Nicejské vyznání

Možná hledáte: Krédo nebo Apoštolské vyznání

Nicejské vyznání víry, známé jako Nicejské (Nikájské) krédo (řečtina koinē: Σύμβολον τῆς Νικαίας, romanizovaně: Sýmbolon tés Nikaías), a nazývané též pro jeho pozdější podobu z roku 381 Konstantinopolské vyznání víry,[1] je určující vyznání víry v nikájském neboli hlavním proudu křesťanství[2][3] a v těch křesťanských denominacích, které se k němu hlásí. Původní Nicejské vyznání víry bylo poprvé přijato na prvním nicejském koncilu v roce 325. V roce 381 bylo pozměněno na prvním konstantinopolském koncilu. Pozměněná podoba se také označuje jako Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry (lat. Symbolum Nicænum Costantinopolitanum), nebo též Nicejsko-cařihradské vyznání.

Ikona zobrazující Konstantina I. v doprovodu biskupů prvního nicejského koncilu (325), kteří drží Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry z roku 381. První řádek hlavního textu v řečtině: Πιστεύω εἰς ἕνα Θ[εό]ν, πατέρα παντοκράτορα, ποιητὴν οὐρανοῦ κ[αὶ] γῆς,. Přeloženo: „Věřím v jednoho Boha, Otce Všemohoucího, Stvořitele nebe i země.“

Nicejské vyznání víry je součástí vyznání víry, které se vyžaduje od osob, které vykonávají důležité funkce v pravoslavné a katolické církvi.[4][5] Nicejské křesťanství považuje Ježíše za božského a „zplozeného z Otce“.[6] Před čtvrtým stoletím existovaly různé protichůdné teologické názory, které podnítily ekumenické koncily, jež nakonec vypracovaly Nicejské vyznání víry, a od čtvrtého století se objevily a později znovu objevovaly různé nenicejské názory, které jsou stoupenci nicejského křesťanství považovány za hereze.[7]

V západním křesťanství se vedle méně rozšířeného Apoštolského vyznání víry používá také Nicejské vyznání víry.[8][9][10] V hudebních úpravách, zejména pokud se zpívá v latině, se toto vyznání víry obvykle označuje prvním slovem Credo. O nedělích a slavnostech se při mši římského ritu po homilii recituje jedno z těchto dvou vyznání víry. V byzantském ritu se Nicejské vyznání víry zpívá nebo recituje při božské liturgii bezprostředně před anaforou (eucharistickou modlitbou) a recituje se také denně při kompletáři.[11][12]

Text nicejsko-konstantinopolského vyznání víry editovat

Hlavní článek: Nicejsko-konstantinopolské vyznání
Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry v češtině

Původní text nicejsko-konstantinopolského vyznání je řecký, pro římskokatolickou církev je závazné též jeho znění latinské. Český překlad v níže uvedené podobě se v současné době užívá např. v římskokatolické liturgii a v teologické literatuře. V pravoslavné liturgii se používá staroslověnského textu, který byl také zhudebněn některými pravoslavnými autory.

V originálním řeckém znění vychází Duch svatý z Otce[13] a v současnosti je v řečtině i v pravoslavných církvích vynecháváno slovo Filioque.[14]

česky

Věřím v jednoho Boha,
   Otce všemohoucího,
Stvořitele nebe i země,
   všeho viditelného i neviditelného.

Věřím v jednoho Pána
   Ježíše Krista,
jednorozeného Syna Božího,
   který se zrodil z Otce
   přede všemi věky:

Bůh z Boha, Světlo ze Světla,
   Pravý Bůh z Pravého Boha,
zrozený, nestvořený,
   jedné podstaty s Otcem,
   skrze něhož všechno je stvořeno.

On pro nás lidi
   a pro naši spásu
   sestoupil z nebe,
skrze Ducha svatého
   přijal tělo z Marie Panny
   a stal se člověkem.

Byl za nás ukřižován,
   za dnů Pontia Piláta,
   byl umučen a pohřben.
Třetího dne vstal z mrtvých
   podle Písma.
Vstoupil na nebesa,
   sedí po pravici Otce.

A znovu přijde, ve slávě,
   soudit živé i mrtvé
a jeho království bude bez konce.

Věřím v Ducha svatého,
   Pána a Dárce života,
   který z Otce (i Syna) vychází,
s Otcem i Synem je zároveň
   uctíván a oslavován
   a mluvil ústy proroků.

Věřím v jednu svatou,
   všeobecnou apoštolskou Církev.

Vyznávám jeden křest
   na odpuštění hříchů,
očekávám vzkříšení mrtvých
   a život budoucího věku.

Amen.

latinsky

Credo in unum Deum,
   Patrem omnipotentem,
factorem cæli et terræ,
   visibilium omnium et invisibilium.

Et in unum Dominum
   Iesum Christum,
Filium Dei unigenitum,
   et ex Patre natum
   ante omnia sæcula.

Deum de Deo, Lumen de Lumine,
   Deum verum de Deo vero,
genitum non factum,
   consubstantialem Patri,
   per quem omnia facta sunt.

Qui propter nos homines
   et propter nostram salutem
   descendit de cælis.
Et incarnatus est de Spiritu Sancto
   ex Maria Virgine,
   et homo factus est.

Crucifixus etiam pro nobis
   sub Pontio Pilato,
   passus et sepultus est,
et resurrexit tertia die,
   secundum Scripturas,
et ascendit in cælum,
   sedet ad dexteram Patris.

Et iterum venturus est cum gloria,
   iudicare vivos et mortuos,
cuius regni non erit finis.

Et in Spiritum Sanctum,
   Dominum et vivificantem,
   qui ex Patre (filioque) procedit.
Qui cum Patre et Filio simul
   adoratur et conglorificatur
   qui locutus est per prophetas.

Et unam, sanctam,
   catholicam et apostolicam Ecclesiam.

Confiteor unum baptisma
   in remissionem peccatorum.
Et expecto resurrectionem mortuorum,
   et vitam venturi sæculi.

Amen.

církevněslovansky (ruská redakce)

Верую во единаго Бога
Отца, Вседержителя,
Творца небу и земли,
видимым же всем и невидимым.

И во единаго Господа
Иисуса Христа,
Сына Божия, Единороднаго,
Иже от Отца рожденнаго
прежде всех век;

Света от Света,
Бога истинна от Бога истинна,
рождена, несотворена,
единосущна Отцу,
Имже вся быша.

Нас ради человек
и нашего ради спасения
сшедшаго с небес
и воплотившагося от Духа Свята
и Марии Девы,
и вочеловечшася.

Распятаго же за ны
при Понтийстем Пилате,
и страдавша и погребена.
И воскресшаго в третий день
по Писанием.
И возшедшаго на небеса,
и седяща одесную Отца.

И паки грядущаго
со славою судити живым и мертвым,
Егоже Царствию не будет конца.

И в Духа Святаго,
Господа животворящаго,
Иже от Отца исходящаго,
Иже со Отцем и Сыном
спокланяема и сславима,
глаголавшаго пророки.

Во едину Святую,
Соборную и Апостольскую Церковь.

Исповедую едино крещение
во оставление грехов.
Чаю воскресения мертвых.
И жизни будущаго века.

Аминь.

Historie editovat

 
Nejstarší dochovaný rukopis Nicejského vyznání víry, datovaný do 6. století
 
Klíčová formulace vyznání víry v řečtině zobrazená na ikoně výše: ὁμοούσιον τῷ π[α]τρί („jednoho bytí s Otcem“)

Účelem vyznání víry je poskytnout učení o správné víře mezi křesťany ve sporných situacích.[15] Vyznání víry v křesťanství vznikala v dobách sporů o nauku: přijetí nebo odmítnutí vyznání víry sloužilo k rozlišení věřících a heretiků, zejména stoupenců ariánství.[15] Proto se vyznání víry v řečtině nazývalo σύμβολον, symbolon, což původně znamenalo polovinu rozlomeného předmětu, která po přiložení k druhé polovině ověřovala totožnost nositele.[16] Řecké slovo přešlo přes latinské symbolum do českého „symbol“, které teprve později získalo význam vnějšího označení něčeho.[17]

Nicejské vyznání víry bylo přijato k vyřešení ariánského sporu, jehož vůdce, alexandrijský duchovní Arius, „namítal proti Alexandrově (tehdejšímu biskupovi) zjevné nedbalosti, když svým důrazem na věčné plození stíral přirozený rozdíl mezi Otcem a Synem.“[18] Císař Konstantin svolal koncil do Niceje, aby vyřešil spor v církvi, který vznikl v důsledku všeobecného přijetí Ariova učení, jež hrozilo destabilizovat celou říši. Po formulaci Nicejského vyznání víry bylo Ariovo učení od této chvíle označeno za herezi.[19]

Nicejské vyznání víry z roku 325 výslovně potvrzuje Otce jako „jediného Boha“ a „Všemohoucího“ a Ježíše Krista jako „Syna Božího“, jako „zrozeného z [...] podstaty Otce“, a tedy jako „soupodstatného s Otcem“, což znamená „téže podstaty“[20][21] jako Otec; „pravý Bůh z pravého Boha“. Vyznání víry z roku 325 sice zmiňuje Ducha svatého, ale nikoli jako „Boha“ nebo jako „soupodstatného s Otcem“. Revize vyznání víry z roku 381 v Konstantinopoli (tj. Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry), která se často označuje jednoduše jako „Nicejské vyznání víry“, hovoří o Duchu svatém jako o uctívaném a oslavovaném s Otcem i Synem.[22]

Atanášovo vyznání víry, které vzniklo asi o sto let později, nebylo výsledkem žádného známého církevního koncilu a nepoužívalo se ve východním křesťanství, popisuje vztah mezi Otcem, Synem a Duchem svatým mnohem podrobněji. Dřívější Apoštolské vyznání víry, zřejmě formulované před vznikem ariánského sporu ve čtvrtém století, nepopisuje Syna ani Ducha svatého jako „Boha“ nebo jako „soupodstatné s Otcem“.[22]

Tomáš Akvinský uvedl, že věta pro nás lidi a pro naši spásu měla vyvrátit Origenův omyl, „který tvrdil, že mocí Kristova umučení měli být osvobozeni i ďáblové“. Dále uvedl, že věty, že Ježíš se vtělil skrze Ducha svatého, měly vyvrátit manichejce, „abychom věřili, že přijal pravé tělo, a ne tělo zdánlivé“, a že sestoupil z nebe, měly vyvrátit omyl Fotia, „který tvrdil, že Kristus nebyl víc než člověk“. Kromě toho věta a stal se člověkem měla „vyloučit blud Nestoria, podle jehož tvrzení by se o Božím Synu ... řeklo, že přebývá v člověku [spíše] než že je člověkem.“[23]

Původní Nicejské vyznání víry z roku 325 editovat

Původní Nicejské vyznání víry bylo poprvé přijato na prvním nicejském koncilu, který byl zahájen 19. června 325. Text končí anatématy proti ariánským návrhům, kterým předcházejí slova: „Věříme v Ducha svatého“, které ukončuje prohlášení o víře.[24][25][26][27][28]

Fenton John Anthony Hort a Adolf von Harnack tvrdili, že Nicejské vyznání víry je místní vyznání víry z Cesareje (významného centra raného křesťanství),[29] které na koncilu přednesl Eusebius z Cesareje. Jejich argumentace se do značné míry opírala o velmi specifickou interpretaci Eusebiova vlastního popisu jednání koncilu.[30] Novější badatelé se jejich argumenty nenechali přesvědčit.[31] Velké množství sekundárních odchylek od textu vyznání víry citovaného Eusebiem činí nepravděpodobným, že by z něj vycházeli ti, kdo koncilní vyznání víry vypracovali.[32] Jejich výchozím textem bylo pravděpodobně místní vyznání víry ze syropalestinského zdroje, do něhož vložili věty, které měly definovat nicejskou teologii.[33] Eusebiánské vyznání víry tak mohlo být buď druhou, nebo jednou z mnoha předloh pro Nicejské vyznání víry.[34]

Katolická encyklopedie z roku 1911 uvádí, že brzy po nicejském koncilu církev sestavila nové věroučné formule, většinou obměny nicejského symbola, aby čelila novým fázím ariánství, které byly nejméně čtyři před sardickým koncilem (341), na němž byla nová věroučná formule předložena a zařazena do jeho akt, ačkoli ji koncil nepřijal.[35]

Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry editovat

Tento název se používá pro „Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry“ nebo „Nikájsko-konstantinopolské vyznání víry“,[p 1] popřípadě „Nicejsko-cařihradské vyznání víry“, protože bylo přijato na druhém ekumenickém koncilu v Konstantinopoli (Cařihrad) v roce 381 jako modifikace původního Nicejského vyznání víry z roku 325. V tomto světle se také začalo velmi běžně označovat jednoduše jako „Nicejské vyznání víry“. Je to jediné závazné ekumenické prohlášení křesťanské víry, které přijímá katolická církev (s dodatkem Filioque), pravoslavná církev, starobylé východní církve, církev Východu a velká část protestantismu včetně anglikánského společenství.[36][37] (Apoštolské a Atanášovo vyznání víry nejsou tak široce přijímány.)[7]

Od vyznání víry přijatého na prvním nicejském koncilu se v řadě ohledů liší, a to jak doplněním, tak vynecháním. Nejvýraznějším rozdílem je další oddíl:

A [věříme] v Ducha svatého, Pána a dárce života, který vychází z Otce, který je spolu s Otcem a Synem uctíván a oslavován a který mluvil skrze proroky. A [věříme] v jednu, svatou, katolickou a apoštolskou církev. Uznáváme jeden křest na odpuštění hříchů [a] očekáváme vzkříšení mrtvých a život budoucího světa. Amen.[38]

Od konce 19. století[39] učenci zpochybňují tradiční vysvětlení původu tohoto vyznání víry, které bylo předáváno jménem koncilu, jehož oficiální akta se časem ztratila. Místní konstantinopolský koncil v roce 382 ani třetí ekumenický koncil (Efezský koncil z roku 431) se o něm nezmiňují,[40] přičemž druhý jmenovaný koncil potvrdil Nicejské vyznání víry z roku 325 jako platné prohlášení víry a použil ho k odsouzení nestoriánství. Ačkoli někteří badatelé tvrdí, že náznaky existence pozdějšího vyznání víry jsou patrné v některých spisech,[41] žádný dochovaný dokument neuvádí jeho text ani se o něm výslovně nezmiňuje dříve než čtvrtý ekumenický koncil v Chalcedonu v roce 451.[39][40][42] Mnozí z biskupů koncilu v roce 451 o něm sami nikdy neslyšeli a zpočátku ho vítali skepticky, ale pak bylo předloženo z konstantinopolského biskupského archivu a koncil ho přijal "nikoli jako doplnění nějakého opomenutí, ale jako autentický výklad nicejské víry".[40] Navzdory vzneseným otázkám se považuje za nejpravděpodobnější, že toto vyznání víry bylo skutečně zavedeno na druhém ekumenickém koncilu v roce 381.[7]

Na základě vnitřních i vnějších důkazů textu se tvrdí, že toto vyznání víry nevzniklo úpravou původního vyznání víry navrženého v Niceji roku 325, ale jako samostatné vyznání víry (pravděpodobně starší křestní vyznání víry) upravené tak, aby se více podobalo Nicejskému vyznání víry.[43] Někteří badatelé tvrdí, že toto vyznání víry mohlo být předloženo v Chalkedonu jako „precedens pro vypracování nových vyznání víry a definic, které by doplnily Nicejské vyznání víry, jako způsob, jak obejít zákaz nových vyznání víry v 7. kánonu Efezu.“[42] Obecně se soudí, že Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry není pouhým rozšířením Nicejského vyznání víry a že pravděpodobně vycházelo z jiného tradičního vyznání víry nezávislého na tom nicejském.[7][39]

Třetí ekumenický koncil (Efezský) potvrdil původní znění Nicejského vyznání víry z roku 325[p 2][44] a prohlásil, že „je nepřípustné, aby někdo předkládal, psal nebo sestavoval jinou (ἑτέραν) víru jako konkurenci té, kterou ustanovili svatí Otcové shromáždění s Duchem svatým v Niceji“ (tj. vyznání z roku 325). Slovo ἑτέραν je přesněji přeloženo tak, jak ho koncil použil ve významu „odlišný“, „protikladný“, než „jiný“.[45] Tento výrok byl vykládán jako zákaz měnit toto vyznání víry nebo sestavovat jiné, ale ne všichni tento výklad přijímají.[45] Tato otázka souvisí se sporem, zda vyznání víry vyhlášené ekumenickým koncilem je definitivní v tom smyslu, že vylučuje nejen vynětí z jeho textu, ale i jeho doplnění.

V jednom ohledu se text Nicejsko-konstantinopolského vyznání víry, který přijala pravoslavná církev, liší od nejstaršího textu,[46] který je obsažen v aktech Chalcedonského koncilu z roku 451: Pravoslavná církev používá jednotné tvary sloves jako „věřím“ namísto plurálu („věříme“), který používá koncil. Východní katolické církve byzantského obřadu používají přesně stejnou formu vyznání víry, protože katolická církev učí, že je nesprávné přidávat k řeckému slovesu „ἐκπορευόμενον“ „a Syna“, ačkoli je správné přidávat ho k latinskému „qui procedit“, které nemá přesně stejný význam.[47] Forma obecně používaná v západních církvích přidává „a Syna“ a také větu „Bůh z Boha“, která se nachází v původním vyznání víry z roku 325.[48]

Srovnání vyznání víry z roku 325 a vyznání víry z roku 381 editovat

Následující tabulka, v níž jsou v hranatých závorkách uvedeny části textu z roku 325, které byly v roce 381 vypuštěny nebo přesunuty, a kurzívou jsou vyznačeny věty, které v textu z roku 325 chyběly a v roce 381 byly přidány, srovnává starší (325 n. l.) a pozdější (381 n. l.) podobu tohoto vyznání víry v anglickém překladu uvedeném v knize Philipa Schaffa The Creeds of Christendom (1877).[49]

První nicejský koncil (325) První konstantinopolský koncil (381)
Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného. Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země a všeho viditelného i neviditelného.
A v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna Božího, zrozeného z Otce jednorozeného; to znamená z Otcovy podstaty, Boha z Boha,] Světlo ze Světla, pravého Boha z pravého Boha, zrozeného, ne stvořeného, soupodstatného s Otcem; A v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, zrozeného z Otce přede všemi věky (æony), Světlo ze Světla, pravého Boha z pravého Boha, zrozeného, ne stvořeného, soupodstatného s Otcem;
Skrze něhož bylo stvořeno všechno [na nebi i na zemi]; skrze něhož bylo všechno stvořeno;
On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil, vtělil se a stal se člověkem; který pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe, vtělil se skrze Ducha svatého a z Marie Panny se stal člověkem;
Trpěl, třetího dne vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa; byl za nás ukřižován za Pontského Piláta, trpěl, byl pohřben a třetího dne vstal z mrtvých podle Písma, vstoupil na nebesa a usedl po pravici Otcově;
Odtud přijde soudit živé i mrtvé. odtud se vrátí se slávou, aby soudil živé i mrtvé;
jeho království nebude mít konce.
A v Ducha svatého. A v Ducha svatého, Pána a dárce života, který z Otce vychází, který je spolu s Otcem a Synem uctíván a oslavován a který mluvil skrze proroky.
V jednu svatou katolickou a apoštolskou církev; vyznáváme jeden křest na odpuštění hříchů; očekáváme vzkříšení mrtvých a život budoucího světa. Amen.
[Ale ti, kdo říkají: „Byl čas, kdy nebyl“ a „Nebyl dříve, než byl stvořen“ a „Byl stvořen z ničeho“ nebo „Je z jiné látky“ nebo „podstaty“ nebo „Boží Syn je stvořený“ nebo „proměnlivý“ nebo „měnitelný“ – ti jsou svatou katolickou a apoštolskou církví odsouzeni.]
Rozdíly mezi vlastními formulacemi (v řečtině) přijatými v roce 325[50] a v roce 381[51] lze ukázat podobným způsobem:
První nicejský koncil (325) První konstantinopolský koncil (381)
Πιστεύομεν εἰς ἕνα Θεὸν Πατέρα παντοκράτορα, πάντων ὁρατῶν τε καὶ ἀοράτων ποιητήν· Πιστεύομεν εἰς ἕνα Θεὸν Πατέρα παντοκράτορα, ποιητὴν οὐρανοῦ καὶ γῆς, ὁρατῶν τε πάντων καὶ ἀοράτων.
καὶ εἰς ἕνα Κύριον Ἰησοῦν Χριστόν τὸν Υἱὸν τοῦ Θεοῦ, γεννηθέντα ἐκ τοῦ Πατρὸς [μονογενῆ, τοὐτέστιν ἐκ τῆς οὐσίας τοῦ Πατρός, Θεὸν ἐκ Θεοῦ,] Φῶς ἐκ Φωτός, Θεὸν ἀληθινὸν ἐκ Θεοῦ ἀληθινοῦ, γεννηθέντα, οὐ ποιηθέντα, ὁμοούσιον τῷ Πατρί, Καὶ εἰς ἕνα Κύριον Ἰησοῦν Χριστόν, τὸν Υἱὸν τοῦ Θεοῦ τὸν μονογενῆ, τὸν ἐκ τοῦ Πατρὸς γεννηθέντα πρὸ πάντων τῶν αἰώνων, φῶς ἐκ φωτός, Θεὸν ἀληθινὸν ἐκ Θεοῦ ἀληθινοῦ, γεννηθέντα οὐ ποιηθέντα, ὁμοούσιον τῷ Πατρί·
δι' οὗ τὰ πάντα ἐγένετο, [τά τε ἐν τῷ οὐρανῷ καὶ τὰ ἐν τῇ γῇ,] δι' οὗ τὰ πάντα ἐγένετο·
τὸν δι' ἡμᾶς τοὺς ἀνθρώπους καὶ διὰ τὴν ἡμετέραν σωτηρίαν κατελθόντα καὶ σαρκωθέντα καὶ ἐνανθρωπήσαντα, τὸν δι' ἡμᾶς τοὺς ἀνθρώπους καὶ διὰ τὴν ἡμετέραν σωτηρίαν κατελθόντα ἐκ τῶν οὐρανῶν καὶ σαρκωθέντα ἐκ Πνεύματος Ἁγίου καὶ Μαρίας τῆς παρθένου καὶ ἐνανθρωπήσαντα,
παθόντα, καὶ ἀναστάντα τῇ τρίτῃ ἡμέρᾳ, ἀνελθόντα εἰς τοὺς οὐρανούς, σταυρωθέντα τε ὑπὲρ ἡμῶν ἐπὶ Ποντίου Πιλάτου, καὶ παθόντα καὶ ταφέντα, καὶ ἀναστάντα τῇ τρίτῃ ἡμέρᾳ κατὰ τὰς γραφάς, καὶ ἀνελθόντα εἰς τοὺς οὐρανούς, καὶ καθεζόμενον ἐκ δεξιῶν τοῦ Πατρός,
ἐρχόμενον κρῖναι ζῶντας καὶ νεκρούς. καὶ πάλιν ἐρχόμενον μετὰ δόξης κρῖναι ζῶντας καὶ νεκρούς·
οὗ τῆς βασιλείας οὐκ ἔσται τέλος.
Καὶ εἰς τὸ Ἅγιον Πνεῦμα. Καὶ εἰς τὸ Πνεῦμα τὸ Ἅγιον, τὸ Κύριον, τὸ ζῳοποιόν, τὸ ἐκ τοῦ Πατρὸς ἐκπορευόμενον, τὸ σὺν Πατρὶ καὶ Υἱῷ συμπροσκυνούμενον καὶ συνδοξαζόμενον, τὸ λαλῆσαν διὰ τῶν προφητῶν. Εἰς μίαν, ἁγίαν, καθολικὴν καὶ ἀποστολικὴν Ἐκκλησίαν· ὁμολογοῦμεν ἓν βάπτισμα εἰς ἄφεσιν ἁμαρτιῶν· προσδοκοῦμεν ἀνάστασιν νεκρῶν, καὶ ζωὴν τοῦ μέλλοντος αἰῶνος. Ἀμήν.
[Τοὺς δὲ λέγοντας, Ἦν ποτε ὅτε οὐκ ἦν, καὶ Πρὶν γεννηθῆναι οὐκ ἦν, καὶ ὅτι Ἐξ οὐκ ὄντων εγένετο, ἢ Ἐξ ἑτέρας ὑποστάσεως ἢ οὐσίας φάσκοντας εἶναι, ἢ κτιστόν, ἢ τρεπτόν, ἢ ἀλλοιωτὸν τὸν Υἱὸν τοῦ Θεοῦ, τούτους ἀναθεματίζει ἡ ἁγία καθολικὴ καὶ ἀποστολικὴ ἐκκλησία].

Spor o filioque editovat

Hlavní článek: Filioque

Na konci 6. století některé latinsky mluvící církve přidaly k popisu vycházení Ducha svatého slovo Filioque („a Syna“), což mnozí pravoslavní křesťané později považovali za porušení VII. kánonu[52] III. ekumenického koncilu, protože tato slova nebyla do textu zařazena ani Nicejským, ani Konstantinopolským koncilem.[53] Do římské liturgické praxe byla začleněna v roce 1014.[47] Filioque se nakonec stalo jednou z hlavních příčin schizmatu mezi Východem a Západem v roce 1054 a neúspěchu opakovaných pokusů o jednotu.

Názory na význam tohoto vyznání editovat

Názor, že Nicejské vyznání víry může sloužit jako prubířský kámen pravé křesťanské víry, se odráží v názvu „symbolon víry“, který mu byl dán v řečtině a latině, kdy v těchto jazycích slovo „symbol“ znamenalo „znak pro identifikaci (srovnáním s protějškem)“.[54]

Ve mši římského ritu byl dříve jedinou formou „vyznání víry“ latinský text Nicejsko-konstantinopolského vyznání víry s větami „Deum de Deo“ (Bůh z Boha) a Filioque (a ze Syna), které v původním textu chyběly. Římský misál jej nyní označuje společně s Apoštolským vyznáním víry jako „Symbolon nebo vyznání víry neboli Credo“ a druhou formu popisuje jako „křestní symbolon římské církve, známý jako Apoštolské vyznání víry“.[55]

Někteří evangelikální a jiní křesťané považují Nicejské vyznání víry za užitečné a do jisté míry směrodatné, nikoli však neomylně vzhledem ke svému přesvědčení, že jedině Písmo je skutečně směrodatné.[56][57] Netrinitární skupiny, jako je Církev Nového Jeruzaléma, Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů a Svědkové Jehovovi, výslovně odmítají některé výroky v Nicejském vyznání víry.[58][59][60][61]

Starověké liturgické verze editovat

Existuje několik označení pro obě formy Nicejského vyznání víry, přičemž některé z nich se významově překrývají:

  • Nicejské vyznání víry nebo Nicejské krédo se používá pro původní verzi přijatou na prvním nicejském koncilu (325), pro revidovanou verzi přijatou na prvním konstantinopolském koncilu (381), pro liturgický text používaný pravoslavnou církví (s „Věřím“ místo „Věříme“),[62] k latinské verzi, která obsahuje slovní spojení „Deum de Deo“ a Filioque,[63] a k arménské verzi, která neobsahuje „a ze Syna“, ale obsahuje „Bůh z Boha“ a mnoho dalších slovních spojení.[64]
  • Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry může znamenat revidovanou konstantinopolskou verzi (381) nebo pozdější latinskou verzi[65] či různé jiné verze.[66]
  • Ikona/Symbolon víry je obvyklé označení pro revidovanou Konstantinopolskou verzi z roku 381 v pravoslavných církvích, kde je to jediné vyznání víry používané v liturgii.
  • Vyznání víry 318 otců odkazuje konkrétně na verzi z Niceje 325 (podle tradice se prvního nicejského koncilu zúčastnilo 318 biskupů).
  • Vyznání víry 150 otců odkazuje konkrétně na konstantinopolskou verzi z roku 381 (podle tradice se prvního konstantinopolského koncilu zúčastnilo 150 biskupů).

Cílem této části není shromáždit texty všech liturgických verzí Nicejského vyznání víry a uvádí pouze tři, řeckou, latinskou a arménskou, které jsou zvláště zajímavé. Ostatní jsou zmíněny samostatně, ale bez textů. Všechny starověké liturgické verze, dokonce i řecká, se alespoň v malé míře liší od textu přijatého na prvním nicejském a konstantinopolském koncilu. Vyznání víry bylo původně napsáno v řečtině, mimo jiné kvůli místu konání obou koncilů.

Ačkoli v textech koncilů je „Πιστεύομεν [...] ὁμολογοῦμεν [...] προσδοκοῦμεν“ („věříme [...] vyznáváme [...], že [...]. ] očekáváme“), vyznání víry, které církve byzantské tradice používají ve své liturgii, má „Πιστεύω [...] ὁμολογῶ [...] προσδοκῶ“ („Věřím [...] vyznávám [...] očekáváme“), což zdůrazňuje osobní charakter recitace vyznání víry. Latinský text má kromě použití jednotného čísla dva dodatky: „Deum de Deo“ (Bůh z Boha) a „Filioque“ (a ze Syna). Arménský text má mnohem více dodatků a je zařazen jako ukázka toho, jak se tato starobylá církev rozhodla recitovat vyznání víry s těmito četnými rozvedeními jeho obsahu.[64]

Je přidán překlad arménského textu; překlady řeckého a latinského liturgického textu jsou uvedeny u anglické verze Nikájského vyznání víry, která se v současnosti používá.

Řecký liturgický text

Πιστεύω εἰς ἕνα Θεόν,
Πατέρα, Παντοκράτορα,
ποιητὴν οὐρανοῦ καὶ γῆς,
ὁρατῶν τε πάντων καὶ ἀοράτων.
Καὶ εἰς ἕνα Κύριον Ἰησοῦν Χριστόν,
τὸν Υἱὸν τοῦ Θεοῦ τὸν μονογενῆ,
τὸν ἐκ τοῦ Πατρὸς γεννηθέντα πρὸ πάντων τῶν αἰώνων·
φῶς ἐκ φωτός, Θεὸν ἀληθινὸν ἐκ Θεοῦ ἀληθινοῦ,
γεννηθέντα οὐ ποιηθέντα, ὁμοούσιον τῷ Πατρί,
δι' οὗ τὰ πάντα ἐγένετο.
Τὸν δι' ἡμᾶς τοὺς ἀνθρώπους καὶ διὰ τὴν ἡμετέραν σωτηρίαν
κατελθόντα ἐκ τῶν οὐρανῶν καὶ σαρκωθέντα
ἐκ Πνεύματος Ἁγίου
καὶ Μαρίας τῆς Παρθένου καὶ ἐνανθρωπήσαντα.
Σταυρωθέντα τε ὑπὲρ ἡμῶν ἐπὶ Ποντίου Πιλάτου,
καὶ παθόντα καὶ ταφέντα.
Καὶ ἀναστάντα τῇ τρίτῃ ἡμέρᾳ κατὰ τὰς Γραφάς.
Καὶ ἀνελθόντα εἰς τοὺς οὐρανοὺς
καὶ καθεζόμενον ἐκ δεξιῶν τοῦ Πατρός.
Καὶ πάλιν ἐρχόμενον μετὰ δόξης κρῖναι ζῶντας καὶ νεκρούς,
οὗ τῆς βασιλείας οὐκ ἔσται τέλος.
Καὶ εἰς τὸ Πνεῦμα τὸ Ἅγιον, τὸ κύριον, τὸ ζῳοποιόν,
τὸ ἐκ τοῦ Πατρὸς ἐκπορευόμενον,
τὸ σὺν Πατρὶ καὶ Υἱῷ συμπροσκυνούμενον καὶ συνδοξαζόμενον,
τὸ λαλῆσαν διὰ τῶν προφητῶν.
Εἰς μίαν, Ἁγίαν, Καθολικὴν καὶ Ἀποστολικὴν Ἐκκλησίαν.
Ὁμολογῶ ἓν βάπτισμα εἰς ἄφεσιν ἁμαρτιῶν.
Προσδοκῶ ἀνάστασιν νεκρῶν.
Καὶ ζωὴν τοῦ μέλλοντος αἰῶνος.
Ἀμήν.[67][68]

Latinská liturgická verze

Credo in unum Deum,
Patrem omnipoténtem,
factórem cæli et terræ,
visibílium ómnium et invisibílium.
Et in unum Dóminum, Iesum Christum,
Fílium Dei unigénitum,
et ex Patre natum ante ómnia sǽcula.
Deum de Deo, lumen de lúmine, Deum verum de Deo vero,
génitum, non factum, consubstantiálem Patri:
per quem ómnia facta sunt.
Qui propter nos hómines et propter nostram salútem
descéndit de cælis.
Et incarnátus est de Spíritu Sancto
ex María Vírgine, et homo factus est.
Crucifíxus étiam pro nobis sub Póntio Piláto;
passus et sepúltus est,
et resurréxit tértia die, secúndum Scriptúras,
et ascéndit in cælum, sedet ad déxteram Patris.
Et íterum ventúrus est cum glória,
iudicáre vivos et mórtuos,
cuius regni non erit finis.
Et in Spíritum Sanctum, Dóminum et vivificántem:
qui ex Patre Filióque procédit.
Qui cum Patre et Fílio simul adorátur et conglorificátur:
qui locútus est per prophétas.
Et unam, sanctam, cathólicam et apostólicam Ecclésiam.
Confíteor unum baptísma in remissiónem peccatórum.
Et exspécto resurrectiónem mortuórum,
et vitam ventúri sǽculi.
Amen.[69]

Latinský text doplňuje řecký text o „Deum de Deo“ a „Filioque“. O posledně jmenovaném viz výše Spor o Filioque. Nevyhnutelně se také liší podtext použitých výrazů, jako jsou παντοκράτορα, pantokratora a omnipotentem (pantokratora znamená vládce všeho; omnipotentem znamená všemohoucí, všemocný). Důsledky rozdílu v podtextu slov „ἐκπορευόμενον“ a „qui [...] procedit“ byly předmětem studie Řecká a latinská tradice o vycházení Ducha svatého vydané Papežskou radou pro podporu jednoty křesťanů v roce 1996.[70]

Výrazy ὁμοούσιον a consubstantialem, překládané jako „z jednoho bytí“ nebo „konsubstanciální“, mají opět odlišný podtext a vycházejí z řeckého οὐσία (stabilní bytí, neměnná skutečnost, látka, podstata, pravá přirozenost),[71] resp. latinského substantĭa (to, z čeho se věc skládá, bytí, podstata, obsah, materiál, látka).[72]

Arménský liturgický text editovat

 
Ruská ikona ze 17. století zobrazující články víry

Հաւատամք ի մի Աստուած, ի Հայրն ամենակալ, յարարիչն երկնի եւ երկրի, երեւելեաց եւ աներեւութից։
Եւ ի մի Տէր Յիսուս Քրիստոս, յՈրդին Աստուծոյ, ծնեալն յԱստուծոյ Հօրէ, միածին՝ այսինքն յէութենէ Հօր։
Աստուած յԱստուծոյ, լոյս ի լուսոյ, Աստուած ճշմարիտ յԱստուծոյ ճշմարտէ, ծնունդ եւ ոչ արարած։ Նոյն ինքն ի բնութենէ Հօր, որով ամենայն ինչ եղեւ յերկինս եւ ի վերայ երկրի, երեւելիք եւ աներեւոյթք։
Որ յաղագս մեր մարդկան եւ վասն մերոյ փրկութեան իջեալ ի յերկնից՝ մարմնացաւ, մարդացաւ, ծնաւ կատարելապէս ի Մարիամայ սրբոյ կուսէն Հոգւովն Սրբով։
Որով էառ զմարմին, զհոգի եւ զմիտ, եւ զամենայն որ ինչ է ի մարդ, ճշմարտապէս եւ ոչ կարծեօք։
Չարչարեալ, խաչեալ, թաղեալ, յերրորդ աւուր յարուցեալ, ելեալ ի յերկինս նովին մարմնովն, նստաւ ընդ աջմէ Հօր։
Գալոց է նովին մարմնովն եւ փառօք Հօր ի դատել զկենդանիս եւ զմեռեալս, որոյ թագաւորութեանն ոչ գոյ վախճան։
Հաւատամք եւ ի սուրբ Հոգին, յանեղն եւ ի կատարեալն․ Որ խօսեցաւ յօրէնս եւ ի մարգարէս եւ յաւետարանս․ Որ էջն ի Յորդանան, քարոզեաց զառաքեալսն, եւ բնակեցաւ ի սուրբսն։
Հաւատամք եւ ի մի միայն, ընդհանրական եւ առաքելական, Սուրբ Եկեղեցի․ ի մի մկրտութիւն, յապաշխարհութիւն, ի քաւութիւն եւ ի թողութիւն մեղաց․ ի յարութիւնն մեռելոց․ ի դատաստանն յաւիտենից հոգւոց եւ մարմնոց․ յարքայութիւնն երկնից, եւ ի կեանսն յաւիտենականս։

Překlad arménské verze editovat

Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího, stvořitele nebe i země, věcí viditelných i neviditelných.
A v jednoho Pána Ježíše Krista, Syna Božího, zrozeného z Boha Otce, Jednorozeného, který je z podstaty Otcovy.
Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zplozený a nestvořený; téže podstaty Otce, skrze něhož vzniklo všechno na nebi i na zemi, viditelné i neviditelné.
Který pro nás lidstvo a pro naši spásu sestoupil z nebe, vtělil se, stal se člověkem, dokonale se narodil ze svaté Panny Marie skrze Ducha svatého.
Skrze něhož přijal tělo, duši i mysl a vše, co je v člověku, skutečně, a ne zdánlivě.
Trpěl, byl ukřižován, pohřben, třetího dne vstal z mrtvých, s týmž tělem vstoupil na nebesa [a] usedl po Otcově pravici.
Má přijít se stejným tělem a s Otcovou slávou, aby soudil živé i mrtvé; jeho království není konce.
Věříme v Ducha svatého, nestvořeného a dokonalého; který promlouval skrze Zákon, proroky a evangelia; který sestoupil na Jordán, kázal skrze apoštoly a žil ve svatých.
Věříme také v jedinou, všeobecnou, apoštolskou a [svatou] církev; v jeden křest s pokáním na odpuštění a odpuštění hříchů; a ve vzkříšení mrtvých, ve věčný soud duší a těl, v nebeské království a věčný život.[73]

Další starověké liturgické verze editovat

Verze v církevní slovanštině, kterou používají některé východní pravoslavné církve, je prakticky totožná s řeckou liturgickou verzí.

Tuto verzi používají také některé východní katolické církve byzantského obřadu. Ačkoli Brestlitevská unie vyloučila přidání Filioque, někdy ho přidávali rusínští katolíci,[74] v jejichž starších liturgických knihách je tato věta také uvedena v závorce, a ukrajinští katolíci. Rusínský učenec Kazimír Kucharek v roce 1971 napsal: „Ve východních katolických církvích může být Filioque vynecháno s výjimkou případů, kdy by došlo ke skandálu. Většina východních katolických obřadů ho používá.“[75] V následujících desetiletích po roce 1971 se však začalo používat spíše výjimečně.[76][77][78]

Verze používané starobylými pravoslavnými církvemi a Církví Východu[79] se mohou lišit od řecké liturgické verze tím, že místo „věřím“ je v původním textu uvedeno „věříme“.[80]

Odpustek editovat

V římskokatolické církvi je k získání plnomocných odpustků jednou za den nutná návštěva kostela nebo oratoře, ke které je odpustek vázán, a pronesení nedělních modliteb, vyznání víry a Zdrávas Maria.[81]

Pro získání částečných odpustků je nutné odříkat Apoštolské vyznání víry nebo Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry.[82]

Anglické překlady editovat

Hlavní článek: Anglické verze Nicejského vyznání víry

Verze z knihy Book of Common Prayer z roku 1662 je stále běžně používána některými anglicky mluvícími lidmi, ale v současné době jsou běžnější modernější překlady. Mezinárodní konzultace o anglických liturgických textech (English Language Liturgical Consultation) vydala anglický překlad Nicejského vyznání víry nejprve v roce 1970 a poté v postupných revizích v letech 1971 a 1975. Tyto texty byly přijaty několika církvemi.

Římskokatolická církev ve Spojených státech přijala verzi z roku 1971 v roce 1973. Katolická církev v ostatních anglicky mluvících zemích přijala verzi z roku 1975 v roce 1975. Používala je až do roku 2011, kdy je nahradila verzí ve třetím vydání Římského misálu. Verze z roku 1975 byla v roce 1979 zahrnuta do Knihy společných modliteb (Book of Common Prayer) episkopální církve (Spojené státy), ale s jednou obměnou: ve verši „Pro nás lidi a pro naši spásu“ bylo vynecháno slovo „lidi“.

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. Oba názvy jsou běžné. První z nich se vyskytuje v Oxfordském slovníku křesťanské církve (Oxford Dictionary of the Christian Church) a v Římském misálu, zatímco druhý je důsledně používán Komisí pro víru a řád mající základ ve Světové radě církví. Název „Konstantinopolské vyznání víry“ lze nalézt také, ale výskyt je řídký.
  2. Na koncilu v Efezu bylo předneseno původní vyznání víry z roku 325, nikoli to, které je připisováno druhému ekumenickému koncilu v roce 381.

Reference editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nicene Creed na anglické Wikipedii.

  1. CONE, Steven D.; REA, Robert F. A Global Church History: The Great Tradition through Cultures, Continents and Centuries. [s.l.]: Bloomsbury Publishing, 2019. ISBN 978-0-567-67305-3. S. lxxx. (anglicky) 
  2. World Encyclopaedia of Interfaith Studies: World religions. [s.l.]: Jnanada Prakashan, 2009. ISBN 978-81-7139-280-3. (anglicky)  „V nejběžnějším smyslu se ,hlavní proudʻ vztahuje na nicejské křesťanství, nebo spíše na tradice, které se nadále hlásí k Nicejskému vyznání víry.“
  3. SEITZ, Christopher R. Nicene Christianity: The Future for a New Ecumenism. [s.l.]: Brazos Press, 2001. Dostupné online. ISBN 978-1-84227-154-4. (anglicky) 
  4. Profession of Faith [online]. vatican.va, 2020-03-15, rev. 2021-01-17 [cit. 2024-05-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Code of Canon Law - IntraText [online]. vatican.va, 2020-03-15, rev. 2020-11-24. Dostupné online. (anglicky) 
  6. MEISTER, Chad; COPAN, Paul. Routledge Companion to Philosophy of Religion. Oxon: Routledge, 2010. ISBN 978-1-134-18000-4. (anglicky) 
  7. a b c d Nicene Creed. In: Encyclopædia Britannica. [s.l.]: [s.n.], 2013-06-13. Dostupné online. (anglicky)
  8. JENNER, Henry. Liturgical Use of Creeds. In: Herbermann, Charles (ed.). Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1908. Dostupné online. Svazek 4. (anglicky)
  9. HOPKO, Thomas. The Nicene Creed – Antiochian Orthodox Christian Archdiocese [online]. Antiochian.org, 2016-01-17, rev. 2018-01-30 [cit. 2024-05-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. The Orthodox Faith – Volume I – Doctrine and Scripture – The Symbol of Faith – Nicene Creed [online]. oca.org, 2016-01-17, rev. 2016-04-05 [cit. 2024-05-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. Archbishop Averky Liturgics – The Small Compline [online]. holytrinitymission.org, 2011-07-26, rev. 2013-04-14 [cit. 2024-05-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. Archbishop Averky Liturgics – The Symbol of Faith [online]. holytrinitymission.org, 2011-07-26, rev. 2013-04-14 [cit. 2024-05-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. Nicene Creed Greek Text with English translation. earlychurchtexts.com [online]. [cit. 2023-07-18]. Dostupné online. 
  14. Greek and Latin Traditions Regarding the Procession of the Holy Spirit | EWTN. EWTN Global Catholic Television Network [online]. [cit. 2023-07-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. a b LAMBERTS, Jozef. With One Spirit: The Roman Missal and Active Participation. Collegeville, Minnesota: Liturgical Press, 2020. ISBN 978-0-8146-6556-5. S. 86. (arabsky) 
  16. LIDDELL, Henry George; SCOTT, Robert. A Greek-English Lexicon [online]. perseus.tufts.edu [cit. 2024-05-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. Symbol: počátek 15. století, „vyznání víry, shrnutí, náboženská víra“, z pozdně latinského symbolum „vyznání víry, znamení, značka“, z řeckého symbolon „znamení, heslo, znak, podle kterého se usuzuje; lístek, povolení, licence“ (slovo se používalo cca od 15. století). 250 Cypriánem z Kartága na Apoštolské vyznání víry na základě pojmu „znamení“, které odlišuje křesťany od pohanů), doslova „to, co se hází nebo hází dohromady“, z asimilované formy syn- „dohromady“ (viz syn-) + bole „vrhání, vrhání, úder střely, šroubu, trámu“, z bol-, nominativního kmene ballein „vrhat“ (z PIE kořene *gwele- „vrhat, dosahovat“). Vývoj významu v řečtině je od „házení věcí dohromady“ přes „kontrastování“ až po „porovnávání“ a „symbol používaný při porovnávání, aby se zjistilo, zda je něco pravé“. Tedy „vnější znak“ něčeho. Význam „něco, co znamená něco jiného“ byl poprvé zaznamenán v roce 1590 (ve Faerie Queene). Jako psaný znak, od roku 1610. (HARPER, Douglas. Symbol [online]. etymonline.com, 2023-02-26 [cit. 2024-05-14]. Dostupné online. (anglicky) )
  18. LYMAN, J. Rebecca. The Invention of 'Heresy' and 'Schism' [online]. The Cambridge History of Christianity, 2010, rev. 2015-11-30 [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. WICKHAM, Chris. The Inheritance of Rome: A History of Europe from 400 to 1000. New York: Viking, 2009. ISBN 978-0-670-02098-0. S. 61–62. (anglicky) 
  20. Definition of HOMOOUSIAN [online]. merriam-webster.com, 2021-09-06, rev. 2021-09-07 [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. homousian [online]. The Free Dictionary, 2021-09-06, rev. 2021-09-07 [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. a b DENZINGER, Henry. The Sources of Catholic Dogma. 30. vyd. [s.l.]: B. Herder Book Co, 1957. S. 3. (anglicky) 
  23. AQUINAS, Thomas. Light of Faith: The Compendium of Theology. [s.l.]: Sophia Institute Press, 1993. S. 273–274. (anglicky) 
  24. HEFELE, Karl Joseph von. A History of the Christian Councils: From the Original Documents, to the Close of the Council of Nicaea, A.D. 325. [s.l.]: T. & T. Clark, 1894. Dostupné online. S. 275. (anglicky) – via Google Books. 
  25. LEITH, John H. Creeds of the Churches: A Reader in Christian Doctrine, from the Bible to the Present. [s.l.]: Westminster John Knox Press, 1982. Dostupné online. ISBN 978-0-8042-0526-9. S. 28–31. (anglicky) – via Google Books. 
  26. GWYNN, David M. Christianity in the Later Roman Empire: A Sourcebook. [s.l.]: Bloomsbury Publishing, 2014. Dostupné online. ISBN 978-1-4411-3735-7. S. 68. (anglicky) – via Google Books. 
  27. First Council of Nicaea – 325 AD [online]. papalencyclicals.net, 2020-06-07, rev. 2021-02-10 [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. BINDLEY, T. Herbert. The Oecumenical Documents of the Faith. 4., revidoval Green, F.W. vyd. [s.l.]: Methuen & Co, 1950. S. 15, 26–27. (anglicky) 
  29. Creeds of Christendom, with a History and Critical notes. Volume II. The History of Creeds [online]. Ccel.org. Christian Classics Ethereal Library, 2017-01-10, rev. 2020-08-03 [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. KELLY, J.N.D. Early Christian Creeds. [s.l.]: Longmans, 1963. S. 217–218. (anglicky) 
  31. WILLIAMS, Rowan. Arius. 2. vyd. [s.l.]: SCM, 2001. S. 69–70. 
  32. KELLY, J.N.D. Early Christian Creeds. [s.l.]: Longmans, 1963. S. 218ff. (anglicky) 
  33. KELLY, J.N.D. Early Christian Creeds. [s.l.]: Longmans, 1963. S. 22–30. (anglicky) 
  34. DENZINGER, Henry. The Sources of Catholic Dogma. 30. vyd. [s.l.]: B. Herder Book Co., 1957. S. 9. (anglicky) 
  35. WILHELM, Joseph. The Nicene Creed. In: Herbermann, Charles (ed.). Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1911. Dostupné online. Svazek 11. (anglicky)
  36. Religion Facts, four of the five Protestant denominations studied agree with the Nicene Creed and the fifth may as well, they just don't do creeds in general [online]. 2014-10-29, rev. 2015-03-19 [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. Christianity Today reports on a study that shows most evangelicals believe the basic Nicene formulation [online]. christianitytoday.com, 2014-10-28, rev. 2020-11-11 [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. SCHAFF, Philip. Seven Ecumenical Councils: Second Ecumenical: The Holy Creed Which the 150 Holy Fathers Set Forth... [online]. ccel.org, rev. 2020-12-05 [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. a b c KELLY, J.N.D. Early Christian Creeds. [s.l.]: Longmans, 1962. S. 305, 307, 322–331 resp.. (anglicky) 
  40. a b c DAVIS, Leo Donald S.J. The First Seven Ecumenical Councils. Collegeville, Minnesota: The Liturgical Press, 1990. ISBN 0-8146-5616-1. S. 120–122, 185. (anglicky) 
  41. KELLY, J.N.D. Early Christian Creeds. Londýn: [s.n.], 1973. (anglicky) 
  42. a b The Acts of the Council of Chalcedon. Příprava vydání Richard Price, Michael Gaddis (eds.). [s.l.]: Liverpool University Press, 2005. Dostupné online. ISBN 978-0-85323-039-7. S. 3. (anglicky) 
  43. SCHAFF, Philip. The New Schaff-Herzog Encyclopedia of Religious Knowledge, Vol. III: article Constantinopolitan Creed [online]. ccel.org, 2010-01-12, rev. 2020-02-24 [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. The Third Ecumenical Council. The Council of Ephesus, p. 202 [online]. sourcebooks.fordham.edu, 2000-08-16, rev. 2009-01-11 [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  45. a b NPNF2-14. The Seven Ecumenical Councils [online]. Ccel.org. Christian Classics Ethereal Library, 2006-11-29, rev. 2015-07-21 [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. SCHAFF, Philip. Creeds of Christendom, with a History and Critical notes. Volume II. The History of Creeds [online]. Ccel.org. Christian Classics Ethereal Library, 2006-11-29, rev. 2006-12-08 [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  47. a b Greek and Latin Traditions on Holy Spirit [online]. Ewtn.com, rev. 2018-12-28 [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  48. SCHAFF, Philip. Creeds of Christendom, with a History and Critical notes. Volume II. The History of Creeds [online]. Ccel.org. Christian Classics Ethereal Library, 2006-11-29, rev. 2006-12-09 [cit. 2024-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  49. SCHAFF, Philip. The Creeds of Christendom, with a History and Critical Notes. Svazek i. New York: Harper & Brothers, 1877. Dostupné online. S. 28–29. (anglicky)  Viz též Vyznání víry křesťanství
  50. Creed of Nicaea 325 – Greek and Latin Text with English translation [online]. Earlychurchtexts.com, 2017-12-31, rev. 2020-11-12 [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  51. Nicene Creed Greek Text with English translation [online]. Earlychurchtexts.com, 2017-12-31, rev. 2021-01-26 [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  52. SCHAFF, Philip. Canon VII [online]. ccel.org, 2006-11-29, rev. 2012-10-18 [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. Jiný pohled na věc viz např. SCHAFF, Philip. Excursus on the Words πίστιν ἑτέραν [online]. ccel.org, rev. 2015-07-21 [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. Viz etymologie uvedená v The American Heritage Dictionary of the English Language. 5. vyd. [s.l.]: [s.n.], 2019. Dostupné online. Kapitola Symbol. (anglicky) 
  55. Ordo Missae, 18–19 [online]. Usccb.org, United States Conference of Catholic Bishops, 2009-02-11, rev. 2009-08-10 [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. (latinsky) 
  56. KEHN, N. R. Restoring the Restoration Movement: A look under the Hood at the Doctrines that Divide. LaVergne, TN: Xulon Press, 2009. Dostupné online. ISBN 978-1-60791-358-0. Kapitola Sola Scriptura. (anglicky) 
  57. WILLIAMS, Donald T. Credo Meditations on Thenicene Creed. [s.l.]: Chalice Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-8272-0592-5. S. xiv–xv. (anglicky) 
  58. LARSEN, Timothy; TREIER, Daniel J. The Cambridge Companion to Evangelical Theology. [s.l.]: Cambridge University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-521-84698-1. S. 4. (anglicky) 
  59. OAKS, Dallin H. Apostasy And Restoration [online]. Ensign. Church of Jesus Christ of Latter-day Saints, 1995-05, rev. 2020-09-22 [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  60. HUNT, Stephen. Alternative Religions. [s.l.]: Ashgate, 2003. Dostupné online. ISBN 978-0-7546-3410-2. S. 48. (anglicky) 
  61. SIMPSON, Charles. Inside the Churches of Christ. [s.l.]: Arthurhouse, 2009. Dostupné online. ISBN 978-1-4389-0140-4. S. 133. (anglicky) 
  62. Orthodox Prayer: The Nicene Creed [online]. orthodoxprayer.org, 2018-05-13, rev. 2020-12-02 [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  63. Tato verze se v katolických modlitbách nazývá Nicejské vyznání víry. Creeds of the Catholic Church [online]. Roman Catholic Archdiocese of Brisbane, 2011-10-27, rev. 2011-11-04 [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  64. a b To, co arménská církev nazývá Nicejským vyznáním víry, je popsáno v arménské církevní knihovně St. Leon Armenian Church [online]. Armenian Diaconate, 2012-01-19, rev. 2011-10-16 [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  65. Např. Roman Missal [online]. Wentworthville: Our Lady of Mount Carmel, 2011, rev. 2016-09-30 [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. (anglicky)  „Místo Nicejsko-konstantinopolského vyznání víry, zejména v postní a velikonoční době, se může používat křestní symbolon římské církve, známý jako Apoštolské vyznání víry.“
  66. SCHAFF, Philip. The New Schaff-Herzog Encyclopedia of Religious Knowledge, Vol. III: article Constantinopolitan Creed; lists eight creed-forms calling themselves Niceno-Constantinopolitan or Nicene [online]. ccel.org, rev. 2020-02-24 [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  67. Greek Orthodox Archdiocese of America: Liturgical Texts [online]. Greek Orthodox Archdiocese of America, rev. 2007-05-09 [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. (anglicky)
  68. Η ΘΕΙΑ ΛΕΙΤΟΥΡΓΙΑ [online]. Church of Greece, rev. 2007-01-04 [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. (řečtina)
  69. Missale Romanum. Vatican City: Administratio Patrimonii Sedis Apostolicae, 2002. 
  70. The Greek and Latin Traditions Regarding the Procession of the Holy Spirit. [s.l.]: Pontifical Council for Promoting Christian Unity, 1995-09-20. Dostupné online. S. L'Osservatore Romano English Edition, s. 9. (anglicky) 
  71. LIDDELL, Henry George; SCOTT, Robert. A Greek-English Lexicon: οὐσί-α [online]. perseus.tufts.edu [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  72. LEWIS, Charlton T; SHORT, Charles. A Latin Dictionary: substantia [online]. perseus.tufts.edu [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  73. Text in Armenian, with transliteration and English translation [online]. Armenianlibrary.com, 2010-09-30, rev. 2012-08-24 [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. (anglicky)
  74. SHIPMAN, Andrew. Ruthenian Rite. In: Herbermann, Charles (ed.). Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1912. Dostupné online. Svazek 13. (anglicky)
  75. KUCHAREK, Casimir. The Byzantine-Slav Liturgy of St. John Chrysostom: Its Origin and Evolution. Combermere, Ontario, Canada: Alleluia Press, 1971. ISBN 0-911726-06-3. S. 547. (anglicky) 
  76. BABIE, Paul. The Ukrainian Greek-Catholic Church in Australia and the Filioque: A Return to Eastern Christian Tradition [online]. Compass, 2013-06-26, rev. 2020-01-14 [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  77. Pastoral Letter of the Ukrainian Catholic Hierarchy in Canada, 1 September 2005 [online]. Archeparchy.ca, 2005-09-01, rev. 2006-09-24 [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  78. MOROZOWICH, Mark M. Pope John Paul II and Ukrainian Catholic Liturgical Life: Renewal of Eastern Identity [online]. Stsophia.us, 2013-07-30, rev. 2013-12-13 [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  79. Creed of Nicaea [online]. Assyrian Church of the East, rev. 2011-02-20 [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  80. *Nicene Creed [online]. Armenian Apostolic Church, rev. 2012-08-24 [cit. 2024-05-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  81. Enchiridion Indulgentiarum, Concessiones, No. 19A. 4. vyd. [s.l.]: Libreria Editrice Vaticana, 2004. ISBN 88-209-2785-3. (anglicky) 
  82. Enchiridion Indulgentiarum, Concessiones, No. 28 §3. 4. vyd. [s.l.]: Libreria Editrice Vaticana, 2004. ISBN 88-209-2785-3. (anglicky) 

Literatura editovat

  • AYRES, Lewis. Nicaea and Its Legacy. Oxford: Oxford University Press, 2006. Dostupné online. ISBN 0-19-875505-8. (anglicky) 
  • BURN, A. E. The Council of Nicaea. [s.l.]: [s.n.], 1925. (anglicky) 
  • FORELL, G. Understanding the Nicene Creed. [s.l.]: [s.n.], 1965. (anglicky) 
  • KELLY, John Norman Davidson. Early Christian Creeds. 3. vyd. Londýn – New York: Continuum, (2006) [1972]. ISBN 978-0-8264-9216-6. (anglicky) 
  • RITTER, Adolf Martin. Das Konzil von Konstantinopel und sein Symbol: Studien zur Geschichte und Theologie des II. Ökumenischen Konzils. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1965. Dostupné online. ISBN 978-3-666-55118-5. (německy) 
  • KINZIG, Wolfram. Das Glaubensbekenntnis von Konstantinopel (381): Herkunft, Geltung und Rezeption. Neue Texte und Studien zu den antiken und frühmittelalterlichen Glaubensbekenntnissen II. Arbeiten zur Kirchengeschichte 147. Berlín: De Gruyter, 2021. ISBN 978-3-11-071461-6. (německy) 
Další literatura
  • Extensive discussion of the texts of the First Council of Nicea [online]. sourcebooks.fordham.edu, rev. 2013-01-27 [cit. 2024-05-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  • SCHAFF, Philip. Creeds of Christendom Volume I: Nicene Creed [online]. ccel.org [cit. 2024-05-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Essays on the Nicene Creed from the Wisconsin Lutheran Seminary Library [online]. wlsessays.net, rev. 2015-05-09 [cit. 2024-05-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  • "The Nicene Creed", run time 42 minutes, BBC In Our Time audio history series, moderator and historians, Episode 12-27-2007 [online]. bbc.co.uk, 2007-12-27, rev. 2012-04-01 [cit. 2024-05-18]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články editovat

Externí odkazy editovat