Pozdní antika

Pozdní antika je pojem užívaný historiky k popisu doby přechodu od starověku ke středověku, ovšem jen v kontinentální Evropě, středomoří a na Blízkém východě. V anglojazyčném světě pojem zpopularizoval Peter Brown ve svém díle Svět pozdní antiky (The World of Late Antiquity) z roku 1971. Přesné vymezení období je ale stále předmětem diskusí.[1] Brown navrhuje vymezení 3.8. století. Za počátek období bývá považována takzvaná krize třetího století, která vedla k oslabení moci a kulturotvorného vlivu starověkého Říma. Určení konce období už bývá spornější. Za mezník je označován začátek muslimské (arabské) expanze v 7. století, arabské dobytí Sasánovské říše (651), období vlády Herakleiovců v Byzantské říši (610-711) nebo vznik Umajovského (tedy druhého) chalífátu roku 661. Navazujícím pojmem by měl být raný středověk.

Kupole chrámu Hagia Sofia v Konstantinopoli

Klíčovými událostmi pozdní antiky jsou nástup Diokleciána na římský trůn znamenající konec krize třetího století, rozdělení Římské říše na západní a východní část (později zvanou Byzantská říše), s postupně rostoucími rozdíly v kultuře obou celků, zejména po založení Konstantinopole v 5. století, nahrazení perské Parthské říše říší Sasánovskou, která pak vedla s Římem sérii válek, vyhlášení křesťanství za státní římské náboženství a postupné vítězství nicejské verze tohoto náboženství a porážka ariánství (viz první nikajský koncil)[2], rostoucí role Kavkazu (Velká Arménie, Ibérské království), migrace Germánů, Hunů a Slovanů do Evropy, která narušila římskou nadvládu, mj. vytvořením tzv. barbarských států[3], útoky Germánů na Řím (zejm. vyplenění Říma Vizigóty roku 410 a Vandaly v roce 455), pád Západořímské říše, s významnou symbolickou rolí roku 476 (nástup prvního Germána, Odoakera, na římský trůn), postupné mísení antických, germánských a křesťanských tradic, které položilo kulturní základ středověké Evropy, dočasný vliv Byzance na západě v 6. století, zejm. za císaře Justiniána I., první morové epidemie, arabské dobytí Persie a tudíž pád Sasánovské říše a vytvoření prvního (rašídského) chalífátu (632), který Byzanci trvale odebral dvě třetiny území.

K diskutovaným otázkám tématu pozdní antiky, krom samotného vymezení pojmu, patří, zda éra znamenala kulturní úpadek či nikoli, jaký byl vztah antiky a křesťanství (vytlačení, pohlcení, prolnutí, interakce?) či jakými mechanismy se politicko-vojenská moc Říma transformovala v „duchovní moc Říma“, neboli jak je možné, že vliv římských papežů přežil pád Římské říše.

ReferenceEditovat

  1. Roman History: Late Antiquity. Oxford Bibliographies.com [online]. [cit. 2020-06-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Pozdní antika: Proměna říše, trvání kultury. www.fhs.cuni.cz [online]. [cit. 2020-06-16]. Dostupné online. 
  3. BENEŠ, Zdeněk. Období pozdní antiky a migrace barbarských skupin v Evropě [online]. Encyklopedie Migrace, 2017-06-29 [cit. 2020-06-16]. Dostupné online. (česky) 

LiteraturaEditovat

  • Peter Brown, The World of Late Antiquity: from Marcus Aurelius to Muhammad (AD 150–750), Thames and Hudson, 1989, ISBN 0-393-95803-5
  • Averil Cameron, The Later Roman Empire: AD 284–430, Harvard University Press, 1993, ISBN 0-674-51194-8
  • Averil Cameron, The Mediterranean World in Late Antiquity AD 395–700, Routledge, 2011, ISBN 0-415-01421-2
  • Gilian Clark, Late Antiquity: A Very Short Introduction, Oxford University Press, 2011, ISBN 978-0-19-954620-6
  • Bertrand Lançon, Rome in Late Antiquity: AD 313–604, Routledge, 2001.
  • Ramsay MacMullen, Christianizing the Roman Empire A.D. 100–400, Yale University Press, 1984.