Otevřít hlavní menu

Od druhé republiky k druhému císařstvíEditovat

Po revoluci v roce 1848 byla ve Francii nastolena republika. Do jejího čela byl zvolen synovec Napoleona I. BonaparteLudvík Bonaparte. Ten roku 1851 provedl státní převrat a nechal se uzákonit prezidentem na dalších 10 let. Již o rok později (tj. 1852) nechal hlasovat o vzniku císařství. Návrh byl schválen 97 % voličů. Tak vzniklo druhé císařství francouzské. Jeho hlavou byl dědičný císař Ludvík Bonaparte, který přijal jméno Napoleon III. Bonaparte.

Styl vládyEditovat

Napoleon III. vládl zpočátku jako diktátor. Postupně však uvolňoval moc parlamentu a z Francie se stala konstituční monarchie.

Hospodářský vzestupEditovat

Napoleon III. byl přesvědčen, že je třeba podporovat hospodářský růst, a tak nechal stavět železnice, kanály a přístavy. To přispělo k rozvoji obchodu a průmyslu. Napoleon se také rozhodl přestavět Paříž. Začal ji modernizovat a zkrášlovat, boural malé uličky a stavěl široké bulváry. Za jeho vlády také Francie postavila Suezský průplav, takže lodě plující z Asie do Evropy již nemusely obeplouvat Afriku.

Zahraniční politikaEditovat

V zahraniční politice usilovala Francie o zvětšení území a zvýšení prestiže.

Krymská válkaEditovat

Krymská válka probíhala v letech 1853–1856. V této válce bojovaly Francie, Velká Británie a Osmanská říše proti Rusku. Původně se tato válka týkala jen Ruska a Osmanské říše, na jejíž úkor si Rusko chtělo dále zvětšit své území. Británie a Francie se ovšem obávaly toho, že by se Rusko stalo příliš mocným, a z  proto v roce 1855 vstoupily do války po boku Osmanské říše. Válka probíhala za těžkých podmínek, zejména pro vojáky obou stran. Nakonec bylo Rusko poraženo, ale území Krymu uhájilo.

Válka francouzsko-sardinsko-rakouskáEditovat

Válka francouzsko-sardinsko-rakouská byla v roce 1859. Francie byla spojencem Sardinie, která se snažila o sjednocení Itálie. Cílem války bylo získat Lombardsko (rakouskou državu v Itálii). Rakousko bylo poraženo (prohra dokonce způsobila pád „Bachova absolutismu“). Francie po dohodě se Sardinií získala Nice a Savojsko.

Prusko-francouzská válkaEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Prusko-francouzská válka.

Od 60. let 19. století hleděl Napoleon s obavami na vzrůstající moc Pruska. Nechal se proto v roce 1870 vlákat do války, kterou vyprovokoval pruský kancléř Otto von Bismarck. Na stranu Pruska se však přidala i většina německých států a tak byla válka sérií francouzských porážek. V bitvě u Sedanu v roce 1870 byl dokonce Napoleon zajat. Dva dny na to vypukla ve Francii revoluce a byla vyhlášena Třetí francouzská republika.

Třetí republikaEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Třetí Francouzská republika.

Vláda republiky se rozhodla pokračovat ve válce. Nebyla však schopna zvítězit a byla donucena podepsat mír. Mírové podmínky byly velice tvrdé: podstoupení Alsaska-Lotrinska a válečnou náhradu v astronomické výši 5 000 000 000 franků.

Takto tvrdé podmínky míru vyvolaly mezi Pařížany značný odpor, který vyvrcholil v povstání. Revoluční vláda – komuna – chtěla zavést sociálně rovný stát Paříž. Po dvou měsících však byla komuna rozehnána. Její porážka pak přinesla ustálení situace. Tato třetí republika v sobě ovšem chovala touhu po pomstě vůči Německu. Tato touha se naplnila po první světové válce, ve které Francie i přes velké ztráty patřila k hlavním vítězům. Právě díky tlaku Francie bylo Německo po válce tolik potrestáno (reparace, odebírání území, demilitarizace). Německo se ovšem cítilo poníženo, a právě toho využil Adolf Hitler při svém vzestupu. Definitivní německá pomsta vůči Francii přišla ovšem až v roce 1940, kdy byla třetí republika poražena německými vojsky.