Bohyně úsvitu

typ bohyně
Eos zvedající tělo svého syna Memnóna. Vyobrazení na dně attické červenofigurové číše, 490-480 př. n. l., Capua, Itálie.

Bohyně úsvitu je typ bohyně objevující se v mnoha indoevropských mytologiích.

LingvistikaEditovat

Slovo pro úsvit je nejčastěji odvozeno od praindoevropského kořene *haus/*haeus „svítící (rudě), plamen“[pozn. 1] s připojeným sufixem -ós- či -ró-. Jedná se o výrazy jako je sanskrtské ușás a usrá, avestánské ušah, starořecké Ἕως éós, latinské aurora, litevské aušra, welšské gwawr a české jitro.[1][2]

Mezi bohyně jejichž jméno vychází z tohoto kořene patří védská Ušas, perská Uša, řecká Éós a její římský protějšek Aurora, hornoněmecká Ostara a anglosaská Ēostre.

Společné rysyEditovat

Indoevropské bohyně úsvitu nesou celou řadu společných rysů, především ve védském a řeckém prostředí což naznačuje existenci společné tradice přinejmenším z řecko-árjského období. Bohyně úsvitu je často chápaná jako každé ráno nově zrozená, nesmrtelná a věčně mladá. Je dcerou nebeského boha nebo je alespoň s nebesy spojována. Může být také označována za matku slunečního boha.[3]

V její symbolice hrají důležitou roli její prsty, ruce či široká náruč označované jako „růžové“, „zlaté“ či „dobré“ odkazující na sluneční paprsky. Bývá oděna světlem, zlatem, stříbrem, hedvábím či látkou šafránové barvy. Vyniká velkou krásou, smíchem, tanečním uměním a svůdností. Stejně jako sluneční bůh jezdí po obloze ve voze taženém koňmi, zároveň je však také spojena s voly či krávami a to červenými, což odkazuje na červánky.[4]

S bohyní úsvitu také souvisí některé jarní slavnosti jako jsou řecké Airorai, Matralia a Ēosturmōnaþ.[5]

FormyEditovat

Ve védském náboženství je bohyni Ušas v Rgvédu věnováno dvacet jedna hymnů, což svědčí o jejím významu. Je dcerou Djause a sestrou Rátrí „Noci“. Jejím íránským protějškem je Uša zmiňovaná jako jazata – božstvo v jedné z gáth v Avestě.[6]

V řeckém náboženství je bohyně úsvitu představována především Éós, nazývanou též Erigone „brzy zrozená“ což odkazuje na její narození každé ráno a Día „zářící, jasná“ což jí zase spojuje s nebesy. Mezi další bohyně související s úsvitem patří Afrodíté a Euryfaseia.

V římském náboženství se bohyně úsvitu objevuje jako Mater Matuta. Přejmenováním řecké Éós v římské literatuře vznikla Aurora.[7]

V baltském náboženství je známá litevská bohyně Aušra či Aušrine, v lotyšském se zas objevuje postava jménem Auseklis, která je však mužského rodu. Mnohé rysy bohyně úsvitu nese i bohyně slunce Saule.

V keltském prostředí pravděpodobně nese rysy bohyně úsvitu irská Brigid, galská a britská Brigantia a křesťanská svatá Brigita, jež převzala část vlastností této bohyně. Její jméno vychází z praindoevropského kořene *bhrghntiha „vznešená, pozvednutá“ a odpovídá občasnému přízvisku Ušas brhatí. Svatá Brigid se podle legendy narodila za úsvitu na prahu, přičemž její matka měla jednu nohu uvnitř a druhou vně domu.[8]

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. z tohoto kořene je odvozené též latinské aurum „zlato“ a staropruské ausos stejného významu

ReferenceEditovat

  1. WEST, Martin Litchfield. Indo-European Poetry and Myth. New York: Oxford University Press, 2007. ISBN 978-0-19-928075-9. S. 217. [Dále jen West (2007)]. 
  2. MALLORY, James; ADAMS, Douglas Quentin. Encyclopedia of Indo-European Culture. Abingdon: Routledge, 1997. ISBN 978-1884964985. S. 148. 
  3. West (2007), s. 218-220.
  4. West (2007), s. 220-224.
  5. West (2007), s. 226-227.
  6. West (2007), s. 217, 218.
  7. West (2007), s. 226.
  8. West (2007), s. 218, 227.