Otevřít hlavní menu

Michail II. Alexandrovič (rusky Михаил Александрович (22. listopadu 1878 podle juliánského kalendáře, Petrohrad13. června 1918, nedaleko Permu), velkokníže ruský, čtvrtý (nejmladší) syn cara Alexandra III. a Marie Fjodorovny, dcery dánského krále Kristiána IX.), ruský vojevůdce, v letech 18991904 cesarevič a 19171918 (do své smrti) následník trůnu Ruského impéria.

Michail Alexandrovič
Mihail II.jpg
Narození 22. listopadujul. / 4. prosince 1878greg.
Puškin
Úmrtí 13. června 1918 (ve věku 39 let)
Perm
Příčina úmrtí střelná rána
Ocenění Řád sv. Stanislava 1. třídy (1878)
Řád sv. Anny 1. třídy (1878)
Řád Bílého orla (1878)
Řád sv. Alexandra Něvského (1878)
Řád sv. Ondřeje (1878)
… více na Wikidatech
Manžel(ka) Natalija Šeremetěvskaja
Děti Georgij Michajlovič
Rodiče Alexandr III. Ruský a Marie Sofie Dánská
Příbuzní Xenija Alexandrovna, Olga Alexandrovna, Mikuláš II. Alexandrovič, Alexandr Alexandrovič a Georgij Alexandrovič (sourozenci)
Funkce ruský imperátor (15. března 1917 – 16. března 1917)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

TitulyEditovat

Od narození byl jmenován gosudarem velkoknížetem s titulem Imperátorská výsost. V roce 1886 při schválení nového znění Výnosu o imperátorské rodině bylo rozhodnuto, že starý titul „gosudar“ bude od tohoto okamžiku náležet pouze imperátorům a imperatricím. Všechna velkoknížata a velkokněžny tohoto přídomku ke svým titulům pozbyla.

Druhý den po křtu třetího dítěte cara Mikuláše II. (třetí dcery Marie Nikolajevny) 18. června roku 1899 neočekávaně zemřel na chrlení krve současný následník trůnu, cesarevič a velkokníže Georgij Alexandrovič (druhý syn předchozího cara Alexandra III.). Následníkem se tak stal Michail Alexandrovič jako další mladší carův bratr, který v té době neměl syna, pouze tři dcery, na něž následnictví nepřecházelo. V manifestu vydaném k této příležitosti bylo řečeno, že Michail Alexandrovič je následníkem, nebyl však jmenován následníkem-cesarevičem, což byl oficiální titul carevičů, tedy synů cara-následníků trůnu. Tato z dnešního pohledu drobnost vzbudila nespokojenost a dohady, iniciovala i udělení dalších titulů Michailu Alexandroviči. Situace se ovšem vyřešila narozením syna a následníka trůnu Mikuláše II. Alexeje (30. července 1904); car Mikuláš II. rozhodl o návratu k původním titulům Michaila, který přestal být následníkem, současně však po příkladu svých předchůdců ustanovil pro případ své smrti Michaila regentem cesareviče až do dosažení jeho plnoletosti.

Soukromý životEditovat

Michail byl oblíbeným synem Alexandra III., především pro svou povahu a humor. V roce 1907 se Michail seznámil s Natálií Sergejevnou Šeremeťjevskou (1880-1952), ženou Vladimíra Vladimíroviče Vulferta, poručíka gatčinského pluku, kterému Michail velel, navíc bývalou ženou hudebníka Sergeje Ivanoviče Marmontova, a v roce 1912 se s ní po jejím rozvodu tajně oženil ve Vídni v pravoslavném kostele sv. Sávy. Dozvěděv se, co se přihodilo, napsal Mikuláš II. matce, Marii Fjodorovně: „Naneštěstí mezi ním a mnou nyní je vše skončeno, protože on nedodržel své slovo. Kolikrát on sám mi říkal - ne já jeho prosil -, že se s ní neožení. A já mu bezmezně věřil! Co mě obzvláště mučí, je, že se odvolával na nemoc ubohého Alexeje, která ho přinutila pospíšit si s tímto nerozvážným krokem! Nezajímá ho ani tvé hoře, ani naše hoře, ani skandál, který tato událost způsobí v Rusku. A v takovou dobu, kdy všichni hovoří o válce, několik měsíců před výročím domu Romanovců! Stydno je a těžko. Moje první myšlenka byla zatajit tuto zprávu, ale když jsem si přečetl jeho dopis, pochopil jsem, že nyní nemůže přijet do Ruska.“ V důsledku tohoto morganatického sňatku Mikuláš zakázal bratrovi návrat ke dvoru a odebral mu právo být regentem neplnoletého následníka trůnu. Odpuštění Michail získal teprve v roce 1914.

 
Velitel Divoké divize, velkokníže Michail Nikolajevič se ženou

Se svou ženou měl Michail jediného syna Georgije (Jiřího), narozeného ještě před uzavřením manželství (Georgij Michailovič Brasov, 1910-1931). V roce 1915 Natálie a její syn dostali od imperátora titul hrabat Brasovových, Mikuláš II. uznal Jiřího za svého synovce, ale stále tak jako dřív ho ponechal vyloučena z práv na trůn.

Georgij se s matkou dostal po revoluci z Ruska a usadil se ve Francii. Jeho matka získala v emigraci titul kněžny Romanovské-Brassovské. Zemřela v bídě v Paříži roku 1952, sama a opuštěná; pohřbena byla na pařížském hřbitově Cimetière de Passy. Georgij zemřel jako jedenadvacetiletý mladík dvacet let před svou matkou, stal se roku 1931 obětí autohavárie.

První světová válkaEditovat

Po začátku první světové války požádal Michail Alexandrovič Mikuláše o dovolení vrátit se do vlasti a sloužit v armádě. Po kladné odpovědi se postavil do čela Divoké divize, ustavené 23. srpna 1914 z muslimských dobrovolníků, běženců ze Zakavkazí, kteří podle ruského zákonodárství nepodléhali vojenské povinnosti.

Poslední car Ruska?Editovat

Někteří historikové považují Michaila za posledního, patnáctého ruského imperátora. 15. března roku 1917 Michail dostal telegram od bratra Mikuláše II., v němž byl titulován „všeruským carem Michailem“. Mikuláš II. abdikoval z trůnu ve jménu svém i svého syna Alexeje.

Tak se Michail „de facto“ stal ruským carem; jeho panování však trvalo sotva jednu noc. Již následujícího dne přijetí ruského trůnu odmítl a předal vládu Prozatímní vládě. Dokument podepsal s titulem velkokníže. Názory na to, zda má být zařazen mezi ruské cary, se rozcházejí. Nebyl korunován, formálně odmítl přijetí trůnu, nepoužíval carský titul ani nevládl. Na druhé straně i pod jeho vlivem Mikuláš abdikoval a on to byl, kdo vydal poslední vládní dokument podepsaný osobou z domu Romanovců. Teprve jeho zřeknutí se trůnu a vlády znamenalo konec ruské monarchie a umožnilo Prozatímní vládě přeměnit zemi v republiku.

Krátce po abdikaci byl Michail uvězněn a 13. června 1918 zastřelen bolševiky u Permu na Urale.

Proklamace velkoknížete Michala AlexandrovičeEditovat

Proklamace velkoknížete Michala Alexandroviče
Přijme carskou hodnost z ruky lidového ústavodárného shromáždění.

Z Kodaně, 17. března. (K. k.) Ritzauova kancelář oznamuje z Petrohradu: Velkokníže Michal Alexandrovič vydal tuto proklamaci: Z vůle bratra mého je mně uložen těžký úkol, bylať na mne za války, nemající příkladu, a za vnitřních nepokojů přenesena císařská hodnost. Proniknut stejnou myšlenkou, jaká naplňuje všechen národ, že blaho vlasti je nade všechno, rozhodl jsem se pevně, že přijmu nejvyšší moc je za té podmínky, že je to vůle národa, takže národ plebiscitem, projeveným jeho zástupci v ustavujícím shromáždění, musí stanoviti vládní formu a novou ústavu státu ruského. Vzývaje Všemohoucího o požehnání, ponechávám tedy všem spoluobčanům, aby se podřídili vládě, která byla zřízena z iniciativy dumy, a která je opatřena všelikou mocí autority až do té doby, kdy zvolené ustavující shromáždění obecným, přímým, rovným a tajným hlasováním vysloví ve svém usnesení o vládní formě vůli lidu.

Národní listy. 19. březen 1917, roč. 57, ranní vydání 76, s. 1. 

VyznamenáníEditovat

Národní vyznamenáníEditovat

Národní vyznamenání
Stát Stuha Název Datum udělení
Ruské impérium  Ruské impérium   rytíř Řádu svatého Ondřeje[1][2] 1878, 12. října
  rytíř Řádu svatého Alexandra Něvského
  rytíř Řádu Bílého orla
  Řád svaté Anny I. třídy
  Řád svatého Stanislava I. třídy
Pamětní medaile Alexandra III. 1896, 17. března
Korunovační medaile Mikuláše II. 1896, 26. května
  Řád svatého Vladimíra IV. třídy, civilní divize 1905, 22. listopadu
Řád svatého Vladimíra IV. třídy s meči[3] 1916
  Řád svatého Jiří IV. třídy[4] 1915, leden

Zahraniční vyznamenáníEditovat

Zahraniční vyznamenání
Stát Stuha Název Datum udělení
  Černohorské knížectví   velkokříž Řádu knížete Danila I. 1896, 17. května
Dánsko  Dánsko   rytíř Řádu slona[1][2][5][6] 1897, 6. srpna
Jubilejní medaile 1898, 15. července
  velkokříž Řádu Dannebrog 1899, 1. ledna
Ernestinská vévodství   velkokříž Vévodského sasko-ernestinišského domácího řádu 1899, 9. listopadu
Francie  Francie   velkokříž Řádu čestné legie[1] 1901, 14. dubna
  Hesenské velkovévodství   Řád Ludvíkův 1899, 14. listopadu
Italské království  Italské království   rytíř Řádu zvěstování[1][2][5] 1901
Japonsko  Japonsko   velkokříž Řádu chryzantémy[5] 1901, 2. září
  Meklenbursko   velkokříž Domácího řádu vendické koruny 1894, 16. července
Norsko  Norsko   velkokříž Řádu svatého Olafa[5] 1906, 12. června
Pamětní medaile stříbrného výročí korunovace krále Haakona VII. 1906, 6. června
  Oldenburské velkovévodství   velkokříž s korunou Domácího záslužného řádu vévody Petra Fridricha Ludvíka[5] 1902, 26. června
Pruské království  Pruské království   rytíř Řádu černé orlice[1][2][7] 1901, 15. prosince
  velkokomtur s řetězem Královského hohenzollernského domácího řádu[5] 1905, 23. května
  Portugalské království[5]   velkokříž Řádu Kristova 1901, 17. května
  velkokříž Řádu avizských rytířů
Rakousko-Uhersko  Rakousko-Uhersko   velkokříž Královského uherského řádu svatého Štěpána[1] 1897, 15. května
Rumunsko  Rumunsko   velkokříž Řádu rumunské hvězdy 1898, 8. července
Řecké království  Řecké království   důstojník Řádu Spasitele 1900, 22. září
  Sasko-výmarsko-eisenašské vévodství   velkokříž Řádu bílého sokola 1896, 25. května
 Siam   rytíř Řádu Mahá Čakrí[5] 1897, 22. července
Spojené království  Spojené království   rytíř Podvazkového řádu[1][2][8] 1902, 15. července
  čestný rytíř velikoříže Řádu lázně[1] 1901, 15. února
  Korunovační medaile Eduarda VII. 1902, 19. srpna
Španělsko  Španělsko   rytíř Řádu zlatého rouna[1][2] 1901, 26. prosince
Švédsko  Švédsko   rytíř Řádu Serafínů[2] 1908, 18. dubna

Vývod z předkůEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Михаил Александрович na ruské Wikipedii.

  1. a b c d e f g h i Ruvigny, Marquis of (1914) The Titled Nobility of Europe, London: Harrison and Sons, S. 144
  2. a b c d e f g Justus Perthes, Almanach de Gotha 1918 (1918) S. 81 Dostupné online
  3. Crawford, S. 230
  4. Crawford, S. 179
  5. a b c d e f g h Crawford, S. 393
  6. PEDERSEN, Jørgen. Riddere af Elefantordenen, 1559-2009. Odense: Syddansk Universitetsforlag, 2009. 472 s. ISBN 9788776744342, ISBN 8776744345. OCLC 462788152 S. 318. 
  7. Rangeliste der Königlich Preuβischen, Für 1903, Berlin: E. S. Mittler, 1903, S. 369
  8. The London Gazette. 1902-07-15, čís. 27454, s. 4509. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • CRAWFORD, Rosemary; CRAWFORD, Donald. Michael and Natasha: The Life and Love of the Last Tsar of Russia. Londýn: Weidenfeld & Nicolson, 1997. ISBN 978-0-7538-0516-9. (anglicky) 

Externí odkazyEditovat