Růže

rod keřovitých rostlin
Další významy jsou uvedeny na stránce Růže (rozcestník).

Růže (Rosa) je rod keřovitých rostlin z čeledi růžovitých, podčeledi Rosoideae, s více než 100 druhy, které se v přírodě vyskytují na severní polokouli, především v oblasti mírného pásu. Dosahují vzrůstu 2-5 metrů. Jsou to většinou keře, méně často plazivé nebo popínavé rostliny. Plodem je souplodí nažek uzavřené v šípku.

Wikipedie:Jak číst taxoboxRůže
alternativní popis obrázku chybí
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád růžotvaré (Rosales)
Čeleď růžovité (Rosaceae)
Rod růže (Rosa)
Linné
Druhy původní v ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Podle odlišného přístupu jednotlivých botaniků k vymezení je popsáno 100 až 300 samostatných druhů; v české flóře se jako domácí uvádí 14 druhů.[1] Rod růže bývá řazen mezi tzv. kritické taxonyː určování některých druhů růží je obtížné vzhledem k značné morfologické mnohotvárnosti a vyžaduje porovnání mimo květů, listů, ostnů a šípků také i kališních lístků po odkvětu či sterilních letorostů u příbuzných druhů.[1] Často jsou některé druhy vedeny v nižší taxonomické jednotce; tedy jako poddruhy, nebo se za samostatné druhy považují i mezidruhoví kříženci. Nejstarší doklady o existenci růží jsou z období před 40 miliony let.

Růže se velmi často a ve velkém počtu pěstují, zejména jako okrasné rostliny. Hojné využití mají i jako oblíbené řezané květiny. Studiem a pěstováním růží se zabývá odborná disciplína zvaná rodologie.[2]

Obsah

VzhledEditovat

 
Větévka s šípkem

Růže jsou opadavé, vzácně i stálezelené dřeviny. Narůstají většinou v nižší až středně vysoké, prutnaté, převislé nebo gejzírovitě rostoucí keře; na stanovišti obvykle vytvářejí porosty rozrostlé z jednoho jedince – polykormony. Některé druhy mohou být poléhavé nebo se opírat o okolní dřeviny a tím nabývat charakteru lián. Zvláštní zařízení, jako např. úponky, sloužící k popínání ovšem růže nemají a nemají ani ovíjivé lodyhy.

Kořenová soustava se zřetelným hlavním kůlovitým kořenem je u některých druhů růží doplněna o mělce kořenící podzemní výběžky.

 
Častý typ velkých, nazpět zahnutých ostnů na letorostu

Větve a větvičky jsou až na nemnohé výjimky ostnité. Ostny, které se dají vylomit (výraz trn není morfologicky správný), se podle druhů liší tvarem, velikostí i hustotou umístění na větvích. Mohou být jak všechny takřka stejné, tak výrazně různotvaré; nalezneme i typy jemně jehličnaté až štětinovité.

Listy růží jsou střídavé se zubatým okrajem, zakončené jedním lístkem – tedy lichozpeřené, nejčastěji pěti, sedmi až devítičetné; někdy chlupaté až přisedle žláznaté. Zpravidla vytrvalé palisty jsou přirostlé k řapíku. Důležitou součástí popisu listů, která vystupuje do popředí u prošlechtěných růží, je i sytost vybarvení a lesk listů. Podzimní zbarvení je obvykle nevýrazně žlutohnědé, jen některé druhy získávají nápadnější žluté (růže mnohokvětá, růže svraskalá) či červené (růže bedrníkolistá) zbarvení.[3]

Květy jsou oboupohlavné; u planě rostoucích druhů jednoduchého miskovitého tvaru a jsou umístěny jednotlivě nebo ve víceméně chudých (výjimečně bohatých) květenstvích. Velikost se u divoce rostoucích růží pohybuje od 2 do asi 10 cm. Pět (velmi zřídka 4) korunních plátků je vejčitého tvaru, často mělce dvoulaločného; kališní lístky jsou celistvé, nebo naopak dělené v úkrojky. Barva divokých růží je nejčastěji růžová v různě sytých odstínech, pak čistě bílá, fialově červená; jen málo druhů je žlutých. Tyčinek je mnoho, čnělky pestíků bývají u některých druhů srostlé.[1] Květy jsou opylovány hmyzem (entomomogamie).

Také v dužnatých plodech – šípcích (hypanthium) nalezneme u původních druhů růží značnou tvarovou rozmanitostː mohou být kulovité, vejčité, lahvovité, hruškovité či zploštělé, s ostny či bez nich; někdy na konci nesou i neopadané kališní lístky. Jejich velikost se pohybuje od 5 do 50 mm. V zabarvení jednoznačně převládá červená, v různých odstínech; vzácné je zbarvení zelené, černé, hnědé, oranžové či žluté.[3] Uvnitř šípků jsou drobné ochmýřené plody - nažky.

Rozšíření a ekologieEditovat

 
Habitus gejzírovitě rostoucího keře

Růže jako holoarktický geoelement rostou původně takřka po celé severní polokouli, nejhojněji v mírném a subtropickém pásu. V subtropech i v tropech nalezneme některé druhy v horách (Etiopie, Filipíny). K oblastem s největším počtem druhů patří Středomoří a východní Asie; naopak jen málo růží roste ve Skandinávii, na Islandu, v Kanadě, na Sibiři. V těchto oblastech růže překračují polární kruh. Převážná většina růží roste ve „starém světě“, ze Severní Ameriky pochází jen asi 20 druhů.

Až na výjimky vyžadují stanoviště s plným sluncem, pouze několika málo druhům (růže polní, růže hugova, růže májová) se daří i v polostínu. Na půdu nejsou příliš náročné. Všechny růže jsou více či méně vápnomilné.[3]

Klasifikace botanického roduEditovat

Rod Rosa se dělí na 4 podrody, z nich tři mají jen malý význam, neboť naprostá většina druhů je zařazována do podrodu Rosa (též Eurosa). Tento největší podrod se dále člení na sekce, u nichž jsou uvedeny nejdůležitější druhy, s nimiž se můžeme setkat v ČR ať ve volné přírodě, nebo v zahradách a parcích.

Kulturní odrůdy růžíEditovat

 
Rosa chinensis - stará odrůda 'Mutabilis'

Doposud bylo vyšlechtěno na 12 000 kultivarů růží, což je nejvíce mezi dřevinami. Neexistuje sice jejich jednotná klasifikace, ale obvykle se dělí podle původu a doby vzniku do následujících skupinː

Botanické druhy a jejich bezprostřední kultivaryEditovat

Růže byly pěstovány u lidských obydlí už od starověku, vesměs šlo o zajímavé jedince přenesené z volné přírody a dále vegetativně množené. Pěstovány a kultivovány byly např. druhy Rosa moschata, R. banksiana, R. pimpinellifolia, R. rubigiosa, R. foetida, R. moyesii nebo R. rugosa.

Staré zahradní růžeEditovat

Historické odrůdy vznikly před vyšlechtěním moderních hybridních odrůd; za přelomový se pokládá rok 1867, kdy byl uveden na trh první čajový hybrid nazvaný 'La France'. Zprvu se jednalo výhradně o křížence růže galské a jejich potomky. Jsou to jednou ročně kvetoucí, odolné, nenáročné keře, s barevnou paletou od bílé přes růžovou po odstíny červené. Introdukce růží čínské provenience koncem 18. století přinesla jednak vlohy pro opakované kvetení, jednak nové odstíny barev, především žluté a oranžové.

  • Kříženci růže galskéː růže bílá, růže damašská, růže stolistá a množství jejich dalších kultivarů; růže portlandské
  • Čínské růžeː kultivary a kříženci růže čínské, do Evropy převezeny koncem 18. století a šlechtěny se starými evropskými odrůdami
  • Čajové růžeː kultivary růže vonné (Rosa x odorata, kříženec růže čínské a obrovské), s květy vonícími po černém čaji
  • Bourbonské růže
  • Noisettky
  • Remontantkyː vyšlechtěny v 19. století pro opakované kvetení
  • Lambertkyː kříženci růže mošusové a mnohokvěté; odolné, aromatické růže s květy v bohatých květenstvích

Moderní hybridní růžeEditovat

  • Čajohybridyː moderní odrůdy záhonových růží vyšlechtěné z remontantek a čajových růží; vyznačují se dlouhotrvajícím kvetením a velkými, plnými květy nesenými zpravidla po jednom či dvou na rovných, pevných výhonech
  • Polyantkyː původně kříženci růže čínské a mnohokvěté, dále šlechtěné v evropském prostředí; jedná se o bohatě kvetoucí růže s desítkami jednoduchých, drobných květů na stonku.
  • Floribundy a velkokvěté floribundyː vznikly další hybridizací výše zmíněných typů; vzrůstově menší růže podobné čajohybridům, s vícero velkými a bohatými květy na stonku.
  • Miniaturní (též trpasličí) růžeː vysoké pouze 30-40 cm, s drobnými květy (1-5 cm v průměru), pěstují se též jako pokojové květiny.
  • Pnoucí růže mají i několik metrů dlouhé výhony; navzdory svému jménu se však samy nedokáží ovíjet, je třeba je vyvazovat k opoře.
  • Půdopokryvné růže rostou plazivě, květy mají často v bohatých květenstvích.
  • Sadové růže jsou mohutné vzrůstné keře, odvozené od růže svraskalé nebo růže stolisté[4]
  • "Anglické růže"ː šlechtěny od 60. let v Anglii pěstitelem Davidem Austinem, s cílem zkombinovat jednoduchý půvab starých evropských odrůd s moderními požadavky na opakované kvetení a barevnou škálu.

Významné obsahové látkyEditovat

Aromatické látky v květechEditovat

 
Geraniol (C10H18O)

Růže obsahují v květních plátcích směsi aromatických silic. Jejich množství velmi kolísá nejen u různých druhů a odrůd, ale i v závislosti na počasí a denní době. Hlavní vonnou složkou jsou alkoholy geraniol a l-citronellol.

Z botanických druhů a růží jim blízkých nejvíce voní Rosa gallica, R. x centifolia, R. x damascena. Mezi moderními odrůdami nalezneme význačně vonící odrůdy růží ve skupině čajohybridů (ČH), jako jsou Duftwolke, Eminence, Christian Dior, Mainzer Fastnacht, Papa Meilland, Silver Star, Sutter ´s Gold Sterling Silver, Whisky. Mezi sadovými (S) voní mnohé tzv. anglické růže.

Světoznámé je pěstování olejodárných růží (R. x damascena var trigintipetala) v Bulharsku, které kryje 70 až 80 % světové potřeby. Střediskem 120 km dlouhého údolí je město Kazanläk. Na 1 kg oleje (silice) se spotřebuje 3000 kg růžových plátků, což je přibližně celková sklizeň ze období od poloviny května do poloviny června z 1 ha plantáže. Sbírá se od svítání jen do 10 hodin dopoledne. Denní výkon jednoho pracovníka je 15 až 20 kg růžových plátku. Plochy růží jsou v současné době v Bulharsku dostatečné, problém je však soustředit dostatek pracovníků na jen měsíc trvající sklizeň. Čistý růžový olej je nepostradatelnou součástí mnoha světových parfémů.

Vitamíny v plodechEditovat

Růže obsahují v šípcích karoten, vitamíny B1, B2, P a K. Nejvíce se cení ovšem obsah vitamínu C; u některých druhů růží je následující:[zdroj?]

Tabulka vitaminu C
Vědecký název Český název C (mg/100g)
Rosa pendulina (R. alpina) růže alpská 1800
R. cinnamomea r. skořicová 1700
R. moyesii r. Moynesova 1700
Rosa villosa (R. pomifera) r. jablíčkonosná 1400
R. gallica r. galská 1300
R. glauca r.sivá 1300
R. rugosa r. svraskalá 900
R. canina r. šípková 800

Nejnižší obsah je u šípků růží kolem 200 mg/100g.

Nejvíce se šípky sbírají na známý a chutný šípkový čaj. Sušením a vařením sice obsah vitamínu může klesat až o 80 %, ale ani v tomto případě není zanedbatelný. Šetrněji se vitamín zachová v šípkovém víně.

Růže jako symbolEditovat

 
Červená růže na erbu pánů z Rožmberka, jednoho z Vítkovských rodů

Růže jako symbol byla a je používána v mnoha významech. Jde o symbol bohyně Afrodíté a Venuše. Po christianizaci Římské říše se růže stala symbolem Panny Marie, od růže je odvozen i název modlitby růžence.

V heraldice je růže častým motivem, známé jsou anglické rody Yorků (bílá růže) a Lancasterů (červená růže), v Českých zemích pak Vítkovci, zváni přímo Páni z růže. Růži ve znaku má i několik desítek českých měst.[5]

Červená růže je symbolem sociální demokracie. Používá ji například Socialistická internacionála či britská Labouristická strana. Česká strana sociálně demokratická používá růži oranžovou.

V květomluvě se rozlišují symbolické významy růže podle barev.

Veřejnosti přístupné sbírky růžíEditovat

 
Růžový sad v Lidicích

Největší sbírku planých i kulturních růží (rozárium) u nás je možné navštívit v Botanické zahradě Chotobuz, ve které se pěstuje kolem 850 odrůd kulturních růží a přes 100 taxonů původních botanických druhů. Další významná rozária jsou v Olomouci, soutěžní rozárium v Hradci Králové, růžový sad v Lidicích, v Rajhradě, Praze na Petříně, Růžová zahrada na Konopišti a další.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Rose na anglické Wikipedii a Garden roses na anglické Wikipedii.

  1. a b c MUSIL, Ivan. Lesnická dendrologie 2ː Listnaté dřeviny. Praha: Česká zemědělská univerzita, 2005. 
  2. ONDREJ.ZICHA(AT)GMAIL.COM, Ondrej Zicha;. BioLib: Biological library. www.biolib.cz [online]. [cit. 2018-04-19]. Dostupné online. (česky) 
  3. a b c HIEKE, Karel. Praktická dendrologie, sv. 2. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1978. 
  4. Vysvětlivky - Charakteristika skupin. www.ruze.wi.cz [online]. [cit. 2018-04-21]. Dostupné online. (česky) 
  5. RYTÍŘ, Václav. Heraldická růže : Soupis sídelních městských znaků s obrazem růže. Úvaly: [s.n.], 1941. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • KESKEVIČ, Viktor. Růže. Praha : Orbis, 1963.

Externí odkazyEditovat