Základní vojenská služba

Základní vojenská služba (prezenční služba, neformálně „vojna“) je povinná služba v armádě, která se liší (např. délkou) jak podle jednotlivých států, tak v rámci států podle typu této služby.

Vojenské boty užívané v Polsku (90. léta)

Historie vojenské služby v českých zemíchEditovat

Základní mezníky[1]:

  • 1649 – vznikla stálá armáda jako součást rakouské armády. Do armády byli vojáci verbováni. Služba byla doživotní.
  • 1781Josef II. zavedl vojenskou povinnost pro nejchudší vrstvy. Osvobozena byla šlechta, duchovní a inteligence. Služba byla doživotní. Verbování nahradily odvody.
  • 1802 – za Františka I. byla zrušena doživotní služba. U pěchoty se zkrátila na deset let, u jezdectva na 12 let a u dělostřelectva na 14 let.[2]
  • 1845 – vojenská služba zkrácena na 8 let. Odvody byly pravidelnější.
  • 1868 – branný zákon zavedl všeobecnou brannou povinnost. Od té doby se povinná vojenská služba v českých zemích týkala většiny mužské populace. Délka služby byla stanovena na tři roky, u námořnictva na čtyři. Potom následovalo sedm let zálohy a dva roky v takzvané zeměbraně.
  • 1912 – služba byla zkrácena na dva roky (u speciálních druhů zbraní na tři, u námořnictva čtyři). Ponechány byly sedmileté zálohy a dvouletá služba v zeměbraně. Odvody byly dvakrát ročně.
  • 1920 – délka služby byla stanovena zpočátku na 14 měsíců, ovšem dočasně prodloužena. Od roku 1924 se sloužilo 18 měsíců a od roku 1933 s ohledem na mezinárodní situaci dva roky.
  • 1945 – branná povinnost vznikala v 17 letech, k odvodu se chodilo v 19, na dvouletou službu se nastupovalo ve 20. roce.
  • 1990 – délka základní vojenské služby byla stanovena na 18 měsíců a byla uzákoněna možnost civilní služby.
  • 1993 – novela branného zákona zkrátila délku základní vojenské služby na 12 měsíců.
  • 15. května 2003 – ministr obrany Jaroslav Tvrdík předložil vládě záměr zrušit základní vojenskou službu k 31. prosinci 2004.
  • 1. ledna 2005Česká armáda je plně profesionální. Branná povinnost bude vyžadována pouze při ohrožení státu nebo za válečného stavu.

V Československu a v ČeskuEditovat

Základní vojenská služba (zkráceně ZVS) existovala od dob první republiky do roku 2004, kdy byla povinná vojenská služba v Česku definitivně zrušena a Armáda České republiky byla transformována na profesionální armádu.[3] Nastoupit k výkonu ZVS byl povinen každý zdravotně způsobilý muž, občan ČSR (později ČSSR, ČSFR a ČR) po dosažení plnoletosti, před rokem 1954 v Československé armádě, v letech 1954–1990 v Československé lidové armádě, po rozdělení Československa roku 1993 v Armádě České republiky.

OdměnaEditovat

Finanční odměna vojáků základní služby (VZS) se nazývala služné, dobově hovorově žold. Tato odměna byl odstupňována podle hodnosti, v roce 1964 např. činilo služné vojína 75 Kčs, svobodníka 80 Kčs, desátníka 90 Kčs a četaře 100 Kčs měsíčně. V návaznosti na inflaci bylo služné do roku 1991 třikrát zvýšeno, ekonomické podmínky vojáků základní služby však zůstávaly nuzné.[4] Za stravu a ubytování vojáci neplatili.

NástupEditovat

Počátek základní vojenské služby začínal vždy úředním odvodem, tedy ověřením zdravotní způsobilosti služby, po odvodu získával mladý muž status brance, resp. odvedence. Označení branec zavedl zákon z roku 1889 a to pro „mladé muže brané k zápisu do odvodního seznamu“[5] Pro brance, kteří nastupovali do náročných vojenských oborů, byl určen předvojenský výcvik v civilní organizaci SVAZARM (Svaz pro spolupráci s armádou). Vojenští řidiči absolvovali levně autoškolu pro řidiče z povolání na nákladní auta už před vojnou, radisté se naučili telegrafní abecedu a zacházení s radiostanicí atd.

Základní dobou nástupu byl věk 18 let. resp. nejbližší půlroční termín (jarní a podzimní). Učňům, studentům střední či vysoké školy byl umožněn odklad nástupu ZVS po skončení studia.

Délka ZVSEditovat

 
Vojenská knížka
  • Neodvedení muži byli zbaveni branné povinnosti („dostali modrou knížku“, tj. průkaz modré barvy o zbavení vojenské povinnosti). Vojenská knížka vojáka základní služby byla šedá. Vojenská knížka vojáka z povolání se nazývala Služební průkaz a měla červenou barvu. Lidé s „modrou knížkou“ nemuseli na vojnu a mohli tak místo vojny vést běžný civilní život.
  • Pokud byl voják potrestán trestem celodenního kasárenského vězení a nebyl mu tento trest později zahlazen, vojenská služba u útvaru se mu prodloužila o počet dní, které strávil ve vězení.
  • Základní vojenská služba trvala před rokem 1989 standardně 24 měsíců.
  • Po roce 1989 byla standardní délka základní vojenské služby postupně zkracována: první zkrácení o dva měsíce nařídil ve funkci nejvyššího velitele armády prezident Václav Havel v první polovině ledna 1990 (odchod byl k 31. lednu 1990), ještě v témže roce byla základní vojenská služba zkrácena novelou branného zákona na 18 a v roce 1993 na 12 měsíců. Posledních 878 branců nastoupilo základní vojenskou službu 30. března 2004.
  • U úspěšných studentů vysokých škol a vojenské katedry (VKVŠ), které byly součástí všech vysokých škol s výjimkou teologických a které připravovaly studenty k výkonu základních důstojnických funkcí (absolventů VŠ, lidově absíků nebo špagátů), byla ZVS zkrácena na 12 měsíců. Před nástupem nebo krátce po nástupu na vojnu byli povýšeni na poddůstojníky, zpravidla svobodníky a při jejím ukončení byli nejúspěšnější absolventi VKVŠ obvykle povýšeni na důstojníky – do hodnosti podporučíka, „přeskočili“ tak praporčické hodnosti. V rámci zkracování ZVS byla zkracována a zrušena i vojna absolventů VŠ.
  • Branci mohli ze sociálních důvodů (např. živitelé rodin, pečující alespoň o dvě děti) požádat o vykonání náhradní vojenské služby, která byla pouze pětiměsíční (později tříměsíční).
  • Pokud bez vlastního zavinění (zejména pro nemoc a podobně) nenastoupili k ZVS před dosažením určeného věku (25 let, později prodlouženo na 28 a 30 let), byli k náhradní službě určení ze zákona.
  • Náhradní vojenskou službu rovněž mohli vykonat vybraní zaměstnanci; železnice nebo vojenské podniky (např. Vojenské stavby), uhelné či uranové hornictví nebo hutě měly povoleno provádět v armádě nábor zaměstnanců před nástupem na ZVS. Kdo se zavázal, že např. jako havíř nebo řemeslník odpracuje 18 měsíců, byl z vojenské služby propuštěn o 6 měsíců dříve, tj. po 18 měsících, později dokonce již po 5 měsících (lidově pětimetři).
  • Po roce 1989 branci, kteří z důvodů svědomí či náboženského přesvědčení nechtěli nastoupit ZVS, mohli vykonávat náhradní tzv. civilní službu („civilku“), zpravidla jako pomocná síla v nemocnicích, domovech důchodců nebo v sociálních službách u obecních úřadů, která však byla o polovinu delší než v té době platná základní vojenská služba.

Prodloužení základní vojenské službyEditovat

Prodloužením základní vojenské služby je možno výrazně navýšit početní stav armády. Stalo se tak v roce 1961, v době tzv. Berlínské krize, kdy byly uzavřeny hranice mezi Západním Berlínem a NDR a kdy hrozil ozbrojený konflikt. Sovětský svaz odložil odchod do civilu vojáků, kteří povinnou vojensku službu v roce 1961 vykonali,[6] a současně předčasně povolal k nástupu brance ročníku 1942. Početní stavy sovětských vojsk se tak zvýšily zhruba o cca 400 000 mužů.

Obdobně v Československu bylo povolání odvedenců předsunuto o jeden měsíc (na 1. září 1961) a na mimořádné cvičení bylo povoláno přibližně 40 000 záložníků. Vojákům byly zrušeny dovolené a volna k opuštění posádky, druhý ročník byl do civilu propouštěn až v průběhu listopadu a prosince 1961.[7]

Jiné státyEditovat

V někdejším Sovětském svazu základní vojenská služba činila 48 měsíců u zvláštních druhů vojsk, zejména u námořnictva a raketových vojsk, u běžnějších 24 měsíců. Během historie se pravidla ovšem také měnila.

Státy bez ozbrojených složekEditovat

Bez povinné vojenské službyEditovat

Povinná pouze za určitých podmínekEditovat

Povinná i dobrovolná vojenská službaEditovat

Výběrově povinnáEditovat

Možnost civilní, nevojenské nebo nebojujícíEditovat

Vojenská služba kratší než 1 rokEditovat

Vojenská služba kratší než 18 měsícůEditovat

Vojenská služba delší než 18 měsíců bez možností civilníEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Ministerstvo obrany a Armáda České republiky, 23. 1. 2012, dostupné na: http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=3895
  2. ČERNÝ, Václav. Odvod branců, délka vojenské služby a návrat vysloužilců do venkovské společnosti: panství Protivín 1780-1830. In: Venkov, rolník a válka v českých zemích a na Slovensku v moderní době. Praha: Národní zemědělské muzeum, s.p.o., 2017, s. 21-35. Dostupné online
  3. Vláda: od roku 2005 jen profesionální armáda
  4. TOMEK, Prokop. Trojí zvýšení služného vojáků základní služby 1971-1991 [online]. Praha: Vojenský historický ústav, 2021-04-19 [cit. 2022-02-22]. Dostupné online. 
  5. Původ označení "branec" i-noviny.cz
  6. o prozatímním odkladu propouštění ze základní služby v SSSR. S. 4. Rudé právo [online]. 1961-08-30 [cit. 2022-02-22]. S. 4. Dostupné online. 
  7. Berlínská krize zasáhla i do života statisíců vojáků [online]. Vojenský historický ústav, 2013-08-16 [cit. 2022-02-22]. Dostupné online. 
  8. Archivovaná kopie. www.cia.gov [online]. [cit. 2010-07-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-12-25. 

LiteraturaEditovat

  • HLAVÁČEK, Jiří (ed.). Mezi pakárnou a službou vlasti. Základní vojenská služba (1968-2004) v aktérské reflexi. Academia: Praha, 2022, ISBN 978-80-200-3332-1.

Externí odkazyEditovat