6. URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 615, 617. (česky) 
  7. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2013-05-23]. Dostupné online. (česky) 
  8. Rudolf Bechyně [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-12-15]. Dostupné online. (česky) 
  9. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-12-15]. Dostupné online. (česky) 
  10. FEIERABEND, Ladislav Karel. Politické vzpomínky II.. Brno: Atlantis, 1994. ISBN 80-7108-092-6. S. 147. 
  11. a b c ZÍDEK, Petr a kol. Budovatelé státu. Příběhy osobností, které ovlivnily vznik Československa. 1. vyd. Praha: Euromedia Group a. s. - Knižní klub, 2018. 320 s. ISBN 978-80-242-6230-7. S. 268. 
  12. BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava; TRAPL, Miloš. Osobnosti českých dějin. Olomouc: ALDA, 1995. ISBN 80-85600-39-0. Kapitola Bechyně Rudolf, s. 15. 
  13. Biografický slovník [online]. Historický ústav AV ČR [cit. 2019-08-20]. Dostupné online. 
  14. Česká divadelní encyklopedie [online]. [cit. 2019-08-20]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat