Wikipedie

Alfons Karel Mensdorff-Pouilly

(1891-1973) český šlechtic

Alfons Karel Mensdorff-Pouilly (celým jménem německy Alfons-Karl Maria Hieronymus Graf von Mensdorff-Pouilly;[1] 20. července 1891 Boskovice – 7. října 1973 Boskovice)[2][3] byl český šlechtic z rodu Mensdorff-Pouilly a signatář Národnostního prohlášení české šlechty ze září 1939. V době komunistické totality byl perzekvován.

Alfons Karel z Mensdorff-Pouilly
Majitel statku Boskovice
Ve funkci:
1935 – 1952 (1948)
PředchůdceAlfons Vladimír Mensdorff-Pouilly
Nástupcemajetek znárodněn, po sametové revoluci jeho pět dětí
Majitel statku Nečtiny
Ve funkci:
1935 – 1942
PředchůdceAlfons Vladimír Mensdorff-Pouilly
NástupceEduard Mensdorff-Pouilly a Sophie Mensdorff-Pouilly
Císařský komoří
Ve funkci:
1916 – 1918
PanovníkKarel I.
Nástupcemonarchie zanikla
Vojenská služba
Hodnostnadporučík v záloze
Narození20. července 1891
Boskovice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí7. října 1973 (ve věku 82 let)
Boskovice
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníhřbitov v Boskovicích
TitulHodnostní korunka náležící titulu hrabě hrabě (podle zákona z 10. prosince 1918 české republikánské zřízení šlechtické tituly neuznává)
Choť(1923) Marie Strachwitzová (1901–1971)
RodičeAlfons Vladimír Mensdorff-Pouilly (1864–1935) a Ida, roz. Paarová (1867–1945)
Děti1. Emanuel (1924–1950)
2. Bedřich (1925–2018)
3. Albert (1926–2015)
4. Marie (1927–1954)
5. Hugo (1929–2023)
6. Ida Sophia (1931–1956)
7. Jan (1933–2020)
8. Terezie, provd. Božková (1934–2000)
Příbuznísestra: Garbriela Mensdorff-Pouilly, provd. Khevenhüller-Metsch (1893–1972)
bratr: Karel Bedřich Mensdorff-Pouilly (1894–1981)
sestra: Leopoldina Mensdorff-Pouilly, provd. Salm-Rieferscheidt-Raitz (1895–1980)
bratr: František Josef Mensdorff-Pouilly (1897–1991)
bratr: Eduard Mensdorff-Pouilly (1900–1966)
sestra: Sophie Mensdorff-Pouilly (1904–1998)
děd: Alfons Friedrich Mensdorff-Pouilly (1810–1894)
babička: Marie z Lambergu (1833–1876)
zeť: Vladimír Božek (1924–2020)
vnuk: Dominik Alphonsus Božek (* 1969)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Život editovat

 
Novogotický zámek Nečtiny a v pozadí vpravo rodová hrobka
 
Empírový zámek Boskovice

Narodil se jako první syn Alfonse Vladimíra hrabětě Mensdorff-Pouilly (1864–1935) a jeho manželky Idy, rozené hraběnky Paarové (1867–1945). Měl šest sourozenců.

V roce 1916 získal čestný úřad císařského komoří.[2] Byl nadporučíkem v záloze.[2] V roce 1935 zdědil po otci statky Nečtiny v Čechách a Boskovice na Moravě, ale majetek spravoval už od roku 1919.[4][pozn. 1]

Doma se u nich mluvilo německy a česky, po německé okupaci v roce 1939 jen česky.[5] Podepsal Národnostní prohlášení české šlechty ze září 1939. Za druhé světové války odmítl přijmout německou národnost. V roce 1942 byla na jeho statky uvalena vnucená správa.[6] Za Heydrichiády byl dokonce na nějaký čas zavřený.[7] Protože se na konci války zapojil do odboje,[6] bez větších komplikací mu byl roce 1945 boskovický majetek navrácen. Zámek Nečtiny byl v roce 1942 převeden na jeho mladší sourozence Eduarda (1900–1966) a Sophii (1904–1998), kteří se hlásili k německé národnosti, a proto byl v roce 1945 znárodněn.[8][9] V průběhu let 1938–1945 byl na zámku v Boskovicích postupně ubytován štáb československé armády, poté tam byl zřízen lazaret pro důstojníky wehrmachtu a nakonec tam byl v roce 1945 ubytován štáb Rudé armády.[4] Rodina však zámek také po celou dobu obývala.

Mensdorffové se po komunistickém puči pokusili ilegálně emigrovat přes Dunaj do Rakouska v několika vlnách. První utekl v březnu 1948 syn Bedřich (a s ním Henrietta Mladotová), v druhé vlně s pomocí tajné studentské organizace synové Albert a teprve patnáctiletý Jan.[5] Alfons Karel s manželkou Marií a dětmi Hugem a Terezií byli ve třetí vlně zadrženi v Bratislavě a za pokus o nedovolený přechod státních hranic uvězněni na dva týdny.[10] Alfons Karel byl na konci roku 1949 zatčen a internován na dva roky v táboře nucených prací v Hodoníně u Kunštátu a poté v táboře poblíž Pardubic. Ve věku šedesáti let byl propuštěn ze zdravotních důvodů.[11] Vrátil se do Boskovic, kde pracoval v okresní nemocenské pojišťovně a později na místním národním výboru,[4] dále jako dělník (údržba místních komunikací)[10] a skladník.[6] Manželka Marie si přivydělávala pletením svetrů.[10] V roce 1948 byla na majetek uvalena národní správa, v roce 1952 byl veškerý majetek rodiny konfiskován. Směli však dožít ve třech zámeckých místnostech.[4]

Syn Hugo jako jediný ze synů po celou dobu totality zůstal v Československu. Nejmladší dcera Terezie emigrovala s manželem JUDr. Vladimírem Božkem do Kanady.[5]

Zemřel v roce 1973 a byl pohřben na hřbitově v Boskovicích, kde byla předtím pohřbena i jeho manželka.[7]

Rodina editovat

Ve Zdounkách se 24. května 1923 oženil s Marií Strachwitzovou (12. 7. 1901 Zdounky – 5. 12. 1971 Boskovice), dcerou Bedřicha Strachwitze (1867–1927) a jeho manželky Karoliny Thurn-Taxisové (1875–1940). Marie byla dámou Řádu hvězdového kříže.[2] Narodilo se jim osm dětí, z nichž tři (Emanuel, Marie a Ida Žofie) od malička trpěly nevyléčitelnou nemocí, proto byly umístěny do ústavu milosrdných sester vincentinek.[12][13] Zemřely v 50. letech a byly pohřbeny na boskovickém hřbitově.[7]

  • 1. Emanuel (21. 4. 1924 Boskovice – 23. 8. 1950 Bruntál)
  • 2. Bedřich Karel (24. 6. 1925 Boskovice – 13. 11. 2018 Vídeň)
    • ⚭ I. (civilně 24. 1. 1950 Paříž, církevně 26. 1. 1950 Paříž) Christiane Béranger d'Herbemont (3. 7. 1927 Mouzay, Meuse, Francie – 16. 10. 2001 Cesson, Francie)
    • ⚭ II. (19. 6. 2006 Vídeň) Jitka Friedrichová (2. 6. 1927 Benátky nad Jizerou)
  • 3. Albert (1. 10. 1926 Boskovice – 5. 1. 2015 Bad Soden am Taunus, Německo)
  • 4. Marie (17. 12. 1927 Boskovice – 17. 8. 1954 Šternberk)
  • 5. Hugo (24. 10. 1929 Boskovice – 21. 11. 2023 Praha)
    • ⚭ (13. 4. 1963 Praha, rozvedeni 1983) Barbora Poláková (* 26. 1. 1943 Praha)
  • 6. Ida (12. 7. 1931 Brno – 24. 8. 1956 Šternberk)
  • 7. Jan (4. 1. 1933 Brno – 7. 3. 2020 Punta del Este, Uruguay)
    • ⚭ (30. 7. 1971 Montevideo) Sylvia Maria Chiarino (* 2. 8. 1946 Montevideo)
  • 8. Tereza (5. 7. 1934 Brno – 18. 7. 2000 Windsor, Kanada)

Po roce 1989 děti majetek v Boskovicích restituovaly.

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. ↑ Nečtiny koupil v roce 1838 Emanuel Mensdorff-Pouilly (1777–1852) od manželů Antonína a Josefíny Lažanských. Původně byly hlavním sídlem, Alfons Bedřich hrabě Mensdorff-Pouilly (1810–1894) nechal tamější zámek v letech 1855–1858 neogoticky přestavět. S Terezií Rosou hraběnkou z Dietrichstein-Proskau-Leslie (1823–1856), kterou si vzal v roce 1843, vyženil Boskovice a právě ty se později staly hlavním sídlem. Byla tam také zřízena ústřední správa mensdorffských velkostatků.

Reference editovat

  1. ↑ MAREK, Miroslav. Rodokmen Mensdorffů [online]. genealogy.euweb.cz, rev. 2009-06-20 [cit. 2022-01-04]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 257–258. 
  3. ↑ Paul Theroff’s Royal Genealogy Site: Dietrichstein and Mensdorff-Pouilly. [online]. [cit. 2022-01-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ a b c d ŠMÉTKOVÁ, Eva. Mensdorff-Pouilly [online]. Klub přátel Boskovic, květen 2019 [cit. 2023-01-12]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 432 s. ISBN 80-7185-506-5. S. 353. Dále jen Návraty české šlechty. 
  6. ↑ a b c MAŠEK, Petr. Modrá krev. Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. 3. upravené. vyd. Praha: Mladá Fronta, 2003. 332 s. ISBN 80-204-1049-X. S. 204. 
  7. ↑ a b c CHARVÁT, Jan. Vše zlé jsem přežil ve zdraví. A měl krásný život, říká hrabě Hugo [online]. Deník.cz, 2019-12-09 [cit. 2023-01-12]. Dostupné online. 
  8. ↑ ČERVENKA, Vladimír. Státní oblastní archiv v Plzni: Velkostatek Nečtiny (1592) [1611]–1942 Inventář. Klášter: inventare.cz, 2017. 69 s. Dostupné online. S. 19. 
  9. ↑ JONÁŠKOVÁ, Petra. Fortitudine et caritate – Statečností a láskou. Osudy majetku šlechtické rodiny Mensdorff-Pouilly v letech 1948 až 2011. Olomouc, 2015. 72 s. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta. Vedoucí práce Ondřej Horák. s. 11. Dostupné online.
  10. ↑ a b c VACULÍK, Pavel. Komunistická perzekuce šlechty. Praha: Baset, 2004. 134 s. ISBN 80-7340-026-X. S. 79. 
  11. ↑ Návraty české šlechty, s. 349
  12. ↑ Návraty české šlechty, s. 348
  13. ↑ Návraty české šlechty, s. 365
  14. ↑ BOŽEK, Dominik Alphonsus. Zemřel JUDr. Vladimír Božek. S. 12. Boskovický zpravodaj [online]. [cit. 2023-01-11]. Roč. 2021, čís. únor, s. 12. Dostupné online. 

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Alfons_Karel_Mensdorff-Pouilly&oldid=23443734“