Paul Ehrlich

německý chemik, lékař, serolog a imunolog

Paul Ehrlich (14. března 1854, Strzelin u Vratislavi20. srpna 1915, Bad Homburg vor der Höhe) byl německý chemik, lékař, sérolog a imunolog. Vyslovil několik teorií, např. o tvorbě protilátek při obraně organismu, o existenci postranních řetězců (receptorů), které se uplatňují při vazbě bakterie na buňku nebo při vazbě toxinu na antitoxin, zasloužil se o standardizaci sér. [1] Objevil účinnou zbraň proti infekcím: salvarsan. V roce 1908 obdržel Nobelovu cenu za přínos imunologii. [2]

Paul Ehrlich
Narození14. března 1854
Strzelin
Dolnoslezské vojvodství
Úmrtí20. srpna 1915 (ve věku 61 let)
Bad Homburg vor der Höhe
Německá říšeNěmecká říše Německá říše
Příčina úmrtícévní mozková příhoda
Místo pohřbeníStarý židovský hřbitov ve Frankfurtu
Alma materMaria-Magdalenen-Gymnasium
Vratislavská univerzita
Štrasburská univerzita
Lipská univerzita
Rostocká univerzita
Freiburská univerzita
Povoláníbiolog, imunolog, vynálezce, lékař, vysokoškolský učitel, chemik a farmakolog
ZaměstnavateléUniverzita Friedricha Wilhelma v Berlíně (od 1890)
Univerzita Johanna Wolfganga Goetheho Frankfurt (od 1899)
Univerzita v Göttingenu (od 1904)
Charité
OceněníCroonian Medal and Lecture (1900)
Nobelova cena za fyziologii nebo lékařství (1908)
zahraniční člen Královské společnosti (1910)
Liebigova medaile (1911)
Maxmiliánův řád pro vědu a umění (1912)
… více na Wikidatech
ChoťHedwig Pinkus
PodpisPaul Ehrlich – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Paul Ehrlich se narodil 14. března 1854 ve slezském městě Strehlen (Strzelin). Byl synem lihovarníka Ismara Ehrlicha, představitele místní židovské komunity, a jeho manželky Rosy Weigertové. Zálibu v přírodovědě zdědil po svém dědečkovi Heymannu Ehrlichovi. Ve škole vynikal také v chemii, měl rád latinu a matematiku, ale ostatní předměty ho nebavily a měl jen průměrné výsledky. [3] Po absolvování gymnázia ve Vratislavi začal v roce 1872 studovat medicínu na tamní univerzitě. Ve studiu pokračoval na univerzitách ve Štrasburku, Freiburgu a Lipsku, kde v roce 1878 získal doktorát z medicíny. V dizertační práci psal o teorii a praxi barvení zvířecích tkání a významu této metody pro medicínu. [3][4]

Po studiích nastoupil do nemocnice Charité v Berlíně na kliniku experimentální medicíny, kde mohl provádět své experimenty. Jeho vědecká práce se v této době zaměřovala na histologii, hematologii a barvení tkání. V roce 1882 byl jmenován profesorem.

V roce 1883 se oženil s Hedwigou Pinkusovou, dcerou zámožného továrníka. V roce 1884 se jim narodila dcera Stefanie, v roce 1886 druhá dcera Marianne. V této době se Ehrlich spřátelil s Robertem Kochem, který ho přivedl k experimentům s barvením tkání při hledání bacilů tuberkulózy. Při pokusech se sám nakazil, a protože se zároveň cítil v nemocnici nespokojen pod novým vedením, v roce 1887 odjel do Egypta, kde strávil dva roky. Pomocí manželčina věna se Ehrlich zbavil dřívějších finančních potíží a mohl také překlenout období nezaměstnanosti. Sám žil velmi skromně a jeho jedinou slabinou byla záliba v doutnících. Byl náruživý kuřák a vždy měl u sebe dostatečnou zásobu drahých doutníků.[3][5]

Po vyléčení a návratu do Berlína nejprve vykonával soukromou praxi a založil malou laboratoř. V roce 1890 Robert Koch, ředitel nově zřízeného Ústavu pro infekční nemoci, jmenoval Ehrlicha jedním z asistentů [4] [3] Především se však začal věnovat imunologickým výzkumům, zkoumal příčiny imunity a hledal možnosti jejího měření.

Koncem roku 1896 byl Ehrlich jmenován ředitelem nově založeného Ústavu pro zkoumání a kontrolu sér ve Steglitzu u Berlína. Během tří let v primitivních podmínkách malých laboratoří při pokusech na zvířatech hledal zákonitosti účinků sér. Spolupracoval s Emilem von Behringem, který objevil antitoxin (protijed) záškrtu a vypracoval přesnou metodu na měření jeho léčivé hodnoty. Tyto metody tvořily základ veškeré budoucí standardizace sér. Tato práce a jeho další imunologické studie vedly Ehrlicha k formulování slavné teorie postranního řetězce produkce protilátek. [3][4]

V roce 1899 byl jeho institut přesunut do Frankfurtu nad Mohanem a přejmenován na Královský institut experimentální terapie. Byl to začátek třetí fáze mnoha různorodých Ehrlichových výzkumů, založených na studiu obrovského množství vědeckých knih a odborných studií. Věnoval se chemoterapii a svou práci založil na myšlence, že chemické složení užívaných léků musí být studováno ve vztahu k jejich způsobu působení a jejich afinitě pro buňky organismů, proti kterým byly namířeny. V roce 1906 dostal peníze na výzkum od Franzisky Speyerové, vdovy po bohatém bankéři, z nichž byl financován Dům Georga Speyera ve Frankfurtu jako nové výzkumné zařízení. V roce 1908 byl za své práce na poli imunity oceněn Nobelovou cenou společně s Iljou Mečnikovem.[2]

Pomocí svých asistentů testoval stovky chemických látek, studoval léčbu spavé nemoci a podařilo se mu chemickou cestou vyrobit účinný lék proti této infekci. Tato práce otevřela způsob získání mnoha nových organických sloučenin s trojmocným arzenem, které Ehrlich testoval. [3][5] V roce 1910 na vědeckém kongresu v Královci představil nový prostředek účinný proti syfilis, kterému dal název salvarsan.[5]

Během pozdějších let svého života se Ehrlich zabýval experimentální prací na nádorech a také svou teorií atreptické imunity vůči rakovině.[4]

O Vánocích roku 1914 byl Paul Ehrlich stižen lehkým záchvatem mrtvice, po kterém se jeho zdravotní stav neustále zhoršoval. Na dovolené v Bad Homburgu dostal druhý záchvat, kterému 20. srpna 1915 podlehl. [4] Byl pohřben na židovském hřbitově na Rat-Beil-Straße ve Frankfurtu.

Paul Ehrlich byl mezinárodně uznávaným vědcem a členem více než 80 akademií a vědeckých společností celého světa. Byle držitelem čestných doktorátů na univerzitách v Chicagu, Göttingenu, Oxfordu, Aténách a Vratislavi a byl také oceněn řády v Německu, Rusku, Japonsku, Španělsku, Rumunsku, Srbsku, Venezuele, Dánsku (velitelský kříž řádu Danebrogů) a Norsku (velitelský kříž královského řádu sv. Olafa).

Když už bylo známo, že infekce způsobují mikroby (bakterie), bylo důležité je poznávat pod mikroskopem, rozeznávat také jejich stav a bezpečnost. Bylo zapotřebí je učinit pod mikroskopem viditelnými. A tady pomohlo jejich barvení. Ehrlich tomu věnoval velikou pozornost. Nejen že vynalezl různé druhy barvení tkání, ale sledoval specifické účinky barviv. V roce 1883 objevil spolehlivé barvení bacila tuberkulózy, což umožnilo stanovení diagnózy z hlenů.[3] [5]

Metodiku barvení krve považoval za velmi důležitou a hodně se jí zabýval. O tom svědčí jeho spis Příspěvky k barevné analýze v histologii a klinice krve. Z výsledků usoudil, že zde by mohla být cesta k léčbě infekcí. Ehrlich také klasifikoval leukocyty (bílé krvinky schopné ničit mikroby) a zabýval se i leukemiemi, což je druh zhoubných nádorů vznikajících z krvetvorných orgánů a provázených obrovským zvýšením počtu a deformacemi bílých krvinek.

Sledoval zákonitosti imunity. V letech 18971904 se Ehrlich zabýval vlastnostmi lidského séra a vztahy antigenu (škodliviny) a antilátky (protilátky).

Protilátky jsou kouzelné kulky, které samy najdou cíl. Z toho plyne jejich podivuhodně specifický účinek, ale u chemikálií nikdy nelze spoléhat na naprostý úspěch a musíme soustředit všechny naše síly, abychom náš cíl učinili tak přesným, jak je to jen možné, abychom uhodili na parazity tak tvrdě a na tělesné buňky naopak co nejjemněji.
— Paul Ehrlich

V letech 19071910 hledal se svými spolupracovníky neškodná barviva, jež by pomáhala proti nemocem, jako například spavá nemoc, malárie nebo syfilis, které nešlo vyléčit podáním antitoxinu. Po dlouhém hledání a tisících pokusů na zvířatech našli salvarsan, jenž se stal lékem proti syfilis (skoro proti všem jejím formám) až do objevu penicilinu. Jeho terapeutické používání je považováno za základ chemoterapie. [1]

Reference

editovat
  1. a b Paul Ehrlich :: ZDRAV.cz :: Zdraví a zdravotnictví. www.zdrav.cz [online]. [cit. 2021-06-17]. Dostupné online. 
  2. a b The Nobel Prize in Physiology or Medicine 1908. NobelPrize.org [online]. [cit. 2021-06-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b c d e f g ČERNÝ, Jiří; CODR, Milan. Přemožitelé času sv. 9. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola Paul Ehrlich, s. 41–44. 
  4. a b c d e The Nobel Prize in Physiology or Medicine 1908. NobelPrize.org [online]. [cit. 2021-06-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b c d DE KRUIF, Paul. Lovci mikrobů. Praha: Orbis, Mladá fronta, 1959. Kapitola Paul Ehrlich, s. 197. 

Externí odkazy

editovat