Otevřít hlavní menu

Mikuláš II. Alexandrovič

ruský car

Svatý Mikuláš II. Alexandrovič (civilním jménem Nikolaj Alexandrovič Romanov, rusky Николай II, v rodině přezdíván Nicky nebo Niki[1]; 18. května 1868 Petrohrad17. července 1918 Jekatěrinburg) byl poslední ruský imperátor, polský král a finský velkokníže. V březnu 1917 byl přinucen k abdikaci. V průběhu občanské války byl i s celou svojí nejbližší rodinou zavražděn bolševiky v Jekatěrinburgu. Po pádu komunismu a rozpadu Sovětského svazu prohlásila ruská pravoslavná církev Mikuláše a jeho rodinu za svaté a na místě masakru byl postaven Chrám Všech svatých na krvi.

Mikuláš II.
Ruský imperátor, polský král, finský velkokníže, etc.
Mikuláš II. na obraze Ernsta Lipharta
Mikuláš II. na obraze Ernsta Lipharta
Doba vlády 18941917
Korunovace 1896
Úplné jméno Mikuláš Alexandrovič Romanov
Tituly Imperátor a samovládce celé Rusi, polský král, finský velkokníže, etc.
Narození 18. května 1868
Petrohrad
Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium
Úmrtí 17. července 1918 (50 let)
Jekatěrinburg
Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium
Pohřben Chrám svatého Petra a Pavla (Petrohrad), 17. července 1998
Předchůdce Alexandr III.
Nástupce Alexej Nikolajevič
Manželky Alexandra Fjodorovna
Potomci Olga Nikolajevna, Taťána Nikolajevna, Marie Nikolajevna, Anastázie Nikolajevna a Alexej Nikolajevič
Dynastie Holstein-Gottorp-Romanov
Hymna Bože, Carja chrani!
Otec Alexandr III.
Matka Marie Sofie Dánská
Podpis Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Mikuláš II. s carevnou Alexandrou Fjodorovnou a jejich dětmi (1913)
Car s rodinou v Jevpatoriji na Krymu v roce 1916

Rodinný životEditovat

Mikuláš se narodil cesareviči Alexandru Alexandroviči a jeho manželce, carevně Marii Fjodorovně, rozené jako dánská princezna, jako první ze šesti potomků. Na rozdíl od svého otce, pozdějšího cara Alexandra III., který vynikal mohutnou postavou, byl Mikuláš spíše sporý a i jako dospělý byl o hlavu menší než Alexandr III., což v něm budilo komplex méněcennosti. Byl fyziognomicky velmi podobný svému bratranci z matčiny strany, pozdějšímu britskému králi Jiřímu V.

Se svou budoucí ženou, princeznou Alix Hesenskou, se poprvé setkal roku 1884 a koncem 80. let do sebe již byli zamilováni. Alix však váhala s přijetím nabídky k sňatku, protože se nechtěla vzdát svého luteránského vyznání a přestoupit na pravoslaví, což by byla její povinnost. Na druhé straně ani u jeho rodiny si nezískala velké sympatie. Nakonec však Mikuláš prosadil svou – carovo požehnání následníkovu sňatku bylo navíc uspíšeno jeho rychle se zhoršujícím zdravotním stavem. Alexandr III. nakonec zemřel necelý měsíc před synovou svatbou, která proběhla 26. 11. 1894. To už byla Alix přijata do pravoslavné církve, pod jménem Alexandra Fjodorovna.[2]

V roce 1895 se carskému páru narodila dcera Olga Nikolajevna, další dítě přišlo na svět roku 1897, opět to byla dívka, kterou pojmenovali Taťána. Carevna si velmi přála chlapce, ale roku 1899 se jí narodila další dcera – velkokněžna Marie. Roku 1901 se narodila čtvrtá dcera jménem Anastázie.

Carevna s carem toužebně usilovali o syna-následníka a konečně roku 1904 se jejich přání splnilo. Narodil se carevič Alexej. U něj se však záhy projevila smrtelně nebezpečná choroba hemofilie, kterou zdědil z matčiny strany (byla vnučkou britské královny Viktorie, od níž dědičná mutace pocházela). Alexejova nemoc hluboce poznamenala další carův rodinný život, vše se podřizovalo péči o synovo blaho a bezpečí. Zoufalá naděje rodičů na jeho vyléčení pak přivedla do rodiny kontroverzního mnicha a léčitele Grigorije Rasputina, který zdánlivě dokázal projevy Alexejovy nemoci mírnit. Rasputinův vliv na carovu rodinu měl později zničující dopad na carovu autoritu a popularitu.

Vláda a revoluceEditovat

Jeho korunovace roku 1896 byla neblaze poznamenána Chodynskou tragédií, kdy bylo během oslav v davu ušlapáno skoro 1400 lidí.

Mikuláš II. nastoupil na trůn dosti mladý (26 let) a málo připravený na povolání panovníka. Jeho otec Alexandr III. nepočítal s tím, že sám tak brzy zemře, a za svého života nedospěl k tomu, aby svého následníka považoval za dostatečně zralého k řešení státnických záležitostí. Mikulášova nezkušenost měla pak neblahý vliv na jeho vlastní fungování v roli cara.

Rusko na přelomu devatenáctého a dvacátého století se navíc potýkalo s řadou vážných a hlubokých problémů. Průmyslový vzestup byl vystřídán krizí v letech 19001903. Drtivou většinu půdy drželi velkostatkáři, kteří využívali drobné rolníky k levným námezdním pracím, což vedlo roku 1902 k selským nepokojům.

V letech 19041905 probíhala rusko-japonská válka, která skončila japonským vítězstvím a odhalila hospodářskou a vojenskou slabost ruského samoděržaví. Nespokojenost se projevila již počátkem roku 1905 při tzv. „krvavé neděli“, kdy carské úřady nechaly v Petrohradě střílet do pokojné, ale nepovolené demonstrace prostých občanů. Sám Mikuláš nebyl přítomen, ani nevydal rozkaz ke střelbě, byla mu však za krveprolití lidmi kladena odpovědnost. V červnu proběhla vzpoura na křižníku Potěmkin a v prosinci vypuklo ozbrojené povstání v Moskvě.

Roku 1914 začala 1. světová válka, do níž Rusko vstoupilo na straně Dohody, proti Německu, Rakousku-Uhersku a Osmanské říši. Přestože bývalý ministr vnitra Pjotr Durnovo cara před vstupem do války varoval, ten se rozhodl dodržet spojenecký závazek vůči napadenému Srbsku. Odjel pak na frontu a carevna se starala sama o Alexeje. Se svými dcerami také pečovala v Carské nemocnici v Carském Selu o raněné vojáky, a to až do roku 1916.

Válka se pro Rusko od počátku nevyvíjela příliš dobře a velmi ho vyčerpávala, což zvyšovalo nespokojenost obyvatelstva i vojska. Roku 1916 došlo k poslednímu velkému vzepětí carské armády při Brusilovově ofenzívě, která byla sice úspěšná, ale za cenu obrovských a nepřiměřených ztrát na životech. Rusko Dne 8. března 1917 (podle gregoriánského kalendáře) vyšlo do ulic v Petrohradě asi 90 tisíc demonstrantů. Již následujícího dne se demonstrace rozšířily a přerostly v Únorovou revoluci (podle tehdy v Rusku platného juliánského kalendáře byl ještě únor). K demonstrantům se připojilo i vojsko a vláda byla nucena rezignovat. Dne 13. března (28. února) 1917 byl sestaven dvanáctičlenný prozatímní výbor Státní dumy a vznikla Prozatímní vláda, do jejíhož čela se postavil kníže Georgij Lvov. Vojenskou moc však v Petrohradě držel ve svých rukou Petrohradský sovět pod kontrolou menševiků, složený z dělnických, rolnických a vojenských zástupců. Podle jeho vzoru se pak postupně ustavovaly Sověty i v dalších ruských městech.

Dne 15. března 1917 car v marné snaze zachránit monarchii abdikoval a předal korunu svému bratru Michailovi, který ji ale nepřijal a již následujícího dne podal rezignaci. V ní vybrání dalšího panovníka a státního zřízení svěřil plebiscitu. Tím ruská monarchie fakticky zanikla, stejně jako dvousetletá vláda dynastie Holstein‑Gottorp‑Romanov.

Po revoluci byla carská rodina deportována do vyhnanství na Sibiř. Rok 1917 strávili v Tobolsku s několika dvorními dámami a služebnictvem (ti s carskou rodinou odjeli dobrovolně a někteří z nich se již nikdy nevrátili). Zde je zastihla i bolševická Říjnová revoluce (7. listopadu 1917).

Zavraždění cara a jeho rodinyEditovat

Související informace naleznete také v článku Zavraždění carské rodiny.

V dubnu a květnu následujícího roku 1918 odvezli bolševici nejprve cara s carevnou a potom i jejich děti do uralského města Jekatěrinburgu, kde se stal jejich poručníkem bolševik Jakov Jurovskij. V tomto městě se bývalý panovník stal figurkou ve hře bolševické tajné služby, nechvalně proslulé Čeky. Její provokatér nabídl carské rodině útěk z bolševické internace, když se označil za výrazného člena monarchistického spiknutí. Mikuláš mu uvěřil, a tím byl nad ním i jeho rodinou prakticky podepsán rozsudek smrti.

V noci na středu 17. července 1918 přišlo popravčí komando, odvedlo carskou rodinu do suterénu Ipaťjevova domu a včetně cara všechny zastřelili. Vrahem cara byl čekista Jakov Jurovskij, který poté ihned zastřelil i careviče Alexeje a dceru Taťánu. Věřilo se, že dcera Marie přežila, což se však nepotvrdilo.

O deset dní později dobyly Jekatěrinburg jednotky československých legií. Je možné, že právě hrozba jejich příchodu a možnost osvobození carské rodiny motivovala bolševiky k urychlení jejich likvidace. V témže roce byli zavražděni i carův bratr Michail a carevnina sestra Alžběta (Ella) – žena carova strýce Sergeje.

Dějinný odkazEditovat

Komunistická (bolševická) historiografie vykreslovala Mikuláše II. jako krutého tyrana, který byl po zásluze svržen a popraven. Ve skutečnosti se spíše jednalo o tragickou dějinnou postavu – muže, který nebyl připraven ani schopen dobře vládnout zaostalému, nemocnému a vnitřně se hroutícímu ruskému impériu, jemuž poslední ránu zasadila světová válka. Podle svědectví byl Mikuláš šarmantní, milý člověk, který zbožňoval svou ženu a rodinu, byl hluboce věřící a oddaný svému národu. Jako car se ovšem, dílem pro svou nezkušenost a nerozhodnost, dílem vlivem špatných rad ze svého okolí, a také pod tlakem vnějších událostí a procesů, dopustil řady chyb, jeho vláda byla celkově lemována neúspěchy a nakonec vyvrcholila pádem monarchie jako takové.

Koncem 20. století pak Mikuláš začíná být vnímán hlavně prizmatem tragického osudu svého a své rodiny, jako mučedník padlý za oběť bolševickému běsnění. Roku 1981 byl i s celou rodinou poprvé kanonizován, a to ruskou pravoslavnou církví v zahraničí jako „nový mučedník“ (novomučenik). Roku 2000 byl pak pravoslavnou církví v Rusku s celou rodinou prohlášen jako strastotěrpec.

Tituly, oslovení a vyznamenáníEditovat

Tituly a osloveníEditovat

  • 18. května 1868 – 13. března 1881: Jeho Císařská Výsost velkokníže Mikuláš Alexandrovič Ruský
  • 13. března 1881 – 1. listopadu 1894: Jeho Císařská Výsost ruský cesarevič
  • 1. listopadu 1894 – 15. března 1917: Jeho Císařské Veličenstvo ruský car
  • 16. března 1917 – 17. července 1918: občan Nikolaj Alexandrovič Romanov

VyznamenáníEditovat

DomácíEditovat

Vývod z předkůEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. БОХАНОВ, Александр. Император Николай II. Moskva: Русское слово, 1998. 565 s. ISBN 5-7233-0242-6. Kapitola I., s. 20. (rusky) 
  2. PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 44-45. 

LiteraturaEditovat

  • HERESCHOVÁ, Elisabeth. Mikuláš II. Poslední ruský car. Liberec: Dialog, 1996. 230 s. ISBN 80-238-0487-1. 
  • IZAKOVIČ, Ivan: Život a smrt: tragédie posledního ruského cara. (historický román) Ikar, Praha 2005. ISBN 80-249-0537-X.
  • VEBER, Václav. Mikuláš II. a jeho svět : (Rusko 1894-1917). Praha: Karolinum, 2000. 505 s. ISBN 80-7184-793-3. 
  • Deník cara Mikuláše II. Překlad Aleš Nesý. Praha: Plamja, 1925. 491 s. Dostupné online. 
  • PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná, Žižkova 2379 (734 01 Karviná) ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, s. 30, 51-61, 149
  • RADZINSKIJ, Edvard: Poslední car : zavraždění Mikuláše II. a jeho rodiny. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1993. 408 s. ISBN 80-204-0411-2
  • SOKOLOV, Nikolaj Aleksejevič. Zavraždění carské rodiny. Překlad Jan Konstantin Kessler. Praha: Josef Šrámek, 1926. 298 s. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat

Předchůdce:
Alexandr III.
  Ruský car
18941917/18
  Nástupce:
Předchůdce:
Alexandr III.
Polský král
18941915/17
Nástupce:
Předchůdce:
Alexandr III.
  Finský velkokníže
18941917
  Nástupce: