Otevřít hlavní menu

Éós (attickou řečtinou Ἕως Éós) je řecká bohyně úsvitu. Přes svůj význam v řecké mytopoetické tradici neměla svůj kult,[pozn. 1] a pozici bohyně úsvitu zaujímala především Afrodité. Svým jménem i řadou atributů je blízká védské Ušas.

Éós
Eos.jpg
Bydliště obloha
Manžel(ka) Astraios
Cephalus
Partner(ka) Zeus
Kefalos
Děti Boreás
Zefyros
Notos
Éósforos
Phaethon
Phosphorus
Apeliotes
Euros
Caecias
Lips
Astra Planeta
Sciron
Rodiče Hyperion a Theia
Příbuzní Hélios[1] a Seléné[1] (sourozenci)
Chione, Kleopatra, Calais, Zetes, Boutes, Hyrpace, Aura, Boreads, Loxo, Haemus, Aurai a Hekaerge (vnuci)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Eos zvedající tělo svého syna Memnóna. Vyobrazení na dně attické červenofigurové číše, 490-480 př. n. l., Capua, Itálie.

Římská persofinikace úsvitu Aurora je přejmenováním Éós. Bohyní úsvitu v římském kultu byla pravděpodobně Mater Matuta.[2]

Jméno a přívlastkyEditovat

Kromě attického Ἕως Éós je toto jméno doloženo také v iónské a homérské řečtině jako Ἠώς Eós a v aiolštině jako Αὔως Auós a dórštině jako Ἀώς Áós.

Řecké éós a latinské aurora znamená jednoduše „úsvit“ a je odvozeno od praindoevropského kořene *haus/*haeus „svítící (rudě), plamen“[pozn. 2] s připojeným sufixem -ós- či -ró-. Ze stejného kořene jsou odvozeno i výše uvedené jméno Ušas.[3][4]

Mezi její další jména patří Día „zářící, jasná“ používané v Homérských hymnech, které může odkazovat na její příbuznost s nebem.[pozn. 3] Dalším jejím jménem je Erigone „brzy zrozená“, což odkazuje na fakt že se jako úsvit rodí každé ráno.[5]

Mezi její další epiteta patří:[6]

  • Ορθρια (Orthia) „ráno-soumrak“
  • Ἡμερα (Hémerá) „den“
  • Τιτω (Titó) „den“
  • Ροδοδακτυλος (Rhododaktylos) „růžovoprstá“
  • Ροδοπαχυς (Rhodopachus) „růžovoramenná“
  • Χρυσοπαχυς (Chrysopachus) „zlatoramenná“
  • Φαεσφορος (Faesforos) „světlo přinášející“
  • Κροκοπεπλος (Krokopeplos) „šafránem oděná“

Genealogie a vztahyEditovat

Nejstarším a nejznámějším pramenem zmiňujím Éos je Hésiodova Theogonie která uvádí jako její rodiče titány Hyperiona a Theiu a jako její sourozence boha slunce Hélia a bohyni měsíce Seléné. V Homérských hymnech je matkou Éos Euryfaseia, která je pravděpodobně totožná s Theiou. V pozdějších římských zdrojích je někdy jako její otec uváděn Pallás.[6]

Společně s Astraiem „Hvězdným“ zplodila podle Theogonie Anemoi „Větry“ tedy Zefýra, Borea a Nota.[pozn. 4] Dále byla matkou tří synů: Éósfora - personifikace Rána („Jitřního úsvitu“), Hespera - personifikace Večera („Večerníku“) a Astraie, personifkace „Hvězdné oblohy“.[6]

Éós měla řadu milenců, nejprve boha války Área. Za to ji Afrodité proklela tím, že se neustále zamilovávala do smrtelníků. Mezi ty patřil Órión, Kleitos, Kefalos a nakonec Tithónos, s kterým měla syny Emathióna a Memnona. S Kefalem měla také syna Faethóna, jmenovce známějšího syna Héliova.[6]

Odraz v uměníEditovat

 
Aurora od Guercina, 1621-23 (stropní freska v Casino Ludovisi v Římě)

MalbyEditovat

  • Dúridova malba na číši Éós truchlí nad mrtvým synem Memnonem z let 490 až 480 př.n.l., dnes v Louvru
  • N. Poussin Aurora a Cephalus z roku 1630, londýnská Národní galerie
  • L. Silvestr ml. Aurora probouzí Lunu z roku 1715

SochyEditovat

  • Michelangelo B. Aurora , na hrobě Lorenza di Medici ve Florencii, kolem roku 1520
  • Auguste Rodin Aurora s Tithonem , v Rodinově muzeu v Paříži

HudbaEditovat

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. V Ovidiových Proměnách Éós Diovi tvrdí že její svatyně jsou na zemi zemi ze všech nejvzácnější. To může i nemusí být odkazem na kult této bohyně, v jiných zdrojích nezmiňovaný.
  2. z tohoto kořene je odvozené též latinské aurum „zlato“
  3. Védská Ušas a bohyně úsvitu obecně jsou často označovány za dcery bohů nebes.
  4. čtvrtý z Větrů jménem Eurus není v Theogonii zmiňován

ReferenceEditovat

  1. a b  Q45270781.
  2. WEST, Martin Litchfield. Indo-European Poetry and Myth. New York: Oxford University Press, 2007. ISBN 978-0-19-928075-9. S. 217. [Dále jen West (2007)]. 
  3. West (2007), s. 217.
  4. MALLORY, James; ADAMS, Douglas Quentin. Encyclopedia of Indo-European Culture. Abingdon: Routledge, 1997. ISBN 978-1884964985. S. 148. 
  5. West (2007), s. 219.
  6. a b c d Eos [online]. [cit. 2017-10-27]. Dostupné online. (anglicky) 

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat