Omnium in mentem (česky Všem na vědomí) je incipit mota propria z 26. října 2009, zveřejného 15. prosince téhož roku, kterým papež Benedikt XVI. modifikoval pět kánonů Kodexu kanonického práva z roku 1983. Dva z nich se týkají svátosti svěcení, a další tři se vztahují k svátosti manželství.

Svátost svěceníEditovat

Předchozí znění kánonu 1008 Kodexu kanonického práva bylo: „Svátostí svěcení se z Božího ustanovení někteří věřící, označeni nezrušitelným znamením, stávají posvátnými služebníky, kteří jsou zasvěceni a určeni, aby, každý podle svého stupně, v osobě Krista – Hlavy vykonávali úřad učit, posvěcovat a vést, a tak pásli boží lid.“[1] Zdá se, že tato formulace přičítá i jáhnům, stejně jako presbyteriátu (biskupům a kněžím), funkci konat v osobě Krista – hlavy církve (latinsky in persona Christi Capitis). Taková nejednoznačnost se v Kodexu kánonů východních církví nevyskytuje.

Závěrečná slova kánonu 1008 byla zrevidována, aby je bylo možné číst generičtěji: „...aby, každý podle svého stupně, novým a specifickým způsobem sloužili Božímu lidu.“[2]

Motu proprio upřesnilo různé formy služby Božímu lidu vykonávané jáhny a kněžími přidáním třetího paragrafu do následujícího kánonu 1009 §3.: „Ti, kdo byli svěcením ustanoveni do episkopátu nebo presbyterátu obdrží úřad a schopnost jednat v osobě Krista hlavy, zatímco jáhni dostávají schopnost sloužit Božímu lidu diakonií liturgie, slova a lásky.“[3]

Kánony spojené s manželstvímEditovat

Změna v ostatních třech kánonech spočívala v odstranění klauzule: „a neodpadla od ní formálním úkonem“ (nec actu formali ab ea defecerit) z následujících kánonů:[4]

  • 1086 §1.: „Neplatné je manželství mezi dvěma osobami, z nichž jedna je pokřtěna v katolické církvi nebo do ní přijatá a neodpadla od ní formálním úkonem, a druhá osoba je nepokřtěná.“[5]
  • 1117: „Výše stanovenou formu je nutno zachovat, jestliže alespoň jedna ze stran uzavírajících manželství je pokřtěna v katolické církvi nebo byla do ní přijata a neodpadla od ní formálním úkonem, při zachování kán. 1127, §2.“[6]
  • 1124: „Bez výslovného dovolení příslušného představeného je zakázáno manželství mezi dvěma pokřtěnými osobami, z nichž jedna je pokřtěna v katolické církvi nebo je do ní po křtu přijata a formálním úkonem od ní neodpadla, a druhá osoba patří do jiné církve nebo církevní společnosti, která není v plném společenství s katolickou církví.“[7]

Co se míní výrazem „odpadnout od ní (katolické církve) formálním aktem“ (a to nejen de facto) bylo upřesněno Papežskou radou pro výklad legislativních textů 13. března 2006. Blíže význam vysvětluje: Actus formalis defectionis ab Ecclesia catholica.

Od doby, kdy v roce 1983 vešel v platnost Kodex kanonického práva až do doby, kdy vstoupilo v platnost motum proprio Omnium in mentem, manželství uzavřené v rozporu s některým z těchto kánonů katolíkem, který udělal formální akt odpadu od církve, bylo v očích církve považováno za platné, ať už se daná osoba byla či nebyla schopna smířit s církví, protože kánony výslovně vyňaly takové osoby ze svých ustanovení. Motum proprio odstranilo tu výjimku, že osoba, která například, poté, kdy motu proprio nabylo právní moci, sňatek uzavřený civilně po formálním odpadu od církve, ale později se smířila s církví, byl v očích církve považován za nenastalý, aby si mohla vzít v církvi někoho dalšího.

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Omnium in mentem na anglické Wikipedii.

  1. Kodex kanonického práva. Překlad Miroslav Zedníček. Praha: Zvon, 1994. 816 s. ISBN 80-7113-082-6. S. 451. (latina, čeština) 
  2. Sacramento ordinis ex divina institutione inter christifideles quidam, charactere indelebili quo signantur, constituuntur sacri ministri, qui nempe consecrantur et deputantur ut, pro suo quisque gradu, novo et peculiari titulo Dei populo inserviant (Omnium in mentem, čl. 1).
  3. Qui constituti sunt in ordine episcopatus aut presbyteratus missionem et facultatem agendi in persona Christi Capitis accipiunt, diaconi vero vim populo Dei serviendi in diaconia liturgiae, verbi et caritatis (Omnium in mentem, čl. 2).
  4. Omnium in mentem, čl. 3-5
  5. Kodex kanonického práva, S. 483.
  6. Kodex kanonického práva, S. 493.
  7. Kodex kanonického práva, S. 497.

Externí odkazyEditovat