Sergej Koroljov

sovětský letecký a raketový konstruktér

Sergej Pavlovič Koroljov (ukrajinsky Сергі́й Па́влович Корольо́в (Королів); rusky Серге́й Па́влович Королёв); 30. prosince 1906jul./ 12. ledna 1907greg., Žytomyr, Ruské impérium, dnes Ukrajina14. ledna 1966, Moskva)[6] byl tvůrcem sovětského raketového programu v civilní i vojenské oblasti. Zasloužil se jak o vybudování arzenálu strategických raket, tak o první výrazné úspěchy při dobývání kosmu.

Sergej Koroljov
SKorolow.jpg
Narození 30. prosince 1906jul. / 12. ledna 1907greg.
Žytomyr
Úmrtí 14. ledna 1966 (ve věku 59 let)
Moskva
Příčina úmrtí rakovina a novotvar
Místo pohřbení Hřbitov u Kremelské zdi
Bydliště Ljadova ulica (1944–1946)
Moskva
Nižyn
Oděsa
Národnost ruská[1][2][3][4][5]
Alma mater Kyjevská vysoká škola polytechnická (1924–1926)
Moskevská státní technická univerzita (od 1926)
Povolání letecký a raketový konstruktér
Zaměstnavatelé Institut proudových motorů (od 1933)
RKK Eněrgija (od 1946)
GIRD
Nordhausen (Institut)
Ocenění medaile Za udatnou práci za velké vlastenecké války 1941–1945 (1945)
Odznak cti (1945)
medaile Na památku 800 let Moskvy (1949)
medaile Srp a kladivo (1956)
Hrdina socialistické práce (1956)
… více na Wikidatech
Politická strana Komunistická strana Sovětského svazu (od 1953)
Podpis Sergej Koroljov – podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotopisEditovat

MládíEditovat

Narodil se v tehdy mnohonárodnostním městě Žytomyr asi 120 km od Kyjeva (tehdy součást carského Ruska, dnes Ukrajiny). Jeho otec, Pavel Jakovlevič Koroljov, byl z běloruského města Mogilev;[7] matka, Maria Nikolajevna Koroljova (Moskalenko/Bulanina), byla dcerou bohatého obchodníka z města Nižyn.[8] V Žytomyru žil s rodiči do svých 9 let až do doby úmrtí otce, pak se spolu s matkou a otčímem odstěhoval do přístavní Oděsy. Na tamní letecké základně jako kluk vypomáhal pilotům hydroplánů a za odměnu jej občas svezli. Stavba a studium kluzáků se stala jeho velikou zálibou, v 17 letech dokázal sám první kluzák sestrojit.

Po základní škole se vyučil zedníkem – pokrývačem. V září 1924 začal se studiem letectví na Polytechnickém institutuKyjevě, odtud přešel na Fakultu mechaniky Baumanovy vysoké školy technické v Moskvě a zároveň pracoval v tamním leteckém průmyslu. V únoru 1931 byl promován na leteckého inženýra.

První pracovní úspěchyEditovat

V letech 1931–1933 byl spoluzakladatelem (spolu s Fridrichem Arturovičem Canderem a vedoucím moskevské skupiny GIRD,[6] která se zaměřila na výzkum reaktivního pohybu. Roku 1933 byl GIRD sloučen s leningradskou skupinou GDL, která byla zaměřena na výzkum dynamiky plynů. Z těchto dvou skupin byl vytvořen Reaktivní výzkumný ústav, kde se stal Koroljov jedním z vedoucích pracovníků. I když byl vyškolený jako letecký konstruktér, jeho nejsilnější stránkou byly organizační schopnosti a schopnost strategicky plánovat.

Stalinské čistkyEditovat

 
Koroljov krátce po zatčení v roce 1938

V roce 1938 se stal obětí stalinských čistek[6] a byl odsouzen na 10 let v gulagu. Roku 1939 byl odeslán na Sibiř. V oblasti Kolymy více než půl roku dobýval zlato a zde si zničil zdraví. Na začátku března 1940 byl odvezen do speciálního vězení pro odborníky v Moskvě. Pracoval pod dohledem v konstrukční kanceláři CKB-29, kde pod vedením Andreje Tupoleva vyvíjel bombardér Tu-2. V roce 1942 jej jako vězně převezli do Kazaně do kanceláře OKB-16 vedené Valentinem Gluškem. Zde se podílel mj. na vývoji malých raketových motorů. V roce 1944 byl podmínečně propuštěn spolu s řadou dalších inženýrů. Přesto zde zůstal ještě rok. V roce 1945 byl v uniformě podplukovníka vyslán do východního Německa, aby tam spolu s dalšími kolegy zkoumal nalezené německé rakety.[9]

Hlavní raketový konstruktérEditovat

V únoru 1947 byl jmenován hlavním konstruktérem dálkových raket, využil poznatky získané z ukořistěných německých raket a začal konstruovat nové. Jeho zásluhou byla vyrobena první mezikontinentální raketa na světě – R-7.[10]

V letech 19501960, v období vesmírných závodů mezi USA a SSSR, byl vedoucím konstruktérem sovětského raketového výzkumu. Na rozdíl od svého amerického protějšku, Wernhera von Brauna, byla jeho klíčová úloha v sovětském vesmírném programu přísně tajena až do jeho smrti v roce 1966, ke které přispěly zdravotní následky z jeho věznění. V období práce na vesmírných projektech byl znám jen pod označením „hlavní konstruktér“. Pod jeho dohledem bylo dosaženo raných úspěchů vesmírných programů Sputnik, Vostok a Voschod.

Stal se akademikem v Akademii věd SSSR. Pod jeho vedením začal Sovětský svaz v rámci vesmírných závodů s USA pracovat na pilotovaném letu k Měsíci. Ten se však už v SSSR neuskutečnil.

V roce 1966 Koroljov nečekaně zemřel na rakovinu při chirurgickém zákroku.[10] Urna s jeho popelem byla uložena u kremelské zdi na Rudém náměstí v Moskvě.[6]

PoctyEditovat

 
Sergej Koroljov (vlevo) a Valentin Gluško na ukrajinské známce z roku 2007

Ještě za doby trvání SSSR byl dvakrát vyznamenán titulem Hrdina socialistické práce, stal se laureátem Leninovy ceny.[11].

V roce 1996 bylo jako pocta slavnému konstruktérovi přejmenováno město Kaliningrad (původně Podlipky) v Moskevské oblasti na město Koroljov.

V jeho rodném městě dnes funguje museum kosmonautiky s jeho jménem a proti museu je zrenovovaný rodný dům Koroljova.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. ГОЛОВАНОВ, Ярослав Кириллович. Королёв: Факты и мифы. М.: Наука, 1994. ISBN 5-02-000822-2. S. 111. (rusky) 
  2. https://www.scientificamerican.com/article/sputnik-50-years-space-race-hype/
  3. http://www.astronautix.com/k/korolev.html
  4. ГОЛОВАНОВ, Ярослав Кириллович. Королёв: Факты и мифы. М.: Наука, 1994. ISBN 5-02-000822-2. S. 111. (rusky)
  5. https://www.stoplusjednicka.cz/rusky-dobyvatel-sveta-raketovy-komplex-9k720-iskander-m
  6. a b c d Легостаев, В. П. Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2019-11-01]. Heslo КОРОЛЁВ. Dostupné online. (rusky) 
  7. http://www.famhist.ru/famhist/korol/001905fe.htm
  8. http://astrokras.narod.ru/pub/korolev-1.htm
  9. PACNER, Karel; VÍTEK, Antonín. Půlstoletí kosmonautiky. Praha: Paráda, 2008. ISBN 978-80-87027-71-4. Kapitola Životopisy hlavních účastníků, s. 438. 
  10. a b Půlstoletí kosmonautiky, str.438
  11. Pavol Hajla. Žitomirské múzeum Imeni Koroľova. Letectví a kosmonautika. 2006, roč. 82, čís. 9, s. 86-87. ISSN 0024-1156. 

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat