Nikolaj Judenič
Nikolaj Nikolajevič Judenič (rusky Николай Николаевич Юденич;18.jul./ 30. července 1862greg. – 5. října 1933)[1] byl ruský generál a jeden z nejúspěšnějších generálů ruské carské armády během první světové války. V letech 1918-1920 bojoval proti bolševikům.
| Nikolaj Judenič | |
|---|---|
 | |
| Narození | 18.jul. / 30. července 1862greg. Moskva, carské Rusko |
| Úmrtí | 5. října 1933 (ve věku 71 let) Saint-Laurent-du-Var, Francie |
| Vojenská kariéra | |
| Hodnost | Generál |
| Jednotka | Severozápadní armáda |
| Velel |  carské Rusko Bílá armáda |
| Války | Rusko-japonská válka Ruská občanská válka |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
Mládí a vojenská kariéra editovat
Judenič se narodil v Moskvě, kde pracoval jeho otec jako úředník. Vystudoval v roce 1881 Alexandrovskou vysokou vojenskou školu a posléze Akademii generálního štábu v roce 1887. Působil jako člen imperiální gardy v Litvě do prosince 1890. V lednu 1892 byl převelen do Turkestánu a byl povýšen na poručíka. V roce 1902 byl Judenič jmenován velitelem 18. pěšího pluku, s níž bojoval ve válce s Japonskem. Ve válce byl dvakrát raněn a na jejím konci byl povýšen na generála. Od roku 1907 sloužil Judenič jako proviantní důstojník na generálním štábu kavkazského vojenského okruhu.
První světová válka editovat
Během války byl velitelem ruských vojsk na Kavkaze, kde vybojoval několik obdivuhodných vítězství nad vojsky tureckého velitele Envera Paši. Zvítězil postupně v bitvě u Sarikamiše, bitvě o Erzurum, dobyl město Trabzon a porazil Turky v bitvě o Erzicanan. Velké úspěchy ruské armády také díky podpoře místních Arménů vedly od roku 1915 k arménské genocidě.
Po únorové revoluci byl Judenič na přímý rozkaz vůdce prozatímní vlády Alexandra Kerenského odvolán a předčasně penzionován. Byl dopraven z Tbilisi do Petrohradu, kde podporoval Kornilovův puč.
Ruská občanská válka editovat
Po říjnové revoluci utekl do Finska a zapojil do budování bělogvardějských armád. Na jaře 1919 se setkal ve Stockholmu s americkými a britskými diplomaty a dojednal s nimi omezenou podporu Američanů a Britů v boji proti bolševikům.
V červnu 1919 navázal kontakt s admirálem Kolčakem, který založil v Omsku všeruskou vládu a vedl ozbrojený odpor proti bolševikům na Sibiři. Generál Judenič dostal volnou ruku v boji při Baltském moři a severozápadním Rusku a potřebné finanční prostředky. Následně se přesunul do Talinu a setkal se s generálem Rodzjankem, který vedl bělogvardějskou Severní armádu. Oba se shodli, že jejich hlavním cílem bude dobýt Petrohrad a že jejich vojsko bude formálně pod hlavičkou estonské armády. V srpnu 1919 pod tlakem britské vlády a svého klíčového spojence Estonska musel vytvořit protirevoluční Severozápadní vládu, která se skládala z monarchistů, socialistů a menševiků. Následující dva měsíce strávil výcvikem své armády. V září 1919 mu byla k dispozici dobře vycvičená armáda o počtu 17 000 mužů s 53 děly a 6 tanky.
Útok na Petrohrad editovat
V říjnu 1919 se vrhla jeho armáda na Petrohrad. Město bylo v té době jen lehce bráněno, protože Rudou armádu zaměstnával boj na jiných frontách (především na Sibiři a Ukrajině). Judeničův přítel z carské armády finský generál Mannerheim naléhal na finskou vládu, aby se k útoku připojila. Finská vláda ale podmínila účast svých vojsk v útoku na Petrohrad potvrzením nezávislosti Finska bělogvardějci. Admirál Kolčak, který byl hlavou bělogvardějců, tak nehodlal učinit, a tak byla Mannerheimova prosba odmítnuta.
Severozápadní armáda zatím dobyla Kingisepp a Gatčinu, ale nepodařilo se jí přerušit vlakové spojení mezi Moskvou a Petrohradem. Bolševici tak mohli poslat do města početné posily. Ty zastavily postup Severozápadní armády na konci října 1919 a v listopadu 1919 byli už značně demoralizovaní bělogvardějci zatlačeni zpátky na území Estonska. Vrchní velení estonské armády, díky zápornému vztahu bělogvardějců k nezávislosti nově vzniklých států, zbytky ustupující Judeničovy armády odzbrojili a internovali. V lednu 1920 uzavřelo Estonsko příměří se sovětským Ruskem a bolševici se zavázali uznat estonskou nezávislost. 28. ledna 1920 se Judenič pokusil neúspěšně uprchnout z Estonska s veškerými financemi Severozápadní armády. Byl zadržen generálem Bułak-Bałachowiczem společně s estonskou policií. Při zadržení měl u sebe 227 000 britských liber, 250 000 estonských marek a 110 000 000 finských marek. Peníze byly zabaveny a vyplaceny zbývajícím vojákům Severozápadní armády jako poslední plat. Byl následně uvězněn, ale na nátlak britské vlády byl záhy propuštěn a v únoru 1920 emigroval do Velké Británie, odkud přesídlil do Francie.[1]
Poválečný život editovat
Po válce nehrál žádnou důležitou roli mezi ruskou emigrací.[1] Usídlil se na Francouzské riviéře, kde taky v roce 1933 nedaleko Cannes ve věku 71 let zemřel.
Reference editovat
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nikolai Yudenich na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2021-06-11]. Heslo ЮДЕ́НИЧ. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-06-14. (rusky)
Literatura editovat
- LAINOVÁ, Radka. Judenič před branami rudého Petrohradu. Historický obzor, 1997, 8 (1/2), s. 14–18.
- ZUBOV, Andrej Borisovič, ed. Dějiny Ruska 20. století. Překlad Libor Dvořák et al. 1. vyd. Praha: Argo, 2014–2015. 949 s. ISBN 978-80-257-0964-1.
Externí odkazy editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Nikolaj Nikolajevič Judenič na Wikimedia Commons - Judenič, Nikolaj Nikolajevič :: J :: Sovětský svaz a Rusko (SOV/RUS) na forum.valka.cz
- Biografie na hrono.ru
