Rytířský řád

Pojmem rytířský řád se obvykle rozumí náboženská (polo)vojenská společnost (organizace), zpravidla se odvolávající na křesťanské a rytířské hodnoty a tradice, nebo záslužné vyznamenání udělované někým někomu.

Historická rekonstrukce příslušníka Řádu dobřínských rytířů, působící během 13. století v Prusku

První rytířské vojenské řády (latinsky militaris ordo) vznikaly koncem 11. a během 12. století zejména v souvislosti s křížovými výpravami do Svaté země. Původně malé ozbrojené milice se rozrostly do vojenských organizací evropského rozsahu a staly se podstatnou vojenskou silou křižáckých státečků v Levantě, které v důsledku kruciát ve východním Středomoří vznikly, a s jejichž pomocí mohly ve východním Středomoří odolávat tlaku svých okolních mocnějších muslimských sousedů. Od vrcholného a především pozdního středověku pak začaly v Evropě vznikat rytířské řády světské a záslužné.

Řády založené křižáky v Palestině byly spravované v podobě řeholních organizací tvořených zejména novou třídou rytířů-mnichů v rámci katolické církve. Jejich původní myšlenkou byla sice péče o trpící (nemocné) poutníky do Jeruzaléma a dalších svatých míst, postupně však vstupovala do popředí jejich ozbrojená ochrana a posléze i obrana a šíření křesťanství (v heraldických znacích těchto řádů proto vždy vystupoval kříž) mezi nevěřící, v tomto případě obrana křižáckých držav před islámem. Členové řádů tak spojovali tradiční mnišské sliby jako chudoba, čistota (cudnost), poslušnost, s povinností boje proti nevěřícím, tj. pohanům.

Časem však jejich role jako vojenské síly proti „pohanům“ (muslimským Arabům, nechristianizovaným Baltům a dalším) a šíření křesťanství ustoupilo do pozadí, řády se zaměřily na udržování a správu obrovského majetku a bankovnictví. K majetku, který získaly, náleželo i nákladné vydržování hradů a jejich posádek. To vedlo ke konfliktům jak se Svatým stolcem, tak i se světskými panovníky, v některých případech pak k zabavení jejich majetku a rozpuštění řádu (viz Řád templářů). Vzhledem k tomu, že původní nadšení z křížových výprav opadlo, byly vyhlídky na další velká tažení v nedohlednu, ani nové řády už zpravidla nedosáhly úspěchů svých vzorů, některé byly pro nadbytečnost či ztrátu původního poslání rozpuštěny nebo sloučeny s jinými.

Činnost řádů, které se dochovaly do dnešní doby, je výlučně dobročinného charakteru, i když jejich vnitřní struktura často připomíná tradice středověku. V 18., 19. a 20. století vzniklo také mnoho řádů, které se odvolávaly na tradici středověkých církevních řádů. Většinou se jednalo o imitace či nové větve svobodného zednářství.[1] Často se vyskytují i řády samozvané nebo zcela podvodné, např. novodobý Suverénní řád sv. Stanislava[2] nebo Řád sv. Agáty z Paterna,[3][4], jejichž smyslem bývá obohacení jejich zakladatelů. Mezinárodně uznávané jsou v současnosti ty řády, které se nachází v Registru rytířských řádů.

HistorieEditovat

 
Řád templářů: bratr rytíř v civilu (vlevo), ve zbroji (uprostřed) a řádový kaplan (vpravo)

Dobytí Jeruzaléma v roce 1099 účastníky první křížové výpravou neznamenalo ještě definitivní zlomení muslimské moci v Palestině. Některé města v oblasti ještě stále zůstávala v rukou lokálních muslimských vládců (Týr padl do křižáckých rukou v roce 1124, Aškalón až v roce 1153). Do Palestiny osvobozené od muslimské nadvlády mohly znovu proudit křesťanští poutníci z Evropy, aniž by byli vystavováni předešlé seldžucké perzekuci, nyní však na svých cestách museli běžně potýkat s hrozbou přepadení muslimských lupičů, nebo i velkým nájezdům. Nově ustanovenému a nezabezpečenému Jeruzalémskému království nezbylo dostatek bojeschopných sil, neboť mnoho účastníků první výpravy dosáhlo již svého cíle, jakým bylo dobytí Jeruzaléma, popřípadě se již usadilo, získalo pozemky v novém království nebo se s nabytou kořistí vracelo do Evropy. S tím se křižácké státy potýkaly v podstatě po celou dobu své existence, kdy mnohdy muselo čelit několikanásobné početní převaze nepřátel. Byla to v podstatě neschopnost a nejednotnost okolních muslimů, které prodlužovaly životnost franckých států.

Bezprostřední příčinou vzniku řádů mohlo být napadení 700 poutníků na cestě z Jeruzaléma, kdy bylo na 300 z nich zabito a 60 zajato muslimskými útočníky právě z výše zmíněných měst Týru a Aškalónu. V roce 1120 jeruzalémský král Balduin II. potvrdil výsady organizaci provozující v Jeruzalémě špitál, známé jako johanité, rozšiřující její dosavadní špitální činnost navíc o vojenskou úlohu a přeměňující ji na řád rytířský a vojenský. O rok později totéž v souvislosti s ochranou poutníků učinil u družiny franckých rytířů ubytovaných jižně od paláce nedaleko dnešní mešity al-Aksá, známé poté jako templáři. Společným znakem těchto rytířů byly bílé pláště, později doplněné o typické červené kříže prvních křižáků.

Nový typ církevní organizace kombinující dosud neslučitelné prvky, ideály křesťanského života a mnišství kombinující s vojenstvím a válkou, zprvu budil na evropských dvorech rozporuplné reakce, ale díky nadšení z cest do Svaté země a ideálům křížových tažení zaznamenal v té době nevídaný úspěch a oblibu, a to navzdory životu bez majetku a v odříkání, které byly toho nedílnou součástí. Členům byla slibována jistota spasení, pokud podlehnou mučednickou smrtí v boji s nevěřícími. Do řádů vstupovali nejen prostí křižáci a příslušníci nižší šlechty, ale i vysoká šlechta, zpravidla neprvorození synové mající pramalé vyhlídky na dědictví, výjimkou nebyli ani bohatí mecenáši. I taková nepřímá podpora mohla znamenat odčinění hříchů. Dosažení věčného života mělo být podpořeno i tím, že zesnulí členové a v některých případech i podporovatelé byly pochováni na řádovém hřbitově. Templáři navíc v rámci svých domů rozvinuli vlastní bankovní systém. Řády tak různými způsoby přicházely k dosud nebývalému jmění, zároveň mezi nimi docházelo i k posilování rivality a nepřátelství.

 
Pevnosti a kláštery rytířských řádů v Palestině do roku 1291

Rytířské řády, operující zprvu pouze v Levantě, měly záhy na to majetky roztroušené po celé Evropě a všude po Středomoří, to se vyznačovalo mimo jiné výstavbou nových řádových sídel, hradů a řádových domů (komend) a kostelů. Ve snaze tyto úspěchy napodobit následoval zanedlouho vznik dalších řádů i mimo cílené působiště blízkovýchodního Zámoří, jako bylo Španělsko a severovýchodní Evropa.

Rytířské řády založené v Palestině z tohoto důvodu navazovaly kontakty v Evropě ve snaze získat další podporu a členy. Časem se staly významnou součástí vojenské síly křižáckých států. Řádoví rytíři na rozdíl od svých světských protějšků působili v křižáckém vojsku jako organizované elitní jednotky. Zejména templáři a johanité se prosadili díky své bojeschopnosti, disciplíně a odhodlání. Zároveň oba řády měly dostatek prostředků na to, aby si vydržovali menší armády složené z bratrů prostého původu, zajišťující posádky hradů, pěchotu a jezdectvo. Výjimkou nebyli ani bojovníci místního původu, takzvaní turkopolové, kteří plnili úlohu zvědů nebo lehké jízdy.

Zemřít v boji s nepřáteli Krista znamenalo pro příslušníky řádů příslib dosažení věčného spasení a odpuštění hříchů. Nebylo neobvyklé, že v klášteře, ale i mimo něj, platila přísná pravidla. Dokonce i upadnutí do nepřátelského zajetí znamenala pro templáře věznění nebo smrt, neboť stanovené regule zapovídaly vydávat za své zajatce výkupné.

Egyptský sultán Saladin nechal proto po vítězné bitvě u Hattínu zajaté templáře a johanity jako zatvrzelé nepřátele islámu stít. Uvědomoval si, že pokud přeživší rytíře nechá propustit na svobodu, může si být jistý tím, že pozvednou proti němu meč znovu. Každému zajatci bylo nabídnuto, buď přijetí islámu, nebo okamžitá poprava. Všichni, nebo snad převážná většina, zvolila raději rychlou smrt. Řád templářů byl ryze rytířským řádem na rozdíl od konkurenčních johanitů. Také němečtí rytíři postupně přešli z monasticko-špitálního poslání k čistě vojenské funkci.[5] Církevní vojenské řády se tak dělily na ryze rytířské a rytířsko-špitální.[6]

Z důvodu udržení křižáckých panství v Levantě byly řády mnohdy nuceny navazovat i nepopulární spojenecké vztahy s nevěřícími protivníky. Pokud byli muslimové ve vzájemné rozepři, neváhali křesťané toho využít ve svůj prospěch. Takovou příležitostí byly dynastické spory mezi Ajjúbovci, kdy obě znepřátelené frakce sídlící v Káhiře a Damašku bojovaly mezi sebou o následnictví, nebo nechvalně proslulá ši'ítská sekta asasínů (nizárijských ismailitů), což obvykle vedlo k úpadku pověsti řádů v Evropě.[7][8] S úpadkem ideje křížových výprav a nakonec se ztrátou Svaté země se musely řády vypořádat hledáním nového působiště. Johanité přesunuli svou pozornost do Středomoří a k budování námořní flotily, zejména na ostrov Rhodos, tedy na území, které původně naleželo Byzanci, na němž si zbudovali své nové sídlo nezávisle na světské moci. Řád templářů po krátkém působení na Kypru přesunul veškerou svou pozornost do Francie, kde mu náleželo nejvíce statků, což se mu také později stalo osudným (viz proces proti templářům). Řád německých rytířů se zcela zaměřil na oblast Pobaltí a podařilo se mu v této oblasti vytvořit mocný řádový stát, ale později narazil na tvrdý odpor při pokusech toto území rozšiřovat a zasahovat do politiky okolních zemí. Ty skončily v 15. století zničením tohoto státního útvaru.

V období pozdního středověku byly zakládány také první zcela světské řády ve snaze panovníků zavázat si, sdružovat a vyznamenávat příslušníky šlechtických rodin. Výměnou za prestiž, které toto členství přinášelo, se panovník i tímto způsobem snažil rozšiřovat svůj vliv. Členství v těchto uskupeních nebylo vázáno mnišskými sliby a přísným životem v klášteře a vyznačovalo se vyznamenáním, uděleným panovníkem.

Seznam církevních vojensko-rytířských řádůEditovat

Řády s mezinárodní působnostíEditovat

 
Sídla Řádu johanitů v Evropě kolem roku 1300
 
Templářská sídla v Evropě kolem roku 1300
insignie vlajka jméno země původu vznik zánik název
Řád johanitů
(později Řád rhodských či maltézských rytířů)
Jeruzalémské království  Jeruzalémské království
  Republika Amalfi – zakládající členové
Francouzské království  Francouzské království – majoritní původ členů
1023 – bratrstvo
1113 – řád schválený církví
1119 – rytířský řád
do současnosti latinsky Ordo Fratrum Hospitalis Sancti Ioannis Hierosolymitani nebo Fraternitas Hospitalaria
Řád rytířů svatého Jana v Jeruzalémě
(také Maltézský řád, hospitalité sv. Jana, svatojánští rytíři, špitálníci apod.
Řád Božího hrobu
(Řád křižovníků s červeným křížem)
Jeruzalémské království  Jeruzalémské království
Francouzské království  Francouzské království – majoritní původ členů
1099 do současnosti latinsky Ordo Equestris Sancti Sepulcri Hierosolymitani
(známi jako kanovníci Božího hrobu, později rytíři Božího hrobu, také zkráceně jako božehrobci)
Řád templářů Jeruzalémské království  Jeruzalémské království
Francouzské království  Francouzské království – majoritní původ členů
1119 – rytířský řád 1312 latinsky Pauperes commilitones Christi Templique Salomonici
Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu
(také rytíři templu, rytíři Šalamounova chrámu, chrámoví rytíři apod.)
Řád svatého Lazara Jeruzalémské království  Jeruzalémské království
Francouzské království  Francouzské království – majoritní původ členů
1098 – bratrstvo
1142 – rytířský řád
do současnosti latinsky Ordinis Fratrum et Militum Hospitalis Leprosorum Sancti Lazari Hierosolymitani
Řád rytířů svatého Lazara Jeruzalémského.
(známi také jako rytíři sv. Lazara, lazariáni či lazarité). Jako ekumenický sdružuje křesťany různých církví.[9]
Řád německých rytířů Jeruzalémské království  Jeruzalémské království
Svatá říše římská  Svatá říše římská – majoritní původ členů
1190 – špitální bratrstvo
1199 – rytířský řád
1834 – zrušení rytířského řádu a přerod v řád řeholních kanovníků latinsky Ordo domus Sanctæ Mariæ Theutonicorum Hierosolymitanorum
německy Orden der Brüder vom Deutschen Haus der Heiligen Maria in Jerusalem
(také Německý řád, bratři německého řádu Panny Marie apod.)

Řády s lokální působnostíEditovat

insignie jméno země původu vznik zánik jiné názvy
Řád sv. Jakuba z Altopascio   Papežský stát
Francouzské království  Francouzské království
952 1587 – sloučen s Řádem sv. Lazara italsky Ordine di San Giacomo d'Altopascio
zvaný též Řád rytířů Tau
Řád křižovníků s červenou hvězdou v modrém poli Jeruzalémské království  Jeruzalémské království
Francouzské království  Francouzské království – majoritní původ členů
? 12. století ? 15. století jinak též zkráceně betlemité
Řád rytířů sv. Tomáše Canterburského v Akře Jeruzalémské království  Jeruzalémské království
Anglické království  Anglické království – majoritní původ členů
1191 – řád schválený církví
1236 – rytířský řád
do současnosti anglicky Hospitallers of St Thomas of Canterbury at Acre
(Řád rytířů sv. Tomáše v Akře, rytíři svatého Tomáše apod.)
Řád rytířů z Montjoie Jeruzalémské království  Jeruzalémské království
  Aragonské království – majoritní původ členů
11711180 1196 – reorganizován v Řád Monfragüe také zván Řádem rytířů z Monte Gaudio či Řádem Trufac
Řád Monfragüe Pyrenejský poloostrov
  Aragonské království
1196 – reorganizován z Řádu rytířů z Montjoie 1221 (sloučen s
Calatravským řádem)
(chybí) Truxillský řád Kastilské království  Kastilské království vznik přesně nedoložen 1230 – zánik
Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou   České království 1233 – bratrstvo
1237 – rytířský řád
do současnosti Také známí jako křižovníci s červenou hvězdou. Dnes působí jako řeholní řád.
Řád křižovníků s červeným srdcem   Papežský stát 1256 1832 také Řád sv. Cyriaka nebo zkráceně cyriaci
Řád dobřínských rytířů Pobaltí
Svatá říše římská  Svatá říše římská – majoritní původ členů
? 13. století 1237 – sloučen s Řádem německých rytířů) Řád dobříňských rytířů či zkráceně bratři dobřínští
Řád mečových bratří Pobaltí
Svatá říše římská  Svatá říše římská – majoritní původ členů
1202 1237 – sloučen s Řádem německých rytířů1561 též mečoví rytíři, rytíři meče
Livonský řád
(livonská větev Řádu
německých rytířů)
Pobaltí
Svatá říše římská  Svatá říše římská – majoritní původ členů
1237 1525 neboli livonští rytíři
Řád Ježíše Krista a svaté Panny Marie   Papežský stát 1209 Sacro Ordine Dinastico, Militare e Ospedaliero della Milizia di Gesù Cristo e di Santa Maria Gloriosa
Řád calatravských rytířů Pyrenejský poloostrov 1158
1187 – potvrzen jako rytířský řád
oficiálně Vojenský rytířský řád z Calatravy
Řád svatojakubských rytířů Pyrenejský poloostrov 1170 – bratrstvo
1175 – rytířský řád
také Santiágský řád, řád rytířů sv. Jakuba z Compostely, Řád sv. Jakuba od meče atd.
Řád avizských rytířů Pyrenejský poloostrov 1158
1162 (rytířský řád)
1789 (sekularizován) oficiálně Řád sv. Benedikta z Avizu, také Evorský řád
Řád alcantárských rytířů Pyrenejský poloostrov 1156 oficiálně Vojenský rytířský řád z Alcantary

Řád rytířů z Montesy Pyrenejský poloostrov 1317 oficiálně Vojenský rytířský řád Naší milé paní z Montesy,
jinak též zkráceně Monteský řád
Řád Kristův Pyrenejský poloostrov 13171318
1319 (potvrzen
papežem)
1789 (sekularizován) oficiálně Vojenský rytířský řád z Alcantary
Řád rytířů sv. Jiří z Alfamy Pyrenejský poloostrov 1201 1221 (sloučen s
Monteským řádem)
Řád Svatého Spasitele z Monrealu Pyrenejský poloostrov 1128 ?
Řád mercedariánských rytířů Pyrenejský poloostrov 1218 zkráceně mercedariáni
Řád Nejsvětější Panny Marie
v Hispánii
Pyrenejský poloostrov 1279 1281 (sloučen se
Santiágským řádem)
nebo též Řád hvězdy
Řád křídla sv. Michaela Pyrenejský poloostrov 1147 oficiálně Královský řád křídla sv. Michala
Řád z Roncesvalles Pyrenejský poloostrov 1137
Řád rytířů z Aubracu Francouzské království  Francouzské království 1162 během Velké francouzské revoluce též „hospitalité z Aubracu“
Řád sv. Ducha z Montpellier Francouzské království  Francouzské království 1195 1711 – sloučen s Řádem sv. Lazara také špitálníci z Montpellier, rytíři sv. Ducha, bratři ze Sassie apod.
Milice Víry Ježíše Krista Itálie 1221 – bratrstvo
1198 – rytířský řád
? 14. století také „Řád svaté víry Ježíše Krista“
Řád víry a míru
(vznikl v Gaskoňsku)[10]
Francouzské království  Francouzské království cca 12261231 1273 také zván jako Řád meče
Řád svaté Ampule Francouzské království  Francouzské království 496? ? někdy také Řád svatého Remigia
Řád Panny Marie Karmelské Francouzské království  Francouzské království 1606 1830
Řád konstantiniánských
rytířů sv. Jiří
1575
Řád Panny Marie Betlémské 1459 1484
Milice Ježíše Krista Francouzské království  Francouzské království 1233 1261
Řád Požehnané Panny Marie Itálie 1261 1558 též zvaný Řád Panny Mary z Věže či Řád rytířů Matky Boží, také zkráceně gaudenti
Řád svatého Mořice 1434 1572 – spojení italskou větví Řádu sv. Lazara
Řád sv. Mauricia a sv. Lazara[11] 1572 – spojení italskou větví Řádu sv. Lazara 1946 – záslužný řád
Řád sv. Štěpána, papeže a mučedníka Toskánsko 1561 1859
Řád sv. Jiří z Korutan 1273
1468 (znovuzaložen)
1598 založen roku 1273 jako „Špitální řád
sv. Jiří z Korutan“
Řád křesťanského rytířstva Svatá říše římská  Svatá říše římská oficiálně „Rytířský řád křesťanského
vojska Nejsvětější Panny a sv. Michaela“
či zkráceně „Řád křesťanské milice“
Řád sv. Štěpána Uherského   Uherské království známi jako štěpánité nebo také štefanité
[12][13][14]
  Řád sv. Kříže z Jeruzaléma 1947 melchitský řeckokatolický řád

Seznam necírkevních nebo nekatolických duchovních rytířských řádůEditovat

insignie vlajka jméno země původu vznik zánik název / info
Řád svatého Lazara Jeruzalémské království  Jeruzalémské království
Francouzské království  Francouzské království – majoritní původ členů
1098 – bratrstvo
1142 – rytířský řád
do současnosti latinsky Ordinis Fratrum et Militum Hospitalis Leprosorum Sancti Lazari Hierosolymitani
Řád rytířů svatého Lazara Jeruzalémského.
(známi také jako rytíři sv. Lazara, lazariáni či lazarité). Jako ekumenický sdružuje křesťany různých církví.[9]
Řád johanitů (Braniborská bailiva) Svatá říše římská  Svatá říše římská 16. století – odštěpení od původního Maltézského řádu do současnosti protestantský řád,
německy Johanniterorden,
celým jménem Balley Brandenburg des Ritterlichen Ordens Sankt Johannis vom Spital zu Jerusalem
jeho pobočkami jsou Johanniter Ridderskapet i Finland (Finsko), Association des Chevaliers de St. Jean (Francie), Johannita Rend Magyar Tagozata (Maďarsko), Kommende der Johanniterritter in der Schweiz (Švýcarsko)
tvoří mezinárodní Alianci sv. Jana.
Utrechtská bailiva Řádu německých rytířů Svatá říše římská  Svatá říše římská (1237–1637)
  Nizozemsko (1637–současnost)
1231 – vznik
1637 – odštěpení od Řádu německých rytířů a přijetí protestantismu
do současnosti Balivát vznikl v roce 1231 jako součást římskokatolického Řádu německých rytířů. V roce 1637 se de facto stala protestantským řádem.
nizozemsky Ridderlijke Duitse Orde Balije van Utrecht
Řád johanitů v Nizozemsku   Nizozemsko do současnosti protestantský řád,
nizozemsky Johanniter Orde in Nederland

tvoří mezinárodní Alianci sv. Jana

Řád svatého Jana ve Švédsku   Švédsko do současnosti protestantský řád tvoří mezinárodní Alianci sv. Jana
  Nejctihodnější řád sv. Jana Jeruzalémského   Spojené království 1831 – soukromé sdružení
1888 – královský řád
do současnosti anglikánský řád, člen mezinárodní Aliance sv. Jana

Seznam některých samozvaných rytířských řádůEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Samozvaný rytířský řád.

Seznam světských a záslužných rytířských řádůEditovat

CeloevropskéEditovat

Pyrenejský poloostrovEditovat

Francie a BeneluxEditovat

Britské ostrovyEditovat

SkandinávieEditovat

Německé země a ŠvýcarskoEditovat

ItálieEditovat

PapežskéEditovat

RakouskoEditovat

UhryEditovat

České zeměEditovat

PolskoEditovat

Východní EvropaEditovat

BalkánEditovat

MimoevropskéEditovat

ReferenceEditovat

  1. Frank Sanello: Templáři - Boží bojovníci, ďáblovi bankéři (The Knights Templars - God's Warriors, the Devil's Banker's)
  2. The Self-Styled Order of St. Stanislas of Mr. Juliusz Nowina-Sokolnicki. www.geocities.com [online]. [cit. 2009-07-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-07-29. 
  3. Recently Created Orders
  4. OTHER SELF-STYLED ORDERS
  5. BUBEN, Milan. Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích. I. díl. Řády rytířské a křížovníci. Praha: Libri, 2002. 215 s. ISBN 80-7277-085-3. [Dále jen Encyklopedie řádů]. 
  6. Catholic Encyclopedia: The Military Orders
  7. James Wasserman: Templáři a Asasínové - Nebeští bojovníci (The Templars and the Assassins - The Militia of Heaven)
  8. BARBER, Malcolm. Noví rytíři. Dějiny templářského řádu. Praha: Argo, 2006. 433 s. ISBN 80-7203-764-1. 
  9. a b https://www.st-lazarus.net/en/the-order/history
  10. Alan J. Forey: The Military Orders and Holy War against Christians in the Thirteenth Century, The English Historical Review, 104:410 (Jan.), str. 1–24.
  11. Encyklopedie řádů, s. 162
  12. Steve Runciman: The crusaders and the military orders expanding the frontiers of Medieval Latin Christianity
  13. Peter Edmond Leach 1993 Architecture (Studies on the stephanitis a hungarian medical order)
  14. Szent Istvan Lovagrend. hexa.hcbc.hu [online]. [cit. 2008-09-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-02-13. 

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat