Labouristická strana

britská politická strana

Labouristická strana (Labour Party, Strana práce) je středolevicová politická strana ve Velké Británii. Byla založena na počátku 20. století. Od roku 1920 byla hlavní stranou na levé straně politického spektra v Anglii, Skotsku a Walesu, ale ne v Severním Irsku, kde teprve nedávno zahájila budování své organizační struktury.

Labouristická strana
Labour Party
Datum založení19000227a27. února 1900[1]
PředsedaKeir Starmer
SídloVictoria Street 39, Londýn
Ideologiesociální demokracie[2]
demokratický socialismus[3][4]
Politická pozicestředolevice[5][6][7]
Mezinárodní org.Progresivní aliance
Socialistická internacionála (status pozorovatele)
Evropská stranaStrana evropských socialistů
Politická skupina EPPokrokové spojenectví socialistů a demokratů
Počet členů512 000[8]
Barvy
     červená
Oficiální weblabour.org
Zisk mandátů ve volbách
Dolní sněmovna:
198/650
Sněmovna lordů:
175/789
Londýnské shromáždění:
12/25
Skotský parlament:
23/129
Velšské shromáždění:
28/60
Místní samospráva:
5976/19698
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ve volbách roku 1997 strana pod vedením Tonyho Blaira zvítězila, i když se původní velká většina v Dolní sněmovně snížila na 167 křesel a roku 2005 až na 66 poslanců. Labouristé jsou vedoucí silou ve velšské koaliční vládě a opoziční stranou ve Skotském parlamentu. Je členem Strany evropských socialistů a Progresivní aliance, status pozorovatele drží u Socialistické internacionály.

HistorieEditovat

Vznik Labouristické strany se datuje na konec 19. století, kdy začala být zřejmá potřeba vzniku nové strany, která by reprezentovala zájmy městského proletariátu a dělnického hnutí, jehož počet se zvyšoval a který nedávno získal volební právo. Někteří odboroví předáci se začali zapojovat do politiky a Liberální strana podporovala některé z nich jako kandidáty ve volbách.

Roku 1899 člen Doncasterského odborového svazu železničních pracovníků navrhl, aby bylo svoláno jednání Federace odborových svazů, na kterém by došlo ke sjednocení levicově orientovaných skupin a vytvoření jednotné organizace na podporu kandidátů ve volbách. Konference se sešla v únoru 1900 v Memorial Hall za účasti organizací zastupujících asi jednu třetinu členů federace. Na ní byl vytvořen výbor (Labour Representation Comitee), který měl koordinovat podporu kandidátů pro volby do parlamentu.

V prvních volbách roku 1900, které výbor podporoval, získali jeho kandidáti dva mandáty. Krátce nato ale jeho podpora začala narůstat a i vlivem dohody s liberály, která měla zajistit porážku Konzervativní strany, získal ve volbách roku 1906 už 29 křesel. Na prvním jednání v roce 1906 se poslanci podporovaní výborem rozhodli přijmout název Labouristická strana a Keir Hardie byl zvolen vůdcem poslanecké skupiny.

V průběhu první světové války se strana rozdělila na tábor podporovatelů konfliktu a odpůrce války, kteří postupně získávali většinu. Ramsay MacDonald, který s válkou nesouhlasil, odstoupil z vedení strany a byl nahrazen Arthurem Hendersonem, který byl brzy poté přijat premiérem H. H. Asquithem do vlády a stal se tak prvním labouristickým členem vlády. Henderson v zájmu sjednocení strany z vlády odstoupil roku 1917. Později došlo k rozkolu Liberální strany, podporu jejich voličů získali labouristé a ve volbách roku 1922 se stali druhou nejsilnější stranou v parlamentu.

Ve volbách roku 1923 vyhrála Konzervativní strana, ale ačkoli měla nejvíce poslanců, ztratila většinu. S podporou Asquithových liberálů vytvořil Ramsay MacDonald v lednu 1924 vládu a stal se prvním labouristickým předsedou vlády. Kabinet byl závislý na podpoře liberálů, nebyl schopen prosadit socialistické zákony a jediným podstatným opatřením bylo zahájení programu pro výstavbu 500 000 nájemních domů pro dělnické rodiny. Vláda se ale rozpadla už po devíti měsících a těsně před dalšími volbami byl zveřejněn Zinovjevův dopis, ze kterého vyplývalo, že labouristé připravují v Británii komunistickou revoluci. Tento dopis je v současnosti považován za podvrh. V opozici MacDonald pokračoval v prosazování umírněné politiky, odsoudil generální stávku roku 1926 s tím, že nejlepší cestou dosažení sociálních reforem je volební podpora labouristů.

Ve volbách roku 1929 labouristé zvítězili a vytvořili menšinovou vládu. Krátce po sestavení kabinetu byla země zasažena hospodářskou krizí. Se zhoršující se ekonomickou situací souhlasil MacDonald s vytvořením národní koaliční vlády, sestavené s konzervativci a liberály. Tato akce byla částí labouristů posouzena jako zrada a MacDonald byl ze strany vyloučen.

Do vlády se strana vrátila roku 1940, jako část válečné koalice, ze které ale na konci války odstoupila a v prvních poválečných volbách zvítězila. Premiér Clement Attlee se svým kabinetem realizoval jedny z nejradikálnějších reforem ve 20. století když provedl znárodnění velkých průmyslových společností a veřejných služeb, položil základy sociálního státu a vytvořili instituci Národní zdravotní služby.

Hospodářský pokles a skandály přivodily konec konzervativní vlády a vítězství labouristů ve volbách roku 1964. Wilsonova vláda realizovala mnoho sociálních reforem týkajících se vzdělání, potratů a homosexuálů. Kabinet podpořil rozšíření všeobecného vzdělání a založil Open University. Wilson se po porážce v roce 1970 vrátil jako premiér v roce 1974 kdy sestavil menšinovou vládu. V tomto období se kabinet potýkal s hospodářskými problémy, nedostatkem podpory v parlamentu a vnitřními spory o vztah k Evropské unii.

Po dlouhém období v opozici a po náhlé smrti jejího vůdce Johna Smithe se stal vůdcem strany roku 1994 Tony Blair. Ten nasměroval politiku strany k centrismu (někdy označováno jako třetí cesta) a prosazoval tento posun jako novou etapu v historii strany – New Labour. Část radikálních členů okolo bývalého předáka hornických odborů Arthura Scargilla stranu opustila a založila vlastní Socialistickou labouristickou stranu, která se ale výrazně neprosadila. Labouristé poté zvítězili ve volbách roku 1997. Blairova vláda ustanovila instrument minimální mzdy, předání části správních pravomocí Skotsku, Walesu a Severnímu Irsku a obnovení správního orgánu nad celým LondýnemGreater London Authority. Velký obrat v podpoře vlády přineslo Blairovo těsné spojenectví s americkým prezidentem Georgem Bushem při zapojení do války v Iráku. Blair oznámil svůj záměr stáhnout se z politiky a roku 2007 se stal jeho nástupcem Gordon Brown. I když poté došlo k jistému obnovení důvěry v labouristy, utrpěla strana roku 2008 porážku ve volbách londýnského starosty.

Ve všeobecných volbách roku 2010 získala Labouristická strana po Konzervativní straně druhý největší počet křesel, ale žádná strana neměla v dolní komoře parlamentu většinu. Vzhledem k tomu, že Labour Party neměla většinu ani s levo-středovými liberálními demokraty, 11. května Gordon Brown rezignoval na pozici premiéra i předsedy strany. Přechodně se předsedkyní strany stala Harriet Harmanová a ve volbách na kongresu labouristů byl jejím vůdcem zvolen Ed Miliband. V roce 2015 byl zvolen předsedou strany Jeremy Corbyn, hned následujícího roku se ho pokusili předem očekávaně[9] jeho odpůrci po referendu o vystoupení Spojeného království z Evropské unie neúspěšně sesadit. Corbyn získal 62 % hlasů a porazil tak protikandidáta Owena Smitha.

Ve všeobecných volbách 2019 utrpěla strana zdrcující porážku, nejhorší od roku 1935.[10] Získala jen 203 mandátů z 650 a oproti předchozím volbám si strana pohoršila o 59 křesel.[10]

Politika stranyEditovat

Strana původně vznikla z iniciativy odborářského hnutí a socialistických stran jako platforma pro podporu zájmů dělnické a nižší třídy, přesto dnes podporuje i zájmy střední třídy. Původně strana prosazovala levicové a socialistické idee jako státní vlastnictví důležitých odvětví průmyslu, zásahy vlády do hospodářství, přerozdělování bohatství, zvyšování práv pro dělníky a sociální skupiny, sociální stát nebo veřejně spravované a financované zdravotnictví a školství. Na konci 80. let začala strana pod vedením Neila Kinnocka, Johna Smithe a Tonyho Blaira zastávat názory podporující regulovanou tržní ekonomiku, což vedlo k tomu, že začala být označována jako sociálně demokratická nebo dokonce jako strana tzv. třetí cesty.

Od roku 2015, po zvolení Jeremyho Corbyna, se britská Labour Party navracela k některým původním demokraticky socialistickým myšlenkám. Labouristická strana se projevuje silně proevropsky, přestože i v rámci ní do odchodu země z EU existovala frakce „Labour Leave“.

Vedení stranyEditovat

KritikaEditovat

V roce 2019 vyšlo najevo, že ve straně byl silně rozšířen antisemitismus, který vedení strany včetně předsedy Jeremyho Corbyna dlouhodobě neřešilo – bylo zaznamenáno více než 130 nevyřešených případů, kde členové strany projevovali nenávistné projevy na adresu Židů včetně jejich vyhlazení. Tresty v takových případech buď nepřišly, nebo byly nízké.[11]

Volební výsledkyEditovat

Parlament Spojeného královstvíEditovat

Volby Lídr Hlasy Mandáty Pozice Vláda
Abs. % Abs. ±
1900 Hardie, KeirKeir Hardie 62 698 1.8
2/670
2 5. Opozice
1906 321 663 5.7
29/670
27 4. Opozice
leden 1910 Henderson, ArthurArthur Henderson 505 657 7.6
40/670
11 4. Opozice
prosinec 1910 George Barnes 371 802 7.1
42/670
2 4. Opozice
1918 Adamson, WilliamWilliam Adamson 2 245 777 21.5
57/707
15 4. Opozice
1922 John Robert Clynes 4 076 665 29.7
142/615
85 2. Opozice
1923 MacDonald, RamsayRamsay MacDonald 4 267 831 30.7
191/625
49 2. Vláda
1924 5 281 626 33.3
151/615
40 2. Opozice
1929 8 048 968 37.1
287/615
136 1. Vláda
1931 Henderson, ArthurArthur Henderson 6 339 306 30.8
52/615
235 2. Opozice
1935 Attlee, ClementClement Attlee 7 984 988 38.0
154/615
102 2. Opozice
1945 11 967 746 47.7
393/640
239 1. Vláda
1950 13 266 176 46.1
315/625
78 1. Vláda
1951 13 948 883 48.8
295/625
20 2. Opozice
1955 12 405 254 46.4
277/630
18 2. Opozice
1959 Gaitskell, HughHugh Gaitskell 12 216 172 43.8
258/630
19 2. Opozice
1964 Wilson, HaroldHarold Wilson 12 205 808 44.1
317/630
59 1. Vláda
1966 13 096 629 48.0
364/630
47 1. Vláda
1970 12 208 758 43.1
288/630
76 2. Opozice
únor 1974 11 645 616 37.2
301/635
13 1. Vláda
říjen 1974 11 457 079 39.2
319/635
18 1. Vláda
1979 Callaghan, JamesJames Callaghan 11 532 218 36.9
269/635
50 2. Opozice
1983 Foot, MichaelMichael Foot 8 456 934 27.6
209/650
60 2. Opozice
1987 Kinnock, NeilNeil Kinnock 10 029 807 30.8
229/650
20 2. Opozice
1992 11 560 484 34.4
271/651
42 2. Opozice
1997 Blair, TonyTony Blair 13 518 167 43.2
419/659
148 1. Vláda
2001 10 724 953 40.7
413/659
6 1. Vláda
2005 9 562 122 35.3
356/646
57 1. Vláda
2010 Brown, GordonGordon Brown 8 601 441 29.1
258/650
98 2. Opozice
2015 Miliband, EdEd Miliband 9 339 818 30.5
232/650
26 2. Opozice
2017 Corbyn, JeremyJeremy Corbyn 12 874 985 40.0
262/650
30 2. Opozice
2019 10 269 076 32.2
202/650
60 2. Opozice

Volby do Evropského parlamentuEditovat

Do roku 1999 se do Evropského parlamentu v Británii volilo podle většinového systému, poté se přešlo na proporční zastoupení.

Rok Lídr % hlasů Mandáty ± Pozice
1979 Callaghan, JamesJames Callaghan 31.6
17/78
2.
1984 Kinnock, NeilNeil Kinnock 34.7
32/78
15 2.
1989 40.1
45/78
13 1.
1994 Beckett, MargaretMargaret Beckett 42.6
62/84
17 1.
1999 Blair, TonyTony Blair 28.0
29/84
33 2.
2004 22.6
19/78
6 2.
2009 Brown, GordonGordon Brown 15.7
13/72
5 3.
2014 Miliband, EdEd Miliband 24.4
20/73
7 2.
2019 Corbyn, JeremyJeremy Corbyn 13.6
10/73
10 3.

Skotské parlamentní volbyEditovat

Rok Lídr Hlasy v obvodech Hlasy v regionech Celkem mandátů ± Pozice Vláda
% Mandáty % Mandáty
1999 Dewar, DonaldDonald Dewar 38.8 53 33.6 3
56/129
1. Labouristé–Liberální demokraté
2003 McConnell, JackJack McConnell 34.6 46 29.3 4
50/129
6 1. Labouristé–Liberální demokraté
2007 32.2 37 29.2 9
46/129
4 2. SNP menšinová
2011 Gray, IainIain Gray 31.7 15 26.3 22
37/129
7 2. SNP
2016 Dugdale, KeziaKezia Dugdale 22.6 3 19.1 21
24/129
13 3. SNP menšinová

Volby do Velšského shromážděníEditovat

Rok Lídr Hlasy v obvodech Hlasy v regionech Celkem mandátů ± Pozice Vláda
% Mandáty % Mandáty
1999 Alun Michael 37.6 27 35.5 1
28/60
1. Labouristé-Liberální demokraté
2003 Rhodri Morgan 40 30 36.6 0
30/60
2 1. Labouristé
2007 32.2 24 29.7 2
26/60
4 1. Labouristé-Plaid Cymru
2011 Carwyn Jones 42.3 28 36.9 2
30/60
4 1. Labouristé
2016 34.7 27 31.5 2
29/60
1 1. Labouristé-Liberální demokraté

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Labour Party (UK) na anglické Wikipedii.

  1. THORPE, Andrew. A History of the British Labour Party. 3. vyd. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2008. ISBN 978-1-137-11485-3. S. 8. (anglicky) 
  2. NORDSIECK, Wolfram. Parties and Elections in Europe. United Kingdom [online]. 2019 [cit. 2021-05-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-10-11. (anglicky) 
  3. ADAMS, Ian. Ideology and Politics in Britain Today. Manchester (Spojené království): Manchester University Press, 1998. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-12-26. ISBN 978-0-7190-5056-5. S. 144–145. (anglicky) 
  4. BUSKY, Donald F. Democratic Socialism: A Global Survey. Westport (Connecticut): Greenwood Publishing Group, 2000. ISBN 9780275968861. Kapitola Democratic Socialism in Great Britain and Ireland. (anglicky) 
  5. BAKKER, Ryan; JOLLY, Seth; POLK, Jonathan. Mapping Europe's party systems: which parties are the most right-wing and left-wing in Europe? [online]. London School of Economics / EUROPP – European Politics and Policy [cit. 2021-05-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-05-26. (anglicky) 
  6. GIDDENS, Anthony. The rise and fall of New Labour. New Statesman [online]. 2010-05-17 [cit. 2021-05-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-07-21. (anglicky) 
  7. PEACOCK, Mike. The European centre-left's quandary [online]. Reuters, 2015-05-08 [cit. 2021-05-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-05-26. (anglicky) 
  8. RODGERS, Sienna. "Back British businesses": Labour develops pro-business agenda [online]. LabourList, 2021-02-15 [cit. 2021-05-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Jeremy Corbyn Will Face A Coup ‘On Day One,’ Says Labour MP Simon Danczuk. The Huffington Post UK. 12 August 2015. Dostupné online. (anglicky) 
  10. a b https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/velka-britanie-volby-vysledky-parlament-brexit-johnson-corbyn.A191212_201913_zahranicni_kha
  11. https://echo24.cz/a/Sa6z2/labouriste-drsny-antisemitismus-uvnitr-strany-neresi-ukazuje-unikly-dokument-pred-volbami

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat