Bitola (makedonsky Битола, bulharsky Битоля, řecky Μοναστήρι, arumunsky Bitule/Bituli) je město v jihozápadní části Severní Makedonie, 14 km na sever od hranic s Řeckem, v regionu Pelagonie. Město je administrativním centrem stejnojmenné opštiny.

Bitola
Битола
Ulice Širok Sokak
Ulice Širok Sokak
Bitola – znak
znak
Bitola – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška615 m n. m.
StátSeverní MakedonieSeverní Makedonie Severní Makedonie
Statistický regionPelagonský
OpštinaBitola
Bitola
Bitola
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha30 km²
Počet obyvatel74 550 (2002)
Hustota zalidnění2 485 obyv./km²
Etnické složeníMakedonci (88,6%), Romové (2,57%),
Albánci (2,36%), Turci (2,1%),
Arumuni (1,3%), Srbové (0,7%)
Správa
StarostaVladimir Taleski
Oficiální webwww.bitola.gov.mk
Telefonní předvolba(+389) 047
PSČ7000
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

PolohaEditovat

Bitola leží pod pohořím Baba-planina na břehu řeky Dragor v nadmořské výšce od 576 m. Směrem na východ začíná od Bitoly úrodná rovina Pelagonie. Metropole Severní Makedonie Skopje se nachází 169 km severně od Bitoly a město Ochrid se nachází 70 km západně. Vzdálenost do řecké Floriny je 30 km a do Soluně vzdušnou čarou 140 km. Severomakedonsko-řecká hranice se nachází jen 13 km od města.

KlimaEditovat

V této oblasti existuje přechodné klima mezi kontinentálním a středomořským. Léta jsou většinou teplá a mají málo srážek, zimy bohaté a chladné. Průměrná teplota zde během roku dosahuje 11,1 °C. Nejchladnějším měsícem je leden s průměrnou měsíční teplotou −0,6 °C, a s absolutní naměřenou minimální teplotou −30,4 °C. Nejteplejším měsícem je potom červenec s průměrnou měsíční teplotou 22,2 °C a naměřeným maximem činícím 41,2 °C

Průměrný roční úhrn srážek zde činí 601 mm (o něco méně než v České republice), odchylky během různých částí roku dosahují hodnot od 338 mmm do 879 mm. Počasí se v Bitole systematicky měří od roku 1945 po ustanovení místní meteorologické stanice.

NázevEditovat

Název je slovanského původu a je společný s chorvatským slovem obitelj, které dnes označuje rodinu a dříve označuje klášter. Tento původ rovněž připomíná i srbský/chorvatský název Bitolj/Битољ (v makedonštině nedochází k jotování a proto je název města zakončen na slabiku -la). Název je doložen poprvé roku 1080 z tzv. Bitolské desky (makedonsky Битолска плоча).

V církevní slovanštině bylo v cyrilici zapisováno jako ѡ҆би́тѣл҄ь. Během turecké nadvlády bylo město známé pod názvem Monastir, tento název se užívá pro město také v albánštině a řečtině a odkazuje na původní staroslověnský název.

HistorieEditovat

Archeologická naleziště v okolí Bitoly dokládají kontinuitu osídlení v tomto regionu od doby kamenné.

V roce 814 obsadilo město spolu s okolním regionem Bulharsko. Po nějakou dobu byla ve středověku Bitola hlavním městem Prvního bulharského carství. To umožnilo rozvoj a rozkvět sídla. Následně byla obsazena byzantinci, kteří ji učinili metropolí thematu Bulgaria. V 11. století jeden kronikář během křížových výprav poznamenal, že Bitola je bohaté město v regionu Pelagonie.

Turecká moc zde byla ustanovena v letech 13821383 po tvrdých bojích. Dařilo se dobře obchodu. Zachován byl nicméně status města jako regionálního centra. Po Soluni se jednalo o druhé nejvýznamnější město v regionu.[1] Přistěhovávalo se především muslimské obyvatelstvo, mnozí Slované z města odcházeli. Objevili se příslušníci řady dalších národností, např. Čerkezové, sestěhovávali se sem i Albánci.[zdroj?] Z Pyrenejského poloostrova přišla do Bitoly rovněž i početná komunita Židů. Těch zde v roce 1910 žilo okolo šesti tisíc. V roce 1830 zde velkovezír Rašíd Mehmed Paša svolal setkání albánských sedláků, které skončilo násilím a krveprolitím. Turecký cestopisec Evlija Čelebi město navštívil v roce 1662 a zapsal si přítomnost zhruba tří tisíc malých krámků ve městě.

 
Bitola v 19. století.

Bitola měla značný význam i ze správního hlediska, neboť zde Turci ustanovili centrum jedné z administrativních jednotek. Vilájet Manastir pod sebou zahrnoval na konci 19. století pět nižších správních jednotek (sandžaků) a rozkládal se na území západu dnešní Severní Makedonie a východu Albánie.

Během reforem tzv. tanzimatu v polovině 19. století došlo k liberalizaci náboženských poměrů a byly budovány první kostely. Zřízena byla rovněž správní jednotka bulharské pravoslavné církve, nezávislé na řecké. Skutečnost vedla k náboženskému konfliktu mezi slovanskou a řeckou církví. Zřízena byla rovněž i přidružená klášterní škola. V roce 1894 byla do Bitoly zavedena železniční doprava. Od roku 1888 mělo v Bitole svůj konzulát také Srbsko.[2]

Dle statistiky Vasila K'nčova z roku 1900 žilo v roce 1900 v Bitole 37 000 lidí, z nichž bylo 10 000 pravoslavných Slovanů, 10 000 Turků, 1500 Albánců, 2000 Romů, 7000 Vlachů, 5500 Židů a 500 ostatních.

V roce 1903 bylo město jedním z míst Ilindenského povstání, vzpoury místního obyvatelstva proti turecké nadvládě. V roce 1908 se v Bitole uskutečnilo setkání albánských vzdělanců, kteří se vyslovili pro používání latinky v albánském jazyce. Proto bývá občas v albánských kruzích přezdívána jako město abecedy (albánsky Qyteti i Alfabetit).

Pod tureckou nadvládou zůstala Bitola až do roku 1912, kdy po první balkánské válce připadla Srbsku. Během konfliktu zde došlo k bitvě, během níž srbské vojsko porazilo tureckou armádu. V roce 1915 Bitolu obsadila bulharská armáda a spolu se značnou částí dnešní Severní Makedonie byla Bulharskem anektována. V roce následujícím byla obsazena jednotkami Dohody. Vzhledem k blízkosti soluňské fronty v následující první světové válce však místní obyvatelstvo strádalo až do roku 1918.[1] Bitola byla prvním osvobozeným městem v závěru války po prolomení fronty v druhé polovině roku 1918.

Po válce se stala součástí Jugoslávie. Nová hranice byla ustanovena jen zhruba 10 km jižně od města; došlo k změnám v ekonomických i společenských vztazích. Dopad Bitola pocítila z hospodářského hlediska nejen kvůli nové hranici s Řeckem, ale také i kvůli vzniku nezávislé Albánie v roce 1912.[1] Původně balkánské město se nicméně začalo rozvíjet jako moderní sídlo. Byly vypracovány první projekty rozvoje a územní plánování v evropském stylu. Zaostalé město muselo vyřešit řadu problémů: jedním z nich byla rozšířená malárie, která postihovala i místní vojenskou posádku.[3] Pod fasádou moderně se rozvíjejícího města nicméně doutnala nestabilní situace z hlediska národnostního. Dosud nevyhraněné slovanské obyvatelstvo se stále častěji identifikovalo s makedonskou národnostní myšlenkou, [4] což vyvolávalo nevoli a obavy Srby kontrolovaných úřadů a samosprávy. Organizace, které se snažily tvářit jako makedonské byly rozpouštěny.[5] Situaci nepomáhaly ani sliby politických představitelů z Bělehradu, kteří sice v Bitole slibovali různé investice (železnice, vodní kanály apod.), monarchistická Jugoslávie nicméně neměla dost prostředků na jejich uskutečnění.

 
Srbská škola v Bitole na přelomu 19. a 20. století.

Za druhé světové války byla místní židovská komunita odvezena transporty do Polska (do války čítala 9,7 % obyvatel města), v rámci holokaustu byli místní Židé zavražděni v koncentračním táboře Treblinka. Město bylo opět okupováno Bulharskem. Místní odbor komunistické strany, který vedl partyzánský boj proti bulharské okupaci, byl veden Stevanem Naumovem Stivem. Město bylo osvobozeno dne 4. listopadu 1944.

Roku 1945 se město opět vrátilo Jugoslávii. Stalo se součástí nově vzniklé socialistické republiky Makedonie. Nová komunistická vláda se kromě znárodnění, vypořádání s politickými protivníky a dalšími věnovala také investicím do méně rozvinutých oblastí země, kterou nepochybně město Bitola bylo. V roce 1945 zde proto bylo otevřeno první gymnázium, které neslo svůj název po jugoslávském vůdci Josipu Brozu Titovi.

Od roku 1991 je součástí nezávislé Severní Makedonie. V roce 2001 zde došlo k násilnostem poté, co byli místní vojáci zabiti při přestřelkách s albánskými ozbrojenci nedaleko města Tetovo. Při výtržnostech místní napadli obchody albánských vlastníků. Nepokoje se uskutečnily v květnu a v červnu; napadeny byly i místní dvě mešity. Řada albánských obyvatel se následně z obav před dalším násilím z Bitoly vystěhovala.

V roce 2007 zasáhl okolní lesy rozsáhlý požár, který se přenesl i do některých okrajových částí Bitoly.

ObyvatelstvoEditovat

 
Kontrast nové a staré architektury ve středu města.
 
Místní dům kultury.
 
Třída Širok Sokak ve středu města.

Podle údajů z roku 2002 má 74 550 obyvatel, což z ní činí druhé nejlidnatější město v Severní Makedonii (podle rozlohy je ale až třetí). I s okolím žije v Bitole asi 120 000 obyvatel. Z národnostního hlediska je jedná převážně Makedonce, ale i Srby, Řeky a Albánce.

Vzhledem k hospodářskému propadu po rozpadu socialistické Jugoslávie se v Bitole, stejně jako v řadě dalších míst regionu, zintenzivnil trend vystěhovalectví. Řada místních obyvatel pracuje v zahraničí, většinou v Západní Evropě, mnozí ale odešli i do USA nebo do Kanady. V letních měsících se lidé do Bitoly vracejí, čímž dochází přechodně k zvýšení počtu obyvatel.

Náboženská strukturaEditovat

V Bitole se nachází sídlo Prespansko-pelagonská eparchie Makedonské pravoslavné církve. K této církvi se hlásí většina místního obyvatelstva.

Kromě pravoslavných kostelů jsou v Bitole dochovány i četné mešity, které připomínají období turecké nadvlády a pestřejšího náboženského složení města. V roce 2002 se k islámu hlásilo v Bitole 9,1 % obyvatel.

EkonomikaEditovat

Město je hlavním ekonomickým a průmyslovým centrem Pelagonského regionu. Po roce 1945 bylo město rozsáhleji industrializováno. Průmyslová zóna se nachází na jihovýchodním okraji města. Sídlí zde např. Bitolský pivovar (makedonsky Битолска пивара) a největší mlékárna v zemi.

V roce 1983 byl dokončen hornicko-energetický kombinát (REK) Bitola, který zahrnuje povrchový důl na lignit a uhelnou elektrárnu.

Další průmyslová zóna byla zřízena u obce Žabeni jižně od města, směrem k hranici s Řeckem.

DopravaEditovat

Do Bitoly směřuje ze severu železniční trať z Velesu, která v minulosti pokračovala dále do Řecka.

Hlavní silniční tahy směřuji z Bitoly směrem na jih do Řecka, do města Florina, dále potom na západ přes Resen do města Ochrid a na sever do měst Prilep a Veles. Město nemá dálniční spojení; silnice směrem do Ochridu byla nicméně vybudována na novém tělese s některými mimoúrovňovými kříženími, nicméně se jedná o komunikaci s dvěma jízdními pruhy.

Ve městě je v provozu městská hromadná doprava, která je zajišťována autobusy. Meziměstská doprava do větších sídel po celé Severní Makedonii je realizována rovněž autobusy. Železniční nádraží se nachází v jihovýchodní části města, v blízkosti Městského parku. Autobusové nádraží je umístěno blízko železničního.

ŠkolstvíEditovat

V Bitole sídlí univerzita, která byla založena v roce 1979. Její vznik byl vyústěním snahy o výchovu odborníků i mimo hlavní město Skopje. V současné době nese tato vysoká škola název dle Klimenta Ochridského.

V Bitole je dále 7 středních škol a deset škol základních. První gymnázium zde bylo otevřeno roku 1945 a neslo název po Josipu Brozu Titovi. Mezi další střední školy patří Střední škola Taki Daskala, Dopravní a textilní škola, Lékařská škola Dr. Jovana Kalauziho, Hospodářská škola Jane Sandanského, Zemědělská škola Kuzmana Šapkareva, Elektromechanická škola Gjorgji Neumova, Střední hudební škola a Státní škola pro neslyšící a hluchoněmé.

V období nadvlády Osmanské říše zde byla i Vojenská akademie, na které studoval Mustafa Kemal Atatürk[6], otec moderního tureckého státu.

KulturaEditovat

Kulturní instituceEditovat

V Bitole sídlí celá řada kulturních institucí. Nejnápadnější z nich je Dům kultury, který sídlí v brutalistní budově z konce 70. let 20. století v samotném centru města. Mimo jiné zde také působí i pobočná scéna makedonského národního divadla, která zde byla zřízena v roce 1944.[7] V roce 1945 byla v Bitole založena umělecká společnost nesoucí jméno Stiva Naumova.[8]

Pobočka Národního muzea sídlí v budově bývalých kasáren na jižním okraji města. V muzeu je umístěna výstava, která se věnuje národním dějinám Severní Makedonie od nejstarších období až do současnosti. Mimo jiné zde také Turecko zorganizovalo výstavu, která se věnuje Mustafovi Kemalovi Atatürkovi a jeho působení právě v tomto severomakedonském městě.

V centru města (v blízkosti kostela svatého Dimitrije) také sídlí galerie Magaza Gallery.

Kulturní akceEditovat

Hlavní kulturní akcí, která se zde každoročně koná, je Mezinárodní filmový festival bratrů Manakiových. Od roku 1971 se zde koná také i taneční festival Ilindenské dny (makedonsky Илинденски данови), kterého se účastní folklórní skupiny z celé Severní Makedonie, ale také skupiny z jiných zemí (Japonsko, Německo, Bulharsko, Srbsko, Turecko apod.), které zde představují své národní obyčeje.

Mezi další kulturní akce tradičně se odehrávají v Bitole patří např. výstava Malý Montmartre Bitoly, dětské festivaly Bitolino a Si-Do, festival klasické hudby Interfest, regionální festival Akto Festival a Lokum fest, který se každý rok odehrává na místním starém orientálním tržišti.

TuristikaEditovat

 
Střed města.
 
Původní tržiště, dnes součást města.
 
Casino v centrální části města.
 
Fontána a bitolská hodinová věž.

Mezi zajímavosti patří hlavní třída Širok Sokak, kde se setkávají a baví obyvatelé města nebo zoologická zahrada, kromě Skopje jediná v Severní Makedonii.

Bitola má rovněž dochovaný historický střed města s uličkami, které původně sloužily jako bazar. Symbolem města je dochovaná Hodinová věž (makedonsky Саат кула, která byla vybudována v době osmanské nadvlády.)

U bazaru se nachází i kryté tržiště (bezisten). Na hlavním náměstí se nachází dvě mešity (Jeni mešita a Ishak Çelebi). Dále od centra města stojí Mešita Ajdar Kadi. Z 19. století je také dochován kostel sv. Demetria, který se nachází v blízkosti třídy Širok Sokak (ze západní strany). Mezi další památkově chráněné kostely patří např. i kostel přesvaté Bohorodice z roku 1870, nebo kostel Sv. Neděle z roku 1863.[9]

Bitola je základním bodem pro výpravy na Baba-planinu. V okolí města se nachází řada archeologických nalezišť, např. Heracleia Lyncestis. Ta byla propagována jako rovněž místo na původní římské silnici Via Egnatia.[10]

Ostatní instituceEditovat

V Bitole se nachází celá řada konzulátů různých evropských zemí. Tradice v zřizování zastupitelských úřadů zde započala již v 19. století. První současné konzuláty byly otevřeny v Bitole v roce 2000. Své zastoupení zde má např. Bulharsko nebo Řecko, honorární konzuláty zde mají Rusko, Rumunsko, Srbsko, Ukrajina, Maďarsko, Francie, Černá Hora, Rakousko, Bosna a Hercegovina a Albánie. Dříve zde byly zastoupeny i země, jako např. Slovinsko, Chorvatsko nebo Spojené království.

Partnerská městaEditovat

FilmEditovat

V Bitole se natáčely scény z filmu Karaula (2006).

Známé osobnostiEditovat

Mezi osobnostmi z Bitoly, které se proslavily doma i v zahraničí, patří následující:

LiteraturaEditovat

  • Профил на општината Битола (makedonsky)

ReferenceEditovat

  1. a b c BOŠKOVSKA, Nada. Yugoslavia and Macedonia Before Tito. [s.l.]: I. B. Tauris, 2009. ISBN 978-1-78453-338-0. S. 132. (angličtina) 
  2. DJORDJEVIĆ, Dimitrije. Istorija moderne Srbije: 1800–1918. Bělehrad: Zavod za udžbenike, 2017. ISBN 978-86-17-18636-2. S. 278. (srbština) 
  3. BOŠKOVSKA, Nada. Yugoslavia and Macedonia Before Tito. [s.l.]: I. B. Tauris, 2009. ISBN 978-1-78453-338-0. S. 155. (angličtina) 
  4. BOŠKOVSKA, Nada. Yugoslavia and Macedonia Before Tito. [s.l.]: I. B. Tauris, 2009. ISBN 978-1-78453-338-0. S. 121. (angličtina) 
  5. BOŠKOVSKA, Nada. Yugoslavia and Macedonia Before Tito. [s.l.]: I. B. Tauris, 2009. ISBN 978-1-78453-338-0. S. 86. (angličtina) 
  6. KARČIĆ, Hamza. Why a Balkan city is important for understanding Turkish history. Daily Sabah. 2020-11-06. Dostupné online [cit. 2021-03-20]. (anglicky) 
  7. Profil divadla na stránkách Města Bitola (makedonsky)
  8. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 116. (srbochorvatština) 
  9. Turistické pamětihodnosti města Bitola na stránkách města (makedonsky)
  10. Článek na portálu novatv.mk (makedonsky)

Externí odkazyEditovat