Sasové (latinsky Saxones, německy Sachsen, anglosasky Seaxan, starosasky: Sahson, dolnoněmecky Sassen, nizozemsky Saksen) byli skupina raných germánských[1] kmenů, kteří v raném středověku dali jméno velkému území – Starému Sasku, latinsky: Saxonia – na pobřeží Severního moře, které je nyní součástí Německa. V době pozdní římské říše jméno odkazovalo na germánské pobřežní nájezdníky; podobně jako pozdější výraz „Viking“. Jejich domovina bylo zřejmě okolí výše zmíněného území na pobřeží Severního moře v Německu nebo v jeho blízkosti, kde žili i později v karolínských dobách. V merovejských dobách byli kontinentální Sasové také spojováni s činností a osadami na pobřeží dnešní Normandie. Jejich přesný původ je nejistý a někdy je popisován jejich boj ve vnitrozemí, kdy přišli do konfliktu s Franky a Durynky. Existuje pravděpodobně jediný klasický odkaz na menší domovinu raného saského kmene, ale jeho interpretace je sporná. Podle tohoto návrhu je za nejstarší oblast osídlení Sasů považována Nordalbingie, která se nachází blízko pravděpodobné vlasti Anglů.

Sasové
od 2. stol. n. l. Staří Sasové 
Anglosasové 
geografie
Mapa
Rozšíření Anglů (červená) a Sasů (modrá) kolem roku 500 n. l.
neznámo
obyvatelstvo
státní útvar
kmenová konfederace
státní útvary a území
předcházející:
stěhování národů
následující:
Staří Sasové Staří Sasové
Anglosasové Anglosasové

Naproti tomu se britští „Sasové“, v angličtině dnes označovaní jako Anglosasové, stali jedním z národů, který spojil germánské národy (Frísy, Juty, Angly) s romanizovanými Brity, čímž vzniklo dlouhotrvající post-římské království rovnocenné tomu, které na pevninské Evropě vytvořili Frankové. Jejich nejčasnější zbraně a oděvy na jih od Temže byly založeny na pozdní římské vojenské módě, ale později se díky přistěhovalcům na sever od Temže objevil silnější severoněmecký vliv.[2][3] Termín „Anglosasové“, který kombinoval jména Anglů a Sasů, se používal od 8. století (například Paulus Diaconus) a rozlišoval germánské obyvatele Británie od kontinentálních Sasů (v Anglosaské kronice jako Ealdseaxe, „staří Sasové“). Nicméně britští Sasové i staří Sasové v severním Německu se sami nadále označovali jako „Sasové“ bez rozlišení, zejména v jazycích Británie a Irska.

Zatímco britští Sasové již nebyli nájezdníky, politická historie kontinentálních Sasů je nejasná až do doby konfliktu mezi jejich pololegendárním hrdinou Widukindem a franským vládcem Karlem Velikým. I přesto, že kontinentální Sasové již nejsou výraznou etnickou skupinou nebo územím, jejich jméno dál přežívá v názvech několika německých regionů a zemí, včetně Dolního Saska (které zahrnuje centrální části původní saské vlasti známé jako Staré Sasko), Saska v Horním Sasku (Obersachsen), stejně jako Sasko-Anhaltsko (které zahrnuje Staré, Dolní a horní Sasko). Současné země Saska mají svá jména podle vládnoucích dynastií, nikoli etnických dějin.

DějinyEditovat

 
Zjednodušené schéma migrace v Evropě mezi druhým a pátým stoletím.

Období od 2. století do 3. stoletíEditovat

Germánský kmen Sasů (Saxones) se natrvalo usadil na území Saska, podle nich bylo i pojmenováno. Původně však sídlili v západní části Jutského poloostrova a na třech malých ostrovech (Insulae Saxonum) v okolí Helgolandu, v krajině nazvané Ptolemaiem ve druhém století po Kr. Transalbigen či Nordalbigen. Na počátku 3. století osídlili Sasové oblast mezi řekami Labem, Eiderem a Travou a na konci 3. století překročili Labe a jednotlivé saské kmeny se rozšířily po severozápadním Německu.

Období od 4. století do 5. stoletíEditovat

 
Evropa na konci 5. století, Sasové (tmavě žlutě) v Germánii a Británii (pozdější Anglosasové)

Ve 4. století si Sasové podmanili sousední germánské kmeny (Cherusky, Agrivarie, značnou část Chauků), pak se na počátku 5. století obrátili na jih proti Chamavům, po jejichž porážce dosáhli Durynska. Část Sasů se připojila k Langobardům a odešla s nimi do Itálie, kde se však nebyli ochotni přizpůsobit langobardskému právu, a proto se vrátili zpět do svých původních sídel na severu Německa. V téže době probíhala i jejich expanze do jižní Británie (viz Anglosaská království) a v polovině 5. století na poloostrov Armorika (dnešní Bretaň), kde se krajina jimi obývaná nazývala dočasně Saské přímoří/pobřeží (Saxonicus litus). Tito Sasové opustili krajinu společně s římskými vojsky.

Christianizace SasůEditovat

O christianizaci Sasů všemi prostředky usiloval franský panovník Karel Veliký (768814). Šíření křesťanství na pohanská území bylo v podání Franků nerozlučně spojeno s šířením franské politické nadvlády. V období 772–799 podnikají Frankové Karla Velikého téměř každoroční válečné nájezdy do pohanského Saska, aby si Sasy politicky podrobili a aby mezi nimi vymýtili jejich pohanskou víru, která byla duchovním tmelem saského odboje – válka probíhala nelítostně, například u Verdenu nechal roku 782 Karel popravit 4500 Sasů, kteří se bránili christianizaci. Sasko se Frankům podařilo christianizovat až poté, co byla zbořena významná saská svatyně Irminsul a nastoleny tresty smrti za jakýkoliv projev pohanství (dle Capitulatio de partibus Saxoniae).[4]

OdkazyEditovat

Související článkyEditovat

ReferenceEditovat

  1. HALSALL, Guy. Barbarian Migration and the Roman West 376-568. [s.l.]: [s.n.] S. 386–392. (anglicky) 
  2. Haydn Middleton. Romans, Anglo-Saxons & Vikings in Britain. [s.l.]: Heinemann, 1 June 2001. Dostupné online. ISBN 978-0-431-10209-2. S. 7–. (anglicky) 
  3. CARBONELL, Charles-Olivier. Evropské dějiny Evropy 1 - Mýty a záhady. Praha: Karolinum, 2004. S. 140. 

Externí odkazyEditovat