Hugo Mensdorff-Pouilly

český šlechtic a diplomat

Hugo Mensdorff-Pouilly (celým jménem německy Hugo Franz Maria Karl Friedrich Alfons Heinrich Rafael Graf von Mensdorff-Pouilly;[1] 24. října 1929 Boskovice[2]21. listopadu 2023 Praha[3]) patřil k moravskému šlechtickému rodu lotrinského původu Mensdorff-Pouilly. Po roce 1948 zůstal v Československu, živil se např. jako garážmistr, po roce 1990 působil v diplomatických službách. Byl čestným rytířem Maltézského řádu[2] a Řádu sv. Jiří, evropského řádu Domu Habsbursko-Lotrinského. Spolu se sourozenci restituoval zámekhrad Boskovice a další statky zkonfiskované rodině po roce 1948.[4]

Hugo z Mensdorff-Pouilly
Hugo Mensdorff-Pouilly (2013)
Hugo Mensdorff-Pouilly (2013)
Narození24. října 1929
Boskovice
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí21. listopadu 2023 (ve věku 94 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Místo pohřbeníHrobka rodu Mensdorff-Pouilly na hřbitově v Boskovicích
Povolánídiplomat
TitulHodnostní korunka náležící titulu hrabě hrabě (podle zákona z 10. prosince 1918 české republikánské zřízení šlechtické tituly neuznává)
Choť(1963–1986) Barbora, roz. Poláková (1943–2010)
DětiJan Mensdorff (* 1964)
RodičeAlfons Karel Mensdorff-Pouilly (1891–1973) a Marie, rozená Strachwitzová (1901–1971)
RodMensdorff-Pouilly
Příbuzníbratr: Emanuel Mensdorff-Pouilly (1924–1950)
bratr: Bedřich Karel Mensdorff-Pouilly (1925–2018)
bratr: Albert Mensdorff-Pouilly (1926–2015)
sestra: Marie Mensdorff-Pouilly (1927–1954)
sestra: Ida Sophia Mensdorff-Pouilly (1931–1956)
bratr: Jan Mensdorff-Pouilly (1933–2020)
sestra: Terezie Mensdorff-Pouilly, provd. Božková (1934–2000)
děd: Alfons Vladimír Mensdorff-Pouilly (1864–1935)
babička: Ida Paarová (1867–1945)
švagr: Vladimír Božek (1924–2020)
synovec: Dominik Alphonsus Božek (* 1969)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život editovat

 
Zámek Boskovice

Narodil se jako čtvrtý syn Alfonse Karla Mensdorff-Pouilly (1891 Boskovice – 1973 Boskovice), signatáře Národnostního prohlášení české šlechty v září 1939, a jeho manželky Marie rozené Strachwitzové (1901 Zdounky – 1971 Boskovice). Rodina byla přes své předky spřízněna s několika evropskými vládnoucími rody. Když bylo Hugovi osm let, podržel hůl bývalému bulharskému carovi Ferdinandu I., který se zastavil na návštěvu v Nečtinách, západočeském sídle Mensdorffů, během léčení v Karlových Varech.[5]

Doma mluvili německy a česky, po roce 1939 jen česky.[6] Hugo měl sedm sourozenců, z nichž tři (Emanuel, Marie a Ida Žofie) od malička trpěli nevyléčitelnou nemocí.[7][8] Otec se neúspěšně pokusil o emigraci, byl v Bratislavě zatčen a internován. Po propuštění z pracovního tábora se vrátil do Boskovic, kde pak pracoval jako dělník a skladník.

 
Hugo hrabě Mensdorff-Pouilly u studničního šlapacího kola (16. stol.) na svém hradě Boskovice (2014).

Jako jediný ze synů zůstal v Československu i Hugo.[pozn. 1] Studium na gymnáziu už nemohl dokončit, byl vyloučen měsíc před maturitou.[7] Také mu bylo odňato volební právo.[7] Znovu odjel do Bratislavy, v hotelu Carlton byl zadržen, obviněn z potulky a poslán do tábora nucených prací. Dva měsíce strávil v Novákách, kde pracoval v chemické továrně.[9] Tehdy na něj také tlačila Státní bezpečnost, aby podepsal spolupráci.[10] Vojenskou službu absolvoval u PTP. Pak prošel různá povolání, byl např. garážmistrem v Praze a posléze referentem výrobního družstva pro zpracování plastických hmot.[10] V roce 1968 odjel se ženou a synem do Francie, ale po dvou týdnech se vrátili.[11] V červnu 1990 se stal pracovníkem ministerstva zahraničních věcí. Čtyři roky byl vicekonzulem v Paříži, pak v letech 1995–2007 působil v Praze na velvyslanectví Řádu maltézských rytířů. V rámci restitucí po roce 1989 dostal společně se sourozenci zpět boskovický zámek a další rodinné majetky (4500 hektarů lesa a 450 hektarů zemědělské půdy).[8][12] Podílel se také na několika vydáních publikace Almanach českých šlechtických rodů.[13]

Netajil se monarchistickým přesvědčením; 25. listopadu 2017 mu bylo uděleno čestné členství v Koruně České (monarchistické straně Čech, Moravy a Slezska), jež strana uděluje významným osobnostem veřejného života, které jsou s ní myšlenkově spřízněny a významně se zasloužily o propagaci jejích myšlenek.[14]

Zemřel 21. listopadu 2023 v Praze ve věku 94 let jako poslední ze sourozenců.[15] Poslední rozloučení se zesnulým se konalo 11. prosince 2023 v kostele sv. Jakuba v Boskovicích, rekviem celebroval brněnský biskup Vojtěch Cikrle, po smutečních obřadech byla rakev s ostatky uložena do rodinného hrobu na hřbitově v Boskovicích, kde byli pohřbeni i jeho rodiče.[16][17]

Rodina editovat

V Praze se 13. dubna 1963 oženil s Barborou Polákovou (26. 1. 1943 Praha – 19. 6. 2010 Čerčany). Rozvedli se v roce 1986.[2] Narodil se jim syn Jan (* 17. 2. 1964 Praha), povoláním matematik.[2] RNDr. Jan Mensdorff (nepíše se Mensdorff-Pouilly) žije v Praze a pracuje jako programátor.

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. Bratři Bedřich (a s ním Henrietta Mladotová) a v druhé vlně Albert a Jan emigrovali ilegálně přes Dunaj do Rakouska v roce 1948, sestra Tereza (1934–2000) se s manželem Vladimírem Božkem (1924–2020) odstěhovala v roce 1968 do Kanady.[6]

Reference editovat

  1. MAREK, Miroslav. Rodokmen Mensdorffů [online]. genealogy.euweb.cz, rev. 2009-06-20 [cit. 2022-01-04]. Dostupné online. 
  2. a b c d POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 259. 
  3. parte Huga Mensdorffa-Pouilly [online]. Facebook - Hrad Boskovice, 2023-11-30 [cit. 2023-12-11]. Dostupné online. 
  4. DROCÁR, Jan; LOUŽECKÝ, Pavel. Historická šlechta – Mensdorff-Pouilly, Hugo *24.10.1929 Boskovice. www.historickaslechta.cz [online]. [cit. 2019-08-10]. Dostupné online. 
  5. VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 432 s. ISBN 80-7185-506-5. S. 352. Dále jen Návraty české šlechty. 
  6. a b Návraty české šlechty, s. 353
  7. a b c Návraty české šlechty, s. 348
  8. a b Návraty české šlechty, s. 365
  9. Návraty české šlechty, s. 349
  10. a b Návraty české šlechty, s. 350
  11. CHARVÁT, Jan. Vše zlé jsem přežil ve zdraví. A měl krásný život, říká hrabě Hugo [online]. Deník.cz, 2019-12-09 [cit. 2023-01-12]. Dostupné online. 
  12. KULAVIAKOVÁ, Dagmar. Pro mě jsou Boskovice pupek světa. blanensky.denik.cz. 2008-10-26. Dostupné online [cit. 2019-08-10]. 
  13. POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. 
  14. Hugo Mensdorff-Pouilly. Koruna Česká [online]. [cit. 2019-09-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-09-05. 
  15. ČTK. Zemřel hrabě Hugo Mensdorff-Pouilly, rod vlastní mimo jiné boskovický zámek [online]. Seznam Zprávy, 2023-11-21. Dostupné online. 
  16. Sbohem, hrabě: Rodina Huga Mensdorffa-Pouillyho (†94) nechtěla květiny u rakve [online]. Blesk.cz, 2023-12-11 [cit. 2023-12-11]. Dostupné online. 
  17. CHARVÁT, Jan. Byl statečný a lidový. Boskovice se loučily s hrabětem Hugo Mensdorffem-Pouilly [online]. Deník.cz, 2023-12-11 [cit. 2023-12-11]. Dostupné online. 

Literatura editovat

  • MAŠEK, Petr. Modrá krev: minulost a přítomnost šlechtických rodů v českých zemích. Praha : Mladá fronta, 1992. 206 s. ISBN 80-204-0346-9.
  • MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. Díl I. A-M. Praha : Argo, 2008. 668 s. ISBN 978-80-257-0027-3.
  • VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 432 s. ISBN 80-7185-506-5. Kapitola 15. 

Externí odkazy editovat