Katolická církev

společenství římskokatolické církve a 23 východních katolických církví
(přesměrováno z Katholická církev)

Katolická církev, někdy také označovaná jako římskokatolická církev,[p 1] je největší křesťanskou církví, která má od roku 2019 na celém světě 1,3 miliardy pokřtěných katolíků.[4][7] Patří k nejstarším a největším mezinárodním institucím na světě a hrála významnou roli v dějinách a vývoji západní civilizace.[8][9][10][11] Církev se skládá z 24 církví sui iuris, včetně latinské církve (římskokatolické církve) a 23 východních katolických církví, které zahrnují téměř 3 500[zdroj?] diecézí a eparchií nacházejících se po celém světě. Svrchovaným pastýřem církve je papež, který je římským biskupem.[12] Římské biskupství, známé jako Svatý stolec, je ústředním řídícím orgánem církve. Správní orgán Svatého stolce, Římská kurie, má hlavní sídlo ve Vatikánu, malé enklávě italského města Říma, jehož je papež hlavou státu.

Katolická církev
Ecclesia Catholica
Bazilika svatého Petra, největší katolický kostel na světě
Bazilika svatého Petra, největší katolický
kostel na světě
ZakladatelJežíš Kristus podle posvátné tradice
Vznik1. století, Svatá země,
Římská říše[1][2]
SídloVatikán
KlasifikaceKatolicita
Svatá knihaBible
TeologieKatolická teologie
Církevní správaBiskupové[3]
Řídící a správní orgánSvatý stolecŘímská kurie
Členové1.378 miliardy (2021)[4]
HlavaPapež František
Partikulární církve sui iurisLatinská církev a 23 východních katolických církví
Počet diecézífarnostíArcidiecézí: 640
Diecézí: 2.851
Farností: 221.700
Počty duchovníchBiskupové: 5.364
Kněží: 414.336
Jáhnové: 48.238
Počet nemocnicškolNemocnice: 5 500[5]
Základní školy: 95 200[6]
Střední školy: 43 800
Oficiální webwww.vatican.va/content/vatican/it.html
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Základní víra katolicismu je obsažena v Nicejském vyznání víry. Katolická církev učí, že je jednou, svatou, katolickou a apoštolskou církví, kterou založil Ježíš Kristus ve svém Velkém misijním rozkaze,[13][14][p 2][15][16] že její biskupové jsou nástupci Kristových apoštolů a že papež je nástupcem svatého Petra, kterému Ježíš Kristus udělil primát.[17] Tvrdí, že praktikuje původní křesťanskou víru, kterou učili apoštolové, a neomylně uchovává víru prostřednictvím Písma svatého a posvátné tradice, jak je autenticky vykládána prostřednictvím církevního magisteria.[18] Římský ritus a další latinské církve, východní katolické liturgie a instituty, jako jsou žebravé řády, uzavřené mnišské řády a třetí řády, odrážejí různé teologické a duchovní důrazy v církvi.[19][20]

Ze sedmi svátostí je hlavní eucharistie, která se slaví liturgicky při mši svaté.[21] Církev učí, že konsekrací knězem se obětní chléb a víno stávají tělem a krví Kristovou. Panna Maria je uctívána jako věčná Panna, Matka Boží a Královna nebes; je uctívána v dogmatech a pobožnostech.[22] Katolické sociální učení zdůrazňuje dobrovolnou podporu nemocných, chudých a trpících prostřednictvím tělesných a duchovních skutků milosrdenství. Katolická církev provozuje tisíce katolických škol, univerzit a vysokých škol, nemocnic a sirotčinců po celém světě a je největším nevládním poskytovatelem vzdělání a zdravotní péče na světě,[23] mezi její další sociální služby patří četné charitativní a humanitární organizace.

Katolická církev zásadně ovlivnila západní filozofii, kulturu, umění, hudbu a vědu. Katolíci žijí po celém světě díky misiím, diaspoře a konverzím. Od 20. století žije většina z nich na jižní polokouli, částečně v důsledku sekularizace v Evropě a zvýšeného pronásledování na Blízkém východě. Katolická církev sdílela společenství s pravoslavnou církví až do schizmatu mezi Východem a Západem v roce 1054, kdy došlo ke sporu zejména o autoritu papeže. Před Efezským koncilem v roce 431 n. l. sdílela toto společenství také východní církev, stejně jako starobylé východní církve před Chalcedonským koncilem v roce 451 n. l.; všechny se oddělily především kvůli rozdílům v christologii. Východní katolické církve, které mají dohromady přibližně 18 milionů členů, představují soubor východních křesťanů, kteří se během těchto schizmat nebo po nich z různých historických důvodů vrátili do společenství s papežem nebo v něm zůstali. V 16. století vedla reformace k odtržení také protestantismu. Od konce 20. století je katolická církev kritizována za své učení o sexualitě, nauku proti svěcení žen a řešení případů sexuálního zneužívání duchovními.

Název editovat

Hlavní články: Katolická (termín) a Římskokatolická (termín)
 
Poprvé použil termín „katolická církev“ (doslova znamená „všeobecná církev“) církevní otec svatý Ignác z Antiochie ve svém Listu Smyrňanům (asi 110 n. l.).[24] Ignáci z Antiochie se také připisuje nejstarší zaznamenané použití termínu „křesťanství“ (řecky Χριστιανισμός) asi v roce 100 n. l.[25] Zemřel v Římě, jeho ostatky se nacházejí v Bazilice svatého Klimenta v Lateráně.

Slovo katolická (z řeckého καθολικός, romanizováno: katholikos, doslova „všeobecná“) bylo poprvé použito pro označení církve na počátku 2. století.[26] První známé použití výrazu „katolická církev“ (řecky: καθολικὴ ἐκκλησία, romanizovaně: he katholike ekklesia) se objevilo v dopise svatého Ignáce z Antiochie Smyrňanům napsaném kolem roku 110 n. l.,[p 3] který obsahoval následující text: „Kdekoli se objeví biskup, tam ať je lid, tak jako kde je Ježíš, tam je všeobecná [katolická] církev.“[27] V katechetických přednáškách (asi 350) svatého Cyrila Jeruzalémského byl název „katolická církev“ použit k odlišení od jiných skupin, které se také nazývaly „církví“.[27][28] Pojem „katolická“ byl dále zdůrazněn v ediktu De fide Catolica vydaném roku 380 Theodosiem I., posledním císařem, který vládl východní i západní polovině Římské říše, při zřízení státní církve Římské říše.[29]

Od schizmatu mezi Východem a Západem v roce 1054 přijala východní církev přídavné jméno „pravoslavná“ jako svůj charakteristický přívlastek; její oficiální název nadále zní „pravoslavná katolická církev“.[30] Západní církev ve společenství se Svatým stolcem přijala podobně přívlastek „katolická“ a ponechala si toto označení i po protestantské reformaci v 16. století, kdy se těm, kdo přestali být ve společenství, začalo říkat „protestanti“.[31][32]

Zatímco „římská církev“ se používá pro označení papežské diecéze v Římě od pádu Západořímské říše a v raném středověku (6.–10. století), „římskokatolická církev“ se používá pro celou církev od protestantské reformace na konci 16. století.[33] Dále někteří označují latinskou církev jako „Roman Catholic“ na rozdíl od východních katolických církví.[34] „Roman Catholic“ se příležitostně objevuje také v dokumentech vydávaných jak Svatým stolcem,[p 4] tak zejména používaných některými národními biskupskými konferencemi a místními diecézemi.[p 5]

Název „katolická církev“ pro celou církev se používá v Katechismu katolické církve (1990) a Kodexu kanonického práva (1983). Název „katolická církev“ se používá také v dokumentech Druhého vatikánského koncilu (1962–1965),[35] Prvního vatikánského koncilu (1869–1870),[36] Tridentského koncilu (1545–1563)[37] a mnoha dalších oficiálních dokumentech.[38][39]

Historie editovat

 
Tato freska (1481–1482) od Pietra Perugina v Sixtinské kapli zobrazuje Ježíše, jak předává klíče od nebes svatému Petrovi.

Křesťanské náboženství je založeno na zvěstovaném učení Ježíše, který žil a kázal v 1. století n. l. v provincii Judea v Římské říši. Katolická teologie učí, že současná katolická církev je pokračováním tohoto raného křesťanského společenství založeného Ježíšem Kristem.[13] Křesťanství se rozšířilo po celé rané římské říši, a to i přes pronásledování způsobené konflikty s pohanským státním náboženstvím. Císař Konstantin v roce 313 legalizoval praktikování křesťanství a v roce 380 se stalo státním náboženstvím. Germánští nájezdníci na římské území v 5. a 6. století, z nichž mnozí předtím přijali ariánské křesťanství, nakonec přijali katolicismus, aby se spojili s papežstvím a kláštery.

V 7. a 8. století vedly rozšiřující se muslimské výboje po nástupu islámu k arabské nadvládě ve Středomoří, která přerušila politické spojení mezi touto oblastí a severní Evropou a oslabila kulturní vazby mezi Římem a Byzantskou říší. Konflikty týkající se autority v církvi, zejména autority římského biskupa, nakonec vyvrcholily v 11. století schizmatem mezi Východem a Západem, který rozdělil církev na katolickou a pravoslavnou. K dřívějším rozkolům v církvi došlo po Efezském koncilu (431) a Chalcedonském koncilu (451). Několik východních církví však zůstalo ve společenství s Římem a části některých dalších navázaly společenství v 15. století a později a vytvořily tzv. východní katolické církve.

 
Poslední večeře, nástěnná malba Leonarda da Vinciho z konce 90. let 14. století, zobrazující poslední večeři Ježíše a jeho dvanácti apoštolů v předvečer ukřižování. Většina apoštolů je pohřbena v Římě, včetně svatého Petra.

Rané kláštery po celé Evropě pomohly zachovat řeckou a římskou klasickou civilizaci. Církev se nakonec stala dominantním vlivem západní civilizace až do novověku. Mnoho renesančních osobností bylo sponzorováno církví. V 16. století však začaly církev, zejména její náboženskou autoritu, zpochybňovat osobnosti protestantské reformace a v 17. století také světští intelektuálové v rámci osvícenství. Současně španělští a portugalští objevitelé a misionáři šířili vliv církve v Africe, Asii a Novém světě.

V roce 1870 vyhlásil První vatikánský koncil dogma o papežské neomylnosti a Italské království připojilo město Řím, poslední část papežských států, která byla začleněna do nového státu. Ve 20. století antiklerikální vlády po celém světě, včetně Mexika a Španělska, pronásledovaly nebo popravily tisíce kleriků i laiků. Za druhé světové války církev odsoudila nacismus a ochránila statisíce Židů před holocaustem; její úsilí však bylo kritizováno jako nedostatečné. Po válce byla v komunistických zemích nově připojených k Sovětskému svazu, z nichž některé měly početné katolické obyvatelstvo, svoboda vyznání přísně omezena.

Druhý vatikánský koncil v 60. letech 20. století vedl k reformám církevní liturgie a praxe, které obhájci označovali za „otevírání oken“, ale tradicionalističtí katolíci je kritizovali. Tváří v tvář zvýšené kritice zevnitř i zvenčí církev zachovala nebo znovu potvrdila v různých obdobích kontroverzní doktrinální postoje týkající se sexuality a pohlaví, včetně omezení duchovních na muže a morálního napomínání proti potratům, antikoncepci, sexuálním aktivitám mimo manželství, novému sňatku po rozvodu bez anulace a proti manželství osob stejného pohlaví.

Apoštolské období a papežství editovat

Hlavní článek: Apoštolská doba
 
Ježíšovo pověření pro sv. Petra

Nový zákon, zejména evangelia, zaznamenává Ježíšovu činnost a učení, jeho jmenování dvanácti apoštolů a jeho Velké misijní poslání pro apoštoly, kterým je pověřil, aby pokračovali v jeho díle.[40][41] Kniha Skutky apoštolů vypráví o založení křesťanské církve a šíření jejího poselství v římské říši.[42] Katolická církev učí, že její veřejné působení začalo o Letnicích, které nastaly padesát dní po datu, kdy byl Kristus podle svědectví vzkříšen.[43] O Letnicích apoštolové podle učení přijali Ducha svatého, který je připravil na jejich poslání při vedení církve.[44][45] Katolická církev učí, že sbor biskupů v čele s římským biskupem jsou nástupci apoštolů.[46]

Ve vyprávění o Petrově vyznání, které se nachází v Matoušově evangeliu, Kristus označuje Petra za „skálu“, na níž bude postavena Kristova církev.[47][48] Katolická církev považuje římského biskupa, papeže, za nástupce svatého Petra.[49] Někteří badatelé uvádějí, že Petr byl prvním římským biskupem.[50][p 6] Jiní tvrdí, že instituce papežství není závislá na tom, že Petr byl římským biskupem, nebo dokonce na tom, že kdy byl v Římě.[51] Mnozí badatelé zastávají názor, že církevní struktura s více presbytery/biskupy přetrvávala v Římě až do poloviny 2. století, kdy byla přijata struktura jednoho biskupa a více presbyterů,[52] a že pozdější autoři zpětně použili označení „římský biskup“ pro nejvýznamnější členy kléru v dřívějším období a také pro samotného Petra.[52] Na základě toho Oscar Cullmann,[53] Henry Chadwick[54] a Bart D. Ehrman[55] zpochybňují, že mezi Petrem a moderním papežstvím existovala formální vazba. Raymond E. Brown také říká, že je anachronické mluvit o Petrovi ve smyslu místního římského biskupa, ale že křesťané té doby by na Petra pohlíželi jako na člověka, který „plnil role, jež by zásadním způsobem přispěly k vývoji role papežství v pozdější církvi“. Tyto role, říká Brown, „nesmírně přispěly k tomu, že římský biskup, biskup města, kde Petr zemřel a kde Pavel dosvědčil Kristovu pravdu, byl vnímán jako Petrův nástupce v péči o univerzální církev“.[52]

Starověk a Římská říše editovat

Hlavní články: Dějiny raného křesťanství, Pentarchie a Seznam herezí v katolické církvi

Podmínky v Římské říši usnadňovaly šíření nových myšlenek. Síť silnic a vodních cest v říši usnadňovala cestování a Pax Romana umožňoval bezpečné cestování. Říše podporovala šíření společné kultury s řeckými kořeny, což umožňovalo snadnější vyjádření a pochopení myšlenek.[56]

Na rozdíl od většiny náboženství v Římské říši však křesťanství vyžadovalo, aby se jeho stoupenci zřekli všech ostatních bohů, což byla praxe převzatá z judaismu (viz Modloslužba). Odmítnutí křesťanů připojit se k pohanským oslavám znamenalo, že se nemohli účastnit většiny veřejného života, což vyvolávalo u nekřesťanů – včetně vládních úřadů – obavy, že křesťané rozzlobí bohy, a tím ohrozí mír a prosperitu říše. Z toho vyplývající pronásledování bylo určujícím rysem křesťanského sebepojetí až do legalizace křesťanství ve 4. století.[57]

 
Kresba Staré baziliky svatého Petra z 19. století od Henryho Williama Brewera, původně postavená v roce 318 císařem Konstantinem.

V roce 313 císař Konstantin I. Milánským ediktem legalizoval křesťanství a v roce 330 Konstantin přenesl císařské hlavní město do Konstantinopole, dnešního Istanbulu v Turecku. V roce 380 se Soluňským ediktem stalo nicejské křesťanství státní církví Římské říše, což se na zmenšujícím se území Byzantské říše udrželo až do zániku samotné říše pádem Konstantinopole v roce 1453, zatímco jinde byla církev na říši nezávislá, jak se ukázalo zejména při schizmatu mezi Východem a Západem. V období sedmi ekumenických koncilů vzniklo pět hlavních církevních stolců, jejichž uspořádání formalizoval v polovině 6. století císař Justinián I. jako pentarchii Říma, Konstantinopole, Antiochie, Jeruzaléma a Alexandrie.[58][59] Chalcedonský koncil v roce 451 ve sporném kánonu[60] povýšil konstantinopolský stolec na „druhé místo co do významu a moci po římském biskupovi“.[61] Od roku 350 do roku 500 se autorita římských biskupů neboli papežů neustále zvyšovala díky jejich důslednému zasahování na podporu ortodoxních představitelů v teologických sporech, což podporovalo odvolávání se k nim.[62] Císař Justinián, který v oblastech pod svou kontrolou definitivně zavedl formu caesaropapismu,[63] v němž „měl právo a povinnost upravovat svými zákony nejmenší podrobnosti bohoslužby a kázně a také diktovat teologické názory, které mají být v církvi zastávány“,[64] obnovil císařskou moc nad Římem a dalšími částmi Západu, zahájil období označované jako byzantské papežství (537–752), během něhož římští biskupové neboli papežové potřebovali ke svatořečení souhlas císaře v Konstantinopoli nebo jeho zástupce v Ravenně a většinu z nich vybíral císař ze svých řecky mluvících poddaných,[65] což vedlo k „tavicímu kotli“ západních a východních křesťanských tradic v umění i liturgii.[66]

Většina germánských kmenů, které v následujících staletích napadly Římskou říši, přijala křesťanství v jeho ariánské podobě, kterou katolická církev prohlásila za heretickou.[67] Následným náboženským neshodám mezi germánskými vládci a katolickými poddanými[68] se podařilo zabránit, když roku 497 přestoupil franský vládce Chlodvík I. na ortodoxní katolicismus a spojil se s papežstvím a kláštery.[69] Jeho příkladu následovali roku 589 Vizigóti ve Španělsku[70] a v průběhu 7. století Lombarďané v Itálii.[71]

Západní křesťanství, zejména prostřednictvím svých klášterů, bylo významným faktorem zachování klasické civilizace, jejího umění (viz iluminovaný rukopis) a gramotnosti.[72] Benedikt z Nursie (asi 480–543), jeden ze zakladatelů západního mnišství, měl prostřednictvím své řehole obrovský vliv na evropskou kulturu, neboť si přisvojil mnišské duchovní dědictví rané katolické církve a s rozšířením benediktinské tradice zachoval a předával antickou kulturu. V tomto období se mnišské Irsko stalo centrem vzdělanosti a první irští misionáři, jako byli Kolumbán a Kolumba, šířili křesťanství a zakládali kláštery po celé kontinentální Evropě.[72]

Středověk a renesance editovat

Další informace: Křesťanství ve středověku a Křesťanství v 16. století
 
Katedrála v Chartres, dokončena v r. 1220

Katolická církev měla dominantní vliv na západní civilizaci od pozdní antiky až do počátku novověku.[11] Byla hlavním sponzorem románského, gotického, renesančního, manýristického a barokního stylu v umění, architektuře a hudbě.[73] Renesanční osobnosti jako Rafael, Michelangelo, Leonardo da Vinci, Botticelli, Fra Angelico, Tintoretto, Tizian, Bernini a Caravaggio jsou příklady četných výtvarných umělců sponzorovaných církví.[74] Historik Paul Legutko ze Stanfordovy univerzity řekl, že katolická církev je „v centru vývoje hodnot, idejí, vědy, zákonů a institucí, které tvoří to, čemu říkáme západní civilizace“.[75]

V západním křesťanství byly první univerzity v Evropě založeny mnichy katolické církve[76][77][78] Od 11. století se některé starší katedrální školy staly univerzitami (viz například univerzita v Oxfordu, univerzita v Paříži a univerzita v Boloni). Dříve bylo vyšší vzdělání doménou křesťanských katedrálních škol nebo klášterních škol (Scholae monasticae), které vedli mniši a jeptišky. Doklady o takových školách pocházejí již ze 6. století n. l.[79] Tyto nové univerzity rozšířily studijní program o akademické programy pro duchovní, právníky, úředníky a lékaře.[80] Univerzita je obecně považována za instituci, která má svůj původ ve středověkém křesťanském prostředí.[81][82][83]

Masivní islámské invaze v polovině 7. století zahájily dlouhý boj mezi křesťanstvím a islámem v celé oblasti Středomoří. Byzantská říše brzy ztratila území východních patriarchátů Jeruzaléma, Alexandrie a Antiochie, a byla omezena na Konstantinopol, hlavní město říše. V důsledku islámské nadvlády ve Středomoří se franský stát, soustředěný daleko od tohoto moře, mohl vyvinout v dominantní mocnost, která utvářela západní Evropu středověku.[84] Bitvy u Toulouse a Poitiers zastavily islámský postup na Západě a neúspěšné obléhání Konstantinopole jej zastavilo na Východě. O dvě nebo tři desetiletí později, v roce 751, ztratila Byzantská říše ve prospěch Lombardů město Ravennu, odkud řídila malé fragmenty Itálie včetně Říma, které uznávaly její svrchovanost. Pád Ravenny znamenal, že při volbě papeže Štěpána II. v roce 752 nebylo požádáno o potvrzení již neexistujícím exarchou a že papežství bylo nuceno hledat civilní moc, která by ho ochránila, jinde.[85] V roce 754 na naléhavou žádost papeže Štěpána dobyl Lombarďany franský král Pipin III. Krátký. Poté daroval papeži země bývalého exarchátu, čímž zahájil vznik papežských států. Řím a byzantský Východ se dostaly do dalšího konfliktu během Fotiova schizmatu v 60. letech 8. století, kdy Fotius kritizoval latinský západ za přidání klauzule filioque poté, co byl exkomunikován Mikulášem I. Schizma bylo sice urovnáno, ale nevyřešené otázky vedly k dalšímu rozdělení.[86]

V 11. století vedlo úsilí Hildebranda ze Sovany k vytvoření kardinálského kolegia, které volilo nové papeže, počínaje papežem Alexandrem II. při papežské volbě v roce 1061. Když Alexandr II. zemřel, byl Hildebrand zvolen jeho nástupcem jako papež Řehoř VII. Základní volební systém kolegia kardinálů, který Řehoř VII. pomáhal zavést, fungoval až do 21. století. Papež Řehoř VII. dále inicioval gregoriánské reformy týkající se nezávislosti duchovenstva na světské moci. To vedlo ke sporu o investituru mezi církví a císaři Svaté říše římské o to, kdo má pravomoc jmenovat biskupy a papeže.[87][88]

V roce 1095 požádal byzantský císař Alexius I. papeže Urbana II. o pomoc proti obnoveným muslimským nájezdům v byzantsko-seljuckých válkách,[89] což Urbana přimělo k zahájení první křížové výpravy, jejímž cílem bylo pomoci Byzantské říši a navrácení Svaté země pod křesťanskou kontrolu.[90] V 11. století rozdělily napjaté vztahy mezi převážně řeckou a latinskou církví schizma mezi Východem a Západem, částečně kvůli sporům o papežskou autoritu. Čtvrtá křížová výprava a vyplenění Konstantinopole odpadlými křižáky se ukázaly být konečným rozchodem.[91] Velké gotické katedrály ve Francii byly v této době výrazem lidové hrdosti na křesťanskou víru.

Na počátku 13. století založili František z Assisi a Dominik de Guzmán žebravé řády. Studia conventualia a studia generalia žebravých řádů sehrála velkou roli při přeměně církví podporovaných katedrálních a dvorských škol, jako byla škola Karla Velikého v Cáchách, ve významné evropské univerzity.[92] Na těchto studiích studovali a vyučovali scholastičtí teologové a filozofové, jako byl dominikánský kněz Tomáš Akvinský. Akvinského Summa Theologica se stala intelektuálním milníkem, neboť v ní došlo k syntéze odkazu starořeckých filozofů, jako byli Platón a Aristotelés, s obsahem křesťanského zjevení.[93]

14. století bylo poznamenáno rostoucím vnímáním konfliktů mezi církví a státem. Aby unikl nestabilitě v Římě, stal se Klement V. v roce 1309 prvním ze sedmi papežů, kteří sídlili v opevněném městě Avignon v jižní Francii[94] v období známém jako avignonské papežství. Avignonský papežský úřad skončil v roce 1376, kdy se papež vrátil do Říma,[95] ale po něm následovalo v roce 1378 38 let trvající západní schizma, kdy si na papežský úřad činili nárok Řím, Avignon a (po roce 1409) Pisa.[95] Záležitost byla z velké části vyřešena v letech 1415-17 na Kostnickém koncilu, kdy se uchazeči v Římě a Pise dohodli na odstoupení a třetí uchazeč byl exkomunikován kardinály, kteří uspořádali novou volbu a jmenovali papežem Martina V.[96]

 
Období renesance bylo pro katolické umění zlatým věkem. Na obrázku: strop Sixtinské kaple namalovaný Michelangelem.

V roce 1438 byl svolán Florentský koncil, na němž se vedl intenzivní dialog zaměřený na pochopení teologických rozdílů mezi Východem a Západem s nadějí na sjednocení katolické a pravoslavné církve.[97] Několik východních církví se sjednotilo a vytvořilo většinu východních katolických církví.[98]

Věk zámořských objevů editovat

Hlavní článek: Katolická církev a věk objevů

Věk zámořských objevů, který začal v 15. století, znamenal rozšíření politického a kulturního vlivu západní Evropy do celého světa. Vzhledem k významné roli, kterou v západním kolonialismu hrály silně katolické národy Španělska a Portugalska, se katolicismus šířil do Ameriky, Asie a Oceánie prostřednictvím objevitelů, conquistadorů a misionářů a také transformací společností prostřednictvím sociálně-politických mechanismů koloniální nadvlády. Papež Alexandr VI. udělil Španělsku a Portugalsku koloniální práva na většinu nově objevených zemí[99] a následný systém patronáta umožňoval státním orgánům, nikoliv Vatikánu, kontrolovat veškerá jmenování duchovních v nových koloniích.[100] V roce 1521 portugalský objevitel Ferdinand Magellan uskutečnil první katolické konverze na Filipínách.[101] Jinde portugalští misionáři pod vedením španělského jezuity Františka Xaverského evangelizovali v Indii, Číně a Japonsku.[102] Francouzská kolonizace Ameriky počínaje 16. stoletím vytvořila katolické frankofonní obyvatelstvo a zakázala nekatolíkům usazovat se v Quebecu.[103]

Protestantská reformace a protireformace editovat

Hlavní článek: Reformace a Protireformace
Martin Luther (vlevo), původně augustiniánský mnich, zveřejnil v roce 1517 Devadesát pět tezí (vpravo).

V roce 1415 byl Jan Hus upálen na hranici za kacířství, ale jeho reformní snahy povzbudily Martina Luthera, augustiniánského mnicha žijícího na území současného Německa, který v roce 1517 zaslal několika biskupům svých 95 tezí.[104] Jeho teze protestovaly proti klíčovým bodům katolické nauky a také proti prodeji odpustků, což vedlo spolu s Lipskou disputací k jeho exkomunikaci v roce 1521.[104][105] Ve Švýcarsku Ulrich Zwingli, Jan Kalvín a další protestantští reformátoři dále kritizovali katolické učení. Tyto výzvy přerostly v reformaci, která dala vzniknout velké většině protestantských denominací[106] a také kryptoprotestantismu uvnitř katolické církve.[107] Mezitím Jindřich VIII. požádal papeže Klementa VII. o prohlášení manželství s Kateřinou Aragonskou za neplatné. Když mu to bylo zamítnuto, nechal vydat zákony o svrchovanosti, aby se stal nejvyšší hlavou anglikánské církve, což podnítilo anglickou reformaci a posléze i rozvoj anglikánství.[108]

Reformace přispěla ke střetům mezi protestantskou Šmalkaldskou ligou a katolickým císařem Karlem V. a jeho spojenci. První devítiletá válka skončila v roce 1555 augšpurským mírem, ale pokračující napětí vyústilo v mnohem závažnější konflikt – třicetiletou válku, která vypukla v roce 1618.[109] Ve Francii probíhala v letech 1562 až 1598 série konfliktů označovaných jako francouzské náboženské války mezi hugenoty (francouzskými kalvinisty) a silami francouzské katolické ligy, které byly podporovány a financovány řadou papežů.[110] Skončily za papeže Klementa VIII., který váhavě přijal nantský edikt krále Jindřicha IV. z roku 1598, jímž byla francouzským protestantům udělena občanská a náboženská tolerance.[109][110]

Tridentský koncil (1545–1563) se stal hybnou silou protireformace v reakci na protestantské hnutí. Doktrinálně potvrdil ústřední katolické učení, jako je transsubstanciace a požadavek lásky a naděje i víry k dosažení spásy.[111] V následujících staletích se katolicismus rozšířil po celém světě, částečně díky misionářům a imperialismu, ačkoli jeho vliv na evropské obyvatelstvo poklesl v důsledku nárůstu náboženského skepticismu během osvícenství a po něm.[112]

Osvícenství a novověk editovat

Hlavní článek: Osvícenství
 
Ruiny jezuitské redukce v São Miguel das Missões v Brazílii

Od 17. století osvícenství zpochybňovalo moc a vliv katolické církve na západní společnost.[113] V 18. století spisovatelé jako Voltaire a Encyklopedisté psali kousavé kritiky náboženství i katolické církve. Jedním z terčů jejich kritiky bylo zrušení Ediktu nantského francouzským králem Ludvíkem XIV. v roce 1685, které ukončilo staletou politiku náboženské tolerance vůči protestantským hugenotům. Protože papežství odolávalo tlakům na galikanismus, Francouzská revoluce v roce 1789 přesunula moc do rukou státu, způsobila ničení kostelů, nastolení kultu rozumu[114] a mučednickou smrt řádových sester během vlády teroru.[115] V roce 1798 vtrhl generál Napoleona Bonaparta Louis-Alexandre Berthier na Apeninský poloostrov a uvěznil papeže Pia VI., který v zajetí zemřel. Napoleon později obnovil katolickou církev ve Francii konkordátem z roku 1801.[116] Konec napoleonských válek přinesl katolickou obrodu a návrat papežského státu.[117]

V roce 1854 papež Pius IX. s podporou drtivé většiny katolických biskupů, s nimiž se radil v letech 1851–1853, vyhlásil Neposkvrněné početí za dogma katolické církve.[118] První vatikánský koncil v roce 1870 potvrdil doktrínu papežské neomylnosti, pokud je vykonávána ve specificky vymezených vyhlášeních,[119][120] čímž zasadil ránu konkurenčnímu postoji konciliarismu. Spory o tuto a další otázky vyústily v odštěpenecké hnutí nazvané Starokatolická církev,[121] které se oddělilo od katolické církve.

Sjednocení Itálie v 60. letech 19. století začlenilo Papežský stát, včetně samotného Říma od roku 1870, do Italského království, čímž skončila světská moc papežství. V reakci na to papež Pius IX. exkomunikoval krále Viktora Emanuela II. a odmítl platbu za zemi a odmítl italský Zákon o zárukách, který mu přiznával zvláštní privilegia. Aby se nevystavil viditelné podřízenosti italským úřadům, zůstal „vězněm ve Vatikánu“.[122] tento rozpor, o němž se hovořilo jako o římské otázce, byl vyřešen Lateránskými smlouvami z roku 1929, jimiž Svatý stolec uznal italskou svrchovanost nad bývalými papežskými državami výměnou za platbu a uznání papežské svrchovanosti nad Vatikánem ze strany Itálie jako nového suverénního a nezávislého státu.[123]

Katoličtí misionáři obecně podporovali a snažili se usnadnit dobývání Afriky evropskými imperiálními mocnostmi na konci devatenáctého století. Podle historika náboženství Adriana Hastingse nebyli katoličtí misionáři obecně ochotni hájit práva Afričanů nebo je povzbuzovat k tomu, aby se považovali za rovnocenné Evropanům, na rozdíl od protestantských misionářů, kteří byli ochotnější vystupovat proti koloniálnímu bezpráví.[124]

20. století editovat

Hlavní článek: Katolická církev ve 20. století

Během 20. století se celosvětový dosah církve stále rozšiřoval, a to navzdory vzestupu protikatolických autoritářských režimů a rozpadu evropských impérií, který byl doprovázen všeobecným poklesem náboženské úcty na Západě. Za papežů Benedikta XV. a Pia XII. se Svatý stolec snažil zachovat veřejnou neutralitu během světových válek, působil jako zprostředkovatel míru a poskytoval pomoc obětem konfliktů. V 60. letech 20. století svolal papež Jan XXIII. druhý vatikánský koncil, který přinesl radikální změny v církevním rituálu a praxi, a v pozdějším 20. století přispělo dlouhé působení papeže Jana Pavla II. k pádu komunismu v Evropě a k nové veřejné a mezinárodní roli papežství.[125][126]

První světová válka editovat

Papež Pius X. (1903–1914) obnovil nezávislost papežského úřadu tím, že zrušil právo veta katolických mocností při papežských volbách, a jeho nástupci Benedikt XV. (1914–1922) a Pius XI. (1922–1939) uzavřeli novodobou nezávislost vatikánského státu v rámci Itálie.[127] Benedikt XV. byl zvolen na začátku první světové války. Pokusil se o zprostředkování mezi mocnostmi a zřídil vatikánský úřad pro pomoc obětem války a sjednocení rodin[128] a přednesl četné výzvy k míru. Jeho iniciativa „Dès le début“ z 1. srpna 1917 byla válčícími stranami odmítnuta.[129]

Meziválečné období editovat

Ve 20. století vznikla řada antiklerikálních vlád. Callesův zákon z roku 1926 o odluce církve od státu vedl v Mexiku ke kristerské válce,[130] během níž bylo vyhnáno nebo zavražděno více než 3 000 kněží,[131] kostely byly znesvěcovány, bohoslužby zesměšňovány, řeholnice znásilňovány a zajatí kněží zastřeleni.[130] Po Říjnové revoluci v roce 1917 pokračovalo pronásledování církve a katolíků v Sovětském svazu až do 30. let 20. století, kdy byli popravováni a vyháněni klerici, řeholníci i laici, zabavovány náboženské pomůcky a zavírány kostely.[132][133] Ve španělské občanské válce v letech 1936–1939 se katolická hierarchie spojila s Frankovými nacionalisty proti vládě Lidové fronty[134] a jako ospravedlnění uváděla republikánské násilí proti církvi.[135][136] Papež Pius XI. označil tyto tři země za „strašný trojúhelník“.[137][138]

 
Zatímco od 60. let 20. století je papež Pius XII. obviňován z toho, že neudělal dost pro ochranu Židů před holocaustem, jeho obhájci tvrdí, že tajně podporoval jednotlivé katolické odbojové skupiny,[139][140][141] jako například skupinu vedenou knězem Heinrichem Maierem. Maier pomáhal spojencům v boji proti raketě V-2, kterou vyráběli vězni koncentračních táborů.

Meziválečný papež Pius XI. zmodernizoval papežství tím, že vystoupil na Svatopetrském náměstí, založil Vatikánský rozhlas a Papežskou akademii věd, jmenoval 40 místních biskupů a uzavřel patnáct konkordátů, včetně Lateránské smlouvy s Itálií, která založila městský stát Vatikán.[142] Po porušení říšského konkordátu mezi církví a nacistickým Německem z roku 1933 vydal Pius XI. v roce 1937 encykliku Mit brennender Sorge, která veřejně odsoudila pronásledování církve nacisty a jejich ideologii novopohanství a rasové nadřazenosti.[143][144][145]

Druhá světová válka editovat

Jeho nástupce papež Pius XII. vedl církev během druhé světové války a počátku studené války. Stejně jako jeho předchůdci se Pius XII. snažil veřejně zachovat neutralitu Vatikánu ve válce a zřídil sítě pomoci obětem, ale tajně pomáhal protihitlerovskému odboji a sdílel zpravodajské informace se Spojenci.[128] Ve své první encyklice Summi Pontificatus (1939) vyjádřil zděšení nad invazí do Polska v roce 1939 a zopakoval katolické učení proti rasismu.[146] Ve vatikánském rozhlase vyjádřil znepokojení nad rasovým vyvražďováním a v letech 1942–1944 diplomaticky intervenoval ve snaze zablokovat nacistické deportace Židů v různých zemích. Papežův důraz na veřejnou neutralitu a diplomatický jazyk se však stal zdrojem velké kritiky a diskusí.[147] Nicméně v každé zemi pod německou okupací sehráli kněží významnou roli při záchraně Židů.[148] Izraelský historik Pinchas Lapide odhadl, že katolická záchrana Židů činila něco mezi 700 000 a 860 000 osob.[149]

Nacistické pronásledování katolické církve bylo nejintenzivnější v Polsku a katolický odpor proti nacismu měl různé formy. Do kněžských baráků koncentračního tábora Dachau bylo posláno asi 2 579 katolických duchovních, z toho 400 Němců.[150][151] Tisíce kněží, řeholních sester a bratří bylo uvězněno, odvezeno do koncentračního tábora, mučeno a zavražděno, včetně svatých Maxmiliána Kolbeho a Edity Steinové.[152][153] Katolíci bojovali na obou stranách konfliktu. Katoličtí duchovní hráli vedoucí úlohu ve vládě fašistického Slovenského státu, která spolupracovala s nacisty, kopírovala jejich antisemitskou politiku a pomáhala jim provádět holocaust na Slovensku. Jozef Tiso, prezident Slovenského státu a katolický kněz, podporoval deportace slovenských Židů do vyhlazovacích táborů, které prováděla jeho vláda.[154] Vatikán proti těmto deportacím Židů na Slovensku a v dalších nacistických loutkových režimech včetně vichistické Francie, Chorvatska, Bulharska, Itálie a Maďarska protestoval.[155][156]

Katolická odbojová skupina kolem kněze Heinricha Maiera předala Spojencům plány a výrobní zařízení pro létající bomby V-1, rakety V-2, tanky Tiger, Messerschmitt Me 163 Komet a další letadla, s nimiž mohli cílit na německé výrobní závody. Mnohé z těchto informací byly důležité pro operaci Hydra a operaci Crossbow, které byly pro operaci Overlord rozhodující. On a jeho skupina informovali americký Úřad strategických služeb již na počátku o masovém vyvražďování Židů v Osvětimi. Maier podporoval válku proti nacistům na základě zásady „každá bomba, která dopadne na zbrojní továrny, zkrátí válku a ušetří civilní obyvatelstvo“.[157]

 
Příslušníci 22. kanadského královského pluku na audienci u papeže Pia XII. po osvobození Říma v roce 1944 během druhé světové války.

Kolem roku 1943 plánoval Adolf Hitler únos papeže a jeho internaci v Německu. Generálovi SS Wolffovi dal příslušný rozkaz, aby akci připravil.[158][159] Papeži Piovi XII. se sice připisuje zásluha za pomoc při záchraně statisíců Židů během holocaustu,[160][161] církev je však také obviňována, že svým učením podporovala staletí trvající antisemitismus[162] a neudělala dost pro zastavení nacistických zvěrstev.[163] Mnozí nacističtí zločinci po druhé světové válce unikli do zámoří také proto, že měli mocné podporovatele z Vatikánu.[164][165][166] Hodnocení Pia XII. je ztíženo prameny, protože církevní archivy za jeho působení ve funkci nuncia, kardinála státního sekretáře a papeže jsou zčásti uzavřeny nebo dosud nezpracovány.[167]

V rozvrácené Jugoslávii církev podporovala nacisty nastolený chorvatský katolický fašistický režim ustašovců kvůli jeho antikomunistické ideologii a kvůli možnosti obnovit katolický vliv v regionu po rozpadu Rakouska-Uherska.[168] Formálně však neuznala Nezávislý stát Chorvatsko (NDH).[168] Přestože byla informována o genocidě, kterou režim páchal na pravoslavných Srbech, Židech a dalších nechorvatských obyvatelích, církev proti ní veřejně nevystupovala a raději vyvíjela nátlak prostřednictvím diplomacie.[169] Historik Jozo Tomašević při hodnocení postoje Vatikánu píše, že „se zdá, že katolická církev plně podporovala režim [Ustaše] a jeho politiku“.[170]

Počátek studené války editovat

V poválečném období komunistické vlády ve střední a východní Evropě přísně omezovaly náboženské svobody.[126] Přestože někteří kněží a věřící spolupracovali s komunistickým režimem,[171] mnoho dalších bylo uvězněno, deportováno nebo popraveno. Církev byla důležitým aktérem pádu komunismu v Evropě, zejména v Polské lidové republice.[172]

Vítězství komunistů v čínské občanské válce v roce 1949 vedlo k vypovězení všech zahraničních misionářů.[173] Nová vláda také vytvořila Vlasteneckou církev a jmenovala její biskupy. Tato jmenování byla zpočátku Římem odmítána, než byla mnohá z nich přijata.[174] V 60. letech během kulturní revoluce čínští komunisté uzavřeli všechna náboženská zařízení. Když byly čínské kostely nakonec znovu otevřeny, zůstaly pod kontrolou Vlastenecké církve. Mnoho katolických kněží bylo nadále posíláno do vězení za to, že se odmítli zříci věrnosti Římu.[175]

Druhý vatikánský koncil editovat

 
Biskupové naslouchající během Druhého vatikánského koncilu
Hlavní článek: Druhý vatikánský koncil a Pokoncilní dějiny katolické církve

Druhý vatikánský koncil (1962–1965) zavedl nejvýznamnější změny v katolické praxi od Tridentského koncilu, který se konal o čtyři století dříve.[176] Tento ekumenický koncil, iniciovaný papežem Janem XXIII., zmodernizoval praxi katolické církve, umožnil sloužit mši v místním jazyce a podpořil „plně vědomou a aktivní účast na liturgickém slavení“.[177] Jeho záměrem bylo užší zapojení církve do současného světa (aggiornamento), což jeho zastánci označovali jako „otevření oken“.[178] Kromě změn v liturgii vedl ke změnám v přístupu církve k ekumenismu[179] a k výzvě ke zlepšení vztahů s nekřesťanskými náboženstvími, zejména s judaismem, v dokumentu Nostra aetate.[180]

Koncil však při provádění svých reforem vyvolal značné kontroverze: zastánci „Ducha II. vatikánského koncilu“, jako například švýcarský teolog Hans Küng, tvrdili, že II. vatikánský koncil „nezašel dostatečně daleko“, aby změnil církevní politiku.[181] Tradicionalističtí katolíci, jako například arcibiskup Marcel Lefebvre, však koncil ostře kritizovali a tvrdili, že jeho liturgické reformy vedly mimo jiné „ke zničení svaté mešní oběti a svátostí“.[182]

Současně s koncilem i po něm se zvýšila pozornost věnovaná některým naukám katolické církve; mezi ně patřilo i učení církve o nemorálnosti antikoncepce. Nedávné zavedení hormonální antikoncepce (včetně „pilulky“), o níž se někteří domnívali, že se morálně liší od předchozích metod, přimělo Jana XXIII. k vytvoření výboru, který mu měl poradit ohledně morálních a teologických problémů s novou metodou.[183][184] Papež Pavel VI. později rozšířil působnost výboru tak, aby volně zkoumal všechny metody, a nezveřejněná závěrečná zpráva výboru prý navrhovala povolit alespoň některé metody antikoncepce. Pavel VI. s předloženými argumenty nesouhlasil a nakonec vydal Humanae vitae s tím, že potvrzuje stálé učení církve proti antikoncepci. Výslovně zahrnoval hormonální metody mezi zakázané.[p 7] Tento dokument vyvolal u řady katolíků převážně negativní odezvu.[185]

Jan Pavel II. editovat

Hlavní článek: Jan Pavel II.

V roce 1978 se Jan Pavel II., bývalý krakovský arcibiskup v Polské lidové republice, stal prvním neitalským papežem po 455 letech. Jeho 26,5letý pontifikát byl jedním z nejdelších v dějinách.[186] Michail Gorbačov, prezident Sovětského svazu, připsal polskému papeži zásluhu na urychlení pádu komunismu v Evropě.[187]

 
Papež Jan Pavel II. měl velký vliv na konec studené války a pád komunismu. Na snímku s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem a jeho ženou Nancy v roce 1982.

Jan Pavel II. se snažil evangelizovat stále sekulárnější svět. Zavedl Světový den mládeže jako „celosvětové setkání s papežem“ pro mladé lidi; nyní se koná každé dva až tři roky.[188] Cestoval více než kterýkoli jiný papež, navštívil 129 zemí[189] a jako prostředek šíření církevního učení používal televizi a rozhlas. Zdůraznil také důstojnost práce a přirozená práva dělníků na spravedlivou mzdu a bezpečné podmínky v Laborem exercens.[190] V Evangelium vitae zdůraznil několik církevních učení, včetně morálního napomenutí proti potratům, eutanazii a proti rozšířenému používání trestu smrti.[191]

Od konce 20. století je katolická církev kritizována za své učení o sexualitě, nemožnost svěcení žen a řešení případů sexuálního zneužívání.

V roce 1992 Vatikán uznal svou chybu, když před 359 lety pronásledoval Galilea za to, že dokázal, že Země obíhá kolem Slunce.[192][193]

21. století editovat

V roce 2005 byl po smrti Jana Pavla II. zvolen papežem Benedikt XVI., který za Jana Pavla II. vedl Kongregaci pro nauku víry. Byl známý tím, že prosazoval tradiční křesťanské hodnoty proti sekularizaci[194] a že rozšířil používání tridentské mše, jak ji obsahuje Římský misál z roku 1962, kterou nazval „mimořádná forma“.[195] V roce 2012, v roce 50. výročí II. vatikánského koncilu, se na shromáždění biskupské synody diskutovalo o reevangelizaci matrikových katolíků ve vyspělých zemích.[196] S odvoláním na slabosti pokročilého věku Benedikt v roce 2013 rezignoval a stal se prvním papežem, který tak učinil po téměř 600 letech.[197] Jeho rezignace vyvolala polemiku mezi nevelkou částí katolíků, kteří tvrdí, že Benedikt nerezignoval na papežský úřad v plném rozsahu.[198]

Papež František editovat

Hlavní článek: Papež František

Papež František, 266. papež katolické církve, vystřídal v roce 2013 Benedikta XVI. jako první papež z Ameriky, první z jižní polokoule a první mimoevropský papež od dob syrského Řehoře III., který úřadoval v 8. století. Papež František je známý svou pokorou, důrazem na Boží milosrdenství, péčí o chudé a životní prostředí, jakož i angažovaností v mezináboženském dialogu. Mediální komentátoři Rachel Donadio z The Atlantic a Brandon Ambrosino z Voxu připisují papeži Františkovi méně formální přístup k papežství než jeho předchůdci.[199][200]

Papež František je vysoce hodnocen za své úsilí „dále uzavřít téměř tisícileté odcizení s pravoslavnými církvemi“.[201] Jeho instalace se zúčastnil konstantinopolský patriarcha Bartoloměj I. z východní pravoslavné církve,[202] což je poprvé od velkého schizmatu v roce 1054, kdy se konstantinopolský ekumenický patriarcha zúčastnil papežské instalace.[203] 12. února 2016 se papež František a moskevský patriarcha Kirill, hlava největší východní pravoslavné církve, setkali v Havaně na Kubě a vydali společné prohlášení, v němž vyzvali k obnovení jednoty křesťanů mezi oběma církvemi. Bylo to údajně první setkání na takto vysoké úrovni mezi oběma církvemi od velkého schizmatu v roce 1054.[204]

Třetí mimořádné generální shromáždění biskupské synody se v roce 2014 zabývalo službou církve rodinám a manželstvím a katolíkům v „neregulérních“ vztazích, jako jsou ti, kteří se rozvedli a znovu uzavřeli sňatek mimo církev, aniž by byl prohlášen za neplatný.[205][206] Zatímco někteří jej přivítali, jiní jej kritizovali pro údajnou nejednoznačnost a vyvolali polemiky mezi jednotlivými představiteli odlišných názorů.[207]

V roce 2017 během návštěvy Egypta papež František obnovil vzájemné uznávání křtu s koptskou pravoslavnou církví.[208]

V roce 2021 vydal papež František apoštolský list Traditionis Custodes, v němž zrušil některá povolení, která jeho předchůdce udělil slavení mimořádné formy římského ritu, a zdůraznil, že papež František dává přednost řádné formě.[209]

1. dubna 2022 se papež během setkání delegace zástupců kanadských indiánských kmenů s papežem Františkem ve Vatikánu omluvil za chování některých členů římskokatolické církve v kanadském systému indiánských rezidenčních škol.[210]

Organizace editovat

Hlavní článek: Hierarchie katolické církve a Katolická církev podle jednotlivých zemí
 
„Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.“, řekl Ježíš Petrovi v Matoušově evangeliuMt 16, 19 (Kral, ČEP). Zkřížené zlaté a stříbrné klíče od Svatého stolce symbolizují klíče Šimona Petra a představují moc papežského úřadu rozvazovat a svazovat. Papežská tiára s trojitou korunou symbolizuje trojí moc papeže jako „otce králů“, „vládce světa“ a „náměstka Kristova“. Zlatý kříž na mondeu (zeměkouli) převyšující tiáru symbolizuje Ježíšovu svrchovanost.

Katolická církev má biskupské uspořádání, v jehož čele stojí biskupové, kteří přijali svátost svěcení a kteří mají formální pravomoc spravovat církev.[211][212] Existují tři úrovně duchovenstva: episkopát, tvořený biskupy, kteří mají jurisdikci nad geografickou oblastí zvanou diecéze nebo eparchie; presbyterát, tvořený kněžími vysvěcenými biskupy, kteří působí v místních diecézích nebo řeholních řádech; a diakonát, tvořený jáhny, kteří pomáhají biskupům a kněžím v různých služebných rolích. V konečném důsledku stojí v čele celé katolické církve římský biskup, známý jako papež (latinsky papa, dosl. „otec“), jehož jurisdikce se nazývá Svatý stolec (latinsky Sancta Sedes).[213] Souběžně s diecézní strukturou působí řada řeholních institutů, které fungují autonomně, přičemž často podléhají pouze autoritě papeže, i když někdy podléhají místnímu biskupovi. Většina řeholních institutů má pouze mužské nebo ženské členy, ale některé mají obojí. Laičtí členové navíc pomáhají při mnoha liturgických úkonech během bohoslužeb.

Svatý stolec, papežství, římská kurie a kardinálské kolegium editovat

Hlavní článek: Svatý stolec, Papež, Papežská kurie a Kolegium kardinálů
Další informace: Seznam papežů
 
František je 266. papežem katolické církve, který je z titulu své funkce (ex officio) římským biskupem a nejvyšším představitelem Vatikánu. Byl zvolen na papežském konkláve v roce 2013.

V čele[p 8][214][215][216] hierarchie katolické církve stojí papež[217][218] – aktuálně papež František, který byl zvolen 13. března 2013 papežském konkláve.[219] Úřad papeže se nazývá papežství. Katolická církev zastává názor, že Kristus ustanovil papežství poté, co předal klíče od nebes svatému Petrovi. Jeho církevní jurisdikce se nazývá Svatý stolec nebo Apoštolský stolec (což znamená stolec apoštola Petra).[220][221] Papeži přímo slouží Římská kurie, ústřední řídící orgán, který spravuje každodenní záležitosti katolické církve.

Papež je také suverénem Vatikánu,[222] malého městského státu, který je zcela uzavřen v rámci města Říma a který je od Svatého stolce samostatnou entitou. Právě jako hlava Svatého stolce, nikoliv jako hlava městského státu Vatikán, přijímá papež velvyslance států a vysílá k nim své diplomatické zástupce.[223] Svatý stolec také uděluje řády, vyznamenání a medaile, například rytířské řády mající svůj původ ze středověku.

Zatímco slavná bazilika svatého Petra se nachází ve Vatikánu, nad tradičním místem hrobu svatého Petra, papežskou katedrálou pro římskou diecézi je arcibiskupská bazilika svatého Jana v Lateráně, která se nachází na území města Říma, ačkoli požívá exteritoriálních výsad akreditovaných pro Svatý stolec.

Kardinálská hodnost je čestná hodnost, kterou papež uděluje některým duchovním, například vedoucím představitelům římské kurie, biskupům působícím ve velkých městech a významným teologům. Pro radu a pomoc při řízení se papež může obrátit na kardinálské kolegium.[224]

Po smrti nebo odstoupení papeže[p 9][225] působí členové kardinálského kolegia, kteří jsou mladší 80 let, jako volební kolegium, které se schází na papežském konkláve, aby zvolilo nástupce.[226] Ačkoli konkláve může zvolit za papeže kteréhokoli katolíka mužského pohlaví, od roku 1389 jsou voleni pouze kardinálové.[227]

Kanonické právo editovat

Hlavní článek: Kanonické právo katolické církve
Viz též: Katolická liturgie

Katolické kanonické právo (latinsky jus canonicum)[228] je systém zákonů a právních principů vytvořených a uplatňovaných hierarchickými orgány katolické církve k řízení její vnější organizace a správy a k uspořádání a vedení činnosti katolíků za účelem plnění poslání církve.[229] Kanonické právo latinské církve bylo prvním moderním právním systémem Západu[230] a je nejstarším kontinuálně fungujícím právním systémem na Západě,[231][232] zatímco svébytné tradice východního katolického kanonického práva upravují 23 východních katolických partikulárních církví sui iuris.

Pozitivní církevní zákony, založené přímo či nepřímo na neměnném božském nebo přirozeném právu, odvozují formální autoritu v případě univerzálních zákonů z promulgace nejvyšším zákonodárcem – nejvyšším pontifikem –, který má ve své osobě veškerou zákonodárnou, výkonnou a soudní moc,[233] zatímco partikulární zákony odvozují formální autoritu z promulgace zákonodárcem nižším než nejvyšší zákonodárce, ať už řádným nebo delegovaným zákonodárcem. Vlastní předmět kánonů není jen doktrinální nebo morální povahy, ale zahrnuje vše, co se týká lidského života. Obsahuje všechny běžné prvky vyspělého právního systému:[234] zákony, soudy, právníky, soudce,[234] plně formulovaný právní kodex pro latinskou církev[235] i kodex pro východní katolické církve,[235] zásady právního výkladu[236] a donucovací tresty.[237][238]

Kanonické právo se týká života a organizace katolické církve a je odlišné od práva občanského. Ve své vlastní oblasti dává sílu občanskému právu pouze na základě zvláštního předpisu ve věcech, jako je opatrovnictví nezletilých.[239] Podobně může občanské právo dávat sílu ve své oblasti kanonickému právu, ale pouze na základě zvláštního předpisu, jako je tomu v případě kanonických sňatků.[240] V současné době platí pro latinskou církev Kodex kanonického práva z roku 1983 (CIC, podle latinských iniciál).[241] Pro autonomní východní katolické církve platí samostatný Kodex kánonů východních církví (CCEO, podle latinských iniciál) z roku 1990.[242]

Latinská a východní církve editovat

Hlavní článek: Partikulární katolické církve a liturgické obřady, Římskokatolická církev (Latinská církev) a Východní katolické církve

V prvních tisíci letech katolické historie se v západních a východních křesťanských oblastech Evropy, Asie a Afriky vyvinuly různé odrůdy křesťanství. Ačkoli většina církví východní tradice již není ve společenství s katolickou církví po velkém schizmatu v roce 1054 (stejně jako po dřívějším nestoriánském a chalcedonském schizmatu), 23 autonomních partikulárních církví východních tradic se účastní katolického společenství, známých také jako „církve sui iuris“ (latinsky „vlastního práva“). Největší a nejznámější je latinská církev, jediná církev západní tradice, s více než miliardou členů po celém světě. Relativně malé co do počtu stoupenců ve srovnání s latinskou církví je 23 samosprávných východních katolických církví, které měly v roce 2010 dohromady 17,3 milionu členů.[243][244][245][246]

Latinskou církev řídí papež a jím přímo jmenovaní diecézní biskupové. Papež vykonává přímou patriarchální pravomoc nad latinskou církví, která je považována za původní a stále hlavní část západního křesťanství, za dědictví jisté víry a zvyklostí, které mají původ v Evropě a severozápadní Africe a z nichž část zdědily mnohé křesťanské denominace, které odvozují svůj původ od protestantské reformace.[247]

Východní katolické církve navazují na tradice a spiritualitu východního křesťanství a jsou to církve, které vždy zůstávaly v plném společenství s katolickou církví nebo které se rozhodly znovu vstoupit do plného společenství ve staletích následujících po schizmatu mezi Východem a Západem nebo dřívějších rozděleních. Tyto církve jsou společenstvími katolických křesťanů, jejichž formy bohoslužby odrážejí spíše odlišné historické a kulturní vlivy než rozdíly v učení. Papežovo uznání východních katolických církví však vyvolalo kontroverze v ekumenických vztazích s pravoslavnými a dalšími východními církvemi. Historicky vedl tlak na přizpůsobení se normám západního křesťanství praktikovaného většinovou latinskou církví k určitému zásahu (latinizaci) do některých východních katolických tradic. Dokument II. vatikánského koncilu Orientalium Ecclesiarum navázal na předchozí reformy a potvrdil právo východních katolíků zachovat si své odlišné liturgické zvyklosti.[248]

Církev sui iuris je v Kodexu kánonů východních církví definována jako „skupina křesťanských věřících sjednocených hierarchií“, kterou papež uznává jako nejvyšší autoritu v otázkách nauky uvnitř církve.[249] Tento termín je novinkou CCEO, která má označovat relativní autonomii východních katolických církví,[250] které zůstávají v plném společenství s papežem, ale mají řídící struktury a liturgické tradice oddělené od latinské církve.[244] Ačkoli kánony latinské církve tento termín výslovně nepoužívají, je mlčky uznáván jako rovnocenný.

Některé východní katolické církve jsou řízeny patriarchou, který je volen synodou biskupů dané církve,[251] jiné jsou vedeny hlavním arcibiskupem,[252] další jsou podřízeny metropolitovi[253] a další jsou organizovány jako jednotlivé eparchie.[254] Každá církev má pravomoc nad jednotlivými aspekty své vnitřní organizace, liturgickými obřady, liturgickým kalendářem a dalšími aspekty své spirituality, přičemž podléhá pouze autoritě papeže.[255] Římská kurie má pro udržování vztahů s nimi zvláštní oddělení, Dikasterium pro východní církve.[256] Papež ve východních katolických církvích zpravidla nejmenuje biskupy ani duchovní a odkazuje se na jejich vnitřní řídící struktury, ale může zasáhnout, pokud to považuje za nutné.

Církve tvořící katolickou církev a jejich rity editovat

 
Annuario Pontificio

Papežská ročenka Annuario Pontificio uvádí, že katolickou církev podle jednotlivých ritů tvoří následující místní církve:

1. Západní církev mající latinský ritus neboli římský ritus (lat. Ritus Latinus sive Ritus Romanus):

  • Latinská církev (Ecclesia Latina). V latinské církvi převažuje římský ritus, nicméně v některých státech se vyskytují i další rity, např. ve Španělsku mozarabský ritus (Ritus Hispanicus sive Mozarabicus), v milánské arcidiecézi na severu Itálie ambrosiánský ritus (Ritus Ambrosianus) a jiné – např. v několika chorvatských diecézích, např. v diecézi Krk na stejnojmenném ostrově v chorvatské Dalmácii se vedle římského (latinského) ritu celebruje = slouží též ritus ve staroslověnštině podle liturgických knih psaných glagolicí – proto „glagolský ritus“ (toto písmo sestavil asi v l. 862/863 Konstantin, zvaný Filosof, tj. svatý Cyril. Glagolský ritus do českých zemí (do Prahy) přinesli ve 14. století slovanští benediktini na pozvání císaře a krále Karla IV. Lucemburského. Tito benediktini působili pak v klášteře Na Slovanech.

2. Východní katolické církve

Kazašská řeckokatolická církev a Běloruská řeckokatolická církev nejsou místními církvemi, neboť nemají vlastní hierarchii. Nicméně i ony mají své vlastní rity.[257]
Roku 2003 byl vytvořen Apoštolský exarchát pro katolíky byzantského ritu = řeckokatolíky v Srbsku a Černé Hoře. Biskupem-exarchou je aktuálně Đura Džudžar (nar. 1954). Většinou se jedná o věřící rusínského původu, žijící v autonomní oblasti Vojvodina – na severu Srbska.

Diecéze, farnosti, organizace a instituty editovat

Další informace: Seznam katolických diecézí (strukturované zobrazení), Farnost (katolická církev), Řeholní institut a Katolické charitativní organizace
Rozmístění katolíků[258]
 
Procento katolíků podle zemí (2010)
 
Počet katolíků podle zemí (2010)

Jednotlivé země, regiony nebo velká města jsou spravovány konkrétními církvemi, které se v latinské církvi nazývají diecéze, ve východních katolických církvích eparchie, a na každou z nich dohlíží biskup. V roce 2008 měla katolická církev 2795 diecézí.[259] Biskupové v určité zemi jsou členy národní nebo regionální biskupské konference.[260]

Diecéze se dělí na farnosti, z nichž každá má jednoho nebo více kněží, jáhnů nebo laiků vykonavajících službu v církvi.[261] Farnosti jsou zodpovědné za každodenní vysluhování svátostí a pastorační péči o laiky.[262] V roce 2016 bylo na světě 221 700 farností.[263]

V latinské církvi mohou katoličtí muži sloužit jako jáhni nebo kněží na základě přijetí svátostného svěcení. Muži a ženy mohou sloužit jako mimořádní udělovatelé svatého přijímání, lektoři nebo ministranti. Historicky směli jako ministranti sloužit pouze chlapci a muži, od 90. let 20. století však mohou sloužit i dívky a ženy.[p 10][264]

Vysvěcení katolíci i laici mohou vstoupit do zasvěceného života buď individuálně jako poustevníci nebo zasvěcené panny, nebo vstupem do institutu zasvěceného života (řeholní institut nebo sekulární institut), kde složí sliby potvrzující jejich touhu následovat tři evangelijní rady: čistotu, chudobu a poslušnost.[265] Příkladem institutů zasvěceného života jsou benediktini, karmelitáni, dominikáni, františkáni, Misionářky lásky, Legionáři Kristovi a Sestry milosrdenství.[265]

„Řeholní instituty“ je moderní termín zahrnující jak „řeholní řády“, tak „řeholní kongregace“, které byly kdysi v kanonickém právu rozlišovány.[266] Pojmy „řeholní řád“ a „řeholní institut“ bývají v hovorové řeči používány jako synonyma.[267]

Prostřednictvím katolických charitativních organizací i mimo ně je katolická církev největším nevládním poskytovatelem vzdělávání a zdravotní péče na světě.[23]

Členství editovat

Hlavní článek: Katolická církev podle zemí
Další informace: Seznam křesťanských denominací podle počtu členů
Zeměpisné rozložení katolíků v roce 2019[4]
Amerika
48,1 %
Evropa
21,2 %
Afrika
18,7 %
Asie
11,0 %
Oceánie
0,8 %

Katolicismus je druhou největší náboženskou organizací na světě, kterou svou velikostí předčí pouze sunnitský islám.[268] Počet členů církve, definovaný jako pokřtění katolíci, činil na konci roku 2019 1,345 miliardy, což je 18 % světové populace.[4] Největší počet katolíků na světě má Brazílie, následuje Mexiko, Filipíny a Spojené státy americké.[269] Katolíci představují přibližně polovinu všech křesťanů.[270]

Geografické rozložení katolíků ve světě se stále mění: 18,7 % v Africe, 48,1 % v Americe, 11,0 % v Asii, 21,2 % v Evropě a 0,8 % v Oceánii.[4]

Mezi osoby zastávající službu v katolické církvi patří vysvěcení duchovní, laičtí služebníci, misionáři a katecheté. Ke konci roku 2019 bylo celkem 467 938 vysvěcených duchovních, z toho 5 364 biskupů, 414 336 kněží (diecézních a řeholních) a 48 238 jáhnů (stálých).[4] Mezi nevysvěcené osoby se službou v církvi patří 3 157 568 katechetů, 367 679 laických misionářů a 39 951 laických církevních služebníků.[271]

Mezi katolíky, kteří se místo manželství nebo svobodného stavu zavázali k řeholnímu nebo zasvěcenému životu jako životnímu stavu či povolání, je 54 559 mužských řeholníků a 705 529 ženských řeholnic. Ti nejsou vysvěceni ani obecně považováni za duchovní, pokud nejsou zároveň zapojeni do některé z výše uvedených kategorií laických duchovních.[272]

Učení editovat

Hlavní článek: Katolická teologie

Katolická nauka se vyvíjela po staletí a odrážela přímé učení prvních křesťanů, formální definice heretických a ortodoxních názorů na ekumenických koncilech a v papežských bulách a teologické debaty učenců. Církev věří, že je neustále vedena Duchem svatým, když rozeznává nové teologické otázky, a je neomylně chráněna před upadnutím do doktrinálního omylu, když je dosaženo pevného rozhodnutí o nějaké otázce.[273][274]

Učí, že zjevení má jeden společný zdroj, Boha, a dva odlišné způsoby předávání: Písmo svaté a posvátná tradice,[275][276] a že jsou autenticky vykládány magisteriem.[277][278] Písmo svaté se skládá ze 73 knih katolické Bible, které tvoří 46 starozákonních a 27 novozákonních knih. Posvátná tradice se skládá z učení, o němž církev věří, že bylo předáváno od dob apoštolů.[279] Písmo svaté a posvátná tradice se souhrnně nazývají „poklad víry“ (latinsky depositum fidei). Ty jsou zase vykládány magisteriem (z lat. magister – „učitel“), učitelským úřadem církve, který vykonává papež a kolegium biskupů v jednotě s papežem, římským biskupem.[280] Katolická nauka je autenticky shrnuta v Katechismu katolické církve, který vydává Svatý stolec.[281][282]

Boží podstata editovat

Hlavní článek: Nejsvětější Trojice
 
Rukopisná verze tradičního teologického schématu Nejsvětější Trojice cca z roku 1210.

Katolická církev zastává názor, že existuje jeden věčný Bůh, který existuje jako perichoreze („vzájemné přebývání“) tří hypostazí neboli „osob“: Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý, které se společně nazývají „Nejsvětější Trojice“.[283]

Katolíci věří, že Ježíš Kristus je „druhá osoba“ Nejsvětější Trojice, Bůh Syn. V události známé jako Vtělení se Bůh mocí Ducha svatého spojil s lidskou přirozeností skrze početí Krista v lůně Panny Marie. Kristus je tedy chápán jako plně božský a zároveň plně lidský, včetně toho, že má lidskou duši. Učí se, že Kristovo poslání na zemi zahrnovalo předávání lidem jeho učení a poskytování jeho příkladu k následování, jak je zaznamenáno ve čtyřech evangeliích.[284] Věří se, že Ježíš zůstal na zemi bez hříchu a nechal se nespravedlivě popravit ukřižováním jako oběť sebe sama, aby smířil lidstvo s Bohem; toto smíření je známo jako velikonoční tajemství.[285] Řecký výraz „Kristus“ i hebrejský „Mesiáš“ znamenají „pomazaný“ a odkazují na křesťanskou víru, že Ježíšova smrt a vzkříšení jsou naplněním starozákonních mesiášských proroctví.[286]

Katolická církev dogmaticky učí, že „Duch svatý věčně vychází z Otce a Syna, ne jako ze dvou principů, nýbrž jako z jednoho jediného principu“,[287] a tvrdí, že Otec jako „princip bez principu“ je prvním původcem Ducha, ale také že jako Otec jediného Syna je se Synem jediným principem, z něhož Duch vychází.[288] Toto přesvědčení je vyjádřeno v klauzuli Filioque, která byla přidána do latinské verze Nicejského vyznání víry z roku 381, ale nebyla obsažena v řeckých verzích vyznání víry používaných ve východním křesťanství.[289]

Podstata církve editovat

Hlavní článek: Katolická eklesiologie

Katolická církev učí, že je „jedinou pravou církví“,[13][290] „univerzální svátostí spásy lidského rodu“[291][292] a „jediným pravým náboženstvím“.[293] Podle Katechismu je katolická církev dále popsána v Nicejském vyznání víry jako „jedna, svatá, katolická (všeobecná) a apoštolská církev“.[294] Tyto věty jsou souhrnně známy jako čtyři znaky církve. Církev učí, že jejím zakladatelem je Ježíš Kristus.[295][40] Nový zákon zaznamenává několik událostí, které jsou považovány za nedílnou součást vzniku katolické církve, včetně Ježíšovy činnosti a učení a jeho jmenování apoštolů jako svědků jeho působení, utrpení a vzkříšení. Ve Velkém poslání po svém zmrtvýchvstání pověřil apoštoly, aby pokračovali v jeho díle. Seslání Ducha svatého na apoštoly v události známé jako Letnice je považováno za počátek veřejné služby katolické církve.[43] Církev učí, že všichni řádně vysvěcení biskupové mají přímou posloupnost od Kristových apoštolů, známou jako apoštolská posloupnost.[296] Zejména římský biskup (papež) je považován za nástupce apoštola Šimona Petra, z čehož odvozuje svou autoritu nad církví.[297]

Katolická víra říká, že církev „je trvalou přítomností Ježíše na zemi“[298] a že jedině ona vlastní všechny prostředky spásy.[299] Skrze Kristovo utrpení (lat. passio) vedoucí k jeho ukřižování, jak je popsáno v evangeliích, se podle ní Kristus obětoval Bohu Otci, aby smířil lidstvo s Bohem;[300] Ježíšovo vzkříšení z něj činí prvorozeného z mrtvých, prvního mezi mnoha bratry.[301] Smířením s Bohem a následováním Kristových slov a skutků může jednotlivec vstoupit do Božího království.[302] Církev chápe svou liturgii a svátosti jako uchovávání milostí dosažených Kristovou obětí, které posilují vztah člověka s Kristem a pomáhají překonat hřích.[303]

Poslední soud editovat

Hlavní článek: Poslední soud

Katolická církev učí, že duše každého člověka se bezprostředně po smrti dočká osobního Božího soudu na základě svých hříchů a vztahu ke Kristu.[304][305] Toto učení také potvrzuje, že nastane jiný den, kdy Kristus zasedne k všeobecnému soudu nad celým lidstvem. Tento poslední soud podle církevního učení ukončí lidské dějiny a bude znamenat začátek nového a lepšího nebe i země, kde bude ve spravedlnosti vládnout Bůh.[306]

V závislosti na rozsudku vyneseném po smrti se věří, že duše může vstoupit do jednoho ze tří stavů posmrtného života:

  • Nebe je stav nekonečného sjednocení s božskou přirozeností Boha, nikoli ontologicky, ale skrze milost. Je to věčný život, v němž duše kontempluje Boha v neustálé blaženosti.[307]
  • Očistec je dočasný stav pro očištění duší, které jsou sice určeny pro nebe, ale nejsou zcela odpoutány od hříchu, a proto nemohou do nebe vstoupit ihned.[308] V očistci duše trpí, očišťuje se a zdokonaluje. Duším v očistci mohou v dosažení nebe pomoci modlitby věřících na zemi a přímluvy svatých.[309]
  • Konečné zatracení: Konečně ti, kdo setrvávají ve stavu smrtelného hříchu a před smrtí nečiní pokání, se vystavují peklu, věčnému odloučení od Boha.[310] Církev učí, že nikdo není odsouzen k peklu, aniž by se svobodně rozhodl odmítnout Boha.[311] Nikdo není předurčen k peklu a nikdo nemůže s naprostou jistotou určit, kdo byl odsouzen k peklu.[312] Katolicismus učí, že díky Božímu milosrdenství může člověk kdykoli před smrtí činit pokání, být osvícen pravdou katolické víry, a tak dosáhnout spásy.[313] Někteří katoličtí teologové spekulují, že duše nepokřtěných dětí a nekřesťanů bez smrtelného hříchu, kteří však zemřeli v prvotním hříchu, jsou určeny do limbu, ačkoli to není oficiální církevní dogma.[314]

Katolická církev sice učí, že jedině ona vlastní všechny prostředky spásy,[300] ale zároveň uznává, že Duch svatý může využívat křesťanská společenství, která jsou od ní oddělena, aby „podněcoval ke katolické jednotě“[315] a „směřoval a vedl ke katolické církvi“,[315] a tak přiváděl lidi ke spáse, protože tato oddělená společenství obsahují některé prvky správného učení, i když s příměsí omylů. Učí, že každý, kdo je spasen, je spasen skrze katolickou církev, ale že lidé mohou být spaseni i mimo řádné prostředky, známé jako křest touhy, a před „křtem“ skrze mučednictví, známým jako křest krve, jakož i tehdy, když jsou splněny podmínky nezaviněné nevědomosti, i když nezaviněná nevědomost sama o sobě není prostředkem spásy.[316]

Svatí a zbožná úcta editovat

Hlavní články: Světec, Kanonizace, Kult svatých a Devocionálie

Svatý (historicky známý také jako svatořečený) je osoba, která je uznávána jako osoba s výjimečným stupněm svatosti nebo podobou či blízkostí k Bohu, zatímco kanonizace je akt, kterým křesťanská církev prohlašuje, že osoba, která zemřela, byla svatá, a na základě tohoto prohlášení je tato osoba zařazena do „kánonu“ neboli seznamu uznaných svatých.[317][318] Prvními osobami uctívanými jako svatí byli mučedníci. Zbožné legendy o jejich smrti byly považovány za potvrzení pravdivosti jejich víry v Krista. Ve čtvrtém století však začali být veřejně uctívánivyznavači“ – lidé, kteří svou víru nevyznali smrtí, ale slovem a životem.

V katolické církvi, a to jak v latinské, tak ve východní, je akt kanonizace vyhrazen Apoštolskému stolci a dochází k němu na závěr dlouhého procesu, který vyžaduje rozsáhlé dokazování, že kandidát na kanonizaci žil a zemřel tak příkladným a svatým způsobem, že je hoden uznání za svatého. Oficiální uznání svatosti ze strany církve znamená, že daná osoba je nyní v nebi a že může být veřejně vzývána a oficiálně zmiňována v církevní liturgii, včetně litanií ke svatým. Kanonizace umožňuje všeobecné uctívání světce v liturgii římského ritu; pro povolení uctívat pouze místně je třeba pouze beatifikace.[319]

Pobožnosti jsou „vnější projevy zbožnosti“, které nejsou součástí oficiální liturgie katolické církve, ale jsou součástí lidových duchovních zvyků katolíků.[320] Patří k nim nejrůznější zvyky týkající se uctívání svatých, zejména úcta k Panně Marii. K dalším zbožným tradicím patří křížová cesta, úcta k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, úcta k Ježíšově svaté tváři,[321] různé škapulíře a devocionálie, novény k různým svatým,[322] poutě[323] a adorace Nejsvětější svátosti,[322] a uctívání svatých obrazů či sošek umístěných v různých svatyňkách.[324] Biskupové na II. vatikánském koncilu připomněli katolíkům, že „pobožnosti by měly být sestaveny tak, aby ladily s liturgickými obdobími, byly v souladu s posvátnou liturgií, nějakým způsobem z ní vycházely a vedly lidi k ní, protože liturgie ve skutečnosti svou povahou daleko převyšuje kteroukoli z nich“.[325]

Panna Maria editovat

Hlavní články: Úcta k Panně Marii v katolické církvi, Katolická mariologie, Mariologie svatých a Mariologie papežů
 
Požehnaná Panna Maria je v katolické církvi vysoce uctívána a je prohlašována za Matku Boží, počatou bez prvotního hříchu a za přímluvkyni.

Katolická mariologie se zabývá dogmaty a učením o životě Marie, Ježíšovy matky, a také uctíváním Panny Marie věřícími. Maria je chována ve zvláštní úctě, je prohlášena za Matku Boží (řecky Θεοτόκος, romanizovaně Theotokos, doslova „Bohorodička“) a jako dogma se věří, že po celý svůj život zůstala pannou.[326] Mezi další nauky patří učení o Neposkvrněném početí (její vlastní početí bez poskvrny prvotního hříchu) a o Nanebevzetí Panny Marie (že její tělo bylo na konci života vzato přímo do nebe). Obě tato učení byla definována jako neomylné dogma, a to papežem Piem IX. v roce 1854, respektive papežem Piem XII. v roce 1950,[327] ale až po konzultaci s katolickými biskupy na celém světě, aby se ujistili, že se jedná o katolickou víru.[328] Ve východních katolických církvích však nadále slaví svátek pod názvem Zesnutí Matky Boží ve stejný den.[329] Učení, že Maria zemřela před svým nanebevzetím, výrazně předchází myšlenka, že tomu tak nebylo. Svatý Jan Damašský napsal, že „svatý Juvenal, biskup jeruzalémský, na koncilu v Chalcedonu (451) oznámil císaři Marciánovi a Pulcherii, kteří chtěli vlastnit tělo Matky Boží, že Maria zemřela v přítomnosti všech apoštolů, ale že její hrob, když byl na žádost svatého Tomáše otevřen, byl nalezen prázdný, z čehož apoštolové usoudili, že tělo bylo vzato do nebe“.[330]

Úcta k Panně Marii je součástí katolické zbožnosti, ale liší se od úcty k Bohu.[331] K praxi patří modlitby a mariánské umění, hudba a architektura. Během církevního roku se slaví několik liturgických mariánských svátků a je uctívána mnoha tituly, například Královna nebes. Papež Pavel VI. ji nazval Matkou církve, protože tím, že porodila Krista, je považována za duchovní matku každého člena Kristova těla.[327] Kvůli její vlivné roli v Ježíšově životě jsou běžné katolické modlitby a pobožnosti jako Zdrávas Maria, růženec, Salve Regina, Memorare[332] a Pod ochranu tvou. K oblíbeným katolickým zbožným úkonům patří také poutě na místa některých církví potvrzených mariánských zjevení, jako jsou Lurdy, Fátima a Guadalupe.[333][334]

Svátosti editovat

Hlavní článek: Svátosti katolické církve
 
Mše svatá v Lurdské jeskyni ve Francii. Kalich se lidu ukazuje bezprostředně po konsekraci vína.

Katolická církev učí, že jí bylo svěřeno sedm svátostí, které ustanovil Kristus. Počet a povahu těchto svátostí určilo několik ekumenických koncilů, naposledy Tridentský koncil.[335][p 11] Jedná se o křest, biřmování, eucharistii, pokání, pomazání nemocných (dříve nazývané poslední pomazání, jeden z „posledních obřadů“), kněžské svěcení a manželství. Svátosti jsou viditelné obřady, které katolíci považují za znamení Boží přítomnosti a účinné prostředky Boží milosti pro všechny, kdo je přijímají s náležitou dispozicí (ex opere operato).[336] Katechismus katolické církve kategorizuje svátosti do tří skupin: „svátosti křesťanské iniciace“, „svátosti uzdravující“ a „svátosti sloužící společenství a poslání věřících“. Tyto skupiny obecně odrážejí etapy přirozeného a duchovního života lidí, kterým mají jednotlivé svátosti sloužit.[337]

Liturgie svátostí je ústředním bodem poslání církve. Podle Katechismu:

V liturgii Nové smlouvy je každý liturgický úkon, zvláště slavení eucharistie a svátostí, setkání s Krista s církví. Liturgické shromáždění odvozuje svou jednotu ze „společenství Ducha svatého“, který shromažďuje Boží děti v jediném Kristově Těle. Tato jednota převyšuje lidskou, rasovou, kulturní a společenskou příbuznost.[338]

Podle nauky církve svátosti církve vyžadují správnou formu, materii a úmysl, aby mohly být platně slaveny.[339] Kromě toho kanonické právo latinské církve i východních katolických církví upravuje, kdo smí některé svátosti platně slavit, a také přísná pravidla o tom, kdo smí svátosti přijímat.[340] Zejména proto, že církev učí, že v eucharistii je přítomen Kristus,[341] je zakázáno přijímat svátost těm, kteří jsou si vědomi, že jsou ve stavu smrtelného hříchu, dokud neobdrží rozhřešení prostřednictvím svátosti smíření (pokání).[342] Katolíci jsou obvykle povinni zdržet se jídla alespoň hodinu před přijetím svátosti.[342] Nekatolíkům je obvykle zakázáno přijímat eucharistii také.[340][343]

Katolíci, i kdyby byli v nebezpečí smrti a nemohli se obrátit na katolického duchovního, nesmějí žádat o svátosti eucharistie, pokání nebo pomazání nemocných někoho, například protestantského duchovního, o němž není známo, že by byl platně vysvěcen v souladu s katolickým učením o svěcení.[344][345] Stejně tak katoličtí duchovní nesmějí ani v případě vážné a naléhavé potřeby udělovat tyto svátosti těm, kteří neprojevují katolickou víru ve svátost. Ve vztahu k církvím východního křesťanství, které nejsou ve společenství se Svatým stolcem, je katolická církev méně restriktivní a prohlašuje, že „jisté společenství ve svátostech (communicatio in sacris), a tedy i v eucharistii, je za vhodných okolností a se souhlasem církevní autority nejen možné, ale i doporučované“.[346]

Iniciační svátosti editovat

Hlavní článek: Svátosti katolické církve#Iniciační svátosti

Křest editovat

 
Křest Augustina z Hippa na sousoší v katedrále v Troyes (1549), Francie

V pojetí katolické církve je křest první ze tří svátostí křesťanské iniciace.[347] Smyje všechny hříchy, jak prvotní, tak osobní aktuální hříchy.[348] Činí člověka členem církve.[349] Jako nezasloužený Boží dar, který nevyžaduje žádné zásluhy ze strany pokřtěného, je udělován i dětem,[350] které sice nemají osobní hříchy, ale potřebují ho kvůli prvotnímu hříchu.[351] Je-li novorozené dítě v nebezpečí smrti, může ho pokřtít kdokoli – lékař, zdravotní sestra nebo rodič.[352] Křest člověka označuje natrvalo a nelze ho opakovat.[353] Katolická církev uznává za platné křty udělené i lidmi, kteří nejsou katolíky ani křesťany, pokud mají v úmyslu křtít („dělat to, co dělá církev, když křtí“) a pokud používají trojiční křestní formuli.[354]

Biřmování editovat

Hlavní článek: Biřmování v katolické církvi

Katolická církev považuje svátost biřmování (lat. confirmatio) za nutnou k dovršení milosti udělené při křtu.[355] Při křtu dospělých se obvykle hned poté uděluje biřmování,[356] což je praxe, která se ve východních katolických církvích dodržuje i u nově pokřtěných dětí.[357] Na Západě se biřmování dětí odkládá, dokud nejsou dost staré na to, aby chápaly, nebo podle uvážení biskupa.[358] V západním křesťanství, zejména v katolicismu, se svátost nazývá biřmování, protože potvrzuje a posiluje křestní milost; ve východních církvích se nazývá myropomazání, protože základním obřadem je pomazání osoby křižmem (řecky μύρον, myron),[359] směsí olivového oleje a nějaké vonné látky, obvykle balzámu, kterou žehná biskup.[359][360] Ti, kdo přijímají biřmování, musí být ve stavu milosti, což u těch, kdo dosáhli věku rozumu, znamená, že by měli být nejprve duchovně očištěni svátostí pokání; měli by také mít úmysl svátost přijmout a být připraveni svým životem ukázat, že jsou křesťany.[361]

Eucharistie editovat

Hlavní článek: Eucharistie v katolické církvi
 
Papež Benedikt XVI. slaví eucharistii při kanonizaci Freie Galvãa v brazilském São Paulu 11. května 2007.

Pro katolíky je eucharistie svátostí, která završuje křesťanskou iniciaci. Je popisována jako „zdroj a vrchol křesťanského života“.[362] Obřad, při němž katolík poprvé přijímá eucharistii, se nazývá první svaté přijímání.[363]

Eucharistická bohoslužba, nazývaná také Mše svatá nebo Božská liturgie, zahrnuje modlitby a čtení z Písma, jakož i obětování chleba a vína, které jsou přineseny na oltář a posvěceny knězem, aby se staly tělem a krví Ježíše Krista, což se nazývá transsubstanciace.[364][p 12] Slova posvěcení odrážejí slova, která Ježíš pronesl během Poslední večeře, kdy Kristus nabídl své tělo a krev apoštolům v noci před svým ukřižováním. Svátost znovu zpřítomňuje (zviditelňuje) Ježíšovu oběť na kříži,[365] která má věčnou platnost. Kristova smrt a zmrtvýchvstání dávají skrze svátost milost, která sjednocuje věřící s Kristem i mezi sebou navzájem, odpouští všední hřích a pomáhá proti páchání mravního hříchu (ačkoli samotný smrtelný hřích je odpouštěn skrze svátost smíření).[366]

Uzdravující svátosti editovat

 
Katolický věřící se modlí v kostele v Mexiku

Dvě svátosti se týkají uzdravení jsou: svátost smíření a svátost pomazání nemocných.

Svátost smíření editovat

Hlavní článek: Svátost smíření

Svátost pokání (nazývaná také smíření, odpuštění, zpověď a obrácení[367]) existuje pro obrácení těch, kdo se po křtu odloučili od Krista hříchem.[368] Podstatné pro tuto svátost jsou úkony jak ze strany hříšníka (zpytování svědomí, lítost s odhodláním znovu nehřešit, vyznání knězi a vykonání nějakého skutku k nápravě škody způsobené hříchem), tak ze strany kněze (určení skutku nápravy, který má být vykonán, a rozhřešení).[369] Závažné hříchy (smrtelné hříchy) je třeba vyznat alespoň jednou ročně a vždy před přijetím svatého přijímání, doporučuje se i zpověď všedních hříchů.[370] Kněz je pod nejpřísnějšími tresty povinen zachovávat „zpovědní tajemství“, tedy naprosté tajemství o všech hříších, které mu byly při zpovědi odhaleny.[371]

Pomazání nemocných editovat

Hlavní článek: Svátost nemocných
 
Oltářní triptych Sedm svátostí s výjevem Posledního pomazání (pomazání nemocných) s olejem udíleným knězem při posledním pomazání. Rogier van der Weyden, kolem roku 1445.

Zatímco křižmo se používá pouze při třech svátostech, které nelze opakovat, jiný olej používá kněz nebo biskup k pomazání katolíka, kterému kvůli nemoci nebo stáří začala hrozit smrt.[372] Tato svátost, známá jako pomazání nemocných, má poskytnout útěchu, pokoj, odvahu, a pokud se nemocný nemůže vyzpovídat, i odpuštění hříchů.[373]

Tato svátost se také označuje jako Pomazání, v minulosti jako Poslední pomazání, a je jednou ze tří svátostí, které tvoří poslední obřady, spolu s pokáním a viatikem (eucharistií).[374]

Služebné svátosti editovat

Podle katechismu existují dvě svátosti společenství zaměřené na spásu druhých: kněžství a manželství.[375] V rámci obecného povolání být křesťanem tyto dvě svátosti „zasvěcují konkrétnímu poslání nebo povolání mezi Božím lidem. Muži přijímají svátostné svěcení, aby slovem a milostí živili církev. Manželé vstupují do manželství, aby se jejich láska posílila k plnění povinností jejich stavu“.[376]

Kněžské svěcení editovat

Hlavní článek: Kněžské svěcení v katolické církvi
 
Při obřadu svěcení vkládají kněží na svěcence ruce.

Svátost svěcení posvěcuje a ustanovuje některé křesťany, aby sloužili celému tělu jako členové tří stupňů nebo řádů: episkopátu (biskupové), presbyterátu (kněží) a diakonátu (jáhni).[377][378] Církev definovala pravidla, kdo může být vysvěcen na duchovního. V latinské církvi je kněžství obecně omezeno na muže žijící v celibátu a episkopát je vždy omezen na muže žijící v celibátu.[379] Muži, kteří jsou již ženatí, mohou být vysvěceni v některých východních katolických církvích ve většině zemí[380] a v osobních ordinariátech a mohou se stát jáhny i v západní církvi[381][382] (viz Kněžské manželství). Poté, co se stane katolickým knězem, se však muž nesmí oženit (viz Kněžský celibát), pokud není formálně laicizován.

Všichni duchovní, ať už jáhni, kněží nebo biskupové, mohou kázat, vyučovat, křtít, být svědky sňatků a vést pohřební liturgie.[383] Pouze biskupové a kněží mohou vysluhovat svátosti eucharistie, smíření (pokání) a pomazání nemocných.[384][385] Pouze biskupové mohou udělovat svátost svěcení, kterou je někdo vysvěcen na kněze.[386]

Manželství editovat

Hlavní článek: Svátostné manželství
Viz též: Katolická teologie sexuality
 
Svatební mše na Filipínách

Katolická církev učí, že manželství je společenským a duchovním svazkem mezi mužem a ženou, který směřuje k dobru manželů a plození dětí; podle katolického učení o sexuální morálce je to jediný vhodný prostor pro sexuální aktivity. Katolické manželství nebo jakékoli manželství mezi pokřtěnými osobami jakéhokoli křesťanského vyznání je považováno za svátost. Jednou uzavřené svátostné manželství nemůže být zrušeno jinak než smrtí.[387][p 13][388][389] Církev uznává určité podmínky, jako je svobodný souhlas, které jsou nutné pro platnost každého manželství; kromě toho církev stanovuje specifická pravidla a normy, známé jako kanonická forma, které musí katolíci dodržovat.[390]

Církev neuznává rozvod jako ukončení platného manželství a připouští státem uznaný rozvod pouze jako prostředek ochrany majetku a blaha manželů a případných dětí. Posouzení konkrétních případů příslušným církevním soudem však může vést k prohlášení manželství za neexistující, což se obvykle označuje jako prohlášení manželství za neplatné. Nový sňatek po rozvodu není povolen, pokud předchozí manželství nebylo prohlášeno za neplatné.[391]

Liturgie editovat

Hlavní článek: Katolická liturgie
 
Katolické náboženské předměty – Bible, krucifix a růženec

Mezi 24 autonomními (sui iuris) církvemi existují četné liturgické a jiné tradice, nazývané obřady, které odrážejí spíše historickou a kulturní rozmanitost než rozdíly ve víře.[392] Podle definice Kodexu kánonů východních církví je „obřad liturgické, teologické, duchovní a disciplinární dědictví, kultura a historické okolnosti odlišného národa, jimiž se v každé církvi sui iuris projevuje její vlastní způsob života víry“.[393]

Liturgie svátosti eucharistie, na Západě nazývaná Mše svatá a na Východě Božská liturgie nebo jinými názvy, je hlavní liturgií katolické církve,[394] protože je považována za smírnou oběť samotného Krista.[395] Její nejrozšířenější formou je římský ritus, jak jej vyhlásil Pavel VI. v roce 1969 (viz Missale Romanum) a revidoval papež Jan Pavel II. v roce 2002 (viz Liturgiam Authenticam). Za určitých okolností zůstává v latinské církvi povolena forma římského ritu z roku 1962. Východní katolické církve mají vlastní obřady. Liturgie eucharistie a ostatních svátostí se v jednotlivých obřadech liší a odrážejí různé teologické důrazy.

Západní obřady editovat

Hlavní článek: Římský ritus a Latinské liturgické rity

Římský ritus je nejběžnějším bohoslužebným obřadem používaným v katolické církvi, přičemž forma mše svaté římského ritu je řádná. Jeho užívání se vyskytuje po celém světě, pochází z Říma a šíří se po celé Evropě, ovlivňuje a nakonec vytlačuje místní obřady.[396] Současná řádná forma mše svaté římského ritu, kterou najdeme ve vydáních Římského misálu po roce 1969, se obvykle slaví v místním lidovém jazyce za použití úředně schváleného překladu z původního textu v latině.

V roce 2007 Benedikt XVI. potvrdil oprávněnost dalšího používání Římského misálu z roku 1962 jako „mimořádné formy“ (forma extraordinaria) římského ritu, hovořil o něm také jako o usus antiquior („starším použití“) a vydal nové, přípustnější normy pro jeho používání.[397] Instrukce vydaná o čtyři roky později hovořila o dvou formách či způsobech užívání římského ritu schválených papežem jako o formě řádné a formě mimořádné („forma ordinaria“ a „forma extraordinaria“).[398]

Vydání Římského misálu z roku 1962, které vyšlo několik měsíců před zahájením Druhého vatikánského koncilu, bylo posledním vydáním, které představilo mši tak, jak ji v roce 1570 standardizoval papež Pius V. na žádost Tridentského koncilu, a které je proto známé jako tridentská mše.[341] Římský misál papeže Pia V. prošel menšími revizemi, které provedli papež Klement VIII. v roce 1604, papež Urban VIII. v roce 1634, papež Pius X. v roce 1911, papež Pius XII. v roce 1955 a papež Jan XXIII. v roce 1962. Každé další vydání bylo běžnou formou mše římského ritu, dokud nebylo nahrazeno pozdějším vydáním. Když bylo vydání z roku 1962 nahrazeno vydáním Pavla VI. promulgovaným v roce 1969, vyžadovalo jeho další používání nejprve povolení biskupů;[399] ale papež Benedikt XVI. v motu proprio Summorum Pontificum z roku 2007 povolil jeho volné používání pro mše sloužené bez shromáždění a povolil farářům, aby za určitých podmínek povolili jeho používání i při veřejných mších. S výjimkou biblických čtení, která Benedikt XVI. povolil pronášet v lidovém jazyce, se slaví výhradně v liturgické latině.[400] Tato povolení z velké části zrušil papež František v roce 2021, který vydal motu proprio Traditionis custodes, aby zdůraznil řádnou formu, jak ji promulgovali papežové Pavel VI. a Jan Pavel II.[209]

Od roku 2014 mohou duchovní v malých osobních ordinariátech zřízených pro skupiny bývalých anglikánů podle podmínek dokumentu Anglicanorum Coetibus z roku 2009[401] používat variantu římského ritu zvanou „Božská bohoslužba“ nebo méně formálně „Ordinariátní užívání“,[402] která zahrnuje prvky anglikánské liturgie a tradice,[p 14] proti čemuž protestovali anglikánští představitelé.

V milánské arcidiecézi, která je s přibližně pěti miliony katolíků největší v Evropě,[403] se mše slouží podle ambrosiánského ritu. Mezi další latinské církevní obřady patří mozarabský[404] a obřady některých řeholních institutů.[405] Tyto liturgické obřady jsou staré nejméně 200 let před rokem 1570, kdy papež Pius V. vydal Quo primum, a proto bylo povoleno jejich používání i nadále.[406]

Východní obřady editovat

Hlavní článek: Partikulární katolické církve a liturgické obřady
 
Svatební korunovace ve východosyrském ritu celebrovaná biskupem syrsko-malabarské katolické církve v Indii, jedné z 23 východních katolických církví v plném společenství s papežem a katolickou církví.

Východní katolické církve sdílejí společné dědictví a liturgické obřady jako jejich protějšky, včetně pravoslavných a dalších východních křesťanských církví, které již nejsou ve společenství se Svatým stolcem. Patří k nim církve, které se historicky vyvinuly v Rusku, na Kavkaze, na Balkáně, v severovýchodní Africe, Indii a na Blízkém východě. Východní katolické církve jsou skupiny věřících, které buď nikdy nebyly mimo společenství se Svatým stolcem, nebo s ním obnovily společenství za cenu přerušení společenství se svými souvěrci stejné tradice.[407]

Mezi obřady používané východními katolickými církvemi patří byzantský obřad v antiochijské, řecké a slovanské variantě, alexandrijský obřad, syrský obřad, arménský obřad, maronitský obřad a chaldejský obřad. Východní katolické církve mají autonomii při stanovování podrobností svých liturgických forem a bohoslužeb v určitých mezích, které mají chránit „přesné dodržování“ jejich liturgické tradice.[408] V minulosti byly některé obřady používané východními katolickými církvemi do jisté míry podrobeny liturgické latinizaci. V posledních letech se však východní katolické církve vrátily k tradičním východním zvyklostem v souladu s dekretem II. vatikánského koncilu Orientalium Ecclesiarum.[409] Každá církev má svůj vlastní liturgický kalendář.[410]

Sociální a kulturní záležitosti editovat

Katolické sociální učení editovat

Hlavní článek: Sociální nauka církve

Katolická sociální nauka, která odráží Ježíšův zájem o chudé, klade velký důraz na skutky tělesného milosrdenství a skutky duchovního milosrdenství, tedy na podporu a péči o nemocné, chudé a trpící.[411][412] Církevní učení vybízí k přednostnímu poskytování pomoci chudým, zatímco kanonické právo předepisuje, že „věřící křesťané jsou rovněž povinni podporovat sociální spravedlnost a s vědomím Pánova přikázání pomáhat chudým.“[413] Za jeho základ je všeobecně považován encyklický list papeže Lva XIII. z roku 1891 Rerum novarum, který obhajuje práva a důstojnost práce a právo pracujících zakládat odbory.

Katolická nauka o sexualitě vyzývá k praktikování cudnosti se zaměřením na zachování duchovní a tělesné integrity lidské osoby. Manželství je považováno za jediný vhodný kontext pro sexuální aktivity.[414] Církevní učení o sexualitě se stalo předmětem stále větších sporů, zejména po uzavření II. vatikánského koncilu, v důsledku měnících se kulturních postojů v západním světě, označovaných jako sexuální revoluce.

Církev se také zabývala správou přírodního prostředí a jejím vztahem k dalším sociálním a teologickým naukám. V dokumentu Laudato si’ z 24. května 2015 papež František kritizuje konzumní způsob života a nezodpovědný rozvoj a vyjadřuje politování nad zhoršováním životního prostředí a globálním oteplováním.[415] Papež vyjádřil obavy, že oteplování planety je příznakem většího problému: lhostejnosti vyspělého světa k ničení planety, protože lidé usilují o krátkodobé ekonomické zisky.[416]

Sociální služby editovat

Hlavní článek: Katolická církev a zdravotnická péče a Katolické školství
 
Svatá Terezie z Kalkaty se zasazovala o nemocné, chudé a potřebné tím, že konala skutky tělesného milosrdenství.

Katolická církev je největším nevládním poskytovatelem vzdělávacích a zdravotnických služeb na světě.[23] V roce 2010 Papežská rada katolické církve pro pastorační pomoc zdravotníkům uvedla, že církev spravuje 26 % zdravotnických zařízení na světě, včetně nemocnic, klinik, sirotčinců, lékáren a center pro nemocné leprou.[417]

Církev se vždy angažovala ve vzdělávání, a to již od založení prvních univerzit v Evropě,[79] provozuje a sponzoruje tisíce základních a středních škol, vysokých škol a univerzit po celém světě[418][419] a provozuje největší nevládní školský systém na světě.[420]

Ženské řeholní instituty hrály obzvláště významnou roli v poskytování zdravotnických a vzdělávacích služeb,[421] jako například řády Milosrdných sester, Malých sester chudých, Misionářek lásky, sester svatého Josefa od Nejsvětějšího srdce, sester Nejsvětější svátosti a Milosrdných dcer svatého Vincence de Paul.[422] Katolická řeholnice Matka Tereza z indické Kalkaty, zakladatelka Misionářek lásky, získala v roce 1979 Nobelovu cenu za mír za svou humanitární činnost mezi chudými v Indii.[423] Biskup Carlos Filipe Ximenes Belo získal stejné ocenění v roce 1996 za „práci na spravedlivém a mírovém řešení konfliktu ve Východním Timoru.“[424]

Církev se také aktivně zapojuje do mezinárodní pomoci a rozvoje prostřednictvím organizací, jako je Catholic Relief Services, Caritas Internationalis, Církev v nouzi, skupin na podporu uprchlíků, jako je Jesuit Refugee Service, a skupin komunitní pomoci, jako je Společnost svatého Vincenta z Pauly.[425]

Sexuální morálka editovat

Hlavní články: Katolická teologie sexuality, Katolická teologie těla a Manželství v katolické církvi
 
Alegorie cudnosti od Hanse Memlinga

Katolická církev vyzývá všechny členy, aby dodržovali cudnost (čistotu) podle svého životního stavu. Cudnost zahrnuje střídmost, sebeovládání, osobní a kulturní růst a Boží milost. Vyžaduje zdržení se chtíče, masturbace, smilstva, pornografie, prostituce a znásilnění. Cudnost pro ty, kdo nejsou ženatí, vyžaduje žít ve zdrženlivosti a vyhýbat se sexuálním aktivitám; ti, kdo jsou ženatí, jsou povoláni k manželské čistotě.[426]

Podle církevního učení je sexuální aktivita vyhrazena manželským párům, ať už ve svátostném manželství mezi křesťany, nebo v přirozeném manželství, kde je jeden nebo oba manželé nepokřtění. I v milostných vztazích, zvláště při zasnoubení do manželství, jsou partneři vyzváni k zachovávání zdrženlivosti, aby tak osvědčili vzájemnou úctu a věrnost.[427] Čistota v manželství vyžaduje zejména manželskou věrnost a ochranu plodnosti manželství. Manželé musí pěstovat důvěru a upřímnost, jakož i duchovní a tělesnou intimitu. Sexuální aktivita musí být vždy otevřená možnosti života;[428] církev to nazývá prokreativním významem. Stejně tak musí vždy spojovat pár v lásce; církev to nazývá znakem jednoty.[429]

Antikoncepce a některé další sexuální praktiky nejsou povoleny, ačkoli jsou povoleny metody přirozeného plánování rodičovství, které zajišťují zdravé rozestupy mezi porody nebo odkládání dětí z oprávněných důvodů.[430] Papež František v roce 2015 řekl, že ho znepokojuje, že církev je „posedlá“ otázkami, jako jsou potraty, manželství osob stejného pohlaví a antikoncepce, a kritizoval katolickou církev za to, že upřednostňuje dogmata před láskou a že dává přednost morálním doktrínám před pomocí chudým a lidem na okraji společnosti.[431][432]

Rozvody a prohlášení manželství za neplatné editovat

Hlavní článek: Deklarace nulity
Další informace: Rozvodové právo podle zemí

Kanonické právo nepočítá s rozvodem mezi pokřtěnými osobami, protože platné, konzumované svátostné manželství je považováno za celoživotní svazek.[433] Prohlášení manželství za neplatné však může být uděleno, pokud se prokáže, že od počátku chyběly podstatné podmínky pro uzavření platného manželství – jinými slovy, že manželství nebylo platné kvůli nějaké překážce. Prohlášení neplatnosti, běžně nazývané anulování, je rozsudek církevního soudu, který určuje, že pokus o uzavření manželství byl neplatný.[434] Kromě toho mohou být manželství mezi nepokřtěnými osobami rozvázána s papežským svolením v určitých situacích, jako je přání uzavřít manželství s katolíkem, na základě paulínského nebo petrinského privilegia.[388][389] Pokus o nové manželství po rozvodu bez prohlášení neplatnosti staví „znovu sezdaného manžela ... do situace veřejného a trvalého cizoložství“. Nevinně opuštění manželé, kteří po rozvodu žijí ve zdrženlivosti, nebo páry, které žijí ve zdrženlivosti po civilním rozvodu z vážného důvodu, nehřeší.[435]

V roce 2006 diecézní soudy na celém světě rozhodly o více než 49 000 případech neplatnosti manželství. Za posledních 30 let se přibližně 55 až 70 % případů prohlášení manželství za neplatné odehrálo ve Spojených státech. Nárůst počtu anulovaných manželství je značný; v roce 2006 bylo ve Spojených státech anulováno 27 000 manželství, zatímco v roce 1968 to bylo 338 manželství. Ve Spojených státech se však každoročně rozvádí přibližně 200 000 sezdaných katolíků; celkem jich bylo v roce 2006 10 milionů.[436][p 15][437] Rozvodů přibývá i v některých převážně katolických zemích v Evropě.[438] V některých převážně katolických zemích byl rozvod zaveden teprve v posledních letech (Itálie (1970), Portugalsko (1975), Brazílie (1977), Španělsko (1981), Irsko (1996), Chile (2004) a Malta (2011), zatímco na Filipínách a ve Vatikánu se rozvody neřeší. (Filipíny však umožňují rozvod muslimům.)

Antikoncepce editovat

Hlavní článek: Křesťanský pohled na kontrolu porodnosti
Viz též: Katolická církev a HIV/AIDS a Náboženské reakce na asistovanou reprodukci
 
Papež Pavel VI. vydal Humanae vitae 25. července 1968.

Církev učí, že pohlavní styk by měl probíhat pouze mezi mužem a ženou, kteří jsou spolu sezdáni, a to bez použití antikoncepce. Papež Pavel VI. ve své encyklice Humanae vitae[439] (1968) důrazně odmítl veškerou antikoncepci, čímž se postavil do rozporu s odpůrci v církvi, kteří považovali antikoncepční pilulky za eticky ospravedlnitelnou metodu antikoncepce, ačkoli připustil regulaci porodnosti pomocí přirozeného plánování rodiny. Na toto učení navázal zejména Jan Pavel II. ve své encyklice Evangelium vitae, kde objasnil postoj církve k antikoncepci, potratům a eutanazii tím, že je odsoudil jako součást „kultury smrti“ a místo toho vyzval ke „kultuře života“.[440]

Mnoho západních katolíků vyjádřilo výrazný nesouhlas s církevním učením o antikoncepci.[441] Zrušení církevního učení v tomto bodě patří mezi hlavní body progresivistických programů.[442] Politická lobbistická skupina Catholics for Choice, která není spojena s katolickou církví, v roce 1998 uvedla, že 96 % amerických katoliček někdy v životě užívalo antikoncepci a že 72 % katolíků věří, že člověk může být dobrým katolíkem, aniž by se řídil církevním učením o antikoncepci.[443] Používání přirozených metod plánování rodičovství je mezi katolíky ve Spojených státech údajně nízké, ačkoli toto číslo nelze s jistotou zjistit.[p 16][444][445] Vzhledem k tomu, že katoličtí zdravotníci patří celosvětově k největším poskytovatelům služeb pacientům s HIV/AIDS, existuje v církvi i mimo ni značná kontroverze ohledně používání kondomů jako prostředku k omezení nových infekcí, protože používání kondomů obvykle představuje zakázané antikoncepční opatření.[446]

Podobně se katolická církev staví proti umělému oplodnění bez ohledu na to, zda je homologní (od manžela) nebo heterologní (od dárce), a proti oplodnění in vitro (IVF) s tím, že tento umělý proces nahrazuje lásku a manželský akt mezi manželem a manželkou.[447] Kromě toho se staví proti IVF, protože by mohlo dojít k likvidaci embryí; katolíci věří, že embryo je jedinec s duší, se kterým je třeba jako s takovým zacházet.[448] Z tohoto důvodu se církev staví také proti potratům.[449]

Někteří katolíci jsou kvůli svému postoji proti potratům proti podávání vakcín získaných z buněk plodu, které byly získány potratem. Dne 21. prosince 2020 a ohledně očkování vakcínou COVID-19 vydala Kongregace pro nauku víry dokument, v němž uvádí, že „je morálně přijatelné přijímat vakcíny Covid-19, při jejichž výzkumu a výrobě byly použity buněčné linie z potracených plodů“, pokud není k dispozici žádná alternativní vakcína, protože „morální povinnost vyhnout se takové pasivní materiální spolupráci není závazná, pokud existuje vážné nebezpečí, jako je jinak neovlivnitelné šíření závažného patologického onemocnění.“[450][451] V dokumentu se uvádí, že přijetí vakcíny neznamená schvalování praxe potratů a že „morálnost očkování závisí nejen na povinnosti chránit vlastní zdraví, ale také na povinnosti usilovat o obecné dobro.“[451] Dokument dále upozorňuje:

Ti, kteří z důvodů svědomí odmítají vakcíny vyrobené z buněčných linií potracených plodů, však musí udělat vše pro to, aby se jinými preventivními prostředky a vhodným chováním nestali nositeli infekčního onemocnění. Zejména se musí vyhnout jakémukoli ohrožení zdraví těch, kteří nemohou být očkováni ze zdravotních nebo jiných důvodů a kteří jsou nejzranitelnější.[451]

Homosexualita editovat

Hlavní článek: Homosexualita a katolická církev

Katolická církev také učí, že „homosexuální činy“ jsou „v rozporu s přirozeným zákonem“, „činy těžké nezřízenosti“ a „v žádném případě je nelze schvalovat“, ale že osobám, které prožívají homosexuální sklony, je třeba přiznat úctu a důstojnost,[452] Podle Katechismu katolické církve,

Nezanedbatelný počet mužů a žen má hluboce zakořeněné homosexuální sklony. Toto zaměření, které se objektivně vymyká řádu, je pro většinu z nich zkouškou. Proto mají být přijímáni s úctou, soucitem a jemnocitem. Vůči nim je třeba se vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace... Homosexuální osoby jsou povolány k čistotě. Skrze ctnost sebeovládání, jež vychovává k vnitřní svobodě, často skrze podporu nezištného přátelství, modlitbu a svátostnou milost mohou a mají se postupně a rozhodně přibližovat ke křesťanské dokonalosti.[452]

Tuto část katechismu citoval papež František v rozhovoru pro tisk v roce 2013, kdy na otázku týkající se jednotlivce poznamenal:

Myslím si, že když se setkáte s takovým člověkem [osoba, na kterou byl tázán], musíte rozlišovat mezi tím, že je člověk homosexuál, a tím, že je lobbista, protože lobbisté, ti všichni nejsou dobří. To je špatné. Pokud je člověk gay a hledá Pána a má dobrou vůli, no, kdo jsem já, abych ho soudil?[453]

Tato poznámka a další, které zazněly ve stejném rozhovoru, byly vnímány jako změna tónu, nikoli však podstaty církevního učení,[454] které zahrnuje odpor k manželství osob stejného pohlaví.[455] Některé disentní katolické skupiny se staví proti postoji katolické církve a usilují o jeho změnu.[456]

Kněžské svěcení žen editovat

Hlavní články: Kněžské svěcení žen a katolická církev a Ženy v katolické církvi

Ženy i muži vykonávají různá povolání, od kontemplativní modlitby, přes vyučování, poskytování zdravotní péče až po práci misionářů.[421][457] Zatímco kněžské svěcení je vyhrazeno mužům, katolické ženy hrají v životě církve různorodé role, přičemž řeholní instituty poskytují formální prostor pro jejich účast a kláštery poskytují po mnoho staletí prostor pro jejich samosprávu, modlitbu a vliv. Řeholní sestry a jeptišky se ve velké míře podílely na rozvoji a řízení celosvětových sítí církevních zdravotnických a vzdělávacích služeb.[458]

Úsilí na podporu kněžského svěcení žen vedlo k několika rozhodnutím římské kurie nebo papežů proti tomuto návrhu, jako například v Deklaraci k otázce přijímání žen do služebného kněžství (1976), Mulieris dignitatem (1988) a Ordinatio sacerdotalis (1994). Podle posledního rozhodnutí, které se nachází v Ordinatio sacerdotalis, papež Jan Pavel II. potvrdil, že katolická církev „se nepovažuje za oprávněnou připustit ženy ke kněžskému svěcení“.[459] V rozporu s těmito rozhodnutími opoziční skupiny, jako jsou římskokatolické ženy-kněžky, provádějí obřady, které potvrzují jako svátostné svěcení (v několika prvních případech údajně s mužským katolickým biskupem), které jsou podle kanonického práva nezákonné a neplatné a považují se za pouhou simulaci[460] svátosti svěcení.[461][p 17] Kongregace pro nauku víry reagovala vydáním prohlášení, v němž s odvoláním na kánon 1378 kanonického práva a další církevní zákony[462] objasnila, že všichni katoličtí biskupové, kteří se podílejí na obřadech svěcení žen, jakož i samotné ženy, pokud jsou katoličkami, automaticky obdrží trest exkomunikace (latae sententiae, doslova „s již uplatněným trestem“, tj. automaticky).

Případy sexuálního zneužívání editovat

Hlavní článek: Sexuální skandály katolických duchovních

Od 90. let 20. století se otázka sexuálního zneužívání nezletilých katolickými duchovními a dalšími členy církve stala předmětem občanskoprávních sporů, trestního stíhání, medializace a veřejné debaty v zemích po celém světě. Katolická církev byla kritizována za postup při řešení stížností na zneužívání, když vyšlo najevo, že někteří biskupové chránili obviněné kněze a převáděli je na jiná pastorační místa, kde se někteří z nich nadále dopouštěli sexuálních deliktů.

V reakci na tento skandál byly zavedeny úřední postupy, které mají napomáhat prevenci zneužívání, povzbuzovat k oznamování případného zneužívání a k rychlému vyřizování takových oznámení, ačkoli skupiny zastupující oběti jejich účinnost zpochybňovaly.[463] V roce 2014 papež František zřídil Papežskou komisi pro ochranu nezletilých.[464]

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. Ovšem pod tímto pojmem se v našich podmínkách rozumí zpravidla pouze latinská církev, jako protiklad církví řeckokatolických.
  2. Katolická církev se sice považuje za autentické pokračování křesťanského společenství založeného Ježíšem Kristem, učí však, že jiné křesťanské církve a společenství mohou být s katolickou církví v nedokonalém společenství.
  3. Citát svatého Ignáce Smyrňanům (asi 110 n. l.)
  4. Příklady použití slova „římskokatolický“ Svatým stolcem jsou encykliky: PIUS XI. Divini Illius Magistri [online]. 1929-12-31. Dostupné online.  a PIUS XII. Humani generis [online]. 1950-08-12. Dostupné online. ; nebo společné prohlášení, které 23. listopadu 2006 podepsal papež Benedikt XVI. s arcibiskupem z Canterbury Rowanem Williamsem a s Konstantinopolským patriarchou Bartolomějem I. 30. listopadu 2006 (anglicky)
  5. Příklad použití slova „římskokatolický“ biskupskou konferencí: Baltimorský katechismus, oficiální katechismus schválený katolickými biskupy Spojených států, uvádí: „Proto se nazýváme římskými katolíky, abychom ukázali, že jsme spojeni se skutečným nástupcem svatého Petra“ (otázka 118), a v otázkách 114 a 131 označuje církev jako „římskokatolickou církev“. (Baltimore Catechism)
  6. JOYCE, George. The Pope. In: Herbermann, Charles (ed.). Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1913. Dostupné online. (angličtina)
    Pokud jde o Petra jako prvního římského biskupa, „není však obtížné ukázat, že skutečnost jeho [Petrova] biskupství je tak dobře doložena, že je historicky jistá. Při úvahách o tomto bodu bude dobré začít od třetího století, kdy se zmínky o něm stávají častými, a od tohoto bodu postupovat zpět. V polovině třetího století svatý Cyprián výslovně označuje římský stolec za Petrův stolec, když říká, že Kornélius nastoupil na ,místo Fabiánovo, které je místem Petrovýmʻ (Ep 55,8; srov. 59,14). Firmilián z Cesareje si všímá, že Štěpán si nárokoval rozhodnout spor ohledně znovukřtění na základě toho, že drží nástupnictví po Petrovi (Cyprián, Ep 75,17). Tento nárok nepopírá: přesto by tak jistě učinil, kdyby toho byl schopen. Takto byl v roce 250 Petrův římský episkopát uznán těmi, kdo byli nejlépe schopni poznat pravdu, a to nejen v Římě, ale i v církvích v Africe a Malé Asii. V první čtvrtině století (kolem roku 220) se Tertulián (De Pud. 21) zmiňuje o Kallistově tvrzení, že Petrova moc odpouštět hříchy na něj sestoupila zvláštním způsobem. Kdyby římská církev byla Petrem pouze založena a nepočítala s ním jako se svým prvním biskupem, nemohl by být pro takové tvrzení důvod. Tertulián, stejně jako Firmilián, měl všechny důvody toto tvrzení popřít. Navíc sám pobýval v Římě a byl by si dobře vědom toho, kdyby myšlenka Petrova římského episkopátu byla, jak tvrdí jeho odpůrci, novinkou pocházející z prvních let třetího století a vytlačující starší tradici, podle níž byli Petr a Pavel spoluzakladateli a Linus prvním biskupem. Přibližně ve stejném období Hippolyt (neboť Lightfoot má jistě pravdu, když ho považuje za autora první části ,Liberijského kataloguʻ – ,Klement Římskýʻ, 1:259) počítá Petra v seznamu římských biskupů...“.
  7. Papež Pavel VI. sice prohlásil antikoncepci za zakázanou, ale přirozené metody plánování rodiny považoval za morálně přípustné, pokud se používají z oprávněných důvodů.
  8. Podle katolického učení je Ježíš Kristus „neviditelnou hlavou“ církve, zatímco papež je „viditelnou hlavou“.
  9. Poslední rezignace se uskutečnila 28. února 2013, kdy Benedikt XVI. odešel na odpočinek s odvoláním na špatný zdravotní stav v pokročilém věku. K předchozí poslední rezignaci došlo v roce 1415 na koncilu v Kostnici v rámci řešení avignonského papežství.
  10. V roce 1992 Vatikán upřesnil, že Kodex kanonického práva z roku 1983 zrušil požadavek, aby ministranti byli muži; povolení používat v diecézi ministrantky je na uvážení biskupa.
  11. Mezi další koncily, které se zabývaly svátostmi, patří Druhý lyonský koncil (1274), Florentský koncil (1439) a Tridentský koncil (1547).
  12. Další údaje o eucharistické liturgii jsou v článku o římském ritu.
  13. Sňatky nepokřtěných osob jsou považovány za platné, ale nikoli svátostné. Zatímco svátostná manželství jsou nerozlučitelná, nesvátostná manželství mohou být v určitých situacích, jako je touha uzavřít sňatek s katolíkem, rozvázána na základě paulínského nebo petrinského privilegia.
  14. Varianta Božské bohoslužby římského ritu se liší od varianty „anglikánského použití“, která byla zavedena v roce 1980 pro několik málo farností ve Spojených státech, které byly založeny v souladu s pastoračním ustanovením pro bývalé členy Episkopální církve (americká větev anglikánského společenství). Obě použití přizpůsobila anglikánské liturgické tradice pro použití v katolické církvi.
  15. Co se týče rozvodů ve Spojených státech, podle Barna Group se mezi všemi, kteří uzavřeli manželství, alespoň jednou rozvedlo 33 %; mezi americkými katolíky 28 % (studie nesledovala církevní anulace).
  16. Pokud jde o používání přirozeného plánování rodičovství, v roce 2002 se 24 % obyvatel USA hlásilo ke katolické církvi, ale podle studie Centra pro kontrolu a prevenci nemocí z roku 2002 pouze 1,5 % sexuálně aktivních Američanů, kteří se vyhýbali těhotenství, používalo PPR.
  17. Podle římskokatolických žen-kněžek: „Hlavní světící římskokatolický biskup – muž, který vysvětil naše první biskupky, je biskupem s apoštolskou posloupností v rámci římskokatolické církve v plném společenství s papežem.“

Reference editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Catholic Church na anglické Wikipedii.

Pozn.: KKC (angl. CCC) je zkratka pro Katechismus katolické církve. Číslo za KKC je číslo paragrafu, kterých je 2865. Čísla uvedená v Kompendiu KKC jsou čísla otázek, kterých je 598. Citace kanonického práva z Kodexu kánonů východních církví z roku 1990 jsou označeny „CCEO, kánon xxx“, aby se odlišily od kánonů Kodexu kanonického práva z roku 1983, které jsou označeny „kánon xxx“.

  1. STANFORD, Peter. Roman Catholic Church [online]. BBC Religions. BBC, rev. 2017-02-01 [cit. 2023-01-11]. Dostupné online. (angličtina) 
  2. Bokenkotter 2004, s. 18.
  3. MARSHALL, Thomas William. Notes of the Episcopal Polity of the Holy Catholic Church. Londýn: Levey, Rossen and Franklin, 1844. Dostupné online. (angličtina) ASIN 1163912190. 
  4. a b c d e f Pubblicati l'Annuario Pontificio 2023 e l'Annuarium Statisticum Ecclesiae 2021 [online]. L'Osservatore Romano, 2023-03-03, rev. 2023-03-06 [cit. 2023-10-17]. Dostupné online. (italština) 
  5. CALDERISI, Robert. Earthly Mission – The Catholic Church and World Development. [s.l.]: TJ International Ltd, 2013. S. 40. (angličtina) 
  6. Laudato Si. Vermont Catholic. Roč. 8, čís. 4, s. 73. Dostupné online. (angličtina) 
  7. MARTY, Martin E. Roman Catholicism. In: Encyclopedia Britannica. [s.l.]: [s.n.], 2021-04-29. Dostupné online. (angličtina)
  8. NOLL, Mark A. The New Shape of World Christianity. Downers Grove, IL: IVP Academic, 2009. Dostupné online. S. 191. (angličtina) 
  9. HAYNES, Jeffrey. Routledge Handbook of Religion and Politics. [s.l.]: Routledge, 2016-01-13. Dostupné online. ISBN 978-1-317-28746-9. (angličtina) 
  10. VARGHESE, Alexander P. India : History, Religion, Vision And Contribution To The World. [s.l.]: Atlantic Publishers & Dist, 2008. Dostupné online. ISBN 978-81-269-0904-9. (angličtina) 
  11. a b O'Collins, s. v (předmluva).
  12. PAVEL VI. Lumen gentium [online]. Svatý stolec, 1964-11-21, rev. 2020-10-11 [cit. 2023-01-11]. Dostupné online. (angličtina) 
  13. a b c Vatican congregation reaffirms truth, oneness of Catholic Church [online]. Catholic News Service, 2007-07-10, rev. 2012-03-17 [cit. 2023-01-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-07-10. (angličtina) 
  14. Bokenkotter 2004, s. 7.
  15. Responses to Some Questions regarding Certain Aspects of the Doctrine of the Church [online]. Svatý stolec, rev. 2013-08-13 [cit. 2023-01-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-08-13. (angličtina)  „Podle katolické nauky je možné správně tvrdit, že Kristova církev je přítomna a působí v církvích a církevních společenstvích, které ještě nejsou plně ve společenství s katolickou církví, a to díky prvkům posvěcení a pravdy, které jsou v nich přítomny.“
  16. Declaration on the Unicity and Salvific Universality of Jesus Christ and the Church Dominus Iesus § 17 [online]. Svatý stolec [cit. 2023-01-11]. (angličtina)  „Proto existuje jediná Kristova církev, která subsistuje v katolické církvi, řízené Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním. Církve, které sice neexistují v dokonalé jednotě s katolickou církví, ale zůstávají s ní spojeny nejužšími svazky, tj. apoštolskou posloupností a platnou eucharistií, jsou pravé partikulární církve. Proto je Kristova církev přítomna a působí i v těchto církvích, i když jim chybí plné společenství s katolickou církví, protože nepřijímají katolickou nauku o primátu, který podle Boží vůle objektivně má a vykonává římský biskup nad celou církví. ... ,Věřící křesťané si tedy nemohou představovat, že Kristova církev není nic jiného než soubor – sice rozdělených, ale přece jen v jistém smyslu jednotných – církví a církevních společenství; nemohou se také svobodně domnívat, že Kristova církev dnes nikde reálně neexistuje a že ji je třeba považovat pouze za cíl, o jehož dosažení musí všechny církve a církevní společenství usilovat.ʻ“
  17. Mt 16, 19 (Kral, ČEP)
  18. Katechismus katolické církve (KKC), Paragraph 890 [online]. Libreria Editrice Vaticana, 2. vydání, rev. 2019 [cit. 2023-01-11]. Dostupné online. (angličtina) 
  19. Katechismus katolické církve (KKC), Paragraph 835 [online]. Libreria Editrice Vaticana, 2. vydání, rev. 2019 [cit. 2023-01-11]. Dostupné online. (angličtina)  „Bohatá rozmanitost ... teologického a duchovního dědictví, které je vlastní místním církvím ,sjednoceným ve společném úsilí, ukazuje tím více na katolicitu nerozdělené církveʻ (srov. II. vatikánský koncil, Dogmatická konstituce o církvi Lumen gentium, 23).“
  20. GUNTON, Colin. Christianity among the Religions in the Encyclopedia of Religion. Religious Studies. Čís. sv. 24, č. 1, s. 14. (angličtina)  V recenzi článku z Encyklopedie náboženství Gunton píše: „[Č]lánek [o katolicismu v encyklopedii] správně nabádá k opatrnosti a hned na začátku naznačuje, že římský katolicismus se vyznačuje několika různými doktrinálními, teologickými a liturgickými důrazy.“
  21. Katechismus katolické církve, Paragraphs 1322–1327 [online]. Libreria Editrice Vaticana, 2. vydání, rev. 2019 [cit. 2023-01-11]. Dostupné online. (angličtina)  „Eucharistie je souhrnem a shrnutím naší víry.“
  22. The Four Marian Dogmas [online]. Catholic News Agency, rev. 2017-03-25 [cit. 2023-01-11]. Dostupné online. (angličtina) 
  23. a b c AGNEW, John. Deus Vult: The Geopolitics of Catholic Church. Geopolitics. 2010-02-12, roč. 15, čís. 1, s. 39–61. doi:10.1080/14650040903420388. S2CID 144793259. (angličtina) 
  24. MEYENDORFF, John. Catholicity and the Church. [s.l.]: St Vladimirs Seminary Press, 1997. ISBN 0-88141-006-3. S. 7. (angličtina) 
  25. ELWELL, Walter; COMFORT, Philip Wesley. Tyndale Bible Dictionary. [s.l.]: Tyndale House Publishers, 2001. ISBN 0-8423-7089-7. S. 266, 828. (angličtina) 
  26. MacCulloch, Christianity, s. 127.
  27. a b THURSTON, Herbert. Catholic. In: Knight, Kevin (ed.). The Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1908. Dostupné online. Svazek 3. (angličtina)
  28. Cyril of Jerusalem, Lecture XVIII, 26 [online]. Tertullian.org, 2004-08-06, rev. 2012-08-17 [cit. 2023-01-12]. Dostupné online. (angličtina) 
  29. Edictum de fide catholica [online]. 2012-02-08, rev. 2017-10-09 [cit. 2023-01-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-02-08. (angličtina) 
  30. Eastern Orthodoxy [online]. Encyclopædia Britannica online [cit. 2023-01-12]. Dostupné online. (angličtina) 
  31. catholic, adj. and n.. In: Oxford English Dictionary Online. [s.l.]: Oxford University Press, 2014-06. (angličtina) Výňatek: „Po rozdělení Východu a Západu převzala ,katolickáʻ jako svůj popisný přívlastek západní nebo latinská církev, stejně jako ,pravoslavnáʻ východní nebo řecká. V době reformace si výraz ,katolickáʻ nárokovala jako své výlučné právo ta část církve, která zůstala pod římskou poslušností, v protikladu k ,protestantskýmʻ nebo ,reformovanýmʻ národním církvím. Ty si však tento termín také ponechaly a daly mu většinou širší a ideálnější či absolutní význam jako atributu žádného jednotlivého společenství, ale pouze celého společenství spasených a svatých ve všech církvích a věcích. V Anglii se tvrdilo, že církev i jako reformovaná je národní větví ,katolické církveʻ ve vlastním historickém smyslu.“ Poznámka: Úplné znění definice slova „catholic“ v OED je k dispozici zde.
  32. MCBRIEN, Richard. The Church. [s.l.]: Harper Collins. p. xvii, 2008. Dostupné online. (angličtina)  Citace: „[U]žívání přídavného jména ,katolickýʻ jako modifikátoru slova ,církevʻ se stalo rozdělujícím až po schizmatu mezi Východem a Západem... a protestantské reformaci. ... V prvním případě si západní církev pro sebe nárokovala název katolická církev, zatímco východní si přisvojila název pravoslavná církev. V druhém případě si ty církve, které byly ve společenství s římským biskupem, ponechaly přívlastek ,katolickáʻ, zatímco církve, které se s papežstvím rozešly, byly nazývány protestantskými.“
  33. Roman Catholic, n. and adj [online]. Oxford English Dictionary, rev. 2017-10-24 [cit. 2023-01-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2023-01-12. (angličtina) 
  34. Eastern Catholics: Where are they? Where should they be? [online]. Catholic News Herald. Diocese of Charlotte, 2022-03-12, rev. 2022-03-19 [cit. 2023-01-12]. Dostupné online. (angličtina) 
  35. Documents of the II Vatican Council [online]. Svatý stolec, 2004-06-05, rev. 2009-05-04 [cit. 2023-01-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2004-06-05.  „Poznámka: Papežův podpis je uveden v latinské verzi.“
  36. Decrees of the First Vatican Council – Papal Encyclicals [online]. papalencyclicals.net, 1868-06-29 [cit. 2023-01-12]. Dostupné online. (angličtina) 
  37. The Bull of Indiction of the Sacred Oecumenical and General Council of Trent under the Sovereign Pontiff, Paul III.; The Council of Trent: The Canons and Decrees of the Sacred and Oecumenical Council of Trent. Překlad a ed. J. Waterworth. Londýn: Dolman, 1848. Dostupné online. (angličtina) 
  38. Catholic Encyclopedia [online]. newadvent.org [cit. 2023-01-12]. Dostupné online. (angličtina) 
  39. WHITEHEAD, Kenneth D. Answers [online]. ewtn.com [cit. 2023-01-12]. Dostupné online. (angličtina) 
  40. a b Bokenkotter 2004, s. 30.
  41. Kreeft, s. 980.
  42. Burkett, s. 263
  43. a b Barry, s. 46.
  44. Catechism of the Catholic Church, Paragraph 1076. 2. vyd. [s.l.]: Libreria Editrice Vaticana, 2019. Dostupné online. (angličtina)  „Církev byla zjevena světu v den Letnic při seslání Ducha svatého...“
  45. Holy Ghost. In: Herbermann, Charles (ed.). Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1913. Dostupné online. (angličtina) „On [Duch svatý] je podstatně Duch pravdy – J 14, 16–17 (Kral, ČEP); J 15, 26 (Kral, ČEP), jehož posláním je ... učit apoštoly plnému významu [pravdy] – J 14, 26 (Kral, ČEP); J 16, 13 (Kral, ČEP). S těmito apoštoly zůstane navždy – J 14, 16 (Kral, ČEP). Poté, co na ně o Letnicích sestoupil, povede je v jejich díle – Sk 8, 29 (Kral, ČEP) ...“
  46. Catechism of the Catholic Church, Paragraphs 880, 883. 2. vyd. [s.l.]: Libreria Editrice Vaticana, 2019. Dostupné online. (angličtina) 
  47. Křesťanská Bible, Mt 16, 13–20 (Kral, ČEP)
  48. Saint Peter the Apostle: Incidents important in interpretations of Peter [online]. Encyclopædia Britannica, rev. 2014-11-08 [cit. 2023-01-12]. Dostupné online. (angličtina) 
  49. Catechism of the Catholic Church, Paragraphs 880–881. 2. vyd. [s.l.]: Libreria Editrice Vaticana, 2019. Dostupné online. (angličtina) 
  50. JOYCE, George. The Pope. In: Herbermann, Charles (ed.). Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1913. Dostupné online. (angličtina)
  51. Was Peter in Rome? [online]. Catholic Answers, 2004-08-10, rev. 2014-09-09 [cit. 2023-01-12]. Dostupné online. (angličtina)  „i kdyby se Petr do hlavního města nedostal, mohl být prvním papežem, protože jeden z jeho nástupců mohl být prvním nositelem tohoto úřadu, který se usadil v Římě. Koneckonců, pokud papežství existuje, bylo ustanoveno Kristem ještě za jeho života, tedy dávno předtím, než Petr údajně dorazil do Říma. Muselo tedy existovat několikaleté období, kdy papežství ještě nemělo spojení s Římem.“
  52. a b c BROWN, Raymond E. 101 Questions and Answers on the Bible. [s.l.]: Paulist Press, 2003. Dostupné online. ISBN 978-0-8091-4251-4. S. 132–134. (angličtina) 
  53. CULLMANN, Oscar. Peter: Disciple, Apostle, Martyr. 2. vyd. [s.l.]: Westminster Press, 1962. Dostupné online. S. 234. (angličtina) 
  54. CHADWICK, Henry. The Early Church. [s.l.]: Penguin Books, 1993. Dostupné online. S. 18. (angličtina) 
  55. EHRMAN, Bart D. Peter, Paul, and Mary Magdalene: The Followers of Jesus in History and Legend. US: Oxford University Press, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-19-530013-0. S. 84. (angličtina)  „Petr zkrátka nemohl být prvním římským biskupem, protože římská církev neměla nikoho za svého biskupa až zhruba sto let po Petrově smrti.“
  56. Bokenkotter 2004, s. 24.
  57. MACCULLOCH. Christianity. [s.l.]: [s.n.] S. 155–159, 164. (angličtina) 
  58. VALLIERE, Paul. Conciliarism. [s.l.]: Cambridge University Press, 2012. Dostupné online. ISBN 978-1-107-01574-6. S. 92. (angličtina) 
  59. PATRIARCH, Bartholomew. Encountering the Mystery. [s.l.]: Random House, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0-385-52561-9. S. 3. (angličtina) 
  60. MICHALOPULOS, George C. Canon 28 and Eastern Papalism: Cause or Effect? [online]. aoiusa.org, 2009-09-11, rev. 2013-01-10 [cit. 2023-01-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-01-10. (angličtina) 
  61. Noble, s. 214.
  62. Rome (early Christian). In: Cross, F. L., (ed.). The Oxford Dictionary of the Christian Church. New York: Oxford University Press, 2005. (angličtina)
  63. AYER, Joseph Cullen Jr. A Source Book for Ancient Church History: From the Apostolic Age to the Close of the Conciliar Period. New York: Charles Scribner's Sons, 1913. Dostupné online. S. 538. (angličtina) 
  64. Ayer, s. 553.
  65. BAUMGARTNER, Frederic J. Behind Locked Doors: A History of the Papal Elections. [s.l.]: Palgrave Macmillan, 2003. Dostupné online. ISBN 978-0-312-29463-2. S. 10–12. (angličtina) 
  66. DUFFY, Eamon. Saints & Sinners: A History of the Popes. [s.l.]: Yale University Press, 1997. Dostupné online. S. 66–67. (angličtina) 
  67. Le Goff, s. 14: „Tvář barbarských nájezdníků se proměnila díky další zásadní skutečnosti. Část z nich sice zůstala pohanská, ale jiná část, a to nikoliv nejmenší, se stala křesťanskou. Zvláštní náhodou, která však měla zanechat vážné následky, se tito obrácení barbaři – Ostrogóti, Vizigóti, Burgundi, Vandalové a později i Lombarďané – obrátili na ariánství, které se po nicejském koncilu stalo herezí. Ve skutečnosti je obrátili stoupenci ,apoštola Gótůʻ Wulfily.“
  68. Le Goff, s. 14: „A tak to, co mělo být náboženským poutem, se naopak stalo předmětem sváru a vyvolalo ostré konflikty mezi ariánskými barbary a katolickými Římany.“
  69. Le Goff, s. 21: „Chlodvíkův mistrovský tah spočíval v tom, že sebe a svůj lid neobrátil na ariánství jako ostatní barbarští králové, ale na katolictví.“
  70. Le Goff, s. 21.
  71. DREW, Katherine Fischer. The Lombard Laws. [s.l.]: University of Pennsylvania Press, 2014. Dostupné online. ISBN 978-0-8122-1055-2. S. xviii. (angličtina) 
  72. a b CAHILL, Thomas. How The Irish Saved Civilization: The Untold Story of Ireland's Heroic Role from the Fall of Rome to the Rise of Medieval Europe. New York City: Penguin Random House, 1995. (angličtina) 
  73. Woods, s. 115–127.
  74. Duffy, s. 133.
  75. WOODS, Thomas Jr. Review of How the Catholic Church Built Western Civilisation [online]. National Review Book Service, 2006-08-22, rev. 2006-09-16 [cit. 2023-01-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-08-22. (angličtina) 
  76. DEN HEIJER, Alexandra. Managing the University Campus: Information to Support Real Estate Decisions. [s.l.]: Academische Uitgeverij Eburon, 2011. ISBN 9789059724877. (angličtina)  „Mnoho středověkých univerzit v západní Evropě vzniklo pod záštitou katolické církve, obvykle jako katedrální školy nebo na základě papežské buly jako Studia Generali.“
  77. A. LAMPORT, Mark. Encyclopedia of Christian Education. [s.l.]: Rowman & Littlefield, 2015. ISBN 9780810884939. S. 484. (angličtina)  „Všechny velké evropské univerzity – Oxford, Paříž, Kolín nad Rýnem, Praha, Bologna – byly založeny v úzkém spojení s církví.“
  78. THOMAS, B. M. Leonard. Encyclopedia of the Developing World. [s.l.]: Routledge, 2013. ISBN 9781135205157. S. 1369. (angličtina)  „Evropa zakládala při katedrálách školy pro vzdělávání kněží, z nichž nakonec vznikly první evropské univerzity, které se začaly formovat v jedenáctém a dvanáctém století.“
  79. a b RICHÉ, Pierre. Education and Culture in the Barbarian West: From the Sixth through the Eighth Century. Columbia: University of South Carolina Press, 1978. ISBN 0-87249-376-8. S. 126–127, 282–298. (angličtina) 
  80. RUDY. The Universities of Europe, 1100–1914. [s.l.]: [s.n.] S. 40. (angličtina) 
  81. VERGER, Jacques. Culture, enseignement et société en Occident aux XIIe et XIIIe siècles. Rennes: Presses universitaires de Rennes, 1999. Dostupné online. ISBN 978-2-86847-344-8. (francouzština) 
  82. VERGER, Jacques. The Universities and Scholasticism. In: The New Cambridge Medieval History. [s.l.]: Cambridge University Press, 2007. Svazek V. c. 1198–c. 1300. S. 257. (angličtina)
  83. RÜEGG, Walter. Foreword. The University as a European Institution. In: A History of the University in Europe. [s.l.]: Cambridge University Press, 1992. ISBN 0-521-36105-2. Svazek 1: Universities in the Middle Ages. S. XIX.–XX.. (angličtina)
  84. PIRENNE, Henri. Medieval Cities: Their Origins and the Revival of Trade. Překlad Frank D. Halsey. Princeton, NJ: Princeton University Press, (1980) [1925]. Dostupné online. ISBN 978-0-691-00760-1. S. 27–32. (angličtina) 
  85. RICHARDS, Jeffrey. The Popes and the Papacy in the Early Middle Ages. [s.l.]: Routledge, 2014. Dostupné online. ISBN 978-1-317-67817-5. S. 230. (angličtina) 
  86. WALKER, Willston. History of the Christian Church. [s.l.]: Simon and Schuster, 1985. Dostupné online. ISBN 978-0-684-18417-3. S. 250–251. (angličtina) 
  87. VIDMAR. The Catholic Church Through the Ages. [s.l.]: [s.n.], 2005. Dostupné online. S. 107–111. (angličtina) 
  88. DUFFY. Saints and Sinners. [s.l.]: [s.n.], 1997. Dostupné online. S. 78. (angličtina) , citace: „Naproti tomu Paschalův nástupce Evžen II. (824–827), zvolený s císařským vlivem, se většiny těchto papežských zisků vzdal. Uznal císařovu svrchovanost v papežském státě a přijal Lotharem vnucenou ústavu, která zaváděla císařský dohled nad správou Říma, ukládala všem občanům přísahu císaři a vyžadovala, aby zvolený papež před vysvěcením složil slib věrnosti. Za vlády Sergia II. (844–847) bylo dokonce dohodnuto, že papež nemůže být vysvěcen bez císařského mandátu a že obřad musí proběhnout za přítomnosti jeho zástupce, což bylo oživením některých nejostudnějších omezení byzantské vlády.“
  89. Riley-Smith, s. 8.
  90. Bokenkotter 2004, s. 140–141.
  91. PHILLIPS, Jonathan. The Fourth Crusade and the Sack of Constantinople. [s.l.]: Penguin Books, 2005. ISBN 978-1-101-12772-8. S. PT19. (angličtina) 
  92. Woods, s. 44–48.
  93. Bokenkotter 2004, s. 158–159.
  94. Duffy, Saints and Sinners (1997), s. 122.
  95. a b Morris, s. 232.
  96. McManners, s. 240.
  97. GEANAKOPLOS, Deno John. Constantinople and the West. Madison, WI: University of Wisconsin Press, 1989. Dostupné online. ISBN 978-0-299-11880-8. (angličtina) 
  98. COLLINGE, William J. Historical Dictionary of Catholicism. [s.l.]: Scarecrow Press, 2012. Dostupné online. ISBN 978-0-8108-5755-1. S. 169. (angličtina) 
  99. Koschorke, s. 13, 283.
  100. Hastings (1994), s. 72.
  101. Koschorke, s. 21.
  102. Koschorke, s. 3, 17.
  103. Lyons (2013), s. 17.
  104. a b Bokenkotter 2004, s. 215.
  105. Vidmar, s. 184.
  106. Bokenkotter 2004, s. 223–224.
  107. FERNÁNDEZ, Luis Martínez. Crypto-Protestants and Pseudo-Catholics in the Nineteenth-Century Hispanic Caribbean. Journal of Ecclesiastical History. 2000, roč. 52, čís. 2, s. 347–365. Doi:10.1017/S0022046900004255. S2CID 162296826. (angličtina) 
  108. Bokenkotter 2004, s. 235–237.
  109. a b Vidmar, The Catholic Church Through the Ages (2005), s. 233.
  110. a b Duffy, Saints and Sinners (1997), s. 177–178.
  111. Bokenkotter 2004, s. 242–244.
  112. Maxwell, Melvin. Bible Truth or Church Tradition, s. 70.
  113. Pollard, s. 7–8.
  114. Bokenkotter 2004, s. 283–285.
  115. The Sixteen Blessed Teresian Martyrs of Compiègne. In: Herbermann, Charles, (ed.). Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1913. Dostupné online. (angličtina)
  116. Collins, s. 176.
  117. Duffy, s. 214–216.
  118. John Paul II, General Audience [online]. Vatican.va, 1993-03-24, rev. 2011-08-10 [cit. 2023-01-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-08-10. (angličtina) 
  119. Leith, Creeds of the Churches (1963), s. 143.
  120. Duffy, Saints and Sinners (1997), s. 232.
  121. Fahlbusch, The Encyclopedia of Christianity (2001), s. 729.
  122. KERTZER, David I. Prisoner of the Vatican. [s.l.]: Houghton Mifflin Harcourt, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-547-34716-5. S. PT155. (angličtina) 
  123. D'AGOSTINO, Peter R. ,Utterly Faithless Specimensʻ: Italians in the Catholic Church in America. In: Connell, William J.; Gardaphé, Fred (eds.). Anti-Italianism: Essays on a Prejudice. [s.l.]: Palgrave Macmillan, 2010. Dostupné online. ISBN 978-0-230-11532-3. S. 33–34. (angličtina)
  124. HASTINGS, Adrian. The Church in Africa, 1450–1950. Oxford: Clarendon S. 394–490. (angličtina) 
  125. BLAINEY, Geoffrey. A Short History of Christianity. [s.l.]: Viking, 2011. (angličtina) 
  126. a b Pope Stared Down Communism in Homeland – and Won [online]. CBC News, 2005-04, rev. 2007-12-23 [cit. 2023-01-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-12-23. (angličtina) 
  127. WALSH, Michael J. Lives of the Popes. [s.l.]: Universal International, 1998. S. 239, 241. (angličtina) 
  128. a b Walsh, s. 240.
  129. POLLARD, John. Papal Diplomacy and The Great War. [s.l.]: [s.n.], 2014. (angličtina) 
  130. a b Chadwick, Owen, s. 264–265.
  131. Scheina, s. 33.
  132. Riasanovsky, s. 617.
  133. Riasanovsky, s. 634.
  134. Payne, s. 13.
  135. Alonso, s. 395–396.
  136. FRASER, Ronald. Blood of Spain, collective letter of bishops of Spain, addressed to the bishops of the world. [s.l.]: [s.n.] ISBN 0-7126-6014-3. S. 415. (angličtina) 
  137. FONTENELLE, Mrg R. Seine Heiligkeit Pius XI. France: Alsactia, 1939. S. 164. (němčina) 
  138. PIUS XI. Encyclical Divini Redemptoris, § 18 (AAS 29 [1937], 74) [online]. Libreria Editrice Vaticana, 1937, rev. 2015-09-09 [cit. 2023-01-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-09-09. (angličtina) 
  139. RIEBLING, Mark. Church of Spies. [s.l.]: Basic Books, 2015. Dostupné online. ISBN 978-0-465-02229-8. S. leták. (angličtina)  „[Pius XII.] posílal Hitlerovi přání k narozeninám – a zároveň tajně plánoval jeho zabití.“
  140. BURLEIGH, Michael. Sacred Causes. [s.l.]: Harper Perennial, 2007. Dostupné online. S. 252. (angličtina)  „,Vyjadřují politování nad tím, že papež nemluví,ʻ řekl Pius jezuitskému rektorovi Gregoriánské univerzity v prosinci 1942. ,Ale papež nemůže mluvit. Kdyby promluvil, bylo by to ještě horšíʻ“.
  141. LAPIDE, Pinchas. Three Popes and the Jews. [s.l.]: Hawthorne Books, 1967. Dostupné online. S. 214–215. (angličtina)  "„Rabín André Ungar z chrámu Temple Emanuel v New Yorku ... říká: ,Vatikán sám dal svolení a možná i povzbuzení k záchranným pracím pro Židy, Vatikán poskytl velké částky peněz a příležitostně i zázemí svých diplomatických privilegií na záchranu Židů před nacisty.ʻ“
  142. Walsh, s. 241–242.
  143. Rhodes, s. 182–183.
  144. Rhodes, s. 197.
  145. Rhodes, s. 204–205.
  146. Cook, s. 983.
  147. GILBERT, Martin. Hitler's Pope? [online]. The American Spectator, 2006-08-18 [cit. 2023-01-14]. Dostupné online. (angličtina) 
  148. GILBERT, Martin. The Righteous: The Unsung Heroes of the Holocaust. [s.l.]: Henry Holt and Company, 2004. Dostupné online. ISBN 978-1-4299-0036-2. S. 299. (angličtina) 
  149. LAPOMARDA, Vincent A. The Jesuits and the Third Reich. [s.l.]: E. Mellen Press, 2005. Dostupné online. ISBN 978-0-7734-6265-6. S. 3. (angličtina) 
  150. KERSHAW, Ian. Hitler a Biography. Londýn: W.W. Norton & Company, 2008 Edn. Dostupné online. S. 210–211. (angličtina) 
  151. BERBEN, Paul. Dachau, 1933–1945: the official history. [s.l.]: Norfolk Press, 1975. Dostupné online. ISBN 978-0-85211-009-6. S. 276–277. (angličtina) 
  152. Non-Jewish Victims of Persecution in Germany [online]. Yad Vashem, 2010-10-28, rev. 2010-11-29 [cit. 2023-01-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-11-29. (angličtina) 
  153. WEINZIERL, Erika. Kirchlicher Widerstand gegen den Nationalsozialismus. In: Themen der Zeitgeschichte und der Gegenwart. Vienna: [s.n.], 2004. ISBN 3-8258-7549-0. S. 76. (němčina)
  154. WARD, James. Priest, Politician, Collaborator: Jozef Tiso and the Making of Fascist Slovakia. Ithaca: Cornell University Press, 2013. S. 202–245. (angličtina) 
  155. GILBERT, Martin. The Holocaust: The Jewish Tragedy. Londýn: Collins, 1986. Dostupné online. S. 202, 203, 206–207, 212–214, 451, 466. (angličtina) 
  156. MAZOWER, Mark. Hitler's Empire – Nazi Rule in Occupied Europe. [s.l.]: Penguin, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0-7139-9681-4. S. 395. (angličtina) 
  157. VECSEI, Paul. Der Priester, der unter das Fallbeil kam. In: Wiener Zeitung. [s.l.]: [s.n.], 2021-03-13. (němčina); BOECKL-KLAMPER, Elisabeth; MANG, Thomas; NEUGEBAUER, Wolfgang. Gestapo-Leitstelle Wien 1938–1945. Vídeň: [s.n.], 2018. ISBN 978-3-902494-83-2. S. 299–305. (němčina) ; SCHAFRANEK, Hans. Widerstand und Verrat: Gestapospitzel im antifaschistischen Untergrund. Vídeň: [s.n.], 2017. ISBN 978-3-7076-0622-5. S. 161–248. (němčina) ; MOLDEN, Fritz. Die Feuer in der Nacht. Opfer und Sinn des österreichischen Widerstandes 1938–1945. Vídeň: [s.n.], 1988. S. 122. (němčina) ; BROUCEK, Peter. Die österreichische Identität im Widerstand 1938–1945. [s.l.]: [s.n.], 2008. S. 163. (němčina) ; STEHLE, Hansjakob. Die Spione aus dem Pfarrhaus (German: The spy from the rectory). In: Die Zeit. [s.l.]: [s.n.], 1996-01-05. (němčina); THURNER, Christoph. The CASSIA Spy Ring in World War II Austria: A History of the OSS's Maier-Messner Group. [s.l.]: [s.n.], 2017. S. 35. (angličtina) ; KREUTNER, Bernhard. Gefangener 2959: Das Leben des Heinrich Maier – Mann Gottes und unbeugsamer Widerstandskämpfer. [s.l.]: [s.n.], 2021. (němčina) 
  158. IKEN, Katja. Pius XII: Wie Adolf Hitler den Papst entführen lassen wollte [online]. Der Spiegel, 2016-07-07 [cit. 2023-01-14]. Dostupné online. (němčina) 
  159. Hitler plante Entführung Pius' XII. – „Streng geheime“ Berichte faschistischer Parteigrößen entdeckt [online]. Weltpolitik Nachrichten – Wiener Zeitung Online, 1998-09-09, rev. 2005-04-07 [cit. 2023-01-14]. Dostupné online. (němčina) 
  160. Bokenkotter 2004, s. 192.
  161. Deák, s. 182.
  162. EAKIN, Emily. New Accusations Of a Vatican Role In Anti-Semitism; Battle Lines Were Drawn After Beatification of Pope Pius IX [online]. The New York Times, 2001-09-01, rev. 2008-03-09 [cit. 2023-01-14]. Dostupné online. (angličtina) 
  163. Phayer (2000), s. 50–57.
  164. The ratlines: What did the Vatican know about Nazi escape routes? [online]. Deutsche Welle, 2020-03-01, rev. 2021-02-07 [cit. 2023-01-14]. Dostupné online. (angličtina) 
  165. OPITZ, Manuel. Rattenlinien: Fluchthilfe für Nazis – vom Vatikan und US-Agenten [online]. Die Welt, 2014-02-15 [cit. 2023-01-14]. Dostupné online. (němčina) 
  166. NS-Fluchthelfer: Der „braune Bischof“ und die Rattenlinie [online]. Der Standard [cit. 2023-01-14]. Dostupné online. (němčina) 
  167. ROME, Philip Willan. Judgment day: Vatican ready to open its Holocaust files to the world [online]. The Times [cit. 2023-01-14]. Dostupné online. (angličtina) 
  168. a b Phayer (2000), s. 32.
  169. Phayer (2000), s. 39.
  170. TOMAŠEVIĆ, Jozo. War and Revolution in Yugoslavia, 1941–1945: Occupation and Collaboration. [s.l.]: Stanford University Press, 2001. Dostupné online. ISBN 978-0-8047-7924-1. S. 555. (angličtina) 
  171. SMITH, Craig. In Poland, New Wave of Charges Against Clerics [online]. The New York Times, 2007-01-10, rev. 2008-05-23 [cit. 2023-01-15]. Dostupné online. (angličtina) 
  172. Untold story of 1989 [online]. The Tablet, 2010-10-28 [cit. 2023-01-15]. Dostupné online. (angličtina) 
  173. Bokenkotter 2004, s. 356–358.
  174. China installs Pope-backed bishop [online]. BBC News, 2007-09-21, rev. 2010-10-28 [cit. 2023-01-15]. Dostupné online. (angličtina) 
  175. Chadwick, s. 259.
  176. The Second Vatican Council Celebrating Its Achievements and the Future. [s.l.]: [s.n.] S. 86. (angličtina) 
  177. Constitution on the Sacred Liturgy Sacrosanctum Concilium [online]. Svatý stolec, 1963-12-04, rev. 2008-02-21 [cit. 2023-01-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-02-21. (angličtina) 
  178. Duffy, s. 270–276
  179. Duffy, Saints and Sinners (1997), s. 272, 274.
  180. PAVEL VI. Nostra aetate: Declaration on the Relation of the Church to Non-Christian Religions [online]. Svatý stolec, 1965-10-28, rev. 2008-12-20 [cit. 2023-01-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-12-20. (angličtina)  „Podle 4. oddílu: ,Je pravda, že židovské autority a ti, kdo je následovali, naléhali na Kristovu smrt; přesto však to, co se stalo při jeho umučení, nelze vztáhnout na všechny Židy bez rozdílu, kteří tehdy žili, ani na Židy dnešní. I když je církev novým Božím lidem, neměli by být Židé představováni jako Bohem zavržení nebo prokletí, jako by to vyplývalo z Písma svatého.ʻ“
  181. Bauckham, s. 373.
  182. O’NEEL, Brian. Holier Than Thou: How Rejection of Vatican II Led Lefebvre into Schism. This Rock. San Diego: Catholic Answers, 2003-04-03, roč. 14, čís. 4. Dostupné online. (angličtina) 
  183. MAY, John F. World Population Policies: Their Origin, Evolution, and Impact. [s.l.]: Springer, 2012. Dostupné online. ISBN 978-94-007-2837-0. S. 202–203. (angličtina) 
  184. KINKEL, R. John. Papal Paralysis: How the Vatican Dealt with the AIDS Crisis. [s.l.]: Lexington, 2014. Dostupné online. ISBN 978-0-7391-7684-9. S. 2. (angličtina) 
  185. Germain Grisez on „Humanae Vitae“, Then and Now: The Dust Still Hasn't Settled, But There Are Signs of Hope [online]. Zenit: The World Seen from Rome, 2003-07-14, rev. 2014-11-16 [cit. 2023-01-15]. Dostupné online. (angličtina) 
  186. 2 April – This Day in History [online]. History.co.uk, rev. 2010-10-28 [cit. 2023-01-25]. Dostupné online. (angličtina) 
  187. HEBBLETHWAITE, Peter; HEBBLETHWAITE, Margaret; STANFORD, Peter. Obituary: Pope John Paul II [online]. The Guardian. Londýn, 2005-04-02, rev. 2010-10-28 [cit. 2023-01-15]. Dostupné online. (angličtina) 
  188. WYD 2011 Madrid – Official Site – What is WYD? [online]. Madrid11.com, 2011-06-15, rev. 2012-06-22 [cit. 2023-01-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-06-22. (angličtina) 
  189. MAXWELL-STUART, P.G. Chronicle of the Popes: Trying to Come Full Circle. Londýn: Thames & Hudson, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-500-28608-1. S. 234. (angličtina) 
  190. JAN PAVEL II. Laborem exercens [online]. Svatý stolec, 1981-05-15, rev. 2014-10-27 [cit. 2023-01-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-10-27. (angličtina) 
  191. JAN PAVEL II. Evangelium Vitae [online]. Svatý stolec, 1995-03-25, rev. 2014-10-27 [cit. 2023-01-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-10-27. (angličtina) 
  192. COWELL, Alan. After 350 Years, Vatican Says Galileo Was Right: It Moves [online]. The New York Times, 1992-10-31 [cit. 2023-01-16]. Dostupné online. (angličtina) 
  193. MONTALBANO, William D. Vatican Finds Galileo ,Not Guiltyʻ [online]. washingtonpost.com, 1992-11-01 [cit. 2023-01-16]. Dostupné online. (angličtina) 
  194. JOHNSTON, Jerry Earl. Benedict's encyclical offers hope for world [online]. Deseret News, 2006-02-18, rev. 2015-04-02 [cit. 2023-01-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-04-02. (angličtina) 
  195. GLEDHILL, Ruth. Pope set to bring back Latin Mass that divided the Church [online]. The Times, 2006-10-11, rev. 2010-11-21 [cit. 2023-01-16]. Dostupné online. (angličtina) 
  196. Summary of the synod assemblies, Synodal Information, Rome, IT: The Vatican [online]. Svatý stolec, 2004-05, rev. 2005-03-09 [cit. 2023-01-16]. Dostupné online. (angličtina) 
  197. SMITH-SPARK, Laura; MESSIA, Hada. Pope's resignation was not forced by health issues, spokesman says [online]. CNN, 2013-02-13, rev. 2015-03-30 [cit. 2023-01-16]. Dostupné online. (angličtina) 
  198. Former pope Benedict says 'fanatical' Catholics still won't believe he's not the pope [online]. The Guardian, 2021-03-02, rev. 2021-05-25 [cit. 2023-01-16]. Dostupné online. (angličtina) 
  199. DONADIO, Rachel. Pope Francis, the Revolutionary, Takes On the Traditionalists [online]. theatlantic.com, 2019-10-27, rev. 2021-06-19 [cit. 2023-01-16]. Dostupné online. (angličtina) 
  200. AMBROSINO, Brandon. Everything you need to know about Pope Francis [online]. vox.com, 2018-07-13, rev. 2021-06-19 [cit. 2023-01-16]. Dostupné online. (angličtina) 
  201. RITTER, Karl. Pope Francis reaches out to Jews [online]. huffingtonpost.com, 2013-03-16 [cit. 2023-01-16]. Dostupné online. (angličtina) 
  202. DEMACOPOULOS, George E. The extraordinary historical significance of His Holiness' presence at Pope Francis' installation as Bishop of Rome [online]. Archon News (Order of St. Andrew the Apostle), 2013-03-19 [cit. 2023-01-16]. Dostupné online. (angličtina) 
  203. PELOWSKI, Alton J. Our Eastern Brothers. [s.l.]: Columbia, 2013-05. Dostupné online. S. 20–23. (angličtina) 
  204. Unity call as Pope Francis holds historic talks with Russian Orthodox Patriarch [online]. BBC, 2016-02-12, rev. 2016-02-13 [cit. 2023-01-16]. Dostupné online. (angličtina) 
  205. DIAS, Elizabeth. Pope Francis Calls Extraordinary Synod on Family and Marriage [online]. Time, 2013-10-08, rev. 2014-11-17 [cit. 2023-01-17]. Dostupné online. (angličtina) 
  206. TWOMEY, Fr. D. Vincent. The "media synod" has eclipsed the real one [online]. Catholic Herald, 2014-10-24, rev. 2014-11-17 [cit. 2023-01-17]. Dostupné online. (angličtina) 
  207. ECHEVERRIA, Eduardo. The Synod's Interim Report: Ambiguity and Misinterpretation [online]. Crisis Magazine, 2014-10-17 [cit. 2023-01-17]. Dostupné online. (angličtina) 
  208. MIILLE, Andrew. Catholics and Copts Recognise Shared Baptism [online]. The Philadelphia Trumpet, 2017-05-03, rev. 2017-05-22 [cit. 2023-01-17]. Dostupné online. (angličtina) 
  209. a b New norms regarding use of 1962 Roman Missal: Bishops given greater responsibility [online]. Vatican News. Vatican City, 2021-07-16 [cit. 2023-01-17]. Dostupné online. (angličtina) 
  210. STEFANOVICH, Olivia. Pope Francis apologizes to Indigenous delegates for 'deplorable' abuses at residential schools [online]. CBC, 2022-04-01 [cit. 2023-01-17]. Dostupné online. (angličtina) 
  211. Catechism of the Catholic Church. Paragraphs 880–883. 2. vyd. [s.l.]: Svatý stolec Dostupné online. (angličtina)  „[Římský papež] má ... plnou, nejvyšší a univerzální moc nad celou církví, kterou může vždy neomezeně vykonávat. ,Kolegium nebo sbor biskupů nemá žádnou moc, pokud není spojeno s římským papežem, Petrovým nástupcem, jako svou hlavou.ʻ Jako takové má toto kolegium ,nejvyšší a plnou moc nad všeobecnou církví; tuto moc však nemůže vykonávat bez souhlasu římského papeže.ʻ“
  212. VAN HOVE, A. Hierarchy. In: Herbermann, Charles (ed.). Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1913. (angličtina) „Obvykle se v církvi rozlišuje dvojí hierarchie, řádná a soudní, což odpovídá dvojímu způsobu posvěcení, milosti, která k nám přichází především skrze svátosti, a dobrým skutkům, které jsou plodem milosti.“
  213. Christ's Faithful – Hierarchy, Laity, Consecrated Life: The episcopal college and its head, the Pope. In: Catechism of the Catholic Church. [s.l.]: Svatý stolec, 1993. Dostupné online. (angličtina)
  214. Lesson 11: On the Church [online]. Catholic News Agency [cit. 2023-01-17]. Dostupné online. (angličtina) 
  215. MOST, William G. The Catholic Church is the Mystical Body of Christ [online]. ewtn.com. Global Catholic Network [cit. 2023-01-17]. Dostupné online. (angličtina) 
  216. Christ's Headship [online]. catholicculture.org [cit. 2023-01-17]. Dostupné online. (angličtina) 
  217. The Pope [online]. newadvent.org [cit. 2023-01-17]. Dostupné online. (angličtina) 
  218. PAVEL VI. Lumen Gentium [online]. Svatý stolec, 1964-11-21 [cit. 2023-01-17]. Dostupné online. (angličtina) 
  219. Habemus Papam! Cardinal Bergoglio Elected Pope Francis [online]. News.va, 2013-03-16 [cit. 2023-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-03-16. (angličtina) 
  220. PELIKAN, Jaroslav. Christian Tradition: A History of the Development of Doctrine. Svazek 4: Reformation of Church and Dogma (1300–1700). [s.l.]: University of Chicago Press, 1985. ISBN 978-0-226-65377-8. S. 114. (angličtina) 
  221. Primary Source Readings in Catholic Church History. Příprava vydání Feduccia, Robert, (ed.). [s.l.]: Saint Mary's Press, 2005. Dostupné online. ISBN 978-0-88489-868-9. S. 85. (angličtina) 
  222. Vatican City State – State and Government [online]. Vaticanstate.va, 2010-07-22, rev. 2010-08-11 [cit. 2023-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-07-22. (angličtina) 
  223. Country Profile: Vatican City State/Holy See [online]. British Foreign and Commonwealth Office, 2010-12-31, rev. 2012-06-26 [cit. 2023-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-12-31. (angličtina) 
  224. McDonough (1995), s. 227.
  225. Duffy (1997), s. 415.
  226. Duffy (1997), s. 416.
  227. Duffy (1997), s. 417–418.
  228. Jus canonicum. In: Black's Law Dictionary. 5. vyd. [s.l.]: [s.n.] S. 771. (angličtina)
  229. Della Rocca 1959, s. 3.
  230. BERMAN, Harold J. Law and Revolution: The Formation of the Western Legal Tradition. [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-0674517769. S. 86, 115. (angličtina) 
  231. PETERS, Edward N. CanonLaw.info [online]. Homepage and Resource Center, 2013-06-11 [cit. 2023-01-17]. Dostupné online. (angličtina) 
  232. WACKS, Raymond. Law: A Very Short Introduction. 2. vyd. [s.l.]: Oxford University Press, 2015. ISBN 978-0198745624. S. 13. (angličtina) 
  233. Canon 331 – 1983 Code of Canon Law [online]. Svatý stolec, Segreteria per la Comunicazione, 1983 [cit. 2023-01-17]. Dostupné online. (angličtina) 
  234. a b PETERS, Edward N. A Catechist's Introduction to Canon Law [online]. CanonLaw.info, 2013-06-11 [cit. 2023-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-08-02. (angličtina) 
  235. a b Della Rocca 1959, s. 49.
  236. Code of Canon Law: text – IntraText CT [online]. intratext.com [cit. 2023-01-17]. Dostupné online. (angličtina) 
  237. Canonical Basics (PDF). Christifidelis. St. Joseph Foundation, 2012-12-25 – 2013-01-06, čís. 7. Dostupné online. 
  238. PINK, Thomas. Conscience and Coercion [online]. First Things. The Institute on Religion and Public Life, 2012-08-01, rev. 2015-03-24 [cit. 2023-01-17]. Dostupné online. (angličtina)  „Kodex kanonického práva z roku 1983 nadále učí, že církev má nad pokřtěnými vynucovací moc, pravomoc řídit a trestat časnými i duchovními tresty za zaviněné odpadnutí od víry nebo herezi.“
  239. BEAL, John P. New Commentary on the Code of Canon Law. [s.l.]: Paulist Press, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0-8091-4066-4. S. 85. (angličtina) 
  240. Agreement between the Holy See and the Republic of Malta on the recognition of civil effects to canonical marriages and to the decisions of the ecclesiastical authorities and tribunals about the same marriages [online]. Svatý stolec, Státní sekretariát, 1993-02-03, rev. 2014-02-16 [cit. 2023-01-17]. Dostupné online. (angličtina) 
  241. Code of Canon Law: Book I General Norms (1–6) [online]. Intratext Library, rev. 2015-04-03 [cit. 2023-01-17]. Dostupné online. (angličtina) 
  242. 1990 Code of Canons of Oriental churches [online]. jgray.org, Jason Gray, 1990, rev. 2015-04-03 [cit. 2023-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-11-24. (angličtina) 
  243. ROBERSON, Ronald G. Eastern Catholic Churches Statistics 2010 [online]. CNEWA, 2011-04-30 [cit. 2023-01-17]. Dostupné online. (angličtina) 
  244. a b GUNTON, Colin. Christianity among the Religions in the Encyclopedia of Religion. Religious Studies. Roč. sv. 24, čís. 1, s. 14. (angličtina)  V recenzi článku z Encyclopedia of Religion (Encyklopedie náboženství) Gunton píše: „...Článek [o katolicismu v encyklopedii] správně nabádá k opatrnosti a hned na začátku naznačuje, že římský katolicismus se vyznačuje několika různými doktrinálními a teologickými důrazy.
  245. PAVEL VI. Orientalium Ecclesiarum. Vatican Council II. [online]. Svatý stolec, 1964-11-21, rev. 2000-09-01 [cit. 2023-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2000-09-01. (angličtina) 
  246. YURKUS, Kevin R. The Other Catholics: A Short Guide to the Eastern Catholic Churches [online]. Catholic Education Resource Center, 2017-06-20 [cit. 2023-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-08-25. (angličtina) 
  247. General Essay on Western Christianity, Western Church/Roman Catholicism, Overview of World Religions. Division of Religion and Philosophy [online]. University of Cumbria, 1998/9 ELMAR Project, rev. 2015-03-26 [cit. 2023-01-17]. Dostupné online. (angličtina) 
  248. The Blackwell Dictionary of Eastern Christianity. Příprava vydání Parry, Ken; David Melling (eds.). Malden, MA: Blackwell Publishing, 1999. ISBN 0-631-23203-6. (angličtina) 
  249. Code of Canons for the Eastern Churches, Title 2 [online]. intratext.com, 1992 [cit. 2023-01-18]. Dostupné online. (angličtina) 
  250. Malankara Catholic Church sui iuris: Juridical Status and Power of Governance [online]. scribd.com [cit. 2023-01-18]. Dostupné online. (angličtina) 
  251. CCEO, Canons 55–150 [online]. Intratext.com, 1990 [cit. 2023-01-18]. Dostupné online. (angličtina) 
  252. CCEO, Canons 151–154. 1990.
  253. CCEO, Canons 155–173. 1990.
  254. CCEO, Canons 174–176. 1990.
  255. CCEO, Canon 27–28 [online]. Intratext.com, 1990 [cit. 2023-01-18]. Dostupné online. (angličtina) 
  256. Congregation for the Oriental Churches: Profile [online]. Svatý stolec, 2011-05-14, rev. 2015-04-02 [cit. 2023-01-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-05-14. (angličtina) 
  257. Annuario Pontificio. 2008.
  258. PEW Research Center: Christian Population as Percentages of Total Population by Country 2010 [online]. pewresearch.org, 2015-10-13 [cit. 2023-01-18]. Dostupné online. (angličtina) 
  259. Annuario Pontificio. Città di Vaticano: Libreria Editrice Vaticana, 2009. S. 1172. (italština) 
  260. Annuario Pontifico per l'anno 2010. Città di Vaticano: Libreria Editrice Vaticana, 2010. (italština) 
  261. Barry, s. 52.
  262. Canon 519 1983 Code of Canon Law [online]. Intratext.com [cit. 2023-01-18]. Dostupné online. (angličtina)  „Farář je vlastním pastýřem sobě svěřené farnosti a vykonává pastorační péči o sobě svěřené společenství pod řízením diecézního biskupa, je povolán, aby se s ním podílel na Kristově službě, aby pro toto společenství konal službu učením, posvěcováním a řízením ve spolupráci s ostatními kněžími nebo jáhna a v součinnosti s křesťany laiky, podle ustanovení práva.“
  263. Laudato Si. Vermont Catholic (Winter ed.). 2016–2017, roč. 8, čís. 4, s. 73. Dostupné online. (angličtina) 
  264. Acta Apostolicae Sedis 86. [s.l.]: Svatý stolec, 1994. Dostupné online. S. 541–542. (angličtina) 
  265. a b Canon 573–746. 1983 Code of Canon Law [online]. Svatý stolec, 2008-03-09, rev. 2016-04-18 [cit. 2023-01-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-04-18. (angličtina) 
  266. Google Scholar [online]. scholar.google.com [cit. 2023-01-18]. Dostupné online. (angličtina) 
  267. CAFARDI, Nicolas P. Catholic Law Schools and Ex Corde Ecclesiae. Theological Exploration. Duquesne University. Čís. (vol. 2), 1. Dostupné online. (angličtina)  a v Law Review of University of Toledo, vol. 33. (anglicky)
  268. Definition of Catholic Church on the Your Dictionary website [online]. Yourdictionary.com, 2020-06-03 [cit. 2023-01-18]. Dostupné online. (angličtina)  „Římskokatolická církev, kterou tvoří 23 partikulárních církví v plném společenství s římským biskupem. Katolická církev je po sunnitském islámu druhou největší náboženskou organizací na světě.“
  269. The Global Catholic Population [online]. Pew Research Center, 2013-02-13, rev. 2021-04-04 [cit. 2023-01-18]. Dostupné online. (angličtina) 
  270. CHRYSSIDES, George D; WILKINS, Margaret Z. Christians in the Twenty-First Century. [s.l.]: [s.n.], 2014. ISBN 978-1-317-54558-3. S. 9. (angličtina) 
  271. Catholic Church Statistics 2022 [online]. fides.org, 2022-10-21 [cit. 2023-01-18]. Dostupné online. (angličtina) 
  272. Pontifical Yearbook 2016 and the Annuarium Statisticum Ecclesiae 2014: dynamics of a Church in transformation [online]. press.vatican.va, 2016-03-05 [cit. 2023-01-16]. Dostupné online. (angličtina) 
  273. Catechism of the Catholic Church. 2. vyd. [s.l.]: Libreria Editrice Vaticana, 2019. Dostupné online. Kapitola Paragraph 889. (angličtina)  „Aby církev zachovala čistotu víry předané apoštoly, Kristus, který je Pravda, jí chtěl udělit podíl na své vlastní neomylnosti.“
  274. Second Vatican Council. „Chapter III, paragraph 25“. Lumen Gentium [online]. Svatý stolec, 2010-07-24, rev. 2014-09-06 [cit. 2023-01-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-08-30. (angličtina)  „ve světle Ducha svatého ... bděle odvrací všechny bludy, které ohrožují její stádo.“
  275. Catechism of the Catholic Church. 2. vyd. [s.l.]: Libreria Editrice Vaticana, 2019. Dostupné online. Kapitola Paragraphs 80–81. (angličtina) 
  276. PAVEL VI. Lumen Gentium, chapter 2, Paragraph 14 [online]. Svatý stolec, 1964-11-21, rev. 2008-03-09 [cit. 2023-01-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-08-30. (angličtina) 
  277. Catechism of the Catholic Church. 2. vyd. [s.l.]: Libreria Editrice Vaticana, 2019. Dostupné online. Kapitola Paragraphs 888–892. (angličtina) 
  278. Catechism of the Catholic Church. 2. vyd. [s.l.]: Libreria Editrice Vaticana, 2019. Dostupné online. Kapitola Paragraphs 85–88. (angličtina) 
  279. Schreck, s. 15–19.
  280. Schreck, s. 30.
  281. Marthaler, preface
  282. JAN PAVEL II. Laetamur Magnopere [online]. Svatý stolec, 1997, rev. 2015-03-14 [cit. 2023-01-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-03-14. (angličtina) 
  283. Catechism of the Catholic Church. 2. vyd. [s.l.]: Libreria Editrice Vaticana, 2019. Dostupné online. Kapitola Paragraphs 232–237, 252. (angličtina) 
  284. McGrath, s. 4–6.
  285. Catechism of the Catholic Church. 2. vyd. [s.l.]: Libreria Editrice Vaticana, 2019. Dostupné online. Kapitola Paragraph 595. (angličtina) 
  286. Kreeft, s. 71–72.
  287. Greek and Latin Traditions on Holy Spirit [online]. ewtn.com, 2004-09-03, rev. 2015-02-12 [cit. 2023-01-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2004-09-03. (angličtina) 
  288. Catechism of the Catholic Church. 2. vyd. [s.l.]: Libreria Editrice Vaticana, 2019. Dostupné online. Kapitola Paragraph 248. (angličtina) 
  289. Catechism of the Catholic Church. 2. vyd. [s.l.]: Libreria Editrice Vaticana, 2019. Dostupné online. Kapitola Paragraphs 245–248. (angličtina) 
  290. LEVADA, William Joseph. Responses to Some Questions Regarding Certain Aspects of the Doctrine of the Church (Rome: Congregation for the Doctrine of the Faith) [online]. Svatý stolec, 2007-06-29, rev. 2013-08-13 [cit. 2023-01-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-08-13. (angličtina) 
  291. PAVEL VI. Pastoral Constitution on the Church in the Modern World Gaudium et Spes § 45 [online]. Svatý stolec, 1965-12-07, rev. 2012-10-17 [cit. 2023-01-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-10-17. (angličtina) 
  292. PAVEL VI. Dogmatic Constitution on the Church Lumen Gentium [online]. Příprava vydání Felici, Pericle (ed.). Svatý stolec, 1964-11-21, rev. 2014-9-06 [cit. 2023-01-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-08-30. (angličtina) 
  293. PAVEL VI. Paragraph 2, second sentence: Dignitatis humanae [online]. Svatý stolec, 1965-12-07, rev. 2012-02-11 [cit. 2023-01-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-02-11. (angličtina) 
  294. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraph 811 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-19]. Dostupné online. (angličtina) 
  295. Kreeft, s. 98, citace: „Základním důvodem, proč být katolíkem, je historická skutečnost, že katolická církev byla založena Kristem, je Božím dílem, nikoli lidským výtvorem;... Jako Otec dal autoritu Kristu (J 5, 22 (Kral, ČEP); Mt 28, 18–20 (Kral, ČEP)), Kristus ji předal svým apoštolům (Lk 10, 16 (Kral, ČEP)) a ti ji předali nástupcům, které jmenovali biskupy.“ (viz také Kreeft, s. 980.) (anglicky)
  296. Barry, s. 46.
  297. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraph 880 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-19]. Dostupné online. (angličtina) 
  298. Schreck, s. 131.
  299. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraph 816 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-19]. Dostupné online. (angličtina)  „Dekret II. vatikánského koncilu o ekumenismu vysvětluje: ,Plnost prostředků spásy lze totiž získat pouze prostřednictvím Kristovy katolické církve, která je univerzálním nástrojem spásy. Věříme, že pouze apoštolskému kolegiu, jehož hlavou je Petr, svěřil náš Pán všechna dobra Nové smlouvy, aby na zemi vytvořil jediné Kristovo tělo, do něhož mají být plně začleněni všichni, kdo jakýmkoli způsobem patří k Božímu lidu.ʻ [Unitatis redintegratio 3 § 5.]“
  300. a b Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraph 608 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-19]. Dostupné online. (angličtina) 
  301. Kol 1, 18 (Kral, ČEP)
  302. Barry, s. 26.
  303. The paschal mystery in the sacraments of the church. Compendium of the Catechism of the Catholic Church [online]. Svatý stolec, 2005, rev. 2014-12-14 [cit. 2023-01-19]. Dostupné online. (angličtina) 
  304. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraphs 1021–1022, 1039, 1051 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-19]. Dostupné online. (angličtina)  „Poslední soud odhalí až do nejzazších důsledků dobro, které každý člověk během svého pozemského života vykonal nebo nevykonal.“
  305. Schreck, s. 397.
  306. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraphs 1038–1041 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-19]. Dostupné online. (angličtina) 
  307. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraphs 1023–1029, 1042–1050 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-19]. Dostupné online. (angličtina) 
  308. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraphs 1030–1032, 1054 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-19]. Dostupné online. (angličtina) 
  309. Saints' Prayers for Souls in Purgatory [online]. Ewtn.com, rev. 2010-10-28 [cit. 2023-01-19]. Dostupné online. (angličtina) 
  310. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraphs 1033–1037, 1057 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-19]. Dostupné online. (angličtina) 
  311. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraph 1058 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-19]. Dostupné online. (angličtina) 
  312. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraph 1037 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-19]. Dostupné online. (angličtina) 
  313. Křesťanská Bible, Lk 23, 39–43 (Kral, ČEP)
  314. Library: The Hope of Salvation for Infants Who Die Without Being Baptised [online]. Catholic Culture, 2007-01-19, rev. 2010-10-28 [cit. 2023-01-19]. Dostupné online. (angličtina) 
  315. a b Christ's Church Subsists in the Catholic Church [online]. ewtn.com, rev. 2015-08-27 [cit. 2023-01-19]. Dostupné online. (angličtina) 
  316. FANNING, William. Baptism. In: Herbermann, Charles (ed.). Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1913. Dostupné online. (angličtina) (Viz: „Nutnost křtu“ a „Náhražky svátosti“).
  317. WILSON, Douglas; FISCHER, Ty. Omnibus II: Church Fathers Through the Reformation. [s.l.]: Veritas Press, 2005. Dostupné online. ISBN 978-1-932168-44-0. S. 101. (angličtina)  „Slovo ,posvěcenýʻ (angl. ,hallowʻ) znamená ,svatýʻ v tom smyslu, že ,posvěcenýʻ je jen alternativní tvar slova ,svatýʻ (viz ,posvěť se jméno tvéʻ v modlitbě Páně).“
  318. DIEHL, Daniel; DONNELLY, Mark. Medieval Celebrations. [s.l.]: Stackpole Books, 2001. ISBN 978-0-8117-2866-9. S. 13. (angličtina) 
  319. BECCARI, Camillo. Beatification and Canonisation. In: The Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1907. Dostupné online. Svazek 2. (angličtina) „Beatifikace se v současné církevní disciplíně liší od kanonizace v tom, že první z nich znamená (1) místně omezené, nikoli univerzální povolení k uctívání, což je (2) pouhé povolení, a nikoli nařízení; zatímco kanonizace znamená univerzální nařízení.“
  320. CARROLL, Michael P. Catholic Cults and Devotions: A Psychological Inquiry. [s.l.]: McGill-Queen's University Press, 1989. Dostupné online. ISBN 978-0-7735-0693-0. S. 7. (angličtina) 
  321. Catholic Prayers, Novenas, Prayers of Jesus, Marian Prayers, Prayers of the Saints [online]. EWTN, 2015-04-04, rev. 2015-04-07 [cit. 2023-01-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-04-07. (angličtina) 
  322. a b Popular Devotions [online]. New Advent, 2015-04-04 [cit. 2023-01-19]. Dostupné online. (angličtina) 
  323. Pilgrimages [online]. New Advent, 2015-04-04 [cit. 2023-01-19]. Dostupné online. (angličtina) 
  324. KNIGHT, Christopher. Art Review: Images of ,Santosʻ: Fascinating Portrait of Catholic Devotion [online]. Los Angeles Times, 1994-09-15, rev. 2015-04-04 [cit. 2023-01-19]. Dostupné online. (angličtina) 
  325. Sacrosanctum Concilium, 13
  326. BENEDIKT XVI. Pope Benedict XVI. 1 January 2012 – Feast of Solemnity of the Blessed Virgin Mary [online]. Svatý stolec, 2012-01-01, rev. 2012-07-02 [cit. 2023-01-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-05-27. (angličtina) 
  327. a b Barry, s. 106.
  328. SCHAFF, Philip. The Creeds of Christendom. [s.l.]: [s.n.], 2009. ISBN 1-115-46834-0. S. 211. (angličtina) 
  329. People, Look East: The Dormition of Mary [online]. CNEWA, 2021-08-15 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  330. What do we mean by "the sleep of Mary“ or „the dormition of Mary“? [online]. Catholic Straight Answers, 2013-05-21 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  331. Schreck, s. 199–200.
  332. Barry, s. 122–123.
  333. Schreck, s. 368.
  334. BAEDEKER, Rob. World's most-visited religious destinations [online]. USA Today, 2007-10-21, rev. 2008-03-03 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  335. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraphs 1113–1114, 1117 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  336. Kreeft, s. 298–299.
  337. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraphs 1210–1211 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  338. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraph 1097 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  339. Sacraments. In: Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1913. Dostupné online. (angličtina)
  340. a b CoCC 291. Vatican.va. „K přijetí svatého přijímání musí být člověk plně začleněn do katolické církve a být ve stavu milosti, to znamená, že si není vědom toho, že je ve smrtelném hříchu. Každý, kdo si je vědom spáchání těžkého hříchu, musí před přistoupením k přijímání nejprve přijmout svátost smíření. Pro ty, kdo přistupují ke svatému přijímání, je také důležitý duch rozjímání a modlitby, dodržování postu předepsaného Církví a vhodné rozložení těla (gesta a oblečení) na znamení úcty ke Kristu.“
  341. a b Kreeft, s. 326.
  342. a b Kreeft, s. 331.
  343. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraphs 1400–1401 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  344. Principles and Norms on Ecumenism – 132 [online]. Svatý stolec, 2010-08-16, rev. 2016-02-12 [cit. 2023-01-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-08-16. (angličtina) 
  345. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraph 1400 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  346. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraph 1399 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  347. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraph 1275 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  348. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraph 1263 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  349. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraph 1267 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  350. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraph 1282 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  351. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraph 1250 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  352. LAZOWSKI, Philip. Understanding Your Neighbor's Faith: What Christians and Jews Should Know About Each Other. [s.l.]: KTAV Publishing House, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0-88125-811-0. S. 157. (angličtina) 
  353. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraph 1272 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  354. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraph 1256 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  355. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraph 1285 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  356. Canon 883. 1983 Code of Canon Law [online]. Intratext.com, 1983, rev. 2011-06-30 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  357. CCEO, Canon 695 [online]. Intratext.com, 1990, rev. 2011-06-30 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  358. Canon 891. 1983 Code of Canon Law [online]. Svatá stolec, 1983, rev. 2011-06-28 [cit. 2023-01-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-06-28. (angličtina) 
  359. a b Compendium of the CCC, 267 [online]. Svatá stolec, rev. 2011-06-30 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  360. Council of Florence: Bull of union with the Armenians [online]. Ewtn.com, rev. 2011-06-30 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  361. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraph 1310 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  362. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraphs 1322–1324 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  363. Catholic Activity: Preparing for First Holy Communion [online]. Catholicculture.org, rev. 2015-03-25 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  364. POHLE, Joseph. The Real Presence of Christ in the Eucharist. In: Herbermann, Charles (ed.). Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1913. Dostupné online. (angličtina)
  365. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraphs 1365–1372 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina)  „Protože je památkou Kristovy velikonoční oběti, je eucharistie také obětí, a proto kněz v textu obřadu mše svaté žádá přítomné shromáždění: ,Modlete se, bratři a sestry, aby se má i vaše oběť zalíbila Bohu, Otci všemohoucímuʻ. Obětní charakter eucharistie se projevuje v samotných slovech ustanovení: ,Toto je moje tělo, které se za vás vydává...ʻ a ,Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás...ʻ – srov. Lk 22, 19–20 (Kral, ČEP). V eucharistii nám (lidem) Kristus dává své tělo, které za nás vydal na kříži a svou krev, kterou ,Prolil za mnohé na odpuštění hříchůʻ – srov. Mt 26, 28 (Kral, ČEP).“
  366. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraphs 1392–1395 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  367. Compendium of the CCC, 296 [online]. Svatý stolec, 2011-06-30 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  368. Compendium of the CCC, 297 [online]. Svatý stolec, 2011-06-30 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  369. Compendium of the CCC, 302–303 [online]. Svatý stolec, 2011-06-30 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  370. Compendium of the CCC, 304–306 [online]. Svatý stolec, 2011-06-30 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  371. Compendium of the CCC, 309 [online]. Svatý stolec, 2011-06-30 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  372. Compendium of the CCC, 316 [online]. Svatý stolec, 2011-06-30 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  373. Compendium of the CCC, 319 [online]. Svatý stolec, 2011-06-30 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  374. TONER, Patrick. Extreme Unction. In: Herbermann, Charles (ed.). Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1913. Dostupné online. (angličtina)
  375. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraph 1534 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  376. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraph 1535 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  377. Canon 1008–1009. 1983 Code of Canon Law [online]. Svatý stolec, 2011-06-16, rev. 2016-02-12 [cit. 2023-01-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-03-02. (angličtina)  (Ve znění motu proprio Omnium in mentem z roku 2009.)
  378. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraph 1536 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  379. KEATING, Karl. What Catholics Really Believe: Setting the Record Straight: Chapter 46: Priestly Celibacy [online]. ewtn.com, 2015-08-27 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  380. NIEBUHR, Gustav. Bishop's Quiet Action Allows Priest Both Flock And Family [online]. The New York Times, 1997-02-16, rev. 2008-04-04 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  381. Canon 1031 [online]. Svatý stolec, 2008-02-21, rev. 2008-03-09 [cit. 2023-01-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-02-21. (angličtina) 
  382. Canon 1037 [online]. Svatý stolec, 2008-02-21, rev. 2008-03-09 [cit. 2023-01-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-02-18. (angličtina) 
  383. Committee on the Diaconate. „Frequently Asked Questions About Deacons“ [online]. United States Conference of Catholic Bishops, 2008-03-09 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  384. Canon 42, Catholic Church Canon Law [online]. intratext.com, 2008-03-09 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  385. Canon 375, Catholic Church Canon Law [online]. Svatý stolec, 2008-02-19, rev. 2008-03-09 [cit. 2023-01-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-02-19. (angličtina) 
  386. Barry, s. 114.
  387. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraphs 1601, 1614 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina)  „Manželská smlouva, kterou mezi sebou muž a žena uzavírají partnerství na celý život, je svou povahou zaměřena na dobro manželů a na plození a výchovu potomstva; tuto smlouvu mezi pokřtěnými osobami povýšil Kristus Pán na důstojnost svátosti.“
  388. a b GANTLEY, Mark J. Petrine or Pauline Privilege [online]. EWTN Global Catholic Network, 2004-09-03, rev. 2014-11-15 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  389. a b Canon 1141–1143. 1983 Code of Canon Law [online]. Catholicdoors.com [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  390. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraph 1631 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  391. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraph 1629 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  392. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraphs 1200–1209 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  393. CCEO, Canon 28 § 1 [online]. Svatý stolec, 1990, rev. 2011-06-04 [cit. 2023-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-06-04. (angličtina)  Výňatek: „Ritus est patrimonium liturgicum, theologicum, spirituale et disciplinare cultura ac rerum adiunctis historiae populorum distinctum, quod modo fidei vivendae uniuscuiusque Ecclesiae sui iuris proprio exprimitur.“ (Obřad je liturgické, teologické, duchovní a disciplinární dědictví, odlišené kulturou národů a historickými okolnostmi, které nachází výraz ve vlastním způsobu prožívání víry každé církve sui iuris).
  394. Catechism of the Catholic Church – IntraText – 1362–1364 [online]. Svatý stolec, rev. 2015-01-01 [cit. 2023-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-01-01. (angličtina) 
  395. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraph 1367 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  396. DOBSZAY, Laszlo. Restoration and Organic Development of the Roman Rite. New York: T&T Clark International, 2010. Dostupné online. ISBN 978-0-567-03385-7. S. 3–5. (angličtina) 
  397. BENEDIKT XVI. Letter of Pope Benedict XVI to bishops [online]. Svatý stolec, 2007-07-07, rev. 2010-09-29 [cit. 2023-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-09-29. (angličtina)  „Poslední verze Missale Romanum před koncilem, která byla vydána z pověření papeže Jana XXIII. v roce 1962 a byla používána během koncilu, se nyní bude moci používat jako Forma extraordinaria liturgického slavení. [...] Pokud jde o používání Misálu z roku 1962 jako forma extraordinaria mešní liturgie, rád bych upozornil na skutečnost, že tento misál nebyl nikdy právně zrušen, a proto byl v zásadě vždy povolen.“ – Benedikt XVI.
  398. Instruction on the application of the Apostolic Letter Summorum Pontificum of His Holiness Pope Benedict XVI given Motu Proprio [online]. Svatý stolec, 2016-02-12, rev. 2016-02-23 [cit. 2023-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-02-23. (angličtina) 
  399. BBC Religions: What is the Tridentine Mass? [online]. bbc.co.uk, 2009-06-23, rev. 2015-03-27 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  400. BENEDIKT XVI. Summorum Pontificum [online]. Svatý stolec, 2007-07-07, rev. 2015-01-01 [cit. 2023-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-01-01. (angličtina) 
  401. BENEDIKT XVI. Anglicanorum Coetibus: Providing for Personal Ordinariates for Anglicans Entering into Full Communion with the Catholic Church. Apostolic Constitution of Pope Benedict XVI [online]. Svatý stolec, 2009-11-04, rev. 2011-07-031 [cit. 2023-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-10-27. (angličtina) 
  402. Latest News – Personal Ordinariate of Our Lady of Walsingham [online]. ordinariate.org.uk, rev. 2016-02-12 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  403. News Headlines [online]. catholicculture.org [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  404. Mozarabic Rite [online]. New Advent, rev. 2015-03-29 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  405. Western Catholic Liturgics/Early Western Liturgics [online]. Liturgica.com, 2015-03-29, rev. 2015-05-21 [cit. 2023-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-05-21. (angličtina) 
  406. Quo primum [online]. New Advent, rev. 2015-03-29 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  407. FORTESCUE, Adrian. Eastern Churches. In: Herbermann, Charles (ed.). Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1913. Dostupné online. (angličtina) Viz „Východní katolické církve“; část: „Definice katolíka východního obřadu je: Křesťan východních katolických církví v jednotě s papežem: tj. katolík, který nepatří k římskému, ale k východnímu obřadu. Od ostatních východních křesťanů se liší tím, že jsou ve společenství s Římem, a od latiníků tím, že má jiný obřad.“
  408. CCEO, Canon 40 [online]. Intratext.com, 1990 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  409. The Blackwell Dictionary of Eastern Christianity. Příprava vydání Parry, Ken; David Melling; et al., (eds.). Malden, MA: Blackwell Publishing, 1999. ISBN 978-0-631-23203-2. S. 357–385. (angličtina) 
  410. Eastern Rite Catholicism (PDF) [online]. Catholic Conference of Kentucky, rev. 2015-04-04 [cit. 2023-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-04-10. (angličtina) 
  411. DELANY, Joseph. Corporal and Spiritual Works of Mercy. In: Herbermann, Charles (ed.). Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1913. Dostupné online. (angličtina)
  412. Compendium of the CCC, 388 [online]. Svatý stolec, rev. 2011-06-30 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  413. Canon 222 § 2. 1983 Code of Canon Law [online]. Svatý stolec, 2016-02-12, rev. 2016-03-03 [cit. 2023-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-03-03. (angličtina) 
  414. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraphs 2337, 2349 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina)  „,Lidé by měli pěstovat [cudnost] způsobem, který odpovídá jejich životnímu stavu. Někteří vyznávají panenství nebo zasvěcený celibát, který jim umožňuje odevzdat se pozoruhodným způsobem pouze Bohu s nerozděleným srdcem. Jiní žijí způsobem, který je všem předepsán mravním zákonem, ať už jsou ženatí, nebo svobodní.ʻ (CDF, Persona humana 11.) Ženatí jsou povoláni žít v manželské čistotě, jiní praktikují čistotu v celibátu: ,Existují tři formy ctnosti čistoty: první je ctnost manželů, druhá vdov a třetí panen. Žádnou z nich nechválíme na úkor ostatních. ... To je to, co tvoří bohatství kázně církve.ʻ (Sv. Ambrož, De viduis 4,23:PL 16,255A.)“
  415. YARDLEY, Jim; GOODSTEIN, Laurie. Pope Francis, in Sweeping Encyclical, Calls for Swift Action on Climate Change [online]. The New York Times, 2015-06-18 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  416. VALLELY, Paul. The Pope's Ecological Vow [online]. The New York Times, 2015-06-28, rev. 2015-06-29 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  417. Catholic hospitals comprise one quarter of world's healthcare, council reports [online]. Catholic News Agency, 2010-02-10, rev. 2012-08-17 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  418. Catholic Education (PDF) [online]. [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  419. Laudato Si. Vermont Catholic. 2016–2017, zima, roč. 8, čís. 4, s. 73. Dostupné online. (angličtina) 
  420. GARDNER, Roy; LAWTON, Denis; CAIRNS, Jo. Faith Schools. [s.l.]: Routledge, 2005. ISBN 978-0-415-33526-3. S. 148. (angličtina) 
  421. a b ZIEGLERA, J. J. Nuns Worldwide [online]. Catholic World Report, 2012-05-12 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  422. Vocations Online Internet Directory of Women's Religious Communities [online]. Joliet Diocese Vocation Office, 2010 [cit. 2023-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-09-10. (angličtina) 
  423. Press Release – The Nobel Peace Prize 1979 [online]. Nobelprize.org, 1979-10-27, rev. 2010-10-28 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  424. Press Release – Nobel Peace Prize 1996 [online]. Nobelprize.org, 1996-10-11, rev. 2010-10-28 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  425. International Catholic Peacebuilding Organisations (directory) [online]. Notre Dame, IN: Catholic Peacebuilding Network, 2015, rev. 2015-04-03 [cit. 2023-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-04-03. (angličtina) 
  426. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraph 2332 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  427. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraphs 2348–2350 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  428. Church teaching about contraception [online]. Roman Catholic Diocese of Helena, 2014-12-19 [cit. 2023-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-19. (angličtina) 
  429. PAVEL VI. Humanae Vitae [online]. Svatý stolec, 1968-07-25, rev. 2011-03-03 [cit. 2023-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-03-03. (angličtina) 
  430. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraphs 2364–2372 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-20]. Dostupné online. (angličtina) 
  431. A Big Heart Open to God: An interview with Pope Francis [online]. americamagazine.org, 2013-09-30, rev. 2021-02-16 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  432. Pope Says Church Is ,Obsessedʻ With Gays, Abortion and Birth Control [online]. The New York Times, 2013-09-20 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  433. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraph 1640 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  434. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraphs 1625–1632 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  435. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraphs 2384–2386 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  436. SOULE, W. Becket. Preserving the Sanctity of Marriage (PDF) [online]. Knights of Columbus, 2009, rev. 2014-01-06 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  437. New Marriage and Divorce Statistics Released [online]. Barna Group, 2008, rev. 2014-12-19 [cit. 2023-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-10-24. (angličtina) 
  438. Divorces rising in Catholic Europe [online]. Los Angeles Times, 2006-05-24 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  439. PAVEL VI. Humanae vitae [online]. Svatý stolec, 1968, rev. 2008-02-02 [cit. 2023-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-03-03. (angličtina) 
  440. Bokenkotter 2004, s. 27, 154, 493–494.
  441. Shrnutí a převyprávění této debaty je k dispozici v knize Roderick Hindery: „Vývoj svobody jako katolicity v katolické etice“ – Anxiety, Guilt, and Freedom. Příprava vydání Benjamin Hubbard a Brad Starr (ed.). [s.l.]: UPA, 1990. (angličtina) 
  442. Ten Commandments for Church Reform [online]. Front Page, rev. 2022-11-08 [cit. 2023-01-22]. Dostupné online. (angličtina) 
  443. A Matter of Conscience: Catholics on Contraception (PDF) [online]. Catholics for a Choice, 1998, rev. 2006-10-01 [cit. 2023-01-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-10-11. (angličtina) 
  444. Largest Religious Groups in the USA [online]. adherents.com, rev. 2005-11-13 [cit. 2023-01-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 1999-05-08. (angličtina) 
  445. CHANDRA, A; MARTINEZ, G. M; MOSHER, W. D; ABMA, J. C; JONES, J. Fertility, Family Planning, and Reproductive Health of U.S. Women: Data From the 2002 National Survey of Family Growth (PDF). Vital and Health Statistics. National Center for Health Statistics, 2005, roč. 23, čís. 25, s. viz tabulka 56. Dostupné online. 
  446. Pope speaks out on condoms [online]. The Catholic Leader. CNS, 2009-03-29, rev. 2017-03-27 [cit. 2023-01-22]. Dostupné online. (angličtina)  „Prohlášení papeže Benedikta XVI., že distribuce kondomů pouze zvyšuje problém AIDS, je posledním a jedním z nejsilnějších prohlášení v doutnající debatě uvnitř církve... byl dotázán, zda přístup církve k prevenci AIDS – který se zaměřuje především na sexuální odpovědnost a odmítá kampaně s kondomy – není nerealistický a neúčinný... Papež se nepustil do konkrétní otázky, zda je za určitých okolností používání kondomů v rámci prevence AIDS morálně dovolené či nedovolené, což je otázka, kterou vatikánští teologové stále zkoumají.“
  447. Pope Benedict XVI Declares Embryos Developed For In Vitro Fertilisation Have Right To Life [online]. Medical News Today, 2008-12-29 [cit. 2023-01-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-12-29. (angličtina) 
  448. ALLEN, John L. The Future Church: How Ten Trends are Revolutionising the Catholic Church. [s.l.]: [s.n.] S. 223. (angličtina) 
  449. USCCB Committee on Pro-Life Activities. Respect for Unborn Human Life: The Church's Constant Teaching [online]. United States Conference of Catholic Bishops, rev. 2021-10-14 [cit. 2023-01-22]. Dostupné online. (angličtina) 
  450. Pontifical Academy for Life Statement: Moral Reflections on Vaccines Prepared from Cells Derived from Aborted Human Foetuses. The Linacre Quarterly. 2019-05-01, roč. 86, čís. 2–3, s. 182–187. Doi:10.1177/0024363919855896. PMC 6699053. PMID 32431408.. Dostupné online. ISSN 0024-3639. (angličtina) 
  451. a b c Note on the morality of using some anti-Covid-19 vaccines (21 December 2020) [online]. Svatý stolec, Dikasterium pro nauku víry, 2022-12-21, rev. 2021-06-23 [cit. 2023-01-23]. Dostupné online. (angličtina) 
  452. a b Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraphs 2357–2359 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  453. "Full transcript of Pope's in-flight press remarks released [online]. Catholic News Agency, 2013-08-05, rev. 2013-10-12 [cit. 2023-01-23]. Dostupné online. (angličtina) 
  454. Pope on gays: A shift in tone, not substance [online]. CNN, 2013-07-29 [cit. 2023-01-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-04-23. (angličtina) 
  455. Catechism of the Catholic Church (2nd ed.). Paragraphs 1601–1605 [online]. Svatý stolec, 2019 [cit. 2023-01-21]. Dostupné online. (angličtina) 
  456. Zdroje týkající se odporu vůči postoji církve k homosexualitě:
    • KURUVILLA, Carol. Pope Benedict denounces gay marriage during his annual Christmas message [online]. NY Daily News. New York, 2012-12-23 [cit. 2023-01-23]. Dostupné online. (angličtina) 
    • Catholic Group Provokes Debate on Homosexuals [online]. The New York Times, 1982-09-26, rev. 2010-05-04 [cit. 2023-01-23]. Dostupné online. (angličtina) 
    • ZOLL, Rachel. Abuse scandal leads to church debate on homosexuality [online]. Boulder Daily Camera, 2002-05-25, rev. 2004-01-05 [cit. 2023-01-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2004-01-05. (angličtina) 
    • WYD site limits gay debate [online]. Star Observer, 2008-07-08, rev. 2011-12-05 [cit. 2023-01-23]. Dostupné online. (angličtina) 
  457. Europe – Catholic nuns and monks decline [online]. BBC News, 2008-02-05, rev. 2013-03-12 [cit. 2023-01-23]. Dostupné online. (angličtina) 
  458. SACK, Kevin. Nuns, a 'Dying Breed,' Fade From Leadership Roles at Catholic Hospitals [online]. The New York Times, 2011-08-20 [cit. 2023-01-23]. Dostupné online. (angličtina) 
  459. JAN PAVEL II. Apostolic Letter Ordinatio Sacerdotalis of John Paul II to the Bishops of the Catholic Church on Reserving Priestly Ordination to Men Alone [online]. Svatý stolec, 1994, rev. 2015-03-25 [cit. 2023-01-23]. Dostupné online. (angličtina) 
  460. Canon 1379. 1983 Code of Canon Law [online]. 1983, rev. 2012-08-20 [cit. 2023-01-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-10-20. (angličtina) 
  461. Ordinations: Response Regarding Excommunication Decree [online]. Roman Catholic Womenpriests-USA, Inc, 2011, rev. 2019-02-01 [cit. 2023-01-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-02-01. (angličtina) 
  462. Vatican decrees excommunication for participation in 'ordination' of women [online]. Catholic News Agency, 2008-05-29, rev. 2011-06-06 [cit. 2023-01-23]. Dostupné online. (angličtina) 
  463. WILLEY, David. Vatican 'speeds up' abuse cases [online]. BBC News, 2010-07-15, rev. 2010-10-28 [cit. 2023-01-23]. Dostupné online. (angličtina) 
  464. Comunicato della Sala Stampa: Istituzione della Pontificia Commissione per la Tutela dei Minori [Establishment of the Pontifical Commission for the Protection of Minors] [online]. Svatý stolec, 2014-03-22, rev. 2014-03-30 [cit. 2023-01-23]. B0199/00444. Dostupné online. (italština) 

Literatura editovat

  • ASCI, Donald P. (2002) The Conjugal Act as Personal Act. A Study of the Catholic Concept of the Conjugal Act in the Light of Christian anthropology, San Francisco: Ignatius Press. ISBN 0-89870-844-3.
  • AYER, Joseph Cullen. A Source Book for Ancient Church History. [s.l.]: Mundus Publishing, 1941. ISBN 978-1-84830-134-4. (anglicky) 
  • Canon 42 [online]. Vatican [cit. 2008-03-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 February 2008. (anglicky) 
  • Catechism of the Catholic Church [online]. Libreria Editrice Vaticana, 1994 [cit. 2011-05-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 February 2012. (anglicky) 
  • BARRY, John F (2001). One Faith, One Lord: A Study of Basic Catholic Belief. Gerard F. Baumbach, Ed.D. ISBN 0-8215-2207-8.
  • BAUER, Susan Wise (2010). The History of Medieval World: From the Conversion of Constantine to the First Crusade. Norton. ISBN 978-0-393-05975-5.
  • BAUMGARTNER, Frederic J. (2003). Behind Locked Doors: A History of the Papal Elections. Palgrave Macmillan. ISBN 0-312-29463-8.
  • BETHELL, Leslie (1984). The Cambridge History of Latin America. Cambridge University Press. ISBN 0-521-23225-2.
  • BOKENKOTTER, Thomas. A Concise History of the Catholic Church. [s.l.]: Doubleday, 2004. ISBN 0-385-50584-1. (anglicky) 
  • BUNSON, Matthew (2008). Our Sunday Visitor's Catholic Almanac. Our Sunday Visitor Publishing. ISBN 1-59276-441-X.
  • BRUNI, Frank; BURKETT, Elinor (2002). A Gospel of Shame: Children, Sexual Abuse and the Catholic Church. Harper Perennial. p. 336. ISBN 978-0-06-052232-2.
  • CHADWICK, Owen (1995). A History of Christianity. Barnes & Noble. ISBN 0-7607-7332-7.
  • CLARKE, Graeme (2005), "Third-Century Christianity", in Bowman, Alan K., Peter Garnsey and Averil Cameron. The Cambridge Ancient History 2nd ed., volume 12: The Crisis of Empire, A.D. 193–337, Cambridge University Press, pp. 589–671, ISBN 978-0-521-30199-2.
  • COLLINGE, William J. Historical dictionary of Catholicism (1997) online free
  • COLLINS, Michael; PRICE, Mathew A. (1999). The Story of Christianity. Dorling Kindersley. ISBN 0-7513-0467-0.
  • CORIDEN, James A; GREEN, Thomas J; HEINTSCHEL, Donald E. (1985). The Code of Canon Law: A Text and Commentary, Study Edition. Paulist Press. ISBN 978-0-8091-2837-2.
  • DAVIDSON, Ivor (2005). The Birth of the Church. Monarch. ISBN 1-85424-658-5.
  • DELLA ROCCA, Fernando. Manual of Canon Law. [s.l.]: Bruce Pub. Co, 1 January 1959. (anglicky) 
  • DERRICK, Christopher (1967). Trimming the Ark: Catholic Attitudes and the Cult of Change. New York: P.J. Kennedy & Sons. ISBN 978-0-09-096850-3.
  • DUFFY, Eamon (1997). Saints and Sinners, a History of the Popes. Yale University Press. ISBN 0-300-07332-1.
  • DUSSEL, Enrique (1981). A History of the Church in Latin America. Wm. B. Eerdmans. ISBN 0-8028-2131-6.
  • FAHLBUSCH, Erwin (2007). The Encyclopedia of Christianity. Wm. B. Eerdmans. ISBN 0-8028-2415-3.
  • FROEHLE, Bryan; GAUTIER, Mary (2003). Global Catholicism, Portrait of a World Church. Orbis books; Center for Applied Research in the Apostolate, Georgetown University. ISBN 1-57075-375-X.
  • Gale Group. (2002) New Catholic Encyclopedia, 15 vol, with annual supplements; highly detailed coverage
  • HASTINGS, Adrian (2004). The Church in Africa 1450–1950. Oxford University Press. ISBN 0-19-826399-6.
  • HERRING, George (2006). An Introduction to the History of Christianity. Continuum International. ISBN 0-8264-6737-7.
  • KOSCHORKE, Klaus; LUDWIG, Frieder; DELGADO, Mariano (2007). A History of Christianity in Asia, Africa, and Latin America, 1450–1990. Wm B Eerdmans Publishing Co. ISBN 978-0-8028-2889-7.
  • Kreeft, Peter (2001). Catholic Christianity. Ignatius Press. ISBN 0-89870-798-6.
  • LATOURETTE, Kenneth Scott. Christianity in a Revolutionary Age: A History of Christianity in the 19th and 20th centuries (5 vol. 1969); detailed coverage of Catholicism in every major country
  • LEHNER, Ulrich L. (2016) The Catholic Enlightenment. The Forgotten History of a Global Movement ISBN 978-0-19-023291-7
  • LEITH, John (1963). Creeds of the Churches. Aldine Publishing Co. ISBN 0-664-24057-7.
  • MacCULLOCH, Diarmaid (2010). Christianity: The First Three Thousand Years. Viking. ISBN 978-0-670-02126-0. originally published 2009 by Allen Lane, as A History of Christianity
  • MacCULLOCH, Diarmaid (2003). The Reformation. Viking. ISBN 0-670-03296-4.
  • MacMULLEN, Ramsay (1984), Christianising the Roman Empire: (A.D. 100–400). New Haven, CT: Yale University Press, ISBN 978-0-585-38120-6
  • MARTHALER, Berard (1994). Introducing the Catechism of the Catholic Church, Traditional Themes and Contemporary Issues. Paulist Press. ISBN 0-8091-3495-0.
  • McBRIEN, Richard a Harold Attridge, eds. (1995) The HarperCollins Encyclopedia of Catholicism. HarperCollins. ISBN 978-0-06-065338-5.
  • McMANNERS, John, ed. The Oxford Illustrated History of Christianity. (Oxford University Press 1990). ISBN 0-19-822928-3.
  • NORMAN, Edward (2007). The Roman Catholic Church, An Illustrated History. University of California Press. ISBN 978-0-520-25251-6.
  • O'COLLINS, Gerald; FARRUGIA, Maria (2003). Catholicism: The Story of Catholic Christianity Oxford University Press. ISBN 978-0-19-925995-3.
  • PAVLÍČEK, Tomáš W.: Výchova kněží v Čechách a jejich role v náboženské kultuře (1948-1914). Praha : Academia, 2017, ISBN 978-80-200-2771-9
  • PERREAU-SAUSSINE, Emile (2012). Catholicism and Democracy: An Essay in the History of Political Thought. ISBN 978-0-691-15394-0.
  • PHAYER, Michael (2000). The Catholic Church and the Holocaust, 1930–1965. Indiana University Press. ISBN 0-253-33725-9.
  • POLLARD, John Francis (2005). Money and the Rise of the Modern Papacy, 1850–1950. Cambridge University Press. ISBN 978-0-521-81204-7.
  • RHODES, Anthony (1973). The Vatican in the Age of the Dictators (1922–1945). Holt, Rinehart and Winston. ISBN 0-03-007736-2.
  • RILEY-SMITH, Jonathan (1997). The First Crusaders. Cambridge University Press. ISBN 978-0-511-00308-0.
  • SCHRECK, Alan (1999). The Essential Catholic Catechism.Servant Publications. ISBN 1-56955-128-6.
  • SCHWALLER, John Frederick. (2011) The history of the Catholic Church in Latin America: from conquest to revolution and beyond (NYU Press)
  • SMITH, Janet, ed. (1993) Why "Humanae Vitae" Was Right, San Francisco: Ignatius Press.
  • SMITH, Janet (1991) "Humanae Vitae", a Generation Later, Washington, DC: Catholic University of America Press,
  • STEWART, Cynthia (2008) The Catholic Church: A Brief Popular History 337 pages
  • TAUSCH, Arno, Global Catholicism in the Age of Mass Migration and the Rise of Populism: Comparative Analyses, Based on Recent World Values Survey and European Social Survey Data (24 November 2016). Available at https://mpra.ub.uni-muenchen.de/75243/1/MPRA_paper_75243.pdf IDEAS/RePEc, University of Connecticut
  • TAUSCH, Arno, The Effects of 'Nostra Aetate:' Comparative Analyses of Catholic Antisemitism More Than Five Decades after the Second Vatican Council (8 January 2018). Available at or DOI:10.2139/ssrn.3098079
  • TAUSCH, Arno, Are Practicing Catholics More Tolerant of Other Religions than the Rest of the World? Comparative Analyses Based on World Values Survey Data (21 November 2017). Available at or DOI:10.2139/ssrn.3075315
  • Vatican, Central Statistics Office (2007). Annuario Pontificio (Pontifical Yearbook). Libreria Editrice Vaticana. ISBN 978-88-209-7908-9.
  • VIDMAR, John (2005). The Catholic Church Through the Ages. Paulist Press. ISBN 0-8091-4234-1.
  • WILKEN, Robert (2004). "Christianity". in Hitchcock, Susan Tyler; Esposito, John. Geography of Religion. National Geographic Society. ISBN 0-7922-7317-6.
  • WOODS, Thomas Jr. How the Catholic Church Built Western civilization. [s.l.]: Regnery Publishing, Inc., 2005. ISBN 0-89526-038-7. (anglicky) 

Související články editovat

Externí odkazy editovat