Alexandr Lukašenko
Alexandr Grigorjevič Lukašenko (rusky Александр Григорьевич Лукашенко, bělorusky Алякса́ндр Рыго́равіч Лукашэ́нка, Aljaksandr Ryhoravič Lukašenka; * 30. srpna 1954 Kopys, Vitebská oblast) je od roku 1994 prezidentem Běloruska. Je označován jako „poslední diktátor v Evropě“.[1]
Alexandr Lukašenko Александр Лукашенко Аляксандр Лукашэнка | |||||||||
![]() | |||||||||
| |||||||||
| |||||||||
Narození |
30. srpna 1954 (66 let) Kopys, ![]() | ||||||||
---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
Národnost | Běloruská | ||||||||
Děti |
Viktor Lukašenko Dmitrij Lukašenko Nikolaj Lukašenko | ||||||||
Alma mater |
Mogilevská státní univerzita A. A. Kulešova (do 1975) Běloruská zemědělská akademie (do 1985) | ||||||||
Profese | politik, učitel, ekonom, historik a voják | ||||||||
Ocenění |
Řád kříže ctihodné Eufrozíny Polocké 1. třídy (1998) Ig Nobelova cena (2013) Řád svatého Sávy (2014) Řád sv. Serafima Sarovského 1. třídy Řád svatého apoštolům rovného velikého knížete Vladimíra … více na Wikidatech | ||||||||
Webová stránka |
www | ||||||||
Commons | Alexander Lukashenko | ||||||||
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
BiografieEditovat
Původ a vzděláníEditovat
Narodil se v roce 1954 v obci Kopys na severu Běloruska svobodné matce Jekatěrině Lukašenkové. Totožnost jeho otce není veřejně známa – podle medií byl romské nebo snad židovské národnosti. Lukašenko sám sebe ovšem označuje za stoprocentního Bělorusa.[1] Ve škole byl problémovým žákem a v době dospívání muselo být jeho chování řešeno ve spolupráci s příslušníky milice.[2]
V roce 1975 absolvoval Učitelský ústav v Mogilevě. V letech 1975–1977 a 1980–1982 sloužil u sovětské pohraniční stráže jako příslušník Sovětské armády. Působil jako politruk u tankistů, později jako tajemník stranického výboru kolchozu Vladimira Iljiče Lenina v Mogilevské oblasti ve východním Bělorusku. V roce 1985 absolvoval Běloruskou zemědělskou akademii v Horkách s diplomem učitele historie, společenských věd a ekonomie a od roku 1987 byl ředitelem sovchozu.[3]
Soukromý životEditovat
V roce 1975 se oženil s Galinou Želnerovičovou, s níž má syny Viktora (* 28. listopadu 1975) a Dmitrije (* 23. března 1980). Galina Lukašenková, v té době učitelka v mateřské školce, však i po prezidentských volbách v roce 1994 zůstala v jejich původním domově ve vsi Ryžkoviči, a od té doby se s manželem téměř nevídá. Alexandr Lukašenko se po svém zvolení nastěhoval do prezidentské rezidence jen se svými syny.[1] Den po Lukašenkových padesátých narozeninách se mu narodil třetí, tentokrát nemanželský syn Nikolaj (* 31. srpna 2004), který jej doprovází i na oficiálních cestách do zahraničí.[4] O jeho matce Lukašenko v roce 2008 v rozhovoru pro ruský deník Komsomolskaja pravda uvedl, že je lékařka. Jedná se o bývalou prezidentovu osobní lékařku Irinu Abelskou.[1][5]
Pracovní činnostEditovat
Po absolvování vojenské služby a vstupu do Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) se stal ředitelem sovchozu Goroděc (1987–1994) ve Šklovském okrese na východě země.[6]
Politická kariéraEditovat
Poslanec Nejvyššího sovětu BěloruskaEditovat
V roce 1991 podporoval Srpnový puč zosnovaný Gennadijem Janajevem proti sovětskému prezidentovi Michailu Gorbačovovi. Byl rozhodně proti rozpuštění Sovětského svazu, stoupence běloruské nezávislosti nazýval zrádci a agenty západního imperialismu. Jako jediný poslanec Nejvyššího sovětu Běloruské sovětské socialistické republiky hlasoval proti ratifikaci Bělověžských smluv z 8. prosince 1991.[6]
V letech 1991–1994 byl poslancem Nejvyššího sovětu. Proslul nemilosrdným bojem s opravdovou i imaginární korupcí ve vrcholných funkcích. V roce 1993 stál v čele parlamentního protikorupčního výboru.[7]
Prezident BěloruskaEditovat
V červenci 1994 byl zvolen prezidentem Běloruska. V prvním kole předstihl stoupence nezávislosti Stanislava Šuškeviče a Zenona Pazňaka, ve druhém kole porazil premiéra Vjačeslava Kebiče. Chudé vrstvy běloruské společnosti si získal příslibem ukončení tzv. zlodějské privatizace, zúčtování s ekonomickými aférami z let 1991–1994 a utužení politických a ekonomických vztahů s Ruskem.
V roce 1996 prosadil Lukašenko pomocí referenda o ústavě prodloužení svého funkčního období a rozšíření prezidentských pravomocí. Znovu byl zvolen v roce 2001. V roce 2004 s pomocí referenda zrušil limit, kolikrát je možné být prezidentem. Následně zvítězil i ve volbách v letech 2006 a 2010. Všechna tato hlasování (1996, 2001, 2006, 2010) byla doprovázena demonstracemi v ulicích Minsku. Protesty desetitisíců lidí byly vždy rozehnány policií a opoziční aktivisté byli zatčeni.[6] K 31. lednu 2011 uvalila Evropská unie sankce na Lukašenka a dalších více než 150 představitelů běloruského režimu kvůli represím po prezidentských volbách v prosinci 2010. V prezidentských volbách roku 2015 zvítězil Lukašenko již popáté.
Lukašenkovo šesté vítězství v prezidentských volbách v srpnu 2020 bylo velmi kontroverzní. Na rozdíl od předchozích voleb měla jeho oponentka Svjatlana Cichanouská velkou podporu voličů. Vyhlášení Lukašenka vítězem voleb se ziskem údajně 80 % vyústilo v mohutné demonstrace a stávky po celé zemi.[8]
Dne 23. září 2020 Lukašenko bez ohlášení složil přísahu a pošesté nastoupil do funkce prezidenta. Opozice jeho inauguraci odmítá. Lukašenka jako prezidenta neuznávají mj. Spojené státy, Německo, Polsko, ČR a Litva.[9]
Pronásledování politických odpůrcůEditovat
Dva bývalí představitelé státního zastupitelství Dmitrij Petruškevič a Oleg Sluček, kteří požádali o azyl ve Spojených státech amerických, podali důkazy, že v červnu 2001 bylo 30 představitelů opozice na Lukašenkův příkaz zavražděno „oddíly smrti“. Mezi oběťmi byli i bývalý ministr vnitra Jurij Zacharenko a Viktor Gončar, předseda Nejvyššího sovětu Běloruska (rozpuštěného roku 1996).[10]
VyznamenáníEditovat
- Pamětní medaile 850. výročí Moskvy – Rusko, 6. září 1997[11]
- Řád Za zásluhy o vlast II. třídy – Rusko, 2. dubna 2001, „za jeho velký osobní příspěvek k vytvoření unie, posílení přátelství a spolupráce mezi národy Ruska a Běloruska“[12]
- Řád José Martího – Kuba, 2000 – „za vynikající služby při posilování přátelství a solidarity s kubánským lidem“[13][14]
- Řád revoluce – Libye, 2000[15]
- velkokříž s řetězem Řádu osvoboditele – Venezuela, 2007[16]
- velkokříž Řádu Francisca de Mirandy – Venezuela
- Prezidentský řád znamenitosti – Gruzie, 2013[17]
- Řád Srbské republiky II. třídy – Srbsko, 2013[18]
- Řád Alexandra Něvského – Rusko, 30. srpna 2014, „za jeho velký osobní příspěvek k rozvoji tradičních přátelských vztahů mezi Ruskem a Běloruskem, prohloubení oboustranné spolupráce v politické, obranné, hospodářské a sociální oblasti“[19]
- Řád republiky – Moldavsko, 4. října 2016, „jako projev hlubokého uznání zvláštních zásluh při rozvoji a posílení přátelských vztahů, dobrého vzájemného porozumění a spolupráce v různých aspektech mezi Běloruskem a Moldavskem a za významný příspěvek k poskytování důležité podpory Moldavsku v obtížné ekonomické situaci“[20]
- Řád Hejdara Alijeva – Ázerbájdžán, 28. listopadu 2016, „za zvláštní zásluhy při rozvoji přátelských vztahů a spolupráce mezi Běloruskem a Ázerbájdžánem“[21]
FotogalerieEditovat
Lukašenko a americký ministr zahraničí Mike Pompeo (2020)
Alexandr Lukašenko se svým synem Nikolajem (Minsk, 2011)
OdkazyEditovat
ReferenceEditovat
- ↑ a b c d DOSTÁLOVÁ, Lenka. Alexandr Lukašenko. novinky.cz [online]. 7.6.2010. Dostupné online.
- ↑ Лукашенко признался, что в школьные годы стоял на учете в комнате милиции. TUT.by [online]. 2017-08-24 [cit. 2020-10-18]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Tomáš Glanc, Proč mlčí – a mlčí? Ruská inteligence k situaci v Bělorusku, Forum 24, 17.9.2020
- ↑ BĚLKA, Michal. Lukašenko si vychovává následníka, levobočka Kolju vozí po světě. iDnes.cz [online]. 15. 10. 2015. Dostupné online.
- ↑ PALATA, Luboš. Lukašenko si chystal následníka. Levobočka, který hraje na klavír a miluje sport. denik.cz [online]. 2020-8-26. Dostupné online.
- ↑ a b c ŽILKOVÁ, Věra. Lukašenko je u moci už dvacet let. Běloruský Majdan se zatím nekoná. iDnes.cz [online]. 14.7.2014. Dostupné online.
- ↑ SLEZÁKOVÁ, Magdalena. Zkorumpované tendry pohřbilo ticho. Ze dvou milionů skončí jeden v kapse, líčí běloruská bojovnice. rozhlas.cz [online]. 27.10.2016. Dostupné online.
- ↑ ČTK. Žádné překvapení. Lukašenko již popáté vyhrál prezidentské volby. Lidovky.cz [online]. 11. 10. 2015. Dostupné online.
- ↑ Lukašenko nečekaně složil přísahu a pošesté nastoupil do funkce prezidenta. iDNES.cz [online]. 2020-9-23. Dostupné online.
- ↑ Lexikon zemí, 2003, Bělorusko, str. 66.
- ↑ WWW Belarus: Газета Вечерний Минск В Москве Президенты договорились.... web.archive.org [online]. 2009-06-18 [cit. 2019-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
- ↑ Президент России. web.archive.org [online]. 2014-07-14 [cit. 2019-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
- ↑ А.Г. Лукашенко награжден орденом Хосе Марти. 5 Сентября 2000.. web.archive.org [online]. 2007-09-27 [cit. 2019-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
- ↑ Story Map Tour. www.arcgis.com [online]. [cit. 2020-04-12]. Dostupné online.
- ↑ Белоруссия. web.archive.org [online]. 2007-09-29 [cit. 2019-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
- ↑ Лукашенко награжден высшей наградой Венесуэлы - орденом Освободителя. TUT.BY [online]. 2007-12-09 [cit. 2019-09-25]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ State Awards Issued by Georgian Presidents in 2003–2015 Dostupné online (anglicky)
- ↑ The president of the republic of Serbia. web.archive.org [online]. 2013-06-18 [cit. 2019-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
- ↑ Putin signed the decree about Lukashenko's rewarding with the Order of Alexander Nevsky. TASS [online]. [cit. 2019-09-25]. Dostupné online.
- ↑ lex.justice.md [online]. [cit. 2019-09-25]. Dostupné online.
- ↑ Azərbaycan Prezidentinin Rəsmi internet səhifəsi - XƏBƏRLƏR » Tədbirlər. president.az [online]. [cit. 2019-09-25]. Dostupné online. (ázerbájdžánsky)
Související článkyEditovat
Externí odkazyEditovat
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Alexandr Lukašenko na Wikimedia Commons
- Osoba Alexandr Lukašenko ve Wikicitátech
- Heslo Alyaksandr Hrygorevich Lukashenka v Encyclopedia Britannica