Konzervativní strana (Spojené království)

britská politická strana

Konzervativní a unionistická strana (anglicky Conservative and Unionist Party), která je spíše známá jako Konzervativní strana (Conservative Party). Jde o pravicovou politickou stranu ve Velké Británii. Moderní forma strany se vytvářela v první polovině 19. století. Je nástupcem strany Toryů, která byla založena roku 1678 a její členové bývají často označováni jako Toryové. Na počátku 20. století byla také známá jako Unionistická strana, poté vytvořila spojenectví s částí Liberální strany, označovanou jako Liberální unionisté, která nesouhlasila se zbytkem své strany v otázce irské autonomie.

Konzervativní a unionistická strana
Conservative and Unionist Party
Logo
Datum založení Toryové1678
moderní strana – 1834
Předseda James Cleverly
Vůdce Boris Johnson
Zakladatel Robert Peel
Sídlo Millbank 30, Londýn
Ideologie konzervatismus (britský)[1][2]
ekonomický liberalismus[2]
britský unionismus[3]
Politická pozice středopravice[4][5]
Mezinárodní org. Mezinárodní demokratická unie
Evropská strana Strana evropských konzervativců a reformistů
Politická skupina EP Evropští konzervativci a reformisté
Počet členů 200 000[6]
Slogan Unleash Britain's Potential[7]
Barvy
     modrá
Oficiální web www.conservatives.com
Zisk mandátů ve volbách
Dolní sněmovna
365/650
Sněmovna lordů
222/754
Londýnské shromáždění
8/25
Skotský parlament
31/129
Velšské shromáždění
14/60
Místní samospráva
8300/20565

Konzervativní strana vládla Spojenému království po dvě třetiny 20. století. Od července 2019 je vůdcem strany Boris Johnson.[8] Předsedou strany je James Cleverly.

HistorieEditovat

Kořeny strany pochází z frakce, která v 18. století vznikla ve straně Whigů a soustředila se kolem Williama Pitta mladšího. Původně byli označováni jako nezávislí Whigové a po Pittově smrti se začali označovat Toryové. Jednalo se o narážku na Torye, politickou skupinu, která existovala od roku 1678, ale neměla organizační vztah ke skupině Pittových spojenců. Asi od roku 1812 se pojem Toryové začal používat pro novou stranu.

Ve 20. letech pak George Canning poprvé pro stranu použil termín konzervativní. Oficiálně byl tento název přijat okolo roku 1834 v době, kdy byl jejím vůdcem Robert Peel a v souvislosti s vydáním Tamworthského manifestu.

Rozšíření volebního práva přimělo stranu popularizovat svou koncepci pod vedením Edwarda Smith-Stanleye a Benjamina Disraeliho. Roku 1888 byla vytvořena aliance s Liberálně unionistickou stranou a pod vedením Roberta Cecila a Arthura Balfoura vládla následujících téměř dvacet let až do drtivé porážky roku 1906, kdy ve straně došlo k rozkolu v otázce volného obchodu.

V období první světové války se konzervativci zapojili do koaliční vlády za účasti všech stran, jejíž funkční období skončilo roku 1922. Rozchod iniciovali Andrew Bonar Law a Stanley Baldwin a konzervativci byli vládní stranou až do roku 1931, kdy vstoupili do vlády národní koalice, která později pod vedením Winstona Churchilla provedla zemi obdobím druhé světové války. V poválečném období strana podporovala některá opatření sociálního státu, i když Churchill, Anthony Eden, Harold Macmillan i Alec Douglas-Home pokračovali v podpoře relativně liberálních omezení trhu a menších státních intervencí.

Vláda Edwarda Heatha uskutečnila zapojení Velké Británie do Evropské unie, ale nebyla schopna vzdorovat tlaku odborů v době hospodářského poklesu a velkých stávek. Po nástupu Margaret Thatcherové začala strana uplatňovat monetaristickou politiku, podporovala volný trh a provedla privatizaci státem vlastněných společností. V zahraniční politice dosáhla vítězství ve válce o Falklandy. V době nástupu Johna Majora byla vláda populární, a to i poté, co se hospodářství dostalo do recese. Vlivem pokračujícího poklesu hospodářství musel značný počet obyvatel prodat své domy, nezaměstnanost narůstala, vláda se stávala nepopulární a ve volbách roku 1997 byla poražena Labouristickou stranou.

V následujících letech byli konzervativci v opozici. Poté, co 6. května 2005 rezignoval jejich vůdce Howard, byl do čela strany zvolen David Cameron. Po svém zvolení vyjádřil nutnost reformy strany a posunu jejich programu do centra tak, aby se stala přitažlivější pro mladé, liberální voliče. Rovněž vyslovil svůj obdiv k Margaret Thatcherové, i když sám sebe neoznačil za thatcheristu. Následně začalo docházet k příklonu voličů ke Konzervativní straně, což se mimo jiné projevilo[zdroj?] vítězstvím jejího kandidáta Borise Johnsona, který se v květnu 2008 stal prvním konzervativním londýnským starostou.

Současná politikaEditovat

 
Boris Johnson, vůdce strany od července 2019

Po zvolení Davida Camerona se politika strany zaměřuje na sociální problematiku a kvalitu života, do popředí se dostávají témata životního prostředí, vládní služby (zdravotnictví, imigrace) a školství.

Strana prosazuje zachování jednotného státu a nesouhlasí se zvětšováním skotské nezávislosti. Místo toho prosazuje decentralizaci státní správy, i když respektuje již vzniklý skotský parlament a velšský sněm.

V ekonomické oblasti konzervativci vystupují ostře vůči přijetí eura ve Velké Británii. V daňové oblasti podporují snížení přímých daní, zastavení růstu daní a snížení vládních výdajů.

Strana kritizovala labouristický multikulturalismus, který podle ní vytvořil kulturní vakuum. Pod vedením Davida Camerona však výrazně odklonila od tradičního konzervativismu směrem k sociálně liberálním a levicovějším pozicím a změnila i styl své prezentace. Začala se zaměřovat i na voliče z řad neevropských imigrantů. Došlo k setření posledních signifikantních rozdílů mezi Konzervativní stranou a New Labour.[9][10] Ve volebním programu slíbila zvýšení školného a zastavení růstu platů ve veřejném sektoru a zvýšeni věku pro odchod do důchodu.

V rámci zahraničních vztahů má být pokračováno ve zvláštních vztazích se Spojenými státy, aktivním zapojení mezinárodních seskupení NATO a Commonwealth a podpoře volného mezinárodního obchodu.

Ve straně převládá euroskeptický tábor. Strana aktivně bojovala proti přijetí Lisabonské smlouvy, která podle ní převádí příliš mnoho suverenity do Bruselu. Nicméně její představitelé uvedli, že nebudou jednání o této smlouvě po její ratifikaci znovu otevírat.

Významní členové stranyEditovat

Volební výsledkyEditovat

Všeobecné volbyEditovat

Volby Lídr Hlasy Mandáty Pozice Vláda
Abs. % Abs. ±
1835 Robert Peel 261 269 40.8
273/658
98 2. Opozice
1837 379 694 48.3
314/658
41 2. Opozice
1841 379 694 56.9
367/658
53 1. Vláda
1847 Hrabě z Derby 205 481 42.7
325/656
42 1. Opozice
1852 311 481 41.9
330/654
5 1. Vláda
1857 239 712 34.0
264/654
66 2. Opozice
1859 193 232 34.3
298/654
34 2. Opozice
1865 346 035 40.5
289/658
9 2. Opozice
1868 Benjamin Disraeli 903 318 38.4
271/658
18 2. Opozice
1874 1 091 708 44.3
350/652
79 1 Vláda
1880 1 462 351 42.5
237/652
113 2. Opozice
1885 Markýz ze Salisbury 2 020 927 43.5
247/670
10 2. Opozice
1886 1 520 886 51.1
317/670
70 1. Vláda
1892 2 159 150 47.0
268/670
49 2. Opozice
1895 1 894 772 49.0
340/670
72 1. Vláda
1900 1 767 958 50.3
335/670
5 1. Vláda
1906 Arthur Balfour 2 422 071 43.4
131/670
204 2. Opozice
leden 1910 3 104 407 46.8
240/670
109 2. Opozice
prosinec 1910 2 420 169 46.6
235/670
5 2. Opozice
Sloučení s Liberálně unionistickou stranou
1918 Andrew Bonar Law 3 472 738 33.3
379/707
108 1. Vláda
1922 5 294 465 38.5
344/615
35 1. Vláda
1923 Stanley Baldwin 5 286 159 38.0
258/625
86 1. Opozice
1924 7 418 983 46.8
412/615
124 1. Vláda
1929 8 252 527 38.1
260/615
152 2. Opozice
1931 11 377 022 55.0
470/615
210 1. Vláda
1935 10 025 083 47.8
386/615
83 1. Vláda
1945 Winston Churchill 8 716 211 36.2
197/640
189 2. Opozice
1950 11 507 061 40.0
282/625
85 2. Opozice
1951 13 724 418 48.0
302/625
20 1. Vláda
1955 Anthony Eden 13 310 891 49.7
324/630
22 1. Vláda
1959 Harold Macmillan 13 750 875 49.4
345/630
21 1. Vláda
1964 Alec Douglas-Home 12 002 642 43.4
298/630
47 2. Opozice
1966 Edward Heath 11 418 455 41.9
250/630
48 2. Opozice
1970 13 145 123 46.4
330/630
80 1. Vláda
únor 1974 11 872 180 37.9
297/635
33 2. Opozice
říjen 1974 10 462 565 35.8
277/635
20 2. Opozice
1979 Margaret Thatcher 13 697 923 43.9
339/635
62 1. Vláda
1983 13 012 316 42.4
397/650
38 1. Vláda
1987 13 760 935 42.2
376/650
21 1. Vláda
1992 John Major 14 093 007 41.9
336/651
40 1. Vláda
1997 9 600 943 30.7
165/659
171 2. Opozice
2001 William Hague 8 357 615 31.7
166/659
1 2. Opozice
2005 Michael Howard 8 785 941 32.4
198/646
32 2. Opozice
2010 David Cameron 10 704 647 36.1
306/650
108 1. Vláda
2015 11 334 920 36.9
330/650
24 1. Vláda
2017 Theresa May 13 632 914 42.3
317/650
13 1. Vláda
2019 Boris Johnson 13 966 451 43.6
365/650
48 1. Vláda

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Conservative Party (UK) na anglické Wikipedii.

  1. Capping welfare and working to control immigration [online]. Conservative and Unionist Party [cit. 2021-05-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-06-09. (anglicky) 
  2. a b NORDSIECK, Wolfram. Parties and Elections in Europe. United Kingdom [online]. 2019 [cit. 2021-05-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-10-11. (anglicky) 
  3. MCCONNEL, James. Irish Home Rule: An imagined future [online]. BBC History, rev. 2011-02-17 [cit. 2021-05-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. WHITELEY, Paul; SEYD, Patrick; RICHARDSON, Jeremy. True Blues: The Politics of Conservative Party Membership. Oxford (Anglie): Clarendon Press, 1994. xiii, 303 s. Dostupné online. ISBN 978-0-19-154441-5. S. 141–142. (anglicky) 
  5. LYNCH, Philip; WHITAKER, Richard; LOOMES, Gemma. Competing on the centre right: An examination of party strategy in Britain [online]. University of Leicester [cit. 2021-05-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-04-04. (anglicky) 
  6. MERRICK, Rob. Tories hail big rise in party membership, because 'everyone loves the prime minister'. The Independent [online]. Independent Digital News & Media, 2021-03-27 [cit. 2021-05-06]. Dostupné online. ISSN 0951-9467. 
  7. Unleash Britain's Potential [online]. [cit. 2021-05-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. LAWLESS, Jill; KIRKA, Danica. Boris Johnson chosen as new UK leader, now faces Brexit test [online]. AP NEWS, 23-07-2019 [cit. 2019-07-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Peter Hitchens: The Tories are doomed. The Guardian, Wednesday 14 December 2005
  10. What does it matter if we are governed by Blue Labour or New Labour?

Externí odkazyEditovat