Otevřít hlavní menu

Nikolaj Nikolajevič Juděnič (rusky Николай Николаевич Юденич;18.jul./ 30. července 1862greg.5. října 1933) byl ruský generál a jeden z nejúspěšnějších generálů carské armády během první světové války. V letech 1918-1920 bojoval proti bolševikům.

Nikolaj Judenič
Yudenich1.jpg
Narození 18. červenec 1862
Moskva, carské Rusko
Úmrtí 5. října 1933 (71 let)
Saint-Laurent-du-Var, Francie
Vojenská kariéra
Hodnost Generál
Jednotka Severozápadní armáda
Velel

Flag of Russia.svg carské Rusko

Flag of Russia.svg Bílá armáda
Války

Rusko-japonská válka
První světová válka

Ruská občanská válka
Podpis Podpis

Mládí a vojenská kariéraEditovat

Judenič se narodil v Moskvě, kde pracoval jeho otec jako úředník. Vystudoval v roce 1881 Alexandrovskou vysokou vojenskou školu a posléze Akademii generálního štábu v roce 1887. Působil jako člen imperiální gardy v Litvě do prosince 1890. V lednu 1892 byl převelen do Turkestánu a byl povýšen na poručíka. V roce 1902 byl Judenič jmenován velitelem 18. pěšího pluku, s níž bojoval ve válce s Japonskem. Ve válce byl dvakrát raněn a na jejím konci byl povýšen na generála. Od roku 1907 sloužil Judenič jako proviantní důstojník na generálním štábu kavkazského vojenského okruhu.

První světová válkaEditovat

 
Judeničův portrét

Během války byl velitelem ruských vojsk na Kavkaze, kde vybojoval několik obdivuhodných vítězství nad vojsky tureckého velitele Envera Paši. Zvítězil postupně v bitvě u Sarikamiše, bitvě o Erzurum, dobyl město Trabzon a porazil Turky v bitvě o Erzicanan. Velké úspěchy ruské armády také díky podpoře místních Arménů vedly od roku 1915 k arménské genocidě.

Po únorové revoluci byl Judenič na přímý rozkaz vůdce prozatímní vlády Alexandra Kerenského odvolán a předčasně penzionován. Byl dopraven z Tbilisi do Petrohradu, kde podporoval Kornilovův puč.

Ruská občanská válkaEditovat

Po říjnové revoluci utekl do Finska a zapojil do budování bělogvardějských armád. Na jaře 1919 se setkal ve Stockholmu s americkými a britskými diplomaty a dojednal s nimi omezenou podporu Američanů a Britů v boji proti bolševikům.

V červnu 1919 navázal kontakt s admirálem Kolčakem, který založil v Omsku všeruskou vládu a vedl ozbrojený odpor proti bolševikům na Sibiři. Generál Judenič dostal volnou ruku v boji při Baltském moři a severozápadním Rusku a potřebné finanční prostředky. Následně se přesunul do Talinu a setkal se s generálem Rodzjankem, který vedl bělogvardějskou Severní armádu. Oba se shodli, že jejich hlavním cílem bude dobýt Petrohrad a že jejich vojsko bude formálně pod hlavičkou estonské armády. V srpnu 1919 pod tlakem britské vlády a svého klíčového spojence Estonska musel vytvořit protirevoluční Severozápadní vládu, která se skládala z monarchistů, socialistů a menševiků. Následující dva měsíce strávil výcvikem své armády. V září 1919 mu byla k dispozici dobře vycvičená armáda o počtu 17 000 mužů s 53 děly a 6 tanky.

Útok na PetrohradEditovat

V říjnu 1919 se vrhla jeho armáda na Petrohrad. Město bylo v té době jen lehce bráněno, protože Rudou armádu zaměstnával boj na jiných frontách (především na Sibiři a Ukrajině). Judeničův přítel z carské armády finský generál Mannerheim naléhal na finskou vládu, aby se k útoku připojila. Finská vláda, ale podmínila účast svých vojsk v útoku na Petrohrad potvrzením nezávislosti Finska bělogvardějci. Admirál Kolčak, který byl hlavou bělogvardějců, ale tak nehodlal učinit, a tak byla Mannerheimova prosba odmítnuta.

Severozápadní armáda zatím dobyla Kingisepp a Gatčinu, ale nepodařilo se jí přerušit vlakové spojení mezi Moskvou a Petrohradem. Bolševici tak mohli poslat do města početné posily. Ty zastavily postup Severozápadní armády na konci října 1919 a v listopadu 1919 byli už značně demoralizovaní bělogvardějci zatlačeni zpátky na území Estonska. Vrchní velení estonské armády, díky zápornému vztahu bělogvardějců k nezávislosti nově vzniklých států, zbytky ustupující Judeničovy armády odzbrojili a internovali. V lednu 1920 uzavřelo Estonsko příměří se sovětským Ruskem a bolševici se zavázali uznat estonskou nezávislost. 28. ledna 1920 se Judenič pokusil neúspěšně uprchnout z Estonska s veškerými financemi Severozápadní armády. Byl zadržen generálem Bułak-Bałachowiczem společně s estonskou policií. Při zadržení měl u sebe 227 000 britských liber, 250 000 estonských marek a 110 000 000 finských marek. Peníze byly zabaveny a vyplaceny zbývajícím vojákům Severozápadní armády jako poslední plat. Byl následně uvězněn, ale na nátlak britské vlády byl záhy propuštěn a emigroval do Francie.

Poválečný životEditovat

Po válce nehrál žádnou důležitou roli mezi ruskou emigrací. Usídlil se na Francouzské riviéře, kde taky v roce 1933 nedaleko Cannes ve věku 71 let zemřel.

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nikolai Yudenich na anglické Wikipedii.

LiteraturaEditovat

  • LAINOVÁ, Radka. Judenič před branami rudého Petrohradu. Historický obzor, 1997, 8 (1/2), s. 14–18.
  • A. Zubov (red.), Dějiny Ruska 20. století I. Praha: Argo 2014

Externí odkazyEditovat