Gestapo

tajná policie, nacistická instituce v Německu

Gestapo (zkratka z Geheime Staatspolizei, česky „tajná státní policie“[1]) byla tajná policie nacistického Německa, působící i na jím okupovaných územích. Vznikla přeměnou tajné pruské státní policie dne 26. dubna 1933 a posláním bylo vyhledávat, zajišťovat a případně i likvidovat osoby a skupiny, které by mohly ohrožovat fungování nacistického státu. Gestapo zaniklo 8. května 1945. Po druhé světové válce bylo prohlášeno za zločineckou organizaci.

Gestapo
Gestapomen following the white buses.jpg
Předchůdce Prussian Secret Police
Zakladatel Hermann Göring
Vznik 26. dubna 1933
Zánik 8. května 1945
Sídlo Prinz-Albrecht-Palais, Německo
Lídr Rudolf Diels (1933–1934)
Mateřská organizace Reichssicherheitshauptamt
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Sídlo hlavního úřadu gestapa na Prinz-Albrecht-Straße v Berlíně (1933)
Petschkův palác neboli Petschkárna, kde sídlila hlavní úřadovna gestapa v Protektorátu Čechy a Morava

Vznik a fungováníEditovat

V roce 1933, když se Hitler stal německým kancléřem, stal se Hermann Göring pruským ministrem vnitra a rozhodl o vzniku zvláštní tajné policie. Oddělil politickou a výzvědnou složku od pořádkové policie, do jejího vedení jmenoval řadu členů SS a její bezpečnostní složky Sicherheitsdienstu (SD). Státní policie tak postupně srůstala s represivními složkami nacistické strany, v roce 1934 přešla přímo pod vedení SS. Přesto většina z 32 000 až 46 000 zaměstnanců gestapa nebyli nacisté (v roce 1939 bylo jen asi 15 % členy SS, jejich počet ale stále rostl, v berlínské ústředně až do 50 %), byli to však loajální úředníci, kteří přesně plnili rozkazy nadřízených.[2] Roku 1936 Hitler sjednotil tradičně zemské policie v jednu říšskou organizaci Sicherheitspolizei zahrnující tajnou i kriminální policii (roku 1939 byly obě převedeny pod Říšský bezpečnostní úřad – RSHA), těsně ji propojil s SS a SD a zákonem stanovil, že její činnost nepodléhá soudnímu přezkoumání.

Tak se hlavní zbraní gestapa stalo právo kohokoli zatknout a uvěznit, třeba i v koncentračním táboře, bez soudního procesu (tzv. schutzhaft, v překladu "ochranná vazba", což byl však eufemismus). Zaměstnanci gestapa se nikdy neprokazovali legitimací s fotografií, nýbrž jen odznakem. Možnosti gestapa ve smyslu jeho všudypřítomnosti a vševědoucnosti byly někdy přeceňovány; ve skutečnosti bylo úředníků gestapa poměrně málo: například ve Frankfurtu nad Mohanem to bylo asi 45 zaměstnanců a o něco větší počet placených agentů. O to větší význam měla běžná udání, která způsobila až 80 % pronásledování. Jen asi čtvrtina z nich měla politický motiv, většinou šlo o osobní spory a snahu prokázat vlastní loajalitu.[3] Od roku 1936, kdy rozhodující roli ve výcviku převzal Werner Best, procházeli členové gestapa ideologickým školením. Best zdůrazňoval doktrínu, která měla členy gestapa utvrdit v přesvědčení, že jsou „lékaři národního těla", kteří bojují proti „patogenům“ a „nemocem“. Mezi předpokládanými nemocemi byli „komunisté, zednáři a církve - a nad nimi a za nimi stáli Židé“.[4] Historik George C. Browder tvrdí, že existoval čtyřstupňový proces, který členy gestapa připravoval na to, aby byli schopni jakéhokoli bezcitného násilí (autorizace násilí, posilování násilných vzorců, rutinizace násilí a úplná dehumanizace osobnosti). Browder též zdůraznil roli SS při infikování gestapa násilnými metodami.[5]

Jednou ze známých represivních operací gestapa byla akce Nacht und Nebel (Noc a mlha). Na osobní Hitlerův rozkaz z 12. prosince 1941 se mělo gestapo vypořádat s odbojovými skupinami na okupovaných územích metodou únosu osob uprostřed noci (Nacht) a jejich zmizení bez jakýchkoliv informací příbuzným (Nebel). Takoví lidé měli navždy zmizet a nejistota spojená s jejich zmizením měla být psychologickým terorem, který měl další jedince odstrašit od jakékoli opozice vůči nacistickému režimu. Zatčení během akce Nacht und Nebel byli převážně z Belgie, Francie a Nizozemska. Obvykle byli zatčeni uprostřed noci a rychle převezeni do stovky kilometrů vzdálených věznic. Zde byli podrobeni výslechům a mučení. Pokud přežili, byli odesíláni do koncentračních táborů Dachau, Sachsenhausen, Buchenwald, Mauthausen, Neuengamme, Gross-Rosen a Natzweiler. Všem úřadům bylo zakázáno podávat zprávu o úmrtí vězně z akce Nacht und Nebel příbuzným, ani nebylo vydáváno tělo zemřelého k pohřbení.[6]

Šéfové gestapaEditovat

Organizace gestapaEditovat

Úřad A (Nepřátelé)Editovat

Úřad B (Náboženství)Editovat

Úřad C (Administrativa a záležitosti strany)Editovat

Centrální administrativní kancelář gestapa, zodpovědné za kartové informace o celém personálu.

Úřad D (Okupovaná území)Editovat

Úřad E (Kontrarozvědka)Editovat

Úřad F (Hraniční a pohraniční policie)Editovat

  • Vykonávala dozor nad pohraničím.
  • Zajišťovala bezpečnost německých hranic.
  • Odhalovala utečence, překupníky a pašeráky.

Místní úřadovny (Gestapostellen)Editovat

  • I. – organizační, správní, osobní
  • II. – hospodářské a správní záležitosti
    • C – technické záležitosti
      • 3 – autoprovoz
  • III. – skupina pro zvláštní úkoly (později převedena pod odd. IV, referát 3[7])
  • IV. – exekutiva (nepřetržitá služba pro příjem zatčených, příjem hlášení od konfidentů a důvěrníků, nejdůležitější tzv. výkonná složka Gestapa, pod které spadaly jak formace pro boj s odbojovým hnutím, provádění důležitých prohlídek, intervence v případech sabotáže a vloupání politického charakteru, tak např. archív úřadovny – zabavené tiskoviny, letáky atd.; dále se dělily na jednotlivé referáty[7]):
    • 1a – komunistická a sociálně demokratická činnost
    • 1b – pravicový odboj
    • 1c – záležitosti válečných zajatců a dělníků z východu
    • 2a – vyšetřování sabotáží a neoprávněného držení zbraní
    • 2b – pátrání a vyšetřování parašutistů, boj s partyzány
    • 3 – kontrašpionáž (dříve byla tato agenda v samostatném Oddělení III, které bylo zrušeno)
    • 4 – agenda židů, spolků a církví
    • 5 – záležitosti týkající se ochranné vazby
    • 6a – kartotéka a spisovna
    • N – agenda konfidentů (v čele stál vedoucí služebny nebo jeho zástupce)
  • V. – Kriminální policie (Kripo) (od půlky roku 1944)

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Internetová jazyková příručka [online]. Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky. Heslo gestapo. 
  2. R. Gellately, The Gestapo and German Society.
  3. R. Gellately, The Gestapo and German Society.
  4. DAMS, Carsten; STOLLE, Michael. The Gestapo: Power and Terror in the Third Reich. [s.l.]: OUP Oxford 251 s. Dostupné online. ISBN 978-0-19-966921-9. (anglicky) Google-Books-ID: 01T1AgAAQBAJ. 
  5. BROWDER, George C. Hitler's Enforcers: The Gestapo and the SS Security Service in the Nazi Revolution. [s.l.]: Oxford University Press 379 s. Dostupné online. ISBN 978-0-19-510479-0. (anglicky) Google-Books-ID: 7FtAmQEACAAJ. 
  6. BAKELS, Floris B. Nacht und Nebel: Night and Fog. [s.l.]: James Clarke & Co. 256 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7188-2881-3. (anglicky) Google-Books-ID: ZEO6ufXEA04C. 
  7. a b Gestapo | Historie (2. světová válka). www.gruntova.cz [online]. [cit. 2018-05-05]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • GELLATELY, Robert, The Gestapo and German Society: Enforcing Racial Policy 1933–1945. Oxford: Clarendon Press, 1992. ISBN 0-19-822869-4, ISBN 0-19-820297-0.
  • LANG, Jochen von. Gestapo: nástroj teroru. Praha: Naše vojsko, 2008. 255 s. Edice Fakta a svědectví. ISBN 978-80-206-0941-0.
  • PAUL, Gerhard a Klaus-Michael MALLMANN (edd.). Gestapo za druhé světové války: domácí fronta a okupovaná Evropa. Přel. Petr Dvořáček. Praha: Academia, 2010. 724 s. Edice Historie. ISBN 978-80-200-1856-4.
  • TAUCHEN, Jaromír: Organizace bezpečnostních složek a správa na úseku obrany ve Třetí říši. In: Právní a ekonomické problémy současnosti IX. Ostrava: KEY Publishing, 2009, s. 151–158. ISBN 978-80-7418-016-3.

Externí odkazyEditovat