Války o rakouské dědictví

Válka o dědictví rakouské
	; ilustrační obrázek
trvání:	16. prosince 1740 – 18. října 1748
místo:	Střední Evropa; Severní Amerika; Indie
výsledek:	Cášský mír (1748)
strany
Francie; Prusko (1740–1742, 1744–1745); Španělsko; Bavorsko (1741–1745); Sasko (1741–1742); Savojsko-Sardinie; Neapolsko; Janovská republika (1745–1748); Švédsko	Habsburská monarchie; Velká Británie; Hannoversko; Nizozemsko; Sasko (1743–1745); Savojsko-Sardinie (1742–1748); Rusko (1741–1743, 1748)
velitelé
Ludvík XV.; Mořic Saský; François-Marie de Broglie; Fridrich II.; Filip V.	Marie Terezie; Ludwig Khevenhüller; Karel Alexandr Lotrinský; Otto Ferdinand von; Abensberg-Traun; Jiří II.; Fridrich August II.; Karel Emanuel III.
ztráty
23 100 Prusů; 158 000 Francouzů; 3 000 Španělů	120 000 Rakušanů; 26 400 Britů; 14 630 Nizozemců; 7 840 Sardiňanů

Války o rakouské dědictví je označení pro války svedené o nástupnictví na trůnu Habsburské monarchie mezi Marií Terezií a jejími sousedy – Pruskem, Bavorskem a Francií v letech 1740 až 1748. Důvodem války bylo odmítnutí nástupnictví Marie Terezie a Pragmatické sankce a územní nároky pruského krále Fridricha II. ve Slezsku. Boje o Slezsko bývají nazývány jako slezské války. Hlavním výsledkem válek potvrzeným v Cášském míru bylo pro Rakousko uznání nástupnictví Marie Terezie za cenu ztráty většiny Slezska ve prospěch Pruska.

Během války došlo k dvoustranným konfliktům, které bývají pojímány jako samostatné války – jednalo se o koloniální války Španělska s Velkou Británií (válka o Jenkinsovo ucho), Velké Británie s Francií a dále o švédsko–ruskou válku. Do kontextu těchto bojů bývá řazeno i jakobitské povstání ve Skotsku.

Obsah

Pozadí a příčinyEditovat

Mapa Evropy před rokem 1740, kdy bylo Slezsko jednou ze zemí Koruny České

Během války o španělské dědictví uzavřel tehdejší císař Leopold I. se svými syny dohodu o nástupnictví označovanou tradičně jako Pactum mutuae succesionis. Předpokládal totiž, že založí nové habsburské rodové větve, starší Josef ve střední Evropě a mladší Karel ve Španělsku. Kromě vzájemného následnictví v případě vymření mužských členů rodiny bylo poprvé zmíněno nástupnické právo žen.

Předčasná smrt Leopoldova syna Josefa I. roku 1711 způsobila nejen obrat ve válce o dědictví španělské, ale nutila posledního mužského příslušníka rodu rakouských Habsburků připravit řešení pro situaci, že by zemřel také bez dědice. 19. dubna 1713 byla vydána Pragmatická sankce, která v případě, že by Karlem VI. Habsburkové vymřeli, stanovovala následující pořadí dědiců: 1. dcery Karla VI., 2. dcery Josefa I., 3. dcery a poté sestry Leopolda I. a jejich potomstvo. Přestože se císař zasazoval o přijetí toho dokumentu jak sněmy jednotlivých zemí, tak sousedními panovníky a možnými nápadníky trůnu, vzápětí po jeho smrti 20. října 1740 byly nároky starší dcery a nové panovnice Marie Terezie zpochybněny.

Jejím cílem bylo udržení habsburské monarchie ve zděděné podobě, protože její nástupnická práva podle pragmatické sankce byla zpochybňována sousedy. Od českých zemí byla v těchto válkách oddělena většina Slezska a Kladsko, které připadly Prusku.

Vzápětí po smrti císaře Karla VI. napadli dědická práva Marie Terezie kurfiřti bavorský, saský a braniborský. Bavorský panovník a manžel dcery Josefa I. Karel Albrecht si nárokoval císařskou korunu a habsburské dědičné země na základě středověkého Privilegia minus, saský kurfiřt a polský král Friedrich August své nároky odůvodňoval sňatkem s jednou z dcer Josefa I. Braniborský kurfiřt a zároveň pruský král Friedrich II. vznesl na základě polozapomenutých smluv z 16. století dědické nároky na některá slezská knížectví.

První slezská válkaEditovat

Marie Terezie před rokem 1740

Slezsko patřilo Habsburkům po vymření Piastovského rodu díky sankcím z 19. dubna 1713, které vytvořil císař Karel VI. Během císařovy doby byla existence sankce obecně potvrzena německými státy. S následujícím úmrtím císaře si však Prusko začalo klást na Slezsko nárok.

Fridrich II., král Pruska, založil požadavky nad tvrzením nesplnění Schwiebusové smlouvy, čímž slezské knížectví Lehnice, Volovsko a Břeh budou odevzdané Braniborsku po vymření Piastovské dynastie. V roce 1675 s úmrtím posledního Piastovce vymřel rod Piastovců. V této době nebyl žádný pokus o realizaci této staré smlouvy a pruský vladař byl za platbu přesvědčen zříci se smlouvy.

Vojenské operace začaly v prosinci 1740 vpádem pruského vojska do Slezska. Armáda Friedricha II. byla tehdy nejmoderněji vybavenou a vedenou armádou Evropy, naopak rakouské oddíly byly oslabeny nedávno skončenými válkami s Osmany a jejich organizace nebyla valná. Habsburské jednotky rychle ustoupily do Čech a na Moravu a pruské vítězství bylo završeno 10. dubna 1741 v bitvě u Molvic. Hrozba narušení mocenské rovnováhy v Evropě rozpadem podunajského soustátí vedla už v únoru 1741 ke sjednání protipruské koalice v Drážďanech. Jejími členy se stali Spojené království, Ruské impérium, Nizozemí a Sasko, které však koalici zase brzy opustilo. Ke spojencům Pruského království patřila tři bourbonská království Francie, Španělsko a Neapolské království, dále Bavorsko, Švédsko, Janovská republika, Portugalsko, kolínský kurfiřt.

Friedrich II. následně vtáhl do Čech. U Chotusic nedaleko Čáslavi porazil vojsko švagra Marie Terezie Karla Lotrinského. Svá vítězství si pojistil příměřím ve Vratislavi a berlínskou mírovou smlouvou z 28. července 1742. Marie Terezie byla nucena přistoupit na nevýhodný mír, kterým ztratila Kladsko a téměř celé Slezsko, protože nutně potřebovala uvolnění svých armád pro boje se zbylými členy koalice na bavorské a italské frontě.

Jižní část Slezska (Opavsko avšak bez Hlučínska, které připadlo Prusku, a Těšínsko) zůstalo pod habsburskou kontrolou a bylo nazýváno české Slezsko a po roce 1849 rakouské Slezsko. Malé části polského Slezska (Osvětimsko, Zatorsko, Zywiec, Seveřsko) nebyly spojeny s touto válkou.

Bavorsko-rakouská válkaEditovat

Francouzi a Bavoři útočí na Prahu roku 1741

V létě 1741 vpadla do Horních Rakous a posléze do Čech spojená bavorsko-francouzská vojska. 26. listopadu byla obsazena Praha a 9. prosince 1741 byl Karel Albrecht českými stavy provolán králem. Tento vývoj přiměl Sasko ke změně dosavadní koalice. Saskému kurfiřtovi byla za podporu císařské volby Karla Albrechta nabídnuta Morava, která měla být zároveň povýšena na království, a Dolní Rakousy. Karel Albrecht byl v lednu 1742 skutečně zvolen císařem Svaté říše římské a korunován svým bratrem kurfiřtem a arcibiskupem kolínským.

Touto dobou však už habsburské armády povolané narychlo z Uher a z Itálie vstupovaly do Mnichova, sídla nově korunovaného císaře. Příměří s Pruskem v roce 1742 umožnilo habsburským armádám s přestávkami více než dvouletou okupaci Bavorska, rodové državy římského císaře Karla VII. Ten ironií osudu umírá právě 20. ledna 1745, kdy jeho jednotky opět vstupují do Mnichova. Vdova Marie Amálie, dcera Josefa I., potom se svou sestřenicí Marií Terezií uzavřela mír a její syn a následník Maxmilián III. Josef se vzdal nároků na císařskou korunu. Novým římským panovníkem se stal manžel Marie Terezie František I. Štěpán Lotrinský.

Druhá slezská válkaEditovat

Vítězství Francouzů nad Brity v bitvě u Fontenoy 11. května 1745

Po zvolení Františka Štěpána císařem a zneutralizování Bavorska vycítila Marie Terezie šanci na obnovení své vlády nad Slezskem. Porážka pruského panovníka Friedricha II. měla zároveň zabezpečit habsburskou hegemonii v Říši. V lednu 1745 byla ve Varšavě uzavřena protipruská koalice složená z Velké Británie, Habsburské monarchie, Nizozemska, Saska a Polska.

Útoku této koalice se snažil Friedrich II. předejít už 15. srpna 1744 vpádem do východních Čech, který měl oslabit rakouské jednotky. Protiofenziva spojených rakousko-saských vojsk následujícího roku skončila v rychlém sledu několika porážkami v bitvách u Hohenfriedbergu (dnes Dobromierz nedaleko Svídnice) a Kesselsdorfu v Sasku. Své úspěšné tažení završil pruský král obsazením Drážďan a kapitulací Saska. 25. prosince 1745 byl uzavřen Drážďanský mír, který potvrzoval jak pruskou držbu Slezska, tak císařský titul Františka Štěpána.

Habsburská monarchie ztratila většinu Slezska v bitvě u Molvic (dnešní Małujowice, Polsko), 20 km jihovýchodně od Vratislavi (dnešní Wrocław), ve které zvítězilo Prusko. Tou dobou bylo rakouské vojsko pod velením polního maršála Otty Ferdinanda von Abensberg a maršála Leopolda Dauna a byl učiněn pokus o znovu ovládnutí Slezska. Pruská armáda byla pod velením krále Fridricha II. V bitvě u Hohenfriedbergu (4. červen 1745) se Sasko a Rakousko nebyly schopné navzájem podporovat a tím daly Prusům čas na nápravu jejich vlastních taktických vad a Prusko dobylo vítězství. Po pruském vítězství Fridrich nepronásledoval nepřátelské vojáky. Ve druhé Slezské válce došlo ještě k bitvám u Žďáru (29. září 1745), Katholisch Hennersdorfu (23. listopadu 1745) a Kesselsdorfu (15. prosince 1745); všechny vyhrálo Prusko. Drážďanská smlouva z 25. prosince 1745 ukončila druhou slezskou válku mezi Rakouskem, jeho spojencem Saskem a Pruskem. Vojska Marie Terezie se pak mohla soustředit na boj s Francií o vliv v Itálii a o Rakouské Nizozemí, dnešní Belgii.

LiteraturaEditovat

BĚLINA, Pavel; KAŠE, Jiří; KUČERA, Jan P. Velké dějiny zemí Koruny české X. 1740-1792. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2001. 768 s. ISBN 80-7185-384-4.
GAWRECKI, Dan, a kol. Dějiny Českého Slezska 1740-2000 I.-II. Opava: Slezská univerzita, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historie a muzeologie, 2003. 656 s. ISBN 80-7248-226-2.
HLAVAČKA, Milan: Karel Albrecht. Příběh druhého zimního krále; Praha: Akropolis, 1997 155 s. ISBN 80–85770–50–4
HOŘČIČKA, Václav. Ruska a Prusko v období slezských válek. Historický obzor. 1997, roč. 8, čís. 7/8, s. 146-153.
MAUR, Eduard. 12. 5. 1743 - korunovace na usmířenou : Marie Terezie. Praha: Havran, 2003. 187 s. ISBN 80-86515-22-2.
PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526-1918. Praha: Elka Press, 2003. 555 s. ISBN 80-902745-5-2.
SKŘIVAN, Aleš. Války o dědictví rakouské, 1740-1748. Historický obzor. 2001, roč. 12, čís. 1/2, s. 2-9. ISSN 1210-6097.
STELLNER, František. Fridrich Veliký : cesta Pruska k velmocenskému postavení. Praha: Panevropa, 1998. 552 s. ISBN 80-85846-10-1.
VONDRA, Roman. České země v letech 1705–1792 : doba absolutismu, osvícenství, paruk a třírohých klobouků. Praha: Libri, 2010. 384 s. ISBN 978-80-7277-448-7.
TAPIÉ, Victor Lucien. Marie Terezie a Evropa : od baroka k osvícenství. Praha: Mladá fronta, 1997. 398 s. ISBN 80-204-0616-6.
TARABA, Luboš: Sukně proti kalhotám. Válka o rakouské dědictví 1740-1748; Praha: Epocha, 2019 462 s. ISBN 978–80–7557–176–2

Externí odkazyEditovat

Obrázky, zvuky či videa k tématu války o rakouské dědictví ve Wikimedia Commons
Dílo Dějiny Těšínska/Marie Terezie. Války slezské ve Wikizdrojích
Článek Aleše Skřivana v Historickém obzoru