Krymská válka

válečný konflikt mezi Ruskem a koalicí Velké Británie, Francie, Osmanské říše a Sardínie z let 1853 až 1856
O událostech roku 2014 pojednává článek Anexe Krymu Ruskou federací.

Krymská válka byl ozbrojený konflikt v letech 18531856 mezi carským Ruskem a Osmanskou říší podpořenou koalicí Francie, Spojeného království a Sardinského království. Konflikt se odehrával především na poloostrově Krymu, kde je v Sevastopolu námořní základna ruské černomořské floty. Válku vyvolala mocenská expanze Ruska na Balkáně a obava o osud „nemocného muže na Bosporu“, jak byla oslabená Osmanská říše označována. Výsledkem byla porážka Ruska stvrzená Pařížskou mírovou smlouvou. Počet obětí se odhaduje na 600 000, z toho ovšem jen asi šestina padla v boji, zbytek mrtvých připadl na nemoci způsobené katastrofálními hygienickými podmínkami a kolapsem zásobování.[1]

Krymská válka
konflikt: Rusko-osmanské války
{{{alt}}}
Výjev z obléhání Sevastopolu od Franze Roubauda
trvání: 18531856
místo: Krym, Balkánský poloostrov, Baltské moře, Černé moře
výsledek: Pařížská mírová smlouva
Porážka Ruska
strany
Osmanská říšeOsmanská říše Osmanská říše Francie Francouzská říše
Spojené království Britské impérium
Sardinsko-piemontské království Sardinie
podpora:
Rakouské císařství Rakousko
Kavkazský imamátKavkazský imamát Kavkazský imamát
ČerkeskoČerkesko Čerkesko
Abchazské knížectví Abcházie
Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium kurdští povstalci
Řecko Řecko (do r. 1854)

síla
400 000 Francouzů
300 000 Turků
250 000 Britů
30 000 Sardiňanů
700 000 Rusů
7 000 Bulharů
1 000 Řeků
ztráty
Francie:
97 365 mrtvých
39 818 raněných
Osmanská ríše:
175 300 mrtvých
Velká Británie:
22 602 mrtvých
18 253 raněných
Sardinie:
2 194 mrtvých
167 raněných
Celkem:
374 600 mrtvých
143 000 mrtvých a 81 000 raněných

Začátek válkyEditovat

 
Alexandr Sergejevič Menšikov
 
Řečtí dobrovolníci na Krymu bojující na ruské straně

Původně byla krymská válka ozbrojeným konfliktem mezi carským Ruskem a Osmanskou říší, první důvod k započetí bojů se ukázal překvapivě už v roce 1850. Evropa si tou dobou odvykala od nepřetržitých válečných konfliktů a prožívala Průmyslovou revoluci. V čele Francie stál prezident Ludvík Napoleon Bonaparte, kterému se podařilo dosáhnout velkého diplomatického úspěchu na území Istanbulu. Osmanský sultán Abdülmecid I. předal do rukou Francouzů správu křesťanských chrámů v Jeruzalémě. Protože byla tato funkce od nepaměti udělována pravoslavným Rusům, byl tím car Mikuláš I. nanejvýš pobouřen.

Osmanský sultán sice cara uklidňoval a přesvědčoval, že se jedná jen o nedorozumění a že vše napraví, nicméně tou dobou už Abdülmecid I. dávno vsadil na podporu mocností západní Evropy. Neměl tedy žádný důvod ani jeden ze svých slibů splnit. Po celé tři roky tak udržoval Mikuláše v nejistotě.

Mikuláš I. vyslal do Istanbulu diplomatickou misi pod vedením knížete Alexandra Sergejeviče Menšikova, který proslul jako legenda ruského válečnictví, když se podílel na vyhnání Napoleona I. ze země v roce 1812. Měl se snažit o dohodu, která by umožnila Rusku stejná práva na zásah do záležitostí pravoslavného náboženství, jako umožnila Francii u katolických kostelů a duchovních. Jednání však nikam nevedla. Menšikov například při svém prvním setkání se sultánem urazil Turky, když přišel v civilu místo v obvyklé vojenské uniformě. Odsuzoval také ústupky Turků Francouzům a požadoval výměnu vysoce postavených osmanských státních zaměstnanců.

Mikuláš I. se po neúspěšném jednání uchýlil k drastičtějším řešením. Kromě otázky poutních míst v Palestině vyzdvihl car také, že Turci podle něj nedobře zacházeli s křesťanskou populací na Balkáně. Navíc usilovali Rusové o vojenský přístup z Černého do Středozemního moře přes Bospor a Dardanely. Tyto důvody byly dostatečné k vyhlášení války a Mikulášova carská vojska vtrhla do Valašského a Moldavského knížectví, která byla v té době osmanskými podunajskými vazaly.

Válka na DunajiEditovat

Na radu Napoleona III. se Abdülmecid I. zprvu pokoušel vyřešit spor s Ruskem mírovou cestou. Svolal proto v roce 1853 kongres do Vídně, kde se ale nevyřešilo téměř nic. Jediné, co se ukázalo, bylo, že Osmanská říše měla mít ve válce podporu Francie a pravděpodobně také Velké Británie, protože její ministerský předseda George Hamilton-Gordon z osobních důvodů odmítl stvrdit s Ruskem spojenectví.

4. října 1853, po skončení jednání, vyslal sultán do Valašska a Moldavska svá vojska, která byla ruskými šiky odražena. Dosáhla sice vítězství u města Olteniţa a i přes počáteční neúspěchy dobyli přístavní město Silistra, ale nepodařilo se jim znovu získat Rusy obsazené valašské město Cetate. Abdülmecid se o svá území a o vliv na Balkáně začal vážně obávat. 30. listopadu navíc ruská válečná flotila napadla černomořský přístav Sinop a ve snadném boji ho vyrvala z rukou Turků. Ač to car Mikuláš I. považoval za svůj velký válečný úspěch, právě dobytí Sinopu mu nakonec zlomilo vaz.

Abdülmecid I. kvůli přímému ohrožení Istanbulu požádal francouzského císaře a britského premiéra o pomoc. Oba mu vyhověli, neboť i pro ně byla děsivá vize, že by úžina Bospor a Dardanely padla do carových rukou a že by bylo Rusko posíleno územími rozpadající se Osmanské říše. Francouzi byli motivováni i náboženskými a obchodními neshodami s Rusy.

Na přelomu let 1853 a 1854 obě velmoci vyslaly do Černého moře své flotily, aby pomohly bránit turecké pobřeží. Posíleny ještě o několik málo osmanských lodí pak vypluly z Istanbulu a napadly přístavní město Oděsa, která byla centrem administrativy ruského černomořského námořnictva.

Oděsa byla vystavena nepřátelské palbě od února do dubna. S nasazením všech sil nakonec těžké boje přečkala, aniž by padla do rukou spojenců. Rusové se ale v touze po pomstě dopustili zásadních strategických chyb. Jednou z nich byla i jejich neopatrnost, když zaujali pozice na území Habsburské monarchie (konkrétně v Dobrudži[zdroj?] a Bukovině). Rakouský císař František Josef I. z toho přirozeně nebyl nijak nadšen a proto se přidal ke spojencům.

Francii, Británii a Osmanskou říši kromě Rakouska v rámci Německého spolku podpořilo i Prusko v čele s Fridrichem Vilémem IV..[zdroj?] K dovršení všeho se ke spojencům přidala i Sardinie pod taktovkou Savojců, jmenovitě Viktora Emanuela II. Rázem se tak celá situace obrátila proti carovi. Stála proti němu téměř celá Evropa.

Další průběh válkyEditovat

 
Britské jednotky proti ruským v bitvě u Balaklavy
 
Mapa Krymské války
 
Francouzi a zuávové z Alžírska během útoku na Malakov roku 1855
 
Ruští obránci v Sevastopolu, který padl až po ročním obléhání
 
93. pluk skotských horalů v bitvě na řece Almě

Velitelem britského vojenského kontingentu byl maršál lord Raglan (†28.6.1855), jehož po jeho smrti vystřídal generál James Simpson. Velitelem francouzského vojenského kontingentu byl maršál Saint-Arnaud (†29.9.1854), který byl vystřídán generálem Canrobertem a ten generálem Pélissierem. Velitelem tureckého vojenského kontingentu byl Omar Paša Latas. Velitelem italského vojenského kontingentu byl Alessandro La Marmora († 7.6.1855). V únoru 1855 bylo na Krymu cca 32 tisíc britských vojáků, 100 tisíc francouzských vojáků, 28 tisíc tureckých vojáků a 15 tisíc italských vojáků. Bojující vojska byla napadena cholerou.[2]

Francouzi a Britové se po bojích o Oděsu vylodili na jihozápadním cípu poloostrova Krym. Rusové sem museli rychle přesunout své muže. Car nařídil ustoupit vojskům z podunajských knížectví, která padla v nastalém zmatku do rukou Rakušanů.

Ruské vojsko bylo velice špatně vybaveno. Mikuláš si toho sice byl vědom, ale nezachoval se odpovídajícím způsobem. Jako velitele totiž zvolil knížete Menšikova, který tak dostal šanci napravit svou pověst po fiasku v Istanbulu. V první polní bitvě na Krymu, ke které došlo 20. 9. 1854 na řece Almě, ztratil Menšikov téměř 6000 mužů z původních 33 000 a střetnutí skončilo drtivou ruskou porážkou. Jednou z klíčových okolností byla silná palebná převaha spojenecké pěchoty, vybavené novým druhem perkusních mušket s drážkovanou hlavní systému Minié (Britové používali pušku Pattern 1853 Enfield), které se efektivním dostřelem rovnaly ruskému lehkému polnímu dělostřelectvu.[3] Ruský vojenský inženýr Eduard Ivanovič Totleben posléze shrnul, že například lehké polní baterie 17. dělostřelecké brigády, podporující moskevský pěší pluk, byly zlikvidovány palbou v salvách francouzské pěchoty na vzdálenost přibližně 500 metrů, aniž mohly efektivně odporovat: "za velmi krátkou dobu baterie ze 100 mužů obsluhy ztratila na 48 padlých a zraněných," přičemž stejně se vedlo lehkým polním bateriím před borodinským pěším plukem, na které "dopadla záplava kulek z pušek" a musely spěšně ustoupit.[4]

Tato okolnost, značně měnící militární mechaniku pozemního boje, rovněž způsobila značnou averzi mnoha ruských vojáků k britským, kteří si stěžovali na jejich "barbarské" chování, neboť předstírali smrt či vážné zranění a následně na britské vojáky, poskytující jim pomoc, zblízka vystřelili či jinak zaútočili.[5]

Spojenecká armáda následně z dodnes nejasného důvodu nezaútočila na v podstatě nekrytý Sevastopol a místo toho po přesunu v noci z 27. na 28. 9. 1854 zahájila výkopem první paralely na jižní straně tzv. pravidelné obléhání města.[6] Vzhledem k tomu, že spojenci nebyli schopni Sevastopol zablokovat ze severu, do města mohly volně proudit zásoby a posily. Rozpoutala se krutá materiálová bitva, během níž spojenci nebyli dlouho řadu měsíců schopni palbou dostatečně poničit improvizovaná, ale mohutná a odolná ruská zemní obranná postavení. Spojenci podrobili pevnost šesti takzvaným "bombardováním", kdy obranná postavení několik dní intenzivně ostřelovali pomocí obléhacích děl, moždířů a dělostřeleckých raket systému Congreve. K šestému ostřelování nakonec bylo použito celkem více než 800 hlavní.

Snaha o vyproštění města vedla 25. října k bitvě u Balaklavy, která – na rozdíl od následující bitvy u Inkermanu z 5. listopadu – skončila nerozhodně. U Inkermanu byli Rusové, které opět vedl kníže Menšikov, drtivě poraženi.

Car Mikuláš I. roku 1855 zemřel. Poslední významná bitva, kterou mohl ovlivnit, se strhla 17. února u města Eutropia. I zde byl ale poražen. Vedení války za něj převzal jeho nástupce Alexandr II. Ve snaze zmírnit krutou situaci obleženého Sevastopolu vyslal své muže do útoku na Kars, což byla nejdůležitější osmanská pevnost ve východní Anatolii. Obléhání Karsu trvalo od června do listopadu 1855. Velitelem ruské armády na Krymu (místo Menšikova) se v tomto roce stal generál Michail Dimitrievič Gorčakov.[2]

Během obléhání Sevastopolu se Britové a Francouzi třikrát pokusili dobýt také přístavní město Taganrog. To jim stálo v cestě k Rostovu na Donu, který byl významným centrem ruských vojenských operací na Kavkaze. Rusům se ale podařilo všechny tři útoky ustát. Dvakrát bylo obležené i vzdálené přístavní město Petropavlovsk-Kamčatskij na Kamčatce, vždy ale byli Britové a Francouzi donuceni se z pevniny i z ruských vod stáhnout.

Dne 9. září 1855 se spojencům po posledním, šestém, ostřelování, podařilo dobýt Jižní stranu Sevastopolu, poté, co ani poslední ruský pokus o vyprošťovací útok, bitva na řece Čorna, neuspěl. Severní strana města ovšem pevně zůstala v ruských rukou.

Mírová smlouvaEditovat

Francie, která vyslala mnohem více vojáků do války než Británie a utrpěla daleko více obětí, chtěla válku ukončit, stejně tak Rakousko. Boje ustaly v únoru 1856. 30. března 1856 je podepsána Pařížská mírová smlouva, která byla výsledkem Pařížského kongresu. Rusové se v ní vzdávají Karsu a Budžaku, které připadly Osmanské říši a Moldávii. Anglie, Francie, Sardinie a Osmanská říše opustí všechna ruská města a přístavy obsazené spojeneckými vojsky (Sevastopol, Balaklava, Kamiš, Jevpatorija). Ruský car a sultán museli uznat neutralitu Černého moře.

NovinářiEditovat

Související informace naleznete také v článcích Novinářská fotografie a Válečná fotografie.

Krymská válka byla první, v níž byla veřejnost informována o válce prostřednictvím fotografií a zpráv, posílaných telegrafem. Nejvlivnějším reportérem byl zřejmě W. H. Russell z The Times, jenž si jako první novinář vysloužil označení „válečný zpravodaj“.[zdroj?] Díky jeho zprávám v britském tisku se rozšířilo povědomí o všeobecné nekompetentnosti politického vedení války, což v lednu 1855 vyústilo v pád britské vlády.

OšetřovatelstvíEditovat

Krymská válka ovlivnila moderní dějiny ještě jedním způsobem. Během obléhání Sevastopolu se zrodilo moderní ošetřovatelství a institut zdravotní sestry, a to především díky Florence Nightingalové, které vojáci přezdívala "dáma s lampou". Dobrovolnice, především z řad mnišských ženských řádů, pomáhaly na bojištích už předtím a na místě působilo mnoho dalších ošetřovatelek, které například najala britská admiralita,[7] nebo se jednalo o dobrovolnice, jako například slavnou britsko-jamajskou markytánku a léčitelku Mary Seacole.[8] Nightingale, která působila především v zázemí v britských vojenských nemocnicích v Konstantinopoli, pomoc raněným především systematizovala, zavedla přísná hygienická a stravovací pravidla, zavedla institut nemocniční lodě pro přepravu nemocných domů atp. Už první elementární opatření, která zavedla, stlačila úmrtnost v britských vojenských nemocnicích ze 60 ke 40 procentům. Stala se posléze vzorem Henri Dunanta při založení Mezinárodního červeného kříže.[9]

Důležitá dataEditovat

  • květen 1853 – Rusové obsadili Moldávii a Valašsko v Osmanské říši
  • říjen 1853 – Osmanská říše vyhlásila válku Rusku
  • březen 1854 – Francie a Velká Británie vyhlásily válku Rusku
  • září 1854 – Spojenci vyhráli bitvu na řece Almě
  • říjen 1854 – Obléhání Sevastopolu; bitva u Balaklavy (útok britské lehké jízdy)
  • listopad 1854 – Rusové utrpěli těžkou porážku u Inkermanu
  • září 1855 – Pád Sevastopolu (bitva na řece Čorna)
  • únor 1856 – Ukončení bojů
  • březen 1856 – Podepsání Pařížské smlouvy

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Krymská válka byla jednou z největších podle počtu obětí. Reflex.cz [online]. [cit. 2020-06-19]. Dostupné online. (česky) 
  2. a b Devatenácté století slovem i obrazem: Dějiny politické a kulturní. Díl I. Svazek prvý, nakladatel J.R.Vilímek, s. 443–448.
  3. WOHLMUTH, Petr. Východ proti Západu? Krymská válka (1853–1856) pohledem historické antropologie. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2020. 462 s. ISBN 978-80-246-4602-2. S. 161–164. 
  4. ТОТЛЕБЕН, Эдуард Иванович. Описание обороны г. Севастополя: Часть I.. 1. vyd. Санкт-Петербург: Тип. Н. Тиблена и Ко, 1863. S. 176, 184.. 
  5. WOHLMUTH, Petr. Východ proti Západu? Krymská válka (1853–1856) pohledem historické antropologie. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2020. 462 s. ISBN 978-80-246-4602-2. S. 161–163. 
  6. WOHLMUTH, Petr. Východ proti Západu? Krymská válka (1853–1856) pohledem historické antropologie.. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2020. 462 s. ISBN 978-80-246-4602-2. S. 170. 
  7. RAPPAPORT, Helen. No place for ladies. The untold story of women in the Crimean war.. 1. vyd. Londýn: Aurum, 2007. 272 s. 
  8. SEACOLE, Mary. Wonderful Adventures of Mrs. Seacole in Many Lands.. Londýn: Penguin Books, 2005. 
  9. Příběh Florence Nightingalové: Jak získala přezdívku Dáma s lampou?. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2020-05-04 [cit. 2020-06-19]. Dostupné online. (anglicky) 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat