Lateránské smlouvy

dohody mezi Italským státem a katolickou církví z roku 1929

Lateránské smlouvy jsou dohody mezi Italským státem a katolickou církví, na jejichž základě byl znovuobnoven suverénní papežský stát, zaniklý připojením Říma k nově zformovanému národnímu italskému státu. Byly uzavřeny 11. února 1929.

Proražení římské Porta Pia (napravo), spojené se zánikem církevního státu (soudobá fotografie)

Zánik papežského státuEditovat

Papežský stát, který byl součástí politického uspořádání Evropy po celý středověk a jehož existence významným způsobem ovlivňovala jednání evropských mocností (zejména Francie), procházel od konce 18. a počátku 19. století bouřlivými změnami. Vídeňský kongres jej sice po revolučním a napoleonském období obnovil, nicméně v souvislosti s liberálním a nacionálním hnutím byla jeho existence postupně znovu nahlodávána. V rámci sjednocování Itálie pod vládou sicilského krále Viktora Emanuela II. přišla na pořad i tzv. římská otázka – tedy jak připojit Řím podléhající doposud papeži v situaci, kdy garantem jeho postavení byla francouzská vojenská přítomnost ve městě. Situaci po nezdařeném pokusu Garibaldiho z r. 1867 nakonec vyřešila porážka FrancieSedanu Pruskem/Německem r. 1870 – krátce po ní italská vojska prolomila hradby Říma vedle Porta Pia a město jednostranně obsadila. Italský parlament usiloval o narovnání poměrů s církví a 13. května 1871 přijal tzv. garanční zákon, jímž upravoval postavení papeže a Svatého Stolce v Itálii a kromě jiného papeži přiznával osobní nedotknutelnost a pravidelnou roční rentu, neuznával však papežský stát v žádné podobě. Pius IX. proto jakoukoli dohodu odmítl a vyzval katolíky k neúčasti na politickém životě Itálie, kterou chápal jako uchvatitelský stát (tzv. non expedit). Tento bojkot sice záhy ztrácel na faktickém významu, nicméně konfliktní situace mezi vládou a církevními institucemi byla v silně katolické Itálii pociťována jako vážný problém, nazývaný běžně římská otázka.

ObnovaEditovat

Po nástupu Mussoliniho nový režim usiloval o „národní jednotu“, která samozřejmě nemohla nezahrnout zájmy katolíků: vyřešením římské otázky by postavení fašistického hnutí ve veřejném mínění významně posílilo. I když některá opatření vlády směřovala k omezování vlivu jiných (a tedy i církevních) než fašistických institucí, byly vůči církvi ze strany vlády činěny vstřícné kroky: např. byla zavedena povinná výuka náboženství na školách. Vyvrcholením tohoto úsilí byly Lateránské dohody podepsané 11. února 1929 Mussolinim a kardinálem Gasparrim. Lateránské dohody tvoří systém smluv, který obsahuje především:

  • politickou smlouvu, která řeší tzv. římskou otázku, a to tak, že uznává existenci Městského státu Vatikán
  • dohodu o finančním odškodnění Svatého stolce ze strany Italského království, která je 4. dodatkem politické smlouvy
  • konkordát mezi Itálií a církví

Hlavní ustanoveníEditovat

 
Výsledek Lateránských smluv na mapě – 1. dodatek ke smlouvě

Lateránské dohody byly smlouvou mezinárodní, konkordátní a finanční. Především vytvořily Itálií uznaný Vatikánský městský stát (přesněji Stát Vatikánského Města) jako suverénní subjekt mezinárodního práva. Vatikánské město mělo být za všech okolností považováno za neutrální a neporušitelné území. Papež osobně byl prohlášen nedotknutelným a v případě nutnosti se mu dostalo ochrany italským státem. Papežským legátům byla přiznána všechna práva vyslanců suverénních států. Římskokatolické vyznání bylo v Itálii prohlášeno za státní náboženství. Církevní sňatek získal občanskou platnost a ve školách byl povinně umístěn katolický kříž.

Italská vláda se dále zavázala poskytnout papeži finanční odškodnění za ztráty způsobené záborem někdejšího papežského státu. Církev se naproti tomu v dohodách vzdala požadavku na vrácení papežských území a souhlasila s rozpuštěním oddílů Katolických skautů. Zavázala se také k faktickým konzultacím s italskou vládou ve věci jmenování církevních hodnostářů činných na italském území.

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat