Otto Černín
Otto Rudolf hrabě Černín (německy Otto Graf Czernin, 27. srpna 1875 v Dymokurách[1] – 14. června 1962 v Salcburku, narozen jako Otto Rudolf Teobald Otakar Maria hrabě Černín z Chudenic[2]) byl český šlechtic z rodu Černínů z Chudenic. rakousko-uherský diplomat před a během první světové války.
| Otto Rudolf Černín | |
|---|---|
 Erb rodu | |
| Rakousko-uherský vyslanec v Bulharsku | |
| Ve funkci: 24. leden 1917 – 11. listopad 1918 | |
| Panovník | Karel I. |
| Předchůdce | Lajos Széchényi |
| Nástupce | Rakousko-Uhersko zaniklo |
| Narození | 27. srpna 1875 Dymokury  Habsburská monarchie |
| Úmrtí | 14. června 1962 (ve věku 86 let) Salcburk  Rakousko |
| Choť | Lucy Katherine Beckettová (od 1903) Marialisa Pfeifferová |
| Rodiče | Děpold Černín z Chudenic a Anna Marie Westphalenová z Fürstenbergu |
| Děti | Edmund Černín z Chudenic Manfred Černín z Chudenic Pavel Otto Černín z Chudenic Evžen Jaromír Černín z Chudenic |
| Příbuzní | Otakar Černín z Chudenic, Děpold Josef Černín z Chudenic, Pavel Bedřich Černín z Chudenic, Bedřich Černín z Chudenic a Marie Rosina Černínová z Chudenic (sourozenci) |
| Profese | diplomat a politik |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život editovat
Černín se narodil do české šlechtické rodiny Černínů z Chudenic jako mladší bratr Otakara Černína, pozdějšího c. a k. rakousko-uherského ministra zahraničních věcí. Poté, co dkončil studia Diplomatické akademie na Terezianu, vstoupil do zahraničních služeb Rakouska-Uherska. Byl vyslán jako tajemník velvyslanců v Londýně a roku 1904 do Říma. Jeho učitelem byl pozdější ministr zahraničních věcí Alois Lexa von Ährenthal, jehož aktivistická expanzivní politiku, jako při bosenské anekční krizi, podporoval.[3]
V roce 1903 se Černín v Londýně oženil s Lucy Katherine Beckettovou, dcerou Ernesta Williama Becketta, 2. barona de Grimthorpe. Z manželství se narodili tři synové. Krátce po vypuknutí války v roce 1914 byl svazek rozveden. Roku 1939 se v Bratislavě oženil podruhé s Marií Lisou Pfeifferovou.[4]
Před začátkem války byl legačním radou a zmocněncem (velvyslancem) ministra vnitra na velvyslanectví v ruském Petrohradu a jako přímý jednací partner ruského ministra zahraničních věcí Sazonova se bezprostředně podílel na červencovém ultimátu a tím i na vypuknutí první světové války.
Po návratu do Vídně byl Černín ve zpravodajském oddělení c.k. armády a během četných návštěv na frontě se informoval o skutečném stavu, přičemž se podle svých možností podílel také na samotných bojích.[5]
Jako vyslanec monarchie v Sofii od ledna 1917 do 4. listopadu 1918 měl Černín zásadní vliv na bulharskou politiku v rámci dohody centrálních mocností.[6] „Krásný hrabě (schöne Graf)“ byl podle mínění mnohých lepším diplomatem, než jeho charismatický, avšak roztržitý bratr Otakar.[7]
Po válce roku 1919 Otto Černín odešel ze státních služeb a zastupoval zájmy německojazyčných vlastníků pozemků v Československu. On a další aristokraté se bez větších výsledků snažili bránit vyvlastnění ze strany ČSR a získat angloamerický kapitál.[8]
Ve 30. letech 20. století sympatizoval s politikou NSDAP, když v prosinci 1933 zveřejnil jako vyslanec v době klidu příspěvek ve štvavém časopise Der Stürmer pod „agresivním titulkem“ Pan-Juda im Kleide Pan-Europas (Panjudaismus v rouše panevropském).[9] Po druhé světové válce se Otto Černín při mnoha setkáních v Bavorsku znovu sblížil s Otou Habsbursko-Lotrinským, Panevropským hnutím a Habsburky.[10]
Jeho syn Manfred (1913–1962) po rozvodu rodičů odešel se svou matkou do Itálie a vzdělání získal ve Spojeném království. Manfred byl pilot RAF a od roku 1943 člen britské tajné služby Special Operations Executive (SOE) a důstojník odpovědný za nasazení britských vojáků v Rakousku.[11][12]
Reference editovat
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Otto Czernin na německé Wikipedii.
- ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost Dymokury
- ↑ Viz Zákon o zrušení šlechtictví z roku 1919
- ↑ Ralph Melville (Hrsg.): Deutschland und Europa in der Neuzeit. Festschrift für Karl Otmar Frhr. von Aretin zum 65. Geburtstag. Verlag Steiner, Stuttgart 1988, ISBN 3-515-05053-1, sv. 1, str. 663.
- ↑ Familie Černín auf worldroots.com. www.worldroots.com [online]. [cit. 2014-04-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-04-19.
- ↑ Heinrich Benedikt: Damals im alten Österreich. Erinnerungen. Verlag Amaltea, Wien 1979, ISBN 3-85002-109-2, S. 292.
- ↑ Elisabeth Kovács: Untergang oder Rettung der Donaumonarchie? Band 2: Politische Dokumente zu Kaiser und König Karl I. (IV.) aus internationalen Archiven. Verlag Böhlau, Wien 2004, ISBN 3-205-77238-5, S. 322.
- ↑ Erwin Matsch (Hrsg.): November 1918 auf dem Ballhausplatz. Erinnerungen Ludwigs Freiherrn von Flotow, des letzten Chefs des Österreichisch-Ungarischen Auswärtigen Dienstes 1895–1920. Verlag Böhlau, Wien 1982, ISBN 3-205-07190-5, S. 108 und 321.
- ↑ Eagle Glassheim: Noble nationalists. The transformation of the Bohemian aristocracy. Harvard University Press, Cambridge (Mass.) 2005, ISBN 0-674-01889-3, S. 109.
- ↑ Michael Gehler: Der lange Weg nach Europa. Österreich vom Ende der Monarchie bis zur EU. Studien-Verlag, Innsbruck/Wien 2002, ISBN 3-7065-1537-7, S. 497.
- ↑ Stephan Baier, Eva Demmerle: Otto von Habsburg. Die autorisierte Biografie. Verlag Amaltea, Wien 2002, ISBN 3-85002-486-5, S. 216.
- ↑ Dokumentensammlung Manfred Czernin aus der ROYAL AIR FORCE (Eric Campion Collection). Auktionsbeschreibung September 2003, Dix Noonan Webb. Abgerufen am 8. November 2010.
- ↑ Peter Pirker (Hrsg.), Patrick Martin-Smith: Widerstand vom Himmel. Österreicheinsätze des britischen Geheimdienstes SOE 1944. Verlag Czernin, Wien 2004, ISBN 3-7076-0182-X, S. 36ff.
