Prilep (makedonsky Прилеп, řecky Πρίλαπος, arumunsky Parleap, albánsky Përlep) je město v Severní Makedonii, 128 km jižně od Skopje a 44 km od Bitoly. Žije zde takřka 74 000 obyvatel a jedná se tak o čtvrté nejlidnatější město v zemi. Město je známé svým tabákem, který se pěstuje v širokém okolí a zpracovává jej místní kombinát, dále podle pevnosti Markovi Kuli v blízkosti Prilepu.

Prilep
Прилеп
Socha Alexandra Velikého v centru města
Socha Alexandra Velikého v centru města
Prilep – znak
znak
Prilep – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška 655 m n. m.
Stát Severní MakedonieSeverní Makedonie Severní Makedonie
Statistický region Pelagonský
Opština Prilep
Prilep
Prilep
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha 25 km²
Počet obyvatel 66 246 (2002)
Hustota zalidnění 2 649,8 obyv./km²
Správa
Starosta Marjan Risteski
Oficiální web www.prilep.gov.mk
Telefonní předvolba (+389) 048
PSČ 7500
Označení vozidel PR
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

HistorieEditovat

Oblast dnešního města Prilep byla osídlena již v prehistorickém období. V jeho blízkosti se nacházelo v dobách existence Římské říše město Styberra, jehož pozůstatky se dochovaly do současné doby. Archeologická lokalita se nachází u obce Čepigovo. Pozůstatky dávného osídlení byly nalezeny i v lokalitě Markovi Kuli v blízkosti Prilepu.

Město bylo osídleno ve středověku Slovany. Jeho střed se nachází na vyvýšenině, která dominuje okolní krajině. První zmínka o něm se současným názvem pochází z roku 1014. V té době bylo předmětem bojů mezi První bulharskou říší a říší byzantskou. Když po jedné z bitev car Samuel I. uviděl právě v Prilepu oslepené vojáky z jedné z předchozích bitev, tak dle legendy zemřel. Poté se Prilepu zmocnila právě Byzanc; při povstání se ale město následně opět odtrhlo. Zpět byl Prilep dobyt císařem Alexiem III., poté jej obsadili křižáci.

 
Město na přelomu 19. a 20. století.

V roce 1334 se stal Prilep součástí Dušanova císařství, jak dokládá rukopis dochovaný v treskaveckém klášteře. Ve své době patřil k jedním z hlavních měst Dušanovy říše.[zdroj?] Po roce 1365 bylo město ve správě nejprve Vukašina a později Kralevice Marka.

Osmanská říše obsadila Prilep v roce 1395. Proti turecké nadvládě se místní slovanské obyvatelstvo bouřilo již v polovině 16. století. Turecký cestopisec Evlija Čelebi zaznamenal v této době, že město mělo okolo tisíce domů, které byly zbudovány z pevného materiálu. Zaznamenal rovněž i tržiště (bazar) se zhruba dvěma stovkami obchodů. Ve své době zde byl vyhlášený bazar v celém Evropském Turecku (Rumélii) a trval 25 dní.

Nejstarší dochovaný kostel v Prilepu pochází z roku 1838, vznikl v souvislosti s liberalizací náboženské politiky v Evropském Turecku. V závěru 19. století mělo město zhruba 6 500 obyvatel. Administrativně bylo součástí manastirského (bitolského) vilájetu.

Během první i druhé balkánské války probíhaly o město urputné boje. V první balkánské válce se odehrála bitva o město mezi postupující srbskou a bránící osmanskou armádou. Roku 1913 bylo město připojeno k Srbsku. Na počátku 30. let byl v Prilepu zaveden elektrický proud. V roce 1936 byla do Prilepu zavedena železnice. V té době byla také realizována elektrifikace města.

Po roce 1941 bylo připojeno k Bulharsku. Již v říjnu 1941 začaly na město útočit jednotky partyzánů.[1] Dne 3. listopadu 1944 jej obsadily jednotky jugoslávských partyzánů, kteří porazili okupační německé vojsko. Následně dostalo město za socialistické Jugoslávie ocenění Město hrdina.

60. a 70. letech byly zbudovány továrny "Partizan", "Mikron" a "Rudar", které zaměstnávaly značnou část místního obyvatelstva. V blízkosti Prilepu byla rovněž vybudována i vodní nádrž, která sloužila k zavlažování okolních polí.

Od roku 1991 je město součástí nezávislé Severní Makedonie. V roce 2001 zde došlo k nepokojům mezi pravoslavnou většinou a muslimskou menšinou; byla vypálena mešita a předtím se uskutečnilo několik bombových útoků na zdejší policejní stanice. Po podepsání Ohridské dohody se situace v Prilepu, stejně jako ve zbytku Severní Makedonie, uklidnila.[2][3]

ObyvatelstvoEditovat

Drtivá většina obyvatel Prilepu je makedonské národnosti. Mezi národnostní menšiny zde zastoupené patří Romové (cca 7 % obyvatel), žijí zde také velmi malé menšiny Srbů a Turků.

KulturaEditovat

V Prilepu sídlí Institut staré slovanské kultury.

Mezi kulturní akce, které jsou ve městě pořádány, patří každoroční Profesionální divadelní festival Makedonie, který připomíná odkaz Vojdana Černodrinského, který se narodil ve vesnici Selci nedaleko Strugy a Debaru.

Každý rok se v Prilepu také koná festival Pivofest, který navštíví okolo dvou set tisíc lidí. Koná se zpravidla během měsíce července.

EkonomikaEditovat

Město je známé ve svém regionu především díky pěstování tabáku a výrobě cigaret. Hlavní podnik, který zde působil ještě v dobách existence socialistické Jugoslávie, nesl název Tutunski kombinat Prilep. V současné době v tabákovém průmyslu pracuje okolo 1200 lidí. V roce 2017 bylo v Prilepu a okolní krajině (Prilepsko pole) vyprodukováno celkem 9867 tun tabáku, což představuje 43 % z celkového množství tabáku vyrobeného v Severní Makedonii.

Mezi další zastoupená odvětví průmyslu patří například zpracování kovů, elektronika, dřevovýroba a textilní výroba. V okolí Prilepu se také těží mramor.

ŠkolstvíEditovat

 
Budova ekonomické fakulty v Prilepu.

V Prilepu se nachází několik základních škol, které nesou názvy podle významných osobností makedonských dějin. Jedná se celkem o sedm škol. Středních škol existuje celkem pět. Kromě toho se ve městě ještě nachází některé části ekonomické fakulty Univerzity sv. Klimenta Ochridského v Bitole.

Partnerská městaEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. PHILLIPS, John. Macedonia. New York: I. B. Tauris, 2004. Dostupné online. ISBN 978-1-86064-841-0. S. 35. (angličtina) 
  2. PHILLIPS, John. Macedonia. New York: I. B. Tauris, 2004. Dostupné online. ISBN 978-1-86064-841-0. S. 138. (angličtina) 
  3. PHILLIPS, John. Macedonia. New York: I. B. Tauris, 2004. Dostupné online. ISBN 978-1-86064-841-0. S. 178. (angličtina) 
  4. Asenovgrad (bulharsky)
  5. Černihiv

Externí odkazyEditovat