Alexandr Lukašenko

běloruský politik, prezident

Alexandr Grigorjevič Lukašenko (rusky Александр Григорьевич Лукашенко, bělorusky Алякса́ндр Рыго́равіч Лукашэ́нка, Aljaksandr Ryhoravič Lukašenka; * 30. srpna 1954 Kopys, Vitebská oblast) je od roku 1994 prezidentem Běloruska. Je označován jako „poslední diktátor v Evropě“.[1]

Alexandr Lukašenko
Александр Лукашенко
Аляксандр Лукашэнка
Alexandr Lukašenko Александр Лукашенко Аляксандр Лукашэнка (2019)
Alexandr Lukašenko
Александр Лукашенко
Аляксандр Лукашэнка (2019)

1. prezident Běloruska
Úřadující
Ve funkci od:
20. července 1994

Narození 30. srpna 1954 (66 let)
Kopys, Sovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz
Národnost Běloruská
Děti

Viktor Lukašenko
Ві́ктар Алякса́ндравіч Лукашэ́нка

Dmitrij Lukašenko
Дзьмі́тры Алякса́ндравіч Лукашэ́нка

Nikolaj Lukašenko
Мікала́й Алякса́ндравіч Лукашэ́нка

Alma mater Mogilevská státní univerzita A. A. Kulešova (do 1975)
Běloruská zemědělská akademie (do 1985)
Profese politik, učitel, ekonom, historik a voják
Ocenění Ig Nobelova cena (2013)
Řád svatého Sávy (2014)
Řád Srbské republiky
Řád svatého Sergeje Radoněžského 1. třídy
Řád Alexandra Něvského
… více na Wikidatech
Webová stránka www.president.gov.by
Commons Kategorie Alexander Lukashenko
Některá data mohou pocházet z datové položky.

BiografieEditovat

Původ a vzděláníEditovat

Narodil se v roce 1954 v obci Kopys na severu Běloruska svobodné matce Jekatěrině Lukašenkové. Totožnost jeho otce není veřejně známa – podle medií byl romské nebo snad židovské národnosti. Lukašenko sám sebe ovšem označuje za stoprocentního Bělorusa.[1]

V roce 1975 absolvoval Učitelský ústav v Mogilevě. V letech 1975–1977 a 1980–1982 sloužil u sovětské pohraniční stráže jako příslušník Sovětské armády. Působil jako politruk u tankistů, později jako tajemník stranického výboru kolchozu Vladimira Iljiče Lenina v Mogilevské oblasti ve východním Bělorusku. V roce 1985 absolvoval Běloruskou zemědělskou akademii v Horkách s diplomem učitele historie, společenských věd a ekonomie a od roku 1987 byl ředitelem sovchozu.[2]

Soukromý životEditovat

V roce 1975 se oženil s Galinou Želnerovičovou, s níž má syny Viktora (* 28. listopadu 1975) a Dmitrije (* 23. března 1980). Galina Lukašenková, v té době učitelka v mateřské školce, však i po prezidentských volbách v roce 1994 zůstala v jejich původním domově ve vsi Ryžkoviči, a od té doby se s manželem téměř nevídá. Alexandr Lukašenko se po svém zvolení nastěhoval do prezidentské rezidence jen se svými syny.[1] Den po Lukašenkových padesátých narozeninách se mu narodil třetí, tentokrát nemanželský syn Nikolaj (* 31. srpna 2004), který jej doprovází i na oficiálních cestách do zahraničí.[3] O jeho matce Lukašenko v roce 2008 v rozhovoru pro ruský deník Komsomolskaja pravda uvedl, že je lékařka. Jedná se o bývalou prezidentovu osobní lékařku Irinu Abelskou.[1][4]

Pracovní činnostEditovat

Po absolvování vojenské služby a vstupu do Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) se stal předsedou sovchozu Goroděc (1987–1994) ve Šklovském okrese na východě země.[5]

Politická kariéraEditovat

Poslanec Nejvyššího sovětu BěloruskaEditovat

V roce 1991 podporoval Srpnový puč zosnovaný Gennadijem Janajevem proti sovětskému prezidentovi Michailu Gorbačovovi. Byl rozhodně proti rozpuštění Sovětského svazu, stoupence běloruské nezávislosti nazýval zrádci a agenty západního imperialismu. Jako jediný poslanec Nejvyššího sovětu Běloruské sovětské socialistické republiky hlasoval proti ratifikaci Bělověžských smluv8. prosince 1991.[5]

 
Lukašenko jako vrchní velitel běloruských ozbrojených sil

V letech 1991–1994 byl poslancem Nejvyššího sovětu. Proslul nemilosrdným bojem s opravdovou i imaginární korupcí ve vrcholných funkcích. V roce 1993 stál v čele parlamentního protikorupčního výboru.[6]

Prezident BěloruskaEditovat

V červenci 1994 byl zvolen prezidentem Běloruska. V prvním kole předstihl stoupence nezávislosti Stanislava Šuškeviče a Zenona Pazňaka, ve druhém kole porazil premiéra Vjačeslava Kebiče. Chudé vrstvy běloruské společnosti si získal příslibem ukončení tzv. zlodějské privatizace, zúčtování s ekonomickými aférami z let 1991–1994 a utužení politických a ekonomických vztahů s Ruskem.

 
Ruský prezident Vladimir Putin a Alexandr Lukašenko (2015)
 
Lukašenko a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, 4. října 2019

V roce 1996 prosadil Lukašenko pomocí referenda o ústavě prodloužení svého funkčního období a rozšíření prezidentských pravomocí. Znovu byl zvolen v roce 2001. V roce 2004 s pomocí referenda zrušil limit, kolikrát je možné být prezidentem. Následně zvítězil i ve volbách v letech 20062010. Všechna tato hlasování (1996, 2001, 2006, 2010) byla doprovázena demonstracemi v ulicích Minsku. Protesty desetitisíců lidí byly vždy rozehnány policií a opoziční aktivisté byli zatčeni.[5] K 31. lednu 2011 uvalila Evropská unie sankce na Lukašenka a dalších více než 150 představitelů běloruského režimu kvůli represím po prezidentských volbách v prosinci 2010. V prezidentských volbách roku 2015 zvítězil Lukašenko již popáté.

Lukašenkovo šesté vítězství v prezidentských volbách v srpnu 2020 bylo velmi kontroverzní. Na rozdíl od předchozích voleb měla jeho oponentka Svjatlana Cichanouská velkou podporu voličů. Vyhlášení Lukašenka vítězem voleb se ziskem údajně 80 % vyústilo v mohutné demonstrace a stávky po celé zemi.[7]

Dne 23. září 2020 Lukašenko bez ohlášení složil přísahu a pošesté nastoupil do funkce prezidenta. Opozice jeho inauguraci odmítá. Lukašenka jako prezidenta neuznávají mj. Spojené státy, Německo, Polsko, ČR a Litva.[8]

Pronásledování politických odpůrcůEditovat

Dva bývalí představitelé státního zastupitelství Dmitrij Petruškevič a Oleg Sluček, kteří požádali o azyl ve Spojených státech amerických, podali důkazy, že v červnu 2001 bylo 30 představitelů opozice na Lukašenkův příkaz zavražděno „oddíly smrti“. Mezi oběťmi byli i bývalý ministr vnitra Jurij ZacharenkoViktor Gončar, předseda Nejvyššího sovětu Běloruska (rozpuštěného roku 1996).[9]

VyznamenáníEditovat

FotogalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c d DOSTÁLOVÁ, Lenka. Alexandr Lukašenko. novinky.cz [online]. 7.6.2010. Dostupné online. 
  2. Tomáš Glanc, Proč mlčí – a mlčí? Ruská inteligence k situaci v Bělorusku, Forum 24, 17.9.2020
  3. BĚLKA, Michal. Lukašenko si vychovává následníka, levobočka Kolju vozí po světě. iDnes.cz [online]. 15. 10. 2015. Dostupné online. 
  4. PALATA, Luboš. Lukašenko si chystal následníka. Levobočka, který hraje na klavír a miluje sport. denik.cz [online]. 2020-8-26. Dostupné online. 
  5. a b c ŽILKOVÁ, Věra. Lukašenko je u moci už dvacet let. Běloruský Majdan se zatím nekoná. iDnes.cz [online]. 14.7.2014. Dostupné online. 
  6. SLEZÁKOVÁ, Magdalena. Zkorumpované tendry pohřbilo ticho. Ze dvou milionů skončí jeden v kapse, líčí běloruská bojovnice. rozhlas.cz [online]. 27.10.2016. Dostupné online. 
  7. ČTK. Žádné překvapení. Lukašenko již popáté vyhrál prezidentské volby. Lidovky.cz [online]. 11. 10. 2015. Dostupné online. 
  8. Lukašenko nečekaně složil přísahu a pošesté nastoupil do funkce prezidenta. iDNES.cz [online]. 2020-9-23. Dostupné online. 
  9. Lexikon zemí, 2003, Bělorusko, str. 66.
  10. WWW Belarus: Газета Вечерний Минск В Москве Президенты договорились.... web.archive.org [online]. 2009-06-18 [cit. 2019-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  11. Президент России. web.archive.org [online]. 2014-07-14 [cit. 2019-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  12. А.Г. Лукашенко награжден орденом Хосе Марти. 5 Сентября 2000.. web.archive.org [online]. 2007-09-27 [cit. 2019-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  13. Story Map Tour. www.arcgis.com [online]. [cit. 2020-04-12]. Dostupné online. 
  14. Белоруссия. web.archive.org [online]. 2007-09-29 [cit. 2019-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  15. Лукашенко награжден высшей наградой Венесуэлы - орденом Освободителя. TUT.BY [online]. 2007-12-09 [cit. 2019-09-25]. Dostupné online. (rusky) 
  16. State Awards Issued by Georgian Presidents in 2003–2015 Dostupné online (anglicky)
  17. The president of the republic of Serbia. web.archive.org [online]. 2013-06-18 [cit. 2019-09-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  18. Putin signed the decree about Lukashenko's rewarding with the Order of Alexander Nevsky. TASS [online]. [cit. 2019-09-25]. Dostupné online. 
  19. lex.justice.md [online]. [cit. 2019-09-25]. Dostupné online. 
  20. Azərbaycan Prezidentinin Rəsmi internet səhifəsi - XƏBƏRLƏR » Tədbirlər. president.az [online]. [cit. 2019-09-25]. Dostupné online. (ázerbájdžánsky) 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat