Pohled katolické církve na pohlavní styk

Podle učení římskokatolické církve je pohlavní styk považován za Boží dar manželům, dobro, které je zdrojem velké radosti a velkého potěšení.[1] Jako jiná dobra je ho však nutno užívat správným způsobem. Jako takový má dvě složky, které nelze násilně oddělovat: složku spojivou a složku plodivou. Za hříšné chování je pak považovaný pohlavní styk, který některou ze dvou složek násilně odmítá či jinak narušuje.

Sám Stvořitel … stanovil, aby při naprostém tělesném sebedarování manželé zakoušeli rozkoš a uspokojení jak tělesné, tak duchovní. A proto se manželé nedopouštějí ničeho zlého, když o takovou rozkoš usilují a když se jí oddávají. Přijímají to, co pro ně Stvořitel chtěl. Nicméně manžele mají umět zůstávat v mezích své umírněnosti.[2]

Církev tedy netvrdí, že pohlavní styk je mravně přípustný pouze za účelem zplození potomka, ač se v historii v katolickém prostředí tyto názory také vyskytovaly. Vidí ho jako vzájemné spojení dvou základních principů – sebedarování a plození, z nichž se žádný nemá vylučovat. Toto sebedarování pak musí být úplné, definitivní, které se uskutečňuje v manželství. Tzv. volnou lásku církev odmítá.[3] Církev zároveň označovala za heretické ty skupiny, které sexuální život odmítaly jako hřích. Celibát je chápán jako dobrovolné zřeknutí se určitého dobra (v tomto případě manželství a tedy i sexu) pro dobro vyšší. Mluví-li se o tzv. čistotě, myslí se tím způsob žití v souhlasu s mravními požadavky sexu. Rozlišují se tedy tři druhy čistoty: panenská, manželská a vdovská. Žádný z těchto druhů by neměl být vychvalován na úkor jiného.[4]

SmilstvoEditovat

Související informace naleznete také v článku smilstvo.

Smilstvo je pohlavní styk mezi osobami, které neuzavřely platné manželství (jsou-li členy církve, pak svátostné manželství). Podle nauky takové chování odmítá naprosté sebedarování osob, protože se sobě nezavázaly slibem na celý život, a proto není správné, aby spolu sexuálně žily. Např. v apoštolské exhortaci Jana Pavla II. Familiaris consortio je toto deklarováno následovně: „Sexualita, při níž se muž a žena navzájem darují úkonem, který je vlastní a vyhrazený manželům, naprosto není něco čistě biologického, ale týká se nejvnitřnějšího jádra lidské osoby jako takové. Uskutečňuje se opravdu lidským způsobem jenom tenkrát, když je začleněna do lásky, s jakou se muž a žena sobě navzájem až do smrti bezvýhradně zavazují.“[5] Sex s absencí bezvýhradné lásky podle církve degraduje samotnou jeho podstatu a slouží k sobeckému uspokojování na úkor druhé osoby, jejíž důstojnost je tím snižována. Druhý vatikánský koncil k tomu říká:[6]

Skutky, jimiž manželé dosahují důvěrného a čistého sjednocení, jsou čestné a důstojné; jsou-li prováděny způsobem hodným člověka, vyjadřují a prohlubují vzájemné darování, jímž jeden druhého radostně a vděčně obohacuje.

Umělá antikoncepceEditovat

Učení o morální závadnosti umělé antikoncepce vykrystalizovalo zejména v encyklice papeže Pavla VI. Humanae vitae v roce 1968. Odmítání antikoncepce církví je však starší (odsuzuje ji např. encyklika Pia XI. Casti connubii z roku 1930). Toto učení bylo ještě mnohokrát potvrzeno i Janem Pavlem II., zejména v jeho encyklice Evangelium vitae. V Humanae vitae se praví: „Stejně tak je vyloučen jakýkoliv zásah, který buď vzhledem k předvídanému manželskému styku, nebo při jeho uskutečňování, či v průběhu jeho přirozených následků zamýšlí jako cíl nebo jako prostředek znemožnit zplození života.“[7] Dovolenými způsoby regulace porodnosti jsou metody tzv. přirozeného plánování rodičovství: "Církev není v rozporu sama se sebou, když považuje za dovolené uchýlit se k využití neplodných údobí, zatímco odsuzuje jako vždy nedovolené užívat prostředků přímo namířených proti oplodnění, i když se to děje z důvodů, které se mohou zdát čestné a vážné. Oba způsoby jsou totiž podstatně odlišné. V prvním případě manželé oprávněně využívají přirozené dispozice. V druhém případě brání uplatnění přirozených pochodů.“[8] Od vydání Humanae vitae proběhlo ještě mnoho debat a vznikly i jiné interpretace zdůvodňující církevní nauku. Na těch se velmi podílel také papež Jan Pavel II., např. svými katechezemi na téma lásky v Božím plánu, které vyšly i knižně pod názvem Teologie těla.

MasturbaceEditovat

Masturbace je v tradici církve považována taktéž za hřích[9] a tento názor stále platí. Podle církve se v projevech masturbace „vyhledává pohlavní rozkoš mimo pohlavní vztah požadovaný mravním řádem, totiž takový, který v souvislosti pravé lásky uskutečňuje plný smysl vzájemného sebedarování a lidského plození“.[10]

Homosexuální stykEditovat

Církev ostře rozlišuje mezi homosexualitou jako takovou a homosexuálním jednáním. Prohlašuje, že „homosexuální úkony jsou vždy nezřízené. Odporují přirozenému zákonu. Odlučují pohlavní úkon od předávání života. Nejsou plodem opravdového citového a pohlavního doplňování se. V žádném případě nemohou být schvalovány“.[11] Samotnou homosexuální orientaci však církev považuje za nezaviněnou a tvrdí, že homosexuální osoby „mají být přijímány s úctou, soucitem a jemnocitem[12] a je třeba se vůči nim „vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace.“[12]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. KKC 2362
  2. Pius XII., promluva 29. října 1951
  3. „Výraz ,volná láska’ je klamný: jaký smysl může mít spojení lásky, v němž se osoby navzájem k ničemu nezavazují a projevují tak nedostatek důvěry k druhému, k sobě samému nebo k budoucnosti?“ KKC 2390
  4. Sv. Ambrož, De viduis, 23: PL 123, 225A
  5. Jan Pavel II., Familiaris consortio, 11
  6. GS 46
  7. Humanae Vitae, 14 (online zde).
  8. Humanae vitae, 16
  9. Svatý Ambrož píše: „Vědomé užívání pohlavních schopností z jakýchkoliv důvodů mimo normálních manželských vztahů podstatně odporuje jejich účelu (zaměření)“ In: De viduis, 23: PL 153, 225A.
  10. KKC 2352
  11. KKC 2357
  12. a b KKC 2358

Související článkyEditovat