Všeobecné volby ve Spojeném království 1918

Všeobecné volby ve Spojeném království 1918 se konaly 14. prosince 1918. Byly to první volby po první světové válce a zároveň první volby v Británii, kterých se mohla účastnit celá dospělá populace.[1] Ve volbách také poprvé kandidovaly ženy; zvolena byla Constance Markievicz za Sinn Féin, ta ovšem spolu s ostatními poslanci této strany nezasedla v parlamentu.

Všeobecné volby ve Spojeném království 1918
StátSpojené královstvíSpojené království Spojené království
Druh volebvšeobecné
Volební termín14. prosinec 1918
Předchozí volby1910 (prosinec)
Následující volby1922
Volební účast57,2 %
Výsledky
Celkem 707 poslanců v Dolní sněmovně
pro většinu třeba 354
Andrew Bonar Law David Lloyd George Éamon de Valera
Andrew Bonar Law David Lloyd George Éamon de Valera
volební lídr volební lídr volební lídr
Konzervativní strana koaliční liberálové Sinn Féin
předchozí volby
271 mandátů (46,6%)

4 003 848 hlasů
předchozí volby
nová strana

1 396 590 hlasů
předchozí volby
nová strana

476 458 hlasů
38,4 % 13,4 % 4,6 %
379  mandátů 127  mandátů 73  mandátů
108 127 73
William Adamson H. H. Asquith George Barnes
William Adamson H. H. Asquith George Barnes
volební lídr volební lídr volební lídr
Labouristická strana Liberální strana Národní demokraté
předchozí volby
42 mandátů (6,4%)

2 171 230 hlasů
předchozí volby
272 mandátů (44,2%)

1 355 398 hlasů
předchozí volby
nová strana

156 834 hlasů
20,8 % 13,0 % 1,3 %
57  mandátů 36  mandátů 9  mandátů
15 236 9
Výsledky voleb podle volebních obvodů
Výsledky voleb podle volebních obvodů
Složení Dolní sněmovny po volbách
Složení Dolní sněmovny po volbách
Premiér
Před volbamiDavid Lloyd George,
koaliční liberálové
Po volbáchDavid Lloyd George,
koaliční liberálové

Do voleb šla stávající válečná koalice zahrnující konzervativce, liberály Lloyda George a menší uskupení. Kandidáti koalice si mezi sebou rozdali „kupony“, z nichž většinu obdrželi konzervativci. V konzervativních kruzích vzbuzoval premiér David Lloyd George nedůvěru jakožto radikální liberál, v roce 1910 inicioval sérii daňových reforem limitujících aristokracii, byl nicméně respektován jako vítěz války, proto ho Konzervativní strana dál podporovala v křesle ministerského předsedy.[2] Vlastní Liberální strana, nepodporující vládu s konzervativci, kandidovala samostatně pod vedením bývalého premiéra H. H. Asquitha.

Volby koalice jednoznačně vyhrála s 53 procenty hlasů a 520 mandáty, čímž dostala vláda zelenou na další volební období. Z koalice získali 379 křesel konzervativci, čímž získali jasnou převahu nad koaličními liberály se 127, Lloyd George si ale funkci premiéra podržel. Ač dopadla asquithovská liberální strana na hlasy o něco lépe než její koaliční protějšek, u mandátů zaznamenala drtivý propad- o 236 na 36. Labouristická strana si výrazně polepšila o 15% hlasů, obsadila ale pouze 57 křesel.

V druhém funkčním období nebyl Lloyd George méně aktivní. Vystavěl byty pro válečné veterány a zreformoval pojištění proti ztrátě zaměstnání, rozpory uvnitř koalice se ale postupně prohlubovaly. Neshody vyvrcholily kolem skandálů ohledně korupce při udělování šlechtický titulů a Řádu Britského impéria v roce 1922, kdy konzervativci vystoupili z koalice a konaly se všeobecné volby, po kterých nastoupila konzervativní vláda.[3]

Související informace naleznete také v článku Britsko-irská válka.

Po předchozích volbách stála liberální Asquithova vláda na podpoře umírněné Irské parlamentní strany, která si kladla za cíl irskou autonomii („Home Rule“) a se 74 poslanci byla v Irsku dominantní. Kvůli odporu Ulsteru ale otázka autonomie začala váznout a parlamentáři pod vedením Johna Redmonda se ocitli pod palbou kritiky z nacionalistických kruhů. Otevřenému povstání zabránilo vypuknutí světové války, napětí v zemi ale sílilo.[4]

 
výsledky v Irsku

Po velikonočním povstání v roce 1916 se nálada obyvatel definitivně přiklonila k radikálům ze Sinn Féin. Ti naprosto přebrali voliče parlamentní strany a obsadili všechny křesla v jižním Irsku (celkem 73). Nově zvolení poslanci odmítli nastoupit do Westminsteru, ustavili se jako Dáil Éireann - Irský sněm a zavázali se podporovat nezávislou Irskou republiku. Do čela Dáilu se postavil Éamon de Valera a Michael Collins vedl ozbrojený odpor proti Britům. Irská válka za nezávislost začala roku 1919 a trvala do července 1921, kdy byla vyjednána mírová smlouva, kde Irsko bylo ustaveno jako britské dominium a de facto nezávislý stát.[5]

Výsledky

editovat
 
výsledky v Londýně
379 127 73 57 36 35
Konzervativci koal. Lib SF Lab Lib O
Strana Lídr Mandáty Hlasy
Počet v % +/- Počet v %
Koaliční vláda
Konzervativní strana Andrew Bonar Law 379 53,6% 108 4 003 848 38,4%
koaliční liberálové David Lloyd George 127 18,0% 127 1 318 844 12,6%
koaliční národní demokraté George Nicoll Barnes 9 1,3% 9 156 834 1,5%
koaliční labouristé - 4 0,5% 4 40 641 0,4%
koaliční nezávislý - 1 0,1% 1 9 274 0,1%
Koaliční vláda celkem David Lloyd George 520 73,6% 249 5 529 441 53,0%
Strany mimo koalici
Labouristická strana William Adamson 57 8,1% 15 2 171 230 20,8%
Liberální strana Herbert Henry Asquith 36 5,1% 236 1 355 398 13,0%
Sinn Féin Éamon de Valera 73 10,3% 73 476 458 4,6%
Irská parlamentní strana John Dillon 7 1,0% 67 226 498 2,2%
nezávislí labouristé - 2 0,3% 2 116 322 1,1%
nezávislí - 2 0,1% 2 105 261 1,0%
Národní strana Henri Page Croft 2 0,3% 2 94 389 0,9%
nezávislí za NFDSS James Hogge 0 0,0% 0 58 164 0,6%
Co-operative Party William Henry Watkins 1 0,1% 1 57 785 0,6%
nezávislí konzervativci - 1 0,1% 0 44 637 0,4%
Labourističtí unionisté Edward Carson 3 0,4% 3 30 304 0,3%
nezávislí liberálové - 1 0,1% 1 24 985 0,2%
ostatní 2 0,3% 143 828 1,4%
Hlasy
Konzervativci
38,4 %
Labouristé
20,8 %
Liberálové
13,0 %
koal. liberálové
12,6 %
Sinn Féin
4,6 %
nezávislí
2,5 %
ostatní
5,9 %
Mandáty
Konzervativci
53,6 %
koal. liberálové
18,0 %
Sinn Féin
10,3 %
Labouristé
8,1 %
Liberálové
5,1 %
Národní dem.
1,3 %
ostatní
3,7 %

Reference

editovat
  1. JOHNSON, Paul: Dějiny anglického národa. Weidenfield and Nicolson, 1985. (str. 374)
  2. WASSON, Ellis:Dějiny moderní Británie od roku 1714 po dnešek. Blackwell Publishing Ltd., 2010. (str. 291)
  3. Wasson, str. 292.
  4. MOODY, Theodore W.; MARTIN, Francis X. a kol.: Dějiny Irska. Mercier Press Ltd., Cork, 1994. (str. 237)
  5. Dějiny Irska, str. 239.

Externí odkazy

editovat