Otevřít hlavní menu

Theresa Mary Mayová (nepřechýleně Theresa Mary May; rozená Brasierová; * 1. října 1956 Eastbourne) je britská politička, mezi lety 2016–2019 premiérka Spojeného království a vůdkyně Konzervativní strany, jakožto druhá žena v těchto úřadech po Margaret Thatcherové. Od května 1997 zasedá v Dolní sněmovně za obvod Maidenhead.

The Rt. Hon. Theresa Mayová
Theresa May.png

Premiérka Spojeného království
Ve funkci:
13. července 2016 – 24. července 2019
Panovnice Alžběta II.
Předchůdce David Cameron
Nástupce Boris Johnson

Ministryně vnitra Spojeného království
Ve funkci:
12. května 2010 – 13. července 2016
Předseda vlády David Cameron
Panovník Alžběta II.
Předchůdce Alan Johnson
Nástupce Amber Ruddová

Poslankyně Dolní sněmovny
Úřadující
Ve funkci od:
1. května 1997
Předchůdce obvod zřízen
Volební obvod Maidenhead
Většina 29 059 (54,0 %)

Vůdkyně Konzervativní strany
Ve funkci:
11. července 2016 – 23. července 2019
Předseda Patrick McLoughlin
Brandon Lewis
Předchůdce David Cameron
Nástupce Boris Johnson
Stranická příslušnost
Členství Konzervativní strana

Narození 1. října 1956 (62 let)
Eastbourne
Choť Philip May (od 1980)
Rodiče Hubert Brasier a Zaidee Mary Brasierová
Sídlo Downing Street 10, Londýn
Alma mater St Hugh's College (do 1977)
Wheatley Park School
Profese politička a státnice
Ocenění Řád Abd al-Azíz ibn Saúda
Podpis Theresa Mayová, podpis
Webová stránka www.tmay.co.uk
Commons Kategorie Theresa May
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Po zformování Cameronovy koaliční vlády v roce 2010 se stala ministryní vnitra. Po všeobecných volbách 2015 obhájila post ministryně vnitra ve druhém Cameronově kabinetu, kde setrvala až do července 2016.

V důsledku rezignace premiéra Davida Camerona byla 13. července 2016 jmenována královnou Alžbětou II. premiérkou Spojeného království, jakožto druhá žena v historii země po Margaret Thatcherové.

Dne 24. května 2019 oznámila Mayová, že 7. června téhož roku odstoupí ze své funkce vůdkyně Konzervativní strany, protože se jí nepodařilo získat podporu Dolní sněmovny pro dohodu s Evropskou unií o podmínkách brexitu. Rezignaci podala 24. července a byla vystřídána nově zvoleným předsedou Konzervativní strany Borisem Johnsonem.

Obsah

ŽivotEditovat

Narodila se roku 1956 v Eastbourne do rodiny Huberta Brasiera (1917–1981) a Zaidee Mary Brasierové (rozené Barnesové; 1928–1982). Nemá žádné sourozence. Otec byl duchovním anglikánské církve a sloužil jako vikář[1] ve Wheatley, ležícím několik kilometrů východně od Oxfordu. V roce 1981 zemřel při automobilové nehodě. Matka, která trpěla roztroušenou sklerózou, zemřela o rok později a Mayová, která však již byla vdaná, se tak stala sirotkem.[2]

Vystudovala geografii na Oxfordské univerzitě, pak působila v londýnském City[1] a v letech 1977 až 1983 pracovala v Bank of England. Poté se stala vedoucí oddělení pro evropské záležitosti a hlavní poradkyní ve věcech mezinárodních záležitostí v organizaci APACS (UKPA) spravující platební systémy bank a dalších finančních institucí.[3]

Roku 1980 se provdala za Philipa Maye, se kterým se seznámila v roce 1977 během studií v Oxfordu. Její manžel je povoláním manažer kapitálové společnosti. Manželství zůstalo bezdětné.[4]

Politické působeníEditovat

Začátek politické kariéryEditovat

V politice začala působit v letech 1986 až 1994 jako radní v Mertonu na jihu Londýna. Do Dolní sněmovny Spojeného království kandidovala zprvu neúspěšně v letech 1992 a 1994. Úspěšná byla až její kandidatura v roce 1997 za volební obvod Maidenhead. Poslanecký mandát obhájila poté v letech 2001, 2005, 2010 i 2015.

Ministryně ve vládě Spojeného královstvíEditovat

Po zformování Cameronovy koaliční vlády v roce 2010 se stala ministryní vnitra (Home secretary). Zároveň byla jmenována i ministryní pro ženy a rovné příležitosti. Na druhou funkci však rezignovala v září 2012. Po všeobecných volbách 2015 obhájila post ministryně vnitra ve druhém Cameronově kabinetu, kde setrvala až do července 2016. Stala se tak nejdéle působící ministryní vnitra za posledních 60 let. V průběhu jejího působení v úřadu provedla policejní reformu a  zastávala tvrdší postup proti drogám.[3][5]

Mayová v roce 2010 slíbila, že omezí imigraci na 100 000 lidí ročně.[6] Navzdory jejímu slibu se v roce 2014 do Spojeného království přistěhovalo 624 000 lidí, z toho bylo 292 000 imigrantů z bývalých kolonií Britského impéria, především z Asie a Afriky, a 251 000 občanů zemí Evropské unie. Dalších 327 000 lidí zemi ve stejný rok opustilo.[7]

Premiérka Spojeného královstvíEditovat

V kampani před referendem v roce 2016, v němž občané hlasovali o ukončení členství Spojeného království v Evropské unii, tzv. brexit, podporovala stranu pro setrvání v EU (tzv. „remainers“).[8] Tato strana prohrála proti odpůrcům členství v EU (tzv. „brexiteers“). Mayová se však před referendem neangažovala nijak výrazně a obecně je počítána mezi euroskeptické politiky. K euroskeptikům ji řadí mj. i její názor, že by Spojené království mělo odstoupit od Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Relativně středová pozice v otázce vztahu s Evropskou unií byla jedním z důvodů, proč se o ní ihned spekulovalo jako o jednom z možných nástupců premiéra Davida Camerona, když ten po referendu oznámil, že zhruba do tří měsíců rezignuje.[9]

Poté, co v boji o místo vůdce Konzervativní strany neuspěli ani bývalý londýnský starosta Boris Johnson, ani ministr spravedlnosti Michael Gove a pak z něj odstoupila i její zbývající sokyně Andrea Leadsomová, byla Theresa Mayová poslaneckým klubem prohlášena za novou vůdkyni strany. Dne 13. července 2016 byla královnou Alžbětou II. jmenována ministerskou předsedkyní (Prime Minister, PM) Spojeného království jako druhá žena v tomto úřadě po Margaret Thatcherové.[10] Již 14. července 2016 oznámila jména všech členů své vlády.

Jen několik dní po nástupu Donalda Trumpa jako prezidenta Spojených států jej Theresa Mayová navštívila v Bílém domě. Ve čtvrtek 26. ledna 2017 pronesla ve Filadelfii řeč, v níž se zasadila za „znovuobnovení zvláštních vztahů mezi USA a Spojeným královstvím v nové éře“.[11]

Dne 18. dubna 2017 Mayová vyhlásila předčasné volby na 8. června 2017 s cílem upevnění svého mandátu při jednáních s Evropskou unií o podmínkách brexitu.[12] Na konci května 2017 uvedla, že pokud ve volbách přijde byť jen o šest křesel v Dolní sněmovně, bude to pro ni prohra a k jednání s Evropskou unií vyšle lídra opozice.[13] Volby 8. června 2017 sice vyhrála, nezískala však většinu v Dolní sněmovně parlamentu, která se tím dostala do situace, kdy žádná strana nemá většinu (tzv. „hung parliament”). Konzervativci získali pouze 318 mandátů; doposud měli 330 křesel a pro většinu potřebovali minimálně 326.[13] Theresa Mayová však ohlásila, že chce zůstat premiérkou, v Dolní sněmovně totiž mohla počítat s podporou 10 poslanců Demokratické unionistické strany (DUP), což je hlavní politická síla severoirských protestantů.[14][15]

Vláda premiérky Mayové podpořila vojenskou intervenci v Jemenu pod vedením Saúdské Arábie a patří mezi největší vývozce zbraní do Saúdské Arábie,[16] čelila proto kritice, že se nepřímo podílí na páchání válečných zločinů a na smrti jemenských civilistů.[17]

V roce 2018 navštívila Čínu a při té příležitosti byly uzavřeny významné obchodní dohody. Čínská státní média ocenila její „pragmatismus“, protože se odmítla veřejně vyjadřovat k problematice lidských práv v Číně.[18]

Období před brexitem a po němEditovat

Dne 15. ledna 2019 zamítla Dolní sněmovna smlouvu o modalitách ukončení členství Spojeného království v Evropské unii, kterou vláda Theresy Mayové dojednala s Evropskou komisí. Pro smlouvu hlasovalo pouze 202 poslanců Dolní sněmovny, proti smlouvě 432 poslanců. Smlouvu zamítlo zhruba 100 poslanců vládní Konzervativní strany.[19] Vznikly tak obavy o další vývoj. Není jisté, jak a zda skutečně proběhne 29. března 2019 vystoupení Spojeného království z EU. Je několik možností včetně tzv. nekoordinovaného brexitu nabo posunutí jeho termínu o několik týdnů.[19] Následujícího dne, tedy 16. ledna 2019, vyvolala Labouristická strana hlasování o nedůvěře vládě v Dolní sněmovně. Toto hlasování však premiérka Theresa Mayová přestála, když pro vládu hlasovalo 325 poslanců a proti ní 306 poslanců.[20] Po sérii neúspěšných jednání s Evropskou unií a opozicí v parlamentu oznámila 24. června 2019 Mayová oznámila svůj záměr rezignovat na funkci premiérky. Funkci složila 24. července 2019 do rukou královny Alžběty II. a byla v tentýž den nahrazena novým předsedou Konzervativců Borisem Johnsonem.[21]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Theresa May na anglické Wikipedii a Theresa May na německé Wikipedii.

  1. a b Theresa May: Shadow Education & Employment. BBC [online]. 2001-05-22 [cit. 2016-07-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. MENDICK, Robert. The Oxford romance that has guided Theresa May from tragedy to triumph. The Daily Telegraph [online]. 2016-07-09 [cit. 2016-07-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b PLESNÍKOVÁ, Lucie. Theresa Mayová. Novinky.cz [online]. [cit. 2016-07-14]. Dostupné online. 
  4. DAY, Elizabeth. Theresa May – what lies beyond the public image?. The Guardian [online]. 2014-07-27 [cit. 2016-07-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. RENTOUL, John. Boring and competent Theresa May is what the nation needs after the shock of the Brexit vote. The Independent [online]. 2016-07-01 [cit. 2016-07-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Theresa May to tell Tory conference that mass migration threatens UK cohesion. The Guardian. London: 6. října 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27. října 2016. (anglicky) 
  7. GRICE, Andrew. David Cameron immigration pledge 'failed spectacularly' as figures show net migration almost three times as high as Tories promised. The Independent. London: 26. února 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7. července 2015. (anglicky) 
  8. Vlivný londýnský starosta Johnson bude prosazovat brexit. Česká televize [online]. 2016-02-21 [cit. 2016-07-14]. Dostupné online. 
  9. Britský tisk vidí na místě Camerona Johnsona, Govea nebo Mayovou. České noviny [online]. 2016-06-25 [cit. 2016-07-14]. Dostupné online. 
  10. Theresa Mayová už je premiérkou. Borise Johnsona jmenovala ministrem zahraničí. Lidové noviny [online]. 2016-07-13, rev. 2016-07-14 [cit. 2016-07-14]. Dostupné online. 
  11. May: Wir wollen mit Amerika führen. (Mayová: My chceme společně s Amerikou vést.) Frankfurter Allgemeine Zeitung, 27. ledna 2017, s. 1.
  12. Mayová vyhlásí předčasné volby, v jednání o brexitu chce silnější pozici. iDNES.cz [online]. 2017-04-18 [cit. 2017-06-09]. Dostupné online. 
  13. a b Pyrrhovo vítězství: Mayová vyhrála, většinu nemá. Čelí výzvám k rezignaci. iDNES.cz [online]. 2017-06-08 [cit. 2017-06-09]. Dostupné online. 
  14. Trotz Wahl-Desaster. Theresa May soll neue Regierung bilden. T-Online.de, 9. června 2017 (německy).
  15. Election results 2017: seat by seat (Volební výsledky 2017: křeslo po křesle.) The Guardian, https://www.theguardian.com/politics/ng-interactive/2017/jun/08/live-uk-election-results-in-full-2017, 9. června 2017 (anglicky).
  16. Boris Johnson urged to back probe into international law violations in Yemen. The Independent. 21. září 2016. Dostupné online. (anglicky) 
  17. Britové dovážejí do Saúdské Arábie stále více zbraní, navzdory válce v Jemenu. iDNES.cz. 8. listopadu 2017.
  18. Čínská mise britské premiérky: Mayová se kvůli byznysu vzdala kritiky, miliardy ale v kapse nemá. Info.cz [online]. 2. února 2018. Dostupné online. 
  19. a b FRANKENBERGER, Klaus-Dieter: Brexit-Votum in London. Die Niederlage von Westminster. (Votum o brexitu v Londýně. Porážka ve Westminsteru.) Frankfurter Allgemeine Zeitung, [1], 15. ledna 2019, 22:03 hod. (německy).
  20. Zoff um Brexit. Theresa May übersteht Misstrauensvotum knapp. (Hádka o Brexit. Theresa Mayová těsně přestála hlasování o nedůvěře.) T-Online (dpa, AFP), [2], 16. ledna 2019, 20:44 hod. (německy).
  21. Boris Johnson se stal novým britským premiérem, královna ho pověřila sestavením vlády | Aktuálně.cz. Aktuálně.cz - Víte, co se právě děje [online]. 2019-07-24 [cit. 2019-07-24]. Dostupné online. (česky) 

Externí odkazyEditovat