Severní válka

střetnutí z let 1700–1721 mezi Švédskem a koalicí Dánska, Norska, Saska a Ruska

Severní válka, resp. velká severní válka (1700–1721) představovala střetnutí mezi koalicí Dánsko, Saska a Ruska na straně jedné a Švédskem, které po jistou dobu podporovala Osmanská říše. Její rozhodující fáze probíhala souběžně s válkami o španělské dědictví, a byla tak mimo centrum pozornosti tehdejšího světa, ačkoliv její význam byl minimálně srovnatelný.

Severní válka
{{{alt}}}
Obrazy z bitev severní války
trvání: únor 17001721
místo: Evropa
výsledek: vítězství Ruska
strany
Švédské impériumŠvédské impérium Švédské impérium

Polsko-litevská unie Polsko-Litva věrné Varšavské konfederaci (17041709)
Osmanská říšeOsmanská říše Osmanská říše (17101714)

Flag of the Cossack Hetmanat.svg Kozácký hetmanát (17081709)
Statenvlag.svg Nizozemsko (1700)
Flag of England.svg Anglie (1700)
Skotsko Skotsko (1700)
Irské království Irsko (1700)
Flag of Great Britain (1707–1800).svg Velká Británie (17191720)

Vlajka Ruského carství.svg Ruské carství

Flag of Electoral Saxony.svg Sasko
(17001706, 17091719)
Kuronsko-Zemgalsko Kuronsko-Zemgalsko (17001701)
Polsko-litevská unie Polsko-litevská unie (17001704, 17091719)
Polsko-litevská unie Polsko-Litva věrné Sandoměřské konfederaci (17041709)
Flag of Denmark.svg Dánsko-Norsko
(1700, 17091720)
vlajka Pruska Prusko (17151721)
Flag of Hanover (1692).svg Hannoversko (17151719)
Flag of Great Britain (1707–1800).svg Velká Británie (17171719, nepřímo)[1]
Černá Hora Černá Hora (17111712)
Flag of Moldavia.svg Moldávie (1711)

velitelé
Švédské impérium Karel XII.
Švédské impérium Georg Heinrich von Görtz
Švédské impérium Carl Gustav Rehnskiöld
Polsko-litevská unie Stanislav I. Leszczyński
Osmanská říše Ahmed III.
Flag of the Cossack Hetmanat.svg Ivan Mazepa
Flag of Great Britain (1707–1800).svg Jiří I.
Ruské carství Petr Veliký
Ruské carství Alexandr Menšikov
Rusko Boris Šeremetěv
Saské kurfiřtstvíChorągiew królewska króla Zygmunta III Wazy.svg August II. Silný
Flag of Denmark.svg Frederik IV.
Flag of Denmark.svg Peter Wessel Tordenskjold
vlajka Pruska Fridrich Vilém I.
Flag of Hanover (1692).svgFlag of Great Britain (1707–1800).svg Jiří I.
Flag of Great Britain (1707–1800).svg John Norris
Flag of Moldavia.svg Dimitrie Cantemir

síla
77 000 na začátku války
110 000 v roce 1707
Osmané přivedli 100–200 tisíc mužů
přes 2000 kozáků
na začátku
170 000 Rusů
40 000 Dánů
100 000 Poláků a Sasů
mnohem více na konci války
ztráty
350 000 Švédů, Finů
a příslušníků pobaltských
národů sloužících ve švédské armádě
83 000 Osmanů
většina kozáků byla pobita
315 000 Rusů
8 000 Dánů
55 040 Poláků a Sasů
3 600 Prusů
1000 Angličanů

Začátek válkyEditovat

Utvoření protišvédské koalice následovalo poté, kdy na švédský trůn nastoupil mladičký Karel XII., kterého jeho nepřátelé nepovažovali za způsobilého udržet si mocenské postavení země zděděné po předcích. Koalici, v níž hlavní slovo měli dánský král a ruský car, nahrávala situace, kdy se většina zemí soustředila na krizi vzniklou v souvislosti s blížící se smrtí španělského krále Karla II. a otázkou jeho nástupnictví. Ve skutečnosti situace nebyla tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Švédsko mělo jednu z nejlepších armád v Evropě a navíc byl švédský král dobrý taktik, což se nejednou ukázalo. Na začátku vpadlo Dánsko do Holštýnska načež poslal švédský král do Pomořan 8000 mužů jako pomoc holštýnskému vévodovi. Současně Sasko vpadlo do zadvinského Livonska, jež bylo tou dobou v držení Švédska. Následovalo oblehání Kodaně švédskými vojsky, která se vzdala. 5. srpna 1700 bylo mezi Dánském a Švédském podepsáno příměří a dánský král se zavázal, že nepodnikne nic proti Švédsku. Mezitím polský král a saský kurfiřt August II. oblehl v Livonsku Rigu a ruský car Petr I. s armádou oblehl v Estonsku švédskou Narvu. Karel XII. se rozhodl zachránit Narvu. Bitva u Narvy skončila drtivou ruskou porážkou. Na jaře 1701 dorazila švédská vojska pomoci obležené Rize, následovalo vítězství nad sazkou armádou. [2]

Boje s Poláky a Sasy 1701–1706Editovat

 
Bitva u Kliszówa

Obavy z útoku Švédů na Polsko vedly v prosinci 1701 ke svolání sněmu ve Varšavě. Předsedou sněmu byl kardinál Radziejowski. Karel XII. si tou dobou získával v řadách šlechty své přívržence, mezi nimiž byli nejvýznamnější kardinál Radziejowski a vévoda Stanisław Leszczyński. Polský král a saský kurfiřt August II. si uvědomoval, že Karel XII. má ve sněmu velkou podporu a proto s ním začal tajně jednat. Karel XII. tou dobou tábořil v Litvě a prohlásil, že bude jednat jen s posly sněmu, protože Augusta nenáviděl a byl rozhodnut jej svrhnout. Ke Karlovi brzy přijeli poslové sněmu, kterým sdělil, že chce s Polskem mír, o kterém se rozhodne až ve Varšavě. Načež se k ní vydal a 5. května 1702 se město vzdalo bez boje. Mír, který zde měl být uzavřen, však Karel odmítl. Když se o tom August dověděl, vytáhl k Varšavě s 24tisícovou armádou a 19. července 1702 se střetl se švédským vojskem v bitvě u Kliszówa, ale utrpěl porážku a stáhl se pronásledován nepřítelem. Nakonec Švédové pronásledování zanechali, neboť se během něj švédský král těžce zranil, když pod ním padl kůň a rozdrtil mu nohu. Mezitím August svolal sněm v Lublinu, kde mu šlechta v přesvědčení, že Karel XII. zemřel (jeho zranění dalo podnět této pověsti), odsouhlasila, že bude vybudována silná a velká armáda a že Švédové musí být vyhnáni z Polska. V následujících šesti měsících se švédský krá Karel XII. uzdravil a znovu vedl své vojsko proti Sasům a několikrát je porazil. August musel ustoupit do Toruně, kterou později Karel XII. dobyl také. V té době byl na popud švédského krále svolán další sněm do Varšavy, kde si dne 12. července 1704 polská šlechta zvolila nového polského krále Stanisława Leszczyńskiého. Poté Karel XII. vytáhl na Lvov, který dobyl. Mezitím k Varšavě přitáhl s vojskem August a obsadil ji. Nový polský král Stanisław Leszczyński musel utéci. August II. se však dlouho z úspěchu neradoval, protože se švédská vojska vrátila do Varšavy. Když 1. září 1706 zahájil Karel XII. útok na Sasko, byl August II. nucen žádat o mír. August II. se musel vzdát polského trůnu, zaplatit žold švédskému vojsku a vydat livonského šlechtice Patkula, livonský šlechtic byl Švédy krutým způsobem popraven, což rozzuřilo ruského cara a vtrhl do Polska a dobyl Lvov. Odkud se však musel nakonec kvůli nedostatku potravin stáhnout. Švédská armáda se začala připravovat na tažení do Ruska.

Rusko mezi Narvou a švédským vpádemEditovat

Po bitvě u Narvy se Rusko soustředilo na nahrazení ztrát a reorganizaci armády a zlepšení jejího stavu. Dne 30. prosince 1701 porazil Boris Šeremetěv oddíl švédského generála Wolmara von Schlippenbacha v Livonsku v bitvě u Erastferu. V Následujících bitvách Boris Šeremetěv opětovně zvítězil nad švédskými oddíly Generála Wolmara Schlippenbacha. Postupně padlo několik pevností v Pobaltí do ruských rukou, říjnu 1702 Nottenburg, (přejmenovaný Šlisselburg), v roce 1703 Koporje,v roce 1704 Dorpat a v roce 1705 ruská armáda vpadla do Kuronska. V lednu roku 1706 obklíčili Švédové pod vedením svého krále hlavní ruské síly v bitvě u Grodna. Ruský generál Alexandr Menšikov rozptýlil armádu do malých skupin, které vyšly z obklíčení.[2]

Ruské tažení (1707–1709)Editovat

 
Bitva u Poltavy, výřez z mozaiky (M. Lomonosov)

Tažení do Ruska začalo v září roku 1707 a v lednu 1708 Karel XII. přešel řeku Němen. Dosahoval zde nad Rusy v menších bitvách vítězství, ale k velké rozhodující bitvě se mu protivníka nepovedlo přimět. Švédská armáda postupoval k Moskvě, měla ale potíže se zásobováním. Navíc 28. září 1708 Petr v bitvě u Lesné porazil sbor švédského generála Adama Ludwiga Lewenhaupta. Švédský sbor měl doplnit střelivo a zásoby. Současně změnila hlavní část švédské armády směr postupu na Ukrajinu, kde si chtěla doplnit zásoby a přemluvit ke spojenectví hejtmana Ivana Mazepu. Ivan Mazepa byl dosud věrný ruskému carovi, ale toužil po úplné samostatnosti Ukrajiny, což ho přimělo stát se spojencem Švédů. Brzy poté, co změnil strany, však Alexandr Menšikov vypálil jeho sídelní město Baturyn. V květnu 1709 Karel XII. oblehl Poltavu. Ruský car Petr I. považoval udržení Poltavy za důležité a proto se vydal městu na pomoc. Švédský král Karel XII. byl dne 27. května 1709 raněn na noze a upoután na nosítka. Velení převzal polní maršál Carl Gustav Rehnskiöld. Ten také vedl 8. července švédskou armádu do bitvy u Poltavy, v níž byla Petrem I. poražena a navíc utrpěla velmi těžké ztráty. Její zbytky se po bitvě vzdaly Rusům u Perevoločné. Karel XII. se spolu s Ivanou Mazepou zachránil útěkem do Turecka. Bitva u Poltavy znamenala zvrat ve válce, která se po ní začala vyvíjet v neprospěch Švédska.[2]

Od Poltavy po Karlův návrat na sever (1709–1714)Editovat

 
Bitva u Helsinborgu

Po bitvě u Poltavy vyhlásil válku Švédsku i Dánsko dobylo Helsinborg. Ovšem 28. února 1710 jej Švédové v bitvě porazili, zatímco v Polsku získal August II. znovu převahu. Karel XII. byl mezitím v tureckém zajetí v Bendeře a povedlo se mu získat v Turecku spojence. Ruský car žádal Ahmeda III. o vydání švédského krále. Turecký sultán Ahmed III. na ruský tlak odpověděl zatčením ruského velvyslance a vyhlášením války Rusku (listopad 1710). Petr I. si byl jist vítězstvím a zahájil takzvané Prutské tažení, které proběhlo v červenci 1711 a skončilo obklíčením ruského vojska na řece Prutu. Výsledek hrozící bitvy byl zřejmý a car se pokusil s Turky uzavřít mír. Velitel tureckého vojska Vezír Ali paša jeho nabídku přijal a car mohl i se svou armádou odejít z obklíčení u řeky Prut. Když se pak turecký sultán dozvěděl skutečnost, dal vezíra popravit. Přesto nakonec sám s Rusy v srpnu 1713 uzavřel mír v Adrianopoli a téhož roku pak car Petr I. obsadil téměř celé Finsko a generál Alexandr Menšikov dobyl Štětín, který předal Prusku, které se přidalo na stranu Ruska.[2]

Porážka Švédska (1714–1721)Editovat

 
Bitva u Grengamu

Dne 1. října 1714 zamířil švédský král Karel XII. zpět do Švédska ke Stralsundu. V květnu 1715 vstoupilo do války Prusko a téhož roku vstoupilo do války proti Švédsku i Hannoversko. V červnu 1715 bylo obleženo Dány, Prusy a Sasy město Wismar. Dánska,pruská a saská armáda se vydali proti Stralsundu, který obklíčili a dobyli, švédský král uprchl. Karel XII. se vrátil do Stockholmu a v březnu 1716 vpadl do Norska. Dostal se až ke Kristianii (dnes Oslo), ale kvůli nedostatku zásob musel ustoupit a plánoval druhé norské tažení. Před zimou 1718 Švédové vpadli do Norska a oblehli Frederikshald, kde byl 11. prosince 1718 zabit švédský král, následně ustoupili.[3] V následujících letech 1719–1720 ruské námořní výsadky plenily švédské pobřeží, než byl nakonec 10. září 1721 podepsán Nystadský mír.

NásledkyEditovat

Nystadský mír znamenal ztrátu švédských pozic v Pobaltí a v části Karélie a ústup země z postavení velmoci, v němž Švédsko definitivně nahradilo Rusko, které tímto vítězstvím získalo přístup k Baltu. Švédsko po této válce změnilo svou politiku a začalo těžit ze své zeměpisné polohy, která mu umožňovala vyhnout se přímé účasti v evropských konfliktech.

MapyEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Robert K. Massie: Petr Veliký, Pavel Dobrovský - Beta, str. 671
  2. a b c d Severní válka 1700-1721 :: primaplana.cz. www.primaplana.cz [online]. [cit. 2020-10-28]. Dostupné online. 
  3. Karolinský pochod smrti.... Sverige.cz [online]. 2019-01-04 [cit. 2020-10-28]. Dostupné online. (česky) 

LiteraturaEditovat

  • ENGLUND, Peter. The Battle That Shook Europe. Poltava and the Birth of the Russian Empire. London ; New York: I. B. Tauris, 2003. 287 s. ISBN 1860648479. (anglicky) 
  • ŠVANKMAJER, Milan, a kol. Dějiny Ruska. 2. dopl. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1996. 558 s. ISBN 80-7106-216-2. 
  • Otakar Dorazil: Vládcové nového věku 1. díl

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat


Dánsko-švédské války