Otevřít hlavní menu

Starokatolická církev

Starokatolická církev je křesťanskou církví, která se v několika fázích s gradací v druhé polovině 19. století po prvním vatikánském koncilu oddělila od římskokatolické církve pro nesouhlas v základních doktrinárních otázkách, především pak v oblasti papežské neomylnosti.[1] Starokatolické církve v jednotlivých zemích jsou autokefálními církevními společenstvími. Některé z nich jsou sdruženy v Utrechtské unii (UU) starokatolických církví v čele s arcibiskupem v Utrechtu (je předsedou Mezinárodní biskupské konference Utrechtské unie starokatolických církví).

VíraEditovat

Starokatolická církev považuje za závazných sedm ekumenických koncilů prvního tisíciletí, stejně jako pravoslavní. Užívá Nicejsko-konstantinopolské vyznání bez Filioque. Církev uznává sedm svátostí. Církev odmítá dogmata, která vyhlásila římskokatolická církev v průběhu druhého tisíciletí (resp. po r. 1054).

PraxeEditovat

  • Starokatolické církve v jednotlivých zemích jsou autokefální, s episkopálně-synodním zřízením. Členové církve shromáždění na synodě volí biskupa, schvalují stanovy, rozhodují o všech podstatných záležitostech, volí synodní radu.
  • Bohoslužby byly vždy vedeny v národních jazycích (oproti spřízněným anglikánům latinu prakticky nepoužívají) .
  • Průběh eucharistické slavnosti (mše) není tak svázán předpisy jako v římskokatolické církvi. Je kladen důraz na aktivní účast celé komunity. Přijímání eucharistie je zásadně podobojí.
  • Kněžský a biskupský celibát je dobrovolný.
  • Starokatolické církve UU v Německu, Nizozemsku, Rakousku a Švýcarsku umožňují jáhenské i kněžské svěcení žen. V Česku jsou ženy svěceny pouze jako jáhenky. Polskokatolická církev je zavedené nemá.
  • Individuální zpověď je dobrovolná (např. starokatolíci v Česku ji praktikují vcelku běžně) .
  • Církev nemá restriktivní přístup k homosexuálům, avšak neumožňuje žehnání stejnopohlavních párů (mj. i kvůli tomu byla v červnu 2011 fakticky zrušena Starokatolická církev v Itálii, existovala od r. 1997. Předchozí pokusy o založení se udály v l. 1884 a 1970) .

HistorieEditovat

Nejstarší starokatolická církev existuje v Nizozemsku. Od římskokatolické církve se katolíci v Nizozemí ovlivnění jansenismem formálně oddělili roku 1723. Specifické vlastnosti této „Malé církve“ (oficiálně : Římskokatolická arcidiecéze starobiskupského duchovenstva v Utrechtu) můžeme vysledovat již před tímto datem a byly ovlivněny tím, že katolická církev musela v kalvinistickém Nizozemí působit v ilegalitě. Rozkol byl způsoben tím, že jezuité požadovali, aby nizozemská církev aktivněji vystupovala proti státu.

Od doby osvícenství se v německy mluvících zemích objevovaly reformní požadavky mezi katolickými duchovními, někteří z nich zakládali různá hnutí, která například v Prusku požívala legálního statusu. Prohlášení papežské neomylnosti na prvním vatikánském koncilu vyvolala zejména v Německu a Rakousku vlnu odporu. V roce 1871 se v Mnichově konal sjezd nesouhlasících duchovních, který můžeme považovat za počátek starokatolického hnutí. Vedoucí osobností byl mnichovský profesor teologie Ignaz Döllinger.

 
Mapa Utrechtské unie s anglikánskými a evangelickými církvemi v plném svátostném společenství

Nově ustavená starokatolická církev přijala apoštolskou posloupnost od zmíněné nizozemské „Malé církve“. Starokatolické církve v Nizozemsku, Německu, Rakousku a Švýcarsku spolu r. 1889 vytvořily Utrechtskou unii. V prvních letech existence církve byla zavedena bohoslužba v národních jazycích, přijímání pod obojí a po roce 1880 byl zrušen povinný celibát duchovních.

Roku 1931 byla uzavřena tzv. Bonnská úmluva mezi starokatolíky a anglikány, na jejímž základě existuje plné společenství mezi starokatolickými a anglikánskými církvemi (vzájemné uznávání svátostí, tj. intercommunio) .

Od roku 1996 umožňuje starokatolická církev v Německu udělovat kněžské svěcení ženám. Následně umožnily svěcení žen i církve v Rakousku, Švýcarsku a Nizozemí. V České republice je jen jáhenské.

Roku 2016 bylo uzavřeno plné svátostní společenství mezi starokatolickými církvemi a největší evropskou luteránskou církví - Církví Švédska (Svenska Kyrkan).

Členské církve Utrechtské unieEditovat

Ostatní starokatolické církveEditovat

  • Polská národní katolická církev (Polish National Catholic Church-PNCC v USA a Kanadě. Koncem r. 2003 vystoupila/byla vyloučena z Utrechtské unie, neboť nesouhlasí s kněžským svěcením žen a se svěcením homosexuálů. Má 4 diecéze na severovýchodě USA a pátou v Kanadě,v čele s biskupy, r. 2011 měla asi 25 000 věřících.
  • Starokatolická církev na Slovensku (vystoupila z Utrechtské unie na konci r.2003 – kvůli vyloučení/vystoupení PNCC v USA a Kanadě), posléze se stala členkou WCNCC-Světové rady národních katolických církví, kde je vůdčí silou PAIC- Portugalská apoštolská katolická církev, v čele je arcibiskup Juan Antonio Raposo, patriarcha Evropy a Ameriky). V jejím čele stojí arcibiskup Augustin Bačinský. Patří k ní generální vikariáty v Rakousku, Česku a Chorvatsku, v jejich čele stojí biskupové, v ČR je to Antonín Jelínek. *Do WCNCC patří též Kanadská národní katolická církev - CNCC a církve v Kolumbii a jinde .
  • Nezávislá filipínská církev- IFI (katolická), (není členkou Utrechtské unie, ale je s ní v plném církevním společenství, a též s Anglican communion-celosvětovým společenstvím anglikánských církví). Má asi 5,4 milionu věřících, tj. asi 6 % obyv. Filipín ve 36 diecézích a dvě diecéze v USA . IFI světí ženy nejen na jáhenky a kněze, ale i na biskupky .
  • Reformovaná katolická církev v Polsku

LiteraturaEditovat

  • LÉBLOVÁ, Marta. Církev, sekularizace, nacionalismus : první vatikánský koncil, vznik starokatolické církve a vztah katolické církve k sekularizaci a s ní souvisejícímu nacionalismu v letech 1870-1885 v českých zemích habsburské monarchie. Brno: L. Marek, 2009. 201 s. ISBN 978-80-87127-18-6. 

ReferenceEditovat

  1. MRÁZEK, Miloš. Římskokatolické alternativy II. DINGIR [online]. 30.3.1999, roč. 2., čís. 1., s. 7. Dostupné online. ISSN 1212-1371

Externí odkazyEditovat