Otevřít hlavní menu

Masakr v Rumbule bylo dvoudenní (30. listopadu 1941 a 8. prosince 1941) zabíjení 25 000 Židů v lese nebo na cestě do lesa v Rumbule nedaleko Rigy během holokaustu. Jednalo se o jednu z největších dvoudenních krutostí holokaustu až do akcí vyhlazovacích táborů.[1] Asi 24 000 obětí byli lotyšští Židé z ghetta z Rigy a přibližně 1 000 obětí byli němečtí Židé, kteří byli převezeni do města vlakem. Masakr v Rumbule byl proveden nacistickou Einsatzgruppe A s pomocí místních spolupracovníků Arajsova komanda a s podporou od ostatních lotyšských pomocných jednotek. Operaci měl na starosti vyšší SS a policejní velitel Friedrich Jeckeln, který již před tím dohlížel na podobné masakry na Ukrajině. Rudolf Lange, který se později zúčastnil konference ve Wannsee také organizoval masakr. Některá obvinění proti Lotyši Herbertsu Cukursovi se vztahují k zúčtování ghetta v Rize Arajsovým komandem. Zabíjení v Rumbule, společně spolu s mnoha dalšími, bylo základem soudu Einsatzgruppen po druhé světové válce, kde bylo mnoho velitelů Einsatzgruppen shledáno vinnými ze zločinů proti lidskosti.[2]

TerminologieEditovat

Tento zločin je známý pod mnoha jmény, např.: „Velká akce“ a „Akce v Rumbule“. V Lotyšsku je nazvaný jen jako „Rumbula“ nebo „Rumbuli“.[3] Někdy je také pojmenován jako „Jeckelnova akce“ podle velitele Friedricha Jeckelna.[4] Slovo „Aktion“, které se doslovně překládá jako akce nebo operace, bylo používáno nacisty jako eufemismus pro zabíjení.[5] Oficiální eufemismus pro Rumbulu byl „střelba“ (Erschiessungsaktion).[6] V líčení Einsatzgruppen před Norimberským vojenským soudem nedostal případ speciální jméno, byl jednoduše popsán jako „vražda 10 600 Židů“ 30. listopadu 1941.[2]

LokalitaEditovat

Rumbula byla malá železniční stanice 12 km jižně od Rigy, hlavní město Lotyšska, která byla spojena s Daugavpilsem, druhým největším městem Lotyšska, železniční tratí podél severní strany řeky Daugavy.[7] Místo masakru bylo „spíše otevřené a přístupné“ umístěné na kopci asi 250 metrů od stanice.[8] Výhled byl blokován zelení, ale zvuk palby byl slyšet z areálů stanice. Oblast se nachází mezi železnicí a dálnicí Riga-Daugavpils. Železniční trať je na sever od dálnice.[7] Rumbula byla částí lesa a bažinaté oblasti v Lotyšsku známá jako Vārnu mežs, což znamená Vraní les.[1] Zvuky palby byly slyšet z dálnice.[9] Nacistické okupační úřady provedly mnoho dalších masakrů na severním břehu řeky Daugavy v okolí Rumbuly. Půda byla písečná, a tak se hroby kopaly snadno.[7] Zatímco na okraji bylo borových lesů málo, v centru byla hustě zalesněná oblast, která se stala popravištěm.[7] Železniční trať a dálnice usnadnily přesouvání obětí z Rigy, stejně tak stěhování vrahů a převážení jejich zbraní.[3]

Holokaust v LotyšskuEditovat

 
Hinrich Lohse.[10] Jeho politika soustředění Židů do ghetta v Rize usnadnila Friedrichovi Jeckelnovi a jeho jednotce zabití zhruba 24 000 Židů ve dvou dnech v Rumbule nedaleko Rigy.

Holokaust v Lotyšsku začal 22. června 1941, kdy německá armáda napadla Sovětský svaz včetně baltských států Litvy, Lotyšska a Estonska, které byly nedávno obsazené sovětskými silami po období nezávislosti po první světové válce. Vraždy Židů, komunistů a dalších začaly téměř okamžitě. Byly spáchané německými vražednými oddíly Einsatzgruppen (což lze přeložit jako speciálně zaúkolované skupiny) a také dalšími organizacemi jako jsou bezpečnostní policie (Sicherheitspolizei nebo Sipo) a bezpečnostní služba SS (Sicherheitsdienst nebo SD). K prvním vraždám došlo v noci 23. června 1941 ve městě Grobina nedaleko Liepāji, kde členové Sonderkommanda 1a zabili 6 Židů na kostelním hřbitově.[11] Nacistickým okupantům také pomáhala jednotka původních lotyšských obyvatel známých jako Arajsovo komando a do určité míry také lotyšská pomocná policie.[3][12]

Zapojení místních obyvatelEditovat

Nacisté si přáli, aby to vypadalo, že jsou za vraždy Židů zodpovědní místní lotyšští obyvatelé. Pokoušeli se bez velkého úspěchu vyvolat[13] smrtící nepokoje proti Židům známé jako „pogromy“. Šířili klepy, že byli Židé odpovědní za rozsáhlé žhářství a další zločiny.[14] Tato politika podněcování, jak nacisté nazývali „sebe-očišťující akce“, podle Franze Waltera Stahleckera selhala.[15][16]

Vytvoření ghetta v RizeEditovat

Cílem SD bylo vytvořit v Lotyšsku judenrein, nacistický neologismus, který může být překládán jako „očištění od Židů“. Do 15. října 1941 nacisté zabili až 30 000[14] přibližně z 66 000 Židů, kteří nemohli ze země před nacistickou okupací uprchnout. Hinrich Lohse, který podával zprávy Alfredu Rosenbergovi raději než šéfovi SD Heinrichu Himmlerovi, chtěl ani ne tak vyhlazení Židů, ale spíše ukrást jejich majetek, zavřít je do ghett[17] a nechat je pracovat jako otroky pro válečné snahy Německa. Tento byrokratický konflikt zpomalil zabíjení v září a říjnu roku 1941. Lohse byl v rámci „civilní správy“ vnímán SD tak, že bránil jejich plánům.[18] 15. listopadu 1941 se Lohse zeptal na pokyny od Rosenberga, jestli mají být zabiti všichni Židé „bez ohledu na ekonomické aspekty“[19][20][21] Do konce října měl Lohse zavřít všechny Židy z Rigy a okolí do ghetta v rámci města. Brány byly asi 10 km od Rumbuly.[3] Ghetto v Rize bylo vytvořené samotnými nacisty a neexistovalo před válkou.[22]

Účast Friedricha JeckelnaEditovat

 
Friedrich Jeckeln v sovětské vazbě po druhé světové válce.[23] 27. ledna 1942 mu byla udělena nacistická medaile "Válečný záslužný kříž (Kriegsverdienst or KVK) s meči" za zabití 25 000 Židů v Rumbule.[24]

MotivEditovat

Himmlerův motiv byl odstranit lotyšské Židy v Rize tak, že by Židé z Německa a Rakouska mohli být deportováni do ghetta v Rize místo nich.[25] Podobně motivované masové vraždění východních Židů omezených v ghettech bylo provedeno v Kovnu 28. října 1941 (10 000 mrtvých) a v Minsku, kde bylo 7. listopadu zastřeleno 13 000 lidí, plus dalších 7 000 lidí 20. listopadu.[26] K provedení tohoto plánu přivedl Himmler Friedricha Jeckelna do Lotyšska z Ukrajiny, kde zorganizoval několik masových vražd, např. Masakr v Babím Jaru (30 000 mrtvých). Jeckelnova skupina asi 50 vrahů přijela do Rigy 5. listopadu 1941. Jeckeln s nimi nepřijel, místo toho jel do Berlína, kde se 10. - 12. listopadu 1941[27] setkal s Himmlerem. Himmler řekl Jeckelnovi, aby pozabíjel celé ghetto v Rize a poučil Lohse. Byl to rozkaz Himmlera a také Adolfa Hitlera: „Řekni Lohsovi, že je to můj rozkaz, který je stejně tak vůdcovo přání.“[28]

Potom šel Jeckeln do Rigy a Lohsemu situaci vysvětlil, ten nevznesl žádné námitky. Do poloviny listopadu roku 1941 se Jeckeln usadil v budově ve staré části Rigy známé jako Ritterhaus.[29] Po návratu do Berlína se Rosenbergovi, nadřízenému Lohse v nacistické hierarchii, podařilo od Himmlera získat jeden ústupek. A to takový, že otrocká práce Židů mužů od 16 – 60 let byla považována za velmi důležitou ve válečném úsilí Německa. Proto byli tito lidé ušetřeni, zatímco ženy, děti, staří a nemocní byli zastřeleni. Jeckelnův plán pro provedení této segregace obětí se stal známým jako „Malé ghetto“.[3]

Plánování zločinuEditovat

 
Nacista Franz Walter Stahlecker, další z pachatelů lotyšského holokaustu, připravil mapu ilustrovanou rakvemi, která ukazuje, že ještě 35 000 Židů zůstalo v Lotyšsku před masakry v Rumbule. Zpráva uvádí, že Estonsko je bez Židů (judenfrei).

Pro splnění Himmlerova rozkazu vyčistit ghetto, potřeboval Jeckeln zabít 12 000 lidí za den. V tomto ročním období bylo jen okolo 8 hodin denního světla a šera, poslední kolona obětí musela opustit ghetto v Rize nejpozději do pravého poledne. Stráže byly umístěny po obou stranách 10km dlouhé kolony. Aby mohl být celý proces proveden, vyžadoval asi 1 700 zaměstnanců.[30]

Jeckelnův konstrukční specialista Ernst Hennicker, který později prohlašoval, že byl šokovaný, když se s předstihem dozvěděl o počtu lidí, kteří mají být zabiti. Nicméně v té době nic nenamítal a pokračoval v dohlížení nad kopáním šesti vražedných jam, aby stačily k pohřbení 25 000 lidí.[31] Vyhloubení jam bylo provedeno 200[3] nebo 300[31] ruskými válečnými zajatci. Samotné jámy byly navrženy účelově: byly vyhloubeny v úrovních jako obrácená pyramida s širší úrovní směrem k vrcholu a rampami na různých úrovních, aby oběti mohly doslova pochodovat do svých hrobů. Dokončení jam trvalo asi tři dny, byly kompletní 23. listopadu 1941.[30]

Skutečné střílení mělo být provedeno 10 – 12 Jeckelnovými osobními strážci včetně Endla, Lueschena a Wedekinda, kteří byli zkušení vrazi. Mnohem později Jeckelnův řidič Johannes Zingler prohlásil, že ho Jeckeln nutil, aby se zapojil jako vrah tím, že hrozil, že poškodí jeho rodinu.[30] V podobných masakrech v Rusku a na Ukrajině bylo mnoho záznamů v rozporu s Zinglerovým, a to v tom smyslu, že účast byla dobrovolná a dokonce žádaná a ti, kteří se odmítli účastnit střelby, neutrpěli žádnými nepříznivými důsledky.[32] Zejména Erwin Schulz, velitel Einsatzkommanda 5 odmítl účast na masakru v Babím Jaru a na jeho vlastní žádost byl převezen zpět na svou předválečnou pozici v Berlíně bez ztráty profesionálního postavení.[32]

Jeckeln neměl žádné Lotyše k provedení střelby. Jeckeln považoval střílení obětí v hrobech za čin střeleckého mistrovství a chtěl dokázat, že jsou Němci přesnějšími střelci než Lotyši. Jeckeln také nevěřil dalším zastupitelům ani nacistům, aby vykonávali jeho přání. Ačkoli byla SD a policie zahrnuta, Jeckeln přidělil svůj vlastní tým na dohlížení všech aspektů operace.[30]

Rozhodování o místěEditovat

 
Ghetto v Rize v roce 1942 po masakru v Rumbule.

Jeckeln a jeho asistent Paul Degenhart prohledali okolí Rigy, aby našli vhodné místo. Riga se nacházela v bažinaté oblasti, kde se hladina podzemní vody blížila úrovni země. To narušovalo řádnou likvidaci mrtvol. Jeckeln potřeboval vyvýšit zem. Místo také muselo být na severní straně řeky Daugavy v docházkové vzdálenosti do ghetta. 18. nebo 19. listopadu[30] Jeckeln narazil na Rumbulu, jak jel na jih do koncentračního tábora Salaspils a ta splňovala přesně to, co hledal. Místo mělo blízko do Rigy, mělo vyvýšenou zem a půda byla písčitá. Jedinou vadou na kráse byla blízkost dálnice (asi 100 m).[30]

Jeckelnův systémEditovat

Jeckeln vyvinul svůj „Jeckelnův systém“ během spousty vražd, které zorganizoval v Ukrajině, např. masakr v Babím Jaru a masakr v Kamenci Podolském.[33] Nazval to „balení sardinek“ (Sardinenpackung).[34] Jeckelnova metoda byla známá v rozsudku velitelů Einsatzgruppen u Norimberského vojenského soudu jako prostředek, jak se vyhnout další práci spojené se strkáním těl do hrobů.[35] Bylo oznámeno, že dokonce někteří zkušení zabijáci Einsatzgruppen tvrdili, že byli šokováni touto krutostí.[33] Vyhlazování střelbou narazilo na problém, když došlo na ženy a děti.[36] Podle svědectví v poválečném soudu za zločiny proti lidskosti velmi plodný vrah Otto Ohlendorf protestoval proti Jeckelnovým technikám.[37] Zaměstnanci Jeckelna se zaměřovali na jednotlivé části procesu včetně Genickschusspezialisten -- „specialisté na střelbu do krku“.[38] K tomuto procesu běžícího pásu bylo v ghettu v Rize použito devět složek:

  • Bezpečnostní policie zburcovala obyvatele z jejich domů v ghettu;
  • Židé byli uspořádaní do řad o 1000 lidech a odvedeni k vražednému areálu;
  • Německá policie (Ordnungspolizei nebo Orpo) vedla kolony do Rumbuly;
  • Byly vykopány tři jámy, kde zabíjení probíhalo současně;
  • Oběti byly zbaveny oděvů a cenností;
  • Oběti byly vedeny přes dvojitý kordon stráží na cestě do usmrcujících jam;
  • Aby si ušetřili námahu s házením mrtvých těl do jam, vrazi nutili žijící oběti, aby vlezly do příkopu na ostatní lidi, kteří už byli zastřeleni;
  • Ruské samopaly (jiný zdroj tvrdí poloautomatické zbraně[7]) byli používány raději než německé zbraně, protože zásobník unesl 50 nábojů; a ty mohly být nabity jeden po druhém.[39]
  • Zabijáci nutili lidi lehnout tváří dolů na dno příkopu, často na těla mrtvých lidí, kteří byli právě zastřeleni. Lidé nebyli zasypáni kulkami. Aby ušetřili munici, každý člověk byl střelen jen jednou do zadní části hlavy. Ti, kteří po střelbě ještě žili, byli pohřbeni zaživa, když byla jáma zasypána.[40]

Zajištění dopravy pro nemohoucí obětiEditovat

Jeckeln měl k dispozici pouze 10 – 12 automobilů a 6 – 8 motocyklů. To bylo dostatečné množství na dopravu samotných vrahů a oficiálních svědků. Nicméně potřeboval nějakou těžší dopravu pro nemocné, postižené nebo jiné z jeho zamýšlených obětí, které nemohly ujít 10 km pochod. Jeckeln také předpokládal, že bude velký počet lidí usmrcený na trase pochodu, a tak potřeboval asi 25 nákladních automobilů na vyzvednutí těl. Proto nařídil svým mužům, aby chodili s prosíkem po Rize, aby nalezli vhodná vozidla.[41]

Závěrečné plánování a pokynyEditovat

27. listopadu 1941 svolal Jeckeln setkání vedoucích představitelů zúčastněných jednotek v kanceláři policie (Schutzpolizei) v Rize, pobočka německé policie (Ordnungspolizei), aby zkoordinovali své kroky v nadcházejícím masakru. To se jeví v souladu s významnou rolí, že Ordnungspolizei vystupovala v holokaustu. Jak uvedl profesor Browning:

Už není pochyb, že členové německé Ordnungspolizei, a to jak karieristi a záložníci v útvarech praporu, u okrskových služeb nebo Einzeldienst, byli ve středu holokaustu jako hlavní zdroj pracovní síly pro provádění četných deportací, zúčtování ghetta a masakrů.[42]

Jeckeln svolal druhé plánované zasedání na sobotní odpoledne 29. listopadu 1941, tentokrát v Ritterhausu. Podle novější verze pronesl Jeckeln důstojníkům projev v tom smyslu, že je jejich povinností vyhladit Židy z ghetta z Rigy, stejně tak, jakoby byli na frontě současně zuřících bojů daleko na východě. Důstojníci také později prohlašovali, že jim Jeckeln řekl, že neschopnost podílet se na vraždách by byla projevem dezerce a že všichni HSSPF, co se nepodíleli na akci, byli povinni dostavit se k vyhlazování jako oficiální svědci. 29. listopadu nebyli na schůzi v Ritterhausu přítomni žádní lotyšští úředníci.[43]

29. listopadu okolo 19. hodiny se uskutečnilo třetí zasedání asi na 15 minut, tentokrát v ředitelství ochranné policie. Předsedal mu velitel ochranné policie Karl Heise. Řekl, že se jeho muži musí nahlásit zítra ráno ve 4 hodiny, aby mohli provést „přesídlení“ lidí z ghetta v Rize. „Přesídlení“ bylo nacistickým eufemismem pro masovou vraždu, Heisse a většina mužů ochranné policie znali pravou podstatu toho, na čem se podílí. Poslední pokyny byly také předány lotyšské domobraně a policii, které pozatýkaly lidi v ghettu a střežily je na cestě. Lotyšské policii bylo řečeno, že budou stěhovat Židy do stanice Rumbula, aby mohli být převezeni do přesídlovacího tábora.[43]

U procesu Jahnke v 70. letech 20. století západoněmecký soud v Hamburku zjistil, že účelem Jeckelnova systému bylo zakrýt vražedné cíle až do poslední chvíle.[44] Soud dále objevil:

  • Do večerního jednání 29. listopadu 1941 prostřední velitelé znali rozsah zamýšlených vražd;
  • Střední velitelé také věděli, že 20 kg zavazadlo, které bylo obětem povoleno, bylo jen lstí, aby oklamali oběti, že opravdu budou jen přesídleni;[7]
  • Muži nižších hodností nevěděli, co se děje, až do té doby, co viděli v lese střelbu;[44]

Profesor Ezergailis se zeptal, jestli lotyšská policie měla lepší představu o tom, co se mělo dít, protože to byla jejich rodná země. Zpozoroval však, že lotyšská policie od Němců získala klamavé pokyny a že některým Němcům byly vydány instrukce, aby zastřelili každého dozorce, který selže při popravě „neposlušných“ Židů během pochodu.[44]

Wehrmacht a jeho předběžná znalostEditovat

Podle pozdějších svědectví před Norimberským vojenským soudem na vrchním velitelství soudu se hlavní generál inženýrů Walter Bruns 28. listopadu dozvěděl, že plánované masové vraždy se budou brzy konat v Rize.[45] Bruns poslal zprávu svým nadřízeným a vyzval jistého „správního úředníka“ Waltera Altemeyera, aby akci odložil, než co dostane odpověď na svou zprávu. Altemeyer řekl Brunsovi, že operace byla prováděna na základě příkazu velitele (Führer-order).[45] Burns pak poslal dva důstojníky, aby akci sledovali a podávali zprávy.[45][46] Předběžné slovo v plánování vražd měla zpravodajská služba wehrmacht ("Abwehr") v Rize.[47] Tento úřad, který nebyl zapojený do masakrů, obdržel od admirála Wilhelma Canarise telegram krátce před tím, než popravy začaly. Telegram stručně instruoval Abwehr v Rize, že „je nedůstojné, aby byli přítomni u výslechů nebo týrání.“[47] Pod pojmy „výslechy a týrání“ odkazoval Canaris k plánovanému masakru.[47]

Příprava na zločinEditovat

Zdatní muži odděleni od ostatníchEditovat

27. listopadu 1941 byla čtyř-bloková oblast ghetta v Rize oplocena ostnatým drátem. Oblast se stala známá jako „malé ghetto“.[17] 28. listopadu vydali nacisté příkaz zdatným mužům, aby přestěhovali malé ghetto a zbytek populace, který byl nahlášen v 6 hodin ráno 30. listopadu, do jiné oblasti na „lehké práce“ ne s více jak 20 kg zavazadly. Reakce mezi Židy byla jednou z hororu.[48] V červenci a srpnu byli nejprve postříleni lotyšští muži, zatímco dětem a ženám bylo povoleno alespoň na nějaký čas žít. Příkaz pro odloučení mužů od jejich rodin byl vnímán jako predikát pro vraždu mužů. Ujednání mezi Rosenbergem a Himmlerem bylo provedeno bez jejich vědomí. Ráno 29. listopadu skončili nacisti segregaci zdatných mužů do malého ghetta.[49]

Ghetto přežil Max Kaufmann, který popsal scénu poněkud jinak. Napsal, že byl ve čtvrtek ráno 27. listopadu vyvěšen velký plakát v ulici Sadornika v ghettu, který uváděl, že se všichni vězni ghetta musí 29. listopadu 1941 seřadit do zástupů po tisíci lidech u brány ghetta pro evakuaci. Lidé, kteří žili nejblíže k bráně museli odejít jako první.[50] Kaufmann nepopisuje konkrétní příkazy oddělování zdatných mužů od zbytku lidí. Místo toho uvádí, že „větším pracovním posádkám“ bylo sděleno, že mají možnost ubytování v nově vytvořeném malém táboře a jejich rodiny by se připojili později.[50] Zatímco byly zástupy po 1 000 lidech formovány ráno 29. listopadu, podle Kaufmanna byly později rozptýleny, což způsobilo mezi obyvateli velkou úlevu. Věřili, že byla celá evakuace zrušena. Bylo vybráno 300 švadlen, které se z ghetta přestěhovaly do centrálního vězení.[50]

Profesor Ezergailis uvádí, že zatímco muži byli v práci, nacisté zredukovali počet zdatných mužů z těch, kteří zůstali v ghettu. Jakmile se posádky vrátily z práce, stejný proces byl použit na vracející se pracovníky. Celkem bylo do nově založeného malého ghetta posláno asi 4 000 mužů.[49] Kaufmann konstatuje, že se po návratu z práce 29. listopadu nemohl s šestnáctiletým synem vrátit zpět do velkého ghetta, ale místo toho byli ubytováni v zničené ulici Vilanu v malém ghettu.[50]

První transport německých Židů přijíždí do RigyEditovat

První transport německých Židů opustil Berlín ve čtvrtek 27. listopadu 1941[51] a přijel do Rigy v sobotu 29. listopadu 1941. Zda budou Židé upracovaní a vyhladovělí až k smrti nebo jednoduše zavražděni nebylo v té době rozhodnuto.[20] Podle všeho na poslední chvíli Himmler rozhodl, že nechce zabít německé Židy okamžitě. Jeho plánem bylo ubytovat je v ghettu v Rize v bytových jednotkách, které budou k dispozici od zavražděných lotyšských Židů.[51]

Z tohoto důvodu volal Himmler v neděli 30. listopadu 1941 Reinhardu Heydrichovi,[52] který byl vedoucí SD a také Jeckelnovým pánem. Podle telefonátu Himmlera byl jeho příkaz Heydrichovi takový, že Židé z transportu z Berlína nebudou zavražděni, nacistickou terminologií „zlikvidováni.“ (Judentransport aus Berlin. Keine Liquidierung).[52] Tuto prosbu však volal Himmler až kolem půl druhé odpoledne, touto dobou byli lidé ve vlaku již mrtví.[51] Stalo se to, že nedošlo k žádnému ubytování deportovaných německých Židů, kteří přijeli do Rigy. Nacisté je nechali ve vlaku. Další ráno nacisté rozběhli vlakovou zásilku lidí dolů do stanice Rumbula. Vyhnali je z vlaku, nechali je odpochodovat krátkou vzdálenost na místo činu a zastřelili je všechny mezi 8:15 – 9:00 hod.[7] Byli první skupinou, která tento den zemřela.[3] Nacistický eufemismus pro tento zločin byl, že bylo „zlikvidováno“ 1 000 berlínských Židů.[53] 1. prosince a poté 4. prosince 1941 na osobní konferenci vydal Himmler přísné instrukce Jeckelnovi, že nesmí dojít k žádným masakrům deportovaných německých Židů bez jeho výslovných nařízení[51]: „Židy deportované na území Ostlandu je třeba řešit pouze podle mých pokynů a příkazů Hlavního úřadu říšské bezpečnosti za mé jméno. Budu trestat jednostranné akce a porušování lidských práv.“[54]

U poválečného soudu Jeckeln prohlašoval, že 10. nebo 11. listopadu dostal příkazy od Himmlera, že „mají být všichni Židé do posledního zničeni.“[20] Jeckeln mohl předpokládat, že zabíjení německých Židů na transportu z Rigy bylo to, co si Himmler přál před masakrem v Rumbule, masovém vraždění německých Židů po příchodu na východ, které bylo provedeno v Kaunasu v Litvě 25. a 29. listopadu 1941, kdy Sipo zabila 5 000 německých a rakouských Židů, kteří přijeli na transportech 11. listopadu včetně 1 000 Židů z Berlína.[55]

Profesor Fleming navrhuje několik důvodu pro Himmlerův rozkaz „žádná likvidace“. Ve vlaku bylo 40 – 45 lidí, kteří byli považováni za „případy neoprávněné evakuace“, což znamenalo, že byli buď starší osoby nebo byli oceněni Železným křížem za hrdinské služby Německu během první světové války. Dalším důvodem mohlo být, že Himmler váhal s vykonáváním poprav německých Židů ze strachu, že by to mohlo mít vliv na postoj USA, které ještě nebyly ve válce s Německem.[56] Browning přisuzuje rozkaz a skutečnost, že další dva transporty Židů do Rigy z Německa neskončily okamžitou popravou Židů, Himmlerovým obavám vyplývajících ze střílení německých Židů a touze vše odložit do té doby, než co by to mohlo být vykonáno ve větší tajnosti a v době, kdy může mezi samotnými nacisty vznikat méně diskuzí.[57]

Ženy, děti a senioři byli nuceni ghetto opustitEditovat

Když byly zástupy v sobotu 29. listopadu rozptýleny, obyvatelé ghetta věřili, že k evakuaci nedojde.[50] To se však nepotvrdilo. První akce v ghettu začala ve 4 ráno ještě před svítáním v neděli 30. listopadu 1941. Pracující ze západu na východ, oddíly SD, ochranná policie, Arajsovo komando a okolo 80 policistů židovského ghetta vytáhli lidi z jejich postelí a řekli jim, aby se do půl hodiny dostavili na shromáždění.[17] Max Kaumann popisuje přepadení jako začátek uprostřed noci 29. listopadu.[58] Líčí „tisíce absolutně opilých“ Němců a Lotyšů napadajících ghetta, vtrhujících do bytů a dopadajících křičící obyvatele. Říká, že děti byly vyhazovány z oken třetího patra.[58] Oddíly vyřezaly speciální otvory do plotu, které umožnily rychlejší přístup k dálnici do lesa. (Podrobné mapy ghetta poskytl Ezergailis[59] a Kaufmann.)

I když už byli zdatní muži pryč, lidé se stále bránili opustit jejich domovy a zkoušeli uniknout ze zástupů, ve kterých se pohybovali východní části ghetta. Během vytěsňování zabili nacisti 600 – 1000 lidí. Nakonec vypochodovaly zástupy o 1 000 lidech. První kolonu lidí vedl právník Dr. Eljaschow. "Výraz v jeho tváři neukázal žádné znepokojení, právě naopak. Protože se na něho všichni dívali, snažil se nadějně usmívat."[60] Vedle něho byl rabín Zack. V kolonách byli i jiní známí lidé.[60] Mezi strážemi byli Altmeyer, Jäger a Herberts Cukurs. Cukurs, světoznámý pilot, byl nejznámější lotyšský muž SD na scéně,[61] kterého popsal Kaufmann takto:

Lotyšský vrah Cukurs vystoupil z auta s pistolí po jeho boku. Šel k lotyšským strážím, aby jim dal různé pokyny. Byl podrobně informovaný o velké katastrofě, která nás čekala.[58]

Lotyšský historik Andrew Ezergailis uvádí, že „ačkoli Arajsovi muži nebyli jediní na konci operace v ghettu, ve velké míře se podíleli na zvěrstvech v ghettu, hlavní odpovědnost leží na ramenou Herbertse Cukurse“.[62]

Židé si s sebou mohli vzít nějaká zavazadla jako švindl k vytvoření dojmu, že se opravdu jedná o přesídlení.[7] Frida Michelson, jedna z mála, která přežila masakr v jámách, později popsala, co ten den viděla:

Už se rozednívalo. Kolem šly nekonečné kolony lidí střežené ozbrojenou policií. Mladé ženy, ženy s kojenci v náručí, zdravotně postižení, mladí kluci a mladé dívky -- všichni pochodovali. Najednou před naším oknem začal muž německé SS slepě střílet do davu. Lidé padli na dlažební kostky. V zástupu došlo k velkému zmatku. Lidé šlapali po lidech, kteří byli zastřeleni a tlačili se dopředu od divoce střílejícího muže SS. Někteří zahodili jejich zavazadla, aby mohli běžet rychleji. Lotyšští policisté křičeli „rychleji, rychleji“ a bičovali nad hlavami zástupu.

... Zástupy lidí se stěhovaly dál a dál, někdy v poloběhu, pochodu a klusu bez konce. Tam padl jeden, tam zase druhý a všichni šli přímo přes ně, byli neustále vyzýváni policisty, „Rychleji, rychleji“, s biči a puškami.

... Stála jsem u okna a dívala se do poledne, kdy hororový pochod skončil. ... Ulice byly tiché, nic se nehýbalo. Všude byla rozptýlená těla mrtvol, potůčky krve ještě vytékaly z mrtvých těl. Většinou to byli staří lidé, těhotné ženy, děti a zdravotně postižení -- všichni, co nemohli udržet nelidské tempo pochodu. [63]

Desetikilometrový pochod k likvidačním jámámEditovat

První zástup lidí doprovázený 50 strážci opustil ghetto v 6 hodin ráno. 30. listopadu 1941 byla zaznamenaná teplota v Rize -7.5 °C v 7:00 hod, -1.1 °C v 9:00 hod. a 1.9 °C v 21:00 hod. Předchozí večer nachumelilo 7 cm sněhu. 30. listopadu od 7:00 do 21:00 žádný sníh nespadl.[7] Lidé nemohli udržet tempo, které hlídky požadovaly a kolona se natáhla. Stráže zavraždily kohokoliv, kdo vypadl z davu a zastavil se na odpočinek.[64] Když byly německé stráže souzeny za válečné zločiny, tvrdily, že to byli Lotyši, kdo vraždil nejvíce. V Lotyšsku se však vyprávěly příběhy o tom, jak lotyšská policie odmítala střílet lidi.[65]

Příchod do Rumbuly a vraždaEditovat

První dav lidí dorazil do Rumbuly 30. listopadu kolem deváté hodiny ráno. Lidé se museli svléknout a uložit své oblečení a cennosti na vyhrazených místech a do sběrných boxů, boty do jednoho, kabáty do jiného atd.[7] Zavazadla byla uložena dříve, než Židé vstoupili do lesa.[7] Poté pochodovali k vražedným jámám. Pokud dorazilo příliš mnoho lidí, byli drženi v nedalekém lese, až na ně přijde řada. Protože byly hromady oblečení zanedlouho obrovské, členové Arajsova komanda je naložili do nákladních vagonů a poslali zpět do Rigy. Místo, kde se lidé svlékali, bylo pečlivě sledováno zabijáky, protože tu byla pauza a mohlo dojít ke vzpouře.[3][7]

Lidé potom pochodovali po rampách dolů do jam v zástupu po deseti.[7][66] Někteří lidé plakali, někteří se modlili a recitovali Tóru. Handicapovaným a starším lidem pomohly další silnější oběti.[7] Matky si pevně držely své děti:

Oběti si musely lehnout tváří dolů na ty, které byly právě zastřeleny a ještě se svíjely, zvedaly se a krev jim pomalu vytékala. Se svými ruskými automatickými zbraněmi nastavenými na jednotlivé střely zabili střelci Židy ze vzdálenosti asi dvou metrů do zadní části hlavy. Jedna kulka na osobu byla přidělena Jeckelnovým systémem. [67]

Střelba pokračovala během západu slunce až do soumraku, skončila pravděpodobně okolo 17:00 hod, kdy se setmělo. (Důkazy jsou v rozporu s tím, kdy střelba skončila.[67] Jeden zdroj říká, že střelba pokračovala až do večera.[7]) Jejich cíl byl pokažený soumrakem, když se nacistický policista Major Karl Heise vracel zpět z Rigy na místo zabíjení, došlo k neštěstí, byl zasažen do oka odraženou kulkou.[3] Jeckeln sám popsal masakr v Rumbule u soudu v roce 1946.

O: Kdo střílel?

Odp: Deset nebo dvanáct německých vojáků SD.
O: Jaký byl postup?

Odp: Všichni Židé šli z ghetta v Rize na likvidační místo. Nedaleko jam museli odložit své oblečení, které bylo vypráno, roztříděno a odvezeno zpět do Německa. Židé – muži, ženy a děti – prošli policejní kordony na cestě do jam, kde byli zastřeleny německými vojáky.[31]

Střelci stříleli z okrajů menších jam. U větších jam sešli dolů do hrobů mezi mrtvé a umírající a stříleli další oběti.[7] Kapitán Otto Schulz-Du Bois, inženýr rezervních fondů německé armády, byl zrovna v této oblasti na mostě, když uslyšel „přerušovanou vytrvalou střelbu“.[68] Schulz-Du Bois se zastavil, aby to prošetřil. Protože byla bezpečnost slabá, mohl sledovat vraždy. O několik měsíců později popsal svým přátelům v Německu, co viděl. Jeho přátelé v roce 1980 oznámili, co jim Schulz-Du Bois řekl:

První věc, na kterou narazil, byla hromada oblečení, potom muži, ženy, děti a senioři stojící v řadě a oblečení pouze ve spodním prádle. První v řadě museli skočit do jámy a pak byli zastřeleni, každý jednou kulkou do hlavy. Šest mužů SS bylo velmi zaneprázdněno touto příšernou prací. Oběti zachovaly dokonalý klid. Nedošlo k žádným výkřikům. Objevilo se jen lehké vzlykání, plakání a utěšování dětí.[68]

Oficiální svědciEditovat

Jeckeln vyžadoval, aby byli vysoce postavení nacisté svědky vražd v Rumbule. Sám Jeckeln stál na vrchu jam a osobně řídil střelce. Národní komisař (Reichskommissar) pro Ostland[69] Hinrich Lohse se tam aspoň na chvíli objevil. Dr. Otto Heinrich Drechsler, územní komisař (Gebietskommissar) Lotyšska již mohl být přítomný. Roberts Osis, velitel lotyšské kolaborantské milice (Schutzmannshaft) se zdržel po většinu času. Viktors Arajs, který byl opilý, pracoval nedaleko jam dohlížející na lotyšské muže svého komanda, kteří hlídali a posílali oběti do jam.[3]

Pozdější vraždy a odstranění těl v ghettuEditovat

Karl Heise se vrátil z Rumbuly do ghetta v Rize okolo 13:00 hod. Tam zjistil, že asi 20 nemocných Židů, kteří se nemohli pohybovat, bylo převezeno do nemocnice. Heise nařídil, aby byli přivedeni ven z nemocnice, umístěni na ulici na slaměné matrace a střeleni do hlavy. Zabijáci pacientů na ulici byli členové Schutzpolizei, Hesfer, Otto Tuchel, Neuman a další.[70] Leželo zde ještě spousta těl z ranní násilné evakuace. Četa zdatných Židů byla pověřena, aby je vyzvedla a přemístila je na židovský hřbitov pomocí saní, trakařů a vozíků.[71] Ne každý, kdo byl v ulici střelen, byl mrtvý. Ti, co byli stále naživu, byli zabiti Arajsovým komandem. Na hřbitově nebyly vykopány jednotlivé hroby. Místo toho byl dynamitem v zemi vyhlouben velký kráter, do kterého byla těla bez obřadu pohozena.[3][17][63]

Situace v jámách první denEditovat

Na konci prvního dne bylo vystřeleno na 13 000 lidí, ne všichni však byli mrtví. Kaufmann prohlásil, že se „země nadzvedávala po dlouhou dobu, protože mnoho lidí bylo jen postřeleno a ne na místě zabito.“[72] Zranění nazí lidé se potulovali do 11:00 dalšího dne, hledali pomoc, ale žádné se jim nedostalo. Podle slov profesora Ezergailise:

Sama jáma byla stále naživu; krvácející a svíjející těla nabyla vědomí. … Sténání a nářek bylo slyšet dlouho do noci. Byli tam lidé, kteří byli jen lehce zraněni, nebo vůbec nezasáhnuti; vylézali z jámy. Stovky se musely udusit pod tíhou lidského masa. K jámám byly poslány hlídky a jednotka lotyšské Schutzmannschaften byla vyslána střežit prostor. Rozkazem bylo na místě zlikvidovat všechny přeživší.[73]

Podle historika Bernarda Presse, který přežil holkaust v Lotyšsku:

Čtyři mladé ženy zpočátku unikly kulkám. Nahé a třesoucí se stály před jejich vrahy a křičely v nesmírné smrtelné agónii, že jsou Lotyšky a ne Židovky. Uvěřili jim a vzali je zpět do města. Druhý den ráno sám Jeckeln rozhodl o jejich osudu. Jedna z nich byla opravdu Lotyška, byla adoptovaná Židy jako dítě. Ostatní však byly Židovky. Jedna z nich doufala v podporu jejího prvního manžela nadporučíka armády Skuja. Zeptali se po telefonu na její národnost, on však odpověděl, že je to Židovka a že se o její osud nezajímá. Byla zavražděna. Druhá žena od Jeckelna neobdržela žádné slitování, protože byla Lotyškou provdanou za Žida, který se zabýval židovským studiem. Touto odpovědí si podepsala rozsudek smrti, neboť Jeckeln usoudil, že byla „poskvrněna judaismem“. Pouze třetí dívka, Ella Medalje, byla dostatečně chytrá, aby Jeckelnovi dala věrohodné odpovědi a tak se zachránila.[74]

Reakce mezi přeživšímiEditovat

Po odchodu zástupů lidí 30. listopadu bylo ghetto samo scénou masové vraždy, jak popsal Kaufmann:

Ulice Ludzas v centru ghetta byla plná zavražděných lidí. Jejich krev tekla ve stokách. I v domech bylo zastřeleno několik obyvatel. Lidé je pomalu začali odvážet. Právník Wittenberg vzal tento úkol na sebe, zmobilizoval zbývající mladé lidi.[72]

Krev doslova tekla ve stokách. Frida Michelson, očitá svědkyně, zaznamenala, že další den, 1. prosince, tam byly ještě zmrzlé kaluže krve.[63]

V nově vzniklém malém ghettu byli tu neděli muži vysláni na svá pracovní stanoviště. Na cestě potkali zástupy formující se na pochod do Rumbuly a slyšeli pláč, křik a střelbu, ale nemohli zjistit žádné detaily. Muži požádali německé vojáky, s kterými mohli jít do ghetta, aby zjistili, co se stalo. Tito vojáci šli, ale sami nemohli získat přístup do ghetta. I z dálky však mohli vidět „mnoho hrozných věcí“.[75] Oznámili tyto skutečnosti Židům pracovních oddílů a ti je požádali, aby je pustili z práce brzy, aby mohli vidět svoje rodiny. Ve 14:00 byla tato žádost schválena alespoň několika z nich a ti se vrátili do ghetta.[75] Zjistili, že jsou v ulicích roztroušené věci, které se měly sebrat a přinést do strážnice. Také našli malý balíček, o kterém zjistili, že je to čtyři týdny staré miminko. Lotyšské stráže vzaly dítě pryč. Kaufmann věřil, že dítě bude určitě zavražděno.[75]

Zabíjení 8. prosinceEditovat

 
Simon Dubnow 1860–1941, židovský spisovatel, historik a aktivista, o němž vznikla legenda,[76] že dne 8. prosince 1941 radil Židům v ghettu v Rize: "Yidn, shreibt un fershreibt" (Židé, pište a zaznamenávejte)

Zdálo se, že chce Jeckeln ve vraždách pokračovat 1. prosince, ale nechtěl. Profesor Ezergailis navrhoval, že Jeckeln mohl být rozrušen problémy jako je např. odpor Židů v Rize. V každém případě zabíjení nepokračovalo do 8. prosince 1941. Podle profesora Ezergailise bylo tentokrát zabito 300 Židů při nucení lidí, aby odešli z ghetta. (Jiný zdroj uvádí, že 8. prosince byla brutalita v ghettu horší než 30. listopadu.[17]) To pondělí sněžilo a lidé věřili, že to nejhorší je už minulostí.[17] I přesto však byly vytvořeny zástupy lidí, které vypochodovaly z města stejně jako v sobotu 30. listopadu. Jediným rozdílem bylo, že 20 kg zavazadla nepřenášeli na místo, ale ponechali je v ghettu. Majitelům bylo řečeno, že jejich zavazadla budou převezena na fiktivní místo pro přesídlení. Matkám s malými dětmi a starším lidem bylo řečeno, že můžou jet na saních.[77] Nejméně dva policisté, kteří hráli nějakou roli v masakru 30. listopadu, se odmítli pochodu 8. prosince zúčastnit. Byl to Němec Zimmermann a Lotyš Vilnis.[78] Pochod sám byl velmi rychlý a brutální. Mnoho lidí bylo ušlapáno k smrti.[77]

Max Kaufmann, jeden z mužů pracovních posádek v malém ghettu, chtěl vědět, co se dělo s lidmi, kteří odpochodovali 8. prosince. Prostřednictvím úplatků zorganizoval expedici, která měla jít údajně sbírat dříví. Ve skutečnosti však následoval kolony lidí a zjistil jejich destinaci.[79] Později Kaufmann popsal, co viděl z nákladního vozu, když se přesouvali na jih po dálnici z Rigy do Daugavpils:

... narazili jsme na první evakuované lidi. Zpomalili jsme. Šli úplně klidně, sotva byl slyšet nějaký hluk. První osoba v průvodu, kterou jsme potkali, byla paní Pola Schmulian. * * * Její hlava byla hluboce svěžená a vypadala velice zoufale. Viděl jsem i další mé známé v průvodu, Lotyši občas porazili jednoho nebo druhého svými obušky. * * * Cestou jsem napočítal šest zavražděných lidí, kteří leželi tváří ke sněhu.[80]

Kaufmann si všiml skupiny kulometů ve sněhu nedaleko lesa a 60 – 80 vojáků, které identifikoval jako německou armádu. Voják, který řídil vozidlo, prohlásil, že kulomety byly umístěny jen proto, aby zabránily útokům. (Kaufmann ve své knize uvedl, že si byl jistý, že německá armáda hrála hlavní roli v masakru v Rumbule.)[80] Ten den jeli po dálnici kolem Rumbuly do koncentračního tábora Salaspils vyšetřit zvěst, že byli Židé evakuováni k tomuto bodu. V táboře se setkali s válečnými ruskými zajatci, ale s žádnými Židy z Rigy. Vězni jim řekli, že o Židech nic nevědí.[80] Frida Michelson pochodovala v zástupech lidí a popsala, jak byl les obklopený muži z SS.[77] Michelson také popsala scénu, když ráno dorazila do Rumbuly:

Když jsme přišli k lesu, opět jsme slyšeli střelbu. Byla to hrozná předzvěst naší budoucnosti. Kdybych měla nějaké pochyby o záměrech našich mučitelů, všechny byly pryč. ... Všichni jsme byli strnulí hrůzou a mechanicky jsme následovali rozkazy. Nebyli jsme schopni myslet a podvolovali jsme se jako stádo dobytka.[77]

Ten den muselo ghetto opustit 12 000 lidí, kteří se vydali do Rumbuly. Tři pozůstalí později podali zprávy: Frida Michelson, Elle Madale a Matiss Lutrins. Michelson přežila, protože předstírala, že je mrtvá jako oběti vyřazené hromady bot, která ležela na ní.[81] Elle Madale tvrdila, že je Lotyška.[82] Matiss Lutrins, mechanik, přesvědčil některé lotyšské řidiče, aby jemu a jeho manželce, kterou nacisti později našli a zabili, dovolili schovat se pod náklaďák plný oblečení obětí, který jel zpět do Rigy.[82]

Mezi zabitými 8. prosince byl Simon Dubnow, velmi známý židovský spisovatel, historik a aktivista. Dubnow uprchl z Berlína v roce 1933, kdy nacisté převzali moc, a hledal bezpečí v Rize.[29] 8. prosince 1941 byl tak nemocný, že se nemohl vydat na pochod do lesa, proto byl zabit přímo v ghettu[52] a byl pohřben v hromadném hrobě. Kaufmann uvádí, že po 30. listopadu žil profesor Dubnow s rodinami židovských policistů na ulici Ludzas 56. 8. prosince brutální lotyšský dozorce Alberts Danskop přišel do domu a zeptal se Dubnowa, jestli byl členem policejní rodiny. Dubnow řekl, že nebyl a Danskop ho donutil vyjít ven z domu a připojit se k jednomu z pochodujích zástupů. V domě vypukl poprask a jeden z židovských policistů, o kterém Kaufmann řekl, že to byl Němec, který získal Železný kříž, se vyřítil ven a snažil se Dubnowa zachránit, bylo však už pozdě.[83]

Podle další zprávy byl Dubnowým vrahem Němec, který byl bývalý student.[84] Fáma, která později vyrostla v legendu,[76] načla, že Dubnow řekl Židům přítomným v posledních okamžicích jeho života: „Jestliže přežijete, nikdy nezapomeňte, co se tady dělo, vypovídejte, pište a přepisujte, udržujte při životě každé slovo a gesto, všechen pláč a každou slzu![76][85] Jisté je, že jednotky SS ukradly historikovu knihovnu a převezli ji zpět do Říše.“[86]

Masakr 9. prosinceEditovat

Některým Židům, kteří nebyli zdatní dělníci, se podařilo uniknout masakrům 30. listopadu a 8. prosince a ukrýt se v „malém ghettu“.[87] 9. prosince 1941 začali nacisté třetí masakr, tohoto času v malém ghettu. Prohledali ghetto, zatímco muži byli v práci. Pokud našli někoho, kdo se ukrýval, odvezli ho do lesa Biķernieki na SV od Rigy půjčenými modrými autobusy od komunálních úřadů Rigy. Byli zabiti a pohřbeni v hromadných hrobech. V této operaci bylo zabito asi 500 lidí. Stejně jako u vražd v Rumbule, evakuace z ghetta začaly v poledne.[87]

Vliv Rumbuly na plány holokaustuEditovat

Němečtí Židé nahradí Lotyše v ghettu v RizeEditovat

V prosinci 1941 nacisté i nadále podávali Židům v Německu pokyny, že budou deportováni na východ. Protože Himmler změnil plán (viz jeho "keine Liquiderung" telefonní hovor), lidé dostali rok nebo dva na život v ghettu a poté byli zavražděni.[51][88][89] Jeden z prvních vlaků, který přijel do Rigy se jmenoval „Bielefeldova doprava“.[88] Jakmile němečtí Židé přijeli do Rigy v prosinci 1941, byli posláni do ghetta, kde zjistili, že domy byly opuštěny zřejmě ve spěchu. Zařízení v rezidencích byla ve velkém nepořádku a některá byla dokonce potřísněna krví. Zmrzlé, ale uvařené jídlo bylo na stolech a dětské kočárky s lahvemi zmrzlého mléka ležely venku ve sněhu.[17][52][90] Na jedné stěně našli napsaný vzkaz „Mami, sbohem.“[90] O několik let později si německý přeživší vzpomněl, že mu bylo řečeno „žili tu Lotyši“, nikdo se nezmínil, že byli Židé.[90] Další německá přeživší Ruth Foster líčila, co se dozvěděla o masakru:

Později jsme zjistili, že tři dny před tím, než co jsme přijeli, zabili 30 000 lotyšských Židů, kteří přijeli z ghetta z Rigy a okolních měst. Nahnali je do nedalekého lesa, kde pro ně ruští váleční zajatci vykopali hroby. Museli se úplně svléknout, složit své oblečení a postavit se po okrajích jam, kde je kulomety sestřelily. Když jsme tedy přišli do ghetta v Rize, žili jsme v domech lidí, kteří byli vyhnáni a zavražděni.[88]

O dva měsíce později, co němečtí Židé přijeli do ghetta v Rize, stále nacházeli těla zavražděných lotyšských Židů ve sklepích a na půdách.[91]

Konference ve WannseeEditovat

 
Tento dokument z konference ve Wannsee v únoru roku 1942 ukazuje počet Židů v Lotyšsku okolo 3 500.

Rudolf Lange, velitel Einsatzkommanda 2 v Lotyšsku, byl pozván na nechvalnou konferenci ve Wannsee, aby vyjádřil svůj pohled na navrhované konečné řešení židovské otázky. Nacista neshledal střelbu za proveditelný způsob vraždění milionů lidí zejména proto, že bylo zjištěno, že i jednotky SS mají problém se střílením německých Židů na rozdíl od Ostjuden („Východních Židů“).[92] [93] Velitel německé civilní správy v baltské oblasti Wilhelm Kube, který neměl žádné námitky k zabíjení Židů[94] však protestoval proti zabíjení německých Židů, „kteří pocházeli z našeho vlastního kulturního okruhu“.[95]

Pozdější akceEditovat

V roce 1943, zřejmě kvůli obavám zanechání stop, nařídil Himmler, aby byla těla vykopána a spálena. (Podobná opatření byla přijata ve vyhlazovacím táboře Belzec v Polsku). Tato práce byla provedena oddílem židovských otroků. Lidé cestující po železnici mohli snadno cítit pálení mrtvol.[3] V roce 2001 promluvila Vaira Vīķe-Freiberga, prezidentka Lotyšské republiky, která byla za druhé světové války ještě dítě, u památníku spálených těl na 60. výročí: „Mohli jsme cítit kouř z Rumbuly, kde byly mrtvoly vykopány a těla spálena, aby byly smazány důkazy.“[96]

SpravedlnostEditovat

 
Friedrich Jeckeln, stojící nalevo, u soudu nad válečnými zločinci konaném v Rize na jaře roku 1946

Někteří z vrahů z Rumbuly byli postaveni před soud. Hinrich Lohse a Friedrich Jahnke byli souzeni u západoněmeckých soudů a odsouzeni k trestu odnětí svobody.[97][98] Victors Arajs se chycení vyhýbal dlouhou dobu v západním Německu, ale nakonec byl odsouzen k doživotnímu vězení v roce 1979.[99] Herberts Cukurs utekl do Jižní Ameriky, kde byl podle agentů Mosadu zavražděn.[100] Eduard Strauch byl v případu Einsatzgruppen odsouzen k smrti, ale zemřel ve vězení před tím, než mohl být rozsudek proveden.[101] Friedrich Jeckeln byl veřejně oběšen v Rize 3. února 1946 na základě řízení před sovětskými úřady.[102]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rumbula massacre na anglické Wikipedii.

  1. a b Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 239
  2. a b Einsatzgruppen trial, str. 16, Indictment, at 6.F: "(F) 30. listopadu v Rize se skupina 20 mužů z Einsatzkommanda 2 podílela na vraždě 10 600 Židů."
  3. a b c d e f g h i j k l Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 4-7, 239-270
  4. Edelheit, History of the Holocaust, str. 163: "Aktion Jeckeln je pojmenovaná po svém veliteli vyšším SS a policejním veliteli Friedrichu Jeckelnovi. Akce konané v ghettu v Rize se udály 30. listopadu a 7. prosince 1941.Během akce bylo deportováno asi 25 000 Židů a zabito v Rumbule."
  5. Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 211-212
  6. Einsatzgruppen judgment, str. 418
  7. a b c d e f g h i j k l m n o p Výňatky z verdiktu u soudu v Rize, dotisknuto u Fleminga, Hitler and the Final Solution, str. 78-79
  8. Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 33, pozn. 81.
  9. Fleming, Hitler and the Final Solution, str. 88
  10. Jak se Lohse v roce 1941 objevil v prohlášení v lotyšských novinách po německé okupaci
  11. Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 211
  12. Stahleckerova zpráva, str. 985: "Speciální oddíly posílené vybranými jednotkami -- partyzánské oddíly v Litvě, lotyšská pomocná policie v Lotyšsku -- prováděly rozsáhlé popravy jak ve městech, tak na venkově."
  13. Závažná a smrtelná (bylo zabito přibližně 400 Židů) vzpoura v Rize počátkem července 1941 byla výjimkou.
  14. a b Stahleckerova zpráva, str. 986: "V Lotyšsku se Židé účastnili sabotáže a žhářství po vpádu německých ozbrojených sil. V Duensburgu bylo zapáleno tolik požárů, že velká část města byla zničena. Vyhořela elektrárna. Ulice, které byly obývány hlavně Židy, byly bez úhony."
  15. Friedländer, The Years of Extermination, str. 223, odkazuje na zprávu Stahleckera jako důkaz, že nacistické úsilí přimět místní obyvatelé k pogromům bylo v baltských státech obecným selháním.
  16. Stahleckerova zpráva, str. 984-85: "Ukázalo se, že bylo velmi obtížné uvést do pohybu podobnou očisťující akci v Lotyšsku. Důvodem v podstatě bylo, že celá vrstva národních velitelů byla zavražděna nebo zničena Sověty, a to hlavně v Rize. Bylo to možné, když podobné vlivy na lotyšské pomocné síly uvedly do pohybu pogrom proti Židům v Rize. Během tohoto pogromu byly zničeny synagogy a okolo 400 Židů bylo zabito. Protože se obyvatelstvo Rigy rychle uklidnilo, další pogromy nebyly vhodné. První spontánní popravy Židů a komunistů byly prováděny Litevci a Lotyši v Kovnu a Rize podle důkazů z filmů a fotek."
  17. a b c d e f g Winter, "Rumbula viewed from the Riga Ghetto, at Rumbula.org
  18. Stahleckerova zpráva, str. 987: "V této souvislosti lze zmínit, že některé úřady pro veřejnou zprávu nabídly odpor, někdy i velmi silný odpor proti provádění větších poprav. Tento odpor byl zodpovězen upozorňováním na skutečnost, že šlo o provádění základních příkazů."
  19. Reitlinger, Alibi, str. 186, n.1
  20. a b c Browning, Origins of the Final Solution, str. 305-307 a 406
  21. Odpověď Rosenburgova předsednictva, která přišla z Brätigamu 18. prosince 1941 po vraždách, byla v podstatě, že by měl Lohse následovat instrukce od SS: "Objasnění židovské otázky bylo nyní dosaženo přes slovní diskuze. O ekonomických důvodech se zásadně při řešení tohoto problému neuvažovalo. Navíc bylo požadováno, aby byly vyplývající otázky vyřešeny přímo s SS a policejními veliteli."
  22. Stahleckerova zpráva, str. 987: "v Rize v tzv. "Moskevském předměstí" bylo navrženo nové ghetto. Byl to nejhůře obydlený okres Rigy. Převod Židů do ghetta se ukázal poněkud obtížným, protože Lotyši bydlící v této čtvrti museli být evakuováni a bytové prostory v Rize byly velmi přeplněné. 24 000 z 28 000 Židů žijících v Rize bylo přemístěno do ghetta. Při vytváření ghetta se bezpečnostní policie omezila na pouhé policejní úkoly, zatímco vytváření a správa ghetta, stejně jako regulace dodávky potravin pro vězně ghetta byly v rukou civilní správy; úřady práce byly ponechány židovským pracovníkům."
  23. Fleming, Hitler and the Final Solution, plate 3
  24. Fleming, Hitler and the Final Solution, str. 99-100: "Nemůže být pochyb, že Higher SS a policejní velitel Friedrich Jeckeln obdržel KVK I. třídu s meči za jeho věrný výkon: jeho organizaci masových střeleb v Rize 'na rozkaz z nejvyšší úrovně' (auf höchsten Befehl).
  25. Friedländer, The Years of Extermination, str. 267: "Masové vraždění v říjnu a v listopadu 1941 bylo určeno k tomu, aby udělalo místo pro nově příchozí z Říše."
  26. Friedländer, The Years of Extermination, str. 267
  27. Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 241: "12. listopadu získal Jeckeln zakázku od Himlera k zabíjení Židů v ghettu v Rize." Jiné zdroje uvádějí datum Himlerovy objednávky 10. nebo 11. listopadu. Fleming, Hitler and the Final Solution, str. 75
  28. Fleming, Hitler and the Final Solution, str. 75
  29. a b Eksteins, Walking Since Daybreak, str. 150
  30. a b c d e f Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 241-242
  31. a b c výňatky z Jeckelnova výslechu, dotisknuto u Fleminga, Hitler and the Final Solution, str. 95-100
  32. a b Klee a další, eds., The Good Old Days, str. 76-86
  33. a b Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 240-241
  34. Rubenstein a Roth, str. 179, popisují Jeckelnův systém: "Na západní Ukrajině SS generál Friedrich Jeckeln zjistil, že náhodné uspořádání mrtvol znamenalo neefektivní využití prostoru pohřebiště. Muselo být vykopáno více hrobů, než bylo nezbytně nutné. Jeckeln problém vyřešil. Řekl jednomu ze svých kolegů, "Dnes je vyskládáme jako sardinky". Jeckeln toto řešení pojmenoval jako balení sardinek (Sardinenpackung). Při použití této metody oběti vlezly do hrobu a lehly si na dno. Ze shora na ně byla vyslána palba. Potom byla do hrobu uložena další várka obětí a to tak, že si lehly na mrtvoly v uspořádání "hlava k chodidlům". Byly zavražděny. Vše pokračovalo až do naplnění hrobů."
  35. Str. 444, rozsudek soudu uvádí: "V některých případech zabité osoby nespadly do hrobů a popravčí pak byli nuceni tuto namáhavou práci dokončit. Metodou však bylo zjištěno, že se této namáhavé práci můžou vyhnout a to tak, že oběti jednoduše sami vstoupí do jam. Očitý svědek SS tento postup vysvětlil.
    'Lidé byli popraveni střelbou do krku. Byli pohřbeni ve velkém tankovém příkopu. Oběti stály nebo klečely v příkopu. Hned jak byla jedna skupina zastřelena, přišla další a lehla si na mrtvoly'"
  36. Podle posouzení tribunálu v případu Einsatzgruppen, str. 448: "V první části tohoto názoru bylo uvedeno, že ženy a děti budou popraveny s muži tak, že Židi, Romové a tzv. asociálové budou odstraněni napořád. V tomto ohledu se představitelé Einsatzgruppen setkali s neočekávanými problémy. Mnoho z poddůstojníků byli manželé a otcové a trhli sebou, když vytáhli spoušť na tyto bezmocné tvory, kteří jim připomínaly jejich manželky a potomky doma. V tomto emocionálním narušení často špatně zamířili. Poté bylo nezbytné, aby představitelé komanda šli a zastřelili sténající a svíjející lidi. Personální odborníci RSHA v Berlíně prohlásili, že to bylo pro popravčí velmi těžké, a aby zmírnili jejich emocionální citlivost, byly jim na pomoc poslány plynové vozy."
  37. Z přepisu soudu Einsatzgruppen:
    OHLENDORF: Některé jednotky vůdců neprováděly likvidaci vojenským způsobem, ale zabíjeli jednotlivé oběti výstřelem do zadní části krku.
    COL. AMEN: A vy jste měl námitky proti tomuto postupu?
    OHLENDORF: Ano, byl jsem proti tomuto postupu.
    COL. AMEN: Z jakého důvodu?
    OHLENDORF: Protože to bylo jak pro oběti, tak pro ty, kteří prováděli popravy, psychologicky obrovské břemeno.
  38. Green series, Volume IV, str. 443, cituje velitele Einsatzgruppe Paula Blobela
  39. To také dovolilo nějakou popíratelnost, protože kdyby byla těla objevena, tvrzení by znělo, že byly oběti zastřeleny ruskými kulkami NKVD nebo jiné komunistické organizace.
  40. Str. 444, rozsudek soudu ve státních věcech Einsatzgruppen: "Ve skutečnosti obžalovaný nemohl vyloučit, že se oběť mrtvou pouze zdála kvůli šoku nebo dočasné ztrátě vědomí. V takových případech byly oběti nevyhnutelně pohřbeny zaživa."
  41. Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 242
  42. Browning, Nazi Policy, str. 143.
  43. a b Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 243-245
  44. a b c Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 248-249
  45. a b c Fleming, Hitler and the Final Solution, str. 83-87
  46. Max Kaufmann, přeživší z ghetta, nahlásil, že "Altmayer" byl jeden ze strážců, kteří tvořili zástupy lidí v ghettu ráno 30. listopadu, zda je to stejná osoba, s kterou hovořil Bruns však ze zdrojů není jasné. Kaufmann, The Destruction of the Latvian Jews, str. 30
  47. a b c Fleming, Hitler and the Final Solution, str. 80-82
  48. Michelson, Frida, I Survived Rumbuli, str. 74-77
  49. a b Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 247-248
  50. a b c d e Kaufmann, The Destruction of the Jews of Latvia, str. 29-30
  51. a b c d e Browning, Origins of the Final Solution, str. 396.
  52. a b c d Hilberg, Destruction of European Jews, str. 365
  53. Rozsudek Einsatzgruppen uvádí, str. 418: "Postupem času byli již autoři zpráv zřejmě unaveni slovem 'střelba', a tak i přes velmi úzkou možnost výrazů ve vojenské zprávě bylo přidáno více rozmanitosti. Zpráva pocházející z Lotyšska říkala --
    'Higher SS a policejní velitel v Rize, SS Obergruppenfuehrer Jeckeln, se mezitím pustil do střeleckých akcí [Erschiessungsaktion] a v neděli 30. listopadu odstranil 4 000 Židů z ghetta v Rize." (NO-3257)
    Aby nikdo nemohl pochybovat, co znamenalo 'odstranit', slovo "zabít" bylo přidáno jako vsuvka."
  54. Roseman, The Wannsee Conference, str. 75 - 77
  55. Fleming, Hitler and the Final Solution, str. 89.
  56. Fleming, Hitler and the Final Solution, str. 75-77
  57. Browning, Nazi Policy, str. 52-54.
  58. a b c Kaufmann, The Destruction of the Jews of Latvia, str. 31 - 33
  59. Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 252
  60. a b Kaufmann, The Destruction of the Jews of Latvia, str. 30-31
  61. Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 267, n.55
  62. Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 192 a 267
  63. a b c Michelson, Frida, I Survived Rumbuli, str. 77-78
  64. 10 km vzdálenost je doplněna Ezergailisem The Holocaust in Latvia, str. 251
  65. Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 251
  66. Kaufmann, The Destruction of the Jews of Latvia, str. 31.
  67. a b Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 253-254
  68. a b Fleming, Hitler and the Final Solution, str. 88
  69. Říšský komisariát Ostland byl německý název pro baltské státy a nedalekou oblast, kterou si podmanili.
  70. Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 254
  71. Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 259
  72. a b Kaufmann, The Destruction of the Jews of Latvia, str. 33
  73. Ezergailis, Andrew, The Holocaust in Latvia, str. 255.
  74. Press, The Murder of the Jews in Latvia, str. 106-107
  75. a b c Kaufmann, The Destruction of the Jews of Latvia, str. 34.
  76. a b c Friedlander, The Years of Extermination, str. 261-263.
  77. a b c d Michelson, Frida, I Survived Rumbuli, str. 85-88.
  78. Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 256-257
  79. Kaufmann, The Destruction of the Jews of Latvia, str. 36-38
  80. a b c Kaufmann, Destruction of the Jews of Latvia, str. 36
  81. Michelson, Frida, I Survived Rubuli, str. 89-93
  82. a b Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 257-261
  83. Kaufmann, The Destruction of the Jews of Latvia, str. 98-101
  84. Eksteins, Walking Since Daybreak, str. 150, citující Press, Bernard, Judenmort in Lettland, 1941–1945, Berlin: Metropol 1992, str. 12
  85. Dribins, "Latvia's Jewish Community: History, Trajedy, Revival" (webové stránky)
  86. Friedländer, The Years of Extermination, str. 262: "O několik měsíců později 26. června 1942 SS Obersturmführer Heinz Ballensiefen, vedoucí židovské sekce Amt VII (výzkum) v RSHA, informoval kolegy, že v Rize jeho muži zajistili (sichergestellt') asi 45 krabic obsahujících archiv a knihovnu židovského historika Dubnowa.
  87. a b Kaufmann, The Destruction of the Jews of Latvia, str. 37
  88. a b c Smith, Remembering, str. 100, 114, 128, prohlašující zprávu Ruth Foster
  89. Reitlinger, Alibi, str. 282: "Již v říjnu 1941 byli Židé z Berlína a dalších říšských míst posláni do přeplněného ghetta v Lodži. Před koncem roku deportace následovaly do ghett v baltských státech a Bělorusku."
  90. a b c Smith, Remembering, str. 113, prohlášení Ezry Jurmann: "Přijeli jsme do ghetta a vzali nás ke skupině domů, která byla zřejmě opuštěná ve spěchu: byly tam úplné zmatky, domy byly opuštěny a netopilo se v nich. Ve spíži byl hrnec se zmrzlými bramborami. ... Kompletní chaos. Hrozivé. Na stěnách zprávy: 'Sbohem, mami.'"
  91. Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 254 - 256
  92. Breitman, Architect of Genocide, 220, diskutuje Himmlerovy obavy o vlivu na morálku jeho mužů při masovém vraždění německých Židů v Rize i jinde.
  93. Podle rozsudku soudu v případu Einsatzgruppen, str. 448: "Již na začátku bylo řečeno, že ženy a děti budou zavražděny spolu s muži, aby Židé, Romové a tzv. asociálové byli vyhlazeni už napořád. V tomto ohledu se představitelé Einsatzgruppen setkali s problémy, které neočekávali. Mnoho poddůstojníků již bylo manželi a otci, škubli sebou, jakmile namířili zbraň na tyto bezmocné tvory. Připomínaly jim jejich vlastní manželky a děti doma. Toto emocionální rozrušení způsobilo, že často zamířili špatně a představitelé komanda tak museli přistoupit a střílet do sténajících a svíjejících těl.
  94. Friedländer, The Years of Extermination, str. 362-362
  95. David Cesarani, Eichmann: His Life and Crimes (Vintage 2005), 110.
  96. Styopina, Anastasia, "Latvia remembers Holocaust killings 60 years ago" Reuters World Report, November 30, 2001. www.latvians.com [online]. [cit. 2005-03-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2005-03-10. 
  97. Bloxham, Genocide on Trial, str. 198
  98. Ezergailis, The Holocaust in Latvia, str. 16 a 245-248
  99. Bloxham, Genocide on Trial, str. 197-199
  100. Kuenzle, Anton and Shimron, Gad, The Execution of the Hangman of Riga: The Only Execution of a Nazi War Criminal by the Mossad, Valentine Mitchell, London 2004. ISBN 0-85303-525-3. Google books
  101. Eduard Strauch, biography and photo at Olokaustos.org
  102. Edelheit, History of the Holocaust, str. 340: Jeckeln byl " ... zodpovědný za vraždu Židů a úředníků komunistické strany ... odsouzen a oběšen v bývalém ghettu v Rize 3. února 1946.

HistoriografieEditovat

Souzení válečných zločinů a důkazyEditovat

Související literaturaEditovat

  • Katz, Josef, One Who Came Back, University of Wisconsin Press, (2nd Ed. 2006) ISBN 978-1-928755-07-4
  • Iwens, Sidney, How Dark the Heavens—1400 Days in the Grip of Nazi Terror, Shengold Publishing (2d ed. 1990) ISBN 978-0-88400-147-8
  • Michelson, Max, City of Life, City of Death: Memories of Riga, University Press of Colorado (2001) ISBN 978-0-87081-642-0

Externí odkazyEditovat