Otevřít hlavní menu

Alexandr Lukašenko

běloruský politik, prezident

Alexandr Grigorjevič Lukašenko (rusky Александр Григорьевич Лукашенко, bělorusky Алякса́ндр Рыго́равіч Лукашэ́нка, Aljaksandr Ryhoravič Lukašenka, * 30. srpna 1954 Kopys, Vitebská oblast) je od roku 1994 prezidentem Běloruska, označovaným jako poslední diktátor v Evropě.

Alexandr Lukašenko
Александр Лукашенко
Аляксандр Лукашэнка
Alexandr Lukašenko Александр Лукашенко Аляксандр Лукашэнка (2015)
Alexandr Lukašenko
Александр Лукашенко
Аляксандр Лукашэнка (2015)

1. prezident Běloruska
Úřadující
Ve funkci od:
20. července 1994

Narození 30. srpna 1954 (65 let)
Sovětský svaz Kopys, Sovětský svaz
Národnost Běloruská
Děti

Viktor Lukašenko
Ві́ктар Алякса́ндравіч Лукашэ́нка

Dmitrij Lukašenko
Дзьмі́тры Алякса́ндравіч Лукашэ́нка

Nikolaj Lukašenko
Мікала́й Алякса́ндравіч Лукашэ́нка

Alma mater Mogilevská státní univerzita A. A. Kulešova (do 1975)
Běloruská zemědělská akademie (do 1985)
Profese politik, učitel, ekonom, historik a vojenská osoba
Ocenění Ig Nobelova cena (2013)
Řád svatého Sávy (2014)
Řád osvoboditele
Řád svatého Sergeje Radoněžského 1. třídy
Řád Alexandra Něvského
… více na Wikidatech
Webová stránka www.president.gov.by
Commons Kategorie Alexander Lukashenko
Některá data mohou pocházet z datové položky.

BiografieEditovat

Narodil se v roce 1954 v obci Kopys na severu Běloruska svobodné matce Jekatěrině Lukašenkové. Totožnost jeho otce není veřejně známa − podle medií byl romské nebo snad židovské národnosti, Lukašenko sám sebe ovšem označuje za stoprocentního Bělorusa.[1] V roce 1975 ukončil Učitelský ústav v Mohylevě, v roce 1985 Běloruskou zemědělskou akademii v Horkách, získal diplom učitele historie, společenských věd a ekonomie. V letech 1975–1977 a 19801982 sloužil u pohraniční stráže a v Sovětské armádě.

Po absolvování vojenské služby a vstupu do KSSS se stal předsedou sovchozu Goroděc (1987 − 1994) ve Šklovském okrese na východě země.[2]

V roce 1991 podporoval Janajevovy pučisty proti sovětskému prezidentovi Michailu Gorbačovovi. Byl rozhodně proti rozpuštění Sovětského svazu, stoupence běloruské nezávislosti nazýval zrádci a agenty imperialismu. Jako jediný poslanec Nejvyššího sovětu BSSR hlasoval proti ratifikaci Bělověžských smluv z 8. prosince 1991.[2]

 
Lukašenko jako vrchní velitel

V letech 1991–1994 byl nadále poslancem Nejvyššího sovětu, proslul nemilosrdným bojem s opravdovou i imaginární korupcí ve vrcholných funkcích, v roce 1993 stál v čele parlamentního protikorupčního výboru.[3] V červenci 1994 byl zvolen prezidentem Běloruska. V prvním kole předstihl stoupence nezávislosti: Stanislava Šuškeviče a Zenona Pazňaka, ve druhém porazil premiéra Vjačeslava Kebiče. Zchudlou část běloruské společnosti si získal příslibem ukončení tzv. zlodějské privatizace, zúčtování s ekonomickými aférami z let 1991–1994 a utužení politických a ekonomických vztahů s Ruskem.

V roce 1996 Lukašenko pomocí referenda o ústavě prosadil prodloužení svého funkčního období a rozšíření prezidentských pravomocí. Znovu byl zvolen v roce 2001. V roce 2004 s pomocí referenda zrušil limit, kolikrát je možné být prezidentem. Následně zvítězil i ve volbách v roce 2006 a 2010. Všechna tato hlasování (1996, 2001, 2006, 2010) byla doprovázena demonstracemi v ulicích Minsku. Protesty desetitisíců lidí vždy byly rozehnány policií a opoziční aktivisté byli zatčeni.[2] K 31. lednu 2011 uvalila EU sankce na Lukašenka a dalších více než 150 představitelů tamního režimu kvůli represím po prezidentských volbách v prosinci 2010. V prezidentských volbách roku 2015 zvítězil Lukašenko již popáté.[4]

RodinaEditovat

V roce 1975 se oženil s Galinou Želnerovičovou, s níž má syny Viktora (* 28. 11. 1975) a Dmitrije (* 23. 3. 1980). Galina Lukašenková, v té době učitelka v mateřské školce, však i po prezidentských volbách v roce 1994 zůstala v jejich původním domově ve vsi Ryžkoviči a s mužem se téměř nevídá. Alexandr Lukašenko se tak po svém zvolení nastěhoval do prezidentské rezidence jen se svými syny.[1] Den po Lukašenkových padesátých narozeninách se mu narodil třetí, tentokrát nemanželský syn - Nikolaj (* 31. 8. 2004).[5] O jeho matce Lukašenko v roce 2008 v rozhovoru pro ruský deník Komsomolskaja pravda uvedl, že je lékařka, podle neoficiálních zpráv se jedná o bývalou prezidentovu osobní lékařku Irinu Abelskou.[1]

Pronásledování politických odpůrcůEditovat

Dva bývalí představitelé státního zastupitelství Dmitrij Petruškevič a Oleg Sluček, kteří požádali o azyl v USA, doložili, že v červnu 2001 bylo 30 představitelů opozice na Lukašenkův příkaz zavražděno "oddíly smrti". Mezi oběťmi je i bývalý ministr vnitra Jurij Zacharenko a Viktor Gončar, předseda Nejvyššího sovětu (rozpuštěného roku 1996).[6]

VyznamenáníEditovat

FotogalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c DOSTÁLOVÁ, Lenka. Alexandr Lukašenko. novinky.cz [online]. 7.6.2010. Dostupné online. 
  2. a b c ŽILKOVÁ, Věra. Lukašenko je u moci už dvacet let. Běloruský Majdan se zatím nekoná. iDnes.cz [online]. 14.7.2014. Dostupné online. 
  3. SLEZÁKOVÁ, Magdalena. Zkorumpované tendry pohřbilo ticho. Ze dvou milionů skončí jeden v kapse, líčí běloruská bojovnice. rozhlas.cz [online]. 27.10.2016. Dostupné online. 
  4. ČTK. Žádné překvapení. Lukašenko již popáté vyhrál prezidentské volby. Lidovky.cz [online]. 11. 10. 2015. Dostupné online. 
  5. BĚLKA, Michal. Lukašenko si vychovává následníka, levobočka Kolju vozí po světě. iDnes.cz [online]. 15. 10. 2015. Dostupné online. 
  6. Lexikon zemí, 2003, Bělorusko, str. 66
  7. WWW Belarus: Газета Вечерний Минск В Москве Президенты договорились.... web.archive.org [online]. 2009-06-18 [cit. 2019-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  8. Президент России. web.archive.org [online]. 2014-07-14 [cit. 2019-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  9. А.Г. Лукашенко награжден орденом Хосе Марти. 5 Сентября 2000.. web.archive.org [online]. 2007-09-27 [cit. 2019-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  10. Белоруссия. web.archive.org [online]. 2007-09-29 [cit. 2019-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  11. Лукашенко награжден высшей наградой Венесуэлы - орденом Освободителя. TUT.BY [online]. 2007-12-09 [cit. 2019-09-25]. Dostupné online. (rusky) 
  12. The president of the republic of Serbia. web.archive.org [online]. 2013-06-18 [cit. 2019-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  13. Putin signed the decree about Lukashenko's rewarding with the Order of Alexander Nevsky. TASS [online]. [cit. 2019-09-25]. Dostupné online. 
  14. lex.justice.md [online]. [cit. 2019-09-25]. Dostupné online. 
  15. Azərbaycan Prezidentinin Rəsmi internet səhifəsi - XƏBƏRLƏR » Tədbirlər. president.az [online]. [cit. 2019-09-25]. Dostupné online. (ázerbájdžánsky) 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat