Otevřít hlavní menu
Ruská knížectví v době mongolské invaze na Rus ve 13. století

Ruská knížectví byly státní útvary, které existovaly na území současného Ruska, Ukrajiny, Běloruska a Polska (okrajově i Rumunska a Lotyšska) v období feudální rozdrobenosti ve 12.16. století. Vznikly v důsledku rozpadu Kyjevské Rusi a vládli jim panovníci z rodu Rurikovců a Gediminovců.

Obsah

Seznam původních knížectvíEditovat

Příčiny rozpadu Kyjevské RusiEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Rozpad Kyjevské Rusi.

Poté, co se v 11. století objevily zvláštní praktiky knížat Kyjevské Rusi, která rozdělovala území svým synům a příbuzným, se ve druhé čtvrtině 12. století Kyjevská Rus fakticky rozpadla.

Jednou z hlavních příčin bylo to, že knížata se snažila získat si ekonomickou a politickou nezávislost na Kyjevské Rusi a zároveň chtěla mít plnou kontrolu nad svým územím. Ve všech oblastech kromě Novgorodské republiky, ve které mělo knížectví vojenský charakter, se panovníky stala knížata z rodu Rurikovců. Měla vysoké státní, zákonodárné a soudní funkce. Opírala se o vládní aparát, jehož členy byli lidé ze zvláštní služebnické vrstvy. Za své služby knížeti dostávali část peněz z rozpočtu knížectví a také z dobývání nových území. Šlechta se prakticky stala vazaly knížete. Spolu s místním duchovenstvem vytvořila státní orgán - Bojarskou dumu.

Kníže bylo nejvyšším vlastníkem celé půdy v knížectví. Část z ní patřila jemu, a to na základě osobního práva moci (tzv. domen). Pro církev a šlechtu se panovník stal vládcem na území, které jim dal do pronájmu.

Sociálně-politická struktura Ruska v období roztříštěnosti států se zakládala na složitém systému suverenity a podřízenosti. Byla zakotvena v tzv. feudální hierarchii. Na vrcholu této feudální hierarchie stál kníže (do 12. století kníže z kyjevského trůnu, později tento status dostala knížata Vladimirsko-suzdalského a Haličsko-volyňského knížectví). Pod ním stála knížata velkých knížectví (Perejaslavského, Pinského, Polockého, Vladimirsko-suzdalského, Vladimirsko-volyňského, Haličského, Rjazaňského a Smolenského knížectví) a ještě níže byli panovníci jednotlivých knížectví, která byla uvnitř každého knížectví. Na posledním stupni této hierarchie byli netitulovaní lidé - šlechta a jejich vazalové.

Začátek rozpadu knížectvíEditovat

Od poloviny 11. století započal proces rozpadu velkých knížectví. Ve 12. století a v první polovině 13. století tento směr nabyl všeobecnějšího charakteru. Kromě území Novgorodské republiky, která si v průběhu celé své existence zachovala politickou celistvost, se rozpadla všechna ostatní knížectví.

V podmínkách feudální rozdrobenosti měly velký význam tzv. všeruské a regionální sjezdy knížat, na kterých se řešily vnitropolitické (rozpory mezi knížaty) a zahraniční (bitvy s okolními státy) otázky. Nestaly se však stálými a pravidelně činnými politickými institucemi, které by mohly proces rozpadu Kyjevské Rusi zpomalit nebo zcela zvrátit.

V období tatarských vpádů bylo území Ruska rozděleno na mnoho malých knížectví, která se nebyla schopna postavit agresi na odpor. Tataři vyplenili jihozápadní část země (území Pinského, Polockého, Vladimirsko-volyňského, Kyjevského, Černigovského, Perejaslavského a Smolenského knížectví), která ve 13.-14. století patřila Litvě a také Haličského knížectví patřícího Polsku. Pouze Vladimirské, Rjazaňské knížectví a Novgorodská republika si udržely v tomto období samostatnost.

Právě tato území se ve 14.-16. století stala základem pro vznik území jednotného moskevského státu.

MapyEditovat

ZdrojEditovat

  • Staroruské kniežatstvá 10. - 13. storočia, Moskva, 1975.
  • Rapov O. M. : Kniežatstvá na Rusi v 10. storočí a v polovici 13. storočia, Moskva, 1977.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Staroruské knížectví na slovenské Wikipedii.