Památník Lidice

kulturní památka České republiky na území obce Lidice
Tento článek potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.
Konkrétní problémy: Článek je dlouhodobě v rozpracovaném stavu, rozostřená struktura, množství duplicit uvnitř i mezi dalšími souvisejícími články

Památník Lidice je památník na vyhlazení Lidic nacisty za druhé světové války, který byl zbudován v místech nad bývalou obcí Lidice u příležitosti dvacátého výročí události v roce 1962. Památník je kruhový objekt, v jehož ochozech se nachází muzeum, které bylo v roce 2004 zrekonstruováno do moderní podoby, za které bylo oceněno mnoha cenami, mimo jiné cenou za nejlepší interiér.

Památník Lidice
Památník Lidice
Památník Lidice
Údaje o muzeu
StátČeskoČesko Česko
Kód památky13792/2-546 (Pk•MIS•Sez•Obr)
Zeměpisné souřadnice50°8′39,64″ s. š., 14°11′59,08″ v. d.
Webové stránky
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Tento box:

V blízkosti památníku se nachází sousoší dětským obětem druhé světové války, konkrétně 82 dětí umučených ve vyhlazovacím táboře Chełmno. Na místě tragédie je také možno najít místo zbořené školy, kostela sv. Martina[1] či Horákova statku, na jehož zahradě byli lidičtí muži postříleni.

Památník Lidice je zároveň příspěvková organizace ministerstva kultury, jejímž posláním je uchování památky na vyhlazení Lidic[2] a osady Ležáky[3]. Zajišťuje péči o národní kulturní památku (NKP) Areál Lidice[2], NKP Pietní území Ležáky[4] a od roku 2009 také KP Pietní místo Lety.[5] Zpřístupňuje, udržuje a rozvíjí svěřené kulturní památky; pořádá odborné procházky, přednášky, workshopy, výstavy, shromažďuje dokumenty, zpřístupňuje je badatelům a publikuje.

Areál LidiceEditovat

 
Památník Lidice
 
Areál bývalých Lidic

V současnosti se v katastrálním území obce Lidice (asi 20 km severozápadně od centra Prahy) nachází vesnice, která byla vybudována po válce. Ve vesnici se nachází galerie, která je součástí Památníku. Nová vesnice je pak umístěna severozápadně od původní, zničené za druhé světové války. Ulicí 10. června 1942, připomínající lidickou tragédii, je pak možno, se dostat od galerie v nové vesnici do Památníku na okraji staré vesnice. Památník je tvořen muzeem a dalšími objekty (galerie, občerstvení) a volně navazuje na Areál Lidice, původní zničenou vesnici. Při vstupu do muzea od nových Lidic, je také napravo umístěn Růžový sad.

Expozice muzea – LidiceEditovat

 
Část expozice A nevinní byli vinni…

V útrobách muzea v Lidicích se od roku 2005 nachází multimediální expozice s názvem A nevinní byli vinni…[6] Autory expozice jsou Mgr. Bohumír Prokůpek, Dr. Eduard Stehlík, Mgr. Michal Burian, Dr. Jiří Žalman a Pavel Štingl.[7] Při vstupu do expozice vstupuje návštěvník do kruhového promítacího sálu, kde je mu promítnut krátký film vysvětlující historii Československa až do lidické tragédie. Následuje vstup do samotné expozice. Zde jsou jednotlivá zastavení označena čísly. Strohé betonové zdi jsou doplněné exponáty připomínající původní obyvatele a fotkami. Vysvětlující nápisy se nachází v několika jazycích na kovových tabulkách; stejně tak je možno sledovat v několika jazycích video sekvence přenášené na stěny. Při procházení expozice si má návštěvník udělat obrázek o tom, co se v Lidicích a s lidickými stalo. Expozice je ukončena videem s vyprávěním lidických matek a dětí.

 
Vstup do muzea od silnice vedoucí na Kladno a Buštěhrad

Do expozice muzea i z něj se prochází pokladnou, kde je možno kromě vstupenek zakoupit i publikace a upomínkové předměty. Celé muzeum památníku, které je dílem architekta Františka Marka z roku 1962,[6] dále zahrnuje 2 menší galerie, občerstvení, záchody a prostor, kde je vystavena původní hasičská stříkačka. Ta se nachází pod pokladnou.

Architektonické provedení muzea je řešeno jako půlkruhový objekt otevřený ve směru údolí, kde stála původní vesnice. V jeho vnitřku je pak nádvoří s podélnou fontánou, konec je zakončen malou kruhovitou vyhlídkou, pod níž se nachází menší galerie. Celý objekt je volně přístupný z několika směrů a to od pietního místa (dnes silnice Makotřasy-Hřebeč), od parkoviště na ulici 10. června 1942 na proti Růžovému sadu, či od parkoviště na silnici č. 61 směr Kladno vedoucí od sjezdu u obce Makotřasy z dálnice D7.

Pietní území LidiceEditovat

 
Zeď Horákova statku, kde bylo 10. června 1942 zastřeleno 173 lidických mužů a chlapců. Dnes hrob lidických mužů a socha truchlící ženy od Bedřicha Stefana (v pozadí)

Pietní území Lidic se nachází v místech původní obce. V současnosti se zde nachází několik zastavení připomínajících neblahý osud domů a jejich obyvatel. Celý areál je udržován a tráva je sekána v rámci původního katastru obce. Od muzea a Růžového sadu, tak vedou cesty dolů do údolí Lidického potoka, překračuje ho a pokračuje do svahu k původnímu a současnému hřbitovu. Celé toto území je součástí národní kulturní památky Areál Lidice.

Hned u muzea je umístěn Pomník dětských obětí války akademické sochařky Marie Uchytilové osazený na místo v roce 2000.[2] Tvoří ho 82 soch, údajných obětí nacistického zla.[p 1] Níže vlevo následuje hrob lidických mužů se zdí zahrady Horákova statku, kde byla většina mužů postřílena. Je zde umístěna socha truchlící ženy od akademického sochaře Bedřicha Stefana.[2] Naproti hrobu se pak nachází základové zdivo tohoto statku. Dále za Lidickým potokem se můžeme setkat se zbytky lidického kostela sv. Martina původně z poloviny 14. století, několikrát však historickými událostmi poničeného a znovu obnoveného.[8] V jeho blízkosti je umístěna socha ženy chránící si obličej před plameny sochaře Karla Lidického.[2] Jsou zde též zbytky původní školy postavené roku 1824;[8] socha matky s dítětem je taktéž dílem Bedřicha Stefana.[2] V neposlední řadě se dostáváme k původnímu hřbitovu, tvořenému obrysy původních hrobů s náhrobními kameny nebo kříži.

Růžový sadEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Růžový sad (Lidice).
 
Velkokvětá růže odrůdy 'Samba' součástí Záhonů úcty k obětem z řad lidických dětí

Vznik sadu inicioval v padesátých letech britských spolek Lidice shall live (česky Lidice budou žít). Ten pak byl dle návrhu architekta Františka Marka a Doc. Dr. Ing. Bohumila Kavky v roce 1955 založen.[9] Na popud tehdejšího člena spolku Lidice shall live a zároveň člena britského parlamentu Dr. Barnetta Strosse se do Lidic[8] v padesátých a šedesátých letech 20. století sjely stovky růží z celého světa.[9] Po revoluci přechází starost o sad na obec, která nemá na jeho údržbu prostředky. Sad tedy nakonec zcela zanikl.[2] Obnoven byl až po vzniku Památníku Lidice v letech 2001–2003[10] podle návrhu Pavla Bulíře.[11] V současnosti obsahuje památník přes 200 kultivarů růží z celého světa[2] a celkem 21 000 rostlin.[11]

Celý charakter sadu má vyjadřovat různé pohnuté události v historii starých Lidic. Centrálním motivem Sadu je červená rozkvetlá růže, charakterizující svojí barvou krev a oheň, ale také vyhlazení Lidic v době květu růží; pokleslé listy symbolizují smutek ze zmařených životů.[11] Růže vyrůstá u fontánky s pískovcovým sousoším „Mír“ sochaře Karla Hladíka z roku 1955.[12] Její stonek je tvořen cestou procházející také přes půlkruhový památník obcím, které potkal podobný osud jako Lidice od sochaře Bedřich Stefana.[9] Dále se rozprostírá samotný květ ve směru ulice 10. června 1942 a sloupu míru. Dalšími motivy jsou poupě v západní části zahrady, charakterizující nerozvinuté životy lidických dětí; květ na východní straně zahrady pak připomíná útrapy Lidických žen – jak těch co o svůj život přišly v koncentračních táborech (tmavočervené růže), tak těch co se navrátily do Lidic. Dalšími motivy jsou především obrysy původních Lidic v tzv. „záhonech dárců“.[9] Sad není tvořen pouze růžemi, ale i dalšími rostlinami – výrazný je buxus oddělující jednotlivé růžové parcely.

Lidická sbírka výtvarného uměníEditovat

 
Budova Lidické Galerie

Lidická sbírka výtvarného umění je významnou součástí Památníku Lidice a je vystavená v budově Lidické galerie. Mezi galeriemi a sbírkami výtvarného umění v České republice zaujímá zcela zvláštní a výjimečné postavení, což je dáno jak okolnostmi vzniku sbírky, tak i peripetiemi realizace myšlenky galerijní instituce. Tato ojedinělá sbírka moderního světového umění původně vznikla zcela spontánně, díky myšlence významného představitele hnutí „Lidice Shall Live“ (Lidice budou žít), anglického lékaře Sira Barnetta Strosse. Historická hodnota sbírky, její vznik a dopad nemají ve světě obdoby.

V roce 1966 vyzval Barnett Stross umělce celého světa, aby u příležitosti nadcházejícího pětadvacátého výročí lidické tragédie vyjádřili protest proti bestiální zvůli a násilí, a to darováním uměleckého díla. Jeho myšlenka nalezla silnou odezvu – hned v letech 1967–1969 zaslalo bezmála 350 prací 264 umělců z 28 zemí světa.

Všechna darovaná díla byla a jsou vyjádřením svobodné vůle umělců, nevázané tématem, druhem výtvarného díla, materiálem ani technikou provedení. Proto sbírku utvářejí artefakty nejrůznějších námětů, forem a zaměření. Vedle prací, bezprostředně reagujících na to, co se v Lidicích stalo, najdeme ve sbírce artefakty odrážející podobné násilné činy proti lidskosti, které jsou páchány i v naší současnosti. Shromážděný soubor však není jen svědectvím odporu umělecké fronty proti válce a násilí, ale otevírá pohled na celé spektrum uměleckých proudů především 2. poloviny 20. století. Zvláštní místo si zasluhuje vynikající sbírka děl československých výtvarných umělců (František Gross, Jitka a Květa Válovy, Václav Kiml, Pravoslav Kotík, Jan Smetana, František Foltýn, Adolf Hoffmeister, Eva Kmentová, Olbram Zoubek, Rudolf Uher a další).

Dary německých umělců v roce 1967 inicioval berlínský galerista René Block, aby v roce 1996 shromáždil další díla. Nejhodnotnější dominantou této části Lidické sbírky je obraz Gerharda Richtera „Strýc Rudi“. Sbírka dále obsahuje díla dalších osobností jako jsou například Joseph Beuys, Wolf Vostell, Hans-Peter Alvermann, Sigmar Polke, Thomas Ruff, Renato Guttuso, Emilio Vedova, Marian Bogusz, Roman Opalka, Endre Nemes, Karin Sander a další.[13]

Od doby svého vzniku v roce 1967 byla díla Lidické sbírky svěřena do správy Středočeské galerie, později Českého muzea výtvarného umění v Praze. Trvalo bezmála třicet let, než se dostalo Lidické sbírce důstojného umístění, a to s možností využít chátrající privatizovaný kulturní dům v centru obce Lidice. Budova byla vykoupena státem, zrekonstruována a v roce 2003 otevřena.

HistorieEditovat

Památník jako takový vznikl až v roce 2000. Ale již od padesátých let zde existovalo muzeum, které bylo v roce 1962 nahrazeno novým. V padesátých letech byl také založen Růžový sad (červen 1955), tehdy nazvaný jako Růžový sad přátelství a míru. Sad však v 90. letech 20. století díky nedostatečným finančním prostředkům zanikl a obnoven byl až při zřízení příspěvkové organizace Památník Lidice. Galerie vznikla v roce 1959, do Památníku Lidice byla organizačně začleněna v roce 2003.

Obec LidiceEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Lidice.
 
Lidice na mapě 3. vojenského mapování z roku 1878 (měřítko 1:25000). Silnice, spojující obec s Hřebčí a Buštěhradem, byla vybudována v roce 1875[14]

Obec Lidice se nachází asi 20 km severozápadně od centra Prahy. Žije zde asi 430 obyvatel. Obec byla vystavěna po druhé světové válce. Původní stará obec pak pochází snad ze 13. století. Za druhé světové války, byla po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, na základě mylných informací byly tyto staré Lidice 10. června 1942 postupně srovnány se zemí. Nebožtíci na hřbitově byli vykopáni ze země, stromy vytrhány (kromě jediného) a obyvatelstvo v následujících dnech buď zastřeleno, usmrceno v koncentračních táborech nebo odvezeno k poněmčení a převýchově – po Lidicích nesmělo zbýt ani památky.

Svět se o této tragédii dozvěděl až po válce. Vzniklo tak mnoho společností věnovaných Lidicím, mnohé vesnice a městské čtvrti se přejmenovaly na Lidice, bylo natočeno řada filmů a sepsána řada publikací.

Obec je prvně zmiňována již na přelomu 13. a 14. století v kronice Petra Žitavského.[15]

Vyhlazení LidicEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Vyhlazení Lidic.

Vyhlazení Lidic byl akt nacistických okupantů započatý 10. června 1942 v Lidicích v okrese Kladno. Došlo při něm ke zničení obce (dokonce byly vykopány i stromy a mrtví z hrobů), zastřelení všech mužů, deportace žen do koncentračního tábora Ravensbrück a únos lidických dětí. Z celkového počtu 503 obyvatel,[16] se pouhých 164 navrátilo po válce do Lidic.[8] Jediný dospělý muž z Lidic, který vraždění přežil, byl František Saidl.

 
Reinhard Heydrich (pořízeno 1940)

Na pozadí této události stojí atentát na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha v pražské Libni, parašutisty skupiny Anthropoid Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše[3] 27. května 1942, kterým protektor po několika dnech podlehl.[8] Na tomto atentátu spolupracoval i další parašutista vyslaný exilovou vládou v Londýně Josef Valčík.[17] Následovalo vyhlášení druhého stanného práva, heydrichiády. V průběhu heydrichiády, tedy od 27. května 1942 do jejího ukončení 3. července 1942 bylo popraveno přes 1500 osob, byly vyhlazeny obce Lidice a Ležáky, tisíce osob byly zatčeny a nakonec zemřeli i parašutisté ukrytí v kryptě pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici.[17]

K samotnému vyhlazení Lidic pak nacisty dovedl výslech Anny Marusczákové, která byla adresovanou „podezřelého“ dopisu, který neeticky otevřel a policii na Kladně předal, její zaměstnavatel Jaroslav Pála.[8] Ač se po prošetření prokázalo, že se nejedná o dopis jedno z parašutistů, výslech Marusczákové zavedl gestapo do obce Lidice na stopu československého poručíka letectva Josefa Horáka. Horák byl společně s dalším mužem z Lidic, poručíkem československého protileteckého dělostřelectva Josefem Stříbrným od roku 1939 nezvěstný[18][8] a dalo se předpokládat, že vstoupili do služeb jiných armád v zahraničí. Na pohřbu Reinharda Heydricha 9. června 1942 na návrh státního tajemníka K. H. Franka odsouhlasil Adolf Hitler vyhlazení Lidic. Depeše byla předána do Prahy telefonicky a ještě večer téhož dne, byla obec neprodyšně uzavřena.[18][8]

 
Ničení Lidic, červen 1942

Po půlnoci z 9. na 10. června byli obyvatelé Lidic vyháněni ze svých domovů. S sebou si měli vzít teplé oblečení, cennosti a jídlo na 3 dny.[18][8] Na návsi byli muži odděleni od žen a dětí a zahnáni do sklepů Horákova statku[18] (ti byli posléze povražděni na zahradě statku[zdroj?]).

 
Memoriál lidických žen a dětí před kladenským gymnáziem

Ženy s dětmi pak gestapáci shromáždili v místní škole, poté převezli do Kladna, do budovy dnešního gymnázia. Zde byly lidičtí vězněni za nelidských podmínek a krutého zacházení po 3 dny.[18][8] Poté byly rozděleni: ženy byly deportovány do koncentračního tábora Ravensbrück,[8] děti putovaly z jednoho dětského domova do druhého; některé byly dány k poněmčení. Poslední stopa lidických dětí končí v červenci 1942 v koncentračním táboře v polském Lodži.[18]

Bilance končí zastřelením 19 mužů 16. června 1942 v pražských Kobylisích. Jednalo se o 11 mužů noční směny a 8 mužů již dříve uvězněných z rodin Horákových a Stříbrných. Společně s nimi bylo v Kobylisích zavražděno i 7 žen z těchto dvou rodin.[8] 24. října 1942 pak byla zastřelena i Anna Marusczáková v koncentračním táboře v Mauthausenu. Zastřelen byl i její milenec Václav Říha, který ji onen „podezřelý“ dopis napsal.[18]

Ohlas na lidickou tragédiiEditovat

 
Plakát britského dělnického hnutí Lidice shall live (česky Lidice musí žít), které vzniklo několik měsíců po lidické tragédii

Lidická tragédie se dostala ohlasu již v roce 1942. Několik obcí se nechalo přejmenovat na Lidice (např. město Stern Park Gardens, Illinois, USA; město San Gerónimo, Mexiko či obec Villa Parada v Brazílii), byly přejmenovávány ulice, náměstí; pojmenovávány děti po Lidicích.[8]

6. září 1942 vzniklo hornické hnutí Lidice Shall live (česky Lidice musí žít), které později sehrálo významnou roli v rozvoji nových Lidic. Po válce byly předány peníze na výstavbu nových Lidic. Člen hnutí Barnett Stross inicioval vznik Růžového sadu. V roce 1991 pak uspořádalo sbírku s názvem Strom pro Lidice. Ze sesbíraných prostředků bylo v okolí Lidic vysázeno 6 000 stromů.[8]

O Lidicích byla též natočena řada filmů.

Zpráva o vyhlazení Lidic také pomohla československé exilové vládě v jejím snažení o zrušení Mnichovské dohody a tak 5. srpna 1942 odvolala Velká Británie svůj podpis a o pár dní poté také Francie.[8]

Pietní území LežákyEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Ležáky.

Pietní území Ležáky se rozkládá mezi obcemi Miřetice a Dřeveš v okrese Chrudim na obou březích říčky Ležák. Je tvořeno muzeem a galerii nedaleko Lomu mučedníků, asi 100 metrů od silnice Miřetice-Dřeveš a samotným pietním územím. K Pietnímu území Ležáky též patří NKP Zámeček v Pardubicích, kde došlo k povraždění ležáckých obětí.

Ležáky byla malá osada o 9 domech na hranici mezi nynějšími obcemi Miřetice a Vrbatův Kostelec. První písemná zmínka o existenci lidí v této lokalitě spadá do roku 1651, kdy se místní mlýn váže k přestavlckému statku. Později pak přibývají stavení i obyvatelstvo. Jelikož je kraj chudý, obyvatelé se živí těžbou kamene a jeho opracováním v místních dolech, ženy pak prodejem výšivek. V březnu roku 1939 zakládají místní obyvatelé odbojovou organizaci Čenda. V roce 1942 zde z místního mlýna za podpory členů Čendy vysílá radista Jiří Potůček ze skupiny Silver A informace do Londýna. Na základě této spolupráce pak byla osada Ležáky koncem roku 1943 nacisty vypálena, její obyvatelé jsou již před tím v roce 1942 popraveni, některé děti transportováni do koncentračního tábora Lodž.

Po válce vzniklo na území bývalé osady pietní území podle návrhu architekta Ladislava Žáka, který kamennými památníky zdůrazňoval především místa, kde stály domy nebo kde byl někdo zabit. Později byly doplněny další objekty, již mimo koncepci vypracovanou Ladislavem Žákem.

Na přelomu 60. a 70. let dvacátého století bylo podle architektonického návrhu architektů Drimla a Klimeše vystavěno muzeum. V současnosti je v muzeu umístěna stálá expozice Ležáky, osada která nemlčela. Dále je zde restaurace sloužící také jako minigalerie.[3]

 
Pomník v místech, kde stál dům č.p. 26 patřící k Habrovči. Bydlela zde rodina kameníka Stanislava Hrdého

V letech 2008–2009 došlo k poslední rekonstrukci celého pietního území.[3] Součástí pietního území jsou například Kniha obětí, jehlan, či dřevěný kříž vztyčený již v roce 1945[3] nad osadou.

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. ↑ Ač bylo na mnohých místech uváděno a stále se to uvádí, že totiž Lidické děti byly zavražděny ve vyhlazovacím táboře Vyhlazovací tábor Chełmno, jejich osud je však nejistý. Je to dáno tím, že neexistují přímé důkazy o tom, že byly lidické děti do Chełmna odvezeny a zde zavražděny. Viz MACKOVÁ, Jolana; ULRYCH, Ivan. 2003. Osudy lidických dětí. VEGA-L. Nymburk. ISBN 80-903163-9-5 s. 41. I když i tato kniha tvrdí, že byly děti v Chełmnu zavražděni, o několik stránek dále (str. 88–89) se píše: „Záhadou ovšem zůstává čilá korespondence mezi různými úřady nacistického vládního aparátu, která se zabývá lidickými dětmi, a která počala rokem 1943 a skončila zřejmě v roce 1944.“ Následuje materiál ze 13. července 1944 uvádějící 46 lidických dětí umístěných v internačním táboře Svatobořice a 19 dětech internovaných v dětském domově v Praze.

ReferenceEditovat

  1. ↑ kostel sv. Martina v databázi Poškozené a zničené kostely, kaple a synagogy v České republice
  2. ↑ a b c d e f g h HISTORIE PAMÁTNÍKU LIDICE OD ROKU 2001 [online]. Lidice: Památník Lidice [cit. 2009-10-05]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d e HANZLÍKOVÁ, Renata; VEVERKA, Přemysl. V údolí potoka Ležák. [s.l.]: VEGA-L, 2009. ISBN 978-80-86757-97-1. Kapitola Současnost. 
  4. ↑ Převedení NKP Ležáky do péče Památníku Lidice [online]. Památník Lidice [cit. 2009-10-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-04-30. 
  5. ↑ KP Pietní místo Lety [online]. Památník Lidice [cit. 2011-09-18]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b Muzeum Památníku Lidice [online]. Památník Lidice [cit. 2009-10-06]. Dostupné online. 
  7. ↑ MULTIMEDIÁLNÍ EXPOZICE [online]. Památník Lidice [cit. 2009-10-06]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o KALIBOVÁ, Miloslava. Lidice. Lidice: Památník Lidice, 2001. ISBN 80-7276-032-7. 
  9. ↑ a b c d HISTORIE RŮŽOVÉHO SADU [online]. Památník Lidice [cit. 2009-10-06]. Dostupné online. 
  10. ↑ HISTORIE PAMÁTNÍKU LIDICE OD ROKU 2001 [online]. Památník Lidice [cit. 2009-10-07]. Dostupné online. 
  11. ↑ a b c Růžový sad v Lidicích. Lidice: [s.n.] Informační tabule u vstupu do Růžového sadu v Lidicích. 
  12. ↑ Mír/Peace/Frieden. Lidice: [s.n.] Informační tabule v Růžovém sadu v Lidicích. 
  13. ↑ Památník Lidice: Lidická sbírka. Průvodce
  14. ↑ http://www.hrebec.cz/informace-o-obci/historie/
  15. ↑ Lidice [online]. [cit. 2009-10-08]. Dostupné online. 
  16. ↑ HISTORIE OBCE LIDICE [online]. Památník Lidice [cit. 2009-10-08]. Dostupné online. 
  17. ↑ a b DLOUHÝ, Miloslav, kol. České a Československé dějiny II. díl; Od roku 1790 do současnosti. Praha: Fortuna, 1991. ISBN 80-85298-29-5. Kapitola Druhá světová válka (1939-1945), s. 87–88. 
  18. ↑ a b c d e f g MACKOVÁ, Jolana; ULRYCH, Ivan. Osudy lidických dětí. Nymburk: VEGA-L, 2003. ISBN 80-903163-9-5. Kapitola Úvodem…. 

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Památník_Lidice&oldid=19845779“