Wikipedie

Ludwig Wittgenstein

rakouský filozof

Ludwig Josef Johann Wittgenstein ( [vitg(e)nštajn]; 26. dubna 1889 Vídeň – 29. dubna 1951 Cambridge) byl jedním z nejvlivnějších filosofů 20. století. Bývá spojován především s analytickou filosofií a filosofií jazyka, ovlivnil však i logické pozitivisty. Jeho myšlení pravděpodobně nejvíce ovlivnili Otto Weininger, Arthur Schopenhauer, Bertrand Russell a Gottlob Frege.

Ludwig Wittgenstein
1930
1930
RegionZápadní filosofie
Obdobífilosofie 20. století
Narození26. dubna 1889
Neuwaldegg
Úmrtí29. dubna 1951 (ve věku 62 let)
Cambridge
Škola/tradiceanalytická filosofie
Oblasti zájmulogika, metafyzika, filosofie jazyka, filosofie matematiky, filosofie mysli, epistemologie
Význačné idejeobrázková teorie jazyka, pravdivostní funkce, souhrn stavů věcí, logická nutnost, používaný význam, jazykové hry, argument proti soukromému jazyku, „rodinná podobnost“, následování pravidla, životní formy, wittgensteinovský fideismus, antirealismus, filosofie obyčejného jazyka, sémantický externalismus, kritika teorie množin
Významná dílaTractatus logico-philosophicus, Filosofická zkoumání, „Modrá a hnědá kniha“, O jistotě, Rozličné poznámky
VlivyGottlob Frege, Johann Wolfgang von Goethe, Søren Kierkegaard, G. E. Moore, Oswald Spengler, Ludwig Boltzmann, Karl Kraus, Adolf Loos, Piero Sraffa, Otto Weininger, Bertrand Russell, Arthur Schopenhauer, Baruch Spinoza, Lev Nikolajevič Tolstoj, Heinrich Rudolf Hertz
Vliv naBertrand Russell, George Edward Moore, Frank Ramsey, Vídeňský kroužek, Rudolf Carnap, Alan Turing, Elizabeth Anscombe, Peter Geach, Anthony Kenny, Barry Stroud, Gilbert Ryle, Saul Kripke, John Searle, John McDowell, Hans Sluga, Peter Hacker, Stephen Edelston Toulmin, Hannah Ginsborg
RodičeKarl Wittgenstein[1] a Leopoldine Wittgenstein
Příbuznísourozenci: Hermine, Johannes, Konrad, Helene Salzer, Rudolf, Margaret Stonborough, Paul — bratranci z druhého kolena: Friedrich August von Hayek, Joseph Joachim
PodpisPodpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Tento box:

Život

editovat

Ludwig Josef Johann Wittgenstein se narodil 26. dubna 1889 ve Vídni jako nejmladší z osmi dětí. Jeho sourozenci byli: Hermine (1874–1950), Johannes (1877–1902), Konrad (1878–1918), Helene Salzer (1879–1956), Rudolf (1881–1904), Margaret Stonborough (1882–1958) a Paul (1887–1961). Rodina byla velmi bohatá, otec Karl Wittgenstein patřil k nejúspěšnějším podnikatelům Rakouska-Uherska.

Oba Karlovi rodiče byli Židé, jeho otec Hermann Wittgenstein (1802–1878) přijal jméno Christian, aby se tak distancoval od svého židovského původu, jeho matka Franziska Gigdor (1814–1890) před sňatkem konvertovala k protestantismu.[zdroj⁠?!]

Ludwigova matka, Leopoldina Kallmus (1850–1926), je známá „Poldi“ z názvu a emblému kladenských železáren (Huť Poldi). Její otec Jakob Kallmus (1814–1870) byl český Žid, zatímco její matka Marie Stallner (1825–1921) byla rakousko-slovinská katolička.[zdroj⁠?!]

Do školy chodil Ludwig Wittgenstein v Linci. Ve stejnou dobu navštěvoval tuto školu i Adolf Hitler, který přesto, že byl o šest dnů starší, chodil o dvě třídy níž. Reálně se tak mohl Wittgenstein setkat s Hitlerem pouze v jednom školním roce.

Později studoval Ludwig strojnictví v Berlíně. Jeho zájem se časem rozšířil na matematiku, přes niž se dostal k logice a filozofii matematiky. Na radu Gottloba Fregeho absolvoval několik trimestrů filozofie u Bertranda Russella v anglické Cambridgi. Po vypuknutí první světové války se přihlásil do rakouské armády jako dobrovolník, v jejím průběhu získal na východní frontě několik medailí za statečnost.

Po válce pokračoval v bádání a roku 1921 vydal s Russellovou pomocí Logisch-philosophische Abhandlung (později známé jako Tractatus Logico-Philosophicus), jediné dílo, které vyšlo za jeho života (Traktát byl napsán již roku 1918, ale z důvodů válečných a následně kvůli problémům při shánění nakladatele se vydání o tři roky zdrželo). V něm, podle svého názoru, vyřešil všechny problémy filosofie a stáhl se do ústraní. Několik let působil jako učitel na několika venkovských základních školách (v Trattenbachu, Puchbergu am Schneeberg, Otterthalu), mezi ním a rodiči žáků však panovalo napětí. Poté, co v dubnu 1926 uhodil do hlavy jedenáctiletého žáka, který pak upadl do bezvědomí, podal Wittgenstein u okresního školního inspektora žádost o propuštění dříve, než proti němu mohly být podniknuty oficiální kroky (žákův otčím žádal jeho uvěznění). Cítil, že selhal jako učitel, a několik měsíců pak pracoval jako pomocný zahradník v klášteře v Hütteldorfu u Vídně, kde bydlel v zahradníkově kůlně na nářadí. V této době také zvažoval, a to nikoli poprvé, zda má vstoupit do kláštera. Během rozhovoru na toto téma mu tamní opat poradil, že klášterní život asi není to, co hledal.

V roce 1929 se vrátil do Cambridge na Trinity College k filosofické práci a výuce studentů. Téhož roku v přátelské atmosféře před komisí, které předsedal Russell, obhájil svůj Tractatus jako disertační práci a získal titul PhD. Roku 1939 se v Cambridgi stal profesorem.

Během druhé světové války pracoval v nemocnici a jako technický pracovník v Newcastlu, po jejím konci se vrátil na univerzitu. Od roku 1947 rezignoval na akademickou činnost a plně se věnoval psaní. Do roku 1949 vznikla většina materiálu posmrtně vydaného jako Philosophische Untersuchungen (Filosofická zkoumání); toto dílo je pokládáno za Wittgensteinovu nejzávažnější práci. Posledních několik let trávil usilovnou prací ve Vídni, Oxfordu a v Cambridgi, kde v dubnu 1951 zemřel na rakovinu.

Dílo

editovat
 
Poznámkový sešit Ludwiga Wittgensteina z roku 1914
  • Tractatus logico-philosophicus je jediné dílo vydané během W. života; sám Wittgenstein v předmluvě napsal, že se skládá ze hlavních dvou částí – za prvé: myšlenek v něm vyjádřených, za druhé: ukázáním, jak málo se dosáhne řešením podobných problémů. Jedna z nejdůležitějších myšlenek je vyjádřena v oddílu 4.003 – „Většina vět a otázek, které byly napsány o filosofických věcech, není nepravdivá, nýbrž nesmyslná. Nemůžeme proto vůbec takové otázky zodpovědět, nýbrž jen prokázat jejich nesmyslnost. Většina otázek a vět filosofů spočívá na tom, že nerozumíme naší jazykové logice. (Je to takový druh otázek, jako zda je dobro více, či méně identické než krásno.) A nelze se divit, že nejhlubší problémy vlastně žádné problémy nejsou.“ a 4.0031 – „Celá filosofie je ‚kritikou jazyka‘. Russelovi vděčíme za to, že ukázal, že zdánlivá logická forma věty nemusí být její skutečnou formou.“ Z dalších zajímavých výroků stojí za uvedení ještě minimálně oddíl 5.6 – „Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa.“ a samozřejmě poslední oddíl 7 tvořený jen jednou větou: „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“
  • Filosofická zkoumání – zde zavádí pojem řečové hry a rozvíjí myšlenku filosofie jako objasňování problémů jazyka („Význam nějakého slova je způsob jeho použití v řeči.“ § 43). Řečové hry je Wittgensteinův pojem, zdůrazňující aktuální stránku řeči a mluvení, jež se řídí různými pravidly například v rodině, ve vědeckém užití apod. Každá promluva sleduje nějaký cíl, nestačí tedy zkoumat jen její logickou stavbu.[2]
  • Modrá a Hnědá kniha – výbor z přednášek v Cambridge, asi nejpřístupnější vyjádření Wittgensteinových myšlenek.
„K čemu jsou definice, když stejně vedou jen k dalším nedefinovaným pojmům?“ (Blue book, str. 26)
„Frazerův výklad magických a náboženských názorů lidstva není uspokojivý; představuje je totiž jako omyly.“ (Blue book, str. 119)
  • On Certainty – práce z posledních let (z velké části odpověď na práci G. E. Moora In Defense of Common Sense).
„Poznání je nakonec založeno na uznání.“ (On certainty, str. 378)
„Člověk se musí probudit k údivu – a národy možná také. Věda je způsob, jak je zase poslat spát.“ (Culture and value, str. 5.)

České překlady

editovat
  • Tractatus logico-philosophicus. Přeložil Jiří Fiala. 1. vydání. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku a Svoboda-Libertas, 1993
  • Rozličné poznámky: výbor z pozůstalosti. Přeložil Marek Nekula. 1. vydání. Praha: Mladá fronta a Vyšehrad, 1993
  • Filosofická zkoumání. Přeložil Jiří Pechar. 1. vydání. Praha: Filosofický ústav AV ČR, 1993
  • Filosofická zkoumání. Přeložil Jiří Pechar. 2. upravené vydání. Praha: Filosofia, 1998
  • Předběžné studie k Filosofickým zkoumáním obecně známé jako Modrá a Hnědá kniha. Přeložil Petr Glombíček. 1. vydání. Praha: Filosofia, 2006
  • Modrá a Hnědá kniha. Přeložil Petr Glombíček. 1. vydání. Praha: Filosofia, 2006
  • Tractatus logico-philosophicus. Přeložil Petr Glombíček. 1. vydání. Praha: OIKOYMENH, 2007
  • Poznámky o barvách. Přeložil Ondřej Beran. 1. vydání. Praha: Filosofia, 2010
  • O jistotě. Přeložil Vlastimil Zátka. 1. vyd. Praha: Academia, 2010

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Kindred Britain.
  2. ↑ SOKOL, Jan. Malá filosofie člověka. Slovník filosofických pojmů. 5. vyd. Vyšehrad, Praha 2007 ISBN 978-80-7021-884-6

Literatura

editovat
  • Wittgenstein: úděl génia – Ray Monk; z angličtiny přeložil Otakar Vochoč. Praha: Hynek, 1996
  • Malé dějiny filozofie – Hans Joachim Störig; z německého originálu přeložil Petr Rezek. Praha: Zvon 1996, str. 468

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ludwig_Wittgenstein&oldid=24245359“