Svaljava
Svaljava (ukrajinsky a rusínsky Свалява; maďarsky Szolyva, slovensky Svaľava, česky Svalava) je město ležící v Zakarpatské oblasti Ukrajiny. Je součástí okresu Mukačevo, do července 2020 bylo sídlem okresu Svaljava. V roce 2011 mělo 16 871 obyvatel. Den 21. září se slaví každoročně jako tzv. "den města".[1]
Svaljava Свалява | |
---|---|
Pohled na město | |
Poloha | |
Souřadnice | 48°32′50″ s. š., 22°59′10″ v. d. |
Nadmořská výška | 204 m n. m. |
Časové pásmo | UTC+2 |
Stát | Ukrajina |
Oblast | Zakarpatská |
Okres | Mukačevo |
Svaljava | |
Rozloha a obyvatelstvo | |
Počet obyvatel | 16 871 |
Hustota zalidnění | 1626,720 obyv./km² |
Správa | |
Starosta | Jurij Hryha |
Oficiální web | svaliava |
Adresa obecního úřadu | Duchnovyče 2 Svaljava |
Telefonní předvolba | 3133 |
PSČ | 89300 |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Město je sídlem svaljavské městské komunity (ukrajinsky Свалявська міська громада).
Geografie
editovatPoloha
editovatMěsto se nachází v centrální části Zakarpatské oblasti v údolí řeky Latorica pod pohořím zvané Poloniny. Nachází se přibližně 23 km severovýchodně od okresního města Mukačevo a přibližně 50 km od oblastního města Užhorodu. Město také sousedí s obcemi Černyk, Nelipyno, Holubyne a Dračyno.
Přířodní poměry
editovatMěsto leží v údolí řeky Latorica[2], resp. na ústí říčky Svaljavka do Latorice. Je obklopeno různými vrchy, jejichž nadmořská výška se pohybuje okolo 600–700 m n. m., a které jsou pokryté hustými lesy.
V centru města se nachází dub starý přes 500 let.[1]
Název
editovatNázev města je slovanského původu a vznikl podle označení pro sůl.[3][1] Je tak dochován hlavně v maďarské podobě názvu (Szolyva), v ostatních slovanských jazycích se postupně vyvinul do jiné podoby. V němčině se historicky objevuje také název Schwallbach.[1]
Historie
editovatPrvní písemná zmínka o městě se objevuje na počátku 12. století,[1] tehdy bylo sídlo ve vlastnictví uherského šlechtického rodu. Roku 1263 je doložen název sídla v podobě Zoloa. Město se rozvinulo nejspíše na přirozeně vzniklé obchodní stezce z Uher do Haliče. Vařením místní minerální vody s vysokým obsahem soli se zde sůl také vyráběla.[1] Od 13. století bylo součástí berehovské farnosti.
Začátkem 18. století se místní obyvatelstvo zapojilo do Rakócziho povstání. Svaljava se později dostala do vlastnictví šlechtického rodu Schönbornů. V 90. letech 18. století se město stalo významným hospodářským centrem regionu, byl zprovozněn lihovar a postavena úzkorozchodná železnice. Město obdrželo povolení na pořádání trhů (1798), na kterých se prodávaly převážně proutěné výrobky a keramika. Byla zahájena výstavby silnic a mostů. V roce 1834 zde žilo okolo pěti set lidí.[4]
V roce 1881 byla přes Svaljavu postavena železniční trať ve směru Vídeň–Lvov. Tento čin dal impuls k vývozu zdejší minerální vody po rakouských zemích, což vedlo k vybudování sklárny na výrobu láhví. Vzniklo také překladiště na sušení dřeva.[5] Až do roku 1918 bylo město sídlem vlastního okresu (maďarsky Szolvyai járás). Bylo součástí župy Bereg.[6]
V roce 1910 bylo v posledním sčítání lidu, které bylo uskutečněno za Rakousko-Uherska, ve Svaljavě 3802 obyvatel, z toho 1698 Rusínů, 1115 Němců, 735 Maďarů a 195 Slováků.
Po rozpadu Rakouska-Uherska [7], téměř rok po skončení 1. světové války (11. 11. 1918), se v roce 1919 Podkarpatská Rus tím i Svaljava připojily k Československu. Zatímco v roce 1920 žilo ve městě 4,4 tisíce obyvatel, v roce 1939 to bylo již sedm tisíc obyvatel. Během první československé republiky se zde rozvíjel chemický průmysl.[8] Bylo zde gymnázium[9] a od roku 1921 i odborná škola.[9] Slibný vývoj ukončila maďarská anexe a druhá světová válka.
Před příchodem Rudé armády nechala německá a maďarská vojska strhnout všechny mosty a dále zničila místní nádraží.[10] Jednotky Rudé armády dosáhly Svaljavy dne 24. října 1944.[11]
Roku 1945 na základě zfalšovaného[zdroj?] referenda které organizoval SSSR pod dohledem sovětských vojsk, byla Podkarpatská Rus spolu s městem Svaljava připojeny k Ukrajinské SSR. Po skončení druhé světové války Rudá armáda v blízkosti města vybudovala koncentrační tábor, ve kterém byla vězněná převážně maďarská a německá menšina. Dnes se na jeho místě nachází památník v podobě rozlehlého parku.
Po skončení války se stala oficiálně sídlem městského typu[12] a práva města získala Svaljava roku 1957.[13] V 50. letech zde vzniklo kino, které neslo název Tarase Ševčenka (později zaniklo, dnes se zde nachází restaurace Evropa[14]). V 60. letech 20. století zde žilo 10,1 tisíce obyvatel.[3] V této době zde také byl postaven Palác kultury se sochou Ivana Franka. Vznikla zde i organizace pro kulturní aktivity maďarské národnostní menšiny.[15] Rozvíjela se zde sklářská výroba.[16]
Od roku 1991 je město součástí nezávislé Ukrajiny. Roku 1994 zde byl dokončen památník obětem Stalinových represí (z období po připojení bývalé Podkarpatské Rusi k SSSR).[17]
V souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu v roce 2022 sem byl přemístěn dětský tábor Artěk.[18]
Ekonomika
editovatV okolí je stáčena minerální voda.[19][20] Zastoupen je zde také potravinářský průmysl. Díky procházející železniční trati se většina místních provozů rozvíjela v její blízkosti. To je případ bývalého závodu Lesokombinátu (ukrajinsky Лісокомбінат), který nicméně po rozpadu SSSR zanikl a jeho objekty byly postupně ničeny zubem času.[21]
Církevní stavby
editovatMístní řeckokatolický kostel pochází z roku 1758. Dřevěný kostel sv. Michaela vznikl v 16. století a je ukázou tzv. lemkovské architektury.[1] Další pravoslavné kostely zde vznikly v 19. století, v první polovině století dvacátého a třetí potom byl vysvěcen v roce 2010.[1]
Svaljavský Cyrilo-Metodějský ženský klášter (monastýr), postavený v 90. letech 20. století, je blízko Dračyna.[22]
Doprava
editovatNachází se zde stanice na hlavní železniční trati Lvov – Stryj – Čop, která spojuje Zakarpatskou oblast se zbytkem Ukrajiny. V obci stojí jediné nádraží.
Pochází tudy také silnice z Mukačeva k Voloveckému sedlu (M-06), která je součástí evropské silnice E50. Samotný střed města obchází po obchvatu, který vede severně od středu Svaljavy.
Školství
editovatVe městě stojí internátní škola,[23] několik základních škol a gymnázium.
Zdravotnictví
editovatSvaljava má vlastní nemocnici, které během války v letech 2022–2023 pomáhaly také humanitární dodávky z Česka.
Rodáci
editovat- Viktor Borodovčák, slovenský historik
- Andrej Karabeleš (1906–1964), básník, spisovatel a pedagog
- Bertalan Mág, maďarský spisovatel
- Eva Neumann, britská přeživší holocaustu
- Jevhen Stankovyč, hudební skladatel (* 1945)
- Jurij Venelin (1802–1839), historik a publicista, jeden ze zakladatelů slavistiky
Partnerská města
editovatOdkazy
editovatReference
editovatV tomto článku byly použity překlady textů z článků Свалява na ukrajinské Wikipedii a Свалявська міська громада na ukrajinské Wikipedii.
- ↑ a b c d e f g h Свалява відзначає свій день: цікаві факти про місто солі та мінеральних вод. Pershij.com [online]. [cit. 2022-08-14]. Dostupné online. (ukrajinsky)
- ↑ POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 192 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 230. (ruština)
- ↑ a b TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 530. (ukrajinština)
- ↑ TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 531. (ukrajinština)
- ↑ TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 533. (ukrajinština)
- ↑ POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 192 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 88. (ruština)
- ↑ PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, s. 28 - 30, 48 - 51, 73 - 100, 108 - 121, 123 - 134, 136 - 144, 164 - 167
- ↑ BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 66. (ukrajinština)
- ↑ a b BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 150. (ukrajinština)
- ↑ TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 538. (ukrajinština)
- ↑ BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 400. (ukrajinština)
- ↑ TROŇKO, Petro. Історія міст і сіл Української РСР – Закарпатська область. Kyjev: Akademie věd Ukrajinské sovětské socialistické republiky, 2001. S. 539. (ukrajinština)
- ↑ BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 254. (ukrajinština)
- ↑ Сторінки історії: Як працював кінотеатр у Сваляві. mukachevo.net [online]. [cit. 2022-08-14]. Dostupné online. (ukrajinsky)
- ↑ BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 537. (ukrajinština)
- ↑ BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 303. (ukrajinština)
- ↑ BEGEŠ, Mykola; CSILLA, Fedinec. Закарпаття 1919–2009 років: історія, політика, культура. Užhorod: Lira, 2010. ISBN 978-966-2195-98-9. S. 612. (ukrajinština)
- ↑ Дитячий табір "Артек" переїде до Сваляви на Закарпатті. espreso.tv [online]. [cit. 2022-07-02]. Dostupné online. (ukrajinsky)
- ↑ POP, Ivan. Энциклопедия Подкарпатской Руси. Užhorod: Издательство владяка, 2001. 192 s. Dostupné online. ISBN 966-7838-23-4. S. 337. (ruština)
- ↑ Kárpátalja aranya a gyógyvíz. index.hu [online]. [cit. 2023-07-26]. Dostupné online. (maďarština)
- ↑ Шокуючі ФОТО трагедії у Сваляві, де під 100-тонним краном загинуло троє закарпатців. Закарпаття онлайн [online]. [cit. 2022-07-02]. Dostupné online. (ukrajinsky)
- ↑ KORENYAK, Olena. Свято-Троїцький Кирило-Мефодіївський жіночий монастир, м. Свалява [online]. 2010-08-28 [cit. 2024-08-03]. Dostupné online.
- ↑ Ein Besuch bei den Roma in der "ungarischen" Ukraine. Pesterlloyd [online]. [cit. 2023-07-26]. Dostupné online. (ukrajinsky)[nedostupný zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Свалява na rusínské Wikipedii.
Externí odkazy
editovat- Obrázky, zvuky či videa k tématu Svaljava na Wikimedia Commons