První světová válka

globální válečný konflikt probíhající v letech 1914 až 1918
(přesměrováno z WW1)

První světová válka (před rokem 1939 známá jako Velká válka nebo světová válka) byl globální válečný konflikt probíhající od roku 1914 do roku 1918. První světová válka zasáhla Evropu, Afriku a Asii a bojovalo se i ve světových oceánech. Formální příčinou války byl úspěšný atentát na arcivévodu a následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d'EsteSarajevu dne 28. června 1914. Za měsíc poté, 28. července 1914, vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku jako odvetu za atentát. Na základě předchozích smluv následovala řetězová reakce ostatních států a během zhruba čtyř týdnů se ve válečném konfliktu ocitla většina Evropy.

První světová válka
{{{alt}}}
Nahoře: zákopy ve Francii; vlevo uprostřed: německé stíhačky Albatros D.III; vlevo dole: kulomet Vickers; vpravo uprostřed: britské tanky Mk V.; vpravo dole: opuštěná HMS Irresistible.
trvání: 28. července 191411. listopadu 1918
místo: Světová válka: Evropa, Afrika a Blízký východ (krátce v Číně a Pacifiku)
casus belli: Zavraždění následníka rakousko-uherského trůnu Františka d'Este.
Dlouhodobé soupeření evropských mocností, militarismus, imperialismus. (další)
výsledek: Vítězství Dohody.
strany
Státy Dohody: Ústřední mocnosti:

podpora a kooperace s Ústředními mocnostmi:


klientelistické státy Ústředních mocností:
velitelé
Flag of France (1794–1815, 1830–1958).svg Georges Clemenceau
Flag of France (1794–1815, 1830–1958).svg Joseph Joffre
Flag of France (1794–1815, 1830–1958).svg Ferdinand Foch
Flag of France (1794–1815, 1830–1958).svg Robert Nivelle
Spojené království Herbert H. Asquith
Spojené království D. Lloyd George
Spojené království Douglas Haig
Spojené království John Jellicoe
Italské království Viktor Emanuel III.
Italské království Luigi Cadorna
Italské království Armando Diaz
Ruské impérium Mikuláš II.
Ruské impérium Alexej Brusilov
Flag of the United States (1912-1959).svg Woodrow Wilson
Flag of the United States (1912-1959).svg John J. Pershing
Německé císařství Vilém II. Pruský
Německé císařství Erich von Falkenhayn
Německé císařství Paul von Hindenburg
Německé císařství Reinhard Scheer
Německé císařství Erich Ludendorff
PředlitavskoUherské království František Josef
PředlitavskoUherské království Karel I.
PředlitavskoUherské království Franz Conrad von Hötzendorf
PředlitavskoUherské království Arthur Arz von Straußenburg
Flag of the Ottoman Empire (1844–1922).svg Mehmed V.
Flag of the Ottoman Empire (1844–1922).svg Enver Paša
Bulharsko Ferdinand I.
Flag of the Emirate of Ha'il.svg Saúd bin Abdul-Azíz
Dervish flag.svg Muhammad Abdallah Hassan
Flag of Azerbaijan.svg Fatali Chan Chojski
Flag of Darfur.svg Ali Dinar

síla
Ruské impérium 12 000 000

Spojené království 8,841,541[1][pozn. 1]

Flag of France (1794–1815, 1830–1958).svg 8 660 000[pozn. 2]

Italské království 5 615 140

Flag of the United States (1912-1959).svg 4 743 826

Rumunsko 1 234 000

Japonsko 800 000

Flag of Serbia (1882–1918).svg 707 343

Flag of Belgium (civil).svg 380 000

State Flag of Greece (1863-1924 and 1935-1973).svg 250 000

Flag of Montenegro (1905–1918).svg 50 000

Celkem: 42 959 850

Německé císařství 13 250 000

PředlitavskoUherské království 7 800 000

Flag of the Ottoman Empire (1844–1922).svg 2 998 321

Bulharsko 1 200 000

Flag of the Emirate of Ha'il.svg 20 000–25 000

Flag of Azerbaijan.svg 10 000

Flag of Darfur.svg 4 000–6 000

Celkem: 25 248 321

ztráty
Mrtví:
5 525 000
Zranění: 12 831 500
Pohřešovaní: 4 121 000
Mrtví:
4 386 000
Zranění: 8 388 000
Pohřešovaní: 3 629 000

Válka propukla mezi dvěma koalicemi: Trojdohodou (dále jen „Dohodou“) a ústředními mocnostmi. Dohodovými mocnostmi byly při vypuknutí války Francie, carské Rusko a Spojené království (resp. celé Britské impérium), které se do války zapojilo v důsledku německého vpádu do Belgie. K Dohodě se postupně připojily další státy: v roce 1915 Itálie a v roce 1917 Spojené státy americké (USA). Ústředními mocnostmi byly v roce 1914 Německo a Rakousko-Uhersko. K ústředním mocnostem se přidaly nejprve Osmanská říše a v roce 1915 Bulharsko. Na konci války zůstaly v Evropě neutrální pouze Španělsko, Švýcarsko, Nizozemsko, Lichtenštejnsko a státy Skandinávie.

Za první světové války se v Evropě bojovalo na několika frontách. Na západní frontě boje probíhaly do značné míry v zákopech (zákopová válka). V letech 1914 až 1918 bylo mobilizováno přes 60 milionů vojáků.[2]

Za konec světové války se pokládá a ve světě oslavuje 11. listopad 1918, kdy od 11 hodin zavládlo na všech frontách příměří (11. 11. v 11 hodin), podepsané téhož dne v 5.05 hodin ráno německou generalitou ve štábním vagóně vrchního velitele dohodových vojsk, francouzského maršála Ferdinanda FocheCompiègne. Formálním zakončením války byla pařížská mírová konference v roce 1919, na které byly uzavřeny pařížské předměstské smlouvy.

PojmenováníEditovat

Spojení světová válka pro označení právě probíhajícího konfliktu poprvé použil německý biolog a filosof, Ernst Haeckel v září roku 1914. Do vypuknutí druhé světové války byly válečné události z let 1914 až 1918 obecně známy jako Velká válka či Světová válka. Někdy byl konflikt současníky kvůli své ničivosti označován také jako válka, která ukončí všechny další války nebo jako válka, která ukončí válku. Toto označení zpopularizoval anglický spisovatel Herbert George Wells, jehož stejnojmenný román vyšel v roce 1914.[3] Jako o první světové válce se o konfliktu hovoří od roku 1939. Někteří autoři označují období z let 1914 až 1945 jako evropskou občanskou válku nebo používají termín druhá třicetiletá válka.[4]

Pozadí a příčiny válkyEditovat

Vztahy velmocíEditovat

Podrobnější informace naleznete v článcích Příčiny první světové války a Koncert velmocí.

Ačkoliv přímým podnětem k vypuknutí první světové války byl atentát na rakousko-uherského následovníka trůnu, Františka Ferdinanda d'Este a jeho manželku Žofii Chotkovou, příčiny konfliktu a rostoucí nepřátelství mezi velmocemi měly mnohem hlubší pozadí.[5] V průběhu 19. století byl systém mocenské rovnováhy mezi evropskými mocnostmi známý jako tzv. Koncert velmocí schopen uklidňovat vzájemné rozpory a až na výjimky nedocházelo mezi velmocemi k rozsáhlejší vojenské konfrontaci.[6] Rovnováhu v Evropě narušilo především výrazné zesílení Pruska, které se po vítězné válce s Rakouskem v roce 1866 stalo hegemonem v německém prostoru. Po tvrdé porážce Francie v prusko-francouzské válce v roce 1871 pak následovalo vytvoření sjednoceného Německého císařství. Tak došlo k výraznému hospodářskému a vojenskému posílení Německa a narušení rovnováhy sil, což posléze zapříčinilo zformování dvou znepřátelených vojenských aliancí, závody ve zbrojení a v konečném důsledku i vypuknutí první světové války.[7]

 
Německý císař Vilém II. a ruský car Mikuláš II. v pruské uniformě

Ve Francii vyvolala potupná porážka následovaná placením válečných reparací a ztrátou Štrasburku, Alsaska a Lotrinska vlnu revanšismu a silnou touhu po odplatě, což zkomplikovalo francouzsko-německé vztahy na celá desetiletí. Ve snaze izolovat poraženou Francii vstoupil německý císař Vilém I. spolu s rakouským císařem Františkem Josefem a ruským carem Alexandrem v roce 1873 do tzv. Spolku tří císařů. Vztahy Ruska a Rakousko-Uherska však zchladly kvůli střetávajícím se zájmům obou mocností o vliv na Balkáně, kde slábnoucí Osmanská říše nedokázala zabránit osamostatnění slovanských států podporovaných Ruskem. Politika Skvělé izolace soustředila zájmy Británie na její impérium a v rámci kontinentu se ostrovní velmoc snažila udržovat mocenský status quo.

Velká východní krize a období nestability na Balkáně v 70. letech 19. století vyvrcholily v roce 1877, kdy vypukla válka Ruska s Osmanskou říší. Rusové ve snaze o ovládnutí úžin Bospor a Dardanely, které by carskému loďstvu otevřely přístup do Středomoří, ve válce podpořili Srbské, Černohorské a Rumunské knížectví. Porážku Osmanů stvrdila Sanstefanská mírová smlouva uzavřená v roce 1878, která uznávala autonomii Bulharska.[8] Sílící ruský vliv na Balkáně znepokojil zbylé evropské mocnosti, načež byl z iniciativy Rakousko-Uherska svolán Berlínský kongres.[9] Protokol schválený na kongresu revidoval Sanstefanskou smlouvu rozdělením Bulharska, uznal nezávislost Srbska, Černé Hory a Rumunska a umožnil Rakousku-Uhersku okupovat Bosnu, Hercegovinu a Novopazarský Sandžak. Rusům byly ponechány dobyté oblasti Zakavkazska, avšak Britové obsadili Kypr a podařilo se jim zabránit Rusku v průniku k úžinám.[10] Ruské vměšování na Balkáně způsobilo zhoršení vztahů s Rakousko-Uherskem, které společně s Německem vytvořilo 7. října 1879 Dvojspolek původně namířený pouze proti Ruskému impériu.[11]

V poslední třetině 19. století se pak začaly vytvářet spojenecké bloky evropských imperiálních velmocí. K základnímu aliančnímu bloku Německa a Rakousko-Uherska se v roce 1882 připojila Itálie, čímž došlo k zformování Trojspolku.[12] Británie tradičně hájící své državy v Britské Indii byla znepokojená ruským postupem v Afghánistánu během tzv. Velké hry o vliv ve Střední Asii a kvůli stálým obavám z hrozícího proniknutí Ruska do Středomoří uzavřela v roce 1887 s Rakousko-Uherskem, Itálií a Španělskem Středomořské dohody, ve kterém se tyto mocnosti zavázaly zachovat stávající stav ve východním Středomoří, Egejském a Černém moři.[13]

Po podpisu Středomořských dohod a obratu v německé politice s nástupem kancléře Lea von Capriviho, Rusko definitivně přestalo udržovat spojenectví v rámci Spolku tří císařů a začalo se orientovat na spolupráci s Francií. Na původní francouzské finanční půjčky a ekonomické dohody zahrnující i dodávky zbraní navázaly Rusko a Francie 4. ledna 1894 podpisem spojenecké smlouvy.[14] Vztahy Francie a Británie zhoršené během Fašodské krize se začaly zlepšovat kvůli rostoucímu britsko-německému nepřátelství. Británii podráždila především výstavba německého loďstva a císařské angažování se na Blízkém východě, kde Deutsche Bank získala od Osmanů koncesi na stavbu Bagdádské železnice.[15] Británie opustila politiku Skvělé izolace, 30. ledna 1902 podepsala spojeneckou smlouvu s Japonskem[16] a 8. dubna 1904 podpisem Srdečné dohody potvrdila spojenectví s Francií.[17][18] Vztahy Německa s Francií a Británií dále zhoršila i první marocká krize z roku 1905, která pomohla posílit nové anglo-francouzské spojenectví. Francouzská koloniální expanze v Maroku v roce 1911, kterou Německo označilo za porušení dohody z roku 1906, vyústila v druhou marockou krizi a hrozila přerůst v ozbrojený konflikt Německa s Francií a Británií, která se postavila na stranu Francie.[19] Trojdohoda vznikla podepsáním rusko-anglické smlouvy 31. srpna 1907, v níž se obě velmoci obávající se Německa dohodly na urovnání vzájemných sporů a vymezení sfér vlivu ve Střední Asii.[20] Druhý vojenský blok byl dotvořen v roce 1912 po uzavření dalších britsko-ruských a britsko-francouzských dohod.[21] V Německu panovaly obavy, že nově vytvořená aliance Ruska, Francie a Británie představuje přímé ohrožení císařství, které se tak ocitlo v obklíčení.[22]

Historikové u příčin první světové války zdůrazňují neochotu všech velmocí nadále řešit rostoucí spory mírovou cestou. Někteří badatelé zastávají názor, že se situace Německu a Rakousko-Uhersku vymkla z rukou a světovou válku svou politikou zavinily neúmyslně.[23] Část historiků zastoupená například Fritzem Fischerem pak považuje za hlavního viníka vypuknutí války císařské Německo, které mělo konflikt aktivně připravovat.[23] Německé i Rakousko-Uherské velení se totiž obávalo porážky, pokud by konflikt s Ruskem vypukl později a carské impérium by stihlo dokončit výstavbu železniční sítě, která by výrazně zvýšila mobilitu obrovské ruské armády.[24]

Závody ve zbrojeníEditovat

Za dlouhé vlády královny Viktorie se Britské impérium stalo největším a nejmocnějším státem světa. Sjednocené a dynamicky se rozvíjející Německo, kde došlo k obrovskému navýšení těžby uhlí a železa a k zrychlení produkce oceli, vystřídalo Británii v roce 1913 v pozici největší evropské průmyslové mocnosti.[25] Po Rusku se Německé císařství navíc stalo i druhým nejlidnatějším evropským státem.[26] Německé koloniální ambice v Africe, Asii a Oceánii a výstavba silného císařského námořnictva, kterou prosazoval velkoadmirál Alfred von Tirpitz, znepokojovaly Velkou Británii, která nechtěla Německu přepustit svou vůdčí pozici v zámoří.[27][28]

 
Děla vyrobená v Kruppových závodech v Essenu v roce 1873

V důsledku vzájemného soupeření začala většina velmocí na počátku 20. století s rozsáhlým vyzbrojováním. Výdaje na zbrojení se v letech 19081913 v Rakousko-Uhersku zvýšily o 14 %, ve Velké Británii ve stejném období o 30 %, v Rusku o 53 %, v Itálii o 61 %, v Německu o 69 % a ve Francii o 86 %.[29] Zbrojní průmysl zažíval díky státním zakázkám konjunkturu v celé Evropě. Kromě hutnictví a strojírenství se rychle rozvíjel i chemický průmysl produkující nové a účinnější výbušniny.[26] Konstruktér Hiram Stevens Maxim dokončil v roce 1884 první plně automatický kulomet[30][31] a Němci i Francouzi zaváděli na konci století do výbavy svých armád nová rychlopalná polní děla s rážemi 75 a 77 mm.[32] Britové v roce 1906 dokončili stavbu revoluční bitevní lodi HMS Dreadnought. Tento typ bitevních lodí pak záhy začaly produkovat i ostatní námořní velmoci.[33]

V evropské společnosti ovlivněné myšlenkami filosofa Herberta Spencera a sociálního darwinismu rostl militarismus a nacionalismus namířený proti cizincům a zahraničním národům. Evropské státy zavedly povinnou vojenskou službu a kvůli industrializaci a rychlému technologickému pokroku neustále přezbrojovaly své armády a válečná loďstva.[34]

Ruský ministr války Alexej Nikolajevič Kuropatkin informoval v roce 1898 cara Mikuláše, že Rusko není z hospodářských důvodů schopné držet s Německem a Francií krok v modernizaci armády, především dělostřelectva.[32] Mikuláš II. navrhl ostatním velmocem svolání mezinárodní konference, kde by se projednalo řešení vzájemných sporů nevojenskými prostředky. Přes původní neochotu většiny mocností se i díky tlaku veřejného mínění a pacifistickému hnutí uskutečnila první mírová konference v nizozemském Haagu. Konference se zúčastnili zástupci 26 států a došlo k ustanovení Mezinárodního soudního dvora v Haagu a k uzavření Haagských úmluv stanovujících pravidla vedení války.[35] Ruský návrh na snížení výdajů na zbrojení však na konferenci podpořila pouze Itálie.[36]

Stavy armád před válkou (1912)
(v tisících)[37]
Mírový Mobilizační
Rusko 1160 4800
Německo 688 3000
Francie 604 2350
Rakousko-Uhersko 400 1700
Itálie 323 1100
Velká Británie 380 1000
Japonsko 280 1000
Osmanská říše 240 1000
USA 147 287
Srbsko 36 160

Krize na BalkáněEditovat

Podrobnější informace naleznete v článcích Bosenská krize, Balkánské války a Atentát na Františka Ferdinanda d'Este.

Balkán představoval v průběhu 19. století nejméně stabilní evropskou oblast, kde se na hroutící se Osmanské říši osamostatnily za podpory ruského cara slovanské státy. Kromě Ruska však o expanzi na Balkáně projevovalo zájem i Rakousko-Uhersko, které si obsazením Bosny a Hercegoviny chtělo zajistit své pozice na Jadranu.[38] Když v roce 1908 vyhlásilo Bulharsko nezávislost na Osmanské říši, Rakousko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, kterou okupovalo již od Berlínského kongresu v roce 1878.[39] V Bulharsku se carem stal Ferdinand I. ze sasko-kobursko-gothské dynastie. Rakouská anexe Bosny a Hercegoviny ohrožovala Srbsko, přičemž válku Vídně a Bělehradu v roce 1909 zažehnal zásah britské vlády připouštějící Rakušanům uznání anexe Bosny pouze v případě, že nedojde k válce se Srbskem. Srbsko bylo donuceno přijmout rakousko-uherskou expanzi především proto, že jeho hlavní spojenec Rusko nebylo po prohrané válce s Japonskem ochotné jít do dalšího vojenského konfliktu.[40]

Porážka Osmanů ve válce s Itálií motivovala balkánské státy sdružené v Balkánském svazu k zahájení dalšího útoku proti oslabené Osmanské říši. V první balkánské válce se v letech 19121913 s Turky střetlo Bulharsko, Srbsko, Řecko a Černá Hora.[41] Po vytlačení Osmanské říše z Balkánu však mezi bývalými spojenci došlo k rozporům o dělení dobytého území a v létě roku 1913 se proti Bulharsku postavilo ve druhé balkánské válce Srbsko, Černá Hora, Řecko, Rumunsko i Osmanská říše. Po porážce muselo Bulharsko akceptovat podmínky Bukurešťského míru a bylo svými sousedy připraveno o území dobytá v první balkánské válce.[42] Velmoci potvrdili nezávislost Albánie, jejíž části však i v roce 1913 okupovali Černohorci a Srbové usilující o Velké Srbsko. Situace na Balkáně se alespoň částečně uklidnila teprve na nátlak velmocí.[42] Po dvou vítězných válkách však byly vztahy mezi Srbskem a Habsburskou monarchií krajně napjaté.[43]

 
Ilustrace zachycující Sarajevský atentát

Nacionalismus, touha po Velkém Srbsku a frustrace z rakouské anexe působila i na část obyvatelstva Bosny a Hercegoviny. Jihoslovanský odboj proti Rakousko-Uhersku podporovala tajná srbská organizace Černá ruka, v jejímž čele stál Dragutin Dimitrijević. V Bosně pak působila protihabsburská organizace Mladá Bosna.[44] Když rakousko-uherská armáda uskutečnila v červnu 1914 v Bosně velké vojenské manévry při srbských hranicích, mnozí obyvatelé Srbska a Bosny to považovali za provokaci. Následník trůnu František Ferdinand d'Este jako vrchní inspektor rakousko-uherské armády přijel na manévry společně se svou chotí, Žofií Chotkovou, a na jejich závěr manželský pár navštívil Sarajevo, hlavní město Bosny. Návštěva byla podniknuta v den výročí bitvy na Kosově poli, která vedla k podmanění Srbska Osmanskou říší.[45] Radikální členové Mladé Bosny a Černé Ruky zde na následníka trůnu 28. června 1914 spáchali atentát, kterému ještě týž den podlehl on i jeho žena Žofie. Arcivévodu a jeho manželku zastřelil člen Mladé Bosny, Gavrilo Princip.[46][47]

PrůběhEditovat

Vypuknutí válkyEditovat

 
Státy zapojené do války
     Dohoda
     Kolonie, dominia a teritoria Dohody a Dohodou okupovaná území
     Ústřední mocnosti
     Kolonie Ústředních mocností a okupovaná území
     Neutrální země

Atentát na Františka Ferdinanda d'Este a jeho choť Žofii Chotkovou spustil rychlý sled událostí vedoucích k vypuknutí světové války. Rakousko-Uhersko v reakci na atentát zaslalo Srbsku, které rakousko-uherské orgány podezřívaly z přímé účasti na spiknutí atentátníků, 23. července tzv. Červencové ultimátum.[48] Tvrdé požadavky vůči Srbsku byly formulované tak, aby bylo ultimátum protistranou odmítnuto a vedlo ke konfliktu mezi oběma zeměmi.[49] Zastáncem preventivní války se Srbskem byl především náčelník generálního štábu, Franz Conrad von Hötzendorf.[50] V tomto postoji rakouskou stranu podporovala německá vláda, která léto 1914 považovala za nejvhodnější okamžik k vyvolání války s Ruskem, podle jejího názoru v blízké budoucnosti stejně nevyhnutelné.[51] Ostře formulované podmínky byly pro Srbsko nepřijatelné,[52] pokud nechtělo ztratit suverenitu.[53] Na radu Ruska, které bylo blízkým srbským spojencem,[54] srbská vláda částečně ustoupila a přijala devět z deseti bodů ultimáta kromě požadavku, aby rakouská policie prováděla vyšetřování atentátu přímo na srbském území.[55] Rakousko-uherská vláda označila 25. srpna srbskou reakci za nedostačující a císař František Josef I. nařídil na druhý den všeobecnou mobilizaci.[53] Mobilizovalo také Srbsko a car Mikuláš předběžně souhlasil s částečnou mobilizací ruských sil v případě napadení Srbska.[56]

 
Evropské státy zapojené do války

Dne 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku a o den později začalo jeho podunajské loďstvo ostřelovat Bělehrad. Téhož dne na základě uzavřených spojeneckých smluv zareagoval ruský car Mikuláš II. vyhlášením takzvané přípravné fáze pro případ války, tedy částečné mobilizace třinácti armádních sborů u rakouské hranice. Přestože se ruský car snažil válce zabránit,[57] byla všeobecná mobilizace ruských vojsk zahájena 31. července 1914.[58] Systém mezinárodní bezpečnosti založený na dvojici aliančních bloků – Trojdohodě a Trojspolku – tak spustil řetězovou reakci vedoucí ke světové válce a během jednoho měsíce se ve válečném konfliktu ocitla většina Evropy. Původní představa o bleskové válce se však během následujících několika měsíců rozplynula a nadšení z války vystřídaly existenční obavy.[59]

 
Mobilizovaní němečtí vojáci, 1. srpen 1914

Dne 1. srpna mobilizovala svou armádu Francie a také Německo, které vyhlásilo válku Rusku.[60] Při útoku na západě Německo 2. srpna obsadilo Lucembursko a 3. srpna vyhlásilo válku Francii.[61] Ve snaze rychle postoupit na území Francie, vstoupila německá vojska 4. srpna do neutrální Belgie. Porušení belgické neutrality dalo Velké Británii téhož dne podnět k vyhlášení války Německu.[62] Dne 6. srpna vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Rusku, 7. srpna ohlásila válku s Rakousko-Uherskem Černá Hora a do týdne se do války proti Rakousko-Uhersku připojily i Francie a Velká Británie.

Na straně Dohody vstoupilo 23. srpna do války i Japonsko, které v Číně obsadilo německé teritorium Čching-tao a rakouský Tchien-ťin.[63] Osmanská říše vstoupila do války na straně Ústředních mocností na přelomu října a listopadu 1914 poté, co osmanské loďstvo s podporou německých křižníků SMS Breslau a SMS Goeben napadlo ruské přístavy v Černém moři.[64]

Poslední z evropských velmocí a předválečný člen Trojspolku, Itálie, která na počátku konfliktu vyhlásila neutralitu, vstoupila do války na straně Dohody 23. května 1915, kdy vyhlásila válku Rakousko-Uhersku.[65] Na stranu Německa a jeho spojenců se v říjnu roku 1915 postavilo také Bulharsko. Rumunsko naopak v roce 1916 podpořilo mocnosti Dohody. Spojené státy se do první světové války na straně Dohody přidaly v dubnu roku 1917.[66] Do světového konfliktu se v jeho průběhu na straně Dohody zapojilo i Portugalsko, Řecko a další mimoevropské státy.

1914Editovat

Od uzavření francouzsko-ruského spojenectví se německé velení začalo připravovat na budoucí válku s početně silnějšími protivníky na dvou frontách. Náčelník německého generálního štábu Alfredem von Schlieffenem proto vypracoval tzv. Schlieffenův plán, který předpokládal pomalou mobilizaci v Rusku. Devadesát procent německých sil mělo mezitím rychlým manévrem přes území neutrálního Lucemburska, Belgie a Nizozemí vniknout do severozápadní Francie, následně se stočit na jih, obsadit Paříž, obklíčit francouzská vojska ve východní části země a zničit je. Teprve poté mělo být jádro německých sil přesunuto na východ proti Rusku.[67] Schlieffenův nástupce v čele generálního štábu, Helmuth von Moltke mladší však v obavách z francouzského postupu rozhodl o posílení levého křídla svých sil na západě a také jednotek čelících ruské přesile na východě na úkor oslabení útočících svazů na pravém křídle hlavního útoku. Rozhodl se navíc omezit obchvat pouze na území Belgie a Lucemburska, aby německý postup nevyprovokoval Británii.[68]

 
Joseph Joffre, náčelník štábu francouzské armády v letech 1914 až 1916, vojáky přezdívaný papa Joffre[69]

Po vypuknutí války Německo dle upraveného Schlieffenova plánu nerespektovalo neutralitu Lucemburska a Belgie, přes jejichž území postupovalo k francouzským hranicím. Německý postup na západní frontě, která se od počátku války stala rozhodujícím bojištěm, však i kvůli nečekanému odporu Belgičanů nebyl dostatečně rychlý. Přesto Němci po dobytí belgických pevností Liège a Namuru, vítězstvích v bitvách u Monsu a u Charleroi a po obsazení Bruselu postoupili na území Francie. Během bojů v Belgii se německá armáda dopustila řady zločinů na civilním obyvatelstvu, které na západě označili jako znásilnění Belgie.[70] Kvůli porušení belgické neutrality vstoupili Britové do války a na kontinent byl na pomoc Francouzů a Belgičanů odeslán Britský expediční sbor. Britové i Francouzi se však museli před postupujícími Němci stáhnout až do blízkosti Paříže. Německé armádě se Francouze, kteří kladli nečekaně tuhý odpor, nepodařilo obklíčit. V polovině září se navíc Francouzům a Britům podařilo provést protiútok a vyčerpané německé síly porazit v strategicky významné bitvě na řece Marně („Zázrak na Marně“). Moltke byl donucen nařídit ústup od Marny za řeku Aisne, načež byl odvolán a do čela německé armády byl dosazen generál Erich von Falkenhayn.[71] Obě strany se následně snažily obranná postavení nepřítele obejít, takže v průběhu podzimu podnikaly pokusy o obchvatné údery známé jako závod k moři. Jakmile však frontová linie dosáhla Severního moře, vznikla na západě patová situace.[72] Úvodní německý postup se změnil v zákopovou poziční válku, kterou se obě strany v průběhu války marně pokoušely novým útokem prolomit.

 
Postupující ruská pěchota, srpen roku 1914

Druhou trhlinu dostal původní německý plán na počátku války na východní frontě. Rusko totiž dokázalo zmobilizovat 34 divizí a překročit hranice dříve, než se čekalo. Ruská 1. a 2. armáda pod velení generálů Rennenkampfa a Samsonova zaútočily proti Východnímu Prusku, porazily slabá německá vojska u Gumbinnenu (Gusev) a ohrožovaly Královec. V kritické situaci jmenoval von Moltke velitelem 8. německé armády bránící pozice na východní frontě Paula von Hindenburga a náčelníkem jeho štábu Ericha Ludendorffa.[73][74] Hindenburgovi a Ludendorffovi se podařilo v srpnu a na počátku září zvítězit nad Rusy v bitvách u Tannenbergu a u Mazurských jezer. V boji byla zničena ruská 2. armáda, poražený generál Samsonov spáchal sebevraždu a Rennenkampf byl se zbytkem sil vytlačen z Východního Pruska.[75] Přes tyto úspěchy bylo německému velení jasné, že původní plán na rychlé vítězství na západě se už nepodaří uskutečnit.[76]

Hlavní masa ruských sil na východní frontě mezitím zaútočila proti rakousko-uherskému úseku fronty v Haliči, kde byly soustředěny 3., 4., 5. a 8. ruská armáda pod vrchním velením generála Nikolaje Judoviče Ivanova.[77] Přes úvodní nezdar u Krašniku ruská vojska postupovala na rakousko-uherské území velmi rychle a Rakušané, kteří původně soustředili své síly především proti Srbsku, jejich přesilu nedokázali zastavit.[77] Rusové na přelomu srpna a září porazili Rakušany v bitvě o Halič, obsadili Lvov a v listopadu pronikli až k hřebenům Karpat. Za frontovou linií se ocitla rakousko-uherská pevnost Přemyšl, kde se během několikaměsíčního obléhání ruským útokům bránilo téměř 140 000 obležených rakousko-uherských vojáků[78] Tyto porážky a obrovské ztráty rakousko-uherské armády donutily německé velení posílit východní frontu a přispěchat svému spojenci na pomoc, neboť ruský postup kromě Horních Uher ohrožoval i německé Slezsko.[79] Po bojích na Visle a u Lodže se Centrálním mocnostem podařilo východní frontu před koncem roku alespoň částečně stabilizovat.[80]

Na srbské frontě mělo na počátku války iniciativu Rakousko-Uhersko. Náčelník rakousko-uherského generálního štábu Franz Conrad von Hötzendorf však podcenil Srby, kteří mohli ke své efektivní obraně využívat hraniční řeky, hornatý terén i zkušenosti z předchozích bojů v balkánských válkách.[81] Přestože část sil musela být přesunuta proti postupujícím Rusům, rozhodl se generál Oskar Potiorek, velitel rakousko-uherské armády na Balkáně, napadnout nepřítele s 5. a 6. armádou. Rakouský útok ze západu z Bosny a Hercegoviny ve směru na Valjevo a Užici měl zprvu výhodu překvapení, protože srbský velitel, vojvoda Radomir Putnik očekával hlavní nápor ze severu ve směru na Bělehrad.[82][83] V srpnu překročila rakousko-uherská vojska o síle přibližně 200 000 mužů Sávu a Drinu a zmocnila se města Šabac. Rakouská 3. armáda bojovala pod velením von Franka proti srbské 5. armádě pod vedením Pavla Jurišiće Sturma. Poté, co se k srbské 3. armádě přidala i nově zmobilizována 2. armáda pod vedením generála Stepanoviće, se srbským vojskům podařilo v bitvě u Ceru zvítězit. Po necelých 14 dnech neúspěšné ofenzívy nařídil Potiorek rakouským vojskům ustoupit zpět za hranice. Stepan Stepanović byl po vítězství povýšen na vojvodu – polního maršála. Rakušané v boji ztratili 600 důstojníků a přes 22 000 padlých a raněných vojáků. Srbské ztráty dosáhly 16 000 mužů.[84]

 
Srbští vojáci překračující řeku Kolubaru

Srbové povzbuzení prvotním úspěchem a ruským vrchním velením podnikli proti Rakousko-Uhersku nečekanou protiofenzívu. 6. září překročila srbská první armáda ve Sremu Sávu, kde nakrátko držela obranné pozice. Avšak Srbové se odtud kvůli rostoucímu rakouskému tlaku museli záhy stáhnout.[82] Srbské vrchní velení následně naplánovalo útok na západ proti Bosně a Hercegovině, kterého se zúčastnila i černohorská armáda. Srbská a černohorská vojska překročila Drinu u srbsko-bosensko-černohorské hranice, dobyla Jahorinu a Pale a přiblížila se k Sarajevu, avšak v říjnu je rakousko-uherský protiútok donutil stáhnout se zpět za hranice.[82] Druhý velký rakousko-uherský úder proti Srbsku začal 7. září, kdy se rozhořela bitva na Drině. Rakušanům se částečně podařilo prolomit srbskou obranu u soutoku Driny se Sávou a vytvořit zde předmostí, odkud se pak v říjnu dokázali probít dál do vnitrozemí. Srbští vojáci byli vyčerpaní a klesala jim morálka, neboť neměli dostatečné zimní vybavení a v určitých chvílích jim dokonce chyběla munice. Rakousko-uherské jednotky obsadily téměř celý severovýchod Srbského království, dobyly Šabac, Valjevo a 2. prosince 1914 obsadily Bělehrad.[85] Ve Vídni se vedle výročí nástupu císaře Františka Josefa na trůn oslavoval i pád hlavního srbského města, z Berlína přišla císaři gratulace a světové noviny tvrdily, že obsazení Bělehradu způsobilo pád Srbska. Srbské vojáky hájící linii u řeky Kolubary musel povzbudit sám král Petr I. Karađorđević.[86] Generál Živojin Mišić, velitel 1. srbské armády zahájil 3. prosince v sedm hodin ráno silnou přípravou dělostřelectva velkou protiofenzivu. Vyčerpaní a zaskočení rakousko-uherští vojáci byli v bitvě na Kolubaře poraženi. Při ústupu pak Rakušané nestíhali budovat obranné linie, načež byli nuceni vyklidit i samotný Bělehrad a srbská vojska je do půlky prosince znovu zahnala zpět za hranice. Fronta se tak po krvavých a neúspěšných rakousko-uherských útocích na konci roku 1914 vrátila do výchozích pozic na hraničních řekách. Oskar Potiorek byl po těchto porážkách zbaven velení. Rakušané přišli během neúspěšných ofenziv o 230 000 padlých, raněných a zajatých mužů.[87] Srbské ztráty na životech však byly také obrovské. Během prvního válečného roku se vyšplhaly na 110 000 zemřelých a ve válkou poničené zemi navíc vypukla epidemie tyfu.[88][89]

 
Těla umrzlých osmanských vojáků po porážce u Sarikamiše

Do války se v říjnu 1914 zapojila také Osmanská říše, která se díky vlivu ministra války Envera Paši přidala na stranu Ústředních mocností.[90] 29. října napadlo osmanské loďstvo spolu s německými křižníky SMS Breslau a SMS Goeben ruské černomořské přístavy, načež Rusko 1. listopadu vypovědělo Osmanské říši válku a stejný krok udělali v listopadu také Britové a Francouzi.[91] Vstup Osmanů do války proti Dohodě otevřel množství nových bojišť. Na Kavkaze se boje mezi Rusy a Turky záhy rozhořely na kavkazské frontě. Britové se s Osmany střetli v bojích o Sinaj, v Persii a Mezopotámii. Britové a Francouzi se obávali, že sultán Mehmed V. může jako chalífa a duchovní hlava muslimů ohrozit vyhlášením džihádu pozice dohodových mocností v koloniích, především v severní Africe a Indii.[92] Pro Rusko navíc vstup Osmanské říše do války znamenal přerušení jejich hlavní zásobovací trasy, neboť Turci uzavřeli možnost dohodových lodí zásobovat Rusy přes Černé moře.[92] Ruské síly pod velením generála Berchmana zahájily v listopadu první ofenzívu na Kavkaze, avšak v polovině listopadu spustila osmanská 3. armáda vedená Enverem Pašou protiútok a zatlačila ruská vojska zpět za hranice směrem k městu Kars. Osmanská armáda ale nebyla připravená na zimní tažení, ve vysokohorském terénu utrpěla během sněhových bouří obrovské ztráty, načež byla Rusy na přelomu roku 1914 a 1915 poražena v bitvě u Sarikamiše.[93] Následoval kolaps a ústup Osmanů, takže z původních 100 000 vojáků Envara Paši většina padla, dezertovala nebo zemřela v horách na následky podchlazení a z tažení se vrátilo jen 18 000 mužů.[93] Válka se pro Turky nevyvíjela dobře ani na Blízkém východě, protože po vstupu Osmanské říše do války se Britové rozhodli chránit své pozice v Perském zálivu. Nejprve uznali suverenitu Kuvajtu a 7. listopadu 1914 se pak 6. indická divize přeplavená nejprve do Bahrajnu vylodila v Mezopotámii. Zde britské síly napadly Osmany bránící pevnosti při ústí Eufratu. Britové se během Mezopotámského tažení zmocnili 9. prosince Basry a následně pokračovali v postupu směrem na Bagdád.[94]

Boje první světové války se v roce 1914 rozšířily i na světová moře a do kolonií, kde museli Němci čelit náporu Dohody. Již 27. srpna 1914 kapituloval před Brity a Francouzi německý Togoland.[95] Početné britské síly z Jihoafrická unie zahájily útok proti Německé jihozápadní Africe hned po vypuknutí války a německé jednotky se musely útoku bránit také v Kamerunu.[96] V září zvítězili Němci v jihozápadní Africe v u Sandfonteinu, avšak nejhouževnatější odpor kladli v Německé východní Africe, kde se proslavil generál Paul von Lettow-Vorbeck. Lettow-Vorbeckovy výpady do Ugandy a Keni donutily Brity k protiútoku, avšak britské a indické síly byly v listopadu drtivě poraženy v bitvě o Tangu.[97] Válka zasáhla i císařské kolonie v Pacifiku, kde státy Dohody napadly území Německé Nové Guineje. 29. srpna obsadily novozélandské síly Samou a Australané 17. září dobyli Zemi císaře Viléma (Papua Nová Guinea), Šalomounovy ostrovy a Bismarckovo souostroví. Japonsko, které válku Německu vyhlásilo 23. srpna, během října obsadilo Mariánské ostrovy, Karolíny a Marshallovy ostrovy.[95] Japonci podpoření Brity navíc napadli hlavní německý přístav na Dálném východě, Čching-tao, jehož posádka po ostřelování pevnosti kapitulovala 7. listopadu.[95] Britové a Japonci tímto útokem donutili německou Východoasijsou eskadru opustit svou námořní základnu v Čching-tao. Velitel eskadry Maximilian von Spee se z obklíčení pokusil uprchnout přes Tichý oceán. Po doplutí k břehům Chile zde Němci 1. listopadu překvapili čtveřici britských křižníků, z nichž dva potopili v bitvě u Coronelu.[98] Eskadra Maxmiliana von Spee byla Brity zničena 8. prosince v bitvě u Falklandských ostrovů, přičemž se podařilo uprchnout pouze křižníku Dresden, který však po dostižení Brity v roce 1915 potopila u ostrovů Juana Fernándeze vlastní posádka.[98] Křižník SMS Emden se ještě předtím oddělil od Východoasijské eskadry, načež vplul do Indického oceánu, kde několik měsíců narušovat obchodní trasy Dohody. Dostižen a potopen byl 9. listopadu v bitvě u Kokosových ostrovů.[99] Porážka německého loďstva u Falklandských ostrovů tak prakticky ukončila činnost německého hladinového loďstva na oceánech a Širokomořské loďstvo blokované britskou Grand Fleet bylo uvězněno v německých přístavech.[100]

1915Editovat

 
Němečtí vojáci s kulometem MG 08

Na západní frontě se obě strany nadále neúspěšně snažily prolomit patovou situaci. Němci po selhání úvodního náporu v prvním roce války odveleli část sil na východní frontu a na západě se v roce 1915 soustředili především na obranu. Britské a francouzské útoky v krajích Champagne a Artois opakovaně selhávaly a obě strany se snažily najít způsob, jak prorazit neprostupnou linii zákopů.[101] Německá armáda i vojska Dohody začaly ve velkém měřítku využívat minomety. Francouzi vyzbrojovali svou pěchotu ručními granáty a Němci nasadili nedaleko Verdunu vylepšené plamenomety.[102] K prvnímu neúspěšnému pokusu s využitím bojového plynu došlo v lednu 1915 na východě během bitvy u Bolimówa. Němci poprvé úspěšně použili plynový útok ve větším měřítku během druhé bitvy u Yper v dubnu 1915. Bojové plyny jako fosgen nebo yperit později na západní frontě využívaly obě strany.[103]

 
Sergej Prokudin-Gorskij: Rakousko-uherští zajatci na východní frontě

Německé hlavní velení se kvůli situaci na západě a po vítězství v druhé bitvě u Mazurských jezer začátkem roku 1915 rozhodlo změnit strategický plán vedení války a na nátlak Hindenburga a Ludendorffa se v tomto roce zaměřilo na uskutečnění velkého průlomu na východní frontě. V Karpatech a na území východního Slovenska probíhaly během celé zimy a jara 1915 tvrdé boje mezi rakousko-uherskou a ruskou armádou. Velitel Conrad von Hötzendorf se během bitvy v Karpatech pokoušel prorazit skrz ruské linie k stále obležené pevnosti Přemyšl. Rakousko-uherské útoky však byly odraženy a tři neúspěšné ofenzívy během tuhé zimy a v těžkém horském terénu stály Rakousko-Uhersko ztráty ve výši 800 000 mužů.[104] 22. března kapitulovala posádka Přemyšlu, načež do ruského zajetí padlo přibližně 120 000 rakousko-uherských vojáků.[105] Rusové následně přistoupili v Karpatech k protiútoku, během něhož obsadili Dukelský, Užocký a Lupkovský průsmyk a skrz pozice vyčerpaných Rakušanů se probili až na Slovensko. Ruská vojska tehdy obsadila i východoslovenská města Bardejov, Svidník, Stropkov, Medzilaborce, Sninu a Humenné. Část české i slovenské politické reprezentace tehdy počítala s brzkým osvobozením země Rusy a připravovala vznik samostatného státu vázaného na Rusko. První československý odboj se v zahraničí zkonsolidoval kolem osobností T. G. Masaryka, Edvarda BenešeMilana Rastislava Štefánika, načež byl v říjnu 1915 ustanoven Český komitét zahraniční.[106] Odboj v českých zemích ochromila počátkem roku 1915 vlna zatýkání.[107]

Rakušané díky podpoře německé 11. armády pod velením generála Augusta von Mackensena v květnu drtivě porazili ruskou armádu v bitvě u Gorlice. Rusové tlačení ofenzívou Ústředních mocností byli donuceni ustoupit téměř 500 km na východ. Ruská armáda byla vytlačena z Polska, z Litvy a z části Lotyšska a Běloruska. Vojska Ústředních mocností tehdy mimo jiné obsadila Lvov, Varšavu a Vilnius.[108] Úplně porazit ruská vojska se však Německu a Rakousko-Uhersku nepodařilo. Na podzim 1915 se fronta ustálila na linii Západní Dvina (Daugava) – jezero NaračStrypa (řeka protékající také haličským, dnes ukrajinským Zborovem).[109] V té době začali Němci tajně finančně podporovat ruské exilové bolševické revolucionáře.[110] Počítali, že pokud padne carský režim v Rusku, zbaví se jednoho nepřítele a uvolněné vojáky budou moci přesunout z východní fronty na západ.[110] V důsledku těžké porážky car Mikuláš 21. srpna odvolal z pozice nejvyššího ruského velitele velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče Romanovova a sám se postavil na jeho místo.[111]

Carův bratranec Nikolaj byl pověřen převzetím velení ruské armády na kavkazské frontě, kde po porážce Osmanů u Sarikamiše docházelo k dalším srážkám především v okolí jezera Van a Urmijského jezera při hranici s Persií, kde se Turci přechodně zmocnili města Tabríz. Arméni v této oblasti povstali proti Osmanům a bránili město Van do příchodu ruských sil.[112] Osmanské úřady obvinily Armény z kolaborace s Rusy a v dubnu 1915 začaly s hromadnými deportacemi a masakry arménského obyvatelstva, které byly označeny jako arménská genocida.[112] Turci během války tvrdě zakročili i proti dalším křesťanským menšinám na území Osmanské říše, přičemž se hovoří především o genocidě Řeků a Asyřanů. Kromě bojů na Kavkaze a v severní Persii se Osmané museli bránit také pokračujícímu britskému tažení v Mezopotámii, kde se Britové v létě zmocnili Amary a v listopadu se probili až k Bagdádu. Zde však byli v bitvě u Ktésifónu zastaveni a donuceni stáhnout se k městu Kút.[113] O ofenzívu se Osmané s německou podporou pokusili v oblasti východního Středomoří, kde bylo jejich cílem dobýt Suezský průplav a Egypt a odříznout tak Spojené království od zásob a posil mířících do Británie z kolonií. Osmanská 4. armáda o síle 19 000 mužů se z Damašku k Suezu snažila nepozorovaně přesunout přes Sinajskou poušť. Letecký průzkum však tento postup záhy odhalil, a tak když se Osmané na počátku února přiblížili ke kanálu, Britové již stihli na západním břehu vybudovat silná opevnění.[113] Pokus o stavbu pontonových mostů selhal a indické jednotky útok odrazily.[113]

 
Vyloďování dohodových sil na poloostrově Gallipoli

Aby obnovily námořní spojení s Ruskem a odlehčily situaci na srbské frontě, rozhodly se státy Dohody na počátku roku 1915 napadnout Osmanskou říši v oblasti černomořských úžin. Po dobytí Dardanel a následném obsazení hlavního města Konstantinopole (dnešní Istanbul), se očekávalo vyřazení Osmanské říše z války, přičemž zastáncem tohoto plánu byl především první lord admirality, Winston Churchill.[114] Námořní operace však kvůli minovým polím a pobřežním dělům bránícím v jejich odstranění ztroskotala.[115] Velitelé Dohody se proto rozhodli k vylodění pěchoty na poloostrově Gallipoli. Krvavé bitvy o Gallipoli se na straně Dohody kromě Britů a Francouzů zúčastnili především vojáci Australsko-novozélandského sboru (ANZAC). Pokusy dohodových sil o průlom ztroskotaly a dlouhé poziční boje nepřinesly Dohodě žádné výsledky. Na konci roku bylo rozhodnuto neúspěšnou operaci ukončit, přičemž poslední vojáci Dohody byly z poloostrova staženi na počátku roku 1916.[116]

 
Jednotky italských Alpínů během bojů v roce 1915

Další nová fronta se v Evropě otevřela 23. května 1915, kdy do války proti Rakousko-Uhersku vstoupila Itálie. Itálie svého bývalého spojence z Trojspolku napadla na základě Londýnské dohody se západními mocnostmi. Smlouva Italům na úkor Rakousko-Uherska slibovala zisk Jižního Tyrolska, Tridentska, Istrie a Dalmácie. Přestože měli Italové v oblasti nad Rakušany početní převahu, značná část italské fronty se rozkládala ve vysokohorských oblastech Alp, což zvýhodňovalo bránící se rakousko-uherskou armádu. Italské velení v čele s generálem Luigim Cadornou přesto usilovalo o iniciativu, která byla namířená do nejhůře bránitelné oblasti v údolí řeky Soči.[117] V průběhu roku 1915 došlo na sočské frontě ke čtyřem bitvám, které italští útočníci i rakouští obránci zaplatili obrovskými ztrátami. Italům se přes zanedbatelné územní zisky rakousko-uherské pozice prolomit nepodařilo.[118]

Ústřední mocnosti byly úspěšné i na Balkáně. S přípravou na koordinovaný útok proti Srbsku a Černé Hoře začali Rakušané s podporou Němců již na jaře. Zástupci Ústředních mocností i Dohody se snažili zajistit důležité spojenectví Bulharska. To se do války na straně Centrálních mocností zavázalo vstoupit za příslib srbské Makedonie. Vrchní velitel celé operace August von Mackensenna počítal s hlavním útokem mířeným proti Srbsku ze severu, přičemž Bulhaři měli k úspěchu ofenzívy přispět útokem z východu.[119] Vojska Ústředních mocností čítala včetně Bulharů přibližně 500 000 mužů a výrazně tak převyšovala 250 000 srbských vojáků.[119] Společný útok rakousko-uherských a německých sil začal 6. října překročením Sávy a Dunaje. O tři dny později padl Bělehrad a 14. října vyhlásilo Srbsku válku Bulharsko, jehož vojsko vpadlo do boku ustupující srbské armádě. Přes tuhý odpor se srbští vojáci začali z hrozícího obklíčení stahovat. Francouzi jim sice na pomoc v okolí Soluně vylodili svou Orientální armádu pod velením generála Sarraila, avšak Bulhaři tento protiútok odrazili.[119] Jelikož Bulharsko odřízlo ústupovou cestu, nařídil vojvoda Putnik zbytkům srbské armády ústup k Jadranu přes území Černé Hory a Albánie. Během strašného zimního pochodu přes albánské hory zahynuly na přelomu roku 1915 a 1916 tisíce srbských vojáků, civilistů i rakousko-uherských zajatců.[119] 140 000 přeživších bylo díky lodím Dohody následně přepraveno na ostrov Korfu.[120] Ústřední mocnosti do konce listopadu obsadily celé Srbsko a v lednu 1916 pak také Černou Horu. Německo získalo přes Rakousko-Uhersko a Bulharsko přímý kontakt s Osmanskou říší. I díky této strategické situaci Dohoda neuspěla během ofenzívy na poloostrově Gallipoli. Zcela ukončit boje na Balkáně se však Německu a jeho spojencům i přes toto vítězství nepodařilo, protože nedošlo ke zničení nově otevřené fronty v Makedonii a zbytky srbské a černohorské armády udržovaly obranné pozice také v Albánii.

 
Souboj francouzské vzducholodi s německým letadlem v roce 1915

Na africkém kontinentu se nadále bojovalo v německých koloniích Kamerunu, Namibii a v Německé východní Africe. V Kamerunu síly Dohody v listopadu postoupily do vnitrozemí a přinutily většinu německých obránců ustoupit do neutrální Španělské Guineje. Poslední německá posádka v Moře na severu země se vzdala v únoru následujícího roku.[121] Windhoek, hlavní město Německé jihozápadní Afriky, obsadili Jihoafričané 25. května. Němci se bránili na severu této kolonie do července, kdy kapitulovali.[122] Posledním místem německého odporu v Africe tak zůstala Německá východní Afrika.[123] Nově se do první světové války zapojilo náboženské hnutí Senussi v italské Libyii. Senussijští povstalci podporovaní Osmany a Němci napadli Italy a ze západu navíc ohrožovali britské pozice v Egyptě. Na moři se operace hladinových sil koncentrovaly do evropských vod poté, co britská Royal Navy zlikvidovala během let 1914 a 1915 drtivou většinu německých plavidel operujících v zámoří. Již v lednu 1915 došlo u Dogger Banku k bitvě mezi britskými a německými bitevními křižníky, v níž byla početně slabší německá eskadra poražena, ovšem před úplným zničením se jí podařilo vyváznout.[124] Po vstupu Itálie do války se boje rozšířily i na Jadran, kde se rakousko-uherské námořnictvo střetlo s italskou Regia Marina v bojích o Palagružu a v bitvě u Drače. Velká Británie navíc brzy po vypuknutí války přistoupila k námořní blokádě Německa a jeho spojenců.[125] Odříznutí Německa od nepostradatelných vojenských i nevojenských dodávek se projevilo velmi efektivně. Británie blokádou porušila uznávané mezinárodní právo, dané několika mezinárodními dohodami v průběhu minulých dvou století.[126] Aby zabránila vstupu jakékoli lodi do celého Atlantského oceánu, zaminovala Británie mezinárodní vody, čímž ohrozila i neutrální lodě.[127] Německo 4. února prohlásilo vody okolo Britských ostrovů za válečnou zónu, ve které budou všechny potápěny i všechny obchodní lodě.[128] 7. května potopila německá ponorka parník RMS Lusitania mířící do Liverpoolu, přičemž zahynulo 1 201 osob.[128] Protože na porušení mezinárodního práva Velkou Británií byla minimální odezva, Německo očekávalo stejnou odezvu na svou neomezenou ponorkovou válku, ke které přistoupilo začátkem roku 1917.[129] Během roku 1915 nasadilo německé letectvo na západní frontě stíhací jednoplošník Fokker se synchronizátorem střelby, který německé straně zajistil v roce 1915 dominanci ve vzdušném prostoru. Od počátku roku navíc začaly německé zepelíny s nálety na britské území a 31. května tyto vzducholodě poprvé bombardovaly také Londýn.[130]

1916Editovat

 
Britský tank Mark I během bitvy na Sommě

Země Dohody i německé hlavní velení pochopily, že rozhodnutí musí přinést západní fronta. Obě strany proto plánovaly na této frontě na rok 1916 velké ofenzívy. Erich von Falkenhayn připravil útok směřující proti francouzské pevnosti Verdun.[131] Německé velení počítalo s tím, že Francouzi budou Verdun bránit z důvodů prestiže až do posledního muže. Falkenhayn zde chtěl francouzskou armádu nechat vykrvácet a otevřít si tak cestu na Paříž.[117] Německá ofenzíva v tomto prostoru začala 21. února mohutným ostřelováním a z počátku se zdálo, že bude úspěšná. Němcům se rychle podařilo obsadit pevnost Douamont a těžké boje se sváděly i o pevnosti Vaux a Thiaumont. Francouzští obránci však pokračující útok ustály a opotřebovávací úporné boje o Verdun nakonec rozhodnutí nepřinesly. Bitva u Verdunu trvající od února do prosince roku 1916 představuje nejdelší bitvu první světové války.[132] Francouzi v ní ztratili 542 000 a Němci 434 000 vojáků.[133][132] Ještě v průběhu bojů o Verdun podnikla Dohoda na západě velkou ofenzívu v oblasti Pikardie. Nový velitel britských sil, Douglas Haig ve snaze o zmírnění německého tlaku na Verdun naplánoval útok na řece Sommě na počátek července. Anglofrancouzská letní ofenzíva vyústila v bitvu na Sommě, nejkrvavější bitvu v dějinách první světové války, v níž Britové 15. září poprvé nasadili do boje tanky.[134] Britské ztráty se za necelých pět měsíců bojů vyšplhaly na 420 000 a francouzské 195 000 mužů.[135] Němci přišli o 450 až 600 000 vojáků[135] a dohromady tak na obou stranách zemřelo, bylo zraněno nebo padlo do zajetí více než 1 300 000 vojáků.[132] Západní fronta se však prakticky nepohnula z místa. V srpnu nahradil Falkenhayna ve velení německé armády generál Hindenburg[136] a francouzského vrchního velitele Joffreho v prosinci vystřídal generál Robert Nivelle.[137]

 
Rumunští vojáci překračující Dunaj na podzim roku 1916

Na východní frontě se na počátku roku 1916 připravovali na nový úder proti Ústředním mocnostem Rusové. Na jaře se pokusili o ofenzívu východně od Vilna a u Naračského jezera, avšak Němci tyto výpady dokázali odrazit.[138] Úspěšnější byla letní ruská ofenzíva připravená novým velitelem jihozápadního frontu, generálem Alexejem Brusilovem. Útok, který Rusové zahájili 4. června na 450 km fronty, zcela zaskočil rakousko-uherskou armádu.[139][140] Ruská vojska prolomila obranné linie Ústředních mocností mezi městy Luck a Černovcy a místy postoupila až o 100 km na západ. Velký úspěch zaznamenala ofenzíva hlavně na jihozápadě fronty, kde se Rusové probili do východní Haliče a zpět ke Karpatům a pod vedením generála Lešického obsadili prakticky celou Bukovinu. Brusilovovu ofenzívu se Ústředním mocnostem podařilo zastavit jen díky přesunutí části sil ze západní a italské fronty, avšak do ruského zajetí padlo během června 350 000 vojáků.[141] Rumunsko povzbuzeno ruským postupem do Bukoviny vyhlásilo na základě Bukurešťské smlouvy 27. srpna válku Ústředním mocnostem, přičemž plánovalo zaútočit na Rakousko-Uhersko v prostoru Karpat.[142] Vstup Rumunů do války však Brusilovově ofenzívě nepomohl, protože frontová linie se roztáhla do šířky a zpomalující ruský postup se pak zcela zastavil. Rumunská vojska zahájila útok na rakousko-uherské území 27. srpna a Rumunům se podařilo proniknout zhruba 80 km do uherského Sedmihradska.[142] Ústřední mocnosti však měly v oblasti dostatek sil a záhy provedly zdrcující protiútok. Bulhaři s německou a osmanskou podporou postoupili 1. září do Dobrudži a a 18. září podnikli v Karpatech protiútok také Rakušané podporovaní Němci.[142] Když se pak 21. listopadu armáda Ústředních mocností přepravila u Svištova přes Dunaj, rumunská obrana se začala hroutit. Vojska Ústředních mocností obsadila 6. prosince Bukurešť a zbývající se rumunské síly se musely stáhnout do Moldávie.[143]

 
Černohorci bránící v roce 1916 pozice při pohoří Lovćen

Úspěšné tažení v Rumunsku však v Rakousko-Uhersku na podzim zastínily těžké politické rány. Předseda předlitavské vlády Karl von Stürgkh se 21. října stal obětí atentátu. O měsíc později, 21. listopadu pak navíc zemřel i starý císař František Josef I., který představoval největší oporu válkou oslabené monarchie.[144] Na rakousko-uherský po něm trůn nastoupil jeho prasynovec Karel I., který se 2. prosince ujmul i vrchního velení armády monarchie. Vedle náporu Rusů na východní frontě museli Rakušané v roce 1916 navíc nadále čelit i těžkým bojům s italskou armádou. V květnu provedla rakouská vojska nečekaný útok v Tridentsku u Rovereta. Po příchodu italských posil a vyslání části rakouských oddílů na východ, kde bylo potřeba podpořit obranu fronty proti Brusilovově útoku, byla však tato rakouská ofenzíva v červenci zastavena. Boje mezitím pokračovaly i v údolí řeky Soči, kde se během roku uskutečnilo dalších pět bitev. V rámci šesté bitvy dobyli v srpnu útočící Italové město Gorizii, avšak přesto byl jejich postup vzhledem k obrovským ztrátám zanedbatelný. Rakušané v lednu dokončili obsazení Černé Hory a za ustupujícími zbytky srbské a černohorské armády postoupili do Albánie.

Na Blízkém východě se na počátku roku 1916 dařilo vítězit Osmanské říši, která musela nepřátelům rovněž čelit hned na několika frontách. Poslední jednotky ANZAC se v lednu stáhly z poloostrova Gallipoli a velký úspěch zaznamenali Osmané i v Mezopotámii, kde byly britské síly obležené v Kútu donuceny v dubnu kapitulovat. Na přelomu dubna a května pak navíc osmanská armáda zahájila další ofenzivu na Sinaj, kde pronikla až za Suezský průplav a začátkem září Osmané postoupili hlouběji za hranice Íránu. Odtud však byli do prosince ruskou armádou znovu vytlačeni. Také na kavkazské frontě museli Osmané čelit novému náporu Rusů, kteří postoupili do Východní Anatolie a obsadili města Erzurum a Erzincan. V polovině dubna se pak ruská armáda pod velením generála Nikolaje Judeniče probila až k jižním břehům Černého moře, kde obsadila přístav Trabzon.[145] Přestože Rusové ještě v létě porazili Osmany v bitvě o Erzincan, frontová linie se ustálila a otřesená osmanská armáda dokázala tuto linii udržet. Vedle ruského tlaku na kavkazské frontě se navíc turecká vláda musela od léta 1916 potýkat s povstáním Arabů podpořených Brity. Království Hidžáz s centrem v Mekce vyhlásilo samostatnost na Osmanské říši a do čela protitureckého Arabského povstání se postavil král Husajn ibn Alí al-Hášimí. Během povstání a přerušení Hidžázské železnice se proslavil britský důstojník a rádce prince Fajsala, Thomas Edward Lawrence. Zároveň s vypuknutím Arabského povstání vyrazil na sinajské frontě do útoku Egyptský expediční sbor. Britské síly obsadily 20. prosince město Aríš a postupně vytlačili Osmany ze Sinajského poloostrova.[146]

 
Bitevní lodi HMS Warspite a HMS Malaya během bitvy u Jutska

Na přelomu května a června 1916 došlo u pobřeží Jutského poloostrova k dlouho očekávané konfrontaci hlavních britských a německých námořních sil, avšak v bitvě u Jutska se početně slabší německé flotile podařilo vyváznout. Přestože Britové utrpěli v bitvě vyšší ztráty, zůstalo jádro obou loďstev nedotčeno a poměr sil na moři se nezměnil. Početní převaha Royal Navy tak umožňovala Britům pokračovat v účinné námořní blokádě německého loďstva, které se po šťastném vyváznutí u Jutska již do další konfrontace hlavních sil vstoupit neodvážilo.[147] Nadále pokračovala také ponorková válka. Rakousko-uherská ponorka SM U 5 potopila 8. června nedaleko Valony italský křižník Prinzipe Umberto, přičemž zemřelo přes 1700 osob.[148]

Stále výrazněji se začal projevovat sílící odpor proti pokračující válce. Ve středoasijském Turkestánu se muslimské obyvatelstvo začalo bouřit proti carskému režimu, když došlo ke zrušení výjimky zprošťující muslimy povinné vojenské služby. Toto hnutí později přerostlo v ozbrojené Basmačské povstání potlačené teprve ve 20. letech Sovětským svazem. Nespokojenost s probíhající válkou se promítla i do povstání Irů bouřících se proti britské nadvládě. Během Velikonočního povstání organizovaného Irským republikánským bratrstvem a podporovaného Němci došlo v Dublinu k šestidenním bojům s britským vojskem, které však vzpouru irských republikánů dokázalo potlačit.[149] Světový konflikt se však přesto dál rozrůstal. V roce 1916 se do války nově zapojilo Portugalsko, kterému Německo oficiálně vyhlásilo válku 9. března. Portugalsko totiž na žádost Spojeného království v únoru internovalo 36 německým a rakousko-uherských lodí kotvících v portugalských přístavech.[150] Itálie doposud válčící s Rakouskem navíc 28. srpna 1916 vyhlásila válku také Německu.[151]

1917Editovat

 
Pohlednice z pozice Haut-Rhin, Francie 1917

Začátkem roku 1917 byla vojska Ústředních mocností hluboko na nepřátelském území, avšak kvůli značnému roztažení svých armádních sborů na několika válečných jevištích již neměla síly na rozhodný útok.[152] Zdlouhavá válka a rostoucí izolace navíc neposkytovaly Německu a jeho spojencům příznivé vyhlídky. Proto se německá vláda již v prosinci roku 1916 obrátila na některé dohodové státy s mírovým návrhem, avšak Dohoda tyto návrhy 30. prosince rozhodně odmítla.[153] Vyjednávání o možnosti separátního míru pokračovalo i v roce 1917, nevedlo však k pozitivnímu výsledku. Německo v úsilí překonat námořní blokádu Dohody přistoupilo 31. ledna k neomezené ponorkové válce, což mimořádně zhoršilo nejenom vztahy s USA, ale také se státy latinské Ameriky a s Čínou.[154] V únoru navíc došlo k aféře po odhalení šifrované zprávy německého ministra zahraničí Arthura Zimmermanna, v níž německá strana nabízela Mexiku, že pokud vyhlásí Spojeným státům americkým válku, obdrží zpět bývalá mexická území v Arizoně, Novém Mexiku a Texasu.[155] Německá strana předpokládala, že neomezená ponorková válka vyprovokuje Američany ke vstupu do války. Němci se proto snažili vtáhnout Mexiko do vojenského konfliktu s USA tak, aby se pozdrželo přímé zapojení amerických sil v Evropě a Německo získalo dost času na rozhodující úder na západní frontě.[156] Po potopení osmi amerických lodí během února a března požádal americký prezident Woodrow Wilson na počátku dubna Kongres o podporu vyhlášení války Německu. USA pak válku Německému císařství vyhlásily 6. dubna.[157][158] Tím se vytvořila velká materiální i lidská převaha na straně Dohody, která se však neprojevila ihned. Do Evropy byly vyslány expediční síly pod velením generála Johna Pershinga. První Američané se ve Francii vylodili 24. června, načež se zapojili do bojů na západní frontě. Do konce roku pak bylo v Evropě nasazeno 180 000 amerických vojáků.[159] Spojené státy se během války s Německem a jeho spojenci nestaly členem Dohody, ale označovaly se jako Přidružená velmoc.[160]

 
Francouzský útok na německé pozice, Champagne 1917
 
Kanadští vojáci za tankem Mark I během bitvy o hřeben Vimy

Obrovské ztráty v bitvách o Verdun a na Sommě značně vyčerpaly německou armádu a nové německé velení se proto rozhodlo soustředit se na západě v roce 1917 především na defenzívu. Na počátku roku Němci dokončili vybudování nového obranného postavení, tzv. Hindenburgovu linii, za kterou se v březnu začali z taktických důvodů stahovat.[161] Spojenečtí velitelé povzbuzení německým ústupem a vstupem USA do války připravovali na západní frontě nové útoky. Dne 16. dubna zahájili Britové a Francouzi na 40 km při řece Aisně Nivellovu ofenzívu. V hlavním směru útoku u Soissonsu Francouzi poprvé nasadili tanky.[162] I kvůli nedostatečné dělostřelecké podpoře se Němcům podařilo Francouze odrazit. Průměrně se francouzským silám podařilo postoupit jen zhruba o 500 metrů. Francouzi přitom do počátku května ztratili 187 tisic mužů. Němečtí obránci přitom přišli o 167 tisíc padlých a raněných.[163] Dohoda se tak během bitvy na Aisně nedočkala očekávaného průlomu a ohromné ztráty předznamenaly dezerce a první velké vzpoury, které vypukly především v řadách vyčerpaných a demoralizovaných francouzských vojáků. Francouzi zareagovali odvoláním Nivella, kterého v květnu ve funkci vrchního velitele nahradil generál Philippe Pétain. Před válečný soud bylo postaveno 3 335 vojáků, avšak situaci ve francouzské armádě uklidnila teprve změna taktiky a zlepšení podmínek na frontě.[164] Prorazit se spojencům na západní frontě nepodařilo ani v dalších bitvách. V dubnu a květnu selhal britský pokus v bitvě u Arrasu, přičemž vysoké ztráty na životech britských letců vešly do povědomí jako tzv. Krvavý duben. Další útok Dohody u Yper známý též jako bitva u Passchendale trvající od července do listopadu stál Brity 310 000 mrtvých, raněných a zajatých vojáků. Jakýkoliv postup zde zastavil nepřekonatelný bažinatý terén. Němci v bitvě ztratili 260 000 a Francouzi 85 000 mužů.[165] V bitvě u Cambrai, do které se zapojili i američtí vojáci, zaznamenaly výraznější úspěch britské tanky podporované pěchotou.[166] Přesto Dohoda nedokázala v roce 1917 zlomit na západě houževnatý německý odpor a rozhodnout se mělo teprve v následujícím roce.

V bojujících zemích se stále silněji projevovaly příznaky vyčerpanosti. Inflace a hroutící se ekonomika nejsilněji zasáhly Rusko, kde se situace během tvrdé zimy na počátku roku 1917 stala kritickou. Nedostatečné zásobování měst potravinami a palivem vedlo k obrovským protestům a demonstracím proti carskému režimu. V Petrohradu se 8. března pochod k uctění Mezinárodního dne žen proměnil v masové demonstrace a následujícího dne v ulicích protestovalo na 200 000 dělníků.[167][168] Na stranu protestujících se v hlavním městě přidala i armáda a během únorové revoluce padl carský režim, když car Mikuláš II. abdikoval a trůn odmítl i jeho bratr Michail Alexandrovič Romanov. V Rusku následně došlo ke vzniku dvojvládí prozatímní vlády Georgije Lvova a Petrohradského sovětu. Rusové přesto dál pokračovali ve válce s Ústředními mocnostmi a v létě podnikli tzv. Kerenského ofenzívu.[169] Hlavní útok směřující na Lvov se připraveným Němcům podařilo odražit a ruská armáda částečně postoupila pouze proti rakousko-uherskému úseku fronty, načež 12. července obsadila Halyč.[170] Následoval úspěšný německý protiútok, během kterého Rusové ztratili Tarnopol a Černovcy. Prozatímní vláda, v jejímž čele stál od července bývalý ministr války Alexandr Kerenskij, ztrácela během pokračující války podporu dělníků i stále častěji dezertujících vojáků. Na počátku září dobyli Němci Rigu a 14. září byla vyhlášena Ruská republika.

 
Střelba do demonstrantů na Něvském prospektuPetrohradu během Červencové krize, 4. červenec 1917

Únorová revoluce v Rusku zaktivizovala i národně-osvobozenecké boje Čechů a Slováků. Začátkem roku 1917 nový ministr zahraničních věcí Rakousko-Uherska Otakar Černín pochopil, že totálně vyčerpaná říše je na pokraji zhroucení, a proto musí uzavřít separátní mír. Pokusy o uzavření míru s Dohodou bez Německa skončily bez úspěchu, jednak pro odpor Itálie, která požadovala část rakousko-uherského území, a jednak pro odpor jednotlivých národů žijících v monarchii a požadujících u dohodových států odtržení nebo zánik Rakousko-Uherska. Jednání císaře Karla se zástupci Dohody byla odhalena během tzv. Sixtovy aféry. Československý odboj přešel v roce 1917 do další fáze. Vznikala česko-slovenská zahraniční vojska, tzv. Československé legie, nejprve v Rusku, v prosinci 1917 potom ve Francii (včetně dobrovolníků z Ameriky) a v dubnu 1918 také v Itálii. Legionáři bojovali po boku Dohody s cílem „zasloužit“ Čechům a Slovákům vznik samostatného státu. Československé legie se vyznamenaly hlavně v červenci 1917 u ukrajinské vesnice Zborov, kde porazily rakousko-uherskou armádu. Po tomto úspěchu vzrostl počet československých legionářů a autorita československého odboje.[171] Dne 7. listopadu 1917 proběhla v Rusku říjnová revoluce, během níž se v chaotické situaci dostali k moci bolševici. Nová bolševická vláda v čele s Vladimirem Iljičem Leninem se jedním ze svých prvních dekretů – Dekretem o míru – obrátila na všechny bojující strany s výzvou uzavřít demokratický mír bez anexí a placení válečných náhrad. Ústřední mocnosti obdržely 26. listopadu žádost o příměří a jednání o něm byla mezi oběma stranami zahájena v Brestu. K uzavření příměří došlo 15. prosince, načež se začalo jednat o mírové smlouvě. V Rusku však došlo k rozpoutání nového krvavého konfliktu mezi bolševiky a jejich odpůrci, kteří se střetli v několik let trvající občanské válce. Východní fronta první světové války po říjnové revoluci prakticky přestala existovat a německé velení tak mohlo z východu odvelet 80 uvolněných divizí.[172]

 
Rakousko-uherský generál, Conrad von Hötzendorf během inspekce jednotek na italské frontě v roce 1917

Na italské frontě došlo v průběhu roku 1917 k dalším dvěma neúspěšným italským pokusům o průlom na řece Soče a Italové se v létě pokusili prorazit skrz rakouskou obranu také v Tridentsku. Vrchního rakousko-uherského velitele von Hötzendorfa nahradil 1. března generál Arthur Arz von Straußenburg.[155] V desáté bitvě na Soče trvající od května do června utrpěli Italové obrovské ztráty, avšak přesto znovu nezaznamenali významnější postup. V srpnu až září během jedenácté bitvy na Soče se útočící italské armádě podařilo prolomit obranné pozice Rakušanů a obsadit část planiny Bainsizza, avšak zaplatila za to 155 000 padlými a raněnými. Vyčerpání vlastních jednotek i italský tlak však přiměly rakousko-uherské velení požádat Němce o přímou vojenskou podporu. Příjezd německých a rakousko-uherských posil z východu pak vyústil v naplánování ofenzívy Ústředních mocností usilujících o vyřazení Itálie z války.[173] Útok začal 24. října čtyřhodinovou dělostřeleckou přípravou, kdy bylo na nepřipravené italské pozice vypáleno velké množství plynových granátů. Spojené německé a rakousko-uherské síly následně prorazily italskou obranou a Italové museli opustit nejenom pozice v horách, ale byli donuceni ustoupit i z Gorizie, Cividale a Udine a stáhnout se za řeku Tagliamento. Po katastrofální porážce v bitvě u Caporetta se italská fronta podařila stabilizovat teprve po ústupu za řeku Piavu a Ústřední mocnosti tak dobyly i severoitalská města Belluno, Feltre a Asiago. Italská armáda přišla o 10 000 padlých, 30 000 raněných a do zajetí navíc padlo na 275 000 italských vojáků.[174][175]

Boje pokračovaly v tomto roce také na Balkáně. Na soluňské frontě podnikla Dohoda v květnu novou ofenzívu v Makedonii. V okolí řeky Vardar zaútočili na bulharské pozice Srbové a Francouzi, přičemž britské síly jejich útok podporovaly v okolí Dojranského jezera. Prolomit pozice Ústředních mocností se však nepodařilo a ztráty Dohody se během těchto útoků vyšplhaly na 14 000 vojáků, což podlomilo autoritu velitele Sarraila, který byl na konci roku odvolán a nahrazen generálem Guillaumatem.[176] Když 12. června abdikoval řecký král Konstantin I. prosazující do té doby neutralitu Řeckého království, získal premiér Eleftherios Venizelos podporu pro vyhlášení války Ústředním mocnostem. Řecko pak na straně Dohody vstoupilo do světového konfliktu 30. června, načež se řecké síly připojily ke spojeným dohodovým jednotkám bojujícím na soluňské frontě. V Bulhary okupované části Srbska v okolí města Prokuplje vypuklo v únoru Toplické povstání. Srbští povstalci vedení Kostou Vojinovićem byli do 25. března poraženi. Šlo o jediné ozbrojené povstání, které se na území okupovaném Ústředními mocnostmi během celé války uskutečnilo.

 
Osmanské jízdní jednotky jižně od Jeruzaléma, duben 1917

Slábnoucí Osmanská říše byla v roce 1917 pod britským tlakem především v Mezopotámii a Palestině. V Mezopotámii se Britové, kterým velel generálporučík Stanley Maude, znovu vypravili proti proudu řeky Tigris směrem na Bagdád. I díky dělovým člunům a říčním parníkům donutili špatně vyzbrojené turcké oddíly k ústupu a 25. února se po vítězství ve druhé bitvě o Kút Britům podařilo toto strategické město obsadit. Poražení Turci ustupovali dál k Bagdádu, který do britských rukou padl bez boje 11. března.[155] V dubnu obsadili Britové také město Samarra a na podzim dobyli Ramádí a Tikrít. Problémy se zásobování a náročné podmínky však další akce v Mezopotámii omezovaly a sám generál Maude podlehl na konci roku choleře.[146] Arabští povstalci vedení princem Fajsalem mezitím v lednu dobyli přístav Al Wajh a v létě také strategické přístavní město Akaba. Britská iniciativa se v průběhu roku 1917 přesunula především na sinajsko-palestinskou frontu, kde se Britové pod velením generála Archibalda Murrayho po obsazení Sinajského poloostrova připravovali na tažení do Palestiny.[177] V březnu a dubnu se ještě Osmanům podařilo pokusy Britů o obsazení Gazy dvakrát odrazit a britské ztráty během druhé bitvy o Gazu dosáhly 6 000 mužů.[178] Nový velitel Egyptského expedičního sboru, Edmund Allenby však následně získal posily a na přelomu října a listopadu se Britům podařilo překonat osmanskou obranu a zmocnit se měst Gaza a Beer Ševa, čímž si otevřeli cestu k postupu na Jeruzalém.[179] Přes turecké protiútoky a zimní deště postoupily Allenbyho síly až na předměstí Jeruzaléma, na které zaútočily v noci ze 7. na 8. prosince. Turci se z města stáhli a 9. prosince pak Britové Jeruzalém obsadili.[180] Chaotická situace zavládla po únorové a říjnové revoluci na kavkazské frontě, kde docházelo k rozkladu ruské armády a Rusové v průběhu roku 1917 vyklízeli dříve dobyté pozice ve východní Anatolii. Ačkoliv část bývalých pozic převzali po ustupujících ruských silách Arméni, předznamenal rozklad Ruského impéria nový osmanský postup směrem na Zakavkazsko.

V průběhu jara nasadilo německé letectvo do akce bombardéry Gotha, které z belgických základen útočily na Britské ostrovy a soustředily se především na bombardování Londýna.[181] 17. listopadu došlo k poslední větší námořní srážce Hochseeflotte s britskými křižníky u Helgolandské zátoky. Na mořích však i poté dominovalo britské loďstvo, což ještě podpořil vstup USA do války. Německá hladinová flotila tak byla nadále donucena k pasivitě.[182]

1918Editovat

 
Němečtí vojáci pochodující v estonském městě Tartu, únor 1918

V Rusku se nepřehledná situace od počátku roku 1918 nadále komplikovala, neboť proti oslabené centrální vládě se začaly kromě antibolševických sil bouřit i neruské národy žádající samostatnost. Od Ruska se ještě v prosinci 1917 odtrhlo Finsko, které se následně propadlo do bojů vlastní občanské války mezi Rudými podporovanými ruskými bolševiky a Bílými na jejichž stranu se postavili Němci.[183] V baltských zemích došlo v únoru k vyhlášení samostatnosti Litevského království, přičemž o vlastní stát usilovali také Lotyši, Estonci a Baltští Němci. Vedle samostatného Polského království podpořilo Německo 9. ledna i nezávislost Ukrajinského státu, s nímž 9. únoraBrestu podepsalo mírovou smlouvu.[184] Se snahami vybojovat svému národu nezávislost na hroutícím se Rusku však vystoupili také Bělorusové, Moldavané, donští kozáci, Gruzínci, Arméni nebo Ázerbájdžánci.[185] Probíhající jednání o podobě mírové smlouvy mezi Německem a bolševickým Ruskem, která se odehrávala od prosince v běloruském Brestu, se ruská delegace snažila protahovat očekávajíc brzké vypuknutí revoluce mezi německými dělníky.[186] Němci se však mezitím dohodli na míru s ukrajinskými představiteli a po vypršení svého ultimáta podnikli operaci Faustschlag, během níž obnovili útok proti chabě bráněným příhraničním oblastem evropského Ruska. Do počátku března pak vojska Ústředních mocností obsadila celé tehdejší Pobaltí, Bělorusko, Ukrajinu a také poloostrov Krym. V Brestlitevské smlouvě, kterou podepsaly Německé císařství a bolševické Rusko dne 3. března 1918, byl mezi oběma zeměmi uzavřen mír. Zároveň Rusko akceptovalo ztrátu předválečných území v západních oblastech bývalého impéria obývaných neruskými národy o celkové rozloze 330 000 km2.[187][186] Poté byla 7. května uzavřena mírová smlouva i mezi Ústředními mocnostmi a Rumunskem. Bukurešťskou mírovou smlouvu však odmítl podepsat rumunský král Ferdinand I.[188] Východní fronta první světové války tím na počátku roku 1918 pro Německo definitivně přestala existovat a německé velení mohlo přikročit k realizaci zamýšleného rozhodujícího útoku na západní frontě.[189] Část vojenských sil Rakouska-Uherska mohla být navíc přesunuta i na italskou frontu.

 
Indičtí vojáci v Haifě

Ruské odstoupení z války pomohlo také slábnoucí Osmanské říši, která se mohla více soustředit na postupující vojska Britského impéria v Palestině a Mezopotámii. Osmanská armáda byla již do značné míry vyčerpaná a velká část byla stále vázána také na Kavkaze, kde po rozkladu Ruského impéria došlo ke zhroucení kavkazské fronty. O tuto strategickou oblast umožňující přístup ke zdrojům ropy a zakaspické bavlny však projevovali zájem kromě samotných kavkazských národů usilujících o suverenitu a Turků také Němci a Britové, kteří sem ve snaze o ovládnutí tohoto prostoru rovněž vyslali své oddíly. Vakuum po rozkladu ruské armády chtěli Britové zacelit také na perské frontě, kde se snažili zabránit Turkům v proniknutí do Střední Asie.[190] Pod osmanským tlakem se zhroutila Zakavkazská demokratická federativní republika a oddílům Envera Paši se podařilo odrazit Brity a obsadit Baku. Na další ofenzívy nebo protiofenzívy se však již armáda Osmanské říše nezmohla. Fronta se v roce 1918 stabilizovala v Mezopotámii, odkud Britové odveleli část sil do Palestiny. Generál Lionel Dunsterville byl navíc z Bagdádu v lednu v čele speciální jednotky o síle 350 mužů vyslán na sever. Cílem Dunstervillea bylo obsadit ropná pole v okolí Baku.[191] Na jaře se tak hlavní britské síly na Středním východě soustředily v Palestině, přičemž cílem Egyptského expedičního sboru posíleného o čerstvé indické jízdní jednotky bylo vytlačit Turky ze Sýrie. I s pomocí arabských spojenců porazila britská armáda pod velením generála Allenbyho, v září 1918 osmanské oddíly v bitvě u Megida, načež Britové obsadili Nazaret, Haifu a překročili řeku Jordán. Po porážce u Megida se osmanská obrana na syrsko-palestinské frontě zhroutila a v říjnu pak Britové a Arabové obsadili také města Damašek a Aleppo a Francouzi, kteří se vylodili v Libanonu, dobyli přístav Bejrút.[192]

Negativní následky měl brestlitevský mír pro československý odboj, protože zvýšil šance, že nakonec Rakousko-Uhersko a Německo válku vyhrají. Československé vojsko se z občanskou válkou zmítaného Ruska začalo přesouvat po železnici na východ, přičemž se plánovalo následné nasazení českých a slovenských vojáků na západní frontě.[193] V březnu 1918 porazili českoslovenští legionáři Němce v bitvě u Bachmače a donutili je uzavřít příměří zaručující československým plukům volný průjezd na Transsibiřskou magistrálu, kterou začátkem léta 1918 československé vojsko téměř celou obsadilo a dobylo všechna velká města na Sibiři. Za to si vysloužilo uznání dohodových mocností, a jednotlivé dohodové země začaly postupně v průběhu roku 1918 uznávat Československou národní radu a jejího předsedu profesora T. G. Masaryka. Odtud byl již jen krůček ke vzniku Československa. Cara Mikuláše II. a jeho rodinu se ale československým legiím ze zajetí již zachránit nepodařilo. Dne 17. července 1918, necelý týden před příchodem legií do Jekatěrinburgu, byla na přímý příkaz bolševického vedení celá rodina bývalého cara vyvražděna. Následoval přesun legií po magistrále do přístavního města Vladivostok a postupné odplouvání kolem světa zpět do Evropy.

 
Kongres USA během projevu prezidenta Wilsona, 8. ledna 1918

K státům Dohody stále hlasitěji podporujícím snahy středoevropských národů o sebeurčení, se přidaly rovněž Spojené státy americké. Americký prezident Wilson pronesl v Kongresu 8. ledna 1918 projev, během nějž prezentoval svůj čtrnáctibodový mírový program. Základní principy poválečného uspořádání světa měly přitom být postaveny právě na principu sebeurčení národů, na volném obchodu a nově ustanovené mezinárodní organizaci zajišťující s pomocí otevřené diplomacie kolektivní bezpečnost.[194] Americké jednotky se mezitím ve stále větších počtech přesouvaly do Evropy, kde pomáhaly doplňovat síly států Dohody. Do března roku 1918 dorazilo do Francie 318 000 americký vojáků a do konce léta se jejich počet zvýšil na 1 300 000. Na konci války měly pak Spojené státy k dispozici téměř čtyři miliony vyzbrojených mužů. Na západní frontě se před jejich příchodem začalo naplno projevovat celkové vyčerpání obou válčících stran. Kvůli vysokým ztrátám v nekončících pozičních bojích již Britové, Francouzi a ani Němci nebyli schopni pokračovat v dlouhodobé válce a připravovat nové útoky znamenající vždy obrovské ztráty.[195]

 
Oslepení angličtí vojáci po čtvrté bitvě u Yper, duben 1918

Němci bojující s časem se proto rozhodli přikročit na jaře roku 1918 k rozhodujícímu úderu na západní frontě, který naplánoval generál Ludendorff. Série německých ofenzív začala 21. března útokem proti britskému úseku fronty v prostoru mezi Arrasem a řekou Oise. Přestože se i díky mohutné palebné podpoře téměř 6 500 děl Němci probili až k řekám Somma a Acre, nepodařilo se jim dobýt Arras a ofenziva Michael byla koncem března kvůli vyčerpání německých vojáků a nedostatku záloh zastavena.[196] Německé jarní útoky na západě však pokračovaly hned v dubnu, kdy byla zahájena ofenziva Georgette. Němcům se 9. dubna podařilo překonat méně zkušené portugalské jednotky u řeky Leie, načež dobyli Mesen a přiblížili se k Yprům.[197] Nejúspěšnější z německých jarních útoků byla ofenziva Blücher-Yorck zahájená 27. května. Německé oddíly v rámci tohoto útoku překročily Aisnu, dobyly Soissons a zastavit se je podařilo teprve během druhé bitvy na řece Marně. Znovu tak byla ohrožena Paříž, kterou Němci ostřelovali s pomocí dalekonosných děl s ráží 21 cm.[198] Jarní porážky přiměly Dohodu vytvořit kvůli koordinaci vojenských operací společné velení, do jehož čela byl zvolen náčelník francouzského generálního štábu Ferdinand Foch.[199] Německé velení se pokusilo na jarní úspěchy navázat, avšak následné očekávané letní útoky během ofenzivy Gneisenau a ofenzivy Marna-Remeš byly s velkými ztrátami odraženy.[200] Ani přesun sil z Ruska tak Ústředním mocnostem na západě nezajistil rozhodující úspěch a série útoků zcela vyčerpala poslední německé zálohy. Během léta pak Dohoda posílená o americké jednotky přistoupila k zdrcujícímu protiútoku. 8. srpna 1918 zaútočili Britové, Francouzi a Američané u Amiensu, kde bylo do boje nasazeno 456 tanků.[201] Skrz německé pozice se podařilo probít mezi Albertem a Montdidierem, načež následovala série dohodových výpadů po celé linii západní fronty známá jako stodenní ofenzíva. Britská 1. a 3. armáda se pak spolu s australským a americkým sborem probila na konci září mezi Cambrai a St. Quentinem skrze německá postavení na Hindenburgově linii.[202] Francouzsko-britská vojska se valila na Sedan, německá obrana se začala hroutit a německé velení pochopilo, že válka je prohraná. Velitel Ludendorff kvůli záchvatu 28. září zkolaboval a vojenské orgány žádaly již druhý den, aby byla co nejrychleji zahájena jednání o příměří.[202]

Ztroskotala i rakousko-uherská ofenzíva na Piavě, kterou v červnu vedla 11. armáda výpadem z Tridentska a 6. armáda útokem v samém údolí řeky Piavy. Přestože se Rakušanům podařilo Piavu na několika místech překročit a do 18. června vytvořit pět předmostí, tlak italských jednotek a tenčící se zálohy donutily rakousko-uherské velení ofenzívu ukončit a stáhnout vojáky zpět za rozvodněnou řekou.[203] Italský vrchní velitel Armando Diaz s protiútokem otálel, neboť si uvědomoval náročnost přechodu Piavy a vyčerpání vlastních vojáků. Italům pomáhal čas, neboť rakousko-uherská armáda se po poslední neúspěšné ofenzívě a pod tlakem Dohody postupující na Balkáně již začínala rozkládat. Rozhodující italský útok na Piavě známý jako bitva u Vittorio Veneta byl zahájen v noci z 23. na 24. října. I s pomocí britských, francouzských a amerických divizí se Italům podařilo obsadit druhý břeh a obrátit demoralizovanou rakousko-uherskou armádu na ústup.[204]

Situace Ústředních mocností začala být neudržitelná také na Balkáně. V červnu se velení nad Orientální armádou rozmístěnou v Makedonii ujal francouzský generál Louis Franchet d'Espèrey, který začal s přípravou společného útoku na sever.[205] Vardarskou ofenzívu zahájila Dohoda 14. září. Následovalo vítězství v bitvě u Dobrého Pole a demoralizované bulharské jednotky začaly pod tlakem tohoto útoku ustupovat. Britové spolu s Řeky vytlačili Bulhary od Dojranského jezera a Francouzi, Srbové a Italové útočící na soluňské frontě západněji u města Bitola rychle postupovali na sever. Tak došlo ke zhroucení soluňské fronty, načež francouzské oddíly 29. září obsadily Skopje a Britové postupovali Thrákií dál na východ směrem ke Konstantinopoli.[206] Srbové s podporou Francouzů, Italů a Řeků pak v průběhu října vytlačili rakousko-uherské síly z Kosova, Albánie, Černé Hory i Srbska, přičemž Bělehrad byl osvobozen počátkem listopadu 1918.

 
Německá delegace v železničním vagónu u Compiègne při podpisu příměří 11. listopadu 1918
 
Američtí ženisté se vrací z bitvy o St. Mihiel, září 1918

Katastrofální situace na frontách a rozklad vyčerpaného zázemí donutily představitele Ústředních mocností žádat o ukončení války. Jako první kapitulovalo Bulharsko. Smlouva o příměří byla podepsána 29. září, přičemž jeho podmínky vstoupily v platnost následujícího dne.[206] Rozklad vlastní armády a dohodová vojska postupující k hlavnímu městu donutily ke stejnému kroku také Osmanskou říši. Tzv. Mudroské příměří bylo Osmany podepsáno 30. října na ostrově Lémnos.[207] Po boku Německého císařství zůstalo nakonec pouze Rakousko-Uhersko, které však bylo dlouhou válkou již zcela vyčerpáno. 14. září vzkázal císař Karel americkému prezidentu Wilsonovi, že je ochoten jednat o podmínkách příměří a 16. září vydal ve snaze zachránit hroutící se monarchii Národní manifest slibující federalizaci Rakousko-Uherska.[208] Tyto kroky však již přišly pozdě, protože v následujících dnech se Rakousko-Uhersko rozpadlo. 28. října došlo v Praze k vyhlášení Československa a následující den došlo v Záhřebu také k vyhlášení samostatného Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů. Ustupující rakousko-uherská armáda stahující se ze severní Itálie však ještě podepsala s italskými veliteli příměří ve Villa Gusti nedaleko Padovy. Jednání se zástupci již prakticky neexistujícího státu začala 1. listopadu a k podpisu příměří došlo 3. listopadu v 15 hodin s platností od stejné hodiny následujícího dne.[208] Dne 11. listopadu podepsal rakouský císař Karel I. pod silným nátlakem prohlášení, že se vzdává všech zásahů do státních záležitostí (nikoli abdikaci). Téhož dne císař opustil i Schönbrunnský zámek ve Vídni, čímž Rakousko-Uhersko definitivně zaniklo.[209] Osamocené Německo, kde se na počátku listopadu vzbouřila část námořnictva a na mnoha místech vypukla revoluce bylo rovněž donuceno žádat o ukončení války. Vyjednávání se zástupci Dohody byla zahájena 8. listopadu poblíž Compiègne.[210] Dne 9. listopadu abdikoval německý císař Vilém II. a sociální demokraté vyhlásili v Berlíně republiku.[210] Příměří z Compiègne ukončující boje první světové války bylo v železničním vagónu podepsáno ráno 11. listopadu 1918 a vstoupilo v platnost téhož dne v 11 hodin. Tím první světová válka skončila.[210]

Vývoj podle bojišťEditovat

Balkánská frontaEditovat

 
Rakousko-uherští vojáci popravují Srby

Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku, téhož dne začalo ostřelování Bělehradu (Srbská kampaň první světové války).

  • v roce 1914 proběhly tři rakousko-uherské útoky na Srbsko, útočící vojska byla pokaždé poražena a zahnána zpět
  • roku 1915 zaútočila na Srbsko současně rakousko-uherská a bulharská vojska, srbská armáda byla zdecimovaná, její zbytky byly přepraveny po Jaderském moři na ostrov Korfu
  • roku 1916 byly srbské jednotky přepraveny do Řecka na Soluňskou frontu. 28. srpna vypovědělo Rumunsko válku Rakousku-Uhersku
  • 2. července 1917 vypovědělo Řecko válku Centrálním mocnostem
  • v září 1918 byla na Soluňské frontě zahájena ofenzíva, bulharská armáda se zhroutila, poté došlo k zhroucení celé balkánské fronty a osvobození Srbska

Italská frontaEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Italská fronta (první světová válka).

Ač byla Itálie dříve spojencem Německa a Rakousko-Uherska v rámci Trojspolku (1882), do války zprvu nevstoupila a byla neutrálním státem. 23. května 1915 se ale přidala na stranu Dohody (za slib území na Balkáně – Istrie, Dalmácie (Terst).

Západní frontaEditovat

 
Francouzský bajonetový útok
Podrobnější informace naleznete v článku Západní fronta (první světová válka).

Německo zaútočilo na Francii přes Belgii, aby se vyhnulo francouzským pevnostem.

  • Schlieffenplan, plán dobytí Francie, aby se Německo mohlo následně soustředit na Rusko a na závěr se zbavilo Velké Británie. Německá ofenzíva se však zastavila na řece Marně kvůli protiútoku Dohody z 5. až 15. září 1914. Od tohoto období se zde vedla zákopová válka. Tento stav se do konce války nepodařilo zvrátit.
  • květen 1915 – vážné střetnutí u belgického města Ypry (použit plyn chlór, později se podle tohoto města pojmenuje plyn yperit); poprvé však byl plyn použit Němci v Polsku, jednalo se o xylylbromid vystřelovaný v 150 mm granátech, ovšem vývojáři opomenuli fakt, že při nízkých teplotách xylylbromid tuhne, neodpařuje se a nemá tudíž požadovaný účinek
  • únor 1916 – zahájena bitva u Verdunu, která trvala až do prosince
  • v bitvě na Sommě, která probíhala od července do listopadu 1916, využili Britové jako první tank (Mark I)
  • v roce 1917 pokračovaly tvrdé boje, Nivellova ofenzíva v měsíci dubnu nic nevyřešila. Bitva u Cambrai byla úspěšnější, Britové poprvé využili tanky v součinnosti s pěchotou
  • německá Ludendorffova ofenzíva, která pokračovala útoky až do počátku června 1918, ohrozila Paříž. Následná druhá bitva na Marně zahnala Němce na ústup, ti byli nuceni žádat o mír

Východní frontaEditovat

 
Ruská pěchota
Podrobnější informace naleznete v článku Východní fronta (první světová válka).

Bývalý ministr vnitra a člen Státní rady Pjotr Durnovo napsal carovi v memorandu, že „válka bude znamenat pro Rusko zkázu“. Ruská armáda na počátku války překvapivě poměrně rychle zmobilizovala a podnikla útok na Východní Prusko.

Blízkovýchodní frontaEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Blízkovýchodní fronta (první světová válka).

Posledním významným bojištěm byl Blízký východ. Po námořním incidentu vyvolaném Němci Dohoda v listopadu 1914 vyhlásila válku Osmanské říši, ke které tehdy ještě patřila i Mezopotámie a Palestina. Prvním velkým střetnutím mezi Dohodou a Turky byl pokus Dohody o obsazení nebo zničení Istanbulu. Nejdříve však bylo nutno zlikvidovat pobřežní baterie na Dardanelách, což vyústilo v Dardanelskou expedici. Bitva o Gallipoli však skončila porážkou a evakuací spojeneckých sil. Později v Mezopotámii postupovali směrem od Perského zálivu Angličané a 11. března 1917 dobyli Bagdád. V Arábii známý britský archeolog a voják T. E. Lawrence pomohl v červnu 1916 protiosmanské vzpouře, načež z Egypta Angličané spolu s Araby v říjnu 1917 zaútočili na Palestinu a zmocnili se jí.

SvětEditovat

 
Turecké dělostřelectvo

Bojovalo se i na moři (Německu patřily ostrovy severně od AustrálieKarolíny, Marshallovy ostrovy, Německá Nová Guinea atd.) – kromě ponorkové války zejména okolo pobřeží Jižní Ameriky (1914, 1915) a při Indii a Indonésii a vzpomínaných německých ostrovech. Marshallovy ostrovy v roce 1917 obsadili Japonci.

Němci měli dále čtyři kolonie v Africe, kterých se postupně zmocňovaly státy Dohody (data německé kapitulace jsou v závorce): Togo (srpen 1914), Německá jihozápadní Afrika (Namibie, červenec 1915; zde v roce 1914 proběhla bitva u Sandfonteinu), Kamerun (leden 1916), Německá východní Afrika (Tanzanie, listopad 1918).

19. ledna 1917 britská tajná služba zachytila Zimmermannův telegram, v němž Německo navrhovalo Mexiku spojenectví proti USA, za což mělo Mexiko získat zbraně a peníze na válku proti USA a posléze státy Arizona, Nové Mexiko a Texas, což velmi popudilo USA a v dubnu 1917 vstoupily aktivně do války. Válka se tak z evropského konfliktu stala světovou a Amerika se stala ekonomickým vítězem války.

Důsledky první světové válkyEditovat

 
Válečný invalida žebrající na berlínské ulici

První světová válka vytvořila dějinný zlom v oblasti vojenské, geopolitické i hospodářské. Promítla se však výrazně i v oblasti dějin každodennosti, pokud jde o celospolečenskou atmosféru, tradiční morální hodnoty nebo kulturní zvyklosti a společenské návyky. Konflikt z let 1914 až 1918 tak představuje jeden ze zásadních zlomů 20. století a moderních dějin lidstva, jehož důsledky pociťuje dodnes.[211]

 
Bojové letadlo Rakouska-Uherska Hansa-Brandenburg B.I, vyráběné po válce jako Aero Ae-01

První světová válka přinesla řadu ekonomických zefektivnění a novinek v oblasti vojenství. Kvůli válce došlo k vývoji mnoha nových a vylepšení stávajících zbraní, které získávaly nebývale ničivou sílu. Do bojů byly ve velkém měřítku nasazovány letadla, ponorky, kulomety, dalekonosná děla či plamenomety. Úplnou novinku pak představovaly poprvé využité tanky, letadlové lodě nebo samopaly. Během války začaly navíc obě strany využívat i chemické zbraně. Velká válka byla průmyslovým konfliktem vyznačujícím se totálním nasazením obyvatel zapojených států a dlouhými opotřebovávacími boji v zákopech. I díky novým zbraním zemřelo během pět let trvajícího konfliktu přímo v boji či kvůli zraněním a nemocem přibližně 9,5 milionů vojáků a přibližně 21 milionů jich bylo ve válce zraněno.[212][213] Odhaduje se, že masakry civilistů, nemoci a strádání ve špatně zásobeném zázemí si navíc vyžádaly i dalších 6 milionů civilních obětí. Přibližně dvě třetiny z nich připadají na Ruské impérium a Osmanskou říši, kde během války došlo ke genocidě Arménů, Řeků a Asyřanů.[213]

Ztráty na životech[214][213]
Stát Počet padlých vojáků Počet civilních obětí
Belgie 14 000 – 38 000 85 000 – 115 000
Bulharsko 76 000 – 88 000 100 000
Francie 1 398 000 340 000
Itálie 460 000 – 578 000 590 000
Německo 1 800 000 – 2 037 000 425 000 – 765 000
Osmanská říše 325 000 – 804 000 2 100 000 – 2 500 000
Rakousko-Uhersko 1 100 000 590 000
Rumunsko 250 000 330 000
Rusko 1 811 000 1 140 000
Spojené království 723 000 292 000
Srbsko 278 000 450 000 – 800 000
USA 114 000 757
 
Mapa Evropy v roce 1923

Přímým důsledkem války byly i velké politické změny, kdy došlo k rozpadu předválečné struktury států a na místě zaniklých mnohonárodnostních monarchií vznikly nové národní státy.[215] Důsledkem světové války byl zánik Rakouska-Uherska, carského Ruska, Německého císařství a Osmanské říše a vznik množství nástupnických států.[216] Ještě v průběhu konfliktu se vyčerpané Rusko propadlo do občanské války, během níž se impérium rozpadlo a na Rusku se osamostatnily pobaltské státy, Finsko, Bělorusko, Ukrajina a zakavkazské republiky. Po vítězství bolševiků v občanské válce došlo v roce 1922 k ustanovení Sovětského svazu.[215] Rakousko-Uhersko se v závěru války rozpadlo na nové republiky Rakousko, Československo a Maďarsko. Došlo rovněž k znovuobnovení samostatného Polska a ke vzniku Jugoslávie. Zbylé území Rakousko-Uherska připadlo Rumunsku a Itálii.[217] Ruská Besarábie byla připojena k Rumunsku a Podkarpatská Rus k Československu. Nově vzniklé státy ve střední a východní Evropě se okamžitě pustily do vzájemných bojů o společné hranice.[216] Přestože byly navíc tyto státy budovány jako národní,[218] žilo v nich velké množství národnostních menšin a vzájemné soužití přinášelo další komplikace a spory v meziválečném období.[219][220] Nedostatečná spolupráce nově vzniklých států navíc v budoucnu nahrávala agresivním režimům v Sovětském svazu a nacistickém Německu.[221][222] Francie získala od poraženého Německa zpět Alsasko a Lotrinsko. Německo, které se po listopadové revoluci propadlo do bojů mezi komunisty a příslušníky pravicových Freikorpsů, přišlo ve prospěch Polska o část území na východě, o Sársko a připraveno bylo i o všechny své zámořské kolonie.[217] Nově ustanovená Výmarská republika nakonec odrazila pokus radikální levice o socialistickou revoluci a Německo přistoupilo na podmínky Versaillské smlouvy.[223] Území Osmanská říše si vítězné státy dle Sèvreské smlouvy rozdělily do sfér vlivu. Turci vedení Kemalem Pašou se však vzepřeli a po vítězství ve válce o nezávislost si vybojovali revizi předchozích dohod Lausannskou smlouvou, která potvrzovala tureckou suverenitu nad územím Anatolie.

Pokusy o socialistickou revoluci a ustanovení komunistických režimů po vzoru bolševického Ruska po válce proběhly v Alsasku, Bavorsku, Maďarsku, Bulharsku, Finsku nebo na Slovensku. Období krátce po válce bylo kromě krvavých střetů mezi radikální pravicí a levicí charakteristické i vypuknutím množství válečných střetů mezi nově vzniklými státy o podobu vzájemných hranic.[221][224] Válka posílila extremistické politické síly z radikální levice i pravice. V Rusku se k moci dostala komunistická strana a v Itálii se k vládě dostali fašisté.[225] Vedle vlny sociálního a nacionálního radikalismu se v důsledku války vzedmulo i hnutí za odstranění kolonialismu, které zasáhlo Čínu, Indii, Indonésii, Irák nebo Egypt. Proces dekolonizace pokračoval i v britských dominiích, které si během války vymohly více samostatnosti.
Evropské státy, jejichž ekonomiky se během konfliktu přeorientovaly na podporu válečného průmyslu, byly válkou hospodářsky vyčerpány a vedoucí postavení ve světě získaly Spojené státy americké.[216] USA se staly hlavní světovou mocností a prezident Wilson se v roce 1919 zasadil o vznik Společnosti národů. Cílem této světové mezinárodní organizace se sídlem v Ženevě bylo zajistit mír a spolupráci národů a řešení vzájemných sporů jednáním. Zvlášť v západní Evropě se v reakci na válku rozšířil politický pacifismus. To se projevilo ve snahách některých států o uzavření dohod zaručujících vzájemné odzbrojení, v dojednaném Ženevském protokolu odmítajícím užití chemických a biologických zbraní nebo podpisem Briand-Kellogova paktu, který vylučoval válku jako prostředek k řešení mezinárodních sporů. Pacifismus se pak ve 30. letech projevil v politice appeasementu. Kromě Společnosti národů byla po válce založena i Mezinárodní organizace práce a smírčí soud v Haagu.

 
Ženy zaměstnané v londýnské zbrojovce

Válka se výrazně promítla i do fungování evropské společnosti, kdy pozměnila sociální role mužů a žen. Absence mužů v zázemí vedla během světového konfliktu k masové účasti žen ve výrobě a na pozicích, které do té doby zastávali výhradně muži. Smrt milionů mladých mužů navíc v mnoha zemích zdeformovala věkovou a pohlavní strukturu obyvatelstva. Následkem války byla postupující ženská emancipace, kdy se ženy začaly hlasitěji domáhat rovných práv.[226] Ve více než desítce zemích získaly ženy po válce volební právo. Po válce byly zaváděny významné sociální reformy, jako například osmihodinová pracovní doba, podpora v nezaměstnanosti, možnost pojištění nebo odborová práva.[227] V mnoha státech došlo po válce k pozemkovým reformám.[227] První světová válka znamenala i kulturně-morální změny. Nadšení z konce války kombinované s otrlostí, kterou si společnost vypěstovala během válečných let, vedly k rozmachu zábavy, která byla často na hranici nebo i za hranicí předválečného vkusu a tradiční morálky. Pro mnoho vojáků a jejich rodin navíc válka znamenala velký odklon od organizovaného náboženství. Státní církve se během války na obou stranách fronty aktivně zapojovaly do válečné propagandy, což s koncem války a pádem monarchií vedlo k otřesu norem a hodnot velké části společnosti.[228] Mnoho věřících proto po válce z církví vystoupilo nebo přestalo být nábožensky aktivní. Válka podnítila rozvoj nových uměleckých směrů, promítla se v poválečné literatuře, hudbě i filmu.

Mírová jednání byla zahájena 18. ledna 1919 na zámku Versailles u Paříže. Versailleský mírový systém postavený na tvrdých smlouvách s poraženými státy a ani nově založená Společnost národů však nedokázaly dlouhodobě urovnat mezinárodní vztahy. Snaha německé společnosti odčinit porážku v první světové válce znásobené napětím po světové hospodářské krizi pomohlo nacistům a Adolfu Hitlerovi zmocnit se v 30. letech moci. Důsledky první světové války se tak částečně kryjí s příčinami druhé světové války, která vypukla v roce 1939.[229][223]

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Čísla se vztahují na Britské impérium.
  2. Čísla se vztahují na Francii a její kolonie.

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku World war I na anglické Wikipedii.

  1. British Army statistics of the Great War [online]. 1914-1918.net [cit. 2011-12-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Miroslav a Hana Honzíkovi, 1914/1918 Léta zkázy a naděje, Vydavatelství Panorama 1984.
  3. WESTWELL, Ian. I. světová válka : vyčerpávající popis průběhu I. světové války, doplněný analýzami rozhodujících střetnutí a přelomových bitev. Praha: Naše Vojsko, 2009. 256 s. ISBN 978-80-206-1351-6. S. 7. (česky) [Dále jen: Westwell (2009)]. 
  4. ASCH, Timoty Arthon. Směr evropské historie. Soudobé dějiny. 1998, roč. 5, čís. 2-3, s. 284. ISSN 1210-7050. (česky) 
  5. WARNER, Philip. První světová válka. Praha: OLDAG, 1997. 306 s. ISBN 80-85954-28-1. S. 9. (česky) [Dále jen: Warner (1997)]. 
  6. NÁLEVKA, Vladimír. Koncert velmocí. Mezinárodní vztahy v letech 1871 - 1914. Praha: Triton, 2006. 254 s. ISBN 80-7254-763-1. S. 11. (česky) [Dále jen: Nálevka (2006)]. 
  7. Nálevka (2006), s. 11–12.
  8. Nálevka (2006), s. 31–42.
  9. WILLMOTT, H. P. První světová válka. Praha: Euromedia Group - Knižní klub, 2005. 319 s. ISBN 80-242-1228-5. S. 14. (česky) [Dále jen: Willmott (2005)]. 
  10. Nálevka (2006), s. 46–49.
  11. Nálevka (2006), s. 50–53.
  12. Nálevka (2006), s.´70–73.
  13. Nálevka (2006), s. 91–93.
  14. Nálevka (2006), s. 100–108.
  15. Nálevka (2006), s. 110–111.
  16. Nálevka (2006), s. 168–169.
  17. Willmot (2005), s. 20.
  18. Nálevka (2006), s. 180–181.
  19. Francie dobývá Maroko. Prý brání vraždění křesťanů. Týden.cz [online]. 21. dubna 2011. Dostupné online. 
  20. Nálevka (2006), s. 194–196.
  21. ŠEDIVÝ, Ivan. Češi, české země a Velká válka 1914-1918. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 492 s. ISBN 80-7106-274-X. S. 17. [Dále jen: Šedivý (2001)]. 
  22. PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA: Důsledky pociťujeme dodnes. Xantypa [online]. Dostupné online. 
  23. a b Šedivý (2001). Str. 16.
  24. Willmot (2005), s. 22.
  25. Willmot (2005), s. 10.
  26. a b Willmot (2005), s. 16.
  27. Warner (1997), s. 9–10.
  28. Nálevka (2006), s. 187.
  29. Šedivý (2001). Str. 19.
  30. Willmot (2005), s. 18.
  31. Nálevka (2006), s. 165.
  32. a b Nálevka (2006), s. 151.
  33. Willmot (2005), s. 21.
  34. Willmot (2005), s. 19.
  35. Nálevka (2006), s. 151–152.
  36. Nálevka (2006), s. 152.
  37. A. B. Zubov, Dějiny Ruska I. Str. 278.
  38. Nálevka (2006), s. 32.
  39. Nálevka (2006), s. 207.
  40. Nálevka (2006), s. 211–212.
  41. Nálevka (2006), s. 224–226.
  42. a b Nálevka (2006), s. 229.
  43. Nálevka (2006), s. 231.
  44. Nálevka (2006), s. 232.
  45. Nálevka (2006), s. 234.
  46. Následník trůnu František Ferdinand a jeho choť zavražděni. Lidové noviny [online]. 1914-29-6 [cit. 2013-07-03]. Roč. 22, čís. 177. Dostupné online. ISSN 1802-6265. (čeština) 
  47. Český rozhlas: Gavrilo Princip: Malý muž na začátku Velké války
  48. WESTWELL, Ian. První světová válka den po dni Praha: 2004. [dále jen Westwell (2004)]. Str. 10.
  49. Fromkin (2004, str. 165)
  50. Šedivý (2001). Str. 25.
  51. Fischer (2004, str. 59)
  52. BOŽIĆ, Ivan; ĆIRKOVIĆ, Sima; DEDIJER, Vladimir; EKMEČIĆ, Milorad. Istorija Jugoslavije. Beograd: Prosveta, 1972. S. 377. (srbochorvatština) 
  53. a b Šedivý (2001). Str. 29.
  54. Fromkin (2004, str. 164)
  55. ŠEBA, Jan. Rusko a Malá dohoda v politice světové. Praha: Melantrich, 1936. 652 s. Kapitola IX., s. 323. (čeština) 
  56. Westwell (2004). Str. 11.
  57. Začátek 1. světové války: Tenká hranice mezi konfliktem a mírem!. Epochaplus [online]. 3. listopadu 2016. Dostupné online. 
  58. KYKAL, Tomáš. Před sto lety vypukla „světová válka“, první ze dvou největších konfliktů v dějinách lidstva [online]. vhu.cz, 28-07-2014 [cit. 2020-05-05]. Dostupné online. (česky) 
  59. ČERNÝ, František. Moje záznamy ze světové války 1914–1918. Praha: NZB, 2014. 159 s. ISBN 978-80-904272-8-0. S. 25–31. 
  60. Šedivý (2001). Str. 32.
  61. Westwell (2004). Str. 12.
  62. Westwell (2004). Str. 13.
  63. Westwell (2004). Str. 22–23.
  64. Westwell (2004). Str. 38.
  65. Westwell (2004). Str. 66.
  66. Westwell (2004). Str. 126.
  67. Westwell (2004). Str. 15.
  68. LIDDELL HART, Basil Henry. Historie první světové války. Brno: Jota, 2001. 503 s. ISBN 80-7217-164-X. S. 54–55. (česky) [Dále jen: (Liddell (2001)]. 
  69. Westwell (2004). Str. 25.
  70. KEEGAN, John. První světová válka. Praha ; Plzeň: Beta-Dobrovský ; Ševčík, 2003. 383 s. ISBN 80-7306-062-0. S. 71–76. (česky) [Dále jen: (Keegan (2003)]. 
  71. Keegan (2003). Str. 102–103.
  72. Westwell (2004). Str. 35.
  73. Keegan (2003). Str. 121.
  74. ALLAN, Tony. První světová válka 1914-1918. Praha: Reader's Digest Výběr, 2012. 192 s. ISBN 978-80-7406-229-2. S. 23–24. (česky) [Dále jen: (Allan (2012)]. 
  75. Westwell (2004). Str. 24.
  76. Keegan (2003). Str. 124.
  77. a b Keegan (2003). Str. 125.
  78. Westwell (2004). Str. 28.
  79. Keegan (2003). Str. 134–135.
  80. Westwell (2004). Str. 43–44.
  81. Keegan (2003). Str. 126.
  82. a b c Keegan (2003). Str. 127.
  83. Šedivý (2001). Str. 85.
  84. Šedivý (2001). Str. 88–89.
  85. Šedivý (2001). Str. 90–91.
  86. Keegan (2003). Str. 128.
  87. Westwell (2004). Str. 45.
  88. Šedivý (2001). Str. 92.
  89. NEDOROST, Libor. Češi v 1. světové válce. 2. díl. Na frontách velké války. Praha: Libri, 2006. ISBN 80-7277-322-4. S. 70. [Dále jen: Nedorost Na frontách velké války (2006)]. 
  90. Allan (2012). Str. 122.
  91. Keegan (2003). Str. 175.
  92. a b Allan (2012). Str. 124.
  93. a b Allan (2012). Str. 125.
  94. Keegan (2003). Str. 176.
  95. a b c Keegan (2003). Str. 166.
  96. Keegan (2003). Str. 167–68.
  97. Keegan (2003). Str. 170.
  98. a b Allan (2012). Str. 92.
  99. Keegan (2003). Str. 172.
  100. Keegan (2003). Str. 173.
  101. Westwell (2009), s. 70.
  102. Willmot (2005), s. 106.
  103. Willmot (2005), s. 105.
  104. Westwell (2009), s. 83.
  105. Willmot (2005), s. 114–115.
  106. Šedivý (2001). Str. 181.
  107. Šedivý (2001). Str. 179.
  108. Westwell (2009), s. 87.
  109. Willmot (2005), s. 116–119.
  110. a b PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 14-17. Dále jen PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. 
  111. Westwell (2004), s. 75.
  112. a b Willmot (2005), s. 85.
  113. a b c Willmot (2005), s. 87.
  114. Willmot (2005), s. 75.
  115. Willmot (2005), s. 76.
  116. Willmot (2005), s. 79.
  117. a b Willmot (2005), s. 88.
  118. Willmot (2005), s. 89.
  119. a b c d Šedivý (2001). Str. 103.
  120. Šedivý (2001). Str. 104.
  121. Keegan (2003). Str. 167.
  122. Willmot (2005), s. 93.
  123. Keegan (2003). Str. 168.
  124. Willmot (2005), s. 178–179.
  125. Keegan (2003). Str. 212.
  126. KEENE, Jennifer D. World War I. Westport, Connecticut: Greenwood Press, 2006. Dostupné online. ISBN 0-313-33181-2. S. 5. (anglicky) 
  127. HALPERN, Paul G. A Naval History of World War I. New York: Routledge, 1995. ISBN 1-85728-498-4. S. 239. (anglicky) 
  128. a b Willmot (2005), s. 178.
  129. ZIEGER, Robert H. America's Great War: World War I and the American experience. Lanham, Maryland: Rowman & Littlefield, 2001. ISBN 0-8476-9645-6. S. 50. (anglicky) 
  130. Willmot (2005), s. 188.
  131. Westwell (2004), s. 85.
  132. a b c Westwell (2009), s. 129.
  133. Willmot (2005), s. 143.
  134. Warner (1997), s. 120–121.
  135. a b Keegan (2003). Str. 238.
  136. Westwell (2009), s. 130.
  137. Willmot (2005), s. 167.
  138. Willmot (2005), s. 146.
  139. Keegan (2003). Str. 242.
  140. Willmot (2005), s. 148.
  141. Willmot (2005), s. 149.
  142. a b c Willmot (2005), s. 152.
  143. Willmot (2005), s. 153.
  144. KŘEN, Jan. Dvě století střední Evropy Praha: 2005. [dále jen Křen (2005)]. Str. 330.
  145. Allan (2012). Str. 127.
  146. a b Willmot (2005), s. 237.
  147. Willmot (2005), s. 181.
  148. NOVÁK, Jiří. Bitva o Jadran : c. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války Brno: 2002. Str. 109.
  149. Willmot (2005), s. 227.
  150. Westwell (2004). Str. 88.
  151. Westwell (2004). Str. 108.
  152. Keegan (2003), s. 281.
  153. Westwell (2013). Str. 116.
  154. Westwell (2013). Str. 121–122.
  155. a b c Westwell (2013). Str. 123.
  156. Willmot (2005), s. 200.
  157. U.S. Senate: Art & History Home [online]. [cit. 2014-01-14]. Dostupné online. (angličtina) 
  158. Westwell (2013). Str. 126.
  159. Westwell (2013). Str. 134.
  160. Willmot (2005), s. 201.
  161. Willmot (2005), s. 206.
  162. Willmot (2005), s. 210.
  163. Willmot (2005), s. 211.
  164. Willmot (2005), s. 213.
  165. Westwell (2013). Str. 143.
  166. Westwell (2013). Str. 154.
  167. Keegen (2004), s. 265.
  168. Willmot (2005), s. 226.
  169. Keegen (2004), s. 267–268.
  170. Willmot (2005), s. 228.
  171. PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná, Žižkova 2379 (734 01 Karviná) ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, s. 51-61
  172. Willmot (2005), s. 230.
  173. Willmot (2005), s. 234.
  174. Willmot (2005), s. 235.
  175. Westwell (2013). Str. 149.
  176. Westwell (2013). Str. 149 a 155.
  177. Westwell (2013). Str. 120.
  178. Willmot (2005), s. 238.
  179. Willmot (2005), s. 240.
  180. Willmot (2005), s. 241.
  181. Westwell (2013). Str. 132.
  182. Keegan (2003). Str. 219.
  183. Keegan (2003), s. 298–300.
  184. Willmot (2005), s. 250.
  185. Keegan (2003). Str. 302.
  186. a b Keegan (2003), s. 301.
  187. Westwell (2013), s. 158.
  188. Westwell (2013), s. 164.
  189. PACNER, Karel: Osudové okamžiky Československa, s. 37-40.
  190. Keegan (2003). Str. 302–303.
  191. Westwell (2013), Str. 157.
  192. Westwell (2013), Str. 177.
  193. Keegan (2003). Str. 306.
  194. Westwell (2013), Str. 156.
  195. Keegan (2003), s. 294–295.
  196. Willmot (2005), s. 252–253.
  197. Willmot (2005), s. 254.
  198. Westwell (2013), Str. 159.
  199. Willmot (2005), s. 256.
  200. Willmot (2005), s. 258–259.
  201. Willmot (2005), s. 263.
  202. a b Willmot (2005), s. 266.
  203. Willmot (2005), s. 274.
  204. Willmot (2005), s. 276–277.
  205. Willmot (2005), s. 270.
  206. a b Willmot (2005), s. 271.
  207. Willmot (2005), s. 278.
  208. a b Keegan (2003). Str. 327.
  209. PERNES, Jiří. Poslední Habsburkové. Brno: Barrister a Knižní klub, 1999. ISBN 80-85947-30-7. Kapitola Zhroucení, s. 193. (česky) 
  210. a b c PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa, s. 111-115
  211. ČERNÝ, František. Moje záznamy ze světové války 1914–1918. Praha: NZB, 2014. 159 s. ISBN 978-80-904272-8-0. S. 147–153. (česky) 
  212. FERGUSON, Niall. Nešťastná válka Praha: 2004. [dále jen Ferguson (2004)]. Str. 260.
  213. a b c Westwell (2004), s. 185.
  214. Ferguson (2004), s. 260.
  215. a b Křen (2005), s. 355.
  216. a b c Westwell (2004), s. 186.
  217. a b PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa, s. 119
  218. Křen (2005), s. 360.
  219. Westwell (2004), s. 186–187.
  220. Křen (2005), s. 453.
  221. a b Křen (2005), s. 361.
  222. Westwell (2004), s. 187.
  223. a b Westwell (2004), s. 189.
  224. VINEN, Richard. Evropa dvacátého století Praha: 2007. [dále jen Vinen (2007)]. Str. 131.
  225. Křen (2005), s. 355 a 357.
  226. Vinen (2007), s. 114–123.
  227. a b Křen (2005), s. 359.
  228. Křen (2005), s. 357.
  229. Keegen (2004), s. 332.

LiteraturaEditovat

  • ALLAN, Tony. První světová válka 1914-1918. Praha: Reader's Digest Výběr, 2012. 192 s. ISBN 978-80-7406-229-2. (česky) 
  • ASTORRI, Antonella; SALVADORI, Patrizia. První světová válka. Praha: Sun, 2010. 191 s. ISBN 978-80-7371-053-8. (česky) 
  • ČERNÝ, František. Moje záznamy ze světové války 1914–1918. Praha: NZB, 2014. 159 s. ISBN 978-80-904272-8-0. (česky) 
  • EKSTEINS, Modris. Svěcení jara: velká válka a zrod moderní doby. Praha: Argo, 20191. ISBN 978-80-257-2935-9. S. 386. (česky) 
  • ENGLUND, Peter. Válka a naděje : osobní příběhy z I. světové války. Brno: CPress, 2014. 578 s. ISBN 978-80-264-0510-8. (česky) 
  • FERGUSON, Niall. Nešťastná válka. Praha: Dokořán, 2004. 487 s. ISBN 80-86569-56-X. (česky) 
  • FILIP, Vladimír. 1. světová válka. Brno: Josef Filip, 2014. 400 s. ISBN 978-80-905166-4-9. (česky) 
  • FISCHER, Fritz. Germany's Aims in the First World War. New York: [s.n.], 1967. Dostupné online. ISBN 978-0-393-09798-6. (anglicky) 
  • FROMKIN, David. Europe's Last Summer: Why the World Went to War in 1914. New York: [s.n.], 2004. ISBN 978-0-434-00858-2. (anglicky) 
  • GILBERT, Martin. První světová válka : úplná historie. Praha: BB/art, 2005. 759 s. ISBN 80-7341-563-1. (česky) 
  • HOŘČIČKA, Václav. Die Politik der Vereinigten Staaten von Amerika gegenüber Österreich-Ungarn Ende 1915 bis Anfang 1916. Prague Papers on the History of International Relations. 2003, roč. 7, s. 41-56. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-070-2. 
  • JUNG, Peter; PAVLOVIĆ, Darko. Rakousko-uherská armáda za první světové války. Brno: Computer Press, 2007. 103 s. ISBN 978-80-251-1520-6. (česky) 
  • KEEGAN, John. První světová válka. Praha ; Plzeň: Beta-Dobrovský ; Ševčík, 2003. 383 s. ISBN 80-7291-070-1. 
  • KŘEN, Jan. Dvě století střední Evropy. Praha: Argo, 2005. 1109 s. ISBN 80-7203-612-2. Kapitola VII. První světová válka, s. 323 – 354. 
  • KVAČEK, Robert. První světová válka a česká otázka. 2. vyd. Praha; Kroměříž: Triton, 2003. 178 s. ISBN 978-80-7387-635-7. 
  • LÁNÍK, Jaroslav; KYKAL, Tomáš, a kol. Léta do pole okovaná 1914 : proměny společnosti a státu ve válce. Praha: Ministerstvo obrany České republiky - VHÚ Praha, 2015. 542 s. ISBN 978-80-7278-663-3. (česky) 
  • LÁNÍK, Jaroslav; KYKAL, Tomáš, a kol. Léta do pole okovaná 1914-1918. Svazek II., 1915 - noví nepřátelé, nové výzvy. Praha: Ministerstvo obrany České republiky - VHÚ Praha, 2017. 718 s. ISBN 978-80-7278-715-9. (česky) 
  • LIDDELL HART, Basil Henry. Historie první světové války. Brno: Jota, 2001. 503 s. ISBN 80-7217-164-X. 
  • NEDOROST, Libor. Češi v 1. světové válce. 1. díl. Mým národům. Praha: Libri, 2006. 239 s. ISBN 80-7277-321-6. 
  • NEDOROST, Libor. Češi v 1. světové válce. 2. díl. Na frontách velké války. Praha: Libri, 2006. 319 s. ISBN 80-7277-322-4. 
  • NEDOROST, Libor. Češi v 1. světové válce. 3. díl. Do hořkého konce. Praha: Libri, 2007. 299 s. ISBN 978-80-7277-327-5. 
  • PICHLÍK, Karel. Zahraniční odboj 1914-1918 bez legend. Praha: Svoboda, 1968. 499 s. 
  • PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie. Karviná: Paris, 2019. 203 s. ISBN 978-80-87173-47-3. 
  • SIMKINS, Peter; JUKES, Geoffrey; HICKEY, Michael. První světová válka : válka, která měla být poslední. Praha: Brána, 2014. 351 s. ISBN 978-80-7243-684-2. (česky) 
  • ŠEDIVÝ, Ivan. Češi, české země a Velká válka 1914-1918. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2014. 492 s. ISBN 80-7106-274-X. 
  • TUCHMAN, Barbara Wertheim. Srpnové výstřely : začátek první světové války. Praha: Mladá fronta, 2000. 477 s. ISBN 80-204-0870-3. (česky) 
  • VOŽICKÝ, František Pigl. Kronika světové války : 1914-1919. 4. vyd. Praha: nákl. vlast., 1929. 632 s. Dostupné online. 
  • WARNER, Philip. První světová válka. Ostrava: OLDAG, 1997. 306 s. ISBN 80-85954-28-1. (česky) 
  • WESTWELL, Ian. První světová válka den po dni. Praha: Columbus, 2004. 192 s. ISBN 80-7249-194-6. (česky) 
  • WESTWELL, Ian. I. světová válka : vyčerpávající popis průběhu I. světové války, doplněný analýzami rozhodujících střetnutí a přelomových bitev. Praha: Fortuna Libri, 2009. 256 s. ISBN 978-80-7321-505-7. (česky) 
  • WILLMOTT, H. P. První světová válka. Praha: Euromedia Group - Knižní klub, 2005. 319 s. ISBN 80-242-1228-5. (česky) 
  • WINTER, J. M. První světová válka. Praha: Mladá fronta, 1995. 256 s. ISBN 80-204-0520-8. (česky) 
  • WOLF, Richard. Zhroucení Německa. Praha: Melantrich, 1934. 359 s. Dostupné online. S. 57-249. (česky) 
  • ŽIPEK, Alois. Válka národů 1914-1918 a účast českého národa v boji za svobodu. Díl I. Praha: A. Žipek, 1921. 135 s. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat