Arthur Arz von Straußenburg
Arthur svobodný pán Arz von Straucenburg (německy Arthur Freiherr Arz von Straußenburg, maďarsky Arz Artúr von Straussenburg báró (16. června 1857 Sibiu – 1. června 1935 Budapešť) byl rakousko-uherský generál. V rakousko-uherské armádě sloužil od roku 1878, působil jako štábní důstojník a pedagog. Za první světové války bojoval na východní frontě a na Balkáně. V roce 1917 byl povýšen do hodnosti generálplukovníka a na konci první světové války byl posledním náčelníkem generálního štábu rakousko-uherské armády (1917–1918).
Arthur baron Arz von Straussenburg | |
---|---|
Straussenburg v roce 1917 | |
Náčelník generálního štábu rakousko-uherské armády | |
Ve funkci: 3. března 1917 – 3. listopadu 1918 | |
Předchůdce | Franz Conrad von Hötzendorf |
Nástupce | zánik funkce |
Vojenská služba | |
Služba | Rakousko-Uhersko |
Hodnost | generálplukovník (1917), generál pěchoty (1915), polní podmaršál (1913), generálmajor (1908) |
Narození | 16. června 1857 Sibiu |
Úmrtí | 1. června 1935 (ve věku 77 let) Budapešť |
Příčina úmrtí | infarkt myokardu |
Místo pohřbení | nový městský hřbitov v Budapešti |
Choť | Stefanie Thomka von Tomkaháza und Falkusfalva |
Rodiče | Karl Arz von Straußenburg a Luise Pfaffenhuber |
Děti | Stefanie Arz von Straußenburg |
Alma mater | Samuel von Brukenthal National College |
Profese | voják |
Ocenění | Pour le Mérite velkokříž Císařského řádu Leopoldova komandér Vojenského řádu Marie Terezie Železný kříž |
Commons | Baron Arthur Arz von Straussenburg |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Životopis
editovatNarodil se v Sedmihradsku, v šlechtické rodině místních saských kolonistů, byl synem evangelického kněze Karla Gustava Arze (1831–1893). Studoval v rodném Sibiu a v Drážďanech, chtěl pokračovat ve studiu práv, ale absolvoval roční dobrovolnou službu v armádě a nakonec se rozhodl pro dráhu důstojníka. V letech 1885–1887 studoval na vojenské škole pro vyšší důstojníky ve Vídni a po jejím absolvování s vynikajicími výsledky byl přidělen ke generálnímu štábu jako nadporučík. Později byl v hodnosti kapitána pobočníkem armádního inspektora Antona Schönfelda (1895–1898) a po jeho smrti se vrátil do generálního štábu, kde strávil následujících deset let.[1] V roce 1902 byl povýšen na plukovníka a v roce 1908 dosáhl hodnosti generálmajora. Od listopadu 1908 byl velitelem 61. brigády pěchoty v Budapešti[2] a v roce 1912 stál krátce v čele 15. divize pěchoty v Miskolci. Mezitím získal pozornost arcivévody Evžena, který jej doporučil k dalšímu postupu. V roce 1913 byl Arz povýšen do hodnosti polního podmaršála a přešel jako sekční šéf na ministerstvo války.[3]
První světová válka
editovatNa začátku první světové války setrval ještě několik měsíců na ministerstvu války, ale v září 1914 byl odvelen na východní frontu, kde se připojil k VI. armádnímu sboru. Se střídavými úspěchy se zúčastnil bojů o Halič, poté byl přidělen k 11. armádě německého generála Mackensena. V roce 1915 byl povýšen na generála pěchoty a se svým sborem operoval v Bukovině. Během Brusilovovy ofenzíy zachránil své jednotky včasným ústupem k německé jižní armádě. V srpnu 1916 byl převelen do Sedmihradska, kde měl zabránit rumunskému postupu. Získal velení nad nově zformovanou 1. armádou, která však trpěla zoufalým nedostatkem vojáků a jen s podporou německého generála Falkenhayna se mu podařilo odrazit rumunský útok.
Během bojů v Rumunsku na sebe upozornil následníka trůnu arcivévodu Karla, který se po smrti Františka Josefa stal císařem a okamžitě přistoupil k personálním změnám ve vedení armády. Arz byl 3. března 1917 jmenován náčelníkem generálního štábu a stal se blízkým spolupracovníkem nového panovníka, který sám převzal vrchní velení. Namísto bývalého ambiciózního a sebevědomého šéfa generálního štábu Franze Conrada byl Arz spíše jen loajálním konzultantem císaře. Ve srovnání s Conradem měl také mnohem lepší vztahy s německým vrchním velením, což se projevilo větším vlivem německých generálů na další postup rakousko-uherské armády. Díky tomu Arz přistoupil na poslední ofenzívu v Itálii (léto 1918), která však skončila neúspěchem. Císař Karel I. se 3. listopadu 1918 vzdal vrchního velení a svým nástupcem chtěl jmenovat Arze. Ten však odmítl nést zodpovědnost za nepříznivé podmínky podepsaného příměří a místo sebe navrhl do čela vrchního velení maršála Kövesse.[4] Formálně byl penzionován k datu 1. prosince 1918.[5]
Po válce
editovatPo demobilizaci rakousko-uherské armády se Arz usadil ve Vídni, kde žil v ulici Esteplatz 5. Ačkoliv nástupnické státy zaniklé monarchie většinou převzaly finanční závazky k bývalým důstojníkům, Maďarsko a Rumunsko odmítly Arzovi vyplácet penzi, do rodného Rumunska měl dokonce zakázaný vstup. Mezitím byl postaven i před soud za předčasné ukončení bojových akcí v Itálii v roce 1918, které vedlo k zajetí statitisíců rakousko-uherských vojáků, soud jej ale zprostil viny. V soukromí napsal dvě knihy autobiografických vzpomínek na válečná léta. Až v roce 1926 získal nárok na penzi v Maďarsku s podmínkou osobního vyzvedávání v Budapešti. Právě při přebírání penze zemřel náhle v Budapešti na následky infarktu 1. července 1935. V Budapešti je také pohřben.
Tituly a ocenění
editovatV roce 1916 byl jmenován c. k. tajným radou,[6] v roce 1917 získal titul barona (svobodný pán - Freiherr)[7] a stal se také doživotním členem uherské Sněmovny magnátů.[8] Během své vojenské služby obdržel také řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku i od zahraničních panovníků. V období před první světovou válkou získal pruský Řád koruny II. třídy (1902) a Řád červené orlice II. třídy (1909), rurmunský Řád hvězdy (1907) nebo perský Řád lva a slunce (1910). Za války se stal nositelem dvou stupňů pruského Železného kříže (1914, 1915) a prestižního řádu Pour le Mérite (1915). Během válečných let v Rakousku-Uhersku získal Řád železné koruny I. třídy (1914) a velkokříž Leopoldova řádu (1917), dále byl nositelem Vojenského záslužného kříže (1914) a Vojenské záslužné medaile (1916).[9] V roce 1917 obdržel komandérský kříž prestižního Řádu Marie Terezie.[10]
Rodina
editovatJeho manželkou byla Stephanie Thomka de Thomkaháza (1863–1935), dcerou c. k. plukovníka Viléma Thomky, sňatek se konal v roce 1903 v Košicích.[11] Z jejich manželství se narodily dvě děti. Syn Albert (1892–1968) vystudoval politologii a působil jako pedagog.
Dílo
editovat- Zur Geschichte des großen Krieges 1914-18, Rikola-Verlag, Wien 1924
- Kampf und Sturz der Kaiserreiche, Verlag Günther, Wien 1935
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer 1902; Vídeň, 1902; s. 112 dostupné online
- ↑ Schematismus für k.u.k. Heer 1911; Vídeň, 1911; s. 157 dostupné online
- ↑ Schematimus für das k.u.k. Heer 1914; Vídeň, 1914; s. 60 dostupné online
- ↑ Arthur Arz na webu Slovenské akademie věd dostupné online
- ↑ Služební postup Arthura Arze von Straussenburg in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 6 dostupné online
- ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918; Vídeň, 1918; s. 345 dostupné online
- ↑ ŽUPANIČ, Jan:Karlovská šlechta. Rakouské a uherské nobilitace ve světle materiálů kabinetní kanceláře Karla I. in: Sborník archivních prací, Ministerstvo vnitra České republiky; Praha, 2011; s. 26 ISSN 0036-5246
- ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918; Vídeň, 1918; s. 1126 dostupné online
- ↑ Přehled vyznamenání Arthura Arze na webu valka.cz dostupné online
- ↑ MĚŘIČKA, Václav: Řád Marie Terezie; Klub pro českou heraldiku a genealogii, Praha, 1990; s. 118
- ↑ Arthur Arz von Straussenburg in: Deutsche Biographie dostupné online
Literatura
editovat- Arz von Straussenburg Arthur Frh.. V: Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950 (ÖBL). Band 1, Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, Wien 1957, S. 31.
- Životopis na austria-forum
Externí odkazy
editovat- Biografie na webu austro-hungarian army
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Arthur Arz von Straußenburg na Wikimedia Commons