Otakar Černín
Otakar Theobald Otto Maria hrabě Černín z a na Chudenicích (německy Ottokar Theobald Otto Maria Graf Czernin von und zu Chudenitz; 26. září 1872 Dymokury,[1] okr. Nymburk – 4. dubna 1932 Vídeň[2])[3] byl český šlechtic z vinořské větve rodu Czerninů z Chudenic, rakousko-uherský diplomat a politik. Od mládí působil v diplomacii a byl také dlouholetým poslancem českého zemského sněmu. Za první světové války byl rakousko-uherským ministrem zahraničí (1916–1918). Ve svém politickém i diplomatickém působení proslul jako nepřítel českých národnostních snah, po rozpadu monarchie měl zákaz vstupu do Československa a jeho velkostatek Vinoř byl zestátněn.
Ottokar Czernin | |
---|---|
Otakar hrabě Černín | |
Poslanec Národní rady Rakouské republiky | |
Ve funkci: 1920 – 1923 | |
Prezident | Michael Hainisch |
Ministr zahraničních věcí Rakousko-Uherska | |
Ve funkci: 23. prosinec 1916 – 14. duben 1918 | |
Panovník | Karel I. |
Předchůdce | Štěpán Burián z Rájce |
Nástupce | Štěpán Burián z Rájce |
Rakousko-uherský vyslanec v Rumunsku | |
Ve funkci: 25. říjen 1913 – 27. srpen 1916 | |
Panovník | František Josef I. |
Předchůdce | Karel Emil z Fürstenbergu |
Nástupce | post neobsazen |
Doživotní člen rakouské Panské sněmovny | |
Ve funkci: únor 1912 – 11. listopad 1918 | |
Panovník | František Josef I., Karel I. |
Poslanec Českého zemského sněmu | |
Ve funkci: 1903 – 1913 | |
Panovník | František Josef I. |
Stranická příslušnost | |
Členství | Německá lidová strana (Rakousko) po 1. sv. válce Demokratická strana (Rakousko) |
Vojenská služba | |
Služba | Rakousko-Uhersko |
Hodnost | generálmajor v záloze (1918) |
Narození | 26. září 1872 Dymokury Rakousko-Uhersko |
Úmrtí | 4. dubna 1932 (ve věku 59 let) Vídeň Rakousko |
Místo pohřbení | hřbitov v Bad Aussee |
Choť | (1897) Marie Klotilda Kinská (1878–1945) |
Rodiče | Děpolt (Theobald) Czernin z Chudenic (1836–1893) a Anna Marie Westphalen zu Fürstenberg (1850–1924) |
Děti | 1. Theobald (1898–1974) 2. Marie Anna, provd. Lobkowiczová (1899–1965) 3. Ferdinand Karel (1903–1965) 4. Johann (1905–1980) 5. Peter Rudolf (1907–1967) 6. Anna Marie, provd. Hohenlohe-Langenburg (1914–1988) |
Příbuzní | bratr: Děpolt Josef Czernin z Chudenic (1871–1931) sestra: Marie Rosina Czerninová z Chudenic (1874–1918) bratr: Otto Rudolf Czernin z Chudenic (1875–1962) bratr: Bedřich Karel Czernin z Chudenic (1877–1907) bratr: Pavel Bedřich Czernin z Chudenic (1879–1938) bratr: Josef Děpold Czernin z Chudenic (1888–1907) bratranec: František Josef Czernin z Chudenic (1878–1963) sestřenice: Rosina Czerninová, provd. Schönbornová (1880–1926) strýc: Josef Czernin z Chudenic (1842–1923) strýc: Evžen Czernin z Chudenic (1851–1907) vnuk: Otakar Lobkowicz (1922–1995) |
Alma mater | Univerzita Karlova |
Profese | diplomat, politik a aristokrat |
Náboženství | římskokatolické |
Ocenění | rytíř Řádu zlatého rouna (1917) čestný občan Vídně (1918) Řád zlatého rouna Královský uherský řád sv. Štěpána |
Commons | Count Ottokar Czernin |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Původ
editovatNarodil se jako druhorozený syn Děpolda Černína (1836–1893) a jeho ženy Anny Marie, rozené hraběnky Westphalenové z Fürstenbergu. Pojmenován byl svém dědu Otakarovi, který byl také politicky aktivní. Pocházel z významného českého šlechtického rodu Černínů z Chudenic, který se opakovaně zapsal do dějin české i evropské diplomacie. Mezi příslušníky rodu patřil například Heřman Černín z Chudenic (jehož bratr Diviš byl jedním z 27 českých pánů popravených roku 1621), významný diplomat, který vedl rakouská mírová jednání s Tureckem v polovině 17. století. V diplomatických službách habsburské monarchie působil i Humprecht Jan Černín, který v 2. polovině 17. století začal na Hradčanech stavět Černínský palác, dnešní sídlo Ministerstva zahraničních věcí České republiky.
Kariéra
editovatStudoval gymnázium v Chomutově a poté právnickou fakultu Univerzity Karlovy (1891–1895). Po studiích se rozhodl pro službu na rakousko-uherském ministerstvu zahraničí a byl vyslán na velvyslanectví v Paříži jako neplacený attaché, mezitím byl jmenován c. k. komořím (1897), později byl přeložen jako vyslanecký rada do Haagu. O tři roky později byl nucen rezignovat na svou funkci z důvodu onemocnění plic.
V letech 1903–1913 zastupoval Německou lidovou stranu (Deutsche Verfassungspartei) v českém zemském sněmu a stal se blízkým poradcem následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d'Este. Do diplomatických služeb se vrátil roku 1913 jako vyslanec v Bukurešti.
První světová válka
editovatZavraždění Františka Ferdinanda v Sarajevu se stalo roznětkou první světové války. Po vypuknutí války Černín prohlásil: „Musíme zemřít. Měli jsme svobodnou volbu jak zemřeme, a vybrali jsme si tu nejkrutější.“
Ve válečném roce 1916 nastoupil na rakousko-uherský trůn Ferdinandův synovec císař Karel I., který jmenoval hraběte Černína ministrem zahraničních věcí. V této funkci se zúčastnil konference v březnu 1917, kde se Německo a Rakousko-Uhersko přelo o cíle války. Zde mj. navrhl postoupení území Ústředních mocností, aby byl nastolen rychlý mír se Spojenci. Vyhlášení války Spojenými státy viděl jako pohromu a vítězství Ústředních mocností považoval za velmi nepravděpodobné. Nicméně neuspěl z důvodu odporu Itálie a podlehl naléhání německého OHL (vrchní velení Německého císařství), které požadovalo vyhlášení otevřené ponorkové války. Na konci války v roce 1918 se jako zástupce Rakouska účastnil mírových jednání s Rumunskem, Ruskem a Ukrajinou.
Černínovy vnitropolitické postoje byly ovlivněny aktivním odporem vůči demokratickým a nacionálním silám tehdejší doby. Odmítal parlamentarismus a zastával spíše cézarský absolutismus. Demokracie byla podle něho svoboda vystupňovaná do idiotství. Vnitropoliticky i v praxi často prosazoval tvrdé metody. V únoru 1918 dokonce naléhal na císaře Karla, aby sesadil neefektivní vládu Seidlera a Wekerleho a nahradil ji vojenskou diktaturou, což však Karel zamítl. Když Černín v důsledku demokratických tlaků argumentoval proti autokracii a militarismu, zajisté to nebylo v souladu s jeho vlastním přesvědčením, nýbrž mělo jen taktické důvody. V těchto vnitropolitických rozdílnostech vůči císaři Karlovi byl též zárodek Černínova odcizení. Tyto rozdíly v názorech by však byly během války sotva otevřeny, kdyby se vněpolitické problémy tak úzce nespojily s otázkou rakousko-uherského míru.[4]
Dokonce i u Černína - politika dohody - se občasně projevovaly anexionistické tendence. Černín zastával dvoukolejnou politiku válečného cíle s požadavkem teritoriální integrity a s mírem bez anexe a priori. Na druhou stranu územní zisk, v případě, že by byl dosažitelný, nevylučoval. Nezříkal se nikdy šance, v případě, že by válka přece jen skončila vítězně, dosáhnout budoucích výhod, což ubíralo na hodnověrnosti zdůraznění zoufalé nutnosti míru v Berlíně. Černínovi se nepodařilo vzájemně sladit jeho virtuózní návrhy k uskutečnění se svazkovou, válečnou politiku. Nedělal si žádné iluze o skutečné moci monarchie ve vztahu s Německem, proto se snažil diplomatickými tahy a manipulací rozličných německých mocenských skupin získat více rovnováhy.[5] Černín přeceňoval svůj politický vliv na Německo a dokonce byl přesvědčen, že za mírovou rezoluci vděčí Reichstag jemu. Další metodou k posílení jeho pozic v Berlíně bylo zdůraznění slabin monarchie: pokud by Německo neuznalo mírovou otázku, bylo by Rakousko nuceno se rozpadnout nebo uzavřít separátní mír.[6]
Černínova politika byla mnohými považována za produkt jeho velmi neklidného temperamentu, což podkopávalo jeho důvěryhodnost. Jedna z častých reakcí německé strany na jeho odhady situace byl: „Hrabě Czernin ztratil nervy. Jeho velmi nervóznímu naturelu, jeho rtuťovité osobnosti, neustále pod tlakem nových nápadů se však nepodařilo trvale udržovat pevnou politickou linii. Všeobecně platil za neupřímného a také za nespolehlivého spojence“.[7] Josef Redlich hodnotil Černínovu politiku ještě negativněji: „Ten muž je zosobněním 17. století. Nepochopil dobu, ve které žije“.[8] Černín zastával starý josefínský císařský absolutismus a dědičná feudální privilegia svého stavu. Skoro se zdá, že jako činitel nezmarného centralistického státního aparátu, v němž usiluje o navázání minulosti aristokratické kabinetní politiky přímo na budoucnost diktátorského režimu.[9]
Jeho často zmiňovaná loajalita vůči Německu byla založena také na jeho víře, že vítězství ve válce by mělo být vybojováno společně s Německem. Proto také došel přesvědčení, že „...německo-rakousko-uherský svazek se nemůže rozpadnout, neboť existovaly předpoklady pro zachování Habsburské říše ve svých tradičních sociálních a politických strukturách“.[10] Svatá aliance s Německem pro něj představovala záruku proti všem revolučním proudům. Odmítání jakékoli vnitřní reformy monarchie, zřeknutí se německého konceptu v monarchii, jej nakonec donutilo nahlížet svazek jako nutnost. Jeho snaha vyvést Rakousko-Uhersko z války a získat zpět jeho zahraničněpolitickou nezávislost ztroskotala na nedostatku ochoty osvobodit se od politických zájmů jeho stavu.[11]
Ze svého úřadu odstoupil v dubnu 1918, když jeho francouzský protějšek Georges Clemenceau zveřejnil dokumenty, v nichž byl odhalen pokus o tajná mírová vyjednávání Rakouska-Uherska s vládami Spojenců.[12]
Rakouská republika
editovatPo pádu monarchie v Rakousku a vytvoření samostatných států na bývalém říšském území, se Černín vrátil do politiky až v roce 1920 jako poslanec do Národní rady Rakouské republiky za Demokratickou stranu.
Dne 4. dubna 1932 zemřel Otakar hrabě Černín z Chudenic náhle ve vídeňském bytě na srdeční embolii.[2]
Majetek a rodina
editovatZ otcova majetku zdědil v roce 1893 velkostatek Vinoř u Prahy. K velkostatku patřilo 1 350 hektarů půdy a barokní zámek, který byl hlavním rodovým sídlem vinořské linie Černínů.[13] Po první světové válce měl Černín zákaz vstupu na území Československa a vinořský velkostatek měl být rozparcelován v rámci pozemkové reformy. Černín získal podporu rakouské diplomacie a o velkostatek Vinoř se vedla dlouhá jednání. Československo nakonec přistoupilo na poměrně velkorysou finanční kompenzaci, aby se vyhnulo obvinění z pronásledování bývalých prominentů monarchie. Velkostatek byl kompletně zestátněn, ale Státní pozemkový úřad vyplatil Černínovi částku 9 000 rakouských korun za jeden hektar.[14]
Dne 1. července 1897 se v Heřmanově Městci oženil s hraběnkou Marií Kinskou (30. 5. 1878 – 19. 7. 1945), která byla později c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže. Z tohoto svazku vzešlo šest dětí:
- 1. Theobald (29. 4. 1898 Vinoř – 14. 5. 1975 Vídeň), manž. 1942 Margarete Rous (18. 6. 1909 Lipsko – 29. 12. 1998 Weiz)[15][16]
- 2. Marie Anna (2. 12. 1899 Paříž – 28. 8. 1965 Bad Aussee), manž. 1921 Jan Adolf z Lobkowicz (6. 11. 1885 Praha – 11. 1. 1952 Wolfegg)[17][18]
- 3. Ferdinand (25. 11. 1903 Heřmanův Městec – 1965 New York), I. manž. 1934 Beatrix Merton (18. 6. 1910 Frankfurt nad Mohanem – 15. 11. 1987 Amenia), rozvedeni roku 1941, II. manž. 1948 Helen Mamoulini (13. 9. 1921 New York – 11. 2. 2004)[19]
- 4. Jan (20. 6. 1905 Vinoř – 16. 8. 1980 Salcburk), manž. 1945 Gertrude Kurmayer (12. 12. 1906 Vídeň – 23. 4. 1980 Paříž)[15][20]
- 5. Petr (25. 11. 1907 Vinoř – 31. 10. 1967 Vídeň), manž. 1938 Melanie von Kragl (16. 8. 1907 Štýrský Hradec – 1983 Baden)[21]
- 6. Anna Marie (21. 10. 1914 Vídeň – 19. 12. 1988 Hoßkirch). manž. 1934 hrabě Karel Ervín Hohenlohe-Langenburg (1. 12. 1903 Červený Hrádek – 4. 5. 1983 Ravensburg)[22]
Díky svému sňatku získal příbuzenské vazby na významné osobnosti, jeho švagry byli diplomat kníže Karel Kinský (1858–1919), císařský nejvyšší štolba hrabě Ferdinand Vincenc Kinský (1866–1916), princ František Josef z Auerspergu (1856–1938) nebo císařský nejvyšší hofmistr kníže Alfred Montenuovo (1854–1927).
Z Otakarových sourozenců se diplomacii věnoval také mladší bratr Otto (1875–1962), který byl v letech 1917–1918 rakousko-uherským vyslancem v Bulharsku.[23]
Tituly a vyznamenání
editovatPo ukončení aktivní činnosti na českém zemském sněmu byl v roce 1912 jmenován doživotním členem rakouské Panské sněmovny. Jako vyslanec v Rumunsku obdržel v roce 1913 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence. I když prakticky nikdy aktivně nesloužil v armádě, po odchodu z funkce ministra zahraničí byl povýšen do čestné hodnosti generálmajora.[24] V roce 1917 byl dekorován nejvyšším rakouským státním vyznamenáním Řádem zlatého rouna.[25] Řadu dalších vyznamenání získal během své diplomatické kariéry nejen v Rakousku, ale i od zahraničních hlav států.[26][27]
- velkokříž Královského uherského řádu svatého Štěpána v briliantech (Rakousko-Uhersko)
- Vojenský záslužný kříž (Rakousko-Uhersko)
- Řád černé orlice (Prusko)
- Řád svatého Huberta (Bavorsko)
- Řád routové koruny (Sasko)
- velkokříž Řádu rumunské koruny (Rumunsko)
- velkokříž Řádu sv. Alexandra (Bulharsko)
- Řád čestné legie (Francie)
Dílo
editovat- Ottokar Czernin: Ve světové válce (orig. Im Weltkriege). Berlín/Vídeň 1919.
Ve 20. letech 20. století napsal knihu svých pamětí coby činitel Rakousko-Uherské nejvyšší politiky a účastník diplomatických misí I. světové války, nazvanou Im Weltkrieg (Ve světové válce) zajímavým pohledem na soukolí „staré monarchie“ zevnitř, ve chvíli, kdy došlo k jejímu rozdělení v důsledku války.
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ Matriční záznam o narození a křtu
- ↑ a b Der Tod des Grafen Ottokar Czernin. Neues Wiener Journal. 6. 4. 1932, s. 1. Dostupné online.
- ↑ POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 95.
- ↑ Ingeborg Meckling: Die Außenpolitik des Grafen Czernin. Wien 1969. S. 68-70 und 86 und 131
- ↑ Fritz T. Epstein: Neue Literatur zur Geschichte der Ostpolitik im Ersten Weltkrieg. In: Jahrbücher für Geschichte Osteuropas NF 19 (1971). S. 265-286. S. 276
- ↑ Gary W. Shanafelt: The Secret Enemy: Austria-Hungary and the German Alliance 1914-1918. New York 1985. S. 126
- ↑ Gary W. Shanafelt: Activism and Inertia: Ottokar Czernin's Mission to Romania, 1913-1916. In: Austrian History Yearbook 19/20, Part 1 (1983/1984). S. 189-214. Hier: S. 190 und Rudolf Neck: Das „Wiener Dokument“ vom 27. März 1917. In: Mitteilungen des Österreichischen Staatsarchivs 7 (1954). S. 294-309. Hier: S. 300
- ↑ Fritz Fellner (Hrsg.): Schicksalsjahre Österreichs 1908-1919. Das politische Tagebuch Josef Redlichs. Graz/Köln 1953/1954. Band 2. S. 212
- ↑ Ingeborg Meckling: Die Außenpolitik des Grafen Czernin. Wien 1969. S. 68 und 358
- ↑ Leo Valiani: The End of Austria-Hungary. London 1973. S. 202 a Wolfdieter Bihl: Cesta k rozpadu. Rakousko-Uhersko za vlády Karla I. (IV.). Erika Weinzierl, Kurt Skalnik (Hrsg.): Rakousko 1918-1938: Dějiny první republiky. Graz/Wien/Köln 1983. Svazek 1. Str. 27-54. Str. 29
- ↑ Ingeborg Meckling: Zahraniční politika hraběte Czernina. Vídeň 1969. S. 67 a Helmut Rumpler: Sixtusaktion a Národní manifest císaře Karla. O strukturální krizi Habsburské říše 1917/18. Karl Bosl (Hrsg.):Versailles - St.Germain - Trianon. Převrat v Evropě před padesáti lety. Oldenburg/Mnichov/Vídeň 1971. S. 111-125. Hier: S. 119
- ↑ PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, s. 28-30, s.84, s. 131 137, s. 166
- ↑ Přehled majetku vinořské linie Černínů in: PROCHÁZKA, Johann von: Topographisch-statistischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen; Praha, 1891; s. 94–96 dostupné online
- ↑ HORČIČKA, Václav a kolektiv: Cizí páni na české půdě. Pozemková reforma v meziválečném Československu na statcích cizích státních příslušníků; Praha, 2021; s. 111–115 ISBN 978-80-86781-43-3
- ↑ a b Czernin 3. w.genealogy.euweb.cz [online]. [cit. 2023-04-24]. Dostupné online.
- ↑ Theobald Peter Ottokar Ferdinand Maria Czernin.... www.findagrave.com [online]. [cit. 2023-04-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Czernin 3. w.genealogy.euweb.cz [online]. [cit. 2023-04-24]. Dostupné online.
- ↑ Marie Czernin von und zu Chudenitz von Lobkowicz.... www.findagrave.com [online]. [cit. 2023-04-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Czernin. www.angelfire.com [online]. [cit. 2023-04-24]. Dostupné online.
- ↑ Johann Nepomuk Rudolf Ottokar Ferdinand Theobald.... www.findagrave.com [online]. [cit. 2023-04-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Peter Rudolf Ottokar Ferdinand Theobald Maria.... www.findagrave.com [online]. [cit. 2023-04-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Karl Erwin, Prinz zu Hohenlohe-Langenburg : Genealogics. genealogics.org [online]. [cit. 2023-04-24]. Dostupné online.
- ↑ Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes; Vídeň, 1917; s. 52 dostupné online
- ↑ SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 31 dostupné online
- ↑ LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých; Klub pro českou heraldiku a genealogii, Praha, 1990; s. 270
- ↑ Přehled řádů a vyznamenání Otakara Černína in: Jahrbuch des k.u.k. auswärtigen Dienstes; Vídeň, 1917; s. 40 dostupné online
- ↑ Přehled řádů a vyznamenání Otakara Černína in: Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918; Vídeň, 1918; s. 373 dostupné online
Literatura
editovat- VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 9. sešit : C. Praha: Libri, 2008. 369–502 s. ISBN 978-80-7277-366-4. S. 495.
- ŽUPANIČ, Jan. Die polnische Politik des Grafen Czernins. Prague Papers on the History of International Relations. 2000, roč. 4, s. 197–215. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-85899-93-0.
Externí odkazy
editovat- Obrázky, zvuky či videa k tématu Otakar Černín z Chudenic na Wikimedia Commons
- Plné texty děl autora Otakar Černín z Chudenic na projektu Gutenberg (anglicky)
- https://web.archive.org/web/20010429064803/http://www.geocities.com/veldes1/czernin.html
- Německé historické muzeum (Deutsches Historisches Museum), Berlín
- Österreichisches Lexikon | Czernin, Ottokar Graf
- Deutsches Historisches Museum, Berlin
- Biografie na Austrian Commanders (anglicky)
- Otakar Černín na webu rakouského parlamentu